Moje stovka

Moje stovka

100 km / 2360 m+ podle mapy.cz (podle GPS 100 km/ 2660 m+), 15 hod. 6 min (6,6 km/h)
8.dubna 2020

Trasa (po tur. značkách): Náchod - (modrá) Dobrošov - Kozí hřbety - Borová - Dlouhé - (červená) Zelinkův Mlýn - (zelená) Skutina - (modrá) Sedloňov  - (žlutá) Plasnice - Špičák - Deštné Panorama - (červená) sv. Matouš - Luisino údolí - Kamenec  - Nad Zdobnicí - Nad Kovárnou - (žlutá) Kovárna - (zelená) Bělá - Javornice - Studánka - Rychnov n. Kněžnou - (modrá) - Skuhrov n. Bělou - Proloh - Mýto - (žlutá) Prázova bouda - Šediviny - Dobřany - Na Krahulci - (modrá) Tis - (zelená) Rokole - Doly - (žlutá) Česká Čermná - (lesní cesta) Dobrošov - (modrá, červená) Náchod

odkaz  na trasu z Garmina https://mapy.cz/s/gerutedege (snad se to každému ukáže, mně se to ukazuje), bohužel jsem se rozhodla, že na moji stovku mi stačí ne úplně nové baterie, které, až budou docházet, vyměním, k čemuž došlo asi na 75,7 km a GPS mi jako bonus přičetla pár kiláků navíc, což je v záznamu ta rovná spojovací čára... (která má 6,5 km, tam a zpět 13, takže mnou proběhlá trasa vychází 100,2)

přitom na počítadle v GPS se mi přičetlo asi 6,5 km (jen čára tam) a převýšení žádné (naštěstí před výměnou baterek jsem si zhruba pamatovala, kolik tam bylo), no dělá si ta mrcha technika, co se jí zlíbí, takže příště už vždy jen s novými bateriemi


Začíná nám konečně jaro, takže se Andrejka rozhodla, že by si po zimním spánku opět ráda proběhla nějakou stovku. Bohužel člověk míní, Covid mění - kvůli epidemii koronaviru můžeme na organizované akce na nějakou dobu zapomenout. Tudíž pokud chce člověk běžet stovku, zbývá jediná možnost - uběhnout si ji sám. Naštěstí v lesích v mém okolí moc lidí nechodí, zvlášť když si stovkař vybere všední den. Vyrážela jsem po čtvrt na pět ráno a první lidskou duši jsem zaznamenala někde na 45. km před polednem....a a i pak jsem nijak moc lidí nepotkala....

Moje první myšlenka, když jsem asi před třemi týdny začala uvažovat o uběhnutí své stovky, byla trasa TŠ 2010, mé první šlápoty a první Olafova stovka. Jenže to bych musela počkat ještě aspoň čtnáct dní, protože trasa vede přes hřeben Orlických hor, kde je nyní ještě sníh a led (a s tím já nekamarádím). A navíc bych z cíle v Týništi musela použít vlak, čemuž se nyní vyhýbám.
Nakonec místo TŠ vymýšlím takovou"Covid friendly" trasu v okolí bydliště (trasa Náchod -Náchod), a nakonec ji i schválně vedu, i když na Orlické hory, úplně jinými cestami než TŠ (v případě, že organizované akce jen tak nepovolí a na TŠ ještě dojde, tak abych to neměla už zčásti proběhnuté). Jako nejvyšší "vrchol"volím Luisino údolí v 888 metrech, tam snad už žádný sníh nebude.

Ze své první soukromé stovky jsem měla skoro stejný respekt jako ze své úplně první stovky. Budu mít na neoficiální akci dostatečnou vůli dokončit, až mě už na 70. km bude bolet celé tělo?
(jak je to s mou vůli jsem bohužel až tak nezjistila, protože kromě toho, že mě sral těžký batoh, mě až do konce nebolelo celkem nic)

Utěšovala jsem se hlavně tím, že soukromá akce, ač určitě psychicky více náročná než závod, má i svoje velké výhody:

1) Vzhledem k tomu, že si poběžím sama, nepůjdu před startem s kamarády do hospody, je celkem slušná pravděpodobnost, že se před startem nezliju (HA HA, to nevyšlo)
2) Poběžím opravdovou STOVKU (tj. stovku, která neznamená něco mezi 100 a 199, ale přesně STO), mnou naklikaná trasa na mapy.cz měřila přesně 100,0 (a pak mně budou pořadatelé akcí, které mají 120 km tvrdit, že ono to jinak vymyslet nejde, ovšem, že jde!)
3) Poběžím si normální trasu po turistických značkách a nesnažím se každé silničce vyhýbat přes okolní sjezdovku, naopak, pár silniček je na urychlení vítáno, nemusím na trase strašit týden (poměr terén: silničky byl asi 70:30)
4) Nevyberu si den, kdy od rána do večera chčije... (jako Iske na Podkrkonoší, že ? :) ), naopak, krásný jarní slunečný den s teplotou 20 stupňů
5) Když poběžím sama, mám jistotu, že když doběhnu do cíle, tak budu první. Takže vřele doporučuje všem, co ještě žádnou stovku nevyhráli a touží po vítězství.

Tyto domněnky se ukázaly býti pravdivými, pouze s výjimkou bodu prvního. Sice když nám zavřeli hospody, celý jeden týden jsem úspěšně abstinovala, než mně to ovšem začalo lézt na mozek a došla jsem k převratnému objevu, že chlastat se dá i doma. A když má člověk před sebou takovou bláznovinu jako svoji stovku, je pochopitelné, že  trocha alkoholu na uvolnění napětí je zapotřebí.
Start jsem měla naplánovaný na čtvrtou hodinu ranní (odhadovala jsem, že za 16 hodin nejdéle bych to měla zvládnout, což tak vycházelo akorát do tmy) a za večer jsem v rámci předzávodní přípravy uspěšně zvládla čtyři piva. (víc jich naštěstí doma nebylo)
I přesto musíte uznat, že v porovnání s akcí Loučení (piv 8, spánek půl hodiny) je toto zlepšení vpravdě skokové (piv 4, spánek 5 hodin), takže možná nejsem úplně beznadějný případ. V deset jsem způsobně zalehla a vstávala ve tři ráno. Sice pravdou je, že předpokládany start ve 4 jsem o 20 minut nestihla, ale nakonec jsem usoudila, že vzhledem k tomu, že se jedná o akci s pouze jediným učastníkem, nebudu to řešit penalizací, ale prostě dobu startu o 20 minut posunu.

Přemýšlím o smysluplnosti toho mít v tuto ještě noční hodinu v liduprázdném městě roušku, ale těch 700 metrů k lesu to přežiju....Potom už stoupám jasnou nocí s úplňkem svítícím nad hlavou a zářícím městem pod nohami vstříc prvním kopci, Dobrošovu. Je celkem chladno, asi 5 stupňů, ale přestože mám jen triko s dlouhým a slabou bundu, svižnou chůzí se zahřeji a je mi spíš moc teplo. Jen mě překvapuje, že mě už od prvního kroku nějak bolí stehna. Vždyt jsem si svůj maraton běžela už před devíti dny!!! Od té doby měl můj nejdelší běh 16 km. Že by už byla namožená dopředu hrůzou, co jsem si na sebe vymyslela?
(nutno říct, že na 90. km už to bylo lepší)

Z Dobrošova pokračuji klesáním ke Kozím hřbetům, pri seběhu už trochu chlad pociťuji. Navíc tato kamenitá cesta nebyla uplně optimální volbou. Abych co nejvíce ulehčila batohu, vzala jsem si lehčí čelovku, která, o co je lehčí, o to taky hůř svítí. A nové boty Hoka mě také úplně nepodrží. Jsou sice naprosto nepřekonatelné co se týče komfortu a tlumení (jen díky nim se z  jedince, který ještě před dvěma měsící měl problém s bolavou patou uběhnout pět kilometrů, stal jedinec, který po 90-ti km má pocit, že uběhl maximálně 50), ovšem so se týče stability v technickém terénu, už to taková hitparáda není. S tou vysokou podrážkou tu jistotu prostě nemám. (i když možná je to způsobeno i nezvykem a mou nemehlovitostí, protože jsem četla, že spousta běžců v těchto botech běhá i náročnější závody v horách) Na kozí stezce na kozích hřbetech se mi povede zakopnout o kámen a jen tak tak že neletím a nekončím kdesi v hlubinách...
Naštěstí technického terénu jsem na trase měla minimum.

A také už svítá.  Spousta běžců by běhání v noci při měsíčku považovalo za vrchol romantiky, já si o tom myslím svoje. Hodina a půl bylo až moc. Není nad denní světlo.

Cesta na Borovou z většiny mírně stoupá, je to sice běhatelné, ale vzhledem k tomu že běžím svoji první stovku po skoro půl roce, rozhodla jsem se, že dnes rychlost nijak hrotit nebudu. Do kopce jít, po rovině jít, z kopce běžet. Což jsem i přesně dodržela a vyšla z toho stálá rychlost 6,6 km/h, která se od začátku do konce celkem nikam neposouvala.
(i když je pravda, že i chůzí jsem to prala docela rychle)

Probíhám liduprázdnou Borovou a pak mě trochu zrychlí klesání po silničkách přes Dlouhé k Zelinkovu mlýnu. A pak pro změnu zase do kopce, k bunkru Skutina. Tady jsem asi ve čtvrt na osm, v nohách asi 20 km, nový den už se definitivně probudil.

Dobré ráno!

tvrz Skutina

A opět dolů do Sedloňova. Na návsi si vybavím , jak jsem se zde asi na hodinu zhroutila na 80. km TŠ 2013 (to byly ty legendární přes polské Kamenné hory a Broumovské stěny, kde asi dvě třetiny lidí vzdalo a já došla 120 km za 40 hodin) a meditovala nad tím, jestli dojdu nebo chcípnu... No, tentokrát se obdobného scénáře obávat nemusím, do noci totiž můžu tak max. na 3 hodiny, déle moje čelovka nevydrží a náhradní nemám....

Jsem asi na 23. km  a pomalu se dostávám do míst, kde už úplně neznám každý kámen. Např. žlutou ze Sedloňova jsem šla jenom třikrát, jednou sama, jednou na Borovské padesátce a jednou právě na TŠ. No, na to, že jsem se tu už vlekla jako šnek, tak jsem si tu trasu mohla trochu zapamatovat. A ono ani ne, na polích mezi ohradníky mám co dělat značku uhlídat. Toho, že uhne do lesa, si všímnu na poslední chvíli, už jsem si chtěla dát ještě jedno kolečko mezi krávama....

Vystoupám do kopečka pod Plasnický Špičák (27. km) a usoudím, že je nejvyšší čas dát první mini pauzu s občerstvením. Jednak mám už docela hlad (i když ráno jsem měla celkem vydatnou snídani s kafem) a jednak už mi můj baťoh začíná připadat moc těžký.  Nejhorším viníkem se zdají být dva macaté bánány (pocitově se váhově spíš blíží melounům), které navíc začínají nebezpečně hnědnout a hrozí, že by se samovolně mohly začít transformovat na banánový džus.... Přestože proti džusu obecně nic nemám, proti džusu v báglu už celkem ano.  V rámci odlehčování zásob vyexnu i půl litru coly, zbývá mi tak ještě asi třičtvrtě litru tekutin. Doufám, že v Luisině údolí bude funkční studánka, kterou jsem našla na mapě, Na 60. km do Rychnova by to jinak bylo s vodou dost na hraně....

Po pár minutách posezení na pařezu valím dál. Zklesám na kraj Deštného... Á, první lidé na procházce. Způsobně nasazuji šátek, abych si vzápětí všimla, že to jsou strašáci do zelí :) Ehm... Ale tak nemá proti mně tak pražit slunce, pak mám rozostřené vidění....

Klesám dál  k bývalému hotelu Panorama. Tady se pro změnu nedá zapomenout na TŠ 2012, kdy jsme zde s Martinem Fojtíkem v hospodě strávili snad více než dvě hodiny ve snaze počkat, až přejde bouřka a bouřka se zpozdila a začla asi deset minut poté, co jsme vyrazili.... A také jsme pěkně tápali na té červené těsně pod Panoramou. (jó, to byly ještě doby, kdy se chodilo bez GPS a stažených tras, jen podle itineráře a mapy) Jsem celkem solidární a tápu zde i dnes, byť jen asi půl minuty. Cesty přes pole, kde není značka kam dát, už určitě potrápily nejednoho ostříleného mazáka....

v okolí Deštného

Sbíhám do Jedlové a odtud mě čeká konečně pořádné stoupání, hodné i těžších akcí CSUT, podél sjezdovky ke kostelu sv. Matouše, dále nahoru na Studený vrch k horní stanici lanovky a do Luisina údolí. (asi 300m+ na 3 km). Nehodlám se tu odrovnat, nepřekročení povolené rychlosti kotroluji tím, že co chvíli zastavím a fotím. V nejvrchnějších partiích pak i asi třikrát přeskakuji či obcházím ledy na cestě. Ale není to nic, co by mě zásadně zdrželo, horní výšková hranice 900 metrů se ukázala být dobrou volbou, výše by už bylo hůř.

stoupání z Deštného

kostel sv. Matouše

V Luisině údolí (34. km) jsem kolem půl desáté, funkční studánka neskutečně potěší, už se začíná celkem oteplovat. Vypiji asi půl litru vody a na dalších 24 km do Rychnova beru litr. To už by mělo bez problémů stačit.

Po silnici seběhnu do osady Kamenec, na kterou mám také nesmrtelné vzpomínky, protože jsme sem jezdili na základce na lyžák. No a já a dvě kluzký prkýnka, to nikdy nešlo dohomady. Když šlapu do kopce za chatou, kde jsme bývali ubytovaní, nemůžu si nevzpomenout, jak jsem zde poprvé nazouvala na nohy běžky, všichni už dávno nahoře na kopci, já válící sudy dole pod kopcem, sprostě klejíce, co to je za pitomost, aby člověk měl šlapat do kopce na něčem, co přirozeně jede na úplně opačnou stranu, tj. z kopce...
Nebo jak jsem jednou honila z kopce ujíždějící lyži (to sice jela správným směrem, ale zase beze mě a nepřiměřenou rychlostí) a křičela u toho "Do prdele!" na celý les....
Nebo, z trochu jiného soudku, když jsem při společném stolování napíchla kyselou okurku a ona, mrška neposedná, odskočila naproti sedící paní učitelce do polévky....

Chůze a běh mi ale svědčí mnohem více než lyžování, do kopečka vydupu ve skvélé kondici a následujících asi 20 km do Rychnova trasa už stále z naprosté většiny jenom klesá. Počasí je naprosto ideální, na lukách krásně svítí sluníčko, ale díky tomu, že jsem stále asi 600-700 m vysoko, není nijak moc teplo. Kluše se mi moc fajn.

poslední zbytky sněhu

a ledu

většinou to ale bylo do Rychnova po pohodlných mírně klesajících lesních a polních cestách

Lehce mě vytáčela jen asi pětičlenná cyklistická rodinka s dětmi (první žívé duše), kteří prostě nemohli z toho kopce do toho trochu šlápnout (děti se na kolech klepaly asi jako já v dětství na lyžích) a dobu jeli souběžně se mnou (i když po druhé straně silnice, takže dva metry mezery mezi námi asi byly), a když už kousek poodjeli, zase se opodál zastavili.. To sakra nevědí, že se nemáme družit? Už jsem si říkala, že to střelím někam do pole, abych se jich zbavila, když naštěstí turistická značka prudce odbočila do lesa. V údolí Bělského potoka (46.km) dávám asi desetiminutovou pauzu, kdy si sním chleba se šunkou a poslední banán (meloun). Zjistila jsem, že ta pauza 10 min. dejme tomu třikrát za stovku je tak akorát. Až tolik to člověka nezdrží a po odpočinku se mi vždy nejméně pět kilometrů běží mnohem lehčeji.

Nohy sice fungují stále dobře, bohužel ale stále klesám, stále ztrácím výšku a začíná mi být nepříjemné teplo. Oni sice hlásili na Rychnov 16 stupňů, ale jak je téměř jasno, pocitově je spíš pětadvacet....(no, to asi nepoberete, jsem stále v triku s dlouhým a bundě) Jenže svlíct si bundu a dát ji do batohu by znamenalo zatížit batoh. Přestože v batůžku už mi toho moc nezbylo, s přibývajícími kilometry a únavou mi příjde hrozně těžký i bez bundy, natožpak s bundou. A když bundu omotám kolem pasu, tak mi spadne, to mám vyzkoušený. Ne ne, bundu si nechám, to se radši upeču.

Moc pěkným přírodním parkem les Včelný ukrajuji poslední kilometry k Rychnovu (58. km). Hm, tak ne, už se to vážně vydržet nedá. Zastavuji a ovazuji bundu kolem pasu. Hm, jasně, že padá, musím si ji držet. V poslední chvíli to k náměstí, kde musím doplnit zásoby v potravinách, zabočím přes zámecký park - od včera se i v parku může běhat bez roušky..... Hm, jsem si spíš měla nastudovat, jestli se můžou dělat i salta bez roušky, zapomněla jsem držet tu pitomou bundu, bunda padá a já to zabrzdím jen v poslední chvíli, abych přes ní neletěla po tlamě....Jako kdybych to neříkala, že s ní budou problémy. V parku ani ve městě hodinu po poledni moc lidí není.

Rychle roušku na hubu, rukavice na pracky, a šup do krámu. Potřebuji doplnit hlavně tekutiny, kupuju půl litru coca coly a půl litru fanty, když už tu jsem, tak ještě dva čokoládové médi Bédi a jeden banán (meloun). Ten dneska frčí. Ale do báglu mě ho nikdo nedonutí dát, vybrala jsem zas pěknýho macka, to ho radši budu držet v ruce (a hrozit s ním výhružně každýmu, koho uvidím bez roušky!).
Chudák banán nakonec dopadnul neslavně, až za Prázovou boudu (75. km) jsem s ním šermovala střídavě v levé a pravé ruce (a bála se ho sníst, protože bylo teplo, já měla málo pití a bála jsem se, že po něm budu mít ještě větší žízeň), na 75. km už mě šermování přestalo bavit, tak jsem ho přeci jen dala do batohu a tak jsem ho donesla až domů, kde už byl v tak neutěšeném stavu, že putoval rovnou do koše.

Z města padám co nejrychleji pryč, samozřejmě zas přes park, konečně však vymýšlím rozumné uchycení bundy provlečením skrz popruhy batohu a bunda pevně drží i při rychlejším běhu z kopce. Sláva.

Protože neběžím Olafostovku, ale svoji stovku, navíc stovku po téměř půlroční pauze, 

nesnažila jsem se vymyslet co nejtěžší trasu, co to šlo, ba spíše naopak, a volím tak z Rychnova zpět pod Orlické hory (k Prázově boudě) modrou (a poté žlutou) turistickou značku, které vedou z většiny po silničkách. Docela mě pobavilo, když jsem si pak v knížce o běhání četla, že nemůže být nic horšího na psychiku než dvacetikilometrový silniční úsek na 60. km :). Já si ho tam dala naprosto cíleně, ale rozhodně ne za účelem se psychicky odrovnat, ba naopak, aby mi cesta zpátky rychleji utíkala, protože na asfaltu je člověk prostě rychlejší než na lesních zaječích stezkách... ( i když uznávám, že 30 procent asfaltu na stovce mi stačí, také na zbylých 80-ti kilometrech jsem měla asfaltu minimum)

Co už jsem tak úplně nedomyslela bylo, že na těch polních silničkách bude tak příšerné vedro. Vždyť hlásili 16 stupňů! (Jsem se spíš bála, aby mi nebyla zima!) Jenže na pražícím slunci je těch 16 pocitově tak pětadvacet. A zteplalá cola s fantou chutnají spíš jak rozpuštěný cukr a moc člověka neosvěží, že já si radši nekoupila holou vodu. A další pramen je až na 86. km, do té doby chcípnu žízní. A za současné Covid situace asi těžko můžu zastavit někoho na zahrádce a žadonit o vodu... Ledaže bych stihla otevřený obchod v Dobřanech, ale to už vidím, že to tam do pěti těsně nestihnu....

Konečně jaro!

Kromě asi dvoukilometrového terénního seběhu do Skuhrova nad Bělou, trasa dalších asi 17 km stále mírně stoupá po silničkách na nejvyšší bod mé zpáteční pouti, který je  u kostelíka v Šedivinách. Stále jenom rychle jdu, ale i když jsem "smadna ako ťava", jdu asi celkem rychle, protože za 15 km k Prázově boudě mi rychlost klesne jen z 6,7 na 6,6... Ale mám už toho plný zuby, potřebuji si zas na deset minut sednout, najíst se, ovšem opalování se na prosluněné louce je to poslední, po čem toužím, sakra, to jsem to nemohla vést někudy lesem???
Konečně se dostávám do lesa u Prázové boudy. Tenhle pařez je moc nízký, tamhle na tom je mraveniště, támhleten zase celý od smůly.... Jo jasně, vybírej si a les skončí a zas si nesedneš nikam...

kostelík v Šedivinách

Uf. Nohy nahoru, ledový pivo by to chtělo, můžu být ráda, že mám aspoň zteplalou colu. Mám šílený hlad, velkou sýrovou bagetu zhltnu na pár skousnutí, špatné to se mnou ještě nebude, když mám takový apetit (snad bych snědla ještě jednu). Jen doufám, že už nebyla z toho tepla zkažená a nebude mi zle, ale chutově byla celkem dobrá, i když víc než jako bageta chutnala jako smažák.... Když už mám otevřený bágl, mrknu ještě na rozpis, na jakém kilometru jsou ty Dobřany. Cože, fakt už jen za pět kilometrů? A je za deset minut čtyři. Že by to pivo nakonec nebylo nereálné? (ale není dobré se na to moc upínat, otevírací době na vesnicích moc nedůvěřuji, navíc v čase koronaviru...¨)

Ještě vyměnit baterky v GPS, ukazovala mi už jen jednu čárku... A cože????? 82 km? Vždyť tam bylo asi 75,5!!!! No já se picnu. Ted mám celé měření znehodnocené. Když zrovna já  na té gpsce slušně ujíždím, sledovat, jak se mi během stovky mění rychlost, jak dlouho mi trvá ten který úsek, to je pro mě na stovce snad větší zážitek než samotný běh :). No, aspon že mám trasu dopředu  změřenou na mapách a rozpis kilometráže po pěti kilometrech....

A před sebou vidinu piva. A jak se ukáže, to je tak silný hnací motor, že přebije i tu rozmrzelost z nefunkčního měření. (krotím se, že bych se k pivu neměla tolik upínat, protože je dost možné, že obchod bude zavřený a já se pak nervově zhroutím a DNF bude jasné, ale prostě si nemůžu pomoct) Posledních sto metrů, posledních dvacet (je krátce po půl páté, slušně jsem to prala, co kdyby chtěli zavřít o čtvrt hodiny dřív?). A už dál nemusím, už ten obchod vidím...

Připravit se, ted příjde kruté zklamání...

Otvírám pusu úžasem. Oni mají fakt otevřeno.

A mají pivo (i když jen černé, ale to je fakt jedno). Kupuju opět další dvě coca coly, na doplnění energie jsou taky dobrý. Neodolám a sedám si s pivem na návsi, kolem dokola nikde nikdo není.
Vyexnu ho asi za pět minut, trochu zás protáhnu nohy a záda a pokračuji dále. Po osvěžení mám zas plno energie, nohy jsou stále celkem v cajku (nejspíš díky botám Hoka), a zbývá mi posledních 19 km, více z kopce než do kopce, i když i toho stoupání tu je asi 450 m , což je ovšem pro mě lepší než rovina, protože po ní stejně ke konci už běžet nezvládám.

V Dobřanech bylo s pivem dobře :)

Díky pivu jsem neskutečně ožila, konečně nemám žízeň (spíš jsem přepitá) a také s pátou hodinou se už ochlazuje, slunce tak nepere a je akorát příjemná teplota. Kromě toho posledních 19 km už vede místy, která mám prochozená minimálně desetkrát, čím víc se blížím domů, tak snad i stokrát, a to je to hlavní, co mě vždy na stovkách nakopne.

Polní cestou seběhnu do Janova, tady mě čeká ještě poslední silniční úsek ke studánce v Rokoli (jen opláchnu ruce a obličej, vodu už nepotřebuji) a posledních 13 km už je zas celých po pěkných vlnících se lesních pěšinkách lesem k České Čermné a Dobrošovu a z kopce dolů domů.
Nechápu to. Na Dobrošově mám pocit jako kdybych měla v nohách tak 30 km.Na poslední 3 km z kopce mi stačí 20 minut a poslední kilometr městem v roušce už je pak jen třešnička na dortu :) V 19 hod a 25 minut brzdím v centru před domem. Zbývá jen sto schodů do čtvrtého patra (výtah nevedem) mimo soutěž :).

poutní místo Rokole (bohužel zezadu, zepředu byl kostel tak zarostlý, že nebyl vůbec vidět)

slunce zapadá, tak honem domů, už to jsou jen 3 km

tady už jen 2,8

Myslela jsem si, že bude strašně těžké, běžet si stovku jen tak sama, a ona to přitom byla jedna z nejlehčích stovek, kterou jsem kdy běžela. Jsem při běhání neskutečná samotářka a individualistka, stejně na většině stovek si většinu trasy běžím sama, tak moje vlastní stovka nebyla nic tak nového. Pro mě je spíš víc důležité, aby trasa vedla, kde to (aspoň částečně) znám a seděla mi, což jsem si stoprocentně splnila. Např. stovka, která mi absolutně nesedla byla Hostýnská stoosma - kombinace hor, v kterých jsem v životě nebyla a které mě vůbec neoslovily (žádná civilizace, téměř žádné výhledy, 115 km jen monotónní les) s pro mě obrovským převýšením přes 5000 m byla zabijácká, a nic nepomohla sebelepší organizace a občerstvovačky....

Pochopitelně známí lidi mi moc chyběli, chyběli mně kamárádi na občerstvovačkách, předbíhání se s ostatními po trase , ale nejvíc mi chybělo to posezení a pokec před startem (to je fakt ulet, když už člověk musí chlastat sám) a v cíli (to už jsem dokonce nechlastala vůbec, protože už doma žádný pivo nezbylo a na benzínku už jsem dojít nezvládla).

Nakonec to ale byla lehká stovka jen po tu dobu, co jsem ji běžela. Jak jsem se doma svalila do pelechu (mimochodem další pozitivum vlastní stovky, na jaké organizované akci se vám poštěstí, že je cíl u Vás doma v pelechu?), už jsem do druhého dne do večera nějak nevstala. A i po pěti dnech mám nějaké namožené levé stehno.