Stovka Podkrkonoším (moje verze)
100 km/ 2700 m+, 14 hod. 54 min.
října 2020
Letošní stovky se mi kvůli koronakrizi a taky zraněním v první polovině roku vůbec nevyvedly. Nakonec celkem rychle se mi povedly pouze ty dvě, které jsem si kvůli vládním omezením mohla zaběhnout jenom sama.
Na oficiálních akcích jsem byla letos jen na Červenokostelecké a na Týništi, ovšem to bylo v době, kdy jsem tři měsíce skoro vůbec neběhala a musela jsem je pojmout spíš jako procházku s občasným popobíháním. A prostě, abych byla upřímná, ty turistické stovky už mě nějak neberou, zvlášť po tom, co už jsem pár stovek dala v celkem solidním běžeckým čase. Takže poté co jsem se konečně vylízala ze všech zranění byl plán jasný : Makat a trénovat a přijet na stovku, až ji zase budu umět zvládnout hezky rychle, převážně během. Což se u mě bohužel neslučuje s tím, abych na nějakou stovku jela v období tréninku, protože bych ji stejně ještě nedala rychle a akorát bych se unavila a dalších deset dní potřebovala na regeneraci....
Nejvíc mě mrzelo Podyjí, ale prostě nechtěla jsem se unavovat a co nejvíc natrénovat na hlavní cíl, kterým bylo pochopitelně Podkrkonoší. Abych byla rychlá, potřebuju být tam, kde to znám.
Jenže bohužel během září už začínalo být pomalu jasné, že šrouby se kvůli covidu opět utahují a žádná oficiální stovka nebude. Doufala jsem do poslední chvíle, ale prostě už se to zorganizovat nepovedlo.
Už v té chvíli mě napadlo si jít tedy stovku proběhnout sama, ale přece jen mi ještě nepříšlo, že jsem tak rychlá, jak bych chtěla, navíc jsem chtěla věřit, že třeba stovka proběhne v posunutém termínu na konci října a chtěla jsem ještě něco natrénovat. Vyřešila jsem to nakonec kompromisem, kdy jsem si proběhla 68 km z trasy Červenokostelecké, což je vzdálenostně dobrý trénink, ale neodrovná mě tolik jako stovka....
Pak jsem zas dál pokračovala podle svého plánu na 100 km, s tím, že už to zas začínalo vypadat, že stejně už hodně dlouho žádná akce nebude a stejně si nakonec budu muset stovku proběhnout sama...
Ze čtrnáctitýdenního plánu mně chyběly poslední dva týdny, víceméně regenerační, když vláda zas v neděli začla strašit s dalším zpřísněním lockdownu, který by měl přijít ve středu...
A když v neděli napíší, že začnou rozhodovat ve středu, v realitě to dopadá tak, že rozhodnou už v pondělí. No jistě.
Nebylo na co čekat (naštěstí tento týden neučím). Volba byla jasná, ať příjdou s čímkoliv, já si chci po třech měsících opět uběhnout stovku (pokud to tedy ještě zítra půjde). A na podzim kterou jinou než stovku Podkrkonoším? Vyrazit na noc jsem ale zavrhla (pro mě se se zákazem nočního vycházení nemuseli namáhat, z představy běžet sama celou noc jsem podělaná strachy, na závodě je to něco jiného, když je spousta lidí za mnou i přede mnou....) Nejvíc mě lákala úplně první trasa z roku 2013 – 2015, protože už si ji tolik nepamatuju a taky proto, že tam bylo víc silnic, já proti silnicím v střídmém množství nic nemám, naopak to hezky urychlí. A bohužel letní čas, kdy se dalo 100 zvládnout za světla, je už dávno pryč - za 11 hodin stovku fakt nedám. Tak aspoň ať ty tmy není nijak moc...
Dlouho jsem ale dumala, jak to vymyslet, abych se zvládla dopravit ráno na start a večer domů. Bohužel, ačkoliv Dvůr, Úpice nebo Svatoňovice nemám daleko, spojení večer není ideální, navíc trasa 2013 nemá 100 ale asi 106, další 2 km to je ve Dvoře k vlaku... Sice bych poslední vlak ve 22 hod. asi stihla, ale děsily mě přestupy a že by mi to někde mohlo ujet.
Už mě z přemýšlení bolela hlava, nakonec jsem to vzdala a rezignovala s tím, že nejrozumnější bude po trase běžet ze Dvora do Úpice a pak to mrsknout 20 km domů do Náchoda. A bude to jen stovka, ne 106. Když se s tím člověk pere sám, čistá 100 je podle mě až až. Ale vynechání konce a Liščí hory mě mrzí doteď.
Bohužel, místo abych se v klidu připravovala a nastudovala si trasu (já blb si myslela, že si ji perfektně pamatuji, což se později ukázalo jako trochu mylné), musela jsem zas celé odpoledne sledovat novinky a stresovat se, s čím zase vláda vyrukuje a odkdy to bude platit. Tak tentokrát zákaz nočního vycházení. Tak to je v prdeli, mně jede bus už ve čtyři ráno. Ne, dobrý, ono to bude platit až od středy Nemůžu uvěřit takovému štěstí. Já si to fakt ještě můžu proběhnout.
Emocí bylo na ten den pro mě nějak moc, samým rozrušením jsem i zapomněla, že před stovkou jsem zvyklá si dát aspoň tři piva, a když jsem si vzpomněla, byl už čas jít spát (vstávat musím už před třetí, abych se stihla v klidu najíst, udělat si kafe, vše připravit), tak jsem aspoň symbolicky na ex vypila aspoň jedno :) Zalehla jsem příkladně chvíli po desáté a pak se akorát převalovala až do tří do rána, prostě usnout se mi nepovedlo ani na dvacet minut. Tak to mi to půjde opravdu bezvadně, ráno jsem jak praštěná klackem. Jediné co je trochu pozitivní, je fakt, že určitě lepší být nevyspalá a střízlivá než vyspalá a nametená jak doga.
Jen vylezu z baráku, už kolem objíždějí policajti. No, ani na mě nekoukejte, dneska si ještě můžu jít kam chci. Dobrý, nevšímají si mě.
Bus Náchod - Dvůr, to je taky něco. Ono to je asi 35 km a on se tam valí přes hodinu a čtvrt (teda respektive třičtvrtě hodiny se valí, půl hodiny po různu stojí). Asi aby se člověk mohl v té roušce dusit déle a kvalitnějí. Třešinkou na dortu pak je, když si řidič před otevřenými dveřmi busu zapálí cigaretu a drží ji v takovém úhlu, že všechen smrad jde dovnitř. To budu rozdejchávat minimálně na Zvičinu ....
Před půl šestou jsem, přesně na čas,ve Dvoře (pozitivní na spoji, který víc stojí než jede, je aspoň skutečnost, že riziko zpoždění je minimální). Naštěstí nemusím složitě řešit, kam si odskočit, jak jsem se bála – je ještě tma jako v pytli a pár křovisek se v těsné blízkosti nádraží taky najde. Pak jen rychle přerovnat pár věcí, zapnout GPS ( a modlit se, aby se nechytala půl hodiny, dobrý, jen asi půl minuty, to je na ni lepší průměr) a můžu se rozběhnout.
Hm, a začíná mrholit.
Běžím víceméně po rovině po červené přes Filířovice do Bílé Třemešné. Už asi po třech kilometrech v lesíku u rybníčku trochu tápu, kudy dál. Dokonce tu jsou i nějaké odrazky, ovšem jsou vidět, když cesta nikam neodbočuje, na rozcestí většinou ne. Oddechnu si, když se odsud vymotám.
Zatímco do Filířovic pršelo jen tak drobně, tady se to rozechčívá docela fest. A to podle předpovědí mělo brzy ráno pršet jen málo, až dopoledne víc. Tak jestli tohle je málo, tak to vypadá na obdobnou švandu jako loni (aspoň že v lehčím terénu). V Bílé Třemešné už jsem mokrá jako myš. Pláštěnku, kterou jsem si s sebou chytře vzala, jsem totiž stejně neoblékla – hýbu se rychle a je mi tak akorát, v pláštěnce bych se uvařila.
Ve stoupání na Zvičinu naštěstí pršet skoro přestává a taky už je světlo. Neberu to ale po sjezdovce, ale po červené značce (což byla jediná úprava, kterou jsem si na trase udělala). Já prostě ty kolmý stoupáky fakt nemusím, navíc totálně mokrou trávou, a je to moje stovka, tak proč si ji malinko neupravit k obrazu svému :) Navíc potřebuji mít na 43. km rychlost kolem 7 km/hod, abych stihla krám v Kocléřově, který je otevřený do dvanácti a potom má polední pauzu. Ono sice předpokládám, že bych ho stihla i s tím půl kilákem navíc a sjezdovkou, ale takhle se cítím jistější. A nestihnout ho by byl průšvih, jednná možnost doplnění zásob jsou Pecka, Kocléřov a pak až Svatoňovice. Prostě je to taková trasa pustinama a prdelkama, kde ani obchody nemají....
Už od začátku mě hodně nakopává ta rychlost a přímočarost oproti loňsku. To loni bylo nadlouho, než jsme se ze Dvora konečně dostali na Zvičinu. Sjezdovka poprvé, sjezdovka podruhé, sjezdovka potřetí... Dneska žádné blbiny. Nejlogičtější cestou stále pouze nahoru většinou v rozumném sklonu a jsem na Zvičině cobydup. Rychlost se udržela lehce nad 7 km/h...
Vrchol se topí v mlze, ale naštěstí už skoro neprší. Pochopitelně nikde ani živáčka, co by tady taky kdo v tomhle počasí ve všední den ráno pohledával... A naprosté minimum lidí jsem potkala během celé trasy, s výjimkou pár lidí při probíhání vesniček a měst. Organizovaný závod sice soukromá akce nenahradí, ale ta totální samota má alespoň pro mě taky hodně do sebe. Mlha přede mnou, mlha za mnou, zamlžené výhledy, opuštěná pole, mokrá tráva, bláto, barevné listí, nikde nikdo, pocit že jsem sama na celém světě. Ale hlavně žádný covid a strašení zákazy....
Trasu do Pecky si pamatuji celkem jistě, tak ani mlha mě tady nijak nerozhodí. Trochu mě ale rozhodí, že si na polní cestě totálně rozmáchám boty – to mám běžet 85 km v mokru? Ale ta tráva tady byla určitě mokrá ve všech ročnících – už si nejsem jistá, ale ono asi každou stovku Podkrkonoším jsem měla už od začátku mokré boty...
Před Peckou začínám být nějaká unavená... Což je tedy dost proti plánu, na stovce by měla únava přicházet tak někdy kolem sedmdesátého kilometru. A teď mám s bídou dvacet. Že by nedostatek předstartovního piva? (blbost) Že by nevyspání? (možná). Ale pořád se mi to nezdá. Šrotuji, až na tu záhadu příjdu. Mám prostě a jednoduše moc těžký batoh. Váží kolem dvou a půl kila a to je prostě pro mě na běh strašně moc. Litr a půl vody (to byl vážně nápad, do Pecky jsem vypila půl litru), pláštěnka (hezky složenou jsem ji donesla až domů), pěněženka, GPSka, čelovka, dvě bagety, nějaké sladkosti.... A to jsem s sebou ani nevzala mobil – protože mi jednoduše přišel moc těžký a zbytečný (a plný zpráv o covidu), a při rozhodování co je důležitější, jestli mobil nebo voda, to vyhrála voda (a jestli vám to příjde lehkomyslné, tak si vzpomeňte že před rokem 2000 žádné mobily nebyly a lidi taky chodili stokilometrové pochody, a když mobily nebyly, tak je jasný, že chodili bez nich)
Na kraji Pecky (nesvítící hrad zahalený v mlze teda tentokrát nic moc a ještě mi při zbytečně prudké otočce před hradní bránou podjela noha ,že jsem tam sebou před ní málem sekla) vyhodím prázdnou flašku, a přehodím si tu, co jsem měla vzadu v batohu, dopředu, a hned je váha batohu o dost snesitelnější. Výbava jak na výlet na Severní pól má ale i své výhody – nemusím se v Pecce zdržovat chozením do obchodu, všeho mám stále dostatek. Když mi na 20 km stačilo půllitru, s litrem, co mám, bohatě vydržím do čtyřicátého. Když cesta za Peckou přejde do kopce, tak akorát posvačím několik hroznových cukrů a jednu čokoládovou tyčinku.
S lehčím batohem cesta dál probíhá opět celkem utěšeně, a i toho bláta není tolik jako v minulých ročnících. Trochu mě nebaví nekonečná rovinatá asfaltka do Mostku, ale chtěla jsem trasu zachovat stejnou jako v tom prvním ročníku, navíc ten asfalt to prostě urychlí. A mě prostě baví nejvíc, když to odsýpá rychle. Rychlost 7,5 km/h mi příjde relativně uspokojivá.
Před Mostkem ale malinko znejistím, kde je odbočka směrem na Bradlo a ani si už nepamatuji, jakou barvu ta značka má. Trefím to správně, ale nejsem si jistá. Trasu jsem si sice na poslední chvíli naklikala a stáhla, jenže nemám ji v garminu otevřenou (protože buď můžu mít otevřenou mapu nebo počítadlo, a já pochopitelně zvolila počítadlo, abych mohla každých deset minut obdivovat zvládnuté kilometry a svoji gepardí rychlost :) A než se mapa načte, tak jí to chvíli trvá (ono totiž mé gpsce všechno chvíli trvá). Přepnu zas na počítadlo a než se dostanu na Bradlo, celou zdlouhavou akci můžu zopakovat ještě dvakrát. Přece jen úplně přesně si tu trasu nepamatuju.
Zato kopeček na Bradlo potěší. Čekala jsem ho nějak mnohem větší a on to je přitom takový chcípáček.
Hm, ovšem kopec Z Debrného na Slučí kameny je zase asi třikrát tak vyšší, než jsem si myslela. Navíc nejprudší část je plná polomů, na padesáti metrech džunglí moje rychlost klesne asi na půl kilometru v hodině. A následující dlouhé mírné stoupání také není to, co bych uvítala – běh by mě už moc vyčerpal (batoh, i když lehčí, je stále celkem těžký) a chůzí to je na dlouho. Ale ze Slučích kamenů si to pak vynahradím, moc pěkné lesní pěšinky celkem po rovině nebo mírně z kopce.
Dostávám se do Hájemství a Krakonošova království – tudy mělo vést i letošní Podkrkonoší, jak Iske dopředu avizoval. Nejspíš tu měla být kontrola. Já už to na tu svoji taky nemám daleko. Už je zapotřebí, běh po rovině začíná lehce drhnout, aspoň po silnici z kopce do Kocléřova to ještě docela napálím.
Hlavně ať je ten krám otevřený. Ať je otevřený . Opakuji si jako mantru. Sice podle internetu by být měl, ale prostě v současné době člověk u vesnických obchodů nikdy neví. A navíc tohle je docela malá prdel.
Uf, je otevřený. Zpětně přiznávám, že tohle byla fakt největší radost na celé trase, protože bez doplnění vody (no dobrá, upřímně, bez plechovky piva) bych byla v řiti.
Potřebuju jen dvě věci, půllitrovku coly a půllitrovku piva (jídlo mám), ovšem v každém neznámém obchodě vždy docela chvíli zabere potřebné najít. A pak jdu k pokladně a nikde nikdo. Po minutě nikde nikdo, po dvou minutách nikde nikdo, po pěti minutách nikde nikdo. Měla jsem chuť tu pokladní těma flaškama praštit, když se konečně dovalila - tohle jsou fakt služby. Na vesnicích asi na vše času dost...
Naštěstí pohled na těžce dobyté pivo mi záhy spravil náladu, akorát kam se s ním odebrat, když na veřejnosti se pít nemá. (i když tedy říkat této vylidněné návsi veřejnost mi příjde silně nadnesené). Přestože začíná chcát, krytá autobusová zastávka mi příjde dost provokativní (i když tady tipuju bus tak na dvakrát denně) a radší si sednu na zídku přece jen kousek stranou. No jistěže je mokrá. Ale tak aspoň změna - místo těžkého batohu mě na dalších kilometrech bude srát mokrá prdel.
Batoh už totiž těžký nebude To si dám obzvláště záležet a bagetu sním do posledního drobečku. S vizí, že o každé sousto, které skončí v mým břiše, bude můj batoh lehčí, to jde úplně samo. K tomu pivko a je to ráj na zemi. Nechala jsem tady sice 25 minut (a rychlost spadla ze 7,3 na 6,9 – sakra, o tolik?), ale připadám si zas svěží (hlavně mám lehčí batoh) a čiperně vyrazím dál.
I když s mokrou prdelí.
Po zelené značce někam do Tramtárie, pořádně si už nevybavuji kam, tady už jsem na trase, která se běhala jen v prvních ročnících. Navíc se nějak začínám motat a jsem unavená a ospalá (že by po tom pivu, možná jsem si měla dát desítku, ne dvanáctku). Ale rychlost zas vyskočí z 6,9 na 7, takže houby zle....
Nojo, ale kudy. Nějaké Záboří. Tudy to fakt někdy vedlo? A kamže teď dál? Zas musím čekat, než se mi zobrazí mapa. Ale dobrý, teď už to je stále po modré pustinami a prdelkami až do Starých Buků. To už dám.
Tady na tu část jsem se těšila nejvíc. Prostě Země nikoho. Kde nic tu nic. Nikde nikdo, jen pár osamělých baráčku, nekončící louky nebo pastviny, sem tam nějaký ten kuň nebo ovce... Jako kdyby se člověk ocitnul úplně v jiném světě. A jenom si tady je a běží, nad ničím jiným nepřemýšlí, jenom nad tím, že tady je a běží. A všechno je hrozně fajn....
Ze snění mě vytrhne až prudký blátivý kopec dolů do Buků. Moc dobře si pamatuji, jak jsem ho tady vždy scházela co noha nohu mine podělaná strachy....(a ti, co kolem probíhali, mě neskutečně vytáčeli) No vida, a tentokrát sem tam cupitám i já. I když letos je tady toho bláta nějak méně, nebo že bych už nebyla takové nemehlo? A svou roli taky hraje fakt, že tady jsem vždy bývala ještě za tmy....
Z Buků mě čeká asi 8 km po silnici až do Starého Rokytníku. Je to sice trochu na palici, ale hodně velkou výhodou je fakt, že první půlka je do celkem velkého kopce, druhá je pak zase stále z kopce, takže to nakonec proběhne hezky svižně a nenásilně. Když tedy nepočítám, že jsem po cestě sežrala jednoho medvěda. (Brumíka)
V každém případě mnohem bezproblémověji než následující „přeskopec“ ze Starého Rokytníka do Bohuslavic. Copak nahoru, to mi to ještě drandí skoro samo (což se i divím, protože já v tréninku žádné velké kopce většinou neběhám), ale dolů tím bordelem (šutry kořeny), které pod listím nejsou vůbec vidět, to je neštěstí, a můj nedostatek tréninku v náročném terénu je znát. (i když zase uznejte, že v srpnu nebo v září se na takovýto zrádný terén trénuje dost blbě, vzhledem k tomu, že to listí ještě neleží na zemi, nýbrž visí na stromech) Asi nikdy nepochopím, jak je možné docílit toho v takovémto terénu běžet, natož běžet rychle. Já jsem ráda, že obstojným tempem jdu.
(i když pokrok by byl, byly i časy kdy jsem chodila neobstojným tempem, případně sjížděla po zadku.)
Naštěstí takovýchto úseků je na celé stovce jen asi 3 Km (Z Bradla do Debrného, tady, a těsně před Svatoňovicemi), tak to rychlost zas tolik neovlivní.
Oddechnu si, když jsem dole. 64 km za mnou, 36 přede mnou, stav celkem ucházející. A na následující úsek se hrozně moc těším. Jestřebí hory - Čížkovy kameny, Paseky, Žaltman – jsem zvědavá na novou nedávno otevřenou rozhlednu. Jako vždy, tahle část je pro mě nejznámější a nejoblíbenější. Ono také na rozdíl od první části, která je prostě taková tak trochu o ničem, i když v tom dobrém slova smyslu, ono to nikde nikdo, kde nic tu nic má prostě alespoň pro mě strašně hodně do sebe, zvlášť v dnešním materiálním světě. Mně je moc fajn i v obyčejném lese, mezi loukami a pastvinami, na opuštěné silničce…, nepotřebuji aby se na celé trase se střídaly skvosty Českého ráje jak na běžícím pásu...
Na druhou stranu ale také na tak dlouhé stokilometrové trase potřebuji i nějakou změnu, tudíž jsem po 65-ti km opravdu uvítala, když se to stále mě provázející „nic“ konečně proměnilo v „něco“. Respektive celkem rovinaté lesy a pole vystřídaly kopce navíc s turisticky atraktivními místy jako skaliska Čížkových kamenů či již zmiňovaná rozhledna na Žaltmanu. A jak už na posledních kilometrech tempo lehce pokulhávalo, s vidinou toho „něčeho“ přede mnou jsem se zase vrhla do dalších kilometrů s novou vervou. A i přes celé Jestřebí hory jsem se zvládla pohybovat rychlostí 7 km/h.
Jen toho něčeho mi dnes nebylo přáno si moc užívat , již na louce před Markoušovicemi padla taková mlha, že ze všeho něčeho bylo rázem opět nic… I když pravda, tohle nic bylo trochu jiného charakteru: ne, že by zde nic nebylo, ono tu bylo, jen v to té mlze nebylo vidět. A vzhledem k tomu, že trasu v těchto místech znám opravdu dobře, dalo se i docela dobře domýšlet, co tu je, a jen kvůli mlze není vidět. Tudíž to bylo přece jen o něco zajímavější, než kdyby tu nebylo vůbec nic....
A přestože byla viditelnost asi tak na 50 m, díky znalosti trasy jsem také nikde nezaváhala.
Od rozhledny proti mně kráčí dvě turistky. Tak vida, přece jen něco, respektive někdo. No není divu, když není nikde nic vidět, co může být za lepší nápad než se na to nic jít podívat hezky z výšky. Rozhledna je pěkná nová a nejmíň dvakrát tak vysoká než ta předchozí (z toho budou mít organizátoři zdejších stovek radost), usoudím, že se na vrchol díky nim určitě někdy podívám a pro dnešek zůstanu jen u pohledu odspoda. Ono po 73 km už se do schodů leze dost blbě a je to moje stovka, tak si musím udělat i nějaké úlevy. Turistky se tváří dost podezíravě – z jejich pohledu jasně odhadnu, že v jejích očích člověk který se škrábe do takovýho kopce na rozhlednu a pak se pod ní otočí a aniž by na ni vylezl, zas běží dolů, musí být totální magor.
Poté už celkem rychle seběhnu do Malých Svatoňovic (i když tenhle sešup je na mě už moc prudký, v dolní části ještě navíc krkolomný).Jsem ráda že jsem Jestřebky zvládla za světla, i když za mlhy. Teď už žádný náročný terén nikde nemám.
Je chvíli po půl páté. Voda dochází, chuť na pivo přichází, k tomu mám ne malý hlad. Odbočka asi 200 metrů k obchodu (i když všechny odbočky se mi započítávájí do kilometráže, tudíž to bylo 100 i s nimi) je jasná věc. Ovšem, to, že bude zavřený, jsem tedy nečekala. Má jen do čtyř. (určitě kvůli koroně, normálně by měl minimálně do pěti)
Co teď ? Dál se mi zabíhat nechce a dost možná tu ani jiný otevřený obchod není, Sice žízeň je veliká, ale do Úpice to je jen 3,5 km a Penny to jistí. A nakonec to má i tu výhodu, že ještě k pohybu využiji poslední zbytky denního světla, čelovku musím rozsvítit až na Kvíčale, 1 km před Úpicí.
Chvíli po páté jsem v Úpici a šup do Penny. No to jsem přesně tušila, že tohle bude akce na dlouho… (ale menší obchod se mi nechtělo riskovat, mohl by už mít zavřeno) V obchodě je hlava na hlavě – zítra je svátek, tudíž všichni nakupují jak diví, aby náhodou neumřeli hlady, k tomu obchod je velký jak kráva. A to potřebuju jen dvě věci – colu a pivo. Sakra, vím já, kde to maj?! Po třetí otočce kolem dokola celého obchodu bez zjevného pokroku (nenašla jsem ani jedno) jsem zralá hodit si mašli. (a ještě ke všemu gpska mi v obchodě zamrzla, tudíž se mi ty metry ani nezapočítávají do kilometráže) Zastavím jednu prodavačku s prosbou o pomoc. Jo, pivo je támhle, ukáže neurčitě do přední poloviny obchodu, a cola támhle, ukáže neurčitě do zadní poloviny obchodu. Tak to mi fakt pomohla.
Po chvíli přeci jen obojí najdu (i když určitě ne její zásluhou).
Hm, kdybych si koupila Birella , tak bych se s ním pak nemusela nikde trapně schovávat… (hm, jenže kdo to kdy viděl, aby si někdo, kdo chce chlastat, kupoval Birella) Jistěže vemu klasický pivo. A teď ještě počkat ve frontě, než se důchodci odbydou. No dobrá, bála jsem se že to bude ještě horší.
Trasa do Náchoda naštěstí vede hned do lesoparku podél Úpy, tudíž to s tím schováváním nemám zas tak těžké. Schlamstnu celou druhou bagetu, pivo ve mně také zmizí v mžiku, i tak, když se zvednu, je už po půl šesté. Už zase 25 minut pauza, a to jsem plánovala tak deset. Ještě jsem si říkala, že bych to mohla dát třeba i za 14:30. Jenže prostě s těmi zdržovačkami po obchodech je to těžké….(ale zas na druhou stranu na organizované akci by občerstvovaček bylo třeba pět a kdybych se na každé zdržela deset minut, tak by to vyšlo nastejno)
Domů to mám přesně 20 km. Nebo že bych se ještě hecla a sfoukla to za dvě a půl hodiny?
Kdyby tak nebyla tma. Tma mě deprimuje a zpomaluje. Navíc ztěžuje orientaci. Po zdolání lesního úseku podél řeky opět kus probíhám Úpicí, přestože tudy neběžím poprvé ani podruhé (ba nejspíš ani potřetí), po chvíli se ocitnu mimo značku, ani nevím jak.
Ze dvou možností, jestli běžet do Kostelce přes Rtyni nebo přes kopec přes les, jsem si jednoznačně zvolila cestu civilizací (prostě sama za tmy v lese se necítím úplně dobře, v civilizaci je to mnohem lepší).
Tedy alespoň do té doby, než se ve Rtyni nerozburácí hlásná trouba (rozumějte městský rozhlas), z kterého se na mě line co jiného než samé covid covid covid (a to i přesto, že mám celkem nahlas puštěnýho DJ Boba a slyším jen každé páté slovo, když se zrovna Bobo mezi slokami písně nadechne) A to jsem si myslela, že dneska před covidem uteču. A prdlajs. Ten si vás prostě najde všude.
Ze Rtyně do Kostelce se ale docela rozjedu i tak. Prostě přesvědčím sama sebe, že dobíhám Červenokosteleckou stovku a jsem v takové euforii, že k sokolovně skoro sprintuji. Bohužel sprint mně vydrží s bídou dalších 300 m k autobusáku, hlava si brzy uvědomí že tentokrát se tady žádný cíl nekoná a čeká mě ještě 11 km domů, a euforie rázem opadne.
Z Červeného Kostelce po červené turistické to mám domů z většiny lesem, trasa, kterou jsem oběma směry běžela snad stokrát, trasa, kterou běhám nejčastěji (zejména její půlku blíž k Náchodu, což je asi moje nejoblíbenější desítka, 5 km jednou lesní cestou tam, 5 km druhou souběžnou zpátky) – z Náchoda je potřeba překonat asi 80 výškových metrů zámeckou strání, pak už je to až do Kostelce jen opravdu mírně zvlněná rovina. Když se snažím, zvládám tu trasu i za něco málo přes hoďku, většinou se ale moc nesnažím a cupitám si to tak hodinu a čtvrt….
No, myslela jsem si že takto notoricky známá trasa bude neskutečná vzpruha a nejdéle za hoďku dvacet budu doma….(ha ha)
Kousek za Kostelcem mě navíc začne dřít levá pata. (dostanu strach, aby zas nezlobila achilovka, kvůli které jsem loni neběhala tři měsíce, ale tentokrát to je opravdu jen rozedřená pata od mokré ponožky a boty) I když i tak je to divné, něco takového se mi u inovejtů nikdy nestalo. Což zpomaluje… A jestli tato stovka byla až do 90. km bez krize (Četli jste snad během reportu o nějaké krizi? - tedy kromě té maličkosti s těžkým baťohem? Já o ni nezapomněla napsat, ona fakt žádná nebyla), a jestli jsem si fandila že teď na konci už to doběhnu gepardím tempem, tak bohužel. No prostě nepochopím. Naprostá většina běžců 10 km před cílem zrychlí. A Andy? Andy jako vždy zdechne. Nic nepomohla moje oblíbená trasa z Červeného Kostelce domů…
Zčistajasna běžet po rovině prostě nejde. A běžet do kopce – to už pochopitelně vůbec nejde. A nic jiného se tady devět km nekoná. (skopec dolů, zato pro změnu až zbytečně moc prudký, je až poslední 2 km) Panebože, jakej kokot tuhle trasu vymyslel? Kdybych běžela přes Liščí horu, tak jsem posledních 10 km mohla mít furt mírně dolů. No, vůbec si nemyslím, že ta rovina na konci byla úplná výhra… Odpočítávám každý metr (jak to tady znám, tak to jde docela dobře, dokonce mě to zaměstná tak, že se zapomínám sama v lese bát). Konečně poslední 2 km dolů. Jaj. Já už nejsem schopná v kuse běžet ani z toho kopce dolů….
Vyšlo to úplně přesně. Z lesa vbíhám do města a GPS se zastavuje přesně na 100 km, je za minutu půl deváté. (a co jsem si měřila třeba padesátky na Mapy.cz a pak na GPS, tak moje GPS měří opravdu tak plus minus 200 m přesně) No vida. I přes zpomalení na posledních 10 km bych řekla, že tohle byla asi nejjednodušší stovka, co jsem kdy uběhla. (a druhá nejjednodušší byla ta, kterou jsem si běžela sama do Orlických hor v dubnu). Jsem prostě mimoň a organizovaný závod je pro mě těžší než vlastní trasa. Co tam vždy Olaf navymýšlí za terény a spousty olafokilometrů. Když si představím to trápení a plácání se na letošním Týništi, nohy plný otlaků a puchýřů… Tohle byla oproti tomu sranda. (i když u mě to je prostě tak, že pokud trasu stihnu za 15 hodin tak žádný otlaky nemám, ty se u mě tvoří akorát po těch patnácti hodinách)
Co říct závěrem. I když neorganizovaný, bylo to úžasný a za sebe můžu říct, že mi to stovku Podkrkonoším skoro plnohodnotně vynahradilo. A bylo to i celkem rychlý, což je prostě pro mě důležitý (ale makala jsem, trénovala jsem, cvičila jsem). I když v porovnání s mým nejrychlejším výkonem a vítězstvím v r. 2017 (115 km za 16:50) tomu přece jen asi ještě trochu chybí (nejspíš asi tři kila, který ještě potřebuju zhubnout, protože sice makám, ale taky ráda žeru a to pivko si taky dám), takže další plán je jasný, makat a zrychlovat dál :)
