Andy na výletech: Stovka Podkrkonoším

asi 123 km /4300 m+, 22 hod. 55 min.
4. - 5. října 2019

No né. To už vážně nemyslíte vážně, že má stejně jako na Podyjí zase celou sobotu chcát? A stejně jako na Podyjí, i tentokrát to jde s předpovědí s blížící se sobotou od desíti k pěti. Zatímco ve středu hlásí ještě jenom přeháňky, v pátek večer už je na sobotním programu silný déšť od rána do večera. Tak jako já chápu, že občas je déšť potřeba, a občas výjde i na stovku. Ale dvě stovky hned za sebou, to už je přeci jen trochu moc...

A navíc já vodní typ zrovna nejsem (i přesto, že jsem se nějakým omylem narodila ve znamení vodnáře). Já mám vodu ráda leda tak v pivu....

Ovšem je pravda, že jednu výhodu ty dvě vodní stovky za sebou měly. Zatímco před Podyjím jsem celkem hodně váhala, jestli na akci vůbec jezdit, teď už to se mnou ani moc nehlo. Už mám cvik.
A ono je nejtěžší se do toho deště odhodlat vyrazit, když už člověk vyrazí, pak už se to přežít dá. A dokonce to je i docela sranda. (hlavně sledovat, když to někomu v tom blátě uklouzne a spadne jak hruška)

Stovka Podkrkonoším se letos koná již po sedmé (a stejně tak i já jsem ji letos po sedmé úspěšně dokončila, takže to asi stejně jako na TŠ budu chtít dotáhnout do desítky), ovšem letošní ročník se nově chopil organizace Iske, trasu dá se říci doslova překopal k obrazu svému a posunul start do Dvora Kralové. Což bylo moc fajn, nejen z hlediska dopravní dostupnosti, ale pro mě tedy hlavně z hlediska toho, že trasa se tím defacto posunula o asi 10 km dozadu, takže když byl závodník na stejném místě na trase jako loni, měl to letos do cíle o 10 km blíž. (např. z Trutnova už to bylo místo šedesáti jen padesát, z Úpice místo třiceti tří asi dvacet tři... ) Nevím, jak ostatním, ale mně tohle hodně pomáhalo.

Do Dvora Králové jsem přijela v pátek před půl šestou a po odložení si věcí v zázemí pochodu jsem se Zuzkou a Danem zašla do restaurace na náměstí na večeři a pivo (dobrá, oprava: tři piva). Po chvíli se zde ukázal i všudepřítomný Olaf, který, stejně jako na Pradědovce, i zde bude pomáhat na kontrolách.

V osm se vracíme do tělocvičny, skoro do devíti se jen poflakuju kolem a povídám si s kamarády , před devátou si jdu pomalu sbalit.... A chvíli před půl desátou na mne zahaleká Dan: "Pojď, jde se ještě na pivo." Cože, jako teď? Vždyť skoro za půl hodiny je start, na který ještě musíme dojít asi půl kilometru na náměstí. Ale zase vlastně proč ne. Já jsem pro každý prdlý nápad. A co na tom, že si vůbec nejsem jistá, že mám vše potřebné sbalené.

Přesně jak jsem předpokládala, po akci "hospoda podruhé" už si v tělocvičně stihnu akorát spěšně odskočit na WC a popadnout sbalený baťoh. Cestou na náměstí pak neustále šrotuju, co mně chybí.
Ježíš, já nemám čelovku! Ne, dobrý, ona mně visí na krku. Uf...

V deset hodin večer to Iske odstartuje. Na naši počest začíná pršet.

Na rozdíl od předešlých ročníků, kdy trasa z většiny vedla po turistických značkách a jen sem tam po vlastním značení, letos trasa vede většinou po vlastním značení a jen sem tam po turistických značkách. Přiznám se, že při prvním pohledu na trasu jsem si říkala, co je tohle za šílenost, a jestli trasa bude dostatečně značená, musím ale uznat, že alespoň noční část byla značená perfektně. Co se týče značení denní části, tam už bohužel těžko říct, kolik těch značek tam bylo, protože vzhledem k tomu, že to byly většinou reflexky, tak ve dne nebyly moc vidět..... (takže příště prosím něco viditelnějšího :)
Ale nakonec to nijak nevadilo. Ve dne se orientuje lépe než v noci a zrovna mezi Trutnovem a Maršovem bylo i celkem dost úseků po turistických značkách.... Navíc jsem defacto nenabloudila nic.

První kilometry vedou po rovině podél Labe, asi po čtyřech kilometrech stoupáme nahoru k lesům směrem k Bílé Třemešné a Zvičině. Stažená trasa občas vedla místy, kde na mapách nebyly vidět žádné cesty, byla jsem tedy zvědavá, jestli je mapaři zapomněli zaznamenat nebo tam opravdu nejsou... No jistě, B je správně. A když občas někde nejaká pěšinka byla, myslím, že jen díky tomu, že ji právě vyšlapali běžci přede mnou...

První takový terének nás čeká někde před Bílou Třemešnou. V tomhle já neumím, takže když zaječí pěšinka přechází do neprostupného ostružiní, pouštím Ivanu, s kterou jsem sem doběhla, před sebe. A chvíli na to pro změnu zablácená pěšina přes nějaká skaliska. (Prší, tak je bláto, že. A klouže to, že.) Ale aspoň ten pohyb nebyl jen monotónní běh a občas jsem si pro zpestření střihla i nějakou krasobruslařskou figuru (při které jsem si dost možná někde na 50. km vypnula tracker). Ale tady ještě tracker přežil. Tady jsem po jednom přetočeném doskoku letěla ze srázu málem já sama..
"Tyjo, Ivano, já tam málem žuchla."
Hm, po Ivaně už dávno není ani vidu ani slechu.

Konečně se dostávám na zelenou značku na kraji Bílé Třemešné a následuje úsek, který by se dal nazvat "Houpy houpy kolem Zvičiny", celkem čtyřikrát jsme tam lezli jak magoři nahoru a dolů. Jak někdo v minulých ročnících psal "pojeď na stovku podkrkonoším, vylezeš na Zvičinu a pak už to je furt z kopce", tak nyní by spíše sedělo "pojeď na stovku podkrkonoším, čtyřikrát vylezeš na Zvičinu, ale ani pak to nebude furt z kopce...."

Navíc hned v prvním výstupu sjezdovkou jsem nahoře úplně ztratila odrazky, skončila jsem v nějakém ostružiní a vůbec nevěděla kudy dál. Když jsem ani při druhém pokusu se odsud vymotat nebyla úspěšná, radši jsem asi dvě minuty počkala na další spolubojovníky. Naštěstí rozestupy tady ještě nebyly velké.

Jinak mi ty výstupy a sestupy ale šly docela dobře. Chcípla jsem až v tom posledním, což si myslím, že na mě je celkem úspěch.
Nahoře u chaty jsem byla trochu rozladěná, že rychlost už mi spadla jen na 5,3 km/h, ale když jsem pak na 20. km koukala, že už mám nastoupaných asi 1100 m převýšení, tak jsem uznala, že to vlastně není zas tak špatné. A jestli má ta stodvacítka převýšení asi 4000, mělo by mi zbývat jen 3000 na stovku. Což zhruba mělo Podyjí a byla to skoro rovina....

A opravdu. Jak mi stoupáky před Zvičinou úplně nesedly, ze Zvičiny na Pecku to bylo vyloženě za odměnu. Většinou normální cesty (pokud vám tedy příjde normální, že je na cestě tuna bláta), občas i po turistických značkách, ale hlavně většinou z kopce. Akorát ti dva čoklově výhružně číhající u cesty kousek za Bystrým Mlýnem (jakoby jen čekali na povel Alíku, trhej!) mi tady navodili lehkou husinu po celém těle. Naštěstí žádné zbytky těl před námi se pohybujících účastníků se po poli neválely, tak jsem doufala, že když nechali na pokoji je, nezaútočí ani na nás. Ale byla jsem ráda, že tady ještě běžím uprostřed skupinky.

Ve dvě hodiny dvacet minut přibíhám na další kontrolu na hradě Pecka, o které se už od prvního ročníku traduje, že to je prostě pecka.
Vcházím do hradní místnosti, slyším hrát hudbu, u zdi plápolá oheň. Hm, nic proti romantice, ale já bych spíš radši něco k snědku.. Tak dneska to je teda nějaký chabý...
Až po chvilce mi dojde, že touto místností se jen prochází do další místnosti, kde je teprve ta pravá hostina s Olafem v čele stolu. Takže i letos můžu napsat:

Je to prostě pecka

kontrola na hradě Pecka,

že i ten největší „kecka“

zmlkne a vypadá, jakoby mu zaskočila pecka....

Zatímco všichni ostatní u občerstvování postojí, já si už tady na deset minut sednu. Mám toho před sebou ještě dost...

Poprvé za sedmiletou účast na tomto závodě se mi podaří Peckou proběhnout bez jakéhokoliv zaváhání. Inu, kdo si počká, ten se dočká. Ve všech předešlých ročnících jsem v té spleti křivolakých uliček vždy alespoň jednou odbočila někam jinam.

Z Pecky pokračujeme po zelené značce do Borovničky, čímž si trochu zavzpomínám na první ročník, kdy sem trasa také vedla (další ročníky už se pak na půl cesty před Borovničkou odbočovalo na modrou). Tady už ale Iske seznal, že courání se po turistických značkách už jsme si užili až moc a je třeba zase trochu přitvrdit. Následujících asi dvacet kilometrů až někam za Čermnou jsme turistickou značku maximálně někde křížili...

I tak byl ale tento úsek příjemný, rychlý a pohodový a s výjimkou Bradla vedla trasa z naprosté většiny po cestách i když zabahněných, a s výjimkou Bradla tady žádné větší kopce nebyly, prostě taková zvlněná rovinka, což já mám nejradši, takže to hezky odsýpalo.
Na rozdíl od začátku, kdy jsem umírala na sjezdovce na Zvičinu, nyní se mi běží moc fajn. Je zvláštní, že většině závodníků se běží nejlépe na začátku, mně se vždy nejlépe běží až tak po 30. km... No těžko říct, jestli s tím pomalejším začátkem nemají nějakou souvislost ta čtyři piva před startem. (na netu jsem narazila na nějaké rádoby moudré články, v kterých se tvrdí, že alkohol je nepřítel sportu nebo nějaká podobná blbost, ale nějak dopodrobna se touto tématikou nehodlám zabývat, protože nedat si před závodem aspoň dvě piva, to mi příjde jako jet na dovolenou k moři a nevzít si plavky... )

A kdo začne pomaleji, má navíc tu výhodu, že pak po cestě může honit ty před sebou. Někde kousek před Debrným konečně zase dobíhám Ivanu.
Předbíhání bohužel zatím nepřipadá v úvahu, před námi se tyčí již avizovaný kopec Bradlo, který musíme zdolat cestou necestou kolmo nahoru a poté zas cestou necestou kolmo dolů. Ale zas musím se stejně pochválit, že už nejsem zas úplný nemehlo a i v tom blátě a náročným terénu jsem se zvládla pohybovat stejně rychle jako Ivana a ostatní běžci. Sice je pravda, že Ivana v těch sebězích vypadala hodně jistá (zatímco já jsem čas od času předváděla pantomimu na auto, které právě dostalo smyk), naštěstí ale běh není krasobruslení a na styl provedení se ve výsledku nekouká...

Ať jsi laňka nebo hroch,
máš či nemáš ladný krok,
víc záleží, kdy vběhneš za cílový roh...

A bouračky jsem měla za celou stovku jen dvě. A to ještě lehké. Poprvé mně ujela noha právě při klesání z Bradla a udělala jsem bum zadkem do bláta a podruhé mně ujela noha při stoupání ze Lhoty u Trutnova, a to bylo pro změnu bum břichem do bláta...

Za Bradlem už pokračujeme zase běhatelnějšími cestami a povede se mi trochu se Ivaně trhnout. Nebo respektive nám, vlastně už od Zvičiny tak nějak střídavě běžím neběžím ( chvílemi běžíme u sebe a prohodíme pár slov, chvílemi několik desítek metrů za sebou) ještě s jedním běžcem, kterého jsem se sice nejspíš ptala na jméno, ale už si ho nepamatuji, zato si pamatuji dobře, že dal maraton za 3:45. On se mě na jméno, mám dojem, ani neptal, zatímco můj čas na maraton jsem mu samozřejmě říkala. Tady je aspoň jasně vidět, jaké informace považují běžci za podstatné a jaké až druhořadé...

Někde kousek před Čermnou se mi prý vypnul tracker. Zajímalo by mě, jestli jsem se o to nějakým pohybem zapříčinila, ale v tomto úseku si jsem vědoma jen toho, že jsem buď šla nebo běžela...

Na občerstvovačku v Čermné ( 49. km) dobíhám chvíli před šestou ráno. Vzhledem k tomu, že úsek z Pecky sem byl celkem dlouhý, mám v plánu dát chvilku pauzu a pořádně se najíst. Moje srdce zaplesá zejména nad tácem plným jednohubek dokonce tří různých druhů. (vždyť já vím, že nebyly všechny pro mě, ale když ostatní se k nim zas tolik neměli...) Než mi paní na kontrole ohřeje polévku, zbodnu jich asi deset a pak je přikusuji i k ní. Někde během třinácté jednohubky příjde Ivana, během čtrnácté zas odejde ( pobyla asi dvě minuty, tak to je mazec). Usoudím, že už bych taky pomalu měla zvednout zadek. Zaokrouhlím počet jednohubek tedy pouze na dvacet (místo plánovaných třiceti) a asi za pět minut se konečně odlepím.
Fajn, a stíhačka zas může začít.

Jak jsem si ale odpočinula, sil je hned o něco více (jen škoda, že nikdy nevydrží celou dobu až do další občerstvovačky) a Ivanu doháním už asi po třech kilometrech.
Bohužel, jak se stalo na této stovce vcelku pravidlem, dohnat Ivanu se mi celkem dařilo, utýct jí ale dopředu už prostě nějak nešlo. Přecházíme na modrou značku, která nyní z většiny stoupá směrem k Hrádečku a stoupáky moje silná stránka nejsou. A kromě toho mě nějak od těžkého baťohu bolí záda. Narvala jsem do něho totiž pláštěnku a pro případ zimy ještě i triko s dlouhým rukávem a ten zmetek váží snad celé jedno kilo (no nesmějte se, pro toho, kdo v létě nic nepotřeboval a běhal s baťůžkem, který nevážil ani půl kila, to je prostě znát), zvlášť při chůzi do kopce, do kterého chodím v předklonu, mám pocit, jako kdyby mi na zádech seděl slon. A to se pak dopředu zdrhá blbě...

A tak s Ivanou i maratoncem za 3:45 docházíme společně až k největší lahůdce dnešní trasy. Čímž bylo kolečko přes Pekelský vrch.
Počáteční sešup vypadá spíše jak skluzavka než jak pěšina. A taky to tady tak rychle jede... No to jako vážně? Ivana už se snaží být nápomocná a chce mi půjčit jednu hůlku. Raději s díky odmítám. Přece jen když se podívám na ty ostrý bodce, k tomu přičtěte moji "šikovnost" a skutečnost, že jsem tento vynález v životě nedržela v ruce... Přece jen bych nerada skončila jako ta závodnice před rokem a půl v Krkonoších, která si hůlkou propíchla nohu skrz naskrz....
A pak v cíli pravil Martin Čapek (nebo někdo jiný, původcem myšlenky už si moc jistá nejsem), že kdo v tomto závodě neměl hůlky, tak se moc nechytal....
Taková blbost! Kdo neměl hůlky, tak se právěže chytal. A to všeho možného a všude. Nejvtipnější mi přišlo, když už nic na chycení nikde nebylo, tak jsem se chytala i toho bláta ( toho bylo všude dost). To jsem praktikovala hned v následujícím krpálu, kde skluzavku dolů pro změnu vystřídala skluzavka nahoru. A maratonec za 3:45 na mě: "Tudy ani nelez, tudy bez hůlek nevylezeš." Tsss. Jsem se chytla rukama bláta a jako prd.
I když je pravda, že mi to trvalo o něco déle než hůlkařům. (ale zase bez rizika, že si hůlkou vypíchnu oko)

Ivana už mi nějak zdrhla, maratonec tedy počkal, potkáváme Dana, který už má kolečko kolem Pekelského vrchu za sebou a ukazuje nám, že máme jít doleva. (taky mohl dodat, že potom ale hned doprava vzhůru). Nevím, jestli tam značka byla, nebo ne, v každém případě jsme ji přešli a to, že si dáváme výstup v protisměru, jsme zjistili až někde ve dvou třetinách kopce, kdy se proti nám začli valit závodníci z vrchu dolů... "Nojo, Nováková zase musí mít něco extra," poznamená jeden z nich.
Hm, že by se mi chtělo vracet... Není to jedno? Krpál z jedné strany, krpál z druhé. Někdo se pak opovážil poznamenat, že jsem to měla lehčí, když jsem se nahoru nedrápala kolmo po čtyřech. Si asi myslí, že jít to dolů bylo děsně snadný. Ze zadku jsem skoro nevstala...

Jednu Iskovu vychytanost máme za sebou, takže hurá na další. Pekelský vrch nám vystřídal vrch Křížový. A jak jinak nahoru než kolmo cestou necestou. A jak jinak dolů než po skluzavce. No aspoň že tady se dá jít po kraji nějakým ostružiním, ale kdo se tím má prodírat. Konečně se nějak seškrábu dolů, když se akorát na vrcholu skluzavky ukáže další skupinka. Koukají na ni nějak překvapeně. Jeden závodník opatrně zkouší krok směrem dolů, noha mu okamžitě podjíždí..., závodník zacouvá zpět nahoru.
Cheche, to je lepší podívaná než v kině. Svíjím se dole v bezpečí asi půl minuty smíchy.

Konečně Iskovy vtípky za námi, nyní už pokračujeme do Trutnova po modré značce stejně jako v minulých ročnících. Abychom to však neměli moc snadné, začíná celkem silně pršet. Jak jsem si počasí celou noc pochvalovala, buď nepršelo vůbec nebo jen slabě, že i moje promokavá bunda zůstala suchá, nyní se to nějak začíná kazit. Než doběhnu/dojdu na kontrolu v Trutnově, jsem mokrá jak myš a začíná mi být zima. Navíc jsem nějaká nervní, aby nebyl nějaký problém kvůli kolečku v protisměru.
Hm, a na autobusovém nádraží se akorát chystá k odjezdu bus Náchod Broumov. Ještě ty tady provokuj!

Do Trutnova (67 km) přicházím kolem půl desáté. Oddechnu si, když mě Iske ujistí, že obrácené projití kolečka nijak nevadí. Hned mám zase energie na rozdávání, zdržovat se mi nejednou nechce, na polévku ani nemám chuť, dropbag jsem si sem neposlala (abych pravdu řekla, ani jsem nezaznamenala, že ta možnost byla), boty ani ponožky si taky vyměnit nemůžu, protože jsem si žádné náhradní nevzala (náhradní ponožky jsem si sice vzít chtěla, ale díky akci "před startem na pivo" to nějak nevyšlo a zůstaly ve Dvoře), tak co tady... Rychle pryč, Ivana už taky akorát vyráží.

Hned za cukrárnou ji ale předbíhám a současně za mnou zas vyráží i maratonec za 3:45. (jsem někde mezi řečí plácla, že to tady znám a od té doby ten vykuk běží furt se mnou, aby nemusel hlídat cestu)
Bohužel, euforie, s jakou jsem vyrazila, mně vydrží s bídou 2 km (kupodivu do kopce), poté trasa přechází na více méně rovinaté polní cesty a zatímco maratonec běží jak srnec (není divu, městské maratony bývají také po rovině), mně to najednou vůbec nejede.
"Tak sakra, nečekej přece pořád na mě!" Zakřičím na něho, když už se asi po třetí zastaví a čeká, než dojdu. (kdybys ty zpomalil, já na Tebe taky čekat nebudu) "Hybaj!" Konečně pochopí, že to je rozumný nápad a to byl poslední okamžik, kdy jsem maratonce viděla.

Stále docela dost prší, může být kolem osmi stupňů, jsem totálně promočená a také díky pomalejšímu tempu mi začíná být hnusná zima. Na kraji Bohuslavic usoudím, že takhle to dál nepůjde a rozhodnu se vytáhnout z báglu pláštěnku.
No to by jednoho nenapadlo, jak bude v tomto případě těžké přejít od rozhodnutí k činu. Moje prsty už jsou totiž v pokročilém stádiu transformace v rampouchy a ať dělám, co dělám, nejsem s nimi schopná rozdělat hrudní pásy u baťůžku (ono to chce takový specifický škub). No já snad budu muset počkat na Ivanu, aby mi rozdělala baťoh...
Tak ne. Zázrak. Asi po dvou minutách se dílo zadařilo. Oblékám si pláštěnku, ruce se mi úplně třesou zimou...

Tak pochopitelně by bývalo bylo inteligentnější obléknout si pláštěnku, dokud byla bunda ještě suchá.... Ale co už teď nadělám. Jsem ráda, že i na mokrých věcech pláštěnka relativně hřeje...

Ivana mě dohání o pár metrů dále před stoupáním na Čízkovy kameny. Ach jo. Proč my se vždy sejdem po nějakým kopcem, když mně to nahoru nejde. No jasně, Ivana jede jak mašina a ještě celou dobu zvládne bez zadýchání povídat, já jsem ráda že nějak lezu a funím. A to ještě jen do půli kopce. Pak už sice nefuním, ale to protože už ani nelezu. Krize dosáhla svého vrcholu a já se hroutím na balvan u cesty. Jdi si, já musím dát pauzu.

Vážne idylka. Každý závodník dal pauzu v Trutnově v cukrárně, pěkně v teplíčku, poseděl na pohodlné židli, dal si horkou polévku... Nováková zas musí mít něco extra a čtvrt hodiny se válí na tvrdé skále, klepe kosu a ledový déšť ji bičuje do ksichtu.

A unavená jsem po té čtvrt hodině stále stejně, vstát už ale musím, jinak bych zmrzla.

Ve stoupání se trochu zahřeju a zmátořím, jak však přejdu na kamenitý trail, který už vede po rovině po vršku, únava mě přepadne znovu. Motám se jak ožrálá, zavírají se mi oči za chůze (a metr ode mne skalnaté srázy dolů, no ty si holka vážně umíš vybrat místo), dva běžci se kolem mě proženou rychlostí blesku.

Snažím se omývat obličej mokrou bundou (jakoby na mě z nebe neteklo vody dost). Nepomáhá. No nic, když to nejde po dobrém... Dávám si pořádnou facku přes tvář. (no ty vole, jsem si málem vyrazila zuby) Ale konečně to zafungovalo, tlemím se ještě o 10 km dál...

Jak jsem naprosto odumřela, úplně stejně rychle jsem naprosto ožila. A z Čížkových kamenů do Lhoty je to z kopce. Juchů. Ze Lhoty to je sice zase do kopce, ale naštěstí po rozumné cestě, která stoupá relativně pozvolna a tak i tento úsek zvládám uspokojivým tempem (až teda na to jedno bum žuch na břicho, které už jsem zde avizovala dříve). Pravý isko-terén příjde až v závěrečném stoupáku k Markoušovické rozhledně, jak jinak než bordelem kolmo na vrstevnice, ale je to naštěstí krátké. A nahoru na rozhlednu se neleze. Aspoň k něčemu jsou ty trackery dobré. Sice úplně nefungovaly, ale díky nim se na rozhledny šplhat nemusí, protože výškové metry zaznamenat nedokážou...

Od rozhledny až na další kontrolu v Radvanicích je to stále z kopce, takže jsem opět ve svém živlu a valím, co to dá. Dva borci, kteří mě předbíhali na Čížkových kamenech, se nestačí divit, jak kolem nich proletím. A díky rychlému tempu mi konečně není zima. A vůbec nevadí, že stále chčije. Dokonce si zazpívám svoji variaci na známou píseň:

Prší prší, jen se leje
kam, koníčky, pojedeme?
Pojedeme do prdele,
tam neprší, tam neleje.

Krátce po jedné dobíhám na kontrolu v Radvanicích (83. km) "Co tady děláš, ty máš být podle trackeru ještě v Hostinném?" Vyčítá mi Olaf, jen mě uvidí. Asi nebyl na mou bujnou náladu ještě připraven, uznávám, že jsem se tam chovala trochu zdivočele.... (to ta píseň s koníčky)
Ivana, jak mě vidí, tak radši uhání pryč, zato Dany, ten už tam prý sedí třičtvrtě hodiny a ani nyní se nikam neponáhluje. Fakt docela provokuje. Běhá rychleji než gepard a pak si kliďánko hodinu a půl hoví na občerstvovačce. Nebýt těch pauz, tak skoro věřím, že by mohl svádět boj i s chlapy na bedně...
Poučena situací za Trutnovem, že bez pauz a jídla to u mě nejde, pobydu asi čtvrt hodiny, dám si polévku a horký čaj.

A hurá po sjezdovce nahoru zpět na vrchol Jestřebích hor. A abychom to neměli nijak jednoduché, je na ní potřeba překonat dva ohradníky. Ona v nich sice byla branka, jenže byla docela úzká, zatímco já v pláštěnce XXL celkem široká, takže jsem se tam lehce šprajcla a ještě loktem zapíchla do ohradníku. Zbytek výstupu už mi pak přišel děsně snadný, protože jsem ho celý prohihňala a jeho náročnost vnímat nestihla....

Od Jestřebí boudy následuje asi nejdelší úsek, který se od minulých ročníků nijak nezměnil - po modré značce přes Žaltman (na rozhlednu se tedy letos nešlo, tracker by ji nepobral, žejo), Malé a Velké Svatoňovice, Kvíčalu až do Úpice. Po pauze na občerstvovačce se cítím zase fajn, takže to docela peru. A v seběhu do Malých Svatoňovic už před sebou vidím Ivanu. Než ji ale doženu, musím se na to ještě vyčůrat... No jistě že špatné načasování.. Jen si dřepnu, už se za mnou objeví Dany, takže se může pokochat pohledem na můj holý zadek. Jen ho ještě okřiknu, když mine odbočku modré ze silnice, pak už pro mě vesmírnou rychlostí mizí v dáli...

Ivanu dostihnu kousek za Malými Svatoňovicemi. A jak to už dneska bývá, dohonit ji nebyl problém, předhonit ji mi už nejde. Za Svatoňovicemi už je to spíš rovina než z kopce a už mi to zase nějak neběží. Také Ivana se zdá být dneska v lepší formě než v létě na TŠ a i po rovině stále dost popobíhá. Zato já jsem nejspíš v horší formě. (to bude určitě tím, že je tak hnusně a furt chčije). No dobrá, tak to snad dotáhnem do cíle společně. Na nějaký utěk to zatím nevypadá...

Trochu pokecáme, přehoupnem se přes kopec Kvíčalu do Úpice. Odsud už opět Isko- terénem pokračujeme na kopec Velbaba. Sice na tento kopec nevede žádná turistická, ale párkrát jsem zde už byla na keškách a v mé hlavě utkvěl jako takový malý neškodný kopeček.... Hm, to bylo asi tím, že jsem ho nikdy nešla kolmo na vrstevnice přímo od Úpy. No tohle může vymyslet jenom Iske ( no dobrá, taky Olaf nebo Větvička)
"Á do prdele, co toto jako má bejt?" Nechám se slyšet dole pod kopcem. Zatímco s Ivanou to absolutně nehne, nasadí tempo turbomyš a jede. V kopci se zastavím asi čtyřikrát, sem tam mi z úst vyletí nějaká nelichotivá slova... Doteď nechápu, jak se stalo, že na vrcholu jsem byla jen asi o deset sekund déle než ona...

A poté pochopitelně znovu dolů na kraj Úpice a pak znovu nahoru, naštěstí už trochu rozumnějšími cestami a sklonem. Konečně se napojujeme na modrou turistickou do Maršova, která už je celkem prostá nějakých záludností. Jsem z těch předešlých kopců ale nějaká K.O. Zatímco Ivana už zas po rovině kluše, já se začínám plazit...

No bezva, megakrize čislo dvě, vítej. Kdyby aspoň bylo léto... To si člověk bez problémů zpomalí, klidně i do trávy si lehne, a svěží pak vyrazí dál. V tomto počasí bohužel každé zpomalení má za následek, že člověk mrzne. Prsty na nohou se pomalu mění v rampouchy, prsty na rukou v ledopády.... Navíc všechnu energii, kterou zpomalením ušetřím, musím vynaložit na to, abych se aspoň trochu zahřála a na zrychlení mi tak už žádná energie nezbyde....
A furt chčije a chčije a chčije.

Naštestí už to jen jen kousíček na další občerstvovačku v Maršově. To byla moje spása. Ivana je akorát na odchodu. "Jdeš?" No to zrovna.

V té chvíli si nejsem jistá, jestli do té kosy vůbec ještě půjdu. A čas také celkem kvapí (je po čtvrté a do cíle ještě zbývá asi 20 km). Co když se k večeru ještě více ochladí?
Snad deset minut jen tak sedím, do blba hledím a pomalu rozmrzám. (ne, přece nevzdám podkrkonoší) V báglu mám ještě triko s dlouhým rukávem, to by se dalo využít. Nikam se mi kvůli převlékání chodit nechce, tak se jen otočím zády směrem ke dveřím. Hm, ovšem to mě nenapadlo, že nebezpečí příjde právě od těch dveří v podobě dalších závodníků právě dorazivších na kontrolu. Ty jo, už nakukují oknem. A já tam od pasu nahá! Spěšně na sebe rvu triko. Snažím se co nejrychleji zakrýt aspoň prsa, jenže jak mám celé tělo mokré, tak mi to triko pochopitelně vůbec nejde nandat...., a mezitím ještě řeším dilema, jestli zůstat čelem ke dveřím (kudy jdou závodníci) nebo se radši natočit zpět do místnosti (kde jsou orgové).
Ale takovéhle nerváky člověka vždy proberou, už se mi najednou vzdávat nechce...
Mokrou bundu na sebe bohužel navlíknout taky musím, překvapivě je mi větší zima bez ní než v ní, ještě zkouším jestli pod pláštěnku nebo navrch (ne, navrch to je blbost, pláštěnka musí být nahoře), pár minut se jdu ještě nahřát k topení, dám si horkou polévku, těstovinový salát, horký čaj, horké kafe a po více než půl hodině se konečně cítím celkem neunaveně a nezmrzle. Tak šup, jdeme.

A jo. Zase to relativně jde, ba občas i běží. Následující cesty jsou celkem pohodové bez výrazného převýšení - nejprve po vlastním značením lesem do Běluně, poté po žluté údolím potoka Beluňky... Terén začíná houstnout až s přibližující se Čertovou roklí. A šup houštím nahoru. A šup mezi smrčky dolů. Situace je o to náročnější, že ne vždy před sebou vidím nějakou značku, a pokud se jde mimo jakékoliv cesty, i s nahranou trasou je těžké určit, kudy přesně v tom trní to její autor zamýšlel. Ale naštěstí záseky nejsou velké, vždy se někudy úspěšně prokoušu a po nějaké době značku vidím.

Vylezu ven z nějaké rokle, jdu kus podél ní, pak do ní zase slézám (no co je tohle za fórky, aha, to už asi bude ta Čertova rokle). A jak to tady mám v tom blátě vůbec slízt? To snad ani nejde. A kudy dál? (další značky nevidim) Jako tou džunglí uprostřed rokle?
Měla jsem štěstí, že se mi tady najednou začlo stmívat a já zapla čelovku. To vám byl najednou roj světlušek, jedna vedle druhé. Ony ty potvory odrazky ve dne vůbec nebyly vidět.
To, že jsem viděla kudy dál, sice spoustu věcí zjednodušilo, ale ne úplně všechny. Protože když jsem stála dole v rokli pod skálou a viděla odrazky na ní, tak jsem sice tušila kudy, ale nebylo mi to moc platné, protože jsem nevěděla jak. (takový horolezecký výkon v mých silách není) Tudíž jsem se zespoda posouvala podél skály, až nade mnou už nebyly skály, ale jen prudký zablácený sráz a to já už umím. Chytnu se bláta a vylezu jako prd, žejo.

Pak už to nebylo zas tak daleko a i cesty byly rozumnější a během půlhodinky jsem byla na poslední občerstvovačce v Ferdinandově.

Tady už se zdržím jen necelých deset minut. Kontrola je stejně venku, od ohně se moc nezahřeji, a navíc zjišťuji, že najednou nejsem schopná do sebe vůbec nic nasoukat....

Při odchodu se z nebe spouští neskutečný ceďák, snad největší za celý den... Ale mě už nic nezastaví, do cíle už je to pouhých 7 km, naštěstí nyní už po celkem pohodových cestách, většinou po rovině nebo z kopce. Sice už toho moc nenaběhám, ale naštěstí tempo stačí na to, abych nezmrzla...

Konečně jsem venku z lesa a v dáli už na mě svítí Dvůr. To samé už se bohužel nedá říct o mé čelovce, jede už skoro jedenáct hodin a nyní se varovně přepíná do nižšího režimu padesáti lumenů. Kolik to může být kilometrů? Tři? Netuším, jak dlouho bude trvat, než zdechne úplně, ale náhradní baterku, která je kdesi v hloubi baťůžku, se mi hrabat nechce... To dám.

Zpětně si říkám, že jsem ji asi vyhrabat měla, s blížícím se cílem fyzicky docela ožiju, bohužel s tak slabým světlem se moc běžet nedá. A ten Dvůr se snad vzdaluje, pořad jen nějaké zahrádky a pole, lampy žádné....

Konečně jsem ve městě. Juchů. A čelovka kleká na 5 lumenů, s tím nedosvítím ani pod nohy. A musím ještě projít parkem, nojo, město zase nemělo prachy na osvětlení celého parku, dvě lampy z jedné strany, dvě z druhé a uprostřed černá díra. Jestli se tady přerazím...

Naštěstí další černé díry se už v centru Dvora nevyskytují a já se konečně můžu ještě rozeběhnout do cíle. Vcupitám do něho celkem zvesela. Není důležité vyhrát, ale být aspoň druhá, žejo :)

"No ty vole." Ujede mě směrem k Ivaně, jen co vrazím dovnitř. Kouká se na mě trochu zaraženě, nejspíš si to přebere, že tím "volem" myslím ji a tímto svérázným způsobem ji gratuluji k vítězství. (když přitom nešlo o nic víc, než podle mě naprosto přiměřenou reakci na počasí a náročnost trasy... )

A tím přátelé tato prochcaná stovka končí. A jestli to na Keltovi bude do třetice všeho dobrého a zlého, tak už nechtějte slyšet, co budu říkat lidem v cíli ...

Na závěr jenom ještě krátké zhodnocení. Znovu se mi potvrdilo, že mně se stejně nejlépe běhají stovky v blízkosti domova, kde to znám. Navíc tady ta kombinace nových, neotřelých cest, které se střídaly s místy, kudy jsem už běžela snad stokrát, mně přišla strašně fajn. A když mě trasa baví, ani ten déšť mi ji nezkazí. (tedy skoro :) ) Ale až na ty dvě megakrize, jsem si stovku většinu času užívala. Protože v tom blátě to byla prostě sranda.....
Nemůžu si pomoct, ale já tuhle stovku hodnotím jako top akci letošního roku. Iske, díky moc za tu parádní trasu!