Valašské kilo

asi 104 km, 3400 m+, 21 hod.12 min.

8. - 9. června 2018

Valašského kila jsem se zúčastnila v polovině čtrnáctidenní dovolené s přítelem.

Asi před třemi lety a dříve, když jsme jezdili s přítelem na dovolenou, tak jsme se vždy během dovolené celkem často hádali. Já totiž chtěla neustále někde lítat, zatímco přítel by se nejradši vyvalil u vody a klidně jen ležel.... A zatímco moje příjemné tempo je rychlostí 6 km/h bez pauz, on chodí tak 4 km/h a rád si sedne na každou druhou lavičku. A zatímco já bych dala každý den třeba 30 km, jemu stačí i tři.... (no dobrá, přeháním, občas dá i těch dvacet bez keců...)

Ovšem od té doby, co jsem dostala ten geniální nápad, že se uprostřed každé dovolené zúčastním nějaké stovky, hádáme se mnohem méně. Ono i takový běžec a turista jako já uznává, že těsně před stovkou a těsně po ní není nutné nachodit další stovku... Tudíž jsou nyní naše dovolené harmoničtější a naše chodecké potřeby mnohem více sladěné. A „šnečku pohni“ říkám už příteli jenom asi třikrát denně oproti předešlému 30x denně :)

Jelikož stovka, která na letošní dovolenou vyšla, bylo právě Valašské kilo, strávili jsem několik dní dovolené v Beskydech. Ve středu před stovkou jsme byli na výletě na Velké Čantoryji, ve čtvrtek potom na Velkém Sošově a na Filipce. Zatímco přítel si poté oddychl, že konečně ode mě bude na jeden den pokoj a bude si moci odpočinout, pro mě to bylo takové menší rozhýbaní před samotným kilem :)

"useknutá" rozhledna na Velké Čantoryji

chata na Filipce

Jelikož na víkend meterologové hlásili možnost přeháněk a bouřek, řekla jsem si, že by nebylo od věci, koupit si pláštěnku. V pátek dopoledne jsme byli ještě v Třinci, do centra města se mi už zacházet nechtělo, šla jsem tedy obhlédnout obchůdky kolem Kauflandu, u kterého jsme parkovali, jestli by v některém pláštěnky neměli....

Nechápu, jak se to stalo – čučela jsem do výlohy místo na zem (kdo by také čučel na zem, když tam nic zajímavého není) a vůbec jsem si nevšimla nějakých zarážek pro auta, které byly těsně před obchodem.... (jako kdo by je tam taky čekal – to by napadlo leda totálního hňupa vjet do krámu autem!) Takže z toho byl moc pěkný let i s odrazem. Jen tak tak že jsem nevysklila výlohu.

Kupodivu fáze dopadu, i když dost tvrdá, dopadla ještě celkem dobře – naražená kolena jsem už měla x krát a vím, že se vzpamatují relativně rychle. Kámen úrazu byla tentokrát fáze odrazu – kdy jsem se odrazila, aniž bych vlastně chtěla a byla na to připravená, a na překážku jsem  našlápla skoro kolmo a tím pádem se mi prsty na levé noze nepřirozeně ohnuly směrem k tělu....

Zajímavé, že v první chvíli nejvíc bolela kolena a prsty jsem vůbec nevnímala.

Až teprve o několik minut později zjištuji, že prsty jsou nějaké ztuhlé a bolí. Ale chodit ještě celkem můžu.

Hm. A odpoledne se stavujem v dalším Kauflandu, tentokrát už ve Valmezu, abych si s sebou na závod nakoupila nějaký proviant, a prsty nejen že bolí, ale chodit už nějak moc nemůžu. Přejít z jednoho rohu Kauflandu do druhého je skoro nadlidský výkon. (Co já budu dělat na stovce???)

Nahážu do košíku bezmyšlenkovitě pár kusů potravin a říkám si, že když už jsem s Jirkou domluvená, tak s ním na pivko večer zajdu, ale pak asi zase odejdu a na stovku nevyrazím....

Při převlékání ponožek zjištuji, že prst vedle palce spíš připomíná prst slona než prst člověka. Ale kupodivu už zase jakštakš chodit můžu...

S Jirkou zajdeme asi na dvě hodinky do hospody a poté, co celkem bezbolestně a bez kulhání zvládnu asi 400 metrů zpět na základnu, rozhodnu se, že dám přece jen té stovce šanci.....

K závodu:

Valašské kilo je orientační stovka. Tudíž tato stovka neměla žádnou dopředu vytyčenou trasu, ale na startu jsem se měli dozvedět několik vrcholů, kde budou kontroly, sami si je najít na mapě a trasu mezi nimi si sami vymyslet.

K předzávodní přípravě se různí závodníci postavili s různou mírou pečlivosti. Zatímco Ivana s Blankou si dopředu vypsaly a různě barevně označily všechny vrcholy, které na doporučené mapě našly, objevili se i tací borci, kteří se ani nenamáhali si nějakou mapu kupovat :) Já jsem byla ten zlatý střed: Koupila jsem si mapu. No vlastně možná trochu lepší střed. Také jsem si na ní našla, kde je Valašské Meziříčí:)

Tudíž se nemůžete divit, že mě pěkně rozhodilo, když nám organizátor oznámil, že na start nás dovezou autobusy někam jinam. Ale v autobuse hrála pěkná hudba a chlastala se Ořechovice, takže jsem mu to nakonec odpustila :)

Dojeli jsme do nedalekého Mořkova, kde byl v deset hodin start z místního fotbalového hřiště. Na této stovce bylo takovou kuriozitou, že po odstartování nikdo neodstartoval :) Start totiž znamenal to, že jsme dostali kartičky s šesti vrcholy s kontrolami, přes které bude nutné projít, tudíž než mohl člověk někam běžet, bylo nutné nejprve podle mapy promyslet, kam běžet....

Z hledání vrcholů a plánovaní trasy jsem měla docela vítr (docela nerada bych strávila třicetihodinový čas vytyčený na závod sezením v trávě a civěním do mapy), ale nakonec jsme z toho udělali kolektivní práci ve skupinkách a bylo to v pohodě. Každý našel na mapě nějaký vrchol (Nováková sice nenašla žádný, o to však dávala větší pozor, když našel někdo jiný, aby si ho na mapě nezapomněla zakroužkovat) a během slabých dvaceti minut jsme mohli vyrazit.

Cesta na vrchol první – Kamenárka (asi 7. km)

Jak jsem správně tušila, trasa vedla do Beskyd.

První vrchol Kamenárka se nacházel jen asi 7 km od startu na červené hřebenovce.

A na hřebenovku se bylo potřeba někudy dostat, tudíž jsem mrkla do mapy, koukla, že na červenou vede modrá a zavelela po modré.

Nato koukl do mapy Jirka a zavelel po žluté. "Ta je aspoň o kilák kratší!"

Kouknu tedy do mapy znovu a musím uznat, že má pravdu. Tudíž hned na začátku zjištuji, že orientační závod není věc vůbec jednoduchá – nejde jenom o to najít nějakou cestu, ale je potřeba ještě najít co nejkratší cestu! (a to jsem pak v průběhu závodu zjistila, že ani to není konečná – ono je potřeba najít nejen co nejkratší cestu ale také co nejméně kopcovitou cestu!)

Naštěstí jsem si už dopředu říkala, že tady nezávodím, tady si jedu užívat Beskydy a někdy třeba i dojdu...

(ale na orientační nesmysl Magdy nemám ani já, ta běžela totiž po zelené, která byla ještě o další minimálně kilometr delší než moje modrá :)

Vzhledem k tomu, že turistická značka začíná až na kraji vesnice a od stadionu absolutně netuším kam, radši nikam neběžím a zatím jdu s Jirkou. Ona cesta na hřeben stejně stoupá, takže bych daleko nedoběhla.

Myslela jsem si, že Jirkovo tempo na mě bude pomalé, ale příjde mi, že jde nějak hodně rychle. Nebo to je tím, že prst pochopitelně trochu bolí (i když snesitelně), jsem nějaká unavená (že by mě drobné výšlapy v Beskydech přeci jen unavily?), nevyspalá (není se co divit, když už týden spím nepohodlně v autě a o dost méně než doma). Sama bych rozhodně rychlejší nebyla.

A na červené hřebenovce se raději také nikam netrhám. Navíc, když mi Jirka prozradí, že jít stále po červené je nerozumné, protože kopečky, přes které vede, se dají podejít po neznačené vrstevnicí. Já jsem ráda, když v noci uhlídám značenou cestu, míchat to s nějakými neznačenými, to je na mě opravdu vysoký level. Tak jako možná bych to trefila, ale byla bych na první kontrole někdy s rozedněním.....

Na kontrole se míjíme s Ivanou, Blankou a Edou.

u kontroly

  
Cesta na vrchol druhý – Čertův Mlýn, asi 30. km (přes Malý Javorník a Radhošť)

Vzhledem k tomu, že dále se trasa jeví orientačně nenáročná (po červené na Javorník, modrá přes Radhošť až na Pustevny, zelená a červená na Čertův Mlýn) a žádné vychytané neznačené cesty prý není potřeba používat, neodolám a když se hřebenovka změní v úžasnou mírně klesající úzkou pěšinku, rozbíhám se kupředu.

Zastaví mě až jakási bažina – tápu, kudy by šla nejlépe projít.

To pozdější vítězka Magda si s takovými  prkotinami hlavu neláme.. Proletí bažinou jak raketa, pouze ve chvíli, kdy do bahna zapadne téměř po pás, zanadavá "Kurňa, co to je?!"  ( aniž by ovšem zpomalila, či dokonce zastavila)  a v mžiku je pryč.

Také jsem chtěla bažinou projít, ale když vidím na vlastní oči, jak je hluboká, radši se vracím zpět a najdu pěšinku, kudy se dá obejít.

Ovšem svého nadávání se také dočkám....

Pokračuji stoupáním na Malý Javorník, z něho dolů na Pindulu, poté zas nahoru na Radhošť... A jó. Vždyť tuto trasu přece znám z Beskydské sedmičky, akorát že na B7 se tudy šlo v protisměru!

Jakou mám jindy radost, že nějaký úsek už jsem někdy šla a poznávám ho, tady se moje radost záhy mění v děs. To ten příšerný prďák na Javorník teď budu slézat dolů?! A z Radhoště to bylo nekonečně prudce z kopce, takže nyní nekonečně prudce do kopce....

Znovu se ve mně ozývá stejná nechuť jako během B7. A znovu se potvrzuje, že vysoké prudké kopce mi prostě absolutně nesedí, horské stovky mi nesedí. Ani směrem nahoru, ani směrem dolů.

Cesta dolů na Pindulu není cesta, to je naprosto neschůdná příšernost. (já jsem tedy během svého slovního výlevu použila ještě sprostší kombinaci!)

Zrovna když si sedám na zadek (protože po nohách se tohle prostě sejít nedá), proběhne kolem mě tryskovou rychlostí Hanka Večerková. Ehm. To se dá jako běžet?

Nojo kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten čumí.

Jestli jsem si bláhově myslela, že nahoru na Radhošť mi to snad půjde lépe, tak jsem se šeredně spletla.Zatímco všichni kolem mě jdou jak stroje, já povylezu asi dvacet metrů a musím si odpočinout. Dalších dvacet metrů a další pauza. Sakra, co se děje???? Jsem strašně unavená, nemám vůbec žádnou sílu.

Automaticky se držím pochodujících se postaviček před sebou, přestože se mi každým krokem čím dál více vzdalují. Nevím, jak dlouho pak ještě jdu setrvačností dál a dál, i když už je nevidím... Až za celkem dlouhou dobu mě napadá, že bych se mohla podívat, jestli jsem stále na značce. No jistěže mi zmizela úplně stejně jako ty postavičky! (vtipné je, že nejsem schopná určit, jestli postavičky sešli ze značky a já za nimi, nebo jsem z ní sešla sama až poté, co mi zdrhli). Nemá smysl něco vymýšlet, radši se vrátím. 

Hm, tak sto metrů výškových to možná bylo  Není nad to si před velkým kopcem stoupání trochu natrénovat nanečisto, žejo :) A jsem zas skoro dole.

Zrovna přichází Jirka, tak snad s ním se už neztratím.

Proč ale jde tak strašně rychle??? Vždyť já mu skoro nestačím. A to mi ještě celou cestu tvrdí, že je unavený po Mátře, že jde dnes strašně pomalu!

Spíš natrénovaný, než unavený, řekla bych.

Asi chcípnu. V životě nahoru nemůžu vylézt, ten kopec nemá konce. Velká klika, že jsem na Mátru nakonec nejela. Takovéhle převýšení absolutně nezvládám. Na sedmnáctém kilometru mi GPS ukazuje 1200 m+!!! (což odpovídá přes 6000 na stovku). Tak že by v tom převýšení byla odpověď na to, proč si připadám jak oživlá mrtvola?

Jediné, co mě udržuje při životě je, že se musím smát, když si vzpomenu, jak organizátor povídal na startu – jestli tohle máte někdo jako svoji první stovku, tak jste zvolili správně a myslím si, že je velká šance, že dojdete. Na začátku jenom dva kopečky a potom už to je skoro pořád z kopce.

Ha ha ha. Podle mě spíš velká šance, že pojdete :)

Já si tohle zvolit jako první stovku, tak je to moje první a zároveň poslední.

(teda lépe řečeno můj první a poslední pokus o stovku)

Zlatá Červenokostelecká.

Nejradši bych to někde zapíchla a jela domů. Jenže ono těžko můžu skončit někde nahoře na Radhošti. Přestože je relativně teplá noc, kdybych si sedla nebo lehla, tak mi stejně za chvíli bude zima. Takže v každém případě musím jít dál. A jestli jít dál na vlak, nebo dál po trase, to už mi příjde jedno, takže pokračuji po trase...

Stejně nemůžu skončit na 17. km. Organizátor říkal, že čím víc kilometrů dojdem, tím víc pěněz pak poputuje pro postiženou Adélku. Takže až na nás dolehne krize, tak si na ni máme vzpomenout a přemoct se, najít v sobě morál a pokračovat dál. 

Takže se přemáhám a hledám. Sice najít nemůžu, ale zase představa, jak potom vysvětluji, že jsem ho na 17. km nenašla.... To radši jdu i bez něj.

No aspoň že z Radhoště už se klesá. Přestávám být tolik unavená, pro změnu začínám po cestě spát. Bezva.

A po klesání logicky opět nahoru. Šílený pruťák na Čertův mlýn. Melu z posledního a u toho spím. Dokonalá kombinace. Zakopávám asi po dvacáté páté, dokonce jsem to i v jednu chvíli začla počítat. Kupodivu jsem to vždy nějak vyrovnala, pády už mám asi vybrané.

Cesta na vrchol třetí, Hluchanka, asi 47. km

Na kontrole nás opět docházejí Ivana s Blankou.

"Á, modrý zadeček, šmoula je zas tady." Vítá mě Blanka. (měla jsem modré triko i modré kraťasy)

A přitom houby modrý zadeček, to mohla říct jen proto, že mě v té tmě špatně viděla. Když jsem se po závodě převlékla, zjistila jsem, že zadeček byl po „jízdě“ z Javorníku úplně nehezky hnědý. Fuj.

Jediná klika, že si při chůzi na prdel nevidím a nemusela jsem se na něho celou cestu dívat.....

Konečně začíná svítat. Doufám, že mně to teď půjde rychleji a světlo mě trochu probere. Také je sympatické, že následujících 17 km na další kontrolu z naprosté většiny klesá, v nejhorším vede po rovině.

A ono nic. Sice se z kopce trhám dopředu, můj náskok mi však déle než asi 3 kilometry nevydrží. Při dopadu levé nohy zabolí levý prst, při dopadu pravé pro změnu naražené koleno. Navíc se mi stále chce strašně spát...

Odběhnout dopředu ale přece jen bylo docela chytré, teď si tady hezky sednu a než Jirka dorazí, pár minut se prospím....

Blanka mi pak říkala, že ji spící šmoula na pařezu docela pobavil.

„Co tady na tom pařezu děláš?“

"Já tady, prosím, spím.“

Á sakra, to už tady je i Jirka? Nějak brzo, ne?.

Vyspala jsem se moc málo, tudíž po chvíli se rozhodnu celý postup zopakovat. Trasa navíc mírně klesá po asfaltové silničce, po té se mi běží docela příjemně (aspoň ve své unavě o nic nezakopnu).

Dole zase pár minut sedím/ ležím a čekám, než Jirka dojde.

Zhruba na 42. km kolem mě opět profičí Magda Zárubová. (Co ta tady proboha ještě straší?) Tak prý že si zas dala asi 2 kiláky navíc. No nevím, podle její rychlosti bych řekla spíš dvacet...

Její tempo je víc než rychlé, říkám si, že bych se jí mohla zkusit chvíli držet, že bych se třeba mohla probrat.....

Sice mi uteče asi po dvěstě metrech :), ale přeci jen následující tři kilometry v kuse běžím a tak si vytvořím na Jirku asi tak desetiminutový náskok.

Hurá, konečně se trochu déle vyspím!

Lavička tu není, tráva bude plná klíšťat, nenapadne mě nic chytřejšího než si lehnout na kraj silničky. (za celou dobu tady neprojelo jediné auto, měla jsem prostě za to, že je tady zákaz vjezdu).

Usnu snad v témže okamžiku, co si lehnu.

Probudí mě až nějaké houkání. A ono přede mnou auto, kterému jsem  svým tělem zatarasila cestu. Á do prdele. Uznávám, že tohle ode mě vůbec, ale vůbec nebylo chytré....

Vůbec netuším, jak dlouho jsem spala... Kde je Jirka? Už prošel? (to by mě vzbudil, ne?)

Těsně před kontrolou mě, přiznávám, lehce vytočila jedna závodnice, která si klíďo píďo vylezla těsně přede mnou z nějaké louky.

"Já jsem šla zkratkou!" Vysvětluje, když zachytí můj udivený pohled.

V té chvili jsem usoudila, že orientační závod je pěkně na prd. Lidi si klidně choděj zkratkami,  zatímco člověk běží jak blbej (no dobrá, furt neběží, občas taky leží) -  a navíc jim na to nemůžete říct ani popel, protože si každý může chodit, kudy chce.....

Cesta na vrchol čtvrtý, rozhledna Miloňová, asi 65. km

Na Hluchance je živá kontrola s občerstvovačkou, kde se zdržím asi čtvrt hodiny. Musím doplnit trochu energie. Jako vždy jsem si toho s sebou moc nevzala, protože nesnáším těžký batoh. Jen dva sýrové rohlíky, nějaké bonbony, neochucenou minerálku a čokoládové tyčinky jsem tentokrát nahradila sušenkami bebe, protože jsem se bála, že se čokoláda v teple rozteče.

Ve snaze se probrat jsem v noci těch bébéček zbouchala dokonce dvě balení.

No, alespoň jsem pochopila, co to znamená ten „rychlý zdroj energie“, (jak o nich říkali v reklamě). Ta energie je totiž tak rychlá, že než ji stihnete zaregistrovat, tak už je pryč....

Nevím, jestli tolik pomohlo jídlo a pití na občerstvovačce, nebo to bylo tím, že konečně vylezlo sluníčko a bylo nádherně teplo (tedy pro mě, ostatním byl prý nechutný hic) nebo nejspíš obojím, ale druhou denní padesátku už jsem si, dalo by se říci, celkem užila. Sice prst zázračně bolet nepřestal, nějakou únavu jsem cítila až do konce, ale už jsem se aspoň přestala válet uprostřed silnic.....

Ona ta druhá padesátka byla také mnohem pohodovější než ta první, zatímco první měla převýšení přes 2000, druhá část už jen něco málo přes tisíc. Když to trochu přeženu, následujících 30 km byla příjemně zvlněná rovina, dalších 15 km byla úplná rovina a posledních 8 bylo z kopce dolů.

A když se přeci jen nějaký kopeček objevil, většinou se vždy ještě ukázalo, že si ho vycházím zbytečně a dal se někde podejít. No opravdu – snad třikrát, když jsem seběhla z kopce,vynořil se najednou přede mnou z houští nějaký závodník, který si to šmiknul někde po vrstevnici. Ale zas úplná rovina mi také nesedí, tudíž mě tito borci ani nijak nevytáčeli.

A pro mě bylo určitě nejjednodušší držet se turistických značek – vymýšlet na mapě nějaké zkratky, když to tady vůbec neznám, to by se ze zkratek lehce staly objíždky :)

kousek za Hluchankou

Trasa druhé padesátky byla opravdu krásná – téměř celou dobu po červené hřebenovce, která se přes malé kopečky vlnila nahoru a dolů a téměř nepřetržitě nabízela uchvatné výhledy na všechny strany. Od kontroly na Hluchance jsem se zázračně rozeběhla a následujích asi 10 km jsem dost možná zvládla i tempem kolem 7 km/h a moc mě to bavilo.

Zasekla jsem se až na Třeštíku, kde jsem začla lehce třeštit, protože se tam muselo odbočit kousek na neznačenou cestu, a protože já jak nemám trasu po turistické značce, tak mě to vždy dokonale rozhodí....

třeštit =bláznit, blouznit, šílet, vyvádět, trojčit, jančit, střečkovat, poulit (oči), vyvalovat, boulit (slovník synonym online)

Ale nakonec ještě dobré., Také jsem se mohla zaseknout už na Bumbálce a začít tam bumbat, a to by třeba mohlo dopadnout ještě hůře...

A zanedlouho jsem začla třeštit znovu, protože jsem si podle mapy (a přišlo mi, že chytře) naplánovala trasu na rozhlednu po modré a naučné stezce, a všichni závodníci  - tedy všichni dva, co tam zrovna šli - na rozcestí odbočili na červenou.....

Vzhledem k tomu, že to byli ti stejní, co tak chytře obcházeli kopce, které jsem já vycházela, usoudila jsem, že by na jejich rozhodnutí mohlo něco být a šla jsem za nimi.

Bohužel mi zdrhli, tudíž jsem si pak pěkný kopeček vyšla, který se zas dal určitě podejít.... A zašla jsem si tak půl kiláku na rozcestí se žlutou značkou a poté skoro půl kiláku po žluté zpátky, když se to tam dalo šmiknout svahem dolů....

Vrchol blbosti jsem ovšem předvedla přímo u rozhledny:

Na rozhlednu vedla naučná stezka. A ještě si říkám – proč ta NS proboha vede v takových serpentýnách, když by se to dalo střihnout přímo nahoru? A jak jdu? Pochopitelně, že po té NS. Naše značka, náš pán.. Hlavně, že se ještě dívím, když se u rozhledny z té zkratky přede mnou vynoří turisté, které jsem předcházela někde kilometr před rozhlednou a říkala jsem si, že jdou, jako když noha nohu mine....

Vylezu na rozhlednu, zapíšu kontrolu.

A jak jdu dolů? No pochopitelně, že automaticky opět po té NS!

Cesta na vrchol pátý, Hážovické díly, asi 86. km

Zhruba čtyřkilometrová vracečka na rozhlednu a zpátky na červenou hřebenovku, dalo by se říci, pojmula veškeré kopce, které na denní padesátce byly. To bylo nejprve po žluté dolů do údolí a potom po NS nahoru na rozhlednu a zpátky - kdo by to byl řekl - přesně obráceně – po NS dolů do údolí a po žluté nahoru na červenou.

A poté zase po té nádherné červené hřebenovce s těmi úchvatnými výhledy na všechny strany dále a dále, dalších dvacet kilometrů.

I když pravda, já – mistr orientace v mapě – jsem původně jít po hřebenovce neplánovala. Tedy přesněji, plánovala jsem po ní jít, ale jenom po Kotlovou, odkud mi to přišlo kratší, kdybych pokračovala po modré do Solance a pak po silničce zpět na červenou.

I když zas o tolik kratší to nebylo a vyčíst z mapy, jak to bude vypadat s kopcema – no to byste po mě chtěli trochu moc.....

Ještě že za mnou jde zrovna Vít Randýsek, který má ve volbě cesty jasno (no jistě, když využívá nápovědu po telefonu). "Zrovna jsem o tom diskutoval s tátou a ten mi říkal, že kdybych nepokračoval po hřebenovce, tak bych byl debil. Po té modré se to sleze celé dolů, a pak se zas budeš škrábat nahoru. Tak ale jestli ti to vyhovuje lépe."

Mně možná, mému postiženému prstu těžko.

V cíli jsem pak ale zjistila, že většina rychlejších účastníků spíše běžela přes ten Solanec – že to prý zas tolik nezklesalo, a nahoru to po asfaltce také mohlo být docela rychlé... Bylo to kratší asi o 2 km.

Mně v té chvíli ale tak nějak bylo jedno, která cesta bude rychlejší. Já jsem se rozhodla pro červenou hřebenovku hlavně z toho důvodu, že se mi prostě strašně líbila a chtěla jsem si ji celou projít.

Někdy kolem druhé hodiny mě tady chytla asi čtvrthodinová přeprška a i dunění hromu jsem z dálky zaslechla. (jinak bylo celý den krásně) No vida, tak kvůli tomuhle já si kupovala tu pitomou pláštěnku za pitomých 12 korun a málem se při tom zabila!

Většinou jsem jen šla, občas jsem z kopečka chvilku cupitala, ale ono těch kopečků ani moc nebylo. Jen jsem se krátce stavila na jedné chatě, kde jsem si koupila nanuk a malinovku.

Cesta na vrchol šestý, Dálnice, asi 94. km

Na kontrolu Hážovické díly jsem se moc těšila, protože na ní byla občerstvovačka. Jen škoda, že jsem si to přečetla až asi 100 metrů před ní, a samou radostí se k ní rozeběhla, tudíž jsem se těšila jenom asi půl minuty :(

Zase jsem tady pobyla kolem čtvrt hodiny, žrádlo je žrádlo, i když tentokrát jsem se mu nemohla věnovat úplně zcela, protože bylo také potřeba promyslet, kudy natrasovat posledních necelých 20 km do cíle. Tento poslední úsek byl orientačně rozhodně nejhorší, protože už nešlo celou trasu naplánovat pouze po turistických značkách (jak tomu bylo z naprosté většiny na předešlých osmdesáti kilometrech), ale nejkratší varianta vedla tak z poloviny po silničkách.....

A v tom aby se prase vyznalo....

Organizátorka – vidouc moje tupé zírání do mapy – mě alespoň nasměrovala, kudy pryč z kontroly.

Takže super – prvních 20 metrů bych měla. Teď už jen doladit těch zbývajících 20 kilometrů :)

No, co vám budu povídat. Startovala jsem s úmyslem, že GPS ani mobil s mapami.cz nebudu ani zapínat, a celou stovku se budu orientovat jen podle mapy. HA. HA. HA.

Když jsem opustila bránu startu , GPS jsem zapnula, ale s tím, že se na ni podívám, jen když se úplně, ale úplně ztratím a nebudu mít sebemenší tušení, kudy kam.(a půjde mi o kejhák)

Ehm. Podívala jsem se na ní asi o 1 km dále, když jsem na první kouknutí neviděla na rozcestí značku.

A poté jsem se už na ni dívala, kdykoliv jsem si nebyla jistá....

Před rozhlednou Miloňová, která nebyla na doporučené mapě KČT (to by mě tedy vážně zajímalo, jak by k ní někdo trefil jenom s používáním této mapy) jsem pochopitelně vyzvala do boje mobil a mapy cz, protože podle map v garminu se tak maximálně dá jít po značené trase nebo turistické značce, ale orientovat  se v nich jako v normální mapě, to se prostě nedá.

No a na posledním úseku to už byla těžká kombinace všech dostupných přístrojů. A ani tak to nebylo uplně jednoduché. Když na garminu je ta mapa prostě strašně maličká a vypadá úplně jinak, ani s názvy vesnic se většinou nenamáhali... Na mapách.cz to je sice pěkné, ale proč je to sakra celé natočené jiným směrem než papírová mapa? A papírová mapa, ta je vůbec nějaká převrácená (jo aha, já ji mám otočenou vzhůru nohama). Ale stejně, prostě je strašně velká, vždycky mi aspoň  minutu zabere jen to, než na ní vůbec najdu, kde jsem......

Takže tak. Kdyby bylo na stránkách závodu striktně napsané, že GPS je zakázaná, tak bych se to určitě snažila dodržovat. Ale prostě na stránkách nic nebylo, na startu nic neřekli (a nikdo se – chytře – neptal), tudíž jsem se řídila pravidlem co není zakázané, je povolené. A myslím si, že asi většina z nás.....
(ale zase je pravda, že jsem se opravdu primárně snažila orientovat podle papírové mapy a turistických značek, s GPS jsem si pomáhala hlavně v noci a na těch posledních kilometrech po silničkách, to na jiných akcích do ní civím pořád)

Poslední kontrola Dálnice překvapivě není na dálnici, ale uprostřed jakési džungle. Nebo jestli si myslí, že když tudy proženou 60 závodníků, že jim tam tu dálnici vyšlapou?

A hurá do cíle, asi 104 km

Konečně jsem se s orientací po silničkách celkem zkamarádila, takže mám i čas kochat se přírodou. Přestože už jsem sešla trochu níže, jsou zde stále nádherné výhledy na okolní Beskydy.

No nic, když už dneska nezávodím, mohla bych si aspoň vyfotit nějaké fotky.

(To mě vážně napadlo brzo, vzhledem k tomu, že nezávodím už od startu :)

Tohle už byl docela pozitivní rozprcník :)

 Posledních 8 km už opět vede po mých oblíbených turistických značkách, stále příjemně klesám, k tomu mě motivuje, že už čuchám za rohem cíl a tak se ještě na této akci podruhé vzepnu a poslední kilometry dávám rychlostí téměř 8 km/h.

Hurá, cíl! Tempo bylo dneska víceméně turistické, ale zase když přihlédnu k tomu, jak mi v pátek odpoledne dělalo problém přejít Kaufland, viděla bych zdolání stovky rychlostí 5 km/h celkem jako úspěch :)

Co říci závěrem?. Určitě musím pochválit skvělou organizaci akce, kde jsme za nízké startovné měli po dva dny k dispozici základnu, kde jsme dostali neomezeně jídla a pití a mohli po závodě přespat. Taktéž dvě občerstvovačky v průběhu akce byly milým překvapením, o to vice, že nás na nich obsluhovali moc milí lidé a stále s úsměvěm.

A co říci na orientační stovku? Orientační stovka byla určitě zajímavá zkušenost. V noci jsem si tedy nějak sama jít netroufala a radši jsem se držela Jirky, ale ve dne jsem tu trasu více méně zvládala naplánovat i projít sama a celkem mě to bavilo.
Ovšem přiznávám, že více se zase těším na stovky, kde budu mít danou trasu, kterou si předem doma budu moct nastudovat a pak se ji budu snažit zvládnout co nejrychleji :)