Stovka Podkrkonoším 2020

podle propozic asi 112 km/2700 m+ (podle mé GPS - s poznávačkou krás cest, kudy se nemělo jít, v blízkém okolí 122,8 km/ 3000m+), 21 hod. 29 min. 

11. - 12. prosince 2020

 

Když se Stovku Podkrkonoším nepodařilo kvůli covidovým opatřením zorganizovat v původním říjnovém termínu a poté už se opatření stále zpřísňovala, moc už jsem nevěřila, že se nějaká akce ještě letos bude moct konat. 

Nakonec ale i celkem překvapivě k rozvolnění situace na 14 dní došlo a přestože letošní stovka, co se týče organizace, některé nedostatky měla, nedá se Iskemu upřít, že to nejdůležitější se mu povedlo mistrně - dokázal se se svým třikrát posunutým termínem do těchto 14-ti dní trefit.

Jestli si ale myslíte, že jsem nad vyhlídkou Podkrkonoší v půlce prosince skákala radostí metr dvacet, tak to se šeredně pletete. Jako já a zima? Navíc ten týden předtím, když už tak nějak začínalo být nadějné, že by se akce opravdu mohla konat, u nás napadal sníh a já po běhu o délce 16 km, kdy jsem se třičtvrtinu hrabala v neprošlapaným sněhu, kde nikdo nešel a druhou čtvrtinu zas klouzala ve sněhu moc ušlapaným, kde zas lidí prošlo až moc, byla ve stavu, že pokud další sněhová nadílka příjde v roce 2030, bude to za mě tak akorát.

Na stovku ve sněhu? Nikdy. 

Takže nakonec nejen že se Iske trefil do termínu, kdy přišlo rozvolnění kolem covidu, on se dokonce trefil i do termínu, kdy nebyl žádnej sníh ani mráz. A ani hurikán, který ten předešlý týden řádil též. (Ta lehká sněhová vánice na Liščí hoře, ani ten poprašek sněhu, který se na vrcholcích kopců udržel, posun až zas tolik neztěžovaly) Za tohle je pro mě prostě machr největší, (i když si moc dobře uvědomuju, že se o to ani moc nezasloužil) a prostě přestože byl prosinec, tak kdyby ve městech a vesnicích tak blbě nestrašily ty vánoční stromečky, tak člověk ani nepociťoval zas tak velký rozdíl oproti velmi chládnému říjnovému dni. A na trase bláto všude, kam se podíváš - prostě klasické podzimní podkrkonoší, které mi letos tak chybělo. A dokonce na rozdíl od loňska, kdy jsem v osmi stupních vytrvalého silného deště klepala téměř od začátku do konce kosu, v dnešních asi třech stupních mi bylo téměř až do cíle celkem teplo. (a kdybych 5 km před ním nezapadla do studené bažiny, tak i těch posledních 5 km mohlo být v pohodě)

Dobré to bylo.

Vzhledem k ucházejícím povětrnostním podmínkám jsem se tedy rozhodla, že na Podkrkonoší opět přijedu. I když je pravda, že přece jen trochu pochybností jsem ohledně počasí měla, večer totiž začlo mrholit, v noci měl být asi 1 stupeň nad nulou a já měla trochu strach, aby náhodou nezačaly silničky namrzat, z čehož já mám uplně panickou hrůzu. Dokonce když jsem o půl šesté dojela do Dvora a viděla to mokré náměstí a ulice, tak při představě, že by se ta voda mohla proměnit v led, jsem si musela zapálit cigaretu, a to už poslední dobou skoro nekouřím.

Na poslední chvíli jsem se zkontaktovala s Martinem Čapkem, který už akorát také dorazil, což byla nakonec velká klika, protože jak se ukázalo, bylo to jediný člověk, který přijel do Dvora už o půl šesté, s výhledem posedět si v hospodě, ostatní tu hospodu dost zazdili, jen ještě, ale až kolem sedmé, dorazili Martin Čakrt, Jirka Hofman a pár jeho spolujezdců. 

Sice jsme pokecali celkem příjemně, ale dneska jsem si to předzávodní veselí nějak neužila. Prostě jsem před stovkou v zimě v prosinci byla strašně nervózní. Jednak jsem byla stále nějaká nervozní z toho mrholení a případného sněžení a proměnění se silnic na jakési klouzavé cosi. Druhak jsem byla nervozní, abych po cestě nezmrzla (přece jen na zimní stovce jsem byla naposledy na Pražské 2017 a hlavní pocit, který z ní přetrval, byl ten, že mi byla furt zima). Za třetí mě stále vytáčel ten vánoční strom na náměstí připomínající, že zima fakt je. A za čtvrté jsem si ještě ke všemu zakázala vychlastat před startem víc než dvě piva. (za účelem udržení střízlivého a fit stavu v následujících kilometrech)

Sice střízlivého a fit stavu jsem celkem dosáhla, ale řeknu vám, pozorovat jak to druhé pivo z té mé sklenice závratným tempem mizí a prázdné dno se blíží, s pocitem, že si nesmím dát další, bylo fakt na palici. 

Než další půlhodinu čumět do prádného půllitru, to jsem se radši společně s Martinem Čapkem zvedla a už o půl osmé vyrazila směr zázemí. 

Aby mi tam pochopitelně hned nabízeli další pivo. Já jsem však zůstala nad věcí a nesmlouvavě si misto toho objednala kafe s mlíkem. 

Jako fakt Andy bez piva (foto Johnny)

 

I když nakonec jsem si ještě jedno malé pivo dala. Ale to jen díky tom, že jsem se potřebovala uklidnit, protože na můj vkus mi přišlo, že se to vzhledem k epidemiologické situaci, kterou máme, kolem mě nějak moc hemží lidmi. Ale zase abych ty dvě hodiny do startu mrzla venku, to jsem radši dřepěla v teple, a nechala ty lidi, ať se hemží. A startovat dříve než v deset se mi taky nechtělo, (byly tři startovní vlny - v osm, v devět a v deset), ono i těch devět hodin tmy do rána je pro mě jako světlomila až moc.

Některé lidi dost zarazilo, když nám Iske odmítl vydat itinerář dříve než deset minut před startem a poté nám ho nakonec nevydal vůbec, protože mu prý nějak nefungovala tiskárna nebo co, no přiznám se, že vzhledem k tomu, že loni žádný itinerář nebyl, a skoro nikomu to nijak zásadně nevadilo, tak mě spíš zarazilo, že letos nějaký vůbec být měl... :) Já měla z domu trasu pečlivě nastudovanou a pamatovala si ji celou zpaměti (po červené do Kuksu a Jaroměře, po modré do Chvalkovic, po červené do Harcova, po žluté  na Liščí horu, tam motačka po vlastním značení....), navíc úplně všechny turistické cesty jsem v životě alespon jednou šla, i když, pravda, některé před deseti lety a v protisměru (úseky po vlastním značení jsem sice neznala, ale těch mi nepřišlo, že je nějak moc), takže jsem si říkala že jsem za vodou a takové zbytečnosti jako itinerář fakt nepotřebuju.

No hlavně že jsem tam ještě machrovala, jak celou trasu znám. :)

A dobře mi tak. Docela by mě zajímalo, jestli tam někdo namotal víc km než já? 

Před startem jsme ale dostali kartičku se soupisem kontrol. No přiznám se, že já ty fixové kontroly, u kterých dopředu netuším, kde přesně jsou, fakt nemusím, ale zas na druhou stranu, není to první ani poslední akce, kde si na nás pořadatel takovouhle kulišárnu vymyslel.  Ale prý ty kontroly budou vidět dobře. Tak doufejme. Protože i přes moji znalost trasy, přesné umístění kontrol s názvy "Poslední strom" případně "Osamocený strom" nějak úplně netuším....

Konečně v deset hodin vybíháme. Venku je naštěstí stále jen mokro a žádné namrzlo, tak snad to vydrží.

Už pět minut před startem jsem uvnitř zapínala svou gpsku a ta potvora se nechtěla chytit (nic nového pod sluncem, to uvnitř dělá často). Nakonec ji vypínám a v poslední minutě před startem ji zapínám znovu (zas se nechce chytit). No nic, po cestě se chytí.... Akorát nebudu mít změřenou trasu od začátku, ach jo.

Běžci se rozebíhají - a je to opět ta stejná písnička - a všichni mi mizí v dáli... , za mnou je snad jenom Dan. Hlavně že jsem se Olafa ptala, jestli startuje i někdo pomalejší, prej jo. Jako třeba Iske nebo Yetti. V Kuksu měli rychlost 9,2 km/h (já 7,8). Takovou rychlostí bych tam nedoběhla, ani kdyby to byl závod na 12 km a byl tam cíl :) :) Já prostě umím běhat jenom dlouho, rychle fakt ne....

I když je pravda, že nebýt mého nefunkčního navigačního křápu, tak o něco rychlejší budu. Na konci Dvora už nemám na dohled vůbec nikoho a přestože červenou značku do Kuksu jsem absolvovovala několikrát oběma směry, v noci to prostě všude vypadá nějak jinak....Když jen chvíli nevidím značku, přepadá mě nervozita, jestli vůbec běžím dobře. To to teda hezky začíná. Vypínám, zapínám, vypínám, zapínám. Ne, ten šmejd se dneska prostě nechytí!

V lese se cesta rozděluje na dva směry a značku nevidím nikde (něco mi říká, že vlevo, ale stoprocentně si jistá prostě nejsem, myslíte, že si pamatuju každou odbočku?) Zpomaluju do chůze, značku pořád nevidím (určitě jdu blbě), když mě dobíhá Dušan a potvrzuje, že běžíme dobře (trochu se zamotal dříve, jinak by byl pochopitelně dávno fuč, tak pomalu jako já na začátku neběhá nikdo) Doběhneme spolu někam k Betlému, ale tempo je na mě pochopitelně moc rychlé, tak ho zas nechávám pláchnout. Stanovicemi proběhnu celkem s jistotou (křáp se stále nechytil), ale na pěšince podél vody těsně před Kuksem už zase začínám zmatkovat. Šla jsem tu hodněkrát, dala bych snad ruku do ohně, že tudy ta červená musí vést, ať však osvětluju a prohlížím stromy sebevíc, prostě v celém useku nevidím jedinou značku. (další pokus vypnout zapnout, prostě NE, je to marný, je to marný...) Ale dobře to bylo, jsem v Kuksu. Jenže tady si pamatuju, že byl na mapě takový oklik mimo značky směrem vlevo a pak po schodech dolů, jenže vím já kudy přesně? Naštěstí za mnou dobíhá Dan, asi dvě minuty na něho čekám. Než se tady zamotat, tak radší pomalejším tempem dojdu až na kontrolu na nádvoří s ním.

Takže křápe, máš poslední šanci. Protože jestli se tady nechytneš, tak já si asi hodím mašli. Bohužel trasu sice znám, ale jak se ukazuje, tak prostě ne natolik, abych se bez GPS byla schopná v noci orientovat, možná kdybych šla chůzí, ale to já už neumím a ani mě to nebaví....

Vůbec tomu ale nevěřím, bojím se, že zrovna dneska ta mrcha dosloužila.

A lidi zázrak, on se fakt probral. Opravdu stačilo jen na půl minuty zastavit..... Takže honem dál. Musím nahnat ztráty...

Po asfaltové cyklostezce z Kuksu na kraj Jaroměře se mi beží moc fajn, už jsem akorát prima rozhýbaná, míjím tady Jirku Hofmana. Na rozcestníku Jaroměř Končiny má být první kontrola s fixou, ale nic tu není. No, nebýt té šipky vpravo (která vůbec nebyla naše), tak vyfotím rozcestník a peláším dál, takhle přemýšlím, jestli podle té šipky nemám jít někam vpravo, kde třeba bude kontrola? (nevím, proč já vždycky všechno tak řeším a pak ztrácím čas) Nepřeslechla jsem něco na startu? Radši čekám dobu, než dojde Jirka, který pochopitelně nic světoborného nevymýšlí a jen vyfotí rozcestník. 

 

Ale tak aspoň nepřepálím začátek. Ale teď už nezdržovat a makat.

Na cestu pěšinkami údolím potůčku Běluňky z Jaroměře do Chvalkovic jsem se moc těšila, už jsem zde běžela celkem dostkrát (minimálně pětkrát) během svých tréninků, i když naposled asi před rokem a půl...A znovu se nestačím divit, jak v noci je ta krajina prostě uplně jiná. Některé úseky si sice pamatuji dost přesně, na některých místech mám ale pocit, že jsem v životě nebyla....A nakonec nepříjde jen pocit, ale jistota, tady jsem ale fakt nikdy nebyla! Hm, bodejť bych taky byla, když jsem vylítla z trasy, sakra, to jsem to nemohla víc hlídat. (ale já běžela za skupinkou, která mi připadala důvěryhodná) Skupinka to rve zpět na značku cestou necestou, já na to prodírání se bůhvíčím moc nejsem, rozhodnu se, že jistější bude se vrátit. Jen co se otočím, objeví se za mnou organizátor Iske. Sakra, tos na mě nemohl houknout, že jdu blbě? Nojo, to bys to musel vědět viď... Hlavně, že jsi tu trasu vymýšlel.... 

Vracet se (určitě 400 metrů) byla blbost, běžím jak zajíc, ale trvá mi docela dlouho, než předstihnu skupinku chodců, kteří to vzali na značku cestou necestou...

A i dál musím trasu na můj vkus nějak moc hlídat, skáče z jedné strany potoka na druhou a značky nejsou z nejhojnějších. A to jsem myslela, že to tady znám tak dobře, že bych tady mohla běžet i poslepu.... Radost mi aspoň udělají Chvalkovice, kde se na rozcestníku opravdu nachází káčko s fixou. Po té nenajité první kontrole jsem byla přece jen trochu rozhozená.

Pokračuji dále opět pro mě dobře známou pěšinou údolím Běluňky, která nyní už nabyla rozumu a drží se stále pouze na jednom jejím břehu. Pro změnu však málem minu kontrolu ve srubu u Michálkovy studánky, sice zvýrazněné vlastní značení tady je, ovšem srub je kousek mimo cestu a že se má jít k němu mi uplně jasné nepříjde. Klika, že od něho zrovna dva účastníci přícházejí. 

Jsem asi na 28. km, vzhledem k tomu, že další občerstvovačka je až ve Dvoře, zdržím se tady asi čtvrt hodiny a snažím se bříško pořádně naplnit, aby na dalších dvaceti kilometrech hlady nestrádalo. I to pivko si dám, dvě deci mi snad neublíží. K mému údivu tady ještě okouní Dušan (těžko říct jestli zas někde bloudil nebo se mu tady tak dobře chlastá). V každém případě se oba zvedáme k odchodu zhruba ve stejnou dobu.

Po občerstvení se pivem jsem plná energie a pěknou cestou podél potůčka se mi běží moc fajn, ani Dušan mi moc neutíká. Náš rozlet akorát trochu zbrzdí situace kousek před Běluní, kde žlutá značka vede přes mostek vpravo, zatímco naklikaná trasa vlevo, kde však žádnou cestu ani pěšinu nedokážem najít. (což ovšem neznamená, že se to tam nějak projít nedalo) Než se prodírát bůhvíkudy, rozhodnu se, že bude jistější se vrátit a běžet po žluté, ony se ty cesty stejně kousek dál spojí....

Trasa dále pokračuje po žluté celkem mírným stoupáním na Liščí horu (tady už se běžet nenamáhám) a poté vlastním značením zase dolů (tady taky moc neběžím, jelikož cestu vyhodnotím jako moc "ohubuoidní" - prudký sešup, klacky, kořeny, bláto, znáte to), abychom pěkně klesli a mohli na Liščí horu zase stoupat znovu hezky odspoda. A aby byl zážitek obzvláště intenzivní, dáme si ji rovnou dvakrát. A aby se na to někdo náhodou nevyflákl, Iske na úsek dlouhý asi 3 km obsahující tato dvě stoupání navěsil hned čtyři kontroly....

Jó, Liščí hora. Vůbec nevím, proč jsem psala ve svém reportu, kdy jsem si trasu Stovky Podkrkonoším běžela sama, jak mi je líto, že jsem Liščí horu vynechala. Jako kdybych to přivolala. Že se tady budu motat zeshora dolů, zdola nahoru, zleva doprava, až nebudu vědět, čí jsem.... Abych si ji tentokrát faaakt pořádně prohlédla.

Iskova záludná trasa zde vedla následovně - nejprve bylo potřeba vylézt na Liščí horu poprvé, kde byla na vrcholu kontrola č, 1, stejnou cestou se zas vrátit dolů, dole pokračovat takovým obloučkem přes kontroly č. 2 a 3, aby se člověk vrátil defacto na místo, odkud na začátku lezl nahoru, ale ne úplně až na něj a zase jinou cestou lezl kolmo nahoru na vrchol, kde byla na vrcholu kontrola č. 4, která byla jen asi 100 m vzdálená od kontroly č. 1. 

Ale tak začátek vypadal nadějně. Stoupák ke kontrole číslo jedna jsem našla, i několik odrazek na něm, a vesele stoupala. Těsně před kontrolou mě ještě míjel Dušan už pelášící od kontroly s povzbudivými slovy, že na kontrolu už je to jen kousek. Hm, tak ono to jistě kousek bylo, ovšem za předpokladu, že jdete správným směrem, že. Najednou pěšina nikde, kontrola nikde, odrazky nikde, a poté, co jsem se třikrát zatočila kolem své vlastní osy ve snaze něco z toho najít, navíc ani tušení nikde, jakým směrem to je vůbec nahoru a jakým dolů.... Do prdele. Už vůbec netuším, odkud jsem se přišla. Co teď? Svým zoufalým voláním k sobě celkem brzy přilákám další účastnici (která dost možná šla dobře a neuváženě se vrhla směrem ke mně,v domnění, že je u mně kontrola).Hm, jenže posun je akorát takový, že teď jsme v řiti obě dvě. 

Hele támhle je nějaká stavba, tam by mohla být kontrola. No fakt. A chodí tam lidi. Juchů. Nadšeně se k nim vrhneme.

Cožpak o to, kontrola tu poblíž sice je, ale bohužel už ta čtvrtá, poslední, která se označuje, až když se na Liščí horu vydrápete podruhé. Sice už akorát začínám mít Liščí hory plný zuby, že bych z ní nejradší vypadla pryč, ale přece jen bez těch prvních třech kontrol by to asi neprošlo.... Snažím se nějak zjistit, kde je ta první kontrola. Hm, někde támhle, na stromě. Tak to je v lese plném stromů opravdu nesmírně užitečná informace.

Nakonec kontrolu najdeme (mou zásluhou to moc nebylo). Jenže než se stihnu rozkoukat, závodnice je pryč a kudy teď zas dál. Jo jasně, byla to sem vracečka - kudy jsem sem přišla, musím se teď zas vrátít. Otočím se tedy čelem vzad. Bohužel jsem při svých myšlenkových pochodech nějak zapomněla na to, že jsem sem teď nepřišla, jak jsem měla, ale od té čtvrté kontroly, takže logicky dojdu kam? No jistě, zpět k čtvrté kontrole. Mami, pomoooc. Takže zas zpátky k první kontrole, jestli ji teda vůbec najdu.

Naštěstí si ji právě označuje Ondra Plašil, čímž se její nález značně ulehčuje. Vedli jsme tu hodně duchaplnou konverzaci: " Já už jsem tady podruhý, prosím tě, já už se uplně zamotala, jakým směrem se mám vrátit zpátky?" "To už se nevracej, když jsi nahoře už podruhý, to už musíš jít pryč." "Proč pryč, dyť jsem nahoře teprv poprvý!" "Dyť jsi teď říkala, že jsi tu podruhý." "No to podruhý, to jo, ale podruhý furt na první kontrole."

Konečně nacházím správnou pěšinu zpět dolů, kde se napojujeme na trochu větší cestu, na které mi opět otrne (a také jsem si jistá, že svůj díl smůly už mám tímto vybraný na daší tři akce dopředu), neohroženě se vrhám sama kupředu. No vidíte, jak mi to jde, asi po třičtvrtě kilometru nacházím další kontrolu.

Hm, akorát že kontrola č. 2 měla být přístřešek a u téhle nikde žádný přístřešek není, navíc je na ní napsáno "Pod liščí horou", což má být kontrola číslo 3. Že by nejdřív byla trojka a pak dvojka? To je nějaké "čudné". To spíš jsem zase v řiti, protože jsem ten přístřešek někde přeběhla.

Čekám snad pět minut, než někdo dorazí a dá mi rozhřešení. Jsem ani nemusela čekat, jsem to věděla sama. Takže zase čelem vzad hledat přístřešek. (Neřeknu, kdyby to byl strom, ale minout celý přístřešek?)

Bohužel situace je ještě horší, než kdo mohl doufat, já ho totiž minu i cestou zpět. Navíc ta sněhová vánice, co se tady spustila, mi to ani za mák neulehčuje, vidím s bídou na půl metru dopředu. Nakonec dojdu až na místo, odkud se poprvé lezlo nahoru na kopec. (tak tam už nelezu, tam už to přece být nemůže). Ten les je fakt začarovaný. Ten přístřešek normálně někdo sežral. Jako mě už tohle fakt nebaví, víte co já se na tohle můžu? Ne, nevíte? Tak já vám to povím. VYSRAT se na tohle můžu. 

Hm, tak kdo mně pomůže tentokrát. No hurá, nečekám nijak dlouho a přibíhá Michal Turek. Moc nechápe, když mu povídám něco v tom smyslu, že další kontrola je u přístřešku, ale je to marný, protože přístřešek tam není... No a vida, jen se do toho vloží Michal a najednou tam ten přístřešek je! Navíc kolem něho odrazky na všechny strany. Je tohle možný?

I přes všechny kyksy jsem neponaučitelná, běžím zas dál sama. Je sranda, když míjím třetí kontrolu (Pod Liščí horou), tak za mnou zas někdo volá: "Andy, už jsi zase minula další kontrolu". A neminula, já už ji totiž dávno mám :)

No psát tady, že jsem nedala ani odbočku do stoupání na Liščí horu ke kontrole č.4 a místo toho zas běžela asi 300 metrů směrem zpět, odkud jsme ze začátku přišli, to už jsem si trapná i sama sobě....

Ale ta vánice byla prostě šílená, já byla ráda, že nějak tak vidím pod nohy, kam šlapu, nic dalšího už jsem nezvládala...

Hm, a to jsem chtěla být dnes rychlá. Kolik jsem tady mohla ztratit. Půl hodiny? Víc? Nějak už vůbec nemám motivaci se snažit dál rychle běžet. Mě takovéhle kyksy prostě brutálně psychicky rozhodí. Bohužel (nebo spíš naštěstí) nemám na výběr, jsem ustrojená tak na hraně, že se prostě pohybovat rychle a popobíhat musím. A překvapivě mě to po chvíli zase začíná hodně bavit. Do Dvora zbývá asi 14 km, které teď na rozdíl od zrádné, lstivé Lišky vedou po pohodlných většinou turistických klesajících cestách, což je to, co mi vyhovuje. Poslední zrádnost na trase, tj. chybějící kontrola u obce Záboří, se tentokrát překvapivě vyřeší za mě - když už ji chci zoufale hledat, objeví se přede mnou skupinka s Blankou a Ivanou a že prý už volali Iskemu a že kontrola není, takže jen poděkuji za info a prosvištím dál. Jako kdyby to takhle jednoduše nemohlo fungovat vždy.

Těch asi 400 metrů, co jsem si zaběhla na kraji Dvora, už mě zas tolik nerozhodilo (ale jako kdybych tu po té modré neběžela asi desetkrát, a ona mi zas uteče).

V zázemí jsem o půl sedmé po osmi a půl hodinách od startu. A prý zde skoro všichni naměřili asi 51 km... Hm, já mám skoro 57 (tedy poté, co k údaji přičtu 11,6 km do Kuksu, kdy GPS neměřila) Asi nějakej dobrej oddíl :) :)

(a to přitom moje GPS fakt nepřidává kilometry, já když si doma změřím trasu na mapy.cz a pak po ní přesně běžím, tak mi spíš i GPS ukáže o pár stovek metrů míň)

Kecnu sebou na židli a nějakou dobu jen tak sedím a tupě hledím, poté se pustím do tlačenky s chlebem, kterou objevím na stolku před sebou. Sice na ni moc velkou chuť nemám, ale jsem nějak ve stavu, že mi příjde komfortnější sníst věc, co mám u nosu, i když na ni nemám chuť, než se zvedat a absolvovat pracně asi 3 metry do kuchyňky za mnou,a hledat něco, na co chuť mám... Navíc když mě ještě čeká práce vyfotit si itinerář , který už se sice objevil, ale bohužel v počtu pouhého jednoho exempláře.(tiskárna se zřejmě ještě nerozchodila) Ale sedla jsem si chytře, mám ho totiž taky u nosu. Akorát vyfotit ho mi vůbec nejde, stále se to blbě leskne a půlka textu je skoro nečitelná....

Ač jsem se tady nijak zdržovat nemínila, strávím tady nakonec přes dvacet minut. Nechápu, jak ten čas tak letí.

Vyrazím ven tak zběsile, že si ani neuvědomím, když se automaticky rozeběhnu stejnou trasou jako když jsme vyráželi v noci. Sakra, na opačnou stranu, ty huso. Moje debilita už dneska začíná aspirovat na Nobelovu cenu za blbost. A to jsem měla jen dvě a půl piva....

Po delším sezení v teple je mi docela kosa, i trochu zaváhám, jestli se nevrátit a nevzít s sebou něco na sebe. Ale s těžkým báglem se mi běhá hrozně blbě, prostě si budu věřit, že udržím solidní tempo až do konce a zahřeju se. (a úplně v nejhorším izotermickou fólii u sebe mám)

Konečně se pomalu rozednívá. Věřila jsem, že s rodícím se dnem pookřejí, ale přichází na mě nějaká ranní krize. Jsem unavená a bez energie, navíc cesta k přehradě Les Království je víceméně placka - sice z většiny se snažím pomalu klusat, ale po bezmála šedesáti kilometrech je to už nehorázná dřina. 

U přehrady mě dobíhají další účastníci, většinou z denní "padesátky" (měřila asi 64 km), kteří startovali v 7 ráno, tj. asi pět minut po mně. Vzhledem k tomu, že cesta od přehrady se nese v duchu "konec rovin a začátek Iskovin", jsem za společnost celkem ráda. Jak už jste si určitě povšimli, orientace není moje nejsilnější stránka. Navíc zelená značka vedoucí od přehrady až do Debrného je zrovna ta, kterou jsem šla jen jednou někdy před deseti lety, navíc v protisměru. Takže, kde tady hledat nějaký poslední strom případně osamělý strom, což jsou místa dalších kontrol, pochopitelně nemám ani páru.

Ale začlo to pozitivně. První dvě kontroly (včetně ošemetného posledního stromu) byly hezky na místě, nedaleko za přehradou a jen asi kilometr po sobě. Poté však trasa vedle těsně podél vody, kde se značení ani pěšina moc nekonaly a já už začínala lehce nervovat, abych tady někde další kontrolu (právě záludný osamělý strom) neminula. Jako vážně, ale opravdu vážně nemám vůbec ráda, když nemám nejmenší ponětí, kde má kontrola být, kdybych aspoň věděla, jestli za kilák, nebo za deset... Navíc "osamělý strom" je dobrá nápověda tak při hledání kešek, když vás navigace podle souřadnic dovede plus mínus deset metrů od keše. 

Ve snaze dopídit se více informací zastavuju a zapínám mobil, v kterém mám vyfocený itinerář (jestli to teda přečtu). Hm, ještě lepší. O osamoceném stromu ani zmínka, zato se tady píše, že další kontrola má být v přístřešku.... Přístřešek skutečně asi po kilometru objevuji. Pochopitelně bez osamoceného stromu i  bez kontroly. Ale tak aspoň něco (hurá vyfotit) Teda jestli to byl vůbec ten, co měl Iske na mysli....

 

 

Pokračujeme dále stoupáním po zelené do kopce, kde by někde měla být další kontrola. Trasa je tady vedená kousek vlevo od značky - jako já ale vážně myslela, že se má jít po zelené a Iskemu při trasování jen trochu ujela ruka - ale ostatní to vyhodnocují jinak a už se vrhají vlevo do kopce kolmo na vrstevnice, že i čtyři končetiny jsou místami k optimálnímu posunu dost málo. Prý že nahoře by mohl být někde ten osamocený strom. (Proč zase ten strom? Já myslela, že ten už je dávno pasé, že ten měl být u toho přístřešku, a teď se už hledá kontrola "ve stoupání po zelené", vzhledem k tomu, že jsme na zelené a ta stoupá....) Ach jo. Co já tady dělám? Začínám mít čím dál tím víc neodbytný pocit, že požadavky této akce mnohonásobně převyšují potenciál mého IQ....

Nahoře je pochopitelně prd, leda tak pohled na další účastníky proudící pod námi, kteří se do žádného kopce šplhat ani náhodou nenamáhají...Že já jsem vždycky tak snaživá a blbá....

A najednou to ve mně všechno bouchlo. Pokračuji do kopce a řvu jak mimino, že i kdyby tu nějaká kontrola byla, tak ji přes všechny slzy nevidím. Já jsem myslela, že to bude rychlá a běhavá stovka a maximálně před setměním budu v cíli. Místo toho se tady plácám jak kapr na suchu a v jednom kuse jen něco hledám. Když nehledám cestu, hledám kontroly, když nehledám kontroly, hledám cestu... Tímhle způsobem se budu do cíle plácat ještě týden. I když těžko, při mé odolnosti vůči chladu do té doby jisto jistě zmrznu...

Jsem v takovém rozpoložení, že bych nejradši šla na vlak a jela domů, jediné, co mě zastaví je to, že Stovku Podkrkonoším jsem nikdy nevzdala, a nevzdám ji ani letos. Kromě toho fyzicky jsem úplně v pohodě, nohy mě nijak nebolí (šnečí tempo způsobené hledáním má aspoň nějaké výhody). No dobrá, tak já jdu dál. Ale na kontroly už dlabu, to vám povídám. Když bude, tak bude, když nebude, tak nehledám. Stejně už jich chybí tolik, že prostě tohle nikdo nemůže v cíli kontrolovat.

Asi jsem se vyřvat potřebovala, najednou jsem úplně v pohodě. Lví podíl má na tom ale určitě i skutečnost, že už jsem na vrcholu stoupání, takže kontrolu s názvem "ve stoupání" už postrádá smysl dál hledat (jaká to úleva). A poté, co trasa vlastně už ze Dvora stále vedla jen pořád po rovině, případně do kopce, konečně přichází na řadu i klesání (v tomto případě do Debrného). A Andrejka klesá ze všeho nejradši. Ani ty polomy mi ten zážitek ze seběhu moc nezkazily. 

V Debrném dobíhám účastníky, kteří mně utekli, když jsem se proměnila v slzavé údolí, což docela bodne, protože dále trase pokračuje opět mimo cesty, a všechny takovéhle úseky dneska zavání průšvihem.... Skupinka má navíc i celkem podobné tempo jako já. Kolmo na vrstevnice se šplháme na vrchol Bradla, kde k naší nemalé radosti najdeme dokonce i kontrolu. Jak málo stačí člověku ke štěstí!

Dolů po zelené to už znám, zdrhám proto kupředu, což se mi pochopitelně nepodaří, protože pak zase suverénně přeběhnu odbočku na vlastní značení dole ve vesnici....

No ono stejně trasu přes Labský vrch bych sólo absolvovat nechtěla... Díky tomu, že jsem tu s Kubou a Michalem, se dokonce jako jedna z mála můžu pyšnit nalezenou kontrolou na vrcholu. Ani skutečnost, že už neobsahovala fixu, nám radost z ní nijak nezkalila....

A mám tě!

Hurá, konečně mě někdo vyfotil tak, že se netvářím blbě :) (foto Michal Turek)

Dolů se zase trhám a uháním dolů do Mostku, Hm, jenže kde zas tady může být občerstvovačka? (popis "u baráku" hodně pomůže) Nemám už sílu se tady motat sama, takže zase radši chvilku počkám. Ovšem ani v početnější skupice obohacené o účastníka Vocáska, který se k nám zde přidal, nejsme o moc moudřejší. V případě, že se kontrola nikde nezjeví, fotíme aspoň hospodu. 

 

 

A když už tomu fakt nikdo nevěřil, občerstvovačka se nakonec objeví u toho opravdu posledního baráku těsně u lesa...

Rychlejší účastníci si stěžovali, že tady nebylo nic k snědku. Přece jen tedy bylo k něčěmu, že jsem se na trase tolik motala..., pro nás tady byla instantní polévka i solidní zásoby chleba se sádlem, což mě osobně naprosto uspokojilo. I když, nechtěla jsem se tu moc zdržovat, promrhaného času už dnes bylo až příliš, chleba se sádlem beru už do ruky a makám dál, zatímco ostatní ještě baští...

No jistě, že po půl kilometru se zas netrefím do té správné odbočky a než se asi 100 metrů vrátím, ostatní už  mě zase docházejí...

Nevadí, rychle dál. Blýská se na lepší časy. Zatímco kolem Bradla a Labského vrchu to bylo samé vlastní značení (bez kterého bych se upřímně celkem ráda obešla), nyní se dostáváme na trasu do Pecky, po které vlastně Stovka Podkrkonoším vedla vždy, jen s tím rozdílem, že nyní jdeme tento úsek v protisměru. Po modré, poté kousek propojovačka, po zelené (jen obohacené o vracečku na jakýsi vrch Kazabrud) a šup do Pecky. Hele, říkám vám, teď mi to půjde!

Psychika dělá hodně, když vím kudy, okamžitě zrychluji o 100 procent! Přece jsem 4 měsíce netrénovala jak blbec pro nic za nic.... Akorát kdyby člověk tu trasu uhlídal, jak je to v protisměru, stejně to úplně nepoznávám. No jistě, už jsem měla dávno zahnout na propojku a já furt běžím po modré. Ale zas oproti Lišce nebo osamocenému stromu je těch asi 300 m navíc pořád těžká pohoda...

A to blátíčko tady bylo luxusní a připomnělo mi všechny předešlé ročníky. To mě fakt bavilo - v blátě už jsem se totiž běhat naučila. Navíc jsem se zas vrátila k inovejtům, které v bláte drží parádně. Celá stovka byla pro mě bez pádu a i bez jediného podklouznutí nebo zaváhání. Nechápu pisatele, který psal na Fb, že si tuhle stovku nedokázal představit bez hůlek. Fakt nevím, k čemu by mi kde byly. Leda tak majznout s nimi Iskeho po hlavě za ty nepověšené kontroly :)

Pak už se celkem bez bloudění dostávám k odbočce na vrchol Kazabrud. No hurá, ona na něho vede dokonce cesta, bála jsem se, aby to zas nebylo kolmo na vrstevnice. Ani s kontrolou se nemusím trápit - už proti mně proudí davy účastníků (Martin Čapek, Eva, Pepa Smola...) a žádný z nich mě neopomene upozornit : "Kontrola nahoře není, vyfoť tyč." (a pošli to dál). Super. Škoda že takováto spolupráce nefungovala na Lišce nebo u osamoceného stromu...

Slavná to tyč, tolik fotek jako dnes dost možná neobdržela za celou dobu své existence...

 

No, abych to neměla tak jednoduché, zamotám se aspoň při cestě dolů. (Huso, to si nemůžeš pamatovat, kudy jsi sem vylezla?) Nahoru stoupající Michal Turek už se skoro chce mylně hnát za mnou. "Prosím tě, za mnou nelez, já jsem zas pro změnu mimo trasu, trasa vede vpravo. Jo a nahoře kontrola není, tak vyfoť tyč (a pošli to dál)..."

Na dalších asi třech kilometrech do Pecky (82. km) už se neztratím. Zázrak.

Občerstvovačka je uvnitř hradu. Původně jsem myslela, že se tady moc zdržovat nebudu, ale nakonec posezení v hradní komnatě a nabízeným párkům neodolám. (A přece jen lehkou únavu už pociťuji a pokud si čvtrt hodinky odpočinu, budu pak zas o něco rychlejší. A rychlá bejt musím, nebo zmrznu.)

Ale vážně nechápu, čemu se všichni tak smáli, když jsem se pana kastelána ptala, jestli mi ty párky donese nebo si je mám vyndat sama... Já jako vážně nechtěla být drzá.. Jen jsem si říkala, že když tam je dost lidí a má spoustu práce, že bych mu ji usnadnila...

Jejda, zas dvacet minut v trapu. Rychle dál...

Ale po tom osamoceném stromu se to fakt všechno zlomilo v dobré, vlastních značení je minimum a po turistických trasách to odsýpá jako po drátku...Konečně mě to tady fakt hodně baví. Šup na Krakonošovu vyhlídku, šup do Bukoviny (tady tedy menší zdržení proběhlo, čučela jsem totiž vlevo, zatímco zastávka, kde měla být kontrola byla vpravo, asi 200 m jsem se vracela), ale pak už se mi zas dál dařilo bez zaváhání až do Kalu.

taky bez kontroly..., ale když už jsem se k ní vrátila, tak ji tu aspoň zvěčním

 

A cesta po vlastním značení roklí mi byla i sympatická. Protředkem rokle totiž tekl potok, tudíž stačilo jít potokem a nebylo se kde ztratit. To mi přišlo děsně chytré. A i kontrola tam byla.

V další vsi Brusnici mi GPS ukazuje přesně 100 km, na kontrole o kilák a půl dál pak 101,5, za něco málo přes 17 hodin od startu. Ale tak na to, jak si připadám pomalá a motám se tady jak šídlo v pytli, tak to není tak zlé. Drobná vada na kráse je jen ta, že podle itineráře je tady tepve 92. A do cíle ještě 21. Ach jo.

Zaseknu se tady na občerstvovčce zase asi na čtvrt hodiny, ale opečený toast docela přišel k duhu. Když mi však Olaf oznámí, že jsem čtvrtá holka (já myslela, tak desátá) a Evička odešla asi před dvaceti minutami, vypálím, jako když do mě střelí. Nechci ji na konci předbíhat, ale dohnat bych ji třeba zkusit mohla....

Snažím se využít poslední hodinu světla a co nejrychleji valím po červené na Zvičinu. Vzhledem k tomu, že po téhle cestě jsem v životě nešla, (a ani dnes jsem po ní jít neměla, trasa původně měla vést po sjezdovce, ale prý tam mají myslivci pré, tak byla odkloněna na červenou),trochu přitom váhám ale nakonec zvládám bez ztráty kytičky. Teď už to bude jen asi 15 km. V euforii, že už se nikde neztrácím a cíl se přibližuje, mi ani nijak nevadí, že na Zvičině je trochu nasněženo. A dokonce ten sníh sama pro sebe i nazývám sněhem, což je u mě na pováženou, protože většinou ho nenazvu jinak než "bílej hnus". (Já mám postoj k zimě a hrabání se ve sněhu a klouzání po ledu prostě velmi svérázný, já stokrát radši bláto)

Bohužel na Zvičině už je tma jako v pytli. Přestože mám čelovku Fénix, kterou si všichni pochvaluji, na ten sešup dolů, kde se to ve sněhu a blátě docela klouže, mi to světlo prostě dostatečné nepříjde...

Ale názory se různí. "Vy tady svítíte jak auto! Chcete, aby vás odstřelili?  Kříčí na mě poděšeně nějaký pán stoupající do kopce. "Co, kdo?" Vůbec nechápu. "No přece myslivci!" Jsem si teda myslela, že ti si střílí někde po sjezdovce, když kvůli nim byla trasa odkloněna, a tady jsem v bezpečí. Tak radši rychle pryč.

A co jsme si zklesali, je zase potřeba vystoupat zpět. Druhá sjezdovka už Iskovi vyšla - jedná se o výstup z Březiny nahoru na Pernou. I když už to není takový záhul jako sjezdovka na Zvičinu. A za odměnu, odsud do Dvora už to potom stále jenom mírně klesá, maximálně sem tam nějaká rovinka...

Fyzických sil  mi zbylo vcelku dost, jen za mě by to chtělo nějakou lepší čelovku, teda lépe řečeno asi jedině Lucifera, tu uplně nejlepší... Ja jak nevidím stejně jako ve dne, tak mám k těm cestičkám v šutrech, kořenech a listí, kterých je tu spousta, prostě respekt. Za zmrzačení se mi honění Evy nestojí...

Po žluté a poté po zelené značce se dostávám k rybníku Zátluky kde se naklikaná trasa liší od toho, kudy vede zelená. Zatímco naklikaná trasa obchází rybník po bývalé staré zelené, nová zelená vede přímo, což je asi o 300 m kratší. Tak kudy? Ale dobrá, tak já to obejdu, ať nemám výčitky svědomí že jsem trasu ošulila... Překvapivě mě i snad nějak začíná mrzet, že už se trasa chýlí ke konci, zvlášť teď, když už jsem konečně přestala bloudit a za posledních 20 km jsem ani nikde nesešla z cesty. Tak si aspoň udělám romantickou večerní procházku za tmy kolem rybníčku...

Téměř až do konce kolečka se vše odvíjí tak, jak má. Jenže pak místo cesty je přede mnou najednou další "rybník", a ta voda se nedá obejít ani zprava, ani zleva, prostě voda, kam se podíváš... Ach jo, zase poctivá a blbá, jak jinak (z rozhovoru v cíli jsem zjistila, že rybníček rozhodně všichni neobcházeli), no né, vracet se fakt nebudu. Po támhleté kládě by to možná šlo přejít.... Hm, to by se pode mnou nesměla uplně utopit, tak nic. No kurňa, kdo by to řek, že ta voda v prosinci bude tak blbě studit. Ani se nenaději, mám v obou botech rybníky, jak jsem se snažila vyrovnat pád z klády, žblunkla jsem do vody pochopitelně i druhou nohou. Podělanej rybník...

Procházka za tmy při měsíčku už mi rázem romantická nepříjde. Popravdě, už nemám chuť na vůbec žádnou procházku. Nohy studí jak led a začínají mi mrznout. Honem. Do cíle je to asi 5 km, na souvislý běh už nemám sílu, tak ho aspoň prokládám chůzí, abych neumrzla...

Konečně světla velkoměsta. "Uhni, jede kolo!" Zakříčí paní na chodníku přede mnou a strhne své dítě z chodníku směrem do vozovky. Jo, aha, to ta moje čelovka, jejíž světla děsí náhodné kolemjdoucí, zatímco já na ni nadávám jako na špatně svítící křáp...

Poslední kontrola se nachází v kostele ve Dvoře Králové, na jeho vrcholu, nahoře ve zvonici, do které je nutno vystoupat asi 180 schodů. Za mě tohle byla prostě pecka.  

Účastník akorát vycházející z kostela na mě ještě houkne, ať si uvnitř nezapomenu rozsvítit světlo. No, stejně mi příjde, že do všech koutů schodiště úplně nedosvítí... Cesta nahoru i dolů je tak docela dobrodružná, místami je to tu úzké, že se sotva protáhnu, navíc pořádně není vidět. Ještě se někam zřítím...

Hm, a proč sis nerozsvítila čelovku? Nechápou účastnící v cíli, když jim vyprávím svou strastiplnou cestu ke kostelnímu zvonu. No, to by mě to asi muselo napadnout, ne....

A se zvonem opravdu zazvonil zvonec,a našemu putování je konec. Tentokrát je mi fakt úplně jedno, že mi o pouhých 6 minut uteklo třetí místo (měla jsem holt do ty vody žuchnout o 5 km dřív). Já byla prostě hrozně ráda za to, že jsem tady mohla nakonec i přes to covidové šílenství i letos bejt. A i přes ty nedostatky ve značení a v chybějících kontrolách, nebo spíš právě proto, a i přes ty moje nadávky a pocity zoufalství chvílemi na trase, to nakonec byla stovka neskutečně bohatá na emoce a na zážitky a která mě (i když to někdy asi tak nevypadalo, ale já i když na trase nadávám, já to nemyslím úplně zle) většinu času ohromně bavila a kterou rozhodně jen tak nezapomenu. No ostatně úplně stejně jako na tu loňskou. A tak to má bejt.

A veřím, že Iske si na to značení a kontroly dá už příští rok pozor. A já vám pak třeba předvedu, že umím už zase celkem dobře běhat, což se letos v tom bloudění prostě nějak ztratilo...

Takže, Iske, díky moc, že jsi pro nás nakonec tuto akci zvládnul zorganizovat a taky moc díky, že vymýšlíš stále nové trasy (i když po tom, cos mi prozradil, co chystáš na příští rok, tak jsem litovala, že jsem u sebe neměla ty hůlky :) No, já a kopce... Ale neprozradím....

A díky všem, kdo to zvládnul dočíst až sem.

 

(P.S.: Co se týče cíle, tak už jsem si žádná předsevzetí, kolik piv smím vypít, nedávala, tudíž jsem jich dala asi pět a poté mě bolela hlava dva dny tak, že jsem přemýšlela, jestli to je kocovina nebo kovid. No, snad to bylo to první....)