Týnišťské šlápoty 2022

127 km, 5000 m+, 34 hod 45 min

Tak zase po roce jsou tady Týnišťské šlápoty. A tentokrát je to taky přesně rok, kdy jsem naposledy dokončila stovku - ano, loňské šlápoty. Letos se to celé nějak zvrtlo. Se zimou jsem běhat přestala, běhání ve sněhu bytostně nesnáším, trochu ( no spíš trochu víc) jsem nakynula a už jsem se k běhání nedokázala pořádně vrátit. Zejména i proto, že v okolí Náchoda už znám snad každé roští a běhat stále dokola to samé mě už prostě nebaví. A vyjet někam na výběh, to je zvlášť v zimě složité - v propocenych věcech pak cestovat domů. No prostě jsem se zas vrátila k staré dobré turistice v mém připadě spojené s keškováním, celou zimu a jaro jsem si chodila tak 25 - 40 km zhruba 2x týdně (většinou celkem po rovině) a byla jsem happy i bez běhu. 

Na stovky jsem moc nepomýšlela, také více než 40 km jsem naposledy zdolala někdy v říjnu a když už člověk uměl stovku uběhnout za 14 hodin, tak mi zrovna nepřišlo úplně terno si jet dokazovat, jestli ji vůbec ujdu... Jirka Učík mi psal někdy v červnu, že se těší, že se zas zčistajasna objevím po roce na Týništi. Načež jsem mu odpověděla, že tentokrát se zčistajasna objeví tak velký kulový. 

A pak ve středu před Týništěm jsem zašla s  přitelem do hospody, trochu se zlila, když v tom jsem si na FB všimla právě odtajněné trasy TŠ. No tyjo. Polské góry, Broumovské stěny, Bledné skály, ta nejtěžši ale zároveň nejkrásnější trasa, kterou šlápoty kdy vedly. To by bylo hustý tohle zas ujít. A já budu sedět doma na prdeli. 

Hm. A co kdybych šla? Během minuty jsem se přihlásila a další hodinu byla v euforii. Která však ráno rázem zmizela, nejdřív jsem si říkala, co to bylo za bláznivý sen. A nebyl, já jsem fakt přihlášená. No já jsem vážně kačena, vždyť ta trasa má větší převýšení, než co jsem nachodila za poslední rok dohromady! Nedolezu ani na Ruprechtický špičák, no to bude dobrý trapas. 

Ale zas psát Olafovi, že jsem se rozmyslela a že nejedu, to je taky blbý. Celý čtvrtek a pátek jsem nervní jak sáňky v létě a kroutim hlavou nad tim, co jsem si na sebe vymyslela. 

K tomu už ani nemám stovkařské vybavení. Jedny boty děravý, druhý sešlapaný, třetí se moc kloužou.. No ne, já budu muset jít jak trapka s náhradnimi botami v báglu. Děravé s dobrou podrážkou na ty polské sutě ( a modlit se, že se nerozpadnou) a pohodlné klouzavé na ten zbytek. No aspoň ale nemusim truchlit, že se mi rozpadl běžecký baťůžek, boty by se do něho stejně nevešly. Však stejně budu turista, tak batoh od Vietnamců stačí. Jen si ale ješte skočim koupit ledvinku, batoh pochopitelně nemá vepředu kapsy a představa, že u každé z třiceti kontrol sundávám bágl a lovim itinerář...Ne, až tak hluboko zase neklesnu. No aspoň že čelovka je jako nová. Hm, cože? Ale proč nesvítí? Zkusím vic zatlačit baterii. A svítí. Sakra, já úplně zapomněla, že ten dotek má taky svý mouchy. No nic s tím nenadělám, jestli mi někde zhasne nadobro, tak to bude prostě osud... 

Tak tedy jedem. Po cestě vlakem míjím města, kterými půjdeme ke konci trasy: Nové Město, Opočno, přemýšlím, jaká je pravděpodobnost, že do nich dojdu. "Já vidím Dobrušku! Vykřikne někdo ve vlaku. Tak to jsem vážně zvědavá, jestli i já uvidím Dobrušku.To by mohl být dobrý dílčí cíl, červenobílý dobrušský tovární komín zříti a poté až do cíle jíti. Tušim že by z trasy měl být vidět. A odsud už to je do Týniště asi 30 km, to už dolezu....

V hospodě u piva ze mě nervozita přece jenom opadne, je tady hodně kamarádů a jedna hodina ranní, kdy je start, je zatím ještě hodně vzdálená. Ovšem když po deváté odcházíme na vyhlášení výsledků CSUT a poté se už všichni začínají chystat, šrotuje mi to v mé makovičce strachem a nervozitou zas nadoraz. Čas už zas neskutečně letí, ani se nenaději a autobusy, které nás odvážejí na start do Vižňova, se dávají do pohybu. Když projíždíme Náchodem, nejradši ze všeho bych vyskočila a šla domů a předešlé dva dny vymazala z paměti. Jenže to už teď nejde. Vysílením z neustálého přemýšlení upadám po zbytek cesty do krátkých mikrospánků , co bych teď dala za to usínat ve své krásné měkké postýlce. Místo toho v mžiku Olaf zahaleká start a já se jdu drápat do prvního kopce.

Přijde mi hned na úvod moc dlouhý a prudký ( to je teprv zahřívací, ty pořádný teprv budou, informuje mě Vítek). Jako kdybych to nevěděla, před měsícem jsem tu byla (jeden z mých dvou výletů do hor za poslední rok). Ale ve dne byl ten kopec nějaký menší. Co já tady proboha dělám? To přece nemůžu ujít. Tolik kilometrů a tolik kopců.

Z kopce dolů se moje nálada trochu vylepší, dolů mi to jde. Přece jen čím je těleso těžší, tim je gravitační síla vyšší, takže pohyb dolů je snadnější.. A já jsem teď těžká dost. I když kdyby byl terén rovnější, nezlobila bych se.

Oddych ale brzy končí, už si na nás brousí zuby "szlak niebieský", tj. česky modrá turistická značka přes ty nejprudší krpály Wlostowa, Kostrzyna a Suchawa. Polský název by se dal interpretovat např. tak, že budete při lezení do  těch krpálů vzývat nebesa, aby jste už byli nahoře a zároveň se budete modlit, aby vás z nich netrefil šlak.. Alespoň v případě prvního krpálu Wlostowa to tak u mě proběhlo do puntíku. ( a u toho jsem si ještě mumlala, co já tady ksakru pohledávám?) Cesta přes dalši dva vrcholy už je naštěsti trochu přívětivější.

 

A potom zase hurá zpátky dolů do Sokolowska. A v připadě místního terénu ( sklon téměř kolmý, všude samá podjíždějící suť) klesání žádná velká výhra není. "Nechoď tak rychle, ať nespadneš!" Křičim na Blanku (s Blankou a Víťou máme stejné tempo prvních 10 km trasy). Pozdě, jen to dořeknu, Blanka už se válí po zemi. Já si radši na poslední nejprudší úsek sedám na zem dobrovolně a sjíždím ho po zadku. To zas budu vypadat jak čuně.

Po krátkém odpočinku na občerstvovačce pokračujem do dalšího pořádného prďáku na vrchol Bukowec. Ale překvapivě, jak mi první ještě celkem mírný kopec vůbec nešel, čím víc krpálů mám v nohách, tím se mi jde lépe. Já si na ten zbytek trasy natrénuju přímo na trase, to je věc :) Ani mě nijak nerozhodí, že tentokrát jsem to já, kdo sebou švihne, když mi v kamení podjedou nohy. Naštěstí stoupání je skoro kolmé, tak to k zemi není při pádu daleko. Blanku s Vítkem nechávám celkem daleko za sebou.

Cítím, že bude brzy svítat a to mi vždy vlije novou energii do žil. Navíc Bukowec byl poslední nechutně vysoký kopec, sice mě ještě čeká prudké stoupáni na góru Waligóru a Ruprechtický špičák, ale ta už nejsou tak dlouhá.

Klesání z Bukowce k Andrzejowce dokonce není ani nijak krkolomné a k tomu mě navíc vzpruží, že tady předcházím jednoho závodníka, který dává pauzu. Bála jsem se, abych s mou formou nebyla poslední, ale to zatím naštěstí nehrozí.

Jak jsem čekala, Waligora je celkem malina, navíc z ní nějak záhadně zmizela suť. V roce 2015 to zde bylo vyloženě suťovisko, a klouzalo to jako blázen, že jsem se i stébel trávy chytala v naději, že mě ochrání před pádem a teď tu je jen pár kamínků....A kdyby mi stoupání přišlo přece jen náročné, stačí si vzpomenout, jak jsem zde hledala kešky. Žádné "pohodlné" chození po cestách, ale skoro každá keš je někde ve srázu nad cestou. Navic Poláci mají keše zaměřené tak s přesností 30 m takže v tom srázu lozíte po čtyřech tak 20 minut, než ji najdete. To v tom lepším případě. V tom horším ji nenajdete a usoudíte, že by mohla být i ve srázu pod cestou, takže to samé opakujete o úroveň níž. A vzdát to a odejít bez keše pochopitelně nelze, to je pro kačera stejná potupa jako pro stovkaře nedokončit stovku... Takže jen kdyby si někdo myslel, že trasa zde byla moc těžká...

Jsem v euforii, že mám většinu kopců za sebou a bohužel za Waligorou si na jednom rozcestí nevšimnu šipek vlevo a přidám si tak asi 400 m, naštěstí byly po rovině. Jenže na další křižovatce opět nevidím žádnou Olafoznačku, že by spadla? A už si začínám vyčítat, že jsem v rámci úspory váhy nevzala náhradní baterky do gps, takže ji nemůžu mít celou dobu zaplou ( vydrží asi 10 hodin), kdyby aspoň naskočila během pěti vteřin, ale ono jí to trvá dobrou půl minutu. Značení je sice perfektní, ale prostě trasa je dlouhá a z nepozornosti člověk vždy může něco přehlédnout. A asi na třech křižovatkách šipka nebyla..(asi spadla).

Ve slavnostní náladě se drápu do posledního strmého kopce na Ruprechtický špičák. Suché góry jsem přežila a co víc, jsem stále v celkem provozuschopném stavu. Vzdát to na Špičáku? Ani náhodou. Co bych tady taky pak dělala?

Aspoň malý kousek ze Špičáku si můžu připomenout trasu Červenokostelecké stovky, na které jsem letos chyběla ( na neběžce mi přišla moc běhavá), ale už asi po kilometru trasa padá dolů směrem k Hynčicím. No to jsem si mohla myslet. Z hřebene vede dolů spousta cest, ale Olaf pochopitelně musel vybrat jakousi zarostlou průrvu mezi stromy, kterou nazvat cestou je opravdu troufalost. V tomhle já chodit neumím a vůbec mě to nebaví, člověk jen aby dával pozor na každý krok, aby se nezamotal do nějakého plevele nebo nezakopl o kořen, který v trávě není vidět. Za mě už fakt snad radši ta suť... Ale ne, letos si nechci stěžovat, oproti loňsku bylo těchto úseků opravdu málo a v rozumném množství je i toto jako zpestření fajn.

A o to má zas člověk větší radost, když zas přejde na normální cestu. Snažím se i kousek popoběhnout, ale brzy toho nechám. Jsem ve stádiu kdy umím uběhnout ( docela s vypětím sil) 5 km za 35 minut po rovině, to fakt nemá smysl se na stovce odrovnávat během.

Docházím na první větší občerstvovačku v Hynčicích. (24. km) A hele pivo. A dokonce studený ( mají ho v kýblu se studenou vodou). Konečně po tom dlouhém chození po kopcích, což je činnost, kterou já až zas tak neprovozuju, přichází aktivita důvěrně známá, kecnout si na zadek a otevřít plechovku piva, to dělám pravidelně na každém keškovýletě. Tak se mi to zalíbí, že poprosím i o druhou plechovku ( i když trochu blbé mi to je), ale prý pohoda, pivo zatím moc lidí nechtělo a mají jich dost. K tomu přikusuji chleba se sádlem, sýr a salám a poprvé od startu vidím svoje dokončení šlápot v trochu růžovějšich barvách. Člověk to nesmí brát jako 127 km, ale tak, že je potřeba vždy dojít od piva k pivu, případně od řízku k polévce a to je vždy kolem patnácti km. A to je máček. Já přece běžně chodím i čtyřicet ! Takže hurá na další pivo.

Cesta k Broumovským stěnám se mi lehce táhla, hlavně proto že jsem to tady vůbec neznala, hlavně poslední úsek zarostlou polní cestou byl nekonečný. 

Louka, pole, lán

Tak ti přísahám,

Moje krevní skupina nikdy nebude...

Koukala jsem fakt udiveně, když mě tady předbíhala slečna a i když to bylo lehce do kopce, stále klusala. I kdybych běhat uměla, v té trávě běžet by pro mě bylo za trest...

( Ale slečna pak dorazila do cíle minimálně hodinu po mě, takže jsem dobrá, porazila jsem i běžce)

Konečně se dostávám do Honského sedla, kde začínají moje oblíbené skály. Hm, ale také začínám pozorovat první bolístky, a to docela citelné. Inovejty, co mám, jsou už prostě strašně ošlapaný, cítím v nich každý kamínek a plosky chodidel se už nepěkně ozývají. K tomu mám pocit, jako bych pravou patou každým krokem šlapala na nějaký šutr. No když sundám botu, tak se ničemu nedivím, podrážka tenká jak těsto na špagety a ve vložce díra přes celou patu. Klika, že jsem vzala náhradní boty, okamžitě se přezouvám a hned se jde mnohem lépe.

Prvním bodem zájmu je vyhlídková skála Kačenka. ( tedy poté, co se k ní proklestíme skrz polomy, které si troufám tvrdit, že jsem prolézala nejpitoměji ze všech, místo abych se po chvíli vrátila na pěšinu, prodírala jsem se jimi až ke skále). Na Kačence jsem byla naposled asi před dvěma roky, kdy na vrcholovou skálu vedl jen takový polorozpadlý žebříček, po kterém jsem si vylézt netroufla. Proto si oddechnu, když zjistím, že Kačenka prošla od té doby obnovou a na protější skále stojí žebřík nový a bytelný. I tak se ale na vrcholu necítím ve své kůži. Na mě jsou prostě ty žebříky moc vzdušné, plošina skály moc malá, kraje a propasti jsou na můj vkus od káčka hrozně blízko. Jestli se někdo na těchto místech rád zastaví a kochá a kouká, ja vždy akorát koukám, abych byla co nejrychleji zpátky na pevné zemi...

K další občerstvovačce to jsou už jen dva kiláky i když pomalým skalním terénem. Krás skal jsem si tady ale popravdě moc nevšímala ( ale pak dál jsem si to vynahradila), celou cestu jsem se totiž už viděla s pivem v ruce.

Občerstvovačka na Hvězdě má vskutku hvězdné složení: Aleš Zavoral, Martin Hlaváč, Jana Hájková a Honza Pavlík, který dokonce hraje na kytaru a zpívá. "Dáš si pivo?" Ptá se Jana. "Jo, a máte studený?" Mým požadavkem ji hodně překvapím: "Ty tady snad vidiš ledničku?" "No ne, ale na minulé občerstvovačce ho měli ve studené vodě." Nakonec se nechají minulou kontrolou inspirovat a dají piva také do studené vody.

Posedím zas asi 20 minut a pojím něco slaného. Vlastně jsem za celou akci nic sladkého neměla. Ono to je těžký, když člověk nejdřív popadne pivo a pak teprv kouká, co by k němu zakous. Přece si k němu nedám meloun.

Začínám lehce cítit únavu. Ono také v nohách mám 38 km (navíc jakým terénem!), takže se začínám blížit k mému maximu za poslednich asi 9 měsíců. Zapinám mp3 a pouštím hudbu stylu duc duc, třeba mě to nakopne.

No vůbec jsem nečekala jak moc. Broumovský stěny, to byla jedna velká jízda. Neřekla bych, že jsem tady šla chůzí a  pochopitelně během se můj pohyb ve skalách taky nazvat nedal, pro náhodného kolemjdoucího to pravděpodobně muselo připomínat hopsání postřeleného nosorožce, ale já si připadám rychlá jak vítr. A také asi celkem jsem, kolem turistů se jen mihnu a během chvíle předbíhám tři účastníky, kteří odcházeli z občerstvovačky o dost dřív než já. Včetně slečny, která se tak usilovně snažila běžet to zarostlou stoupající polní cestou. Pronese něco v tom smyslu, že by se takovou rychlostí, kterou hopsám po balvanech, brzy přizabila. No je pravda, že i já se divím, že jsem si se svou šikovností ještě nerozbila hubu, ale zase až tak technické mi to nepříjde, tak nějak hopsat se tu dá.

Jen mě trochu znervózňuje, když uslyším zvuk hromu a na to začne lehce pršet. Radši dávám volume přehrávače doprava. Co uši neslyší, to srdce nebolí... Naštěsti spadne jen pár kapek a i bouřka brzy odezní.

Moji euforii tak ukončí až kontrola, která je za útvarem Kamenná brána a ke které je potřeba udělat krok hodně blízko takové hodně hluboké průrvy mezi skalami. Hm a co když tam spadnu? Koukám na to nedůvěřivě, asi třikrát nakročím nohou, ale prostě neodvážim se tam vlézt. No a je to v pytli, co mám teď jako dělat? Nenapadne mě nic lepšího, než se tam hystericky rozbrečet. To už ke mně s obavami leze nějaký turista ( podle mého jekotu to asi vypadá, jako kdybych tam už někam zahučela), tudíž toho rychle využiju a pohotově mu strčím do ruky papír, ať mi tam pro tu kontrolu hopsne. "A ne, že popletete chlíveček, tady ten se třináctkou, a hezkej křížek jako jsou ty ostatní, prosím." (Olafovi jsem se pak ale přiznala)

Takže se můžu oklepat, problém vyřešen a jedeme dál. Teď už to skalami není nijak daleko. Ještě Koruna, Junácká vyhlídka a pak už jen takový bonbonek v podobě prudkého výstupu na Pasterskou góru. Na rozdíl od dalších účastníků, které tento výstup překvapil, já si ho z roku 2015 pamatovala moc dobře a vím, že mi přišel hodně hnusný, takže jsem ho očekávala ještě hnusnějši a nakonec mi přišlo, že až zas tak hnusný nebyl..

Do Machovské Lhoty už je to pak z kopce co by dup. 53 km náročným terénem jsem zvládla za 14 hodin.

Na kontrole zastihnu ještě Míšu. Dávám si polévku, pivo a kofolu. Po chvilce si k nám přisedá Karin (jde teprve svoji druhou stovku), seznamujeme se a ve trojici pak dojdeme až na poslední kontrolu k Jirkovi Učíkovi. (posledních 20 km za světla už si pak každá jdeme svým tempem)

Stejně jako jsem znala předešlé Suché góry a Broumovské stěny, i na následující trase až po Nové Město nad Metují znám defacto každý metr, takže se tak nějak samovolně pasuji do role průvodce a vždy popisuji, co nás čeká a nemine, tj.  jestli to dál povede do kopce nebo z kopce, jestli kopec bude pozvolný nebo prudký, dlouhý nebo krátký, terénem náročný nebo pohodový.. Nesouhlas si vysloužím asi jen jednou, to když stoupání z Lewinu do Borové avizuji jako dlouhé a táhlé. Podle holek prý bylo dlouhé a prudké. Ale pochopitelně je to subjektivní a lví podíl na tomto vnímání má počet ujitých km. Jako ve srovnání s Waligorou to rozhodně prudké nebylo!

Na prvním prďáku za Machovskou Lhotou na Krásnou vyhlídku a potom na Bludné skály se ale všechny shodneme. Neskutečně dlouhé a zároveň prudké. I když já se přiznám, že víc než ten kopec se mi zas nelíbí ten vrcholový žebříček, zvlášť směrem dolů. V rámci TŠ jsem tu už byla několikrát, ale ani jednou jsem se nezdržovala zkoumáním, jaký je odsud výhled. Prostě co nejrychleji odškrtnu kontrolu a šup šup, chci být co nejrychleji dole.

Z Bludných skal směřujeme po červené do Jakubowic, kde je další občerstvovačka. (tentokrát už po osmi kilometrech, asi se počítá, že kopec přes Bludné skály dá každému zabrat a občas v nich i někdo "zablůdí") Cestou z kopce doháníme Tomáše Vrzáčka a také zas začíná mrholit a poté se i docela rozprší. Pocitově mi to nijak nevadí, spíš se obávám, co na mokrý terén moje boty. Určitě jste zaregistrovali, že už mám na nohou botky druhé, které jsou sice pohodlné, ale kluzké. (mrchy se kloužou i na mokré silnici). Vyhýbám se mokrým kořenům jako čert kříži, bohužel ty skryté pod listím moc ohlídat nelze. Než se naději, už najednou letím vzduchem a se žuchnutím přistávám na zadnici. Aspoň abych v tom nebyla sama, o milisekundu později vedle mě žuchne i tělo Tomáše, nejspíš uklouzl po stejném zrádném neviditelném kořeni. No úplně měkký dopad to nebyl, asi jsem dopadla na nějaký šutr. Au au. To bude modřina přes půlku zadnice...

Občerstvovačka s názvem Invalidovna ( byli zde lidi, kteří chtěli běžet, ale kvůli zraněním nemohli) byla za mě top ze všech občerstvovaček. Měli zde totiž velký sortiment různých slaných dobrot jako např. výborný domácí chléb "made by Čakrt" se skvělou sýrovou pomazánkou a pak různé 

slané mňamky jako sýrové šneky nebo škvarkové pagáče, no prostě to nej, co si člověk může k pivu přát :) ( I když je pravda, že teď si nejsem úplně jistá, jestli jsem si tady dala to pivo. Ale nejspíš jo. Ono totiž byly asi dvě občerstvovačky, kde jsem si ho nedala, ale už mi teď splývá, kde to bylo..)

S nově nabytou energií zase hurá do dalšího kopce. Tím je Krucza Kopa a ani tento kopec není žádný trpaslík. Pro mě to je navíc kopec průlomový ( bohužel v negativním slova smyslu), protože sem jsem někdy v říjnu běžela svůj poslední delší běh, sem a zpátky to je z Náchoda asi 30 km. I to přelézání ohrad si pochopitelně pamatuji a už se na něho těším, aspoň trocha zpestření v jinak únavném funění do dalšího táhlého kopce. Nejvíc zpestření však přinese "cesta" k vrcholovému křížku. Už když jsem tu byla v říjnu, ležely přes cestu asi tři spadlé stromy, navíc tak blbě, že na přelézání to bylo moc vysoko a pro podlézání zase místa moc málo. A já bláhová si myslela, že když to tudy povede, tak už tu nebudou, případně je nám sám Olaf odklidí. A co myslíte? Ono jich tam je místo tří asi šest! Zatimco holky přelézají( aspoň směrem k vyhlídce, zpět už se taky plazí), já se pod nimi plazím po břiše případně válím sudy. Opravdu sranda k popukání, tahle vyhlídka. Asi nemusím dodávat, že moc míst, která mají jinou než černou nebo hnědou barvu, na mém těle po této akci nezbyde.

Tak konečně zase směrem dolů do polského Danczowa. Až dosud jsem každé klesání radostně vítala, tady, zhruba uprostřed trasy ale nastává zlom. Bohužel moje netrénovaná stehna neměla šanci zvládnout brutální převýšení první poloviny trasy a začínají to dávat znát. Od teď je každé klesání problém. Aby v tom stehna nebyla sama, k nepohodlí se přidávají i otlačená chodidla, u mě naprostá klasika, kolem 70 -80 km se mi to stává defacto na každé stovce, nepomůže nic a je jedno jestli mám značkové ponožky nebo vitenamské za dvacku. 

A do cíle ještě nějakých šedesát km. To je hodně, strašně hodně.

V ne moc utěšené náladě pokračuji s holkama dál do Lewinu (no aspoň že to klesání je kratší a pozvolnější, než jsem se obávala), trochu aspoň potěší, že se pak už vracíme zpět do Čech. Zato moc nepotěší, že je devět večer a začíná se stmívat. Ach jo, to chození ve tmě je pro mě vždy tak deprimující... Ale chce se to radovat z maličkostí, třeba že na Borovou se stále stoupá, tudiž stehna jsou v klidu a trápí mě pouze otlaky.

I když popravdě jsem ve stavu, kdy se už nejsem schopná radovat z ničeho...

V Borové mému rozpoložení dodá korunu, když zjistím, že vůbec nejsem schopná slézt tři schody dolů k občerstvovačce. Klika, že je deset večer a žádný autobus už odsud nejede, jinak nevím, nevím. A jak mě informuje Eva, vzdát se to tady prý nedá, vnitřní prostory tu nemají a venku by mi byla zima. (tím si sice nejsem úplně jistá, mám v báglu i alufolii, ale ne, chci jí věřit, byla by mi zima) Asi dvacet minut, co zde posedíme, jen mlčenlivě sedím, tvářím se jak kakabus a přemýšlím, co dělat. Vždyť je to ještě 50 km a já už ani nesejdu dva schody! K mému štěstí, představa, že tady celou noc sedím, civím do blba a mračím se na všechny příchozí jak kakabus, je horší než představa se plahočit dál. A kde je psáno, že musím ujít 50 km? Prozatím stačí 13 km k další občerstvovačce. To vypadá o dost zvladatelněji. A vzdát to můžu vždycky..

Ale neodolám a vezmu si ibalgin, což už jsem na stovce neudělala 7 let. Ale já se prostě hrozně bála, že ten kopec dolů na Holubí palouk prostě nesejdu.

Když vyměním baterku v čelovce a čelovka se bez problémů rozsvítí, beru to jako znamení, že musím jít dál. A poté se Eva ptá, jestli někdo nechce něco odvézt do cíle. Tak to je super, já se nakonec zbavím i náhradních bot ( přemýšlela jsem, jestli je někde nehodit do popelnice, ale ještě mi jich bylo líto). Konečně lehčí batoh.

Nevím, jestli díky odpočinku nebo ibalginu, ale sejít dolů do údolí nakonec není až tak nadlidský úkol. Spíš začínám mít problém s ospalostí a únavou. Na kopec na Sendráž už prostě nemám sil. Ale ten je úplně poslední větší kopec, ten už prostě vylézt musím. Holky na mě nahoře čekají.

Když procházíme vesnicí, z hospody zní song We are the champions a lidé nám mávají a tleskají. Jó holka, přiznej si to, jseš asi prostě dobrá :)

No jasný, úplný šampion, měli svého šampiona vidět asi kilometr za vesnicí. Let vzduchem a poté bum prásk. 

Pokolikaté v životě už? Naštěstí asi díky tomu, že padám často, padat umím. Za celý život jsem si pouze jednou vymkla kotník, všech ostatních asi 100 plus 100 pádů skončilo jen naraženinami a odřeninami. A tentokrát si myslím, že jsem to extrémně dobře zachránila, přestože na pěšině je celkem dost kamenů a pád byl docela pecka ( na chvilku jsem si i vyrazila dech) a myslím si, že jsem na kolena spadnout musela, nějak jsem to zvládla zbrzdit pravou paží a kolena jsem si zázrakem ani nerozbila ani nenarazila. Loket mám sice trochu naražený a z dlaně mi teče krev, ale rozhodně je lepší chodit s rozbitou rukou než nohou. 

Musím se víc soustředit, beztak se mi to stalo proto, že už se mi únavou zavírají oči a pak logicky na cestu blbě vidím. Pád mě trochu probral, cestou do Nového Města už si dávám majzla a víckrát sebou už nešvihnu. V Novém městě si na chvilku sedáme na lavičku. Příjemně překvapí, jak je město osvětlené a hezké. S údivem zjišťuji, že přestože tady pracuji, takže sem jezdím zhruba čtyřikrát týdně, ani jednou jsem tady nebyla v noci.

Defacto úplně posledním kopcem trasy je výstup na zříceninu Výrov. Přestože to asi nebude ani 100 výškových metrů, v prudkosti a schůdnosti ( tedy lépe řečeno neschůdnosti) tento výstup může skvěle konkurovat góře Waligóře. Copak nahoru, to se člověk vždy nějak vydrápe, ale jak pak dolů. S mými namoženými stehny a kluzkými botkami. Skoro začínám přemýšlet, jestli by nebylo rozumější to obejít druhou stranou. Ale je to o dost delší a mělo by se jít poctivě po trase....Nakonec sestup naštěstí není tak hrozný, překvapivě se to ani neklouže.

A nyní už je to kousíček do Spů, kde je v hospodě další občerstvovačka. "Jéé, my už tady máme 90 km, já myslela jen 80. " diví se Karin. Nepochopím, jak si může myslet, že jsme ušli o 10 míň, já mám pocit že už jsem ušla celých 127! Bejt to do cíle ještě 47, tak počkám na ranní vlak. Já mám přesně přehled na kterém místě je přesně kolikátý km, tak chodím každou stovku. Teď vím, že to je 35,5 a jsem přesně ve stavu kdy těch 35,5 je maximum, co jsem ochotná ujít. Být to 36, tak dál nejdu...

Ale 35 už nezní tak hrozně, tady už se ani netvářím jako kakabus a chvílemi i komunikuju. Nebo že by to bylo tím, že do téhle hospody se nešlo po schodech dolů? Navíc náladu mi zlepší, že je na kontrole Daniela, která nám hned začne nabízet různé laskominy, co si zde můžem dát, z kterých mě zas pochopitelně nejvic potěší pivo, takže zas nezůstane u jednoho. Něčím zajíst by to také chtělo a bulgur byl také dobrá volba.

Bohužel, jak se vzápětí ukáže, dvě piva až zas tak dobrá volba nebyla, jestli se mi z Borové do Nováče oči zavíraly, nyní jsem pokročila do stavu, že je mám co chvíli zavřené. Ne, to není dobré. Trasa vede po lesních pěšinkách, je zde celkem dost kořenů a dalších překážek, zakopávám asi popáté... Tohle se mi v životě nestalo. Ať se snažím sebevíc, nedokážu udržet otevřené oči déle než pár sekund. To sis ty huso nemohla dát k tomu pivu aspoň kafe? Jen čekám, kdy se o něco přerazím.

Malinko mě probere kontrola. A pak zase spím dál.

Pamatuji se, že se prodíráme nějakým rákosím. (byla to ale jen vysoká tráva) Sakra snad to nevede někam do rybníka?

Předcházíme Luďka Šrejbra, pak dáváme krátkou pauzu na autobusove zastávce. 

Luděk nás předchází.

Předcházíme Luďka podruhé. ( a naposled)

Jdeme nějakými poli. A pak zas jinými poli. Tady by asi někde měl být vidět ten dobrušský komín. Bohužel můj plán nějak nepočítal s tím, že tu budeme za tmy. Ach jo. Jsem z toho lehce roztrpčena. Dobrušský komín zříti a do cíle jíti a člověk sem doleze a vidí tak velký kulový... (Leda to změnit na " i když je komin v řiti, musím do cíle jíti") Kolem jsou nějaká světla, ale jestli je to vůbec Dobruška? Bůh suď. Vůbec nevím, kde jsme. Jsem ráda, když zrovna nespím...

Dostávám geniální nápad pustit si mptrojku. A fakt hodně pomůže. Už nespím. (komín ale stejně nevidím)

Jdeme dál mezi poli a konečně svítá. Ale bohužel, žádné slunce a světlo se nekoná, tma místo toho plynule přechází do mlhy. Těžko říct, co bylo víc depresivní...

No dobrá, uznávám, že zamlžená vodní plocha Broumaru má něco (málo) do sebe.

Jenže já kvůli té pitomé mlze nevidím ani to Opočno, což měl být další dílčí cíl hned po komínu. Tuším, že musíme jí směrem k městu, cestami, které musím znát, ale kvůli mlze nepoznávám nikde nic. 

A už jsem zase hrozně unavená, mám otlačené nohy, no aspoň, že stehna jsou vcajku, jak už je poslednich 40 km rovina a nejsou tu žádná klesání. Karin na tom je asi ještě hůř, protože se ji udělaly puchýře. Tempo poslednich kilometrů je tak dost pomalé a zvlášt ty poslední kilometry před občerstvovačkou u Jirky Učíka se už hrozně vlečou. A s cedulí Záhornice ješte není vyhráno, musí se ještě další kilometr do jiné Zahornice, ta první byla totiž jen Malá Záhornice.

Někdo si prý stěžoval před kontrolou na smrad z vepřína. Já už měla smysly tak otupělé, že bych snad ani necítila, kdybych do čerstvého prasečího lejna spadla..

"Tak co si u nás dáš?" Ptá se Jirka. Dám si kafe (tu větu jsem si v duchu opakovala poslednich 5 km, aby ze mě zas nevylezlo "dám si pivo") 

"Cože si nedáš pivo?" Diví se Jirka. "Snad jsi nepřestala pít?" Haha. Právě že už jsem piv  vypila tolik, že už ho nemůžu ani vidět.

Holky jsou nějak děsně rychlé, uběhne něco přes dvacet minut a už se zvedají, asi už čuchají cíl. Ale už je ráno a světlo, i mlha už pominula, tak není nutné, abychom šly společně. Já si právě tu hodinku odpočinout potřebuju, pak se mi vždy jde mnohem lépe a 19 km do cíle je stále celkem dost.

No, tyjo. Hodinka na kontrole a já si nedala ani jedno pivo. Tak přece jen ještě nejsem úplně beznadějný alkoholik..

Jirka mi tvrdil, že i Honza Vocásek šel poslední úsek 4 a půl hodiny ( nevím, jestli to nějak nepopletl a nepočítal k tomu i čas na kontrole), já se tak bála, že mi to bude trvat tak šest hodin, nakonec jsem byla v cíli za čtyři a čtvrt. Překvapivě, po odpočinku se mi zas jde celkem dobře, po mlze už není ani památky, sluníčko zas svítí, což je to hlavní, co já vždy potřebuju ke štěstí. Ani těch zarostlých cest, které já prostě ráda nemám, tu zas tolik není. Prostě 19 km příjemné lesní procházky.  A dvě malé olafovinky nijak nepotrápí, ty tu jsou jen tak na oživení.

Nejdřív Růžový důl, tj. místo, kudy Olafův pradědeček chodil do školy, tam byl takový malý kopeček, "trochu" prudší, ale fakt malý, i se svými namoženými stehny jsem to dolů zvládla, i kdýž jsem musela jít dolů šikmo.. A pak klasika, duna. Tu už jsem teda dolů nějak nezvládla a radši jsem si sedla na zadek. ( a pak jsem se v cíli divila, proč je na té židličce, na které jsem seděla, tolik písku).

No a pak zas lesní procházka necelé 4 km do Týniště. 

A pak už se les rozestoupí a já na to ( letos už po třinácté za sebou) koukám jak puk. A letos možná s tím největším údivem. Já to zas dokázala, já sem došla po svých....

Cíl přišel akorát včas. Fakt byla klika, že poslednich 35 km nebyla defacto žádná klesání, která moje stehna neměla šanci dát. Být jich tam víc, tak z nich asi válím sudy....

Trasa letošního ročníku se mi moc líbila. (minulé dva ročníky jsem měla trochu problém s tím množstvím polních a zarostlých cest hlavně poblíž Pasek) Letos to z většiny vedlo po turistických, což já mám prostě radši a i na konci, kde už turistické nejsou, mi přišlo že těch zarostlých cest ani moc nebylo a trasa byla pěkná. (když jsou jen sem tam, tak mi to nevadí, to je fajn) Občerstvovačky letos určitě nejlepší ze všech ročníků. Všude bylo vše, a hlavně to pivo, žejo:) Velké díky všem! 

Bála jsem se, jestli po tom, co jsem uměla stovky běhat, mě stovka turisticky bude vůbec bavit, ale nakonec to bylo moc fajn, vlastně i lepší než běžet a honit každou minutu. Takže zatím je v plánu si to pro velký úspěch na Podyjí zopáknout. Akorát toho jídla a piva bylo prostě moc, takže představa, že třeba po této akci něco zhubnu, se nenaplnila..