Týnišťské šlápoty

asi 120 km/3800 m+, 26 hod. 51 min

27. - 29. 7. 2018
    fotky, na kterých nejsem já, jsou z odznačování trasy, tudíž občas na nich úplně nesedí denní doba (ale hic byl stejný :)

Týnišťské šlápoty byly letošní první stovkou, z které jsem měla opravdu respekt. (i když jsem se pochopitelně také hodně těšila) Jako kdybych tušila, že to tentokrát zadarmo nebude....

Jednak se mi totiž vůbec nezdál výškový profil trati..... Sice převýšení 3800m+ na 120 km není až tak moc – jenže bohužel, když máte to štěstí (nebo spíše smůlu) a dobře znáte celou druhou polovinu trasy (od 50. km po cíl) a moc dobře víte, jaká tam je rovina, nebo to vede z kopce, že i 1000 m+ se mi na těch 70 km zdálo moc, tak už vám z toho vychází první padesátka s převýšením někde přes 2500 m. A to mi už tedy nepříjde sympatické ani trochu. Navíc bůhví jaké terény na nás Olaf nastražil.....

(Nakonec mi GPS ukázala celkově jen 3500 m+ - asi 2300 na první padesátce a 1200 na druhé sedmdesátce. Celkem vtipné ovšem bylo, jak přímo úměrně s klesajícím převýšením klesalo tentokrát i moje tempo – zatímco první půlku jsem měla rychlostí 6 km/h, tu druhou 3 km/h :) (No dobrá, ať se nepodceňuji – možná 3,3 :) ) A na konci z toho vyšel krásný průměr 4,6. )

A druhým důvodem, proč jsem měla před Týništěm jisté obavy, byla skutečnost, že jsem před týdnem neodolala a běžela Mukařovskou stovku. Což byla snad první stovka, kterou jsem dala úplně na pohodu a bez krize, celkem solidním tempem bez nějakého výrazného zpomalení. A ani po stovce jsem se nijak moc unaveně necítila. Což mi bylo hned nějaké divné. A modlila jsem se, aby se ta únava náhodou neprojevila s týdenním zpožděním na šlápotách.

Hm, jako jasnovidec bych se možná i uživila....

Abych nezopakovala stejnou chybu jako na Mukařovské stovce, kdy jsme s Jirkou a Renčou přijeli do Mukařova dost pozdě – že se moc dlouho nestihlo posedět v hospodě a pak málem ani samotný start, dorážím tentokrát do Týniště už o půl sedmé. Myslela jsem si, že takhle brzo tu může být jenom blázen, ale kupodivu účastníků, kteří už jsou rozeseti po různých hospodách v Týništi, je celkem dost. Je vidět, že stovkaři začínají brát tu předzávodní přípravu celkem vážně a to je jen dobře. Však Jirka to při odchodu z hospody na start řekl moc pěkně -“Tak to příjemné už máme pro tentokrát za sebou, ted už zbývá jen to méně příjemné: ujít tu stovku!“

Díky časové rezervě jsme měli nejenom dost času pojíst a popít v hospodě, ale také s hodinovým předstihem přicházíme na prezentaci. Stihnu se tak letmo mrknout do itineráře a trochu se vzdělat co se polského jazyka týče. Tak například představte si, že když je v itineráři Pánska Góra zachod, neznamená to, že půjdem kolem hajzlu, ale zachod je v češtině západ. Stejně tak Pánska Góra wschod neznamená, že bude na cestě schod (jak by se mohlo nabízet), ale je to pro změnu východ. Jen škoda, že Olaf nemá české překlady všude, a tak můžu celou nastávající cestu dumat, jestli Przelecz Sokolowska má něco společného s prdelí sokola, nebo ne.....

V jedenáct hodin nás smluvené autobusy dovezou na start do Olešnice v Orlických horách. Docela mě pobavilo, když po našem výstupu autobusy odjely a jeden závodník zanaříkal: „No to snad né. Ony ujely. A nás tu nechaly. Co budeme dělat?“

Tak asi holt budem muset jít do toho Týniště po svých.

v hospodě před startem

taky :)

v tělocvičně před startem

Část první: Olešnice – Przelecz Sokolowska, 27,6 km

A jak jinak než do kopce. Inu, to se dalo čekat.

Ovšem je pravda, že mě lehce zaráží, že do toho prudkého kopce jdu někde na konci startovního pole a o moc rychleji bych jít nedokázala, ani kdybych chtěla. Posouvám se dopředu, až když se kopec trochu narovná.

Trasa vede kousek Českem přes Feistův kopec a poté pokračuje do Polska na Panskou Góru (zachod i wschod) a z ní dolů přes Kozí Halu do Duszniků. Na posledním jmenovaném úseku vede černá značka, čehož jsem se trochu obávala, protože černá je polská specialita (a Č jako černá, často také znamená Č jako čuňárna), proto se docela divím, že to je nakonec úplně pohodlná běhatelná cesta.

Z Duszníků stoupáme pěkně hnusným pruťákem - zas mě tady předchází další dva závodníci, kteří mě z kopce a na rovině nestíhali - na Schronisko pod Muflonem (muflona teda nevidím) a poté už naštěstí zase celkem pohodovými cestami, většinou i z kopce do Starých a Nowých Bobrowníků, kde je na 14. km první občerstvovačka a čipová kontrola. GPS mi ukazuje asi 500 m+, rychlost mám téměř 7 km/h a jí si říkám, že mi to jde docela dobře a asi jsem se toho převýšení bála zbytečně....

Pro jistotu už měním baterky v baterce (do pěti nevydrží), cucnu si kofoly, zakousnu chleba se salámem.... Když v tom mimoděk posvítím svou baterkou do tmy před sebou. Panebože, co to tam je za horolezeckou stěnu? A dokonce ňáký vopice tam lezou!

Á sakra, to nejsou vopice, ale účastníci trasy. No to nemyslíte vážně, že se tam mám drápat?

Nejsem si jistá, jestli toto „místo s výhledem“ bylo nejrozumnější pro zřízení občerstvovačky. Tady by totiž člověku mohlo z toho výhledu lehce zaskočit a mohl by se udusit (nebo v lepším případě se aspoň poblinkat)....

A to, prosím, nejsem na černé značce ale na červené. Mají to tu Poláci nějaké pomotané...

No přesně, jak jsem tušila, ten kopec je uplně příšerný. Pět kroků, pauza, čtyři kroky, pauza. (zatímco ostatní kolem mě profrčí jak veverky) A navíc se v kamenitém terénu kymácím ze strany na stranu, jako bych byla ožralá. Což nejsem – na prvních patnácti kilometrech jsem byla střízlivá a na občerstvovačce jsem pila jen kofolu. A kdyby mi Dalík místo tří deci kofoly nalil tři deci rumu – tak to bych snad podle chuti poznala, ne?

No hurá, s vypětím všech sil vyfuním nahoru a za chvíli potkávám Lídu a vzápětí Olafa, kteří nám odškrtávají tajnou kontrolu. 500 metrů a jste u další fixové kontroly. Pohodička.

Proto tak trochu nechápu potměšílé úsměvy těch štastnějších, co už mají vracečku ke konrtrole za sebou a vrací se zpět k Olafovi. Jedna tvář se na mě dokonce zazubí: „Užij si to!“ Jako nějakých trapných 500 metrů?

Aha. Před tím horolezecká stěna vzhůru, ted pro změnu propast směrem dolů. Olaf totiž taktně zamlčel, že těch 500 metrů není pouze vzdálenostních, ale také výškových.

Dolů mně to jde překvapivě celkem dobře a bez problémů po dvou, nahoru klasicky vůbec. Umřu, chcípnu, pojdu!

Však také Olafovi nahoře hned sděluji, že když si takovouhle prasárnu vymyslel, tak ať si ji potom také zajde odznačit. Tyhle dvě příšernosti já znovu nelezu!

Dále pokračujeme stále po červené značce, nyní už bohudík stále klesající. Ovšem, že by ten seběh byl běhatelný, to se o něm říct nedá. (jediná běhatelná místa jsou ta, když pěšina protíná nějakou větší cestu, jenže na tak krátkou vzdálenost se zas ani nemá cenu rozbíhat... ) To jsem si tedy od červené slibovala lepší terén . Nebývají červenou barvou značené hlavní magistrály a hřebenovky? Takové cesty ale asi v Polsku neznají a zase je pravda, že nemůžou všechny pěšiny být černé, to by se v tom orientovalo pěkně blbě. (Jdětě po černé do …., poté pokračujte po černé, tam odbočte na černou...., ne na tu černou vpravo, ale na tu černou vlevo.... :)

Na Kamiennou Góru stoupáme pro změnu po červeném srdíčku. Dnešní noc je vůbec taková romantická: nad námi měsíc v úplňku, cesta lemována červenými srdci.... Amorův šíp mě zasáhne natolik, že z nepozornosti srdce neuhlídám, až najednou koukám, že zatímco já jsem na široké cestě vpravo, zástup ostatních světlušek na pěšině vlevo. Vracím se asi 200 metrů.

A za chvilku už jsem na Kamienné goře s vyhlídkou. Přestože kontrola je dole, nejsem líná vylézt pět schodů na vyhlídku a tak mohu svůj repertoár zajímavých vyhlídek (minulý týden to byla vyhlídka na tmu a vyhlídka na les) rozšířit o vyhlídku na mlhu. Taky dobrá.

Poté už zklesám dolů a za chvilku jsem na občerstvovačce na 27,6.km.

na kontrole

na kontrole

Část druhá: Przelecz Sokolowska – Orlické Záhoří, 46,5 km

Kontrola u Magdy a Jirky sice láká na spoustu laskomin, ale já jen rychle od něčeho trochu zobnu a pokračuji dále. Ráno s rozedněním mám prostě vždy najednou plno energie, mám radost, že už je světlo a nemám vůbec chuť se někde zastavovat a zdržovat, když se místo toho můžu hýbat.... Navíc rychlost už dávno nemám 7 km/h, ale jen 5,3 a s tím je potřeba něco dělat...

Čeká mě ještě 20 km Polskem a přiznám se, že se těším, až je budu mít za sebou a budu v Orlickém Záhoří. Nic proti cizím krajům, ale prostě doma je doma. Navíc mám silné obavy, že další kilometry budou obdobné těm prvním.... Když i červená značka zklamala, co může člověk očekávat od žluté nebo zelené.....

Proto mě naprosto šokovalo, že až na pár výjimek dalších 20 km vedlo po širokých pohodlných cestách. (akorát snad těch kamínků na nich mohlo být méně) Pochopitelně přes kopce, dokonce dva velké kopce – ale tato stoupání už měla rozumný sklon a ono to není tak, že mně nejdou žádné kopce, já jsem naprosto marná pouze v těch kolmých stoupácích v náročném terénu, ale tyhle kopce mně sedly naprosto skvěle a dokonce i během chůze nahoru mně rychlost vyskočila z 5,3 na 5,4!

Ovšem pochopitelně mnohem lepší to bylo potom dolů. To bylo tak krásné – po zhruba patnácti kilometrech, kdy jsem vlastně stále jenom šla – se zase moci pořádně rozeběhnout ! (až teda na ty kamínky, au au, ) Mne už z té nepřetržité chůze dokonce začínaly bolet nohy! Když je člověk zvyklý chůzi a běh střídat, tak je pro něho strašně těžké, když musí najednou jenom jít.....

Jediná mala nevýhoda těchto dvaceti kilometrů byla ta, že rovné široké cesty byly trochu monotónni. Ale za to, jak jsem se na nich krásně zrychlila, jsem jim to byla schopná odpustit. A kolik účastníků jsem tady předběhla. Minimálně deset!

Ovšem největší radost jsem pak zažívala na asi kilometrovém silničním klesání do Orlického Záhoří. Tam jsem byla v takové euforii – že když jsem předbíhala Juru a Míšu – tak jsem si na Juru neodpustila zakřičet: „Hurá, konečně normální terén!“ Čímž jsem ho pochopitelně proti sobě popudila a on mi drze nastavil do cesty hůlku. Nebýt mé rychlé reakce a mrštného úskoku stranou, tak tam po mně na cestě mohl zbýt pouze rozmázlý flek...-. Jako tohle se dělá?

Ale opravdu to není tak, že bych vyloženě vyhledávala silnice. Ale chápejte, tohle byl první delší silniční úsek za celých dlouhých 46 km! Tak mi trochu radosti dopřejte.

polské Bystřické hory - utíkám před Kozou :) (foto Pavel Koza)

polští koníci

občas byla místo široké cesty i pěkná pěšinka

výhledy nad Mostowicemi

Část třetí : Orlické záhoří – Julinčino udolí, 65 km

Další kontrola je v restauraci v Orlickém Záhoří. Příjdu, odpípnu čip, popadnu do ruky dva suché chleby, houknu na překvapeného Egona „Nezastavujeme, máme zpoždění!“ a jsem pryč. Když já to mám prostě tak, že pokud mi to zrovna jde a jsem rozjetá, nevidím důvod, proč se zdržovat. Však jídlo se dá jíst i za chůze. A když na to příjde, tak i za běhu (jak nechápali někteří, co mě viděli na Lumu :)

Navíc, jak jsem koukala, spousta holek na mě má náskok asi 15 až 20 minut a přiznám se, že mám pochopitelně chuť je jít honit. Však druhé půlky mně vždycky jdou lépe než ty první, v tom už jsem profík :) Navíc terén druhé poloviny je pro mě pochopitelně mnohem příznivější než terén v první časti. Krkolomnosti já prostě neumím....

Vyrážím vskutku raketovým tempem – kopec nekopec (tenhle nahoru na hřeben Orlických hor je naštěstí opět jeden z těch rozumných, do kterých já to valit umím) a brzy docházím Dana Ešlera a za chvilku Mirku Malinovou.

Pobaví mě úsek, u kterého má Olaf v itineráři napsano „bláto“ a smajlíka.... To si Olaf ale trochu plete pojmy s dojmy – tohle není bláto, tohle je bažina :). Kupodivu se mi ji ale podaří obhopkat suchýma nohama.

A pak následuje moc pěkná hřebenovka přes vrcholky Homole a Tetřevec ke Kunštátské kapli a dále přes Pěticestí až na Zakletý vrch. Úzká zvlněná zaječí pěšinka v borůvčí vyloženě svádí k běhu a tak s Danem většinou běžíme.

A tady poprvé začínám cítit, že je něco špatně..... Protože na to, kolik jsem měla při stoupání energie, bych očekávala, že po takové krásně pěšince by se mi teď mělo běžet uplně samo. Z kopce ano, ale ty rovinky nějak drhnou. Jsem nějaká unavená, nějak mě bolí nohy.....

Těším se na klesání dolů do Říček, kterému věřím, že mi spraví náladu. Hm, a nakonec to dopadne tak, že třičtvrtinu sjezdovky scházím chůzí. Ale stále ještě nepanikařím – to bude určitě tím, jak je sjezdovka prudká . To, že neběžím, není proto, že bych byla unavená. Neběžím prostě proto, že tohle by běhal jedině kokot. Tohle je neběhatelné! Však také v mírnějším klesání nad vesnicí se zase celkem rozběhnu.....

Do Říček se moc těším, protože v Říčkách mají být potraviny, kde si chci koupit nějaké studené pití a nanuk. Po deváté hodině už začalo být docela horko a voda dochází.

A v Říčkách se mi naskytne pohled na Denču, Lenku a ještě jednoho účastníka, jak debužírují, co si právě koupili před obchodem s potravinami a sděluji mi, že potraviny akorát před deseti minutami zavřely. Hezký. Jak jsem totiž v itineráři zblejskla, že v Říčkách je obchod, samou radostí jsem přehlédla tu důležitější informaci, totiž že v deset hodin zavírá. A je čtvrt na jedenáct. A hospoda pro změnu otvírá v jedenáct. Ehm. Co já budu pít?

To už se ten nový neznámý ozývá, že má pití až moc (v tomhle vedru opravdu pozoruhodné) a že mi trochu odleje. V hlavě se mi promítne diskuze, která se teď řešila na fb , že jsou závody, kde je přímo v pravidlech napsané, že závodník nesmí příjmout žádnou pomoc. Ono se tam sice myslelo pomoc zvenčí, jenže když na to příjde – kdyby mi tady místo jiného závodníka nabízel pomoc nějaký cizí člověk, jaký by v tom byl rozdíl? Ono to je stejně všechno komplikované – jako třeba, aby byly stejné podmínky pro všechny. Když ti nejrychlejší obchod stihnou a pomalejší né – tak je jasné, že se toho docílit nedá ! A pak bych ještě měla být někde diskvalifikovaná, že jsem dostala dvě deci vody, když ten, co tu byl deset minut přede mnou, si v pohodě mohl koupit pivo :)

Dalších pět kilometrů krásným Julinčiným údolím podél říčky Říčky (tady se s tím názvem vodního toku taky moc nesrali :)) běžím společně s Lenkou. A jestli jsem na Orlickém hřebeni cítila, že je něco špatně, tady najednou vím, že ne něco, ale všechno je špatně. Lenka běží nějak moc rychle. Lenka běží stále. I po rovině, i do mírného kopce. Já už ty rovinky ale neuběhám, to je pořád samá hrozná rovina....

Vskutku zajímavé na tom ovšem bylo, že když jsem poté tento úsek odznačovala, zjistila jsem, že ta trasa byla stále z kopce :) To mým unaveným nohám mírné klesání přišlo jako rovina. A ten kopec, do kterého jsem tu při závodě běžela? Ten tady pochopitelně vůbec žádný nebyl!

Ale to bude tím, že jsem si nedala pivo. Lenka si dala pivo a prý ji to neskutečně nakoplo (A mě měla jako nakopnout asi ta voda, ne?)

A jako na zavolanou přede mnou občerstvovačka. Dám si pivo, všechno bude dobrý!

moc pěkná Orlická hřebenovka

taky tam :)

Kunštátská kaple

Říčky

Část čtvrtá: Julinčino údolí – Peklo nad Zdobnicí, 80 km

Ne, nic nebude dobrý. Dám si pivo a skácím se s ním na zem. To je tak jediné, co svedu. Sakra. Proč jsem tak unavená? Proč mě tak bolí nohy? Ale hlavně – proč mám tak otlačená chodidla, jako kdybych v nich měla nejmíň 100 kiláků a né 65?!

Může mě akorát těšit, že se nejedná o nějaké nevysvětlitelné chování mého těla, odpovědi na všechny tři otázky jsou nabíledni. Protože jsem já blbec šla Mukařovskou stovku. Jenže to, že vím proč, je mi opravdu v mé situaci hodně platné, já bych spíš potřebovala vědět, co teď tady mám sakra dělat? Mohla bych jít třeba na vlak, jenže to bych potřebovala být na nějaké jiné stovce, a ne na Týnišťských šlápotách. Zrovna pech, no. Protože Týništské šlápoty jsou jedíný pochod, u kterého jsem si dala podmínku, že ho nikdy nevzdám. A příští rok už ujdu desátý v řadě!

Hm. Jenže logicky, abych mohla příští rok ujít desátý, potřebuji letos dojít ty devátý, žejo.... Sakra, sakra.

Sedím asi dvacet minut s nadějí, že se odpočinkem můj stav v lepší obrátí a sleduji, jak účastníci, které jsem od Záhoří tak pěkně předbíhala, se tady střídají jak na běžícím pásu a jeden po druhém vzápětí odbíhají....

A aby si někdo se mnou vyměnil svoje hbité nohy, to nikoho pochopitelně ani nenapadne....

Budu to muset nějak zvládnout po svých.

(Ale ty otlaky mně stejně vrtají hlavou... Únavu, unavené nohy chápu, ale proč mám ty plosky dnes celé otlačené, když na otlaky už poslední tři roky nijak netrpím? Že by ty kamenité polské cesty? Nebo moc velké procento chůze v první části?)

Trasa pokračuje stále malebnými údolíčky podél vodních toků většinou v příjemném stínu lesa – nejprve podél již zmiňované říčky Říčky do Pěčína a poté pro změnu podél říčky Zdobnice do Slatiny nad Zdobnicí a Čertovým dolem až do Pekla.

Je to tady sice moc hezké – zurčící voda, pohádkové chaloupky, stezka kroutící se tu blíže tu ve větší vzdálenosti od potoka, chvílemi důstojná, rovná, široká cesta, jindy zas rozevlátá a hravá klikatící se pěšinka, která se před kolemjdoucími rošťácky schovává pod záplavou všudepřítomných kopřiv, bodláků či lučního kvítí.....

Jenže přeci jenom ani sebekrásnější příroda nedokáže přebít tu do nohou bijící skutečnost – že je to tady také , až na opravdu pár malých zhoupnutí, rovina, rovina a znovu rovina... (A to mi Olaf tvrdil, jak se mi druhá část trasy bude líbit, že je taková pěkně houpavá.. Cožpak o to, trasa byla moc pěkná, ale prostě houpavá mi nepříšla. Z Julinčina údolí do Pekla to byla v mých očích skoro naprostá rovina, kolem Potštejna pro změnu příšerné kopce a na konci zase rovina nanovo....

No docela by mě zajímalo, jak bych se tady v té druhé části s tou rovinou popasovala, kdybych měla odpočaté nohy. A obávám se, že by to také nijak slavně nedopadlo....

Teď se však nijak popasovávat nesnažím, teď se snažím aspoň trochu rozumnou rychlostí jít. Do Slatiny to snad ještě zvládám skoro pětkou, v druhém úseku už rychlost padá minimálně na 4,5. Navíc se ještě nejméně pět minut zdržuji, když měním ponožky a zalepuji otlačené plosky náplastmi. Zbytečná snaha.

Těsně před Peklem mě předchází Jura. (však už jsem se divila, že mě nějak podezřele dlouho nikdo nepředešel). „Ty jsi ješě nechcípl z toho vedra?“ Netajím svůj údiv. „Kdepák. Když je nejhůř, vykoupu se v potoce a je mi hej.“

Svět je dneska naruby. Vedro jak v peci a Jirka, který nesnáší hicy, vypadá svěží jako rybička. A já se sotva plazím. No možná, že jsem do toho potoka taky měla skočit, že by mě to třeba probralo, jenže já jsem byla přesvědčená o tom, že vedro nemá s mou indipozicí nic společného a při mém stavu nohou mi i pětimetrová zacházka k potoku přišla jako zbytečné plýtvání silami....

Julinčino údolí

když značkařům dojde modrá barva....

chaloupka

pěšina v džungli

potok v džungli

při odznačování jsem zjistila, že pod Plačtivou skálou se dá jít po kamenech dál (tam vzadu byla keška :)

Plačtivá skála

a ještě jedna

a další chaloupky

Část pátá: Peklo nad Zdobnicí – Proruby, 92 km

Pro většinu pochodníků Peklo symbolizovalo také pekelnou výheň na trase, já zase budu mít Peklo navždy spojené s čerty pekelníky v mé hlavě, kteří mě zde začaly pěkně nahlodávat a radit mi, ať pochod ukončím - co se mám zapotřebí dalších 40 km trápit !? A na rozdíl od těch malých čertíků, kteří na mě vyskočily v Julinčině údolí a které jsem spíš ještě brala za takové vtipálky, tihle už se najednou tváří, že to myslí smrtelně vážně.

A 40 km je stále ještě hodně dlouhá vzdálenost. Kdyby třicet, dvacet, to už si člověk řekne, že to už nějak doleze, ale čtyřicet..... A kousek odtud je vlaková zastávka.

Na kontrole sedí Petr Malý. Hm, toho už jsem se ptala, kdy jede na vlak, na Pražské stovce. (a pak jsem šla dál po trase až do cíle) A opakovaný vtip je blbý vtip. No tak dobrá, já se dneska ptát nebudu....

Chce to ale zase rychle pryč, než si to rozmyslím. Takže během deseti minut vypiju kofolu a dovolím si sebou plácnout do trávy až téměř na vrcholu kopce asi 2 kilometry za hospodou. To zrovna, když už jsem se do toho kopce s vypětím všech sil vyplazila, tak ho přece zas nepůjdu zpátky dolů na nějaký pitomý vlak. Navíc, když trasa dál vede z kopce taky....

Dochází mě zas nějaký pochodník a nejspíš se diví, co se to na cestě válí po zemi...

„Vždyť tebe si pamatuju z loňska, ty jsi byla děsně rychlá ! “

No vidiš, to jo, a dneska jsem pro změnu děsně pomalá, no viď? :)

Nemusím se ale bát, že by mě někdo v druhé polovině trasy oblažoval svojí společností moc dlouho. Jsem totiž hrozně „dobrá“ - takové tempo jako já jen tak někdo nevyvine! (rozumějte – tak pomalé tempo). Všichni mě jenom míjí a šupajdí pryč.

Na rozcestí pod Chlumem nikde nevidím kontrolu. Pro jistotu volám Olafovi, aby mi potvrdil, že tady opravdu není.

A hurá z kopečka dolů do Potštejna. Zkouším se rozběhnout a vida, ono to i docela jde! Až na to, že ze samé radosti neuhlídám záludnou odbočku zeléné značky (ovšem její záludnost je chabá výmluva – protože o ní mám vědět – šla jsem tudy už minimálně čtyřikrát a navíc je tu i odrazka a Olafošipka velká jak kráva!) Jenže když já čučela na zem pod nohy.... Tím pádem místo abych se radovala, jak jsem se zrychleně posunula o kus dál, můžu se otočit čelem vzad a těch asi 100 metrů vyfunět zpátky nahoru. Tentokrát už pochopitelně ne zrychleně, nýbrž zpomaleně.

Běh se mi tímto zhnusí natolík, že celé klesání až do Potštejna nepopoběhnu ani jeden metr!

O půl šesté jsem v Potštejně a do cíle zbývá 30 km. Hm, neříkala jsem náhodou, že až to bude třicet, že už to bude pohoda, že to už člověk vždycky nějak doleze? Zajímavé, že když teď k tomu došlo, tak tento názor až zas tak úplně nesdílím.... Taková dálka ještě!

Modlím se, aby byla ještě otevřená cukrárna – mám hroznou chuť na zmrzlinu a také už mi skoro došla voda. Navíc si potřebuji chvíli odpočinout, už sotva stojím na nohou....

No možná jsem si přece jen sedat neměla, takové sezení je moc nečinné, a jak nepracuje tělo, má tendenci o to více pracovat hlava. A ta vlaková zastávka je odsud docela blízko... Tam doleva, zpátky po trase na křížovatku a z ní to nebude víc než půl kiláku. Úplně ji tam za těmi baráky vidím....A mě už ty nohy hrozně bolí. A takhle bych po nich už nikam dál chodit nemusela.... Žádný rozumný člověk by v mém stavu 30 km nešel, vemte si, kolik lidí takovou vzdálenost neujde, ani když jsou odpočatí a fit!

Sedím tam asi čtvrt hodiny, pomalu lížu zmrzlinu (abych mohla sedět co nejdéle) a střídavě otáčím hlavu vlevo a vpravo. Do poslední chvíle si nejsem jistá, co udělám. Vlevo je vlak a konec, vpravo pokračuje cesta dál. Když půjdu vpravo, budu se trápit a vyčítat si to dalších deset hodin, když půjdu vlevo, budu si to vyčítat dalších deset let....

Do prdele, já to přece nemůžu vzdát!

Chlum

klesání do Potštejna

studánka po cestě

hrad Potštejn

Klika, že jsem nevěděla, co mě čeká. I když tušila.

Kolmý stoupák nahoru do Prorub, kde na půl kilometru nastoupáte asi 150 metrů výškových.

Ono už mi to nejde tak, že už to není ani smutné, ono už to začíná být směšné. Zatímco ostatní pochodníci vylézají kopec tím stylem, že z většiny jdou a jen chvilkami se zastaví, aby si odpočinuli, já to mám totiž přesně obráceně, z většíny stojím a odpočívám a jen chvilkami s sebou hnu, abych pár kroků povylezla :)

Navíc na mě všichni nějak moc zvědavě civí....

Lezu, málem po hubě

než já budu v Prorubech

Olafe, cos to vymyslel za trať

kudy jít na vyhlídku Kapraď !?

Naštěstí každý kopec má někde svůj konec. A když hned za ním čeká další občerstvovačka, je ten konec o to sladší. Na předešlých kontrolách jsem se nijak dlouho nezdržovala, nyní už nemá smysl se snažit o nějaký solidní čas, rozhoduji se, že posedím o něco déle. Každý odpočinek trochu pomůže.

Trochu déle nakonec znamená hodinu. Až když se na občerstvovačce vystřídá asi deset závodníků, všichni příjdou a po chvíli zas odejdou, a Petr už se diví: „Co ty tady pořád ještě sedíš?“ (je slušný, takže neřekne: Nemusíš nám tady všechno sežrat), usoudím, že je na čase posunout se zase o dům dál. Snad ještě nějaká tajná občerstvovačka bude.

krpál na Kapraď (na fotce vypadá celkem nevinně)

vyhlídka u kontroly nahoře

louky u Prorub

Část šestá: Proruby – Týniště nad Orlicí, 120 km

Oslovujě mě nějaký Maďar , který se zdá, že má na trati problémy s orientací a rád by pokračoval se mnou. No já se ho snažila anglicky nějak varovat, že to půjde dost těžko, protože moje tempo hned tak někdo nevyvine....

Ale byl statečný, z kopce dolů se mě snaživě držel. Jenže pak nahoru na Velešov to už pochopitelně nedal. Ono styl dva kroky, deset sekund pauza, další dva kroky, deset sekund pauza, to je fakt pro silný nátury.

Jsem štastná jak blecha, když mám stoupáky za sebou. Zbývá asi 25 km, na kterých už žádné kopce nečekají. Po rovině se přeci jen ještě pohybuji celkem rozumnou rychlostí a hlavně se na ní cítím celkem provozuschopně....

Akorát že se mi pro změnu chce spát. (ono noc před šlápotami jsem to zrovna v hospodě trochu nevychytala a spala asi čtyři hodiny) Tudíž solidní tempo je zase v hájí – zhruba každých 500 metrů se kácím na nějaký pařez a dvě tři minuty na něm spím. (Ale aspoň se po cestě nenudím, protože těch 500 metrů, co zrovna jdu, se bavím tím, že prohlížím všechny pařezy a hledám si na odpočinek ten nejkrásnější :)). I když, pravda, jsem celkem skromná – když zrovna žádný nenajdu, nijak to neřeším a kácím se rovnou doprostřed pěšiny na zem. Snad o mě nikdo nezakopne....

vyhlídka pod Velešovem

kontrola na Velešově

schody na Velešově

rozhledna Vrbice

Za rozhlednou Vrbice mě chytá krátká dešťová přeháňka. Správně odhaduji, že nebude mít dlouhého trvání a schovávám se do lesa do hustého stromoví. Pro tentokrát ještě vyváznu se suchou kůží.

Kdybych věděla, že asi o 200 metrů dále je pod přístřeškem tajná kontrola, tak jsem také mohla doběhnout až k ní....

To, že jsem před chvílí zařadila pauzu pod stromy, mě pochopitelně nijak nezabrání v tom, abych vzápětí nezařadila pauzu další, tentokrát na občerstvovačce... Poseděla jsem si pěknou půlhodinku.

Jako kdybych věděla, že tady musím počkat na Blanku (která přišla skoro půl hodiny po mně, ale nijak se nezdržovala), protože ve dvou se to do cíle lépe táhne.

(I když jsem Blanku pochopitelně varovala, aby se mnou jako s budoucí parťačkou moc nepočítala, protože moje tempo ještě dneska nikdo nedal... Ale Blanka jenom mávla rukou a řekla něco jako Nekecej hlouposti, já ho dám. A fakt ho dala! Tak nevím jestli kvůli mně šla tak pomalu, nebo já jsem šla nějak rychleji nebo tolik pomohlo, že už na konci nebyly žádné kopce.....)

modré prasátko na poslední kontrole (také vám příjde, že ta pláštěnka přidává tak 20 kilo ? :)

prasátko bumbá

Hm. Nejel by ještě odněkud nějaký vlak?

ach jo, vypadá to, že asi ne...

A ve dvou se to také lépe táhne pří bouřce, slejváku a vichřici (která nás chytla kousek za kontrolou) - když nad vámi létají blesky a kolem vás padají stromy a vy zrovna pod jedním takovým ztrouchnivělým exemplářem stojíte.... (jenže kde jinde můžete stát, když jste v lese, žejo)

Však Olaf nám potom v cíli vynadal, že jsme měly běžet ven z lesa na tu louku. Nojo, jenže to my si zase říkaly, že tam ne, protože tam by do nás mohl uhodit blesk......

A přece jenom spíš uskočíte před padajícím stromem než před bleskem...

(aspoň si to tedy myslím, zkušenosti s tím nemám...)

A jiná možnost nás nenapadla. Leda jsme se snad mohly zahrabat pod zem jako krtek....

Přestože posledních 21 km se ještě hrozně táhlo, díky společnosti Blanky a díky absenci kopců zvládám už tento závěr bez nějakých větších krizí a celkem solidní rychlostí přes 4 km/h. A ani na vlak už jsem nikde nechtěla jít... (I když, pravda, to mohlo být spíše tím, že v noci už žádný nejel)

Olaf vymyslel trasu moc pěknými pěšinkami - nejprve v lesích nad Kostelcem nad Orlicí a poté přírodním parkem Orlice do Častolovických Horek. A odsud už je to jen kousek po silničce na kraj Čestic a do cíle už chybí necelých 10 km. A já už tuším, že do toho cíle i po deváté dojdu.

A když vylezeme na poslední malý kopeček Chlum, tak už to netuším, ale vím....

A při zdolávání poslední zákeřnosti: písečné duny 4 km před cílem si tím už jsem stoprocentně jistá.

Jsou 2 hod. 51 min v neděli ráno a já už po deváté v řadě otvírám dveře cíle Týnišťských šlápot. Zajímavé, teď vůbec nechápu, jak jsem to někde mohla chtít vzdát. 

někde tady nás v noci chytla bouřka

jedna z pěkných pěšinek v parku Orlice

Pobaví mě ještě jeden účastník, který už sedí v cíli asi dvě hodiny a když si mě všimne, povídá: „Jééé, tebe si pamatuju z toho kopce na Proruby. Jak jsi se tam plazila...“

(Nojo, plazila, plazila a vyplazit se nemohla....)

No vida, ještě díky svému způsobu zdolávání Olafokopců budu slavná :)

Moc děkuji Olafovi a jeho týmu za přípravu této báječné akce. Všechno : trasa, občerstvovačky, značení, dobrovolníci, bylo úplně skvělé. (jenom já jsem byla úplně marná:)

Budu se těšit zas příští rok a věřit, že to i po desáté výjde....