Týnišťské šlápoty 2021

 133 km/4700 m+, 29 hod.18 min.

  24. - 25.7. 2021

Letošní Týnišťské šlápoty začaly vskutku idylicky - jen co jsem  v Týništi před startem dosedla na zahrádce hospody k pivu, v tu ránu přilítla vosa a bodla mě do lýtka. No, snad né nějaké znamení zhůry, že nemám před stovkou tolik chlastat? :) :) :)

(naštěstí napuchlá noha splaskla celkem rychle, i svědění asi po deseti minutách přestalo a při stovce jsem už o ničem nevěděla)

A zase mělo to i svoji kladnou stránku, bodnutí jsem si vybrala už dopředu a když se během stovky šlo kolem včelího úlu, tak mě už včelky nechaly na pokoji. Přece jen si asi říkaly, že během jednoho závodu schytat žihadlo jak od vosy tak i od včely, to už by bylo trochu moc.

(V tomto kontextu nejde nezmínit, jak jsem pak na jedné občerstvovačce říkala, že mě píchla vosa a kdosi, už si ale nejsem jistá kdo (jestli to nebyl "Mistr Vocásek") na to: "Jó, jak tam byl ten včelí úl?" Tak sakra, když říkám, že mě píchla vosa, tak myslím, že mě píchla vosa a né včela, přece! ) 

Tak zpátky k těm pivům. No, před startem jsem je uplně nepočítala. Protože při letmém pohledu na startovní listinu jsem správně vytušila, že moje šance obsadit bednu se letos rovají nule, navíc to je 133 km, což je na mě prostě moc dlouhé, abych až do konce udržela solidní tempo, takže spíše než závodit jsem si to sem letos prostě přijela užít. A k tomu to pivo prostě patří :)

(a bylo moc dobře, že jsem dopředu neznala ten výškový profil a šílený terén, protože to vědět, tak se taky mohlo stát, že bych nepřijela vůbec :)

Přestože se ale počet piv zastavil na pěkných čtyřech kouscích, na startu jsem se cítila docela střízlivá (a určitě střízlivější než před čtrnácti dny na Červenokostelecké, kde jsem měla jenom tři). Důvodem bylo nejspíš to, že poslední pivo jsem měla krátce po deváté hodině a do startu, který byl o půlnoci jsem stihla celkem vystřízlivět.

 

Foto Jan Pavlík

 

Tak hurá na to. Letošní šlápoty zase startují z druhé strany, tj. z východu, kde já to až zas tak moc neznám (a popravdě, ty starty od nás, tj. z okolí Náchoda a Broumova mě rozhodně baví víc), ale co se dá dělat. Chce to brát pozitivně, aspoň zas poznám nějaká nová místa. A zaplaťpámbů za to, že to nevede přes Králíčák, ta hřebenovka je s mou šikovností na zabití...

(brzy zjistím, že v porovnání s tím, co mě letos čeká, byla ta hřebenovka ještě celkem pěkná) 

Vzhledem k tomu, že jsem se až ve čtvrtek večer vrátila z týdenní dovolené, moc času studovat trasu dopředu nebylo, vím jen několik záchytných bodů: v první části Buková hora, Jeřáb, Křížová hora, Suchý vrch. Je pravda, že na všech vrcholech jsem už během svých turistických pochodů (např. Bystřecké kilometry) aspoň jednou byla, ale cesty, po kterých šlápoty vedou většinou neznám....

Start je letos ve Výprachticích, kam jsme z Týniště převezeni autobusy. Startuje se přesně o půlnoci, což je podle mě asi ten nejlepší možný čas startu. Jednak je potom celkem brzy světlo a druhak se pak dobře počítá čas strávený na trase a průměrná rchlost. Tj. ve tři hodiny jste na trase tři hodiny, v deset hodin deset hodin, ve 20 hodin 20 hodin. Málá komplikace nastane pouze v případě, že jste moc pomalí a strávíte na trase ještě část dalšího dne, což se stalo i mně. Do cíle jsem došla ve čtvrt na šest v neděli ráno přesvědčena o tom, že jsem na trase strávila 30 a čtvrt hodiny (a ještě jsem si na konci nadávala, že jsem mohla aspoň trochu pohnout, aby to bylo aspoň 29:59). A hle, ono mám na diplomu 29:18. Takže jak se překřočí další půlnoc, to počítání už je pak náročné.... 

Všichni zas vyráží jak zběsíli, bez ohledu na to, že cesta už od startu stále stoupá. Já do kopce neběhám ani na stovkách (jak už jsem zjistila, ani pro stovku za 14 hod to nutné není), natož na stotřicítkách, takže se bez výčitek dávám do pohybu jen rychlejší chůzí, čímž zakotvím někde kolem 50. místa z 80-ti startujícíh a vzhledem k tomu, že noční část pro mě byla absolutně neběhatelná (buď to vedlo nahoru, nebo naprosto neschůdným terénem kolmo dolů), z této pozice se po dalších asi 30 km ani nikam výš neposunu.

Na Bukovou horu se mi stoupá celkem příjemně, stoupání je spíše táhlé a relativně mírné, což mi vyhovuje a už se těším, jak se krásně proběhnu dolů. Hm, a zrada. Cupitám sotva půl kilometru, když se příjemně klesající cesta mění na kolmo dolů padající sjezdovku. Ach jo, v tomto sklonu mi není příjemné ani běžet ani jít, navíc zemský povrch maskovaný trávou pochopitelně není úplně rovný a každou chvíli překvapí nějakým hrbolem čí dírou.

Oddechnu si, když jsem dole celá a na následující kamenité cestě polevím pozornost, takže těsně před Olafem, který zde stojí na tajné kontrole, zakopávám o kámen, a i když on to v té tmě asi nezaznamenal, mám co dělat, abych nepadla jak dlouhá tak široká přímo k jeho nohám a nepovýšila jeho práci z pouhého kontrolora na seškrabovače mrtvol....

A to se ještě dozvídám, že dál bude hůř, že tu sjezdovku jsem ještě běžet měla, protože ta byla ještě moc hezky běhatelná oproti tomu, co mě čeká dál....

Z Bukové hory jsme právě seběhli, takže co může být zábavnějšího, než vylézt si na ni podruhé? Už cesta vzhůru není z těch nejpohodlnějších, ale směrem nahoru mi překážková dráha až tolik nevadí. A pak to příjde. Jakýsi singltrek dolů do Mlýnského Dvora. Stezka dobrá tak pro horské kozy, strašně prudká, zarostlá, samý šutr, samý kořen....Překvapivě všichni, co napsali reporty, si tuhle stezku moc užívali a přimo po ní letěli dolů. (Radka dokonce napsala, že noční část byla skvěle běhatelná - no, to jsem se fakt od srdce zasmála, méně běhatelnou stovku jsem snad ani nešla, a to jich mám na kontě 97) Takže upřímně, já si to tady doopravdy neužívala a celou dobu jsem si říkala, kterej čert mi byl tohle dlužnej.(i když je pravda, že taky jsem málem letěla, ale po hubě) Tohle nejen že nebylo běhatelný, to nebylo ani moc schůdný. Začínala jsem ambiciozně rychlostí tak 4 km/h, ale po té, co jsem asi pětkrát zakopla a málem sebou švihla o zem, jsem musela situaci přehodnotit a snížit tempo na 3km/h. Přece jen se do to Týniště chci ráda dostat a když se tady přerazím vejpůl, tak to půjde těžko. Ne, tohle opravdu není nic pro mě a asi nikdy nebude.... Nejštastnější jsem byla, když jsem byla dole.

Odsud už to není daleko na první občerstvovačku a přestože jsem teprve na 14. km, po nedávno prožitém singltreku potřebuji chvíli "voraz", neodolám a dám si aspoň malé pivo. Dala bych si i něco k jídlu, ale s obžerstvím se na 1.občerstvovačce ještě nějak nepočítá, jsou tu jen nějaké sušenky, ovoce, oříšky....(to se zrovna k pivu moc nehodí, chleba by nebyl?) A hele Egon. Zrovna snědl poslední sousto klobásy a na talíři mu zbyly ještě dva chleby s hořčicí, tak rychle. Kupodivu se jich vzdal celkem snadno, už je asi zvyklý, že když příjdu na stovce na kontrolu, tak mu občas něco sním (anebo spíš byl rád, že jsem nepřišla o pět minut dřív, když měl ještě i tu klobásu... :) Za trest mě tam ale dobrých deset minut zdržel vyptáváním se na dovolenou, sakra Egone, myslíš si, že na 1. občerstvovačce budu hodinu vysedávat a klábosit?

Odsud se dále stoupalo do strašně dlouhého a táhlého kopce, zvlášť na vrcholu bylo dost úseků jen opravdu mírně do kopce nebo i skoro po rovině, kde by se teoreticky trochu popobíhat dalo,  ale prakticky se mi pochopitelně nechtělo... Přecházeli jsme přes vrcholy Kamenec a Bouda a upřímně, tuhle část si nějak vůbec nevybavuji. Tady to vůbec neznám, navíc byla stále noc a tma... Cesty už byly určitě lepší než singltrek z Bukové hory, ale i tak překážek na nich bylo stále dost, protože si nějak moc nevybavuji, že bych v noci někde běžela, a když už, tak jen opravdu malé kousky. No vlastně si nějak ani nevybavuji, kde mi začalo svítat, ale vzhledem k tomu, že vím, že jsem měla rychlost asi 5,5 km/h, tak to muselo být někde před Jeřábem poblíž občerstvovačky u Sv. Trojice. Čímž se také vysvětluje, že tady jsem byla vzorná, zdržela se jen asi pět minut a pádila dál. Představa blížícího se letního teplého slunečného dne mě nabíjela sama od sebe, že jsem ani nepotřebovala čerpat moc energie na občerstvovačce.

S denním světlem to jde okamžitě o 100 procent lépe a konečně mě to začíná pořádně bavit. Seběhy bych si sice dokázala představit běhatelnější, cesta dolů z Jeřábu je na můj vkus zbytečně nerovná a je na ní moc šutrů, ale přece jen na rozdíl od singltreku se v tom aspoň trochu napodobovat běh dá. A když to dnes nejde moc dobře dolů, jde mi to alespoň nahoru. Stejně jako na Červenokostelecké stovce, ani dnes jsem neměla žádný zásadnější problém s žádným výstupem a nikde jsem se v kopci nepotřebovala zastavit a odpočinout si (i když jednou jsem se v kopci zastavila, ale to nemělo s vydýcháváním nic společného, to jsem si jen pří výstupu do jednoho z posledních kopců trasy Roviny omylem šlápla na svou vlastní nohu a sesunula se k zemi). Ale nebýt této neštastné nehody, tak jsem mohla dát všechny kopce na jeden zátah.

Po Jeřábu následuje pěkný kopeček s rozhlednou Křížová hora (a opět s nepěkným krkolomným sešupem dolů, jak jinak), ale klesání je naštěstí krátké a už probíhám ulicemi městečka Červená voda, odkud následuje delší stoupání na Suchý vrch. Tahle místa mně jsou navíc celkem dobře známá jak z Bystřeckých kilometrů, tak i z trasy TŠ 2016, takže si mi tu hned špacíruje veseleji. A jak nálada stoupá, tempo stoupá, tak stále častěji předběhnu i nějakého účastníka, který byl rychlejší v noční části, což mě vždy nakopne a nálada i tempo tak můžou stoupat dál.  Na občerstvovačce pod Suchým vrchem konečně dostihnu Honzu Pavlíka, podle jeho stylu skákání střemhlav dolů z kopce též nazývaného muflona, což jen potvrzuje, že trasa noční části byla běhatelná akorát tak pro muflony, když se dokázal udržet až do 40. km přede mnou. (na Červenokostelecké jsem ho předbíhala už na 28. km, tam byly pro muflona možnosti značně omezené...)

Lehká únava už se ale přece jen hlásí, konkrétně mě nějak bolí záda a mám dojem, že mám strašně těžký batoh, i když toho v něm nijak moc není. Aspoň holkám na kontrole věnuji ze svých zásob dvoje bébéčka, jídla je všude dost, netřeba tahat vlastní, a asi pět minut se snažím odpočinout si poseděním na židli. Trochu to pomohlo.

Během chvilky vystoupám na Suchý vrch, kde si ze samé radosti ze zdolání kopce vyfotím rozhlednu a dám si předsevzetí, že si na trase sem tam něco pěkného vyfotím. No, fotograf ze mě opravdu nebude, po třetí fotce (z čehož dvě fotky jsou rozhledna na Sucháči) moje nadšení nějak opadlo, přesněji řečeno, pak už jsem si na focení až do konce stovky ani nevzpomněla.... 

 

No, radost ze zdolání vrcholu taky nemá dlouhého trvání. Jako kdybych se už nepoučila, že na tomto závodě není důvod k radosti zdolat vrchol, tady je důvod k radosti zdolat následující seběh. Ze Sucháče vede dolů asi pět cest, určitě všechny z nich jsou úplně normální a běhatelné, ale TŠ pochopitelně musí vést dál jak jinak než tou skalnatou stezkou dobrou pro horské kozy a muflony. A k tomu tady ještě číhá Filip Smetana s fotoaparátem, aby zdokumentoval, jak se tady potácím jak raněný nosorožec. No tos uhod, že se budu dívat do objektivu. (a rozbiju si hubu ne?) Já se budu dívat hezky na zem pod nohy, to je pro mě to jediné bezpečné.

Ale né, nebudu si stěžovat, kozí stezka byla docela krátká a pak už byl zas terén celkem milosrdný. I když jsem čekala, že to nyní už bude klesat a ona přitom cesta ke skalisku na Vysokém kameni vedla spíš po rovině, a to už jsem byla nějaká líná běžet.... No aspoň že kontrola na skalisku nezahrnovala žádnou horolezeckou vložku, jak u Olafa někde vidím slovo skála, tak už se vždy dopředu děsím, co na nás vymyslel. 

Zato potom jsem se konečně dočkala, následující čtyřkilometrový seběh do Mladkova je parádní. První seběh, který vede po naprosto normální cestě bez zbytečných překážek. Ten jsem si moc užila a byla jsem dole asi za půl hoďky. 

V Mladkově mám za sebou 50 km (asi za 9 hodin) a popravdě, místo abych z toho měla radost, jímá mě zde spíš hrůza.  Do cíle totiž zbývá v mých očích šílených 83 km. To je skoro dvakrát tolik oproti tomu, co mám v nohách. A já už jsem teď trochu unavená. Ne nijak hrozně, ale cítím se zhruba tak nějak v pohodě dát dalších 20 až 30 km, a zbývajících 20 nějak dojít (ale to by to musela být stovka). Dalších 83 je hrozně moc. V hlavě mi bleskne, že to třeba taky vůbec nemusím dojít.....

Hm, i do těch Pardubic by to bylo blíž (77 km). No tak to je gól. Tenhle rozcestník v Mladkově mě fakt dostal.
 

Třetí a poslední fotka (další už jsou z odznačování)

Ale tak chce to moc nad tím nedumat a pokračovat. A být ráda za každou cestu, která není dobrá tak pro horské sviště, Naštěstí s přibývajícími kilometry je terén rozumnější, sem tam se tu objeví i nějaká silnička a i kopce už jsou menší. I když vlastně za Mladkovem byla ta prudká kolmá sjezdovka, z té jsem úplně nejásala, navíc posledních půl roku mě malinko zlobí achilovka a v kolmých stoupácích ji docela cítím, ale i tak furt lepší kolmo nahoru než singltrek dolů.....

Šlape se mi stále celkem dobře a ve stoupání před Studenskými skalami předbíhám další asi tři účastníky. Na skály jsem docela zvědavá, v těchto místech jsem nikdy v životě nebyla (i když zároveň se i trochu bojím, aby zde nebyla nějaká horolezecká vložka). Ale je to cajk, jen prudký sešup dolů a pak zase skoro po čtyřech nahoru. Cajk není jen moje orientace, prudkou vracečku hned nahoru jsem vůbec nečekala (přece taky nebudu furt čučet do GPS), a tak jsem kolem sebe moc nekoukala a běžela po pěšince dál. Daleko se naštěstí nedostanu, asi po padesáti metrech mě zastavuje nějaká turistka: "Vy taky běžíte ten závod? Ale to jste měla odbočít vpravo vzhůru, vzdyť tam máte šipku velkou jak kráva,to jste ji neviděla?!" A kouká na mě jak na největšího trotla. "To si přece musíte hlídat, kudy běžet, takhle by to přece nešlo!" Nějaká moc akční, radši se rychle dekuji, aby ji náhodou nenapadlo dát mi na cestu třeba jednu výchovnou....

Kousek za skalami se nachází další bezvadná občerstvovačka, na které ještě hoduje asi pět závodníků. Takže žádné zdržování a šup před ně. No nakonec to zas tak rychle nedávám, pivu neodolám, stejně tak vyžírání dobrot nějaký čas zabralo a deset minut uteče, ani se nenaději, a všichni už jsou pryč. Ale tak nevadí, určitě neutekli daleko.

Následuje z většiny klesající úsek kolem Pastvinské přehrady, přes Nekoř a dále do Letohradu. Cestu kolem přehrady si vybavuji z r. 2016, tady to vedlo úplně stejně, jen pak se odbočilo nejspíš do Žamberka. Cesty tu jsou nyní krásně běhatelné a tak tedy běžím (v noci jsem tomu běhu moc nedala, chtělo by to zrychlit). Brzy předbíhám další asi tři závodníky, a dobíhám Honzu Vocáska. S ním to tak jednoduché nebude, to už vím z Červenokostelecké, ale překvapivě dnes se drží jen asi 2 km a pak už ho nechávám daleko za sebou. Dobrá jsem.

Letohradem (67,4 km) probíhám někdy kolem poledne nebo krátce po poledni a i následující úsek do Žampachu je celkem příjemný a pohodový. Cesta ze Studeneckých skal do Žampachu mě asi z celé stovky bavila nejvíc, no prostě já na ty extrémy nejsem, mně vyhovují malé kopečky, normální cesty, chvíli lesem, chvíli polem, ale ráda se občas proběhnu i nějakou vesničkou nebo městečkem, podívám se, jak lidem v zahradách kvetou kytičky, za plotem mě pozdraví pejsci. Nebo jako v Letohradu - prohlédnu si náměstí (a marně přemýšlím, kdy jsem tady naposled byla a za jakým účelem), projdu se zámeckým parkem.. Když trasa vede stále jenom nahoru dolů lesem a nikde žádná civilizace, tak mi to prostě příjde moc jednotvárný. 

Trasu z Letohradu si navíc i matně pamatuji z pochodu Hledání stromoucha (nebo možná i Přes tři hrady?), což má na mě také pozitivní vliv, a také přece jen konečně jsem v půlce trasy, tak už se pokračuje radostněji, s tím že se pomalu ale jistě blížím k Týništi a tím pádem i domů a k místům, která mi jsou prostě bližší než nějaké Čenkovice a Buková hora...

V Žampachu (74 km) maličko zmatkuji, kudy že projít arboretem a kde že je ta kontrola, ale nakonec se vše zadaří a občerstvovačku nacházím. Jsem trochu unavená, ale spíš mám hrozný hlad, zatím jsem na všech kontrolách pobyla 5 - 10 minut, rozhoduji se, že pro jednou dám trochu delší pauzu.  Polévka -  vývar hodně bodne a studené pivko bodne ještě víc. Povídám si tady s Mirkou, která to překvapivě tentorát zabalila, jestli kvůli vedru? (které jsem ještě nějak nezaznamenala, že by nějaké bylo) a s Petrem Malým, který má zase svoji vtipkovací náladu a snaží se, seč může, aby mě odradil od dalšího postupu.  "A Andreo, víš že se blíží bouřka? A ty se bouřky bojíš, viď? No přiznej se, bojíš, viď? A teď si vem, že tě to tam někde uprotřed polí chytne. No, to přece nechceš....Za půl hodiny odsud jede autobus. No, nebylo by rozumnější to vzdát? No jen si představ, že tě to tam někde chytne..."

Radši se zvedám, proseděla jsem tu dobrou půlhodinu a jdu riskovat, že mě to někde chytne....

 Výstup i sestup na Žampach je fajn, tady na té zřícenině jsem už několikrát  byla...

I dál, díky znovunabyté energii poflakováním se na občerstvovačce se štráduje celkem dobře, alespoň tedy následujících 5, nebo 10 km. I když upřímně, ta trasa mezi Žampachem a Sopotnicí mě uplně neoslovuje. Hlavní problém je ten, že přestože už jsem se posunula do míst, kde to tak nějak znám (tím myslím města, vesnice a turisticky značené cesty), trasa celých dalších 20 km vede z naprosté většiny po vlastním značení přes kopce, kde jsem v životě nebyla a v životě jsem o nich neslyšela. Což je pro mě prostě takové frustrující. Kdybyste mně tvrdili, že jsem nyní na jihu Moravy, v Českém ráji, v západních Čechách - odkývu vám z toho cokoliv. Navíc jsem čekala, že druhá polovina trasy už bude víc rovinatá a běhatelná, jako tomu bývalo u minulých Týnišťských šlápot, a ono tomu tak úplně není. Stále to je v jednom kuse nahoru dolů a stále poměr cest, které spíše než cestu připomínají překážkovou dráhu, je celkem značný. I když si troufám tvrdit, že se nějak moc neflákám, udržet na těchto 20-ti km rychlost asi 5 km v hodině je celkem dřina (a tak nějak těsně se mi to myslím ani nepovedlo).

A bylo také celkem teplo, hlavně v těch polích. I když to opravdu bylo až to poslední, co mi vadilo.

Horší spíš bylo, že mi začla docházet voda. Ale uplně nejhorší bylo, že se mi kolem 90. km, někde před těmi brody Tovaryšského potoka začínaly dělat otlaky na nohách. (přemýšlela jsem, jestli chodidla trochu osvěžit a projít vodou, ale nakonec jsem se rozhodla to neriskovat a radši jsem brody oblezla po souši) A taky jsem začla cítit namožená stehna. Přece jen to převýšení nakonec udělalo svoje, zvlášť s člověkem, jako jsem já, který mnohem více běhá po asfaltu a po rovině než v kopcích...

(A nakonec to možná byla výhoda, že pro mě těch prvních 30 km bylo neběhatelných, protože kdybych je bývala běžela, tak bych se možná odrovnala ještě mnohem dřív. Takhle až do toho zhruba 90. km jsem byla celkem v pohodě.)

Občerstvovačka v Sopotnici (95.km) je pro mě vysvobozením. Nakonec, i když jsem si připadala pomalá a terén stovky mi propravdě uplně neseděl, čas mám zde řekla bych celkem solidní - 17:45, třeba Ivana Bohoňková tu byla teprve před čtyřiceti minutami. (a těch čtyřicet minut jsem stejně prožrala na občerstvovačkách)

Jenže prostě měla to být stovka, max. 110, to bych ještě nějak rozumně doplácala, už v tuto chvíli je mi jasný, že na těch zbývajících 38 km už tak nějak není z čeho brát a nohy mě přestávají poslouchat. No, v každém případě si musím dát zas aspoň půl hodiny pauzu, jinak to dál nepůjde. No, aspoň že můj apetit nedoznal žádné úhony (na to je moje tempo moc šnečí), dvě pivka ve mně jen zasyčí, k tomu asi 5 kousků chleba se sádlem, salám, sýr, asi pět kyselých okurek... Příjemně pokecám s Danem, který je tady na kontrole.

Čas zas ubíhá mnohem rychleji, než by si člověk přál, třičtvrtě hodina v trapu a vůbec nechápu jak. Ještě k tomu se pak asi 100 m vrácím zpět - nemůžu nikde najít MP3ku. Že bych ji tam někde nechala? Jistěže ne, jen jsem ji strčila do jiné kapsičky, než jsem zvyklá.

Tak prý teď budou kopce. Hm. Jako kdyby to až sem vedlo po rovině....

Na občerstvovačce jsem si ale zas příjemně odpočinula, tak to aspoň hodinku jde zas docela dobře. Ani ty krkolomné kopce na Kapraď, na Velešov, na Roviny mně nijak hrozně nevadí (to už spíš mi to vadí z kopce dolů, jak mám otlačená chodidla a namožená stehna, tento sklon pohybu je mnohem namáhavější než sklon opačný, a pochopitelně sešupy dolů jsou tu opět brutální). Ale mám tady konečně radost, že jsem konečně tak nějak doma, v místech, kde to znám, v místech kudy i Týnišťské šlápoty už mnohokrát vedly. Letos to čekání na známá místa bylo rozhodně nejdelší ze všech ročníků, které jsem kdy šla, i proto pro mě letošní šlápoty byly asi nejtěžší ze všech.

A nahoru to překvapivě stále docela jde, i na ten šílený kopec s naprosto nepatřičným názvem Roviny. Nadávala jsem sice celý výstup (mohla jsem si to dovolit, živá duše široko daleko žádná nebyla), ale i přesto jsem lezla celkem svižně. No, jak jsem psala, nebýt toho chybného kroku, kdy jsem šlápla na svoji vlastní botu, mohly být všechny kopce bez pauzy.... A navíc jsem z nějakého neznámého důvodu držela v ruce GPSku a rukou jsem s ní dopadla zrovna na nějaký šutr, takže na displeji pár škrábanců přibylo - ne že by to tedy v tom množství škrábanců, co už na něm byly, bylo nějak poznat. A co se týče pádu, tady jsem konečně docenila, jaká to byla obrovská výhoda, že ten kopec byl skoro kolmý (což si myslím, že nikdo jiný kromě mě vůbec nedokázal ocenit), protože to tím pádem bylo k zemi neskutečně blízko, tudíž jsem pád přežila bez sebemenší úhony.

Ovšem kolem Vrbické studánky už zase elán nějak opadá, už je zase čas na další občerstvovačku a pauzu. Ta už je naštěstí za rohem ve vrbické hasičárně.

Chtěla jsem dát pauzu tak deset minut, no zlatý voči, vykyksla jsem tu zas dobrou půlhodinu. Pivko už je samozřejmostí, k tomu taková nějaká směs dobrot, co se na občerstvovačce najde... Otlaky jsou čím dál tím horší, ne-li puchýře, odhodlám se prozkoumat stav svých nohou a ponožek.

No hezký. Ťamanský ponožky to tentokrát očividně fakt nedaly. Zvlášť na pravé ponožce zbylo zespoda chodidla látky asi tak 20%, zbytek teď tvoří jedna velká díra :) Ovšem zas nedá se usuzovat, že mé otlaky způsobila právě ta díra, protože pocitově mám otlačené pravé chodidlo stejně jako levé a na tom levém ještě většina ponožky zbyla, tj. látka tvoří asi 80% a díra jen 20.

Tak nevím co holky blbnou, přitom Červenokosteleckou jsem dala bez problémů a nožky i ponožky přežily do cíle bez újmy. Tak že bych ještě na stará kolena, tj. po 97-mi stovkách, co mám na kontě, začla řešit nějaké dražší ponožky?

Kupodivu mám s sebou dneska jedny náhradní ponožky (pochopitelně taky vietnamský, jiný ani doma nevedu :), tak si je vyměním, i když pochybuji, že to nějak moc pomůže. Když už se nohy jednou otlačí, tak to moc zachránit nejde.

rozhledna Vrbice

 

 

nad Doudleby

Myslela jsem si, že teď už opravdu posledních 27 km bude trasa jen po rovině a nenáročným terénem. Hm, a o ono zase ne :) No co se týče toho terénu, tak už nějak nevím, jestli se mám smát nebo brečet. No, co je moc, to je moc. Vždyť z těch Vrbic těmi pěšinami nad Doudleby a Kostelcem to vždy už vedlo relativně normálně. Ne, letos to prostě normálně vést nemůže. A když zvolená cesta není šílená, tak si na ni Olaf nějakou šílenost musí vymyslet. Co takhle z pěšiny 50 m kolmo nahoru srázem ke kontrole a pak zas kolmo dolů. Už se ani nenamáhám sejít to dolů po svých, na to už jsem moc vyčerpaná, navíc už je zas ta pitomá tma, než riskovat, že se přerazím, radši všechny sešupy sjíždím po prdeli.

A když se trasa konečně srovná do vodorovné polohy, pro změnu to zase musí být úzká pěšinka těsně vedle hlubokých skalnatých srázů. Když tohle mě vážně nedělá vůbec dobře, navíc jsem unavená, vyčerpaná. Asi na dvou místech si trasu raději záměrně prodlužuji a ztěžuji, když místo abych šla po celkem pohodlné stezce po kraji, radeji přelézám klády výše ve svahu, jen abych byla co nejdále od té propasti.

Ještě že okolí Kostelce, Častolovic a Týniště je takové, že i kdyby se Olaf snažil sebevíc, celá trasa tam šíleným terénem vymyslet nejde. A tak se mezi Kostelcem a Pasekami přece jen nakonec dočkám rozumných normálních pěšin, ať už v PP Orlice nebo pak v úseku z Častolovic na Paseky. Až teda na tu džungli hned za Častolovicemi. Tam vám byla pěšina tak zarostlá, že i kdyby to tam šlo prošlapat stádo volů, tak furt zarostlou zůstane.Však jsem tam také organizátorům spílala výrazy zde většinou naprosto nepublikovatelnými, nejslušnější a nejmírnější z nich asi bylo "Zabít málo".

Konečně po době v mých očích nekonečné se dostávám na Paseky. Hlavně kvůli otlakům, ale i namoženým nohám už jdu jen chůzí, navíc ještě pomalou chůzí - asi 4 km/h. Ono by to možná i rychleji šlo, možná i popoběhnout, ale cítila bych přitom silný diskomfort (pomalým tempem se mi plazí ještě relativně pohodově) a přece jen v této chvíli už nějak nevidím žádný zásadní rozdíl v tom, jestli dojdu do cíle o hodinu či dvě dříve nebo déle. Ze stejného důvodu ani s občerstvováním na báječné občerstvovačce nehodlám nijak spěchat, já to mám prostě tak, že čím déle si odpočinu, tím lépe se mi potom jde....

A navíc když tu má Magda tolik dobrot. Uvědomím si, že už mám zase obrovský hlad. 

A navíc tu je taky kamarád Luděk Šrejbr. A jak se brzy ukáže, s ním bude zábava. "A tak Andy, dáme si paňáka!" (no já jsem spíš na to pivo, že bych tady musela chlastat tvrdej...) "Luďku, nestačilo by ťuknout si pivem, vždyt to je taky alkohol?" Ale kdepák, to prej v žádným případě. Tak co si vybereš? (a odpověď nic se neakceptuje). Prohlížím flašky, které zde Učíkovci mají, co by se zde našlo nejméně alkoholického. Sláva, mají tu nějaký kávový likér. Luďkovi se to moc nezdá (nejradši by mi nalil absint), no nakonec se rozhodne, že když jsem si vybrala slabý alkohol, tak mi ho aspoň nalije o to víc. Proboha Luďku, proč až po úplný okraj skleničky? Trochu si cucnu (ne tohle fakt celý nedám) a přemýšlím, jak po vzoru  filmové hrdinky, která tuší, že nápoj obsahuje nějaký jed, obsah skleničky někam nenápadně vylít. No, nakonec jsem to vyřešila uplně obyčejně. Prostě jsem to tam normálně nechala nedopité na stole.

(Ono Luděk se stejně víc staral o to, co ještě nalít sobě, než aby se zajímal, jestli ještě něco zbylo mně.)

No, čas už zase děsně letí, člověk se vždycky zakecá, rozežere, rozpije. No to snad né, on už sem zase přijíždí Petr Malý s tou jeho bouřkou, že já se radši nezvedla dřív. "Andy, tak už se to fakt žene." (Ó bóže). "No, koukej, už se zvedá vítr." (Ono ale fakt nějak začíná foukat, že by nakonec ještě nekecal? Ale blbost, kecá, určitě kecá) "A ty se bouřky bojíš, viď. No nelži, já vím, že bojíš. To nemůžeš dojít, za hodinu je to tady, a ty tam budeš sama v lese. No, to nechceš. Vzdej to, říkám ti, to je to nejrozumnější, co můžeš udělat. Podívej, já tě zavezu do Týniště. A tam si můžeš lehnout. Nebo i tady si můžeš lehnout. Podívej, jakej tu maj krásnej gauč! No, kdy by dál chodil, jedině blázen...

Tak radši rychle pryč. Stejně jsem tu zas pobyla dobrých třičtvrtě hodiny. Ale ten vítr se mi vůbec nezdá. A ta obloha mi příjde taky taková divně zatažená, řekla bych až výhružná. Nevypadá takhle obloha před bouřkou? Ale blbost, určitě si to jen vsugerovávám. Andy, klid. Kecal, určitě kecal. Vždyť v předpovědi žádné bouřky nebyly (aspoň tedy, když jsem se dívala v pátek odpoledne).

Ježíš, zas nějakej bordel. Jen co vlezu do lesa, už se zas musím prodírat houštinou a překračovat popadané kmeny a klacky. Jako kdyby Olaf nevěděl, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Ty zarostlý terény už mě fakt ani za mák nebaví...

Prostě i tady na tom konci, i když už to je rovina, musel Olaf aspoň vybrat ty nejzarostlejší cesty, co zde vedou. Přijde mi, že v minulých ročnících, i když to nějakým bordelem taky sem tam vedlo, tak prostě ho nebylo tolik jako letos, a rozumnějších cest bylo víc.

Mám už toho fakt plný zuby. Otlaky, unavený, namožený nohy, ke všemu už začínám být unavená i celkově, chce se mi spát (kdyby aspoň byl den a světlo). Tempo začíná klesat i pod 4 km/h, cesta je naprosto nekonečná. No konečně vesnička 3 km za Pasekami, mám dojem že jsem urazila minimálně 6. A další nekonečná dálka 2 km na další kontrolu. A do Týniště ještě 7. Přijde mi to jako neskutečná dálka, začínám propadat panice, že tam tímto tempem v životě nedolezu.

Jsem na těchto posledních sedmi kilometrech asi skoro stejně produktivní, jako když jsem se defacto stejnými místy plazila v roce 2013, kdy mě 120 km trvalo 40 hodin.Stejně jako tenkrát, už nedokážu v kuse jít, já si prostě musím sednout. (a jsem v takovém stavu, že skutečnost, že se na mně okamžitě usadí hejno komáru a dávájí si do sosáku, je mi úplně šumafuk) U svaté trojice si sedám na chvilku na zem, a pak pochopitelně z té země vůbec nemůžu vstát. Ujdu další kilometr a potřebuju si sednout zas. Ale na zem už né, nebo se fakt nezvednu. Až bude nějaký pařez.

Sedám si tedy na pařez, bohužel jsem narychlo vybrala nějaký ztrouchnivělý, pařez se pod mou váhou rozpadá a ja končím na zemi uvniř zbytků pařezu. No to už jsem si mohla sednout na zem rovnou. (Egon při líčení tohoto zážitku málem pukl smíchy)

Všechno zlé je ale k něčemu dobré, po této epizodě jsem už nějak ztratila důvěru sedat si na cokoliv, poslední 4 km do cíle jsem došla v kuse. A i to pískoviště jsem si docela užila. Letos bylo ze všech ročníků rozhodně nejlepší. Navíc mi na něm akorát začalo svítat, to bylo takové romantické.

Když už jsem věřila, že mě i přes moji šnekovitost až do cíle nikdo nepředběhne, najednou se za mnou objeví světlo (a sakra, no jsem zvědavá, kdo to bude), no jistě, kdo jiný než Honza Vocásek. Ani se nenaději, frrr, a je zas pryč. A já měla takovou radost, jak jsem mu dneska (hm, vlastně už včera) hezky u Nekoře utekla. No tak nic. Tak to bysme teda měli...

Hm, tak neměli. Ujdu asi 200 metrů a za mnou další světlo. No tak to už si ale vážně děláte prdel. To je zas kdo? Hm, Honza Pavlík. Ten už mě taky doběh?

Nasadí tempo asi 10 km/h a že prý jde stíhat svého jmenovce. Držet s ním krok nemá smysl se pokoušet, já jsem momentálně ve stavu, že bych měla problémy nasadit i tempo 5.

A víte co? Já si na rozdíl od vás ten poslední půlkilometr aspoň vychutnám. Hezky co noha nohu mine. Sice na tom konci jsem mírně řečeno trochu zdechla, ale to nic nemění na tom, že hlavní cíl, který si tady rok co rok dávám jsem i letos splnila, zvládla jsem nástrahy celé trasy a nakonec se zas doplácala až do cíle. Po dvanáctý za sebou. A já mám velkou radost :)

všude samý bordel...

 

pískoviště :)

 

 

Jak to shrnout. No popravdě, z letošního Týniště mám trochu rozporuplné pocity, bylo to trochu ve stylu "Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný". To převýšení mi tak nějak ani nevadilo, nahoru mi to překvapivě šlo dobře (čemuž se divím, protože kopce trénuju dost málo), ale těch náročných terénů  (hlavně prudké seběhy se spoustou překážek, zarostlé cesty) těch tam podle mě bylo rozhodně nejvíc ze všech ročníků TŠ. A to já prostě vůbec neumím. Neřeknu, když to je sem tam na zpestření, ale tady toho bylo prostě na mě moc. Navíc mně to úplně blbě vyšlo na dvě noci a jeden den a té tmy, kterou já prostě nemám ráda, tam bylo hrozně moc. Kdybych ten konec mohla docházet za světla, bylo by to určitě mnohem lehčí....Ale největší problém asi byla ta délka, 133 km už je prostě dlouhých a letos, jak zas prvních půl roku nebyly stovky, mám natrénováno akorát tak, abych solidně dala tu stovku, ale 133 už je prostě moc. Což se vlastně ukázalo i tady, že zhruba do těch 106ti km to byl výkon celkem slušný....

Ale jó, pěkné to bylo (tedy hlavně když na cestě zrovna nebyl žádný bordel :), a člověk zase po té náročné a dlouhé trase má o to větší radost, když nakonec dorazí do cíle. A příroda tu byla moc hezká, hlavně tedy v té denní části, tj. od Jeřábu do Vrbic, když na ni bylo vidět :), s tou tmou já mám vždycky problém a asi s tím nic neudělám, jak nevidím krajinu kolem sebe, tak mě to prostě tolik nebaví....

Značení a občerstvovačky jako vždy naprostá dokonalost, to už ani lépe udělat nejde. 

Díky moc Olafovi a všem organizátorům za tuhle super akci a snad nám to všem i příští rok zase výjde se tady sejít....