Stovka Podkrkonoším

(116,4 km/3000m+ - 16 hodin 50 minut)

Braunův betlém

Tyjo, tomu času stále nějak nemůžu uvěřit, jak na něho koukám. Jako dobrý, no :)

(i když je pravda, že na závod jsem jela s cílem dát to pod 17 hodin)

Po sérii několika takových ani ne vyloženě rychlých ani ne vyloženě pomalých stovek  - i když je pravda že za pomalejší časy mohl částečně i můj orientační nesmysl, zejména v Dubči - jsem po dlouhé době na stovku Podkrkonoším jela s cílem dát ji trochu svižnějším tempem. (A docela jsem měla respekt, protože pokud se mi to nepovede, tak už to bohužel nebudu moci svést na svůj orientační nesmysl, protože tuto trasu znám jak svý boty a bude to asi tím, že jsem fakt pomalá.)

Ale zase na této stovce mi to většinou jde dobře a celkem úspěšně se mi zde daří udržovat trend „Trasa se sice stále prodlužuje ale Andy je tak dobrá, že i přesto se její čas stále zkracuje“ 😀 - a to je takový docela pěkný trend ,tak třeba ještě letos vydrží....

A vyšlo to, super. I když bohužel tentokrát se obávám, že už vážně naposled, protože jestli to příští rok bude třeba 130, tak už to prostě rychleji asi fakt nedám.

S cílem zrychlit se jsem v týdnech po Dubči i trochu trénovala běh . Přesně dvakrát. Jednou dvacet kilometrů a podruhé dokonce třicet. A potom jsem jeden den skákala po jedné noze, dva dny pajdala, a ještě v pátek před startem jsem cítila levé chodidlo, protože prostě myslet si , že když tři měsíce skoro neběhám (jenom to pomalé cupitání na stovkách a sem tam max. 10 -15 km) a že když dám v pohodě 140 km rychlostí 5,5 km/h, tak mám natrénováno na to, abych uběhla 30 km rychlostí 10 km/h byla blbost. Nožka tu rychost nějak neustála, potvora.

Ale tak snad to půjde. Na startu TŠ jsem také neměla úplně v pořádku nohu, a během cesty se vyléčila. Hlavní je věřit.

Protože nezúčastnit se by byla vážně škoda. Když jsem kvůli bolavé noze nemohla běhat, ve volné chvíli jsem si totiž hrála s počítačem a podařilo se mi zjistit, jak nahrát trasu do GPS! Poprvé v životě mám tedy staženou trasu!!!! Sice říkám, že trasu znám jak svý boty, ale to rozhodně neznamená, že se nemůžu ztratit (spíše to chápejte jako neztratím se 30x jako v Dubči, ale ztratím se jenom třikrát :). Ale se staženou trasu se neztratím ani jednou! Juch.

(pravda, během závodu jsem poznala, že i se staženou trasou se ztratit dá, ale přece jenom, eliminace bloudění to je docela slušná)

Ze stažené trasy jsem měla takovou radost, že mě ani tolik nerozhodila skutečnost, že při balení (cca hodinu do odjezdu vlaku) prostě nemůžu najít baterku. (Dubeč byl vůbec nějaký zakletý – když jsem z něho přijela, zjistila jsem, že jsem někde ztratila mobil, nyní zase zjišťuji, že baterka, o které jsem byla přesvědčená, že musí být v tašce s věcmi z Dubče, je někde fuč :( Hledám asi dvacet minut všude po bytě, ale marně. Když v tom mém bordelu.…. No nic, až se budu v sedmdesáti stěhovat do domova důchodců, určitě ji najdu....

Ale co teď? Sakra. Zrovna tak pěkně svítila. Novou už koupit nestíhám, nakonec tedy beru dvě potvory, co doma najdu – jedna asi za padesátku od Ťamanů, druhá sice o něco dražší, zato ale letitější, takže ve výsledku svítí tak nastejno. Čelovku nakonec nechávám doma – s tou to bylo na Týništi naposled, tam jsem se díky ní málem zabila.

Já jsem holka šikovná, já to zvládnu i potmě.

Vše (tedy vše, co mám) sbaleno, hurá na nové dobrodružství.

Stovka Podkrkonoším je skvělá akce, ale pokud bych ji přeci jen mohla vyčíst jednu malou věc, tak by to bylo místo startu. Přestože Lázně pod Zvičinou jsou od Náchoda vzdálené asi 40 km, dostat se sem není věc úplně nejjednodušší (musí se sem 2km pěšky z Bílé Třeměšné, navíc do Bílé Třemešné jezdí vlaky jednou za sto let, poslední spoj v sobotu jede už v pět hodin....) Jako každý rok jedu z Náchoda vlakem v pět a jako každý rok jsem lehce nervózní, protože kdybych jeden ze dvou přípojů nestihla, dalším spojením se dostanu do Bílé Třemešné místo v 18:56 až ve 22:04. Trochu pozdě, když je start v deset, že ?

Jsem v klidu jen díky tomu, že vím, že při nejhorším se na osmou dostanu rychlíkem do Dvora a při mé formě těch deset kilometrů na start hravě doběhnu. 😜

Naštěstí se nic zlého nestane a stejně jako loni, předloni i předpředloni jsem bez problémů před sedmou v Bílé Třemešné, tudíž na rozhýbání si dám jenom 2 km. Teď je hej, zpátky po stovce se ty 2 km přece jen chodí o trochu hůře. Takový malý bonus k trase – aby si někdo nemohl stěžovat, že číslo 116 je takové neslané nemastné, tak to mám vlastně dohromady 120.

(Ovšem díky tomu, že GPS mi pak na trase naměřila 118, tak na ty 2 kiláky po stovce jsem se zvesela vykašlala a nechala se svézt Hankou do Dvora :) CHI

Účast je letos veliká – asi 134 startujících, napočítala jsem 29 žen. V hospodě už sedí silná sestava v čele s Olafem (je tady např. Ivana, Eda). Společně s Martinem Čapkem a Míšou si sedáme k vedlejšímu stolu.

Jsem rozumná a před během už se radši ničím necpu, zato tři piva, ty si všichni dáme. Překvapilo mě ale, že jsem po nich byla úplně střízlivá a vůbec jsem je necítila. Už jsem na tech chlast nějaká moc zvyklá. Příště abych si dala radši čtyři.

Část první, Lázně pod Zvičinou – Pecka, 11. km

Na start pod hotelem odcházím mezi posledními. Že to nebyl uplně nejlepší nápad zjištuji vzápětí - když se v okamžiku startu ocitám na samém chvostu turistického hada a já místo abych se rozběhla, tak se první metry proplétám rychlostí 1 km/h.

Uf, klika že nejsem na Beskydské sedmičce, tam by to nebyly první metry ale první kilometry...

Beru to částečně příkopem a konečně se dostávám mezi běžce.

Jako vždy si začnu svým pohodovým cupitacím tempem a je mi fajn.

Nejprve pohodová rovinka pod sjezdovku, poté kolmo nahoru sjezdovkou na vrchol Zvičina (nejhorší to kopec trasy). Stále se cítím fajn, do pruťáku dokonce i nějaké závodníky předcházím, což u mě nebývá uplně běžné.

A dalších asi 8 km do Pecky je z většiny mírně z kopce, přesně to, co mám ráda.

Zatímco ale při běhu po rovině a při chůzi do kopce světlo z mé ne zrovna výkonné svítilny celkem stačilo, dolů to holka úplně nestíhá. A zrovna je cesta plná kaluží a bláta. A já ho prostě nevidím! (no dobrá, ať nekecám, vidím – ale většínou až ve chvíli, kdy už se nestíhám vyhnout :(

Jsem z toho bláta lehce konsternovaná. Vůbec nechápu, že už jsem na ty bahenní orgie, které na této stovce vždy jsou, uplně od loňska zapomněla.

Uplně nejvtipnější je potom skutečnost, že s sebou nemám na cestu domů náhradní boty  - protože já si vážne říkala, že tohle budou samé suché běhatelné cesty. Této své nemístné domněnce se potom směju v průběhu celé noci, když si na ni zrovna vzpomenu (před Břečtějnem jsem dostala takový záchvat smíchu, že jsem se kvůli němu dokonce musela zastavit a v přědklonu počkat, až odezní 😅😁😂)

A představuji si, jaké to bude vtipné, jestli ten poslední vlak v pět stihnu, ale potom s ním stejně neodjedu, prože průvodčí takového bahňáka do soupravy nepustí.

Znatelně mi pak spraví náladu, když zahučím do nějaké bažiny  -na kterou jsem se svým „skvělým“ světlem pochopitelně nestihla včas zareagovat - a rázem jsou boty čistý.

Síce v nich jsou rybníky, ale jsou čistý. Tak snad v cíli budou pak nějaké kaluže, kde se budu moci před odjezdem trochu zkulturnit.

Po terénní blátivé vložce následuje poměrně dlouhý silniční úsek do Pecky. Z většiny běžím, ale styl je takový cupitací. Je mi fajn.

Část druhá, Pecka – Hostinné, 30,8. km

Na kontrole v Pecce jsem za 1:24 hod., o dvě minuty rychleji než loni. Právě odsud odbíhá Ivana s Hankou (Kopečkovou), takže žádné zdržování, napít se koly, chleba do ruky a šup za nimi.

Poprvé za moji učast na tomto závodě se mi podaří proběhnout Peckou, aniž bych přitom zakufrovala. Mám z toho velkou radost. Nojo, já vím, že s naklikanou trasou to umí každej blbec :), a tady od ní fakt čumák neodtrhnu, ale i tak.

Asi 1 km za Peckou nás čeká tajná kontrola. Vzhledem k tomu, že jsem se občerstvovala před deseti minutami, profrčím bez zastavení.

Následují lesní a polní cesty, chvílemi rozbahněné méně, chvílemi více, chvílemi rozbahněné natolik, že jsem byla tak špinavá, že jsem si říkala, že přirovnání špinavý jako prase je naprosto nedostačujicí! Protože, viděli jste někdy nějaké prase které by bylo špinavé tak, že byste nepoznali, že to je prase? Já ne. Ale moje boty byly zablácené tak, že byste fakt nepoznali (kdybych je tedy neměla na nohou, protože člověk většinou má na nohou boty) že pod těmi nánosy bahna se skrývají zrovna boty :)

Jasně, suché běhatelné cesty. Ha ha ha.😆

Ale běžím pořád, to zase jo. Dokonce vybíhám i mírné kopce. Teda asi jeden. A docela mě to baví, i když je tma. Prostě si tak nějak celou dobu představuji, že běžím svoji nejčastější tréninkovou trasu mírně zvlněnou lesní cestou z Náchoda do Kostelce - ono to ve všech lesích koneckonců v noci vypadá dost podobně (kór když vám moc nesviti baterka) a ono to funguje. Nebo chvílemi si představuji, že jsem na červenokostelecké stovce – tam jsem také z většiny stále cupitala. To také docela funguje. Zatím nožičky běží skoro samy. Je to celkem zvláštní, na všech předešlých ročnících jsem tady už střídala chůzi s během. Že bych se tak zlepšila?

Kousek před Mostkem dobíhám Ivanu s Hankou a Martina Čapka. A vzápětí předbíhám, protože samou radostí zapomenu přejít do chůze, když je to pak do kopce. (ale to pochopielně neznamená, že mě ještě nemůžou předběhnout, třeba se zase budem nahánět jako na Týništi až do konce)

Na Bradle jsem ve čtvrt na dvě – o čtvrt hodiny dříve než loni. To už je celkem solidní náskok (ne jako 2 minuty v Pecce), to bych ten vlak mohla stihnout.

V Hostinném jsem také o čtvrt hodiny dříve. To mě trochu zarazí, protože jsem z Bradla běžela skoro pořád. Ale i tak dobré.

Tady se na občerstvovačce zdržím trochu déle (asi 10 minut). Jídlo jsem si s sebou žádné nebrala a mám už šílený hlad, a než člověk ochutná vše ze zdejší obrovské nabídky, chvíli to trvá... Nakopne mě, až když na občerstvovačku dobíhá Ivana - nemusím všechen svůj naskok přízemně prožrat. Z Týniště vím, že Ivana je schopná zatočit s občerstvovačkou během dvou minut.

Část třetí Hostinné – Trutnov, 52,6. km

Z Hostinného do Trutnova pokračujeme asi 21 km stále po modré značce.

Nejprve si vyšlápneme kopeček nad město a poté se trasa mírně vlní v polích a lesích po vršku,

a stejně jako na předešlých polních a lesních cestách i tady situace vypadá podobně – spousty kaluží a spousta bláta.

Vzpomínám na Jirku Linharta – ten si tady určitě bude rochnit. A Olaf - ten také bude vrnět blahem.

Ale já si to také docela užívám. Hlavně s mojí baterkou to je takové putování plné překvapení – vždycky někam zahučím po kotníky do kaluže nebo do bláta a ani se nestačím divit, jak :) Ale je dobré, že tu jinak nejsou skoro žádné překážky, jako kameny a kořeny - zakopnout by bylo horší. To bláto je vážně pohodově běhatelné, inovejty mám skoro nové a drží opravdu dobře.

A hlavně bláto je asi léčivé. Protože jak jsem psala, že mám nějaké bolavé chodidlo, tak na silnici dolů ze Zvičiny jsem ho nepěkně cítila (že jsem si říkala, že to asi daleko nepůjde), ale od té doby co začly bahenní hody, tak o noze absolutně nevím :)

Mám radost jak mi to krásně jde, stále skoro v jednom kuse cupitám i po rovině a předbíhám docela dost závodníků. Menší rozčarování příjde jenom ve chvíli, kdy hodim asi 200 metrů dlouhý kufr – trasa je sice značená dobře, ale odboček tu je také hodně a prostě jsem si toho fáborku na odbočku nějak nevšimla. A naklikaná trasa vás od kufrů také úplně nezachrání – to bych do ní musela v jednom kuse civět, což pochopitelně nedělám.

Vzápětí mě ale potěší, když doběhnu (a předběhnu) Václavu, která dala Baroko stovku někde za třináct a půl hodiny. Tu bych čekala tak aspoň o 5 kilometrů dál. Ale možná, že jde dnes na pohodu. Nebo že já bych byla tak rychlá?

V druhé polovině před Trutnovem už se trasa vlní více – je to docela horská dráha nahoru dolů, navíc v tom blátě to dolů opravdu sviští jak na horské dráze:)

Tuhle druhou půlku si moc užívám, dneska mi ty kopce fakt sedí  - nebo spíš to je tím, jak na své poměry hodně běžím, vždy jsem strašně ráda že si do kopce chůzí odpočinu. Největším zážitkem v tomto úseku je „výplaz“ úzkým skalním korytem (docela mě mrzí, že tady nevídím Olafa v akci :) na zříceninu Břečtějn a i následující úzké trailové pěšinky ve svahu pod hradem jsou parádní.

A pak už to je jenom přes jeden další kopec a pomalu pod sebou vidím první světla Trutnova . Jenom ještě dát pozor abych neseběhla do starého města, cesta je tady nahoře v polích vedená dost zákeřně.

Na kontrole v Trutnově jsem v 5 hod. a 23 minut (za 7 hod. 23 min od startu) rychlostí asi 7,3 km/h. Docela si říkám, že to je na mě nějaké opravdu rychlé, jestli jsem to nepřepálila, ale cítím se stále fajn a nic nebolí, tak snad ne.

Mám už zase šilenou žízeň a hlad (mezi občerstvovačkami se vytahováním pití totiž nehodlám zdržovat a k jídlu nic nemám). Ale myslíte si, že já si na některé občerstvovačce trochu odpočinu a v klidu se najím???? Prostě ne. Přestože jsou tady na startu i účastníci šedesátky, dvě právě odcházející holky podle záblácených kalhot (klika, že to bláto bylo) snadno identifikuju jako účastnice stovky. A já mám chuť závodit. A to by bylo, abych je na svém milovaném úseku přes Bohuslavice, Čižkovy kameny a Jestřebí hory, kde se cítím doma a znám tu každý kámen, nedokázala předběhnout!

Čížkovy kameny

 Část čtvrtá, Trutnov - Úpice, 76,3km

I tak jsem si za těch pět minut docela odpočinula. Nevím. Vycházím ven a cítím se, jako kdybych v nohách žádné kilometry neměla.

Přestože jsem si tentokrát i tu noční část docela užívala, na denní se těším mnohem víc.

Já prostě k tomu, aby mě to vážně dokonale bavilo, potřebuju světlo a koukat kolem sebe (dobrá, světlo ještě není, ale za hodinu a půl už bude, to už se dá vydržet). Navíc můj nejoblíbenější úsek pochodu je bezkonkurenčně z Trutnova do Úpice. Ta trasa noční části není špatná, ale prostě už je taková od mého domova dost vzdálená, ty cesty kolem Pecky, Mostku a Hostinného defacto běhám jenom jednou za rok na této stovce. Oproti tomu v Jestřebích horách nebo někde kolem Svatoňovic, Úpice a Trutnova běhám nebo keškuju tak v průměru jednou za tři měsíce. A také z Trutnova do Úpice to je směr domů do Náchoda (zatímco ze Zvičiny na Mostek to je směr někam do neznáma do pr.... )Však z Úpice jsem od domova jenom nějakých 20km daleko.

V euforii tedy vyrážím doklepnout tu zbývající šedesátku.😛

První věc je dát si pozor, abych v té euforii neskončila v oploceném areálu oblastní nemocnice v Trutnově, což se mi zadařilo loni. Naštěstí přísloví Chybami se člověk učí má něco do sebe (naklikaná trasa také ulehčuje život), takže tentokrát profrčím podél plotu nemocnice z té správné vnější strany :)

Přes Rokytník cupitám docela usilovně (to je také zajímavé spojení usilovně cupitat), předbíhám nějaké chodce, jednoho „poloběžce“, ale ty dvě slečny stále nikde....

Konečně na kraji vesnice dorážím hned celou skupinku stovkařů. Zasekli se tu a živě rokují, kde by asi tak mohla být kontrola.

Když se to tak vezme, za znalost místa a předchozí učasti by se asi měly dávat časové penalizace, aby všichni měli stejné podmínky. Zvlášt když jsou kontroly na stejných místech jako loni – kdo byl loni, tak má prostě obrovskou výhodu.

Zatímco jedna slečna už spíše jenom jde a brzy ji nechávám za sebou, ta druhá se zdá být nějaká podezřele čilá.

A zrovna následuje docela prudký seběh dolů do Bohuslavic, plný šutrů, listí, větví a moje baterka už je v takové kondici, že s ní skoro ani nevidím to prožkouvané „mlíko" podél cesty (a to docela svítí), tak jak mám vidět ty šutry pod listím (když ty tedy nesvítí vůbec)? Jenže přece ji nenechám utéct! Sbíhám dolů lehce na hraně rozbití huby, ale slečna mi uteče jenom o kousíček a do kopce ji hned dohoním.

„Ty běžíš taky stovku?“ Ptám se.

„Ne, já jenom šedesátku.“

(no super a já se kvuli tobě málem zabila)

Sakra. Úplně jsem zapomněla na rozpoznávací znamení stovkařů! Vždyť ona má elasťáky úplně čistý! (Tak kde je ale ta druhá stovkařka? Vsadila bych se, že v Trutnově měly špinavé gatě dvě!)

Za Čížkovými kameny se mi konečně rozednívá. Hned to jde o poznání lépe! (jako kdyby to šlo předtím špatně :) Jestřebí hory jsem si užila uplně maximálně. Na Jestřebí boudu jsem z Trutnova udržela takovou pohodovou rychost asi 7,5km v hodině. To ani ti skoro nejlepší běžci, kteří mě v cíli dali hodinu, dvě náskok, nebyli v úseku Trutnov – Úpice - Kuks o moc rychlejší.

Šedesátkařka mi povídala, že prý v Trutnově bylo přede mnou stovkařek spousta (je mi to trochu divné, dneska tu jsou fakt samí rychlíci, ani ty holky neznám) ale tak budiž, já budu spokojená když si to dám pod těch sedmnáct, jaké umístění bude, takové bude...

A paní na kontrole na mě „Jseš třetí holka.“

Cože? Tak super, tak že by bedna přece jen byla? S tím jsem tady ani moc nepočítala.

A kdo je přede mnou? Hanka, a kdo?

Tak nějaká neznámá holka, byly tu prý společně (tak před hodinou a půl, nebo před dvěma, tipuju si)...asi před patnácti minutami.

Cože???

Vystřelím takovou rychlostí, že na stole zapomenu okousaný chleba s nutelou, který jsem si chtěla vzít s sebou. Vracet se už nebudu, další občerstvovačka je za 8 km v Úpici.

Přestože pocitově jedu jak drak, holky cestou do Úpice dohnat nedokážu. (ono i těch deset minut se dohání hodně špatně) Zato je uvidím na občerstvovačce v Úpici, ze které právě odcházejí, když já na ni přicházím.

Né, ja se na těch občerstvovačkách prostě dneska v klidu nenajím!

náměstí v Úpici

Část pátá Úpice-Kuks, 96, 9. km

Nejdřív jsem si myslela, že holky jenom doběhnu a třeba zkusím udržet jejich tempo až do cíle, protože mě ani nenapadne, že bych Hance třeba mohla utéct.

Jenže Hanka je pomalejší proto, že jí je špatně, jinak by na mě měla už minimálně hodinu náskok, možná i víc a ta druhá holka už je nějaká unavenější.

Tak pochoptelně je to trochu blbé předbíhat někoho, komu není dobře, ale takový je život a nejsme 5 km před cílem ale skoro 40.

Tak to teda pouštím dopředu. Třeba to holky ještě nakopne a budou se mě snažit chytit a bude ještě nějaká zábava....

 Holky běžely ve skupince ještě se dvěma závodníky, ten jeden na moje rychlejší tempo zareaguje a trhá se se mnou dopředu. „Hurá, konečně někdo rychlejší, na mě už to jejich tempo bylo strašně pomalé.“ (to ještě netuší, že to se mnou také zrovna nevyhrál ) „Ale samotnému už se mi dopředu nechce, já to tady neznám, GPS nemám a už jsem nabloudil asi 10 km!“

Ještě větší borec než já v Dubči.

Borec se jmenuje Bruno.

Brzy zjištuji, že Brunovým revírem jsou roviny a jeho tempo je vražedné. (ale co se divím, vzhledem k tomu že už ve stejném čase zvládl o 10 km víc, jeho tempo logicky muselo být rychlejší a také stále JE rychlejší než to moje...

Ale tak to si vážně myslí, že na 80.km ještě budem vybíhat kopce???? 😲

Problém ale asi není pouze ve vysoké rychlosti Bruna, problém je určitě i v tom, že pomalu od 80. km začínám cítit známky únavy a opotřebování. A v levé botě mám nějaké kamínky. A moc dobře vím, že to nejsou kamínky, ale začínají se mi dělat nějaké otlaky, možná dokonce puchýř. Už to prostě začíná drhnout.

A vedení trasy v těchto místech náladě také zrovna nepřidává.

Nekterým závodníkům v tomto úseku vadilo velké množství asfaltu, mně asfalt až tolik nevadil – mně mnohem víc vadilo to velké množství roviny.

Tedy, abych se vyjádřila přesně, mně by ta rovina až zas tak nevadila, já mám roviny ráda – ale já bych po ní ráda šla a ne běžela! Jenže Bruno stále běží a tak běžím taky. A také vím, že když nepoběžím, tak nevyhraju. A já vyhrát chci. (Tak kdo by taky nechtěl, žejo :)

Moje únava v tomto úseku ještě ale není tak vysoká jako v úseku, který bude následovat a tak jsme jěště zvládali stručnější konverzaci,. Občas byla i celkem psina.

Já: „Já se na občerstvovačkách moc nestavovala. Třeba na té první jsem byla jenom asi deset minut...“

Bruno: „Cože??? Deset minut? Taková ztráta času! To já tak maximálně minutu, dvě. Prostě nastrkám spoustu jídla do kapes a valím dál.“ :)

Hm. To já jsem jednou udělala taky, jenže strčila jsem do kapes čokoládu (a zrovna nemrzlo, spíše naopak) a od té doby nemám k tomuto počínání úplnou důvěru.

Ale tak třeba zase začnu. Když víte, mě prostě stále strašně zajímají tyhle vychytávky – jak si zrychlit výsledný čas, aniž by člověk musel více hejbnout zadkem :)

Další ukázka konverzace:

Bruno: „Koukám, že máš boty inovejty.“

„Nojo, boty Inovejty mám.

A pak mám taky ponožky Ťaman. Za 10 Kč.

(Ne vlastně, kecám, tohle jsou ty dražší, ty stály možná 15).“

Ale tak já jsem vážně ještě nezjistila v čem jsou běžecké ponožky o tolik lepší, o kolik jsou dražší, a to jsem nějaké lepší zkoušela asi 2x a komfort mi přišel uplně stejný.

Však Bruno souhlasí, že v tom asi zas takový rozdíl nebude, když to říkám já. On prý ale používá nějaké speciální chladící ponožky, stály asi 150 Kč.

„No vidíš. To já když se chci zchladit, tak se po cestě vymáchám v kaluži a mám to zadarmo.“😅

Na to, jak jsem unavená, tak jsem ještě docela vtipná.

S mini kufříkem ve Vlčkovicích – já jak se zakecám, tak pak nehlídám trasu - se konečně dostáváme na poslední občerstvovačku v Kuksu.

Tak a teď Brunovi ukážu, jaká jsem učenlivá žačka. Zapsat příchod, doplnit vodu, do ruky krajíc s nutelou (uběhla sotva půl minuta). „Bruno, tak můžem vyrazit?“

A on místo aby mě pochválil, tak na mě kouká jak na vraha. A dobré dvě minuty jsem musela čekat, než se konečně poroučel k odchodu!!!!

Braunův betlém u Kuksu

Část poslední, Kuks – Hotel pod Zvičinou, 116,4km

Tak konec zábavy, přátelé. Posledních bezmála 20 km už totiž vůbec zábavných nebylo. To už bylo docela velké trápení.

(Já říkám pořád, že umím rychle akorát těch 100 km. Kdyby stovka skončila v Kuksu, tak jsem měla pohodových 97 km (podle GPS 98, tak možná 0,5 km jsem nabloudila) za 13 hodin 34 minut a říkala bych si, jak to bylo krásně rychlé a ani to moc nebolelo.)

Ale zase je pravda, že bez toho konce bych si toho výsledku asi ani tolik nevážila.

První trápení se ještě ani tak netýká pohybu, první trápení se totiž týká chleba :)

Prostě ho do sebe vůbec nemůžu nasoukat. Zatímco Bruno ho má v sobě během minuty, já mám po deseti minutách ještě větší půlku.

„Bruno, já už nemůžu.“

„Já už taky nemůžu. Ale už to není daleko, to zvládnem.“

„Já nemůžu sníst ten chleba, jsem myslela.“

Skoro přemýšlím, že bych ho vyhodila, ale nejsem si jistá, jestli můžu (ale to přeci není papírek nebo igelit, to se za chvíli rozloží, né? )

Hm. Ale mohli by to sezobat nějací vrabci a po té čokoládě pochcípat. Ach jo, tak já ho dojím.

Posledních 20 km vede opravdu nádhernými lesními cestami – přes Braunuv betlem, dále nad Dvorem Kralovým a přes Čertovy hrady a Pernou stále lesem až do cíle - ale už si tu trasu nedokážu moc užívat.

Příjemné to je ještě asi prvních 5 km, kde vede moc pěkná pěšina (žlutá značka), která se vlní buďto nahoru (jdu ) nebo dolů (cupitám) a je to fajn (a ani malý kufřík asi 400 metrů mě moc nerozhodí), ale jak se dostáváme na červenou, dostáváme se na širší cestu, která kromě jednoho seběhu vede až do Dvora stále téměř po rovině a po té rovině už mi prostě běžet nejde.

Kdybych tak mohla jít... A Brunovi to stále běží, už je ze mě chudák zoufalý, ale dopředu běžet sám nechce, protože to tu nezná.

Snažím se aspon střídat cupitání s chůzí a potom vždy Bruna docházím, když to trochu stoupá, protože rychlá chůze mně jde stále docela dobře.

„Hele, nebylo by lepší, kdybys ty stovky rychle chodila místo běhala? Ta chůze ti fakt jde. Ale ten běh, ten ti teda fakt nejde.“

Tsss. Mně náhodou běh taky jde, akorát už holt ne po 100 km....

To bych teda chtěla vidět, jak nějakou stovku rychle ujdu za třináct a půl hodiny...

Čertovy hrady

Na stoupání ze Dvora na Čertovy hrady se těším jak malá.

Zajímavé, že to stoupání k nim mi vždy přišlo dlouhé a ta rovina kolem nich krátká. Dnes to mám totiž přesně obráceně. Stoupání krátké, rovina nekonečná.To prostě nejde po té rovině běžet!😧

Nemám ráda roviny! 😬 (zajímavé, na všech předešlých závodech vždy většinou nadávám, že nemám ráda kopce)

Nejvíc mi na konci pomáhá, že trasa je vážně pěkná a hlavně, že na tomto posledním úseku už zase znám skoro každý metr. Aby mi to lépe utíkalo, kouskuji si trasu na opravdu malé kousíčky, které vím, že zvládnu. Z Čertových hradů k silnici, kousek dolů po silnici, po vlastním značení nahoru, asi půl kiláku k rozcestníku Pod pokladem (sakra, to je to do té Perné ještě 5 km, jsem počítala maximálně čtyři), po moc pěkné pěšince (moc pěkné, protože stoupá) kolem Komenského jeskyňky nahoru k silnici....

Tak jak je to ještě daleko?

Zatímco ještě před pěti kilometry jsem sice nemohla běžet, ale jít jsem zvládla ještě celkem rychle, teď už nějak nezvládám ani jít pomalu.

Opravdu nikdy nepochopím borce, kteří s blížícím se cílem začnou sprintovat (a přitom je to tak přirozené – už to je jen kousek, tak zrychlím).

Ale kdepák já. Už to je jen kousek a já totálně zdechnu.

Bruno usoudí, že na těch posledních pár kilometrech by se už ztratit nemusel a mizí přede mnou v dáli. V cíli mi pak povídá, že už se to moje tempo prostě nedalo vydržet.

Tak jako, ale... Moje krásné turistické tempo asi 5 km/h. Za takovéhle řeči by zasloužil jít celou příští stovku povinně společně s Olafem!

Je 14 h 50 minut a já po šestnácti hodinach a padesáti minutách strávených na trati otvírám dveře cíle.

Tomu, že jsem došla až do cíle se nijak nedivím. (už jsem hodně dlouho neměla žádné DNF)

Tomu, že jsem to zvládla pod sedmnáct hodin se celkem dívím. (i když věřila jsem, že by se to mohlo povést)

Ale to, že jsem první žena, to jsem tedy opravdu nečekala, a jsem z toho v šoku ještě dnes.

Skácím se na židli a další hodinu nejsem absolutně schopná vstát. Oproti předešlým stovkám jsem dneska docela rozbitá. Posledních 40 km už totiž nebylo moc pohodovým tempem – pohodovým tempem bych všechny roviny šla.

Pěšky na vlak se mi nechce a tak poprosím Hanku Mahdalovou, která jede do Kuksu, aby mě hodila do Dvora. Jedu tedy domů vlakem v pět, jak jsem měla v plánu, a v sedm jsem doma. Na této stovce se mi snad nejvíc líbí ten konec – já zalézám doma do pelechu a půlka lidí je stále ještě na trase.

Akci jsem si báječně užila a organizace i trasa byly suprové. Je ale pravda, že moje hodnocení trasy je subjektivní, protože já když mám trasu skoro za barákem, tak může vést de facto kamkoliv a já na ni budu šťastná jak blecha.

(Pozn.: fotky jsou všechny moje, akorát přiznávám, že ani jedna nebyla vyfocena během akce)

Plitvičky 30.9.2017