Červenokostelecká stovka

asi 99 km, 2600 m+, 

15 hod. 37 min. 

10 července 2021

 Vážně nechápu, proč poslední dobou pravidelně nejméně jednou do roka vypoví jedna z mých dolních končetin poslušnost a něco se v ní podělá. Jednou pravá, druhý rok levá. 

 A to už jsem si koncem května, kdy jsem defacto bez výpadku běhala už od loňského Týniště a byla v solidní formě, fandila, že letos to výjde a budu na startu Červenokostelecký atakovat svůj rekord 14:30. Jenže byla jsem se takhle v pohodovým tempu proběhnout 40 km (nic extra náročnýho, letos jsem si sama běžela 50, 60 a 80) a druhý den najednou holeň začla stávkovat. Mouchy jí vydržely celý čtyři týdny a jako na potvoru, když už se zdála celkem v kondici, že jsem plánovala o víkendu před stovkou zkusit aspoň dvacku, neštastně jsem se přežrala kebabu a týden před stovkou jsem se pro změnu nemohla zbavit nafouklýho břicha. A když konečně splasklo, tak už nějaký trénink neměl cenu.... 

 (ale abych si jen nestěžovala, nebylo to, že bych něběhala vůbec, i s namoženou holení jsem tak třikrát do týdne na 6 - 10 km vyběhla a turistických procházek jsem podnikla taky celkem dost)

 No co. Když už nic jiného, na rozdíl od některých "magorů", kteří podnikají stovku každý týden (a kdyby byla jedna i uprostřed týdne, tak by na ní dozajista taky nechyběli), já jsem náááádherně odpočinutá. A možná i zdravá (noha ani břicho už nebolí), ale tak to se ještě ukáže....

 A budu si věřit, sice za 14:30 to asi nepůjde, ale třeba by to nemuselo být úplně marné.... 

 Po chvíli úvah jsem se rozhodla do předstartovní hospody dorazit na devátou. To znamenalo strávit v hospodě zhruba dvě hodiny času a můj plán byl dát si dvě piva (nejlépe desítky) a jedno kafe. (když už nejsem v nejlepší kondici, bylo by dobré být aspoň celkem střízlivá) No, úplně se nezadařilo, nějak se mi to popletlo a byly z toho tři piva a žádný kafe.... A tři piva, to je taková ta hrana. Když si dám víc, tak to stojí vždycky za prd, když si dám míň, tak je to vždycky v pohodě, tři - to je, jak kdy to sedne. Myslím, že můj předloňský čas 14:30 byl taky po třech pivech a běželo to fajn. No, dneska to tedy úplně nesedlo. Prvních 25 km do Ádru jsem si připadala taková zpomalená, unavená a přichcíplá. A z jakého jiného důvodu by to bylo než tím pivem? (nebo že by to bylo tím šokem, že po měsíci a půl flinkání se mám běžet najednou celou stovku?)

 Jako na stovkách celkem často, první kilometry mám podobné tempo jako Míša Svobodová a běžíme spolu. I když dneska mi její tempo připadá na začátku spíš až moc rychlé, klidně bych trochu zpomalila, ale zase nechat si utýct Míšu, to nejde, to kde bysme byli..... A stejně vím, že po pěti kilometrech Míša trochu zpomalí a tempo mi pak bude připadat fajn, tak to do ty Rtyně vydržím. A vida, ono dokonce hned za Rtyní jsem ji navíc i utekla, a to bych řekla, že už si cupitám svým pohodovým tempem a že běžím pomaleji než na prvních dvou kilometrech.... 

 Na stoupání na Žaltman jsem docela zvědavá - sice jsem do května běhala celkem hodně, ale popravdě, poslední rok jsem si ještě více než jindy oblíbila roviny a klidně i silnice, maximálně takové malé kopečky s převýšením do 200 m (no sranda, kdybych od začátku roku měla spočítat mnou zdolané kopce s převýšením 300 m a víc, tak by mně i na jedné ruce prsty zbyly :) :), i když zase je pravda že ty malé kopečky jsem vybíhala....

 Ale zatím Žaltman dobrý, jsem nahoře cobydup a jsem ráda, že si chůzí do kopce můžu zas na chvíli odpočinout od běhu.... 

 U Jestřebí boudy se napiju trochu čaje a po silničce sbíhám dolů do Radvanic. Cesta odsud pokračuje přes kopec do Janovic a já zde znenadání dostávám pořádnou krizi. Silnička ze začátku stoupá celkem mírně, tady jsem většinou cupitala, ale dneska to prostě nejde... Ono to ani moc rychle nejde chůzí, cítím se unavená a chce se mi spát. Mám pocit, že těch zdolaných 15 nebo kolik kilometrů mi už bohatě stačilo. Nechápu, co se děje. No, že já jsem na tu stovku vůbec jezdila, když už nemůžu po patnácti kilometrech... 

 Naštěstí z kopce dolů se zas celkem zmátořím. Navíc mě tady předbíhá Zdeněk Koukol, kterému už je 60, tak to by bylo, aby mi utekl. No utekl. Dal mi v cíli dobrých třičtvrtě hodiny. Neskutečný. Hlavně jak on prostě celou trasu pomalu kluše, včetně všech kopců i Ruprechtickýcho špičáku. On do něho sice kluše možná pomaleji, než já jdu, ale i tak je to pro mě nepochopitelný. (Já už v druhé půlce neklusala ani všechny roviny) Škoda, že jsem ho neviděla v žádném prudkém kopci v akci.

 Z kopce do Janovic si to užívám, ale následující asfaltka mírně do kopce už zase drhne. Nedá se nic dělat, sice většinou nasazuji sluchátka až po rozednění, ale tentokrát jiná možnost prostě není. Naštěstí rychlá hudba mě celkem solidně probere, na cestě kolem adršpašských skal do Dolního Adršpachu jsem najednou schopná vybíhat i mírná stoupání a předbíhám hned několik účastníků. 

 Hm, kdyby tam nebyla ta pitomá odbočka červený kousek před kontrolou. Silnice tam vede rovně dolů, ale červená zatáčí kousek do lesa a po chvilce se zas vrací, může to být delší tak o sto metrů a je to taky v blbším terénu... (no upřímně při svém rekordu před dvěma lety jsem tu odbočku prostě přehlédla a pak se už nevracela) Takže teď už celý kopec dolů sbíhám hodně pomalu (silnička je rozbitá a čučet zaroveň pod nohy i na značky nedávám, chtělo by to ještě dvě oči po stranách) a čučím doprava, abych odbočku neminula. Odbočku jsem sice neminula, zato potom se na rozcestí vyrojilo nějak moc cest, logicky jsem to mrskla někam dolů, jenže už po chvíli vidím, že místo abych se k silnici, na kterou se potřebuju napojit, přibližovala, tak se od ní vzdaluju. Ale vracet se mi nechce, hlavní, že to vede dolů. A skutečně dole vyběhnu na cestě, po které se za chvíli na silničku napojím, ještěže to tu znám a hned jsem poznala, kde jsem vylezla...

 Ale jinak si myslím, že by mohlo být zajímavé dát na tuhle červenou odbočku tajnou kontrolu. Hned dvojice za mnou na ni vesele dlabala a proběhla to po silnici. A nechci být šťoural, ale podle mě nebyli určitě jediní... 

 Ale je to zajímavý, jak člověk běží už asi po osmý stále stejnou trasu a každý rok vždy najde nová a nová místa, kde se dá zakufrovat :) 

 Na skvělou občerstvovačku na 25.km u Evy a Jirky dobíhám těsně před půl čtvrtou. Přestože na předlonský čas ztrácím asi 20 minut, nedokážu odsud rychle odběhnout, Navíc když mám hlad jako vlk. Pauza se nakonec protáhne asi na čtvrt hodinu, jsem děsná a navíc neumím rychle jíst, během které asi pět lidí stihlo přiběhnout i odběhnout. Ale posilnila jsem se řádně a do dalších kilometrů vybíhám s větší energií než na startu. Hlavně mě nejvíc nakopává, že během půlhodinky se bude rozednívat, konečně konec té pitomé tmy.

 Do Teplic to frčí jako po másle, hýbu se do taktu rychlých písníček, běžím bez nutnosti přejít do chůze a postupně předbíhám všechny, které jsem viděla na občerstvovačce a odcházeli z ní přede mnou. Jen mě trochu znervózní, když 2 km před Teplicemi musíme letos kvůli rozkopané silnici místo po červené po modré - bojím se, abych zas někde nezakufrovala, když to tu neznám. (Já jsem prostě nejšťastnější na stovkách, kde znám dopředu každý metr a orientaci absoutně nemusím řešit) Ale už je relativně světlo, tak se mi trasa povede uhlídat bez problémů.

 I ve stoupání z Teplic k Vernéřovické studánce jsem stále plná energie, dokonce částečně popobíhám i do mírného kopce. Přestože i v lese už je ve třičtvrtě na pět skoro světlo, radši si na kamenitý sešup ke studánce ještě rozsvěcím čelovku, nerada bych tu letěla po hubě jako loni. No tenhle úsek je snad prokletý, v seběhu se mi i letos povede lehce šktrnout o nějaký kámen, letos jsem to naštěstí ale ustála, i když vě mně pěkně hrklo....

 Kousek před Meziměstím před sebou vidím Honzu Vocáska a v Meziměstí ho pak doháním. Jdeme pak spolu až na Ruprechtický špičák, kdy většinu času stráví Honza vyprávěním historky "Kterak Honza při minulé stovce v brdském potoku o botu přišel", za tu dobu si ji vyslechnu asi ve třech mírně pozměněných verzích - mezi nimi se vždy chvilku bavíme o něčem jiném.

 Tempo máme stále celkem svižné. Nejprve z toho důvodu, že už se nemůžu dočkat občerstvovačky v Ruprechticích (celou cestu z Meziměstí k občerstvovavačce jsme běželi, a to i přesto že Ruprechticemi to stále stoupalo) Zde jsem ale pracně nahnaný čas opět zazdila minimálně desetiminutovou pauzou u hospody, kde jsem si sedla a z nabízeného sortimentu snědla housku, pár sušenek a vypila asi tři deci Fanty. Bohužel, u mě se takhle ten čas 14:30 atakovat nedá, na to běhám moc pomalu, předloni jsem se stavovala všude tak minutu, housku do ruky, sníst za chůze a jde se dál.....

 Zkouším se Honzy (a poté i přibíhajícího Zdeňka, který zakufroval na modré před Teplicemi, já věděla, proč si ji hlídat jako oko v hlavě) zeptat, jestli u sebe nemají vazelínu - před startem jsem si uplně zapomněla namazat třísla a přestože zatím dobrý, vůbec se mi nelíbí, jak už mám kraťasy celý propocený, ale bohužel nemají. No v nejhorším bych mohla skočit v Broumově do lékárny - hm, přičemž si uvědomím, že kromě namazání se vazelínou jsem zapomněla i vzít si s sebou respirátor (a Honza mě okamžitě informuje, že ten sice má, ale nedá), no hlavně že jsem nezapomněla vychlastat ty tři piva....

 Nakonec jsem na hřebenovce zjistila, že byly i věci, který jsem si s sebou vzít nezapomněla a to byl např. jelení lůj. Tak jsem si aspoň intimní partie namazala lojem. Sice mě pak prdel nějak divně svědila, ale opruzeniny jsem až do cíle neměla, takže vše dobře dopadlo.

 Zatímco Zdeněk z občerstvovačky vybíhá a už se nemůže dočkat, až si vyběhne na Špičák, my už kráčíme jen krokem a i tak to je v nejvyšší prudké a kamenité části pěkný záhul. Navzdory mému celoročnímu vymetání rovin, kopce mi dneska jdou snad nejlépe ze všech mých učastí na této stovce, že i dumám, že bych v této kondičce mohla přežít i Iskovo letošní podkrkonoší s 6000 m+. V nejprudší části už vidím, že Honza moje tempo úplně nestíhá. No bodejť by taky ne, po třech stovkách v posledních 4 týdnech, minulý týden 150 v Brdech, a to prý ještě v uterý si dal turistickou třicítku a každý den 12 km do práce (ale to je prý prd, to je jen takový udržovací). Já bych se po takovéto náloži ani neodlepila od startu... Jen tak mimochodem, dnes je uterý odpoledne a moje kilometráž po stovce je stále na nule, když tedy nepočítám cesty o délce 200 m do obchodu a do hospody. Ale aspoň že Honza uzná, že už je trochu unavený. No nic, tak toho využiju a ještě zrychlím, jak jinak, že :)

 Na rozdíl od Honzy, na kterým přímo vidím, že nechce jít sám (no, smůla), já to mám absolutně obráceně a nejvíc toužím po tom moct už být až do konce stovky sama... Jsem prostě zvyklá běhat si sama, celý rok jsem si běhala sama a prostě jsem nejštastnější, když v přírodě široko daleko nikdo není jenom já. Maximálně někoho minout, pozdravit se s ním, případně jít pár kilometrů a trochu popovídat. Ale prostě celou stovku v jednom kuse s někým běžet a o něčem se bavit, ta představa mě uplně ničí. Ale v hospodě před startem i v cíli pak pokecám ráda, to zas jo...

 Únik se mi vydařil a mám hřebenovku sama pro sebe. Ještě se trochu bojím, aby mě Honza nedoběhl v prudkém klesání ze Špičáku, které při své nešikovnosti musím jít dost pomalu Až do dneška jsem si myslela, že pomaleji už se ten sešup ani sejít nedá, ale Honza mě vyvedl z omylu. Dá! Nedohonil mě.

 I když jsem kolikrát po výstupu na Špičák unavená, následující nádherná hřebenovka po hraniční pěšině přes Janovičky směrem k Broumovu mě vždy nakopne a většinou se mi po ní cupitá moc příjemně. Tetokrát jsem navíc nějak po výstupu ani nijak unavená nebyla a cupitá se mi taky moc přijemně. Určitě nejsem pomalejší než v předešlých ročních. Ono celkově ta rychlost byla celkem v pohodě a pomalejší jen o málo, tu hodinu, která do času 14:30 chyběla jsem prostě spíš nějak proseděla.

 Jako Janovičky, tady fakt nebylo zas tak nutný si hrcnout na tu židli. Úplně si vybavuji, jak jsem předloni popadla deli (nabídka se od té doby nezměnila, jen tuším že minule možná byla pistáciová a dnes oříšková) a makala dál. A pak jsem ji žvýkala cestou do kopce a málem jsem se přitom udusila....

 A teď? Nováková se všude na deset minut usadí a deset minut žvýká...

 Stále solidním tempem a se solidní zásobou energie pokračuji dál až do Broumova. No tady byl pro mě největší zážitek pochodu - rozkopaná a zatarasená ulice. No nějak jsem prostě (asi jako jediný učástník) nepochopila, že tou cestou, která podle mě vypadala, že končí někde ve staveništi nebo v zavřeném dvoře, to můžu obejít a projít někam dál. To se mi prostě vůbec nezdálo, a jak víte, když to někde neznám, tak k tomu nemám důvěru, já si to chtěla projít hezky po značce, kudy to znám. A co na tom, že to tam je rozkopané a stojí mi v cestě bagr, teď ráno stejně nikde nebyla ani noha, tak mě nikdo neseřve. Po chvíli koukám, že je to dobré, že to půjde, jen ještě jak se dostat přes zátarasy vedoucí pak na chodník (při své nešikovnosti je nepřelezu). Ale i to se dá řešit, hned vedle je takový dost prudký svah plný mokré černé kluzké hlíny, po něm se musím vydrápat. No na první pokus to uplně nebylo, asi v půlce jsem sklouzla po břiše zpátky dolů, napodruhé se to už povedlo. Břicho černý, ruce černý, ale prdel byla, to zas jo.

 S pocitem že mám energie stále dost se rozhodnu v Broumově nezdržovat a pokračuji rovnou dál. Chyba. Bohužel, to že mi to z Ruprechtickýho Špičáku běželo do Broumova tak nějak samo, nebylo tím, že bych měla tolik energie, ale spíš tím, že to bylo skoro stále z kopce. A z kopce to Andrejce běhá. Po rovině to už bohužel taková hitparáda není a úsek z Broumova pod Hvězdu, to je spíš rovina než klesání. Navíc i na mě je tady v těch polích docela vedro, slunce peče. Z počátečního elánu, že to celé až pod Hvězdu uběhnu, přejdu brzy na strategii "kousek běžím, kousek jdu" až skončím u "jenom jdu a na nějaký běhání se vám můžu až do konce stovky vysrat!" (i když časová ztráta to až zas taková nebyla, protože na tomhle místě jsem v tomhle rozpoložení rok co rok) A Koukol přede mou běží a stále běží a už se nemůže dočkat až si vyběhne i ty schody na Hvězdu. Tady kousek za Broumovem jsem ho viděla naposled.

 Překvapivě schody na Hvězdu mi větší problémy nečiní. Hlavně když nemusím běžet. Snad poprvé je výjdu,aniž bych se byť na pár sekund zastavila.

 Ale cítím, že mi nějak chybí energie, kromě Deli jsem posledních 30 km nic nesnědla. Mám s sebou z domu bagetu z Lidlu a bébéčka, ze svých vlastních zásob jsem ještě nic nesnědla. A když na Hvězdě najdu otevřený stánek s točeným pivem - ne, tomu se nedá odolat, čert vem čas. Jídlo už do mě vůbec neleze, ale vím, že tu bagetu sníst potřebuju, abych měla na posledních 25 km energii. Ale bojuju s bagetou statečně a říkám si, že takhle se asi musí cítit účastníci soutěže "Sněz na posezení co nejvíc suchých rohlíků". Ale jo, za dobrých dvacet minut vysedávání jsem ji do sebe celou natlačila (pivo do mě zaplulo podstatně hbitěji).

 Cítím se zas trochu životaschopně, jen škoda, že svoji bujnost nemám jak předvést, skalami a Kovářovou roklí musím jít co noha nohu mine, abych se někde nepřerazila. Tehle úsek mi tady vždy totálně pije krev, 2 km, kde se člověk pohybuje rychlostí 3 km/h. Jak to bylo hezký, když bylo povoleno běžet dolů po silnici, to byl člověk dole za 10 minut, zatímco tady se plácám snad 40 minut.

 Naštěstí každé utrpení jednou končí, pak už jen malý kopeček nahoru a hurá z kopce do Police.

 V obchodě nic nepotřebuju (a stejně nemám roušku), potřebuju pouze doplnit vodu, k čemuž mi postačí prameník uprostřed náměstí. No vida, když už jsem u vody, tak bych se mohla i trochu polejt, přece jen je docela teplo. A to jsem si myslela, že to bude rychlá zastávka. Kdepak, u mě dneska nejde rychle nic. Střídavě doplňuju vodu a zlejvám se od hlavy až k patě dobrých deset minut a nejradši bych se odsud nehla. Paní, která sedí na lavičce hned vedle a cpe se hranolkama, na mě asi pět minut s despektem kouká a poté se zechuceně otočí na druhou stranu...

 Ale zas jsem ožila, takže hurá na posledních 20 km. Úsek pod Turov je hodně silniční, což já osobně rozhodně vítám a ani na něm nejsou skoro žádné roviny, což je také dobré, po nich mi to už neběhá. Takhle nahoru (snad) rychle jdu, dolů klušu a jde to fajn. Jsem zvědavá, co já a poslední velký kopec Turov. A já zas celkem dobře. Sice jsem tady párkrát zanadávala "Podělanej kopec!!", zvlášť na té prudké louce, kde pralo slunce, ale myslím, že rychlost výstupu byla ucházející a počet pauz během stoupání stejně jako ve všech ostatních kopcích čistá nula. I když dolů se běží pochopitelně lépe, o tom žádná. 

 (Na vrcholu jsem byla přesně ve 14:08 a trochu zamyšleně dumala, kolik to je vlastně kilometrů do cíle a zjistila jsem, že přesně nevím. Jen vím, že skoro o jeden víc než dřív, po tom, co za Chlívcemi totálně zmršili zelenou značku, která ještě před třemi roky vedla přímo kolmo vzhůru na Švedský vrch a teď to pitomě obchází serpentinami a je o dobrý kilák delší. Ta mě hněte skoro stejně jako Kovářova rokle.)

 Do Chlívců seběhnu cobydup. Tady už se trochu pletou účastnící kratších tras, zvlášť skupinka důchodců, která blokuje celou cestu. "Nelekněte se mě, já předběhnu, jo?" zavolám na ně. Jístěže se lekli, že málem spadli do příkopu :)

 Hurá hospoda, kde je potřeba dát si do kontrolní karty razítko. Před hospodou vysedávájí pánové u piva a už na mě volají: "Slečno pojďte k nám." (no to uhodli, že se teď budu zdržovat vysedáváním u piva) "Nemůžu, já běžím stovku, už to mám kousek, tak už se nechci zdržovat!" "No to ale nejde," převezou mě, "my jsme kontrola a musíme vám dát razítko!" 

 Jsem si fakt myslela, že to jsou jen nějací štamgasti, zvlášť když dřív se vždy pro razítko chodilo dovnitř. 

 Nastavím kontrolkartu, banán do ruky a mám se k odchodu, když mě ještě napadne, že bych si mohla doplnit trochu vody (no to byl fakt nápad). Že prý vodu nemají, ale pán se hned chopí iniciativy, že mi pro ni dojde do restaurace (měla jsem mu to rozmluvit hned). Minuta nic, dvě minuty nic, tři minuty nic. To šel snad do sousední dědiny, ne? (mám sto chutí pelášit pryč, ale příjde mi to moc drzé, kór ještě potom, co jsem k nim na začátku nechtěla jít vůbec) Vodu donesl snad za pět minut...

 Tak rychle, posledních 7 km nebo kolik vlastně. Makám nahoru na kopec (to možná mohly být dva kiláky) a zde mě konečně potěší rozcestník s údajem Kostelec 5 km. Je 14:58. Do Kostelce to už je jen stále z kopce, pak asi kilák a půl rovinka. Tak co? Šlo by to dát za 40 minut? Jo, šlo to dokonce zas 39 :)

 (Z vody jsem pochopitelně při té rychlosti nestihla vypít ani deci)

 Takže nakonec čas 15 :37 a celkem spokojenost. Mohlo to být lepší, ale i horší, takže asi tak...

 Mám šílený hlad, bohužel plán osprchovat se a zamířit do hospody na pořádný kus dlabance, trochu hatí skutečnost, že jaksi není s kým a samotné se mi nějak nechce. Většina dorazivších běžců hned odjela domů a stejně se s nikým ani moc neznám. Blbé je, že počítám, že minimálně dvě hodiny ani žádný kamarád nedorazí.

 Ulehnu tedy v tělocvičně na žíněnku a hodinu se bavím tím, že poslouchám, jak mi kručí v břiše. Pak mi to příjde jako dost chabá zábava, takže abych se nenudila, začnu si různě zvedat a protahovat nohy i jiné části těla. Dorazivší Honza Vocásek mě zastihne v nejlepším - s nohama za hlavou, kterými si ťapu vzadu po žíněnce. Kouká na mě dost nechápavě, prý po té stovce udělat takovýto cvik, tak už se zpátky nenarovná....

 Má ještě asi hodinku, než mu jede vlak, takže jak jinak než historka "Kterak Honza na Brdské stovce v potoku o botu přišel - verze č. 4".No konečně se aspoň dozvím, že se bota nakonec bohužel nenašla (vrtalo mi to hlavou celou cestu z Ruprechtickýho špičáku, ale ptát jsem se ho nechtěla, protože to určitě říkal, ale já při běhu nejsem úplně nejpozornější posluchač)

 Konečně po šesté doráží Jirka a pak kolem sedmé už spousta dalších známých, tak ještě počkat, něž se převedou ze smrdutého do nesmrdutého stavu, a kolem půl osmé se konečně dočkám večeře. Unavená a ospalá ani moc nejsem (dvě a půl hodiny oddechu na žíněnence bodly), takže bez problémů vydržím do dvou do rána a ani mi na rozdíl od loňska nepadá hlava na stůl. Pak už ale usoudím, že nic se nemá přehánět a jdu si lehnout.