Týnišťské šlápoty 2022

127 km, 5000 m+, 34 hod 45 min

Tak zase po roce jsou tady Týnišťské šlápoty. A tentokrát je to taky přesně rok, kdy jsem naposledy dokončila stovku - ano, loňské šlápoty. Letos se to celé nějak zvrtlo. Se zimou jsem běhat přestala, běhání ve sněhu bytostně nesnáším, trochu ( no spíš trochu víc) jsem nakynula a už jsem se k běhání nedokázala pořádně vrátit. Zejména i proto, že v okolí Náchoda už znám snad každé roští a běhat stále dokola to samé mě už prostě nebaví. A vyjet někam na výběh, to je zvlášť v zimě složité - v propocenych věcech pak cestovat domů. No prostě jsem se zas vrátila k staré dobré turistice v mém připadě spojené s keškováním, celou zimu a jaro jsem si chodila tak 25 - 40 km zhruba 2x týdně (většinou celkem po rovině) a byla jsem happy i bez běhu. 

Na stovky jsem moc nepomýšlela, také více než 40 km jsem naposledy zdolala někdy v říjnu a když už člověk uměl stovku uběhnout za 14 hodin, tak mi zrovna nepřišlo úplně terno si jet dokazovat, jestli ji vůbec ujdu... Jirka Učík mi psal někdy v červnu, že se těší, že se zas zčistajasna objevím po roce na Týništi. Načež jsem mu odpověděla, že tentokrát se zčistajasna objeví tak velký kulový. 

A pak ve středu před Týništěm jsem zašla s  přitelem do hospody, trochu se zlila, když v tom jsem si na FB všimla právě odtajněné trasy TŠ. No tyjo. Polské góry, Broumovské stěny, Bledné skály, ta nejtěžši ale zároveň nejkrásnější trasa, kterou šlápoty kdy vedly. To by bylo hustý tohle zas ujít. A já budu sedět doma na prdeli. 

Hm. A co kdybych šla? Během minuty jsem se přihlásila a další hodinu byla v euforii. Která však ráno rázem zmizela, nejdřív jsem si říkala, co to bylo za bláznivý sen. A nebyl, já jsem fakt přihlášená. No já jsem vážně kačena, vždyť ta trasa má větší převýšení, než co jsem nachodila za poslední rok dohromady! Nedolezu ani na Ruprechtický špičák, no to bude dobrý trapas. 

Ale zas psát Olafovi, že jsem se rozmyslela a že nejedu, to je taky blbý. Celý čtvrtek a pátek jsem nervní jak sáňky v létě a kroutim hlavou nad tim, co jsem si na sebe vymyslela. 

K tomu už ani nemám stovkařské vybavení. Jedny boty děravý, druhý sešlapaný, třetí se moc kloužou.. No ne, já budu muset jít jak trapka s náhradnimi botami v báglu. Děravé s dobrou podrážkou na ty polské sutě ( a modlit se, že se nerozpadnou) a pohodlné klouzavé na ten zbytek. No aspoň ale nemusim truchlit, že se mi rozpadl běžecký baťůžek, boty by se do něho stejně nevešly. Však stejně budu turista, tak batoh od Vietnamců stačí. Jen si ale ješte skočim koupit ledvinku, batoh pochopitelně nemá vepředu kapsy a představa, že u každé z třiceti kontrol sundávám bágl a lovim itinerář...Ne, až tak hluboko zase neklesnu. No aspoň že čelovka je jako nová. Hm, cože? Ale proč nesvítí? Zkusím vic zatlačit baterii. A svítí. Sakra, já úplně zapomněla, že ten dotek má taky svý mouchy. No nic s tím nenadělám, jestli mi někde zhasne nadobro, tak to bude prostě osud... 

Tak tedy jedem. Po cestě vlakem míjím města, kterými půjdeme ke konci trasy: Nové Město, Opočno, přemýšlím, jaká je pravděpodobnost, že do nich dojdu. "Já vidím Dobrušku! Vykřikne někdo ve vlaku. Tak to jsem vážně zvědavá, jestli i já uvidím Dobrušku.To by mohl být dobrý dílčí cíl, červenobílý dobrušský tovární komín zříti a poté až do cíle jíti. Tušim že by z trasy měl být vidět. A odsud už to je do Týniště asi 30 km, to už dolezu....

V hospodě u piva ze mě nervozita přece jenom opadne, je tady hodně kamarádů a jedna hodina ranní, kdy je start, je zatím ještě hodně vzdálená. Ovšem když po deváté odcházíme na vyhlášení výsledků CSUT a poté se už všichni začínají chystat, šrotuje mi to v mé makovičce strachem a nervozitou zas nadoraz. Čas už zas neskutečně letí, ani se nenaději a autobusy, které nás odvážejí na start do Vižňova, se dávají do pohybu. Když projíždíme Náchodem, nejradši ze všeho bych vyskočila a šla domů a předešlé dva dny vymazala z paměti. Jenže to už teď nejde. Vysílením z neustálého přemýšlení upadám po zbytek cesty do krátkých mikrospánků , co bych teď dala za to usínat ve své krásné měkké postýlce. Místo toho v mžiku Olaf zahaleká start a já se jdu drápat do prvního kopce.

Přijde mi hned na úvod moc dlouhý a prudký ( to je teprv zahřívací, ty pořádný teprv budou, informuje mě Vítek). Jako kdybych to nevěděla, před měsícem jsem tu byla (jeden z mých dvou výletů do hor za poslední rok). Ale ve dne byl ten kopec nějaký menší. Co já tady proboha dělám? To přece nemůžu ujít. Tolik kilometrů a tolik kopců.

Z kopce dolů se moje nálada trochu vylepší, dolů mi to jde. Přece jen čím je těleso těžší, tim je gravitační síla vyšší, takže pohyb dolů je snadnější.. A já jsem teď těžká dost. I když kdyby byl terén rovnější, nezlobila bych se.

Oddych ale brzy končí, už si na nás brousí zuby "szlak niebieský", tj. česky modrá turistická značka přes ty nejprudší krpály Wlostowa, Kostrzyna a Suchawa. Polský název by se dal interpretovat např. tak, že budete při lezení do  těch krpálů vzývat nebesa, aby jste už byli nahoře a zároveň se budete modlit, aby vás z nich netrefil šlak.. Alespoň v případě prvního krpálu Wlostowa to tak u mě proběhlo do puntíku. ( a u toho jsem si ještě mumlala, co já tady ksakru pohledávám?) Cesta přes dalši dva vrcholy už je naštěsti trochu přívětivější.

 

A potom zase hurá zpátky dolů do Sokolowska. A v připadě místního terénu ( sklon téměř kolmý, všude samá podjíždějící suť) klesání žádná velká výhra není. "Nechoď tak rychle, ať nespadneš!" Křičim na Blanku (s Blankou a Víťou máme stejné tempo prvních 10 km trasy). Pozdě, jen to dořeknu, Blanka už se válí po zemi. Já si radši na poslední nejprudší úsek sedám na zem dobrovolně a sjíždím ho po zadku. To zas budu vypadat jak čuně.

Po krátkém odpočinku na občerstvovačce pokračujem do dalšího pořádného prďáku na vrchol Bukowec. Ale překvapivě, jak mi první ještě celkem mírný kopec vůbec nešel, čím víc krpálů mám v nohách, tím se mi jde lépe. Já si na ten zbytek trasy natrénuju přímo na trase, to je věc :) Ani mě nijak nerozhodí, že tentokrát jsem to já, kdo sebou švihne, když mi v kamení podjedou nohy. Naštěstí stoupání je skoro kolmé, tak to k zemi není při pádu daleko. Blanku s Vítkem nechávám celkem daleko za sebou.

Cítím, že bude brzy svítat a to mi vždy vlije novou energii do žil. Navíc Bukowec byl poslední nechutně vysoký kopec, sice mě ještě čeká prudké stoupáni na góru Waligóru a Ruprechtický špičák, ale ta už nejsou tak dlouhá.

Klesání z Bukowce k Andrzejowce dokonce není ani nijak krkolomné a k tomu mě navíc vzpruží, že tady předcházím jednoho závodníka, který dává pauzu. Bála jsem se, abych s mou formou nebyla poslední, ale to zatím naštěstí nehrozí.

Jak jsem čekala, Waligora je celkem malina, navíc z ní nějak záhadně zmizela suť. V roce 2015 to zde bylo vyloženě suťovisko, a klouzalo to jako blázen, že jsem se i stébel trávy chytala v naději, že mě ochrání před pádem a teď tu je jen pár kamínků....A kdyby mi stoupání přišlo přece jen náročné, stačí si vzpomenout, jak jsem zde hledala kešky. Žádné "pohodlné" chození po cestách, ale skoro každá keš je někde ve srázu nad cestou. Navic Poláci mají keše zaměřené tak s přesností 30 m takže v tom srázu lozíte po čtyřech tak 20 minut, než ji najdete. To v tom lepším případě. V tom horším ji nenajdete a usoudíte, že by mohla být i ve srázu pod cestou, takže to samé opakujete o úroveň níž. A vzdát to a odejít bez keše pochopitelně nelze, to je pro kačera stejná potupa jako pro stovkaře nedokončit stovku... Takže jen kdyby si někdo myslel, že trasa zde byla moc těžká...

Jsem v euforii, že mám většinu kopců za sebou a bohužel za Waligorou si na jednom rozcestí nevšimnu šipek vlevo a přidám si tak asi 400 m, naštěstí byly po rovině. Jenže na další křižovatce opět nevidím žádnou Olafoznačku, že by spadla? A už si začínám vyčítat, že jsem v rámci úspory váhy nevzala náhradní baterky do gps, takže ji nemůžu mít celou dobu zaplou ( vydrží asi 10 hodin), kdyby aspoň naskočila během pěti vteřin, ale ono jí to trvá dobrou půl minutu. Značení je sice perfektní, ale prostě trasa je dlouhá a z nepozornosti člověk vždy může něco přehlédnout. A asi na třech křižovatkách šipka nebyla..(asi spadla).

Ve slavnostní náladě se drápu do posledního strmého kopce na Ruprechtický špičák. Suché góry jsem přežila a co víc, jsem stále v celkem provozuschopném stavu. Vzdát to na Špičáku? Ani náhodou. Co bych tady taky pak dělala?

Aspoň malý kousek ze Špičáku si můžu připomenout trasu Červenokostelecké stovky, na které jsem letos chyběla ( na neběžce mi přišla moc běhavá), ale už asi po kilometru trasa padá dolů směrem k Hynčicím. No to jsem si mohla myslet. Z hřebene vede dolů spousta cest, ale Olaf pochopitelně musel vybrat jakousi zarostlou průrvu mezi stromy, kterou nazvat cestou je opravdu troufalost. V tomhle já chodit neumím a vůbec mě to nebaví, člověk jen aby dával pozor na každý krok, aby se nezamotal do nějakého plevele nebo nezakopl o kořen, který v trávě není vidět. Za mě už fakt snad radši ta suť... Ale ne, letos si nechci stěžovat, oproti loňsku bylo těchto úseků opravdu málo a v rozumném množství je i toto jako zpestření fajn.

A o to má zas člověk větší radost, když zas přejde na normální cestu. Snažím se i kousek popoběhnout, ale brzy toho nechám. Jsem ve stádiu kdy umím uběhnout ( docela s vypětím sil) 5 km za 35 minut po rovině, to fakt nemá smysl se na stovce odrovnávat během.

Docházím na první větší občerstvovačku v Hynčicích. (24. km) A hele pivo. A dokonce studený ( mají ho v kýblu se studenou vodou). Konečně po tom dlouhém chození po kopcích, což je činnost, kterou já až zas tak neprovozuju, přichází aktivita důvěrně známá, kecnout si na zadek a otevřít plechovku piva, to dělám pravidelně na každém keškovýletě. Tak se mi to zalíbí, že poprosím i o druhou plechovku ( i když trochu blbé mi to je), ale prý pohoda, pivo zatím moc lidí nechtělo a mají jich dost. K tomu přikusuji chleba se sádlem, sýr a salám a poprvé od startu vidím svoje dokončení šlápot v trochu růžovějšich barvách. Člověk to nesmí brát jako 127 km, ale tak, že je potřeba vždy dojít od piva k pivu, případně od řízku k polévce a to je vždy kolem patnácti km. A to je máček. Já přece běžně chodím i čtyřicet ! Takže hurá na další pivo.

Cesta k Broumovským stěnám se mi lehce táhla, hlavně proto že jsem to tady vůbec neznala, hlavně poslední úsek zarostlou polní cestou byl nekonečný. 

Louka, pole, lán

Tak ti přísahám,

Moje krevní skupina nikdy nebude...

Koukala jsem fakt udiveně, když mě tady předbíhala slečna a i když to bylo lehce do kopce, stále klusala. I kdybych běhat uměla, v té trávě běžet by pro mě bylo za trest...

( Ale slečna pak dorazila do cíle minimálně hodinu po mě, takže jsem dobrá, porazila jsem i běžce)

Konečně se dostávám do Honského sedla, kde začínají moje oblíbené skály. Hm, ale také začínám pozorovat první bolístky, a to docela citelné. Inovejty, co mám, jsou už prostě strašně ošlapaný, cítím v nich každý kamínek a plosky chodidel se už nepěkně ozývají. K tomu mám pocit, jako bych pravou patou každým krokem šlapala na nějaký šutr. No když sundám botu, tak se ničemu nedivím, podrážka tenká jak těsto na špagety a ve vložce díra přes celou patu. Klika, že jsem vzala náhradní boty, okamžitě se přezouvám a hned se jde mnohem lépe.

Prvním bodem zájmu je vyhlídková skála Kačenka. ( tedy poté, co se k ní proklestíme skrz polomy, které si troufám tvrdit, že jsem prolézala nejpitoměji ze všech, místo abych se po chvíli vrátila na pěšinu, prodírala jsem se jimi až ke skále). Na Kačence jsem byla naposled asi před dvěma roky, kdy na vrcholovou skálu vedl jen takový polorozpadlý žebříček, po kterém jsem si vylézt netroufla. Proto si oddechnu, když zjistím, že Kačenka prošla od té doby obnovou a na protější skále stojí žebřík nový a bytelný. I tak se ale na vrcholu necítím ve své kůži. Na mě jsou prostě ty žebříky moc vzdušné, plošina skály moc malá, kraje a propasti jsou na můj vkus od káčka hrozně blízko. Jestli se někdo na těchto místech rád zastaví a kochá a kouká, ja vždy akorát koukám, abych byla co nejrychleji zpátky na pevné zemi...

K další občerstvovačce to jsou už jen dva kiláky i když pomalým skalním terénem. Krás skal jsem si tady ale popravdě moc nevšímala ( ale pak dál jsem si to vynahradila), celou cestu jsem se totiž už viděla s pivem v ruce.

Občerstvovačka na Hvězdě má vskutku hvězdné složení: Aleš Zavoral, Martin Hlaváč, Jana Hájková a Honza Pavlík, který dokonce hraje na kytaru a zpívá. "Dáš si pivo?" Ptá se Jana. "Jo, a máte studený?" Mým požadavkem ji hodně překvapím: "Ty tady snad vidiš ledničku?" "No ne, ale na minulé občerstvovačce ho měli ve studené vodě." Nakonec se nechají minulou kontrolou inspirovat a dají piva také do studené vody.

Posedím zas asi 20 minut a pojím něco slaného. Vlastně jsem za celou akci nic sladkého neměla. Ono to je těžký, když člověk nejdřív popadne pivo a pak teprv kouká, co by k němu zakous. Přece si k němu nedám meloun.

Začínám lehce cítit únavu. Ono také v nohách mám 38 km (navíc jakým terénem!), takže se začínám blížit k mému maximu za poslednich asi 9 měsíců. Zapinám mp3 a pouštím hudbu stylu duc duc, třeba mě to nakopne.

No vůbec jsem nečekala jak moc. Broumovský stěny, to byla jedna velká jízda. Neřekla bych, že jsem tady šla chůzí a  pochopitelně během se můj pohyb ve skalách taky nazvat nedal, pro náhodného kolemjdoucího to pravděpodobně muselo připomínat hopsání postřeleného nosorožce, ale já si připadám rychlá jak vítr. A také asi celkem jsem, kolem turistů se jen mihnu a během chvíle předbíhám tři účastníky, kteří odcházeli z občerstvovačky o dost dřív než já. Včetně slečny, která se tak usilovně snažila běžet to zarostlou stoupající polní cestou. Pronese něco v tom smyslu, že by se takovou rychlostí, kterou hopsám po balvanech, brzy přizabila. No je pravda, že i já se divím, že jsem si se svou šikovností ještě nerozbila hubu, ale zase až tak technické mi to nepříjde, tak nějak hopsat se tu dá.

Jen mě trochu znervózňuje, když uslyším zvuk hromu a na to začne lehce pršet. Radši dávám volume přehrávače doprava. Co uši neslyší, to srdce nebolí... Naštěsti spadne jen pár kapek a i bouřka brzy odezní.

Moji euforii tak ukončí až kontrola, která je za útvarem Kamenná brána a ke které je potřeba udělat krok hodně blízko takové hodně hluboké průrvy mezi skalami. Hm a co když tam spadnu? Koukám na to nedůvěřivě, asi třikrát nakročím nohou, ale prostě neodvážim se tam vlézt. No a je to v pytli, co mám teď jako dělat? Nenapadne mě nic lepšího, než se tam hystericky rozbrečet. To už ke mně s obavami leze nějaký turista ( podle mého jekotu to asi vypadá, jako kdybych tam už někam zahučela), tudíž toho rychle využiju a pohotově mu strčím do ruky papír, ať mi tam pro tu kontrolu hopsne. "A ne, že popletete chlíveček, tady ten se třináctkou, a hezkej křížek jako jsou ty ostatní, prosím." (Olafovi jsem se pak ale přiznala)

Takže se můžu oklepat, problém vyřešen a jedeme dál. Teď už to skalami není nijak daleko. Ještě Koruna, Junácká vyhlídka a pak už jen takový bonbonek v podobě prudkého výstupu na Pasterskou góru. Na rozdíl od dalších účastníků, které tento výstup překvapil, já si ho z roku 2015 pamatovala moc dobře a vím, že mi přišel hodně hnusný, takže jsem ho očekávala ještě hnusnějši a nakonec mi přišlo, že až zas tak hnusný nebyl..

Do Machovské Lhoty už je to pak z kopce co by dup. 53 km náročným terénem jsem zvládla za 14 hodin.

Na kontrole zastihnu ještě Míšu. Dávám si polévku, pivo a kofolu. Po chvilce si k nám přisedá Karin (jde teprve svoji druhou stovku), seznamujeme se a ve trojici pak dojdeme až na poslední kontrolu k Jirkovi Učíkovi. (posledních 20 km za světla už si pak každá jdeme svým tempem)

Stejně jako jsem znala předešlé Suché góry a Broumovské stěny, i na následující trase až po Nové Město nad Metují znám defacto každý metr, takže se tak nějak samovolně pasuji do role průvodce a vždy popisuji, co nás čeká a nemine, tj.  jestli to dál povede do kopce nebo z kopce, jestli kopec bude pozvolný nebo prudký, dlouhý nebo krátký, terénem náročný nebo pohodový.. Nesouhlas si vysloužím asi jen jednou, to když stoupání z Lewinu do Borové avizuji jako dlouhé a táhlé. Podle holek prý bylo dlouhé a prudké. Ale pochopitelně je to subjektivní a lví podíl na tomto vnímání má počet ujitých km. Jako ve srovnání s Waligorou to rozhodně prudké nebylo!

Na prvním prďáku za Machovskou Lhotou na Krásnou vyhlídku a potom na Bludné skály se ale všechny shodneme. Neskutečně dlouhé a zároveň prudké. I když já se přiznám, že víc než ten kopec se mi zas nelíbí ten vrcholový žebříček, zvlášť směrem dolů. V rámci TŠ jsem tu už byla několikrát, ale ani jednou jsem se nezdržovala zkoumáním, jaký je odsud výhled. Prostě co nejrychleji odškrtnu kontrolu a šup šup, chci být co nejrychleji dole.

Z Bludných skal směřujeme po červené do Jakubowic, kde je další občerstvovačka. (tentokrát už po osmi kilometrech, asi se počítá, že kopec přes Bludné skály dá každému zabrat a občas v nich i někdo "zablůdí") Cestou z kopce doháníme Tomáše Vrzáčka a také zas začíná mrholit a poté se i docela rozprší. Pocitově mi to nijak nevadí, spíš se obávám, co na mokrý terén moje boty. Určitě jste zaregistrovali, že už mám na nohou botky druhé, které jsou sice pohodlné, ale kluzké. (mrchy se kloužou i na mokré silnici). Vyhýbám se mokrým kořenům jako čert kříži, bohužel ty skryté pod listím moc ohlídat nelze. Než se naději, už najednou letím vzduchem a se žuchnutím přistávám na zadnici. Aspoň abych v tom nebyla sama, o milisekundu později vedle mě žuchne i tělo Tomáše, nejspíš uklouzl po stejném zrádném neviditelném kořeni. No úplně měkký dopad to nebyl, asi jsem dopadla na nějaký šutr. Au au. To bude modřina přes půlku zadnice...

Občerstvovačka s názvem Invalidovna ( byli zde lidi, kteří chtěli běžet, ale kvůli zraněním nemohli) byla za mě top ze všech občerstvovaček. Měli zde totiž velký sortiment různých slaných dobrot jako např. výborný domácí chléb "made by Čakrt" se skvělou sýrovou pomazánkou a pak různé 

slané mňamky jako sýrové šneky nebo škvarkové pagáče, no prostě to nej, co si člověk může k pivu přát :) ( I když je pravda, že teď si nejsem úplně jistá, jestli jsem si tady dala to pivo. Ale nejspíš jo. Ono totiž byly asi dvě občerstvovačky, kde jsem si ho nedala, ale už mi teď splývá, kde to bylo..)

S nově nabytou energií zase hurá do dalšího kopce. Tím je Krucza Kopa a ani tento kopec není žádný trpaslík. Pro mě to je navíc kopec průlomový ( bohužel v negativním slova smyslu), protože sem jsem někdy v říjnu běžela svůj poslední delší běh, sem a zpátky to je z Náchoda asi 30 km. I to přelézání ohrad si pochopitelně pamatuji a už se na něho těším, aspoň trocha zpestření v jinak únavném funění do dalšího táhlého kopce. Nejvíc zpestření však přinese "cesta" k vrcholovému křížku. Už když jsem tu byla v říjnu, ležely přes cestu asi tři spadlé stromy, navíc tak blbě, že na přelézání to bylo moc vysoko a pro podlézání zase místa moc málo. A já bláhová si myslela, že když to tudy povede, tak už tu nebudou, případně je nám sám Olaf odklidí. A co myslíte? Ono jich tam je místo tří asi šest! Zatimco holky přelézají( aspoň směrem k vyhlídce, zpět už se taky plazí), já se pod nimi plazím po břiše případně válím sudy. Opravdu sranda k popukání, tahle vyhlídka. Asi nemusím dodávat, že moc míst, která mají jinou než černou nebo hnědou barvu, na mém těle po této akci nezbyde.

Tak konečně zase směrem dolů do polského Danczowa. Až dosud jsem každé klesání radostně vítala, tady, zhruba uprostřed trasy ale nastává zlom. Bohužel moje netrénovaná stehna neměla šanci zvládnout brutální převýšení první poloviny trasy a začínají to dávat znát. Od teď je každé klesání problém. Aby v tom stehna nebyla sama, k nepohodlí se přidávají i otlačená chodidla, u mě naprostá klasika, kolem 70 -80 km se mi to stává defacto na každé stovce, nepomůže nic a je jedno jestli mám značkové ponožky nebo vitenamské za dvacku. 

A do cíle ještě nějakých šedesát km. To je hodně, strašně hodně.

V ne moc utěšené náladě pokračuji s holkama dál do Lewinu (no aspoň že to klesání je kratší a pozvolnější, než jsem se obávala), trochu aspoň potěší, že se pak už vracíme zpět do Čech. Zato moc nepotěší, že je devět večer a začíná se stmívat. Ach jo, to chození ve tmě je pro mě vždy tak deprimující... Ale chce se to radovat z maličkostí, třeba že na Borovou se stále stoupá, tudiž stehna jsou v klidu a trápí mě pouze otlaky.

I když popravdě jsem ve stavu, kdy se už nejsem schopná radovat z ničeho...

V Borové mému rozpoložení dodá korunu, když zjistím, že vůbec nejsem schopná slézt tři schody dolů k občerstvovačce. Klika, že je deset večer a žádný autobus už odsud nejede, jinak nevím, nevím. A jak mě informuje Eva, vzdát se to tady prý nedá, vnitřní prostory tu nemají a venku by mi byla zima. (tím si sice nejsem úplně jistá, mám v báglu i alufolii, ale ne, chci jí věřit, byla by mi zima) Asi dvacet minut, co zde posedíme, jen mlčenlivě sedím, tvářím se jak kakabus a přemýšlím, co dělat. Vždyť je to ještě 50 km a já už ani nesejdu dva schody! K mému štěstí, představa, že tady celou noc sedím, civím do blba a mračím se na všechny příchozí jak kakabus, je horší než představa se plahočit dál. A kde je psáno, že musím ujít 50 km? Prozatím stačí 13 km k další občerstvovačce. To vypadá o dost zvladatelněji. A vzdát to můžu vždycky..

Ale neodolám a vezmu si ibalgin, což už jsem na stovce neudělala 7 let. Ale já se prostě hrozně bála, že ten kopec dolů na Holubí palouk prostě nesejdu.

Když vyměním baterku v čelovce a čelovka se bez problémů rozsvítí, beru to jako znamení, že musím jít dál. A poté se Eva ptá, jestli někdo nechce něco odvézt do cíle. Tak to je super, já se nakonec zbavím i náhradních bot ( přemýšlela jsem, jestli je někde nehodit do popelnice, ale ještě mi jich bylo líto). Konečně lehčí batoh.

Nevím, jestli díky odpočinku nebo ibalginu, ale sejít dolů do údolí nakonec není až tak nadlidský úkol. Spíš začínám mít problém s ospalostí a únavou. Na kopec na Sendráž už prostě nemám sil. Ale ten je úplně poslední větší kopec, ten už prostě vylézt musím. Holky na mě nahoře čekají.

Když procházíme vesnicí, z hospody zní song We are the champions a lidé nám mávají a tleskají. Jó holka, přiznej si to, jseš asi prostě dobrá :)

No jasný, úplný šampion, měli svého šampiona vidět asi kilometr za vesnicí. Let vzduchem a poté bum prásk. 

Pokolikaté v životě už? Naštěstí asi díky tomu, že padám často, padat umím. Za celý život jsem si pouze jednou vymkla kotník, všech ostatních asi 100 plus 100 pádů skončilo jen naraženinami a odřeninami. A tentokrát si myslím, že jsem to extrémně dobře zachránila, přestože na pěšině je celkem dost kamenů a pád byl docela pecka ( na chvilku jsem si i vyrazila dech) a myslím si, že jsem na kolena spadnout musela, nějak jsem to zvládla zbrzdit pravou paží a kolena jsem si zázrakem ani nerozbila ani nenarazila. Loket mám sice trochu naražený a z dlaně mi teče krev, ale rozhodně je lepší chodit s rozbitou rukou než nohou. 

Musím se víc soustředit, beztak se mi to stalo proto, že už se mi únavou zavírají oči a pak logicky na cestu blbě vidím. Pád mě trochu probral, cestou do Nového Města už si dávám majzla a víckrát sebou už nešvihnu. V Novém městě si na chvilku sedáme na lavičku. Příjemně překvapí, jak je město osvětlené a hezké. S údivem zjišťuji, že přestože tady pracuji, takže sem jezdím zhruba čtyřikrát týdně, ani jednou jsem tady nebyla v noci.

Defacto úplně posledním kopcem trasy je výstup na zříceninu Výrov. Přestože to asi nebude ani 100 výškových metrů, v prudkosti a schůdnosti ( tedy lépe řečeno neschůdnosti) tento výstup může skvěle konkurovat góře Waligóře. Copak nahoru, to se člověk vždy nějak vydrápe, ale jak pak dolů. S mými namoženými stehny a kluzkými botkami. Skoro začínám přemýšlet, jestli by nebylo rozumější to obejít druhou stranou. Ale je to o dost delší a mělo by se jít poctivě po trase....Nakonec sestup naštěstí není tak hrozný, překvapivě se to ani neklouže.

A nyní už je to kousíček do Spů, kde je v hospodě další občerstvovačka. "Jéé, my už tady máme 90 km, já myslela jen 80. " diví se Karin. Nepochopím, jak si může myslet, že jsme ušli o 10 míň, já mám pocit že už jsem ušla celých 127! Bejt to do cíle ještě 47, tak počkám na ranní vlak. Já mám přesně přehled na kterém místě je přesně kolikátý km, tak chodím každou stovku. Teď vím, že to je 35,5 a jsem přesně ve stavu kdy těch 35,5 je maximum, co jsem ochotná ujít. Být to 36, tak dál nejdu...

Ale 35 už nezní tak hrozně, tady už se ani netvářím jako kakabus a chvílemi i komunikuju. Nebo že by to bylo tím, že do téhle hospody se nešlo po schodech dolů? Navíc náladu mi zlepší, že je na kontrole Daniela, která nám hned začne nabízet různé laskominy, co si zde můžem dát, z kterých mě zas pochopitelně nejvic potěší pivo, takže zas nezůstane u jednoho. Něčím zajíst by to také chtělo a bulgur byl také dobrá volba.

Bohužel, jak se vzápětí ukáže, dvě piva až zas tak dobrá volba nebyla, jestli se mi z Borové do Nováče oči zavíraly, nyní jsem pokročila do stavu, že je mám co chvíli zavřené. Ne, to není dobré. Trasa vede po lesních pěšinkách, je zde celkem dost kořenů a dalších překážek, zakopávám asi popáté... Tohle se mi v životě nestalo. Ať se snažím sebevíc, nedokážu udržet otevřené oči déle než pár sekund. To sis ty huso nemohla dát k tomu pivu aspoň kafe? Jen čekám, kdy se o něco přerazím.

Malinko mě probere kontrola. A pak zase spím dál.

Pamatuji se, že se prodíráme nějakým rákosím. (byla to ale jen vysoká tráva) Sakra snad to nevede někam do rybníka?

Předcházíme Luďka Šrejbra, pak dáváme krátkou pauzu na autobusove zastávce. 

Luděk nás předchází.

Předcházíme Luďka podruhé. ( a naposled)

Jdeme nějakými poli. A pak zas jinými poli. Tady by asi někde měl být vidět ten dobrušský komín. Bohužel můj plán nějak nepočítal s tím, že tu budeme za tmy. Ach jo. Jsem z toho lehce roztrpčena. Dobrušský komín zříti a do cíle jíti a člověk sem doleze a vidí tak velký kulový... (Leda to změnit na " i když je komin v řiti, musím do cíle jíti") Kolem jsou nějaká světla, ale jestli je to vůbec Dobruška? Bůh suď. Vůbec nevím, kde jsme. Jsem ráda, když zrovna nespím...

Dostávám geniální nápad pustit si mptrojku. A fakt hodně pomůže. Už nespím. (komín ale stejně nevidím)

Jdeme dál mezi poli a konečně svítá. Ale bohužel, žádné slunce a světlo se nekoná, tma místo toho plynule přechází do mlhy. Těžko říct, co bylo víc depresivní...

No dobrá, uznávám, že zamlžená vodní plocha Broumaru má něco (málo) do sebe.

Jenže já kvůli té pitomé mlze nevidím ani to Opočno, což měl být další dílčí cíl hned po komínu. Tuším, že musíme jí směrem k městu, cestami, které musím znát, ale kvůli mlze nepoznávám nikde nic. 

A už jsem zase hrozně unavená, mám otlačené nohy, no aspoň, že stehna jsou vcajku, jak už je poslednich 40 km rovina a nejsou tu žádná klesání. Karin na tom je asi ještě hůř, protože se ji udělaly puchýře. Tempo poslednich kilometrů je tak dost pomalé a zvlášt ty poslední kilometry před občerstvovačkou u Jirky Učíka se už hrozně vlečou. A s cedulí Záhornice ješte není vyhráno, musí se ještě další kilometr do jiné Zahornice, ta první byla totiž jen Malá Záhornice.

Někdo si prý stěžoval před kontrolou na smrad z vepřína. Já už měla smysly tak otupělé, že bych snad ani necítila, kdybych do čerstvého prasečího lejna spadla..

"Tak co si u nás dáš?" Ptá se Jirka. Dám si kafe (tu větu jsem si v duchu opakovala poslednich 5 km, aby ze mě zas nevylezlo "dám si pivo") 

"Cože si nedáš pivo?" Diví se Jirka. "Snad jsi nepřestala pít?" Haha. Právě že už jsem piv  vypila tolik, že už ho nemůžu ani vidět.

Holky jsou nějak děsně rychlé, uběhne něco přes dvacet minut a už se zvedají, asi už čuchají cíl. Ale už je ráno a světlo, i mlha už pominula, tak není nutné, abychom šly společně. Já si právě tu hodinku odpočinout potřebuju, pak se mi vždy jde mnohem lépe a 19 km do cíle je stále celkem dost.

No, tyjo. Hodinka na kontrole a já si nedala ani jedno pivo. Tak přece jen ještě nejsem úplně beznadějný alkoholik..

Jirka mi tvrdil, že i Honza Vocásek šel poslední úsek 4 a půl hodiny ( nevím, jestli to nějak nepopletl a nepočítal k tomu i čas na kontrole), já se tak bála, že mi to bude trvat tak šest hodin, nakonec jsem byla v cíli za čtyři a čtvrt. Překvapivě, po odpočinku se mi zas jde celkem dobře, po mlze už není ani památky, sluníčko zas svítí, což je to hlavní, co já vždy potřebuju ke štěstí. Ani těch zarostlých cest, které já prostě ráda nemám, tu zas tolik není. Prostě 19 km příjemné lesní procházky.  A dvě malé olafovinky nijak nepotrápí, ty tu jsou jen tak na oživení.

Nejdřív Růžový důl, tj. místo, kudy Olafův pradědeček chodil do školy, tam byl takový malý kopeček, "trochu" prudší, ale fakt malý, i se svými namoženými stehny jsem to dolů zvládla, i kdýž jsem musela jít dolů šikmo.. A pak klasika, duna. Tu už jsem teda dolů nějak nezvládla a radši jsem si sedla na zadek. ( a pak jsem se v cíli divila, proč je na té židličce, na které jsem seděla, tolik písku).

No a pak zas lesní procházka necelé 4 km do Týniště. 

A pak už se les rozestoupí a já na to ( letos už po třinácté za sebou) koukám jak puk. A letos možná s tím největším údivem. Já to zas dokázala, já sem došla po svých....

Cíl přišel akorát včas. Fakt byla klika, že poslednich 35 km nebyla defacto žádná klesání, která moje stehna neměla šanci dát. Být jich tam víc, tak z nich asi válím sudy....

Trasa letošního ročníku se mi moc líbila. (minulé dva ročníky jsem měla trochu problém s tím množstvím polních a zarostlých cest hlavně poblíž Pasek) Letos to z většiny vedlo po turistických, což já mám prostě radši a i na konci, kde už turistické nejsou, mi přišlo že těch zarostlých cest ani moc nebylo a trasa byla pěkná. (když jsou jen sem tam, tak mi to nevadí, to je fajn) Občerstvovačky letos určitě nejlepší ze všech ročníků. Všude bylo vše, a hlavně to pivo, žejo:) Velké díky všem! 

Bála jsem se, jestli po tom, co jsem uměla stovky běhat, mě stovka turisticky bude vůbec bavit, ale nakonec to bylo moc fajn, vlastně i lepší než běžet a honit každou minutu. Takže zatím je v plánu si to pro velký úspěch na Podyjí zopáknout. Akorát toho jídla a piva bylo prostě moc, takže představa, že třeba po této akci něco zhubnu, se nenaplnila..

Týnišťské šlápoty 2021

 133 km/4700 m+, 29 hod.18 min.

  24. - 25.7. 2021

Letošní Týnišťské šlápoty začaly vskutku idylicky - jen co jsem  v Týništi před startem dosedla na zahrádce hospody k pivu, v tu ránu přilítla vosa a bodla mě do lýtka. No, snad né nějaké znamení zhůry, že nemám před stovkou tolik chlastat? :) :) :)

(naštěstí napuchlá noha splaskla celkem rychle, i svědění asi po deseti minutách přestalo a při stovce jsem už o ničem nevěděla)

A zase mělo to i svoji kladnou stránku, bodnutí jsem si vybrala už dopředu a když se během stovky šlo kolem včelího úlu, tak mě už včelky nechaly na pokoji. Přece jen si asi říkaly, že během jednoho závodu schytat žihadlo jak od vosy tak i od včely, to už by bylo trochu moc.

(V tomto kontextu nejde nezmínit, jak jsem pak na jedné občerstvovačce říkala, že mě píchla vosa a kdosi, už si ale nejsem jistá kdo (jestli to nebyl "Mistr Vocásek") na to: "Jó, jak tam byl ten včelí úl?" Tak sakra, když říkám, že mě píchla vosa, tak myslím, že mě píchla vosa a né včela, přece! ) 

Tak zpátky k těm pivům. No, před startem jsem je uplně nepočítala. Protože při letmém pohledu na startovní listinu jsem správně vytušila, že moje šance obsadit bednu se letos rovají nule, navíc to je 133 km, což je na mě prostě moc dlouhé, abych až do konce udržela solidní tempo, takže spíše než závodit jsem si to sem letos prostě přijela užít. A k tomu to pivo prostě patří :)

(a bylo moc dobře, že jsem dopředu neznala ten výškový profil a šílený terén, protože to vědět, tak se taky mohlo stát, že bych nepřijela vůbec :)

Přestože se ale počet piv zastavil na pěkných čtyřech kouscích, na startu jsem se cítila docela střízlivá (a určitě střízlivější než před čtrnácti dny na Červenokostelecké, kde jsem měla jenom tři). Důvodem bylo nejspíš to, že poslední pivo jsem měla krátce po deváté hodině a do startu, který byl o půlnoci jsem stihla celkem vystřízlivět.

 

Foto Jan Pavlík

 

Tak hurá na to. Letošní šlápoty zase startují z druhé strany, tj. z východu, kde já to až zas tak moc neznám (a popravdě, ty starty od nás, tj. z okolí Náchoda a Broumova mě rozhodně baví víc), ale co se dá dělat. Chce to brát pozitivně, aspoň zas poznám nějaká nová místa. A zaplaťpámbů za to, že to nevede přes Králíčák, ta hřebenovka je s mou šikovností na zabití...

(brzy zjistím, že v porovnání s tím, co mě letos čeká, byla ta hřebenovka ještě celkem pěkná) 

Vzhledem k tomu, že jsem se až ve čtvrtek večer vrátila z týdenní dovolené, moc času studovat trasu dopředu nebylo, vím jen několik záchytných bodů: v první části Buková hora, Jeřáb, Křížová hora, Suchý vrch. Je pravda, že na všech vrcholech jsem už během svých turistických pochodů (např. Bystřecké kilometry) aspoň jednou byla, ale cesty, po kterých šlápoty vedou většinou neznám....

Start je letos ve Výprachticích, kam jsme z Týniště převezeni autobusy. Startuje se přesně o půlnoci, což je podle mě asi ten nejlepší možný čas startu. Jednak je potom celkem brzy světlo a druhak se pak dobře počítá čas strávený na trase a průměrná rchlost. Tj. ve tři hodiny jste na trase tři hodiny, v deset hodin deset hodin, ve 20 hodin 20 hodin. Málá komplikace nastane pouze v případě, že jste moc pomalí a strávíte na trase ještě část dalšího dne, což se stalo i mně. Do cíle jsem došla ve čtvrt na šest v neděli ráno přesvědčena o tom, že jsem na trase strávila 30 a čtvrt hodiny (a ještě jsem si na konci nadávala, že jsem mohla aspoň trochu pohnout, aby to bylo aspoň 29:59). A hle, ono mám na diplomu 29:18. Takže jak se překřočí další půlnoc, to počítání už je pak náročné.... 

Všichni zas vyráží jak zběsíli, bez ohledu na to, že cesta už od startu stále stoupá. Já do kopce neběhám ani na stovkách (jak už jsem zjistila, ani pro stovku za 14 hod to nutné není), natož na stotřicítkách, takže se bez výčitek dávám do pohybu jen rychlejší chůzí, čímž zakotvím někde kolem 50. místa z 80-ti startujícíh a vzhledem k tomu, že noční část pro mě byla absolutně neběhatelná (buď to vedlo nahoru, nebo naprosto neschůdným terénem kolmo dolů), z této pozice se po dalších asi 30 km ani nikam výš neposunu.

Na Bukovou horu se mi stoupá celkem příjemně, stoupání je spíše táhlé a relativně mírné, což mi vyhovuje a už se těším, jak se krásně proběhnu dolů. Hm, a zrada. Cupitám sotva půl kilometru, když se příjemně klesající cesta mění na kolmo dolů padající sjezdovku. Ach jo, v tomto sklonu mi není příjemné ani běžet ani jít, navíc zemský povrch maskovaný trávou pochopitelně není úplně rovný a každou chvíli překvapí nějakým hrbolem čí dírou.

Oddechnu si, když jsem dole celá a na následující kamenité cestě polevím pozornost, takže těsně před Olafem, který zde stojí na tajné kontrole, zakopávám o kámen, a i když on to v té tmě asi nezaznamenal, mám co dělat, abych nepadla jak dlouhá tak široká přímo k jeho nohám a nepovýšila jeho práci z pouhého kontrolora na seškrabovače mrtvol....

A to se ještě dozvídám, že dál bude hůř, že tu sjezdovku jsem ještě běžet měla, protože ta byla ještě moc hezky běhatelná oproti tomu, co mě čeká dál....

Z Bukové hory jsme právě seběhli, takže co může být zábavnějšího, než vylézt si na ni podruhé? Už cesta vzhůru není z těch nejpohodlnějších, ale směrem nahoru mi překážková dráha až tolik nevadí. A pak to příjde. Jakýsi singltrek dolů do Mlýnského Dvora. Stezka dobrá tak pro horské kozy, strašně prudká, zarostlá, samý šutr, samý kořen....Překvapivě všichni, co napsali reporty, si tuhle stezku moc užívali a přimo po ní letěli dolů. (Radka dokonce napsala, že noční část byla skvěle běhatelná - no, to jsem se fakt od srdce zasmála, méně běhatelnou stovku jsem snad ani nešla, a to jich mám na kontě 97) Takže upřímně, já si to tady doopravdy neužívala a celou dobu jsem si říkala, kterej čert mi byl tohle dlužnej.(i když je pravda, že taky jsem málem letěla, ale po hubě) Tohle nejen že nebylo běhatelný, to nebylo ani moc schůdný. Začínala jsem ambiciozně rychlostí tak 4 km/h, ale po té, co jsem asi pětkrát zakopla a málem sebou švihla o zem, jsem musela situaci přehodnotit a snížit tempo na 3km/h. Přece jen se do to Týniště chci ráda dostat a když se tady přerazím vejpůl, tak to půjde těžko. Ne, tohle opravdu není nic pro mě a asi nikdy nebude.... Nejštastnější jsem byla, když jsem byla dole.

Odsud už to není daleko na první občerstvovačku a přestože jsem teprve na 14. km, po nedávno prožitém singltreku potřebuji chvíli "voraz", neodolám a dám si aspoň malé pivo. Dala bych si i něco k jídlu, ale s obžerstvím se na 1.občerstvovačce ještě nějak nepočítá, jsou tu jen nějaké sušenky, ovoce, oříšky....(to se zrovna k pivu moc nehodí, chleba by nebyl?) A hele Egon. Zrovna snědl poslední sousto klobásy a na talíři mu zbyly ještě dva chleby s hořčicí, tak rychle. Kupodivu se jich vzdal celkem snadno, už je asi zvyklý, že když příjdu na stovce na kontrolu, tak mu občas něco sním (anebo spíš byl rád, že jsem nepřišla o pět minut dřív, když měl ještě i tu klobásu... :) Za trest mě tam ale dobrých deset minut zdržel vyptáváním se na dovolenou, sakra Egone, myslíš si, že na 1. občerstvovačce budu hodinu vysedávat a klábosit?

Odsud se dále stoupalo do strašně dlouhého a táhlého kopce, zvlášť na vrcholu bylo dost úseků jen opravdu mírně do kopce nebo i skoro po rovině, kde by se teoreticky trochu popobíhat dalo,  ale prakticky se mi pochopitelně nechtělo... Přecházeli jsme přes vrcholy Kamenec a Bouda a upřímně, tuhle část si nějak vůbec nevybavuji. Tady to vůbec neznám, navíc byla stále noc a tma... Cesty už byly určitě lepší než singltrek z Bukové hory, ale i tak překážek na nich bylo stále dost, protože si nějak moc nevybavuji, že bych v noci někde běžela, a když už, tak jen opravdu malé kousky. No vlastně si nějak ani nevybavuji, kde mi začalo svítat, ale vzhledem k tomu, že vím, že jsem měla rychlost asi 5,5 km/h, tak to muselo být někde před Jeřábem poblíž občerstvovačky u Sv. Trojice. Čímž se také vysvětluje, že tady jsem byla vzorná, zdržela se jen asi pět minut a pádila dál. Představa blížícího se letního teplého slunečného dne mě nabíjela sama od sebe, že jsem ani nepotřebovala čerpat moc energie na občerstvovačce.

S denním světlem to jde okamžitě o 100 procent lépe a konečně mě to začíná pořádně bavit. Seběhy bych si sice dokázala představit běhatelnější, cesta dolů z Jeřábu je na můj vkus zbytečně nerovná a je na ní moc šutrů, ale přece jen na rozdíl od singltreku se v tom aspoň trochu napodobovat běh dá. A když to dnes nejde moc dobře dolů, jde mi to alespoň nahoru. Stejně jako na Červenokostelecké stovce, ani dnes jsem neměla žádný zásadnější problém s žádným výstupem a nikde jsem se v kopci nepotřebovala zastavit a odpočinout si (i když jednou jsem se v kopci zastavila, ale to nemělo s vydýcháváním nic společného, to jsem si jen pří výstupu do jednoho z posledních kopců trasy Roviny omylem šlápla na svou vlastní nohu a sesunula se k zemi). Ale nebýt této neštastné nehody, tak jsem mohla dát všechny kopce na jeden zátah.

Po Jeřábu následuje pěkný kopeček s rozhlednou Křížová hora (a opět s nepěkným krkolomným sešupem dolů, jak jinak), ale klesání je naštěstí krátké a už probíhám ulicemi městečka Červená voda, odkud následuje delší stoupání na Suchý vrch. Tahle místa mně jsou navíc celkem dobře známá jak z Bystřeckých kilometrů, tak i z trasy TŠ 2016, takže si mi tu hned špacíruje veseleji. A jak nálada stoupá, tempo stoupá, tak stále častěji předběhnu i nějakého účastníka, který byl rychlejší v noční části, což mě vždy nakopne a nálada i tempo tak můžou stoupat dál.  Na občerstvovačce pod Suchým vrchem konečně dostihnu Honzu Pavlíka, podle jeho stylu skákání střemhlav dolů z kopce též nazývaného muflona, což jen potvrzuje, že trasa noční části byla běhatelná akorát tak pro muflony, když se dokázal udržet až do 40. km přede mnou. (na Červenokostelecké jsem ho předbíhala už na 28. km, tam byly pro muflona možnosti značně omezené...)

Lehká únava už se ale přece jen hlásí, konkrétně mě nějak bolí záda a mám dojem, že mám strašně těžký batoh, i když toho v něm nijak moc není. Aspoň holkám na kontrole věnuji ze svých zásob dvoje bébéčka, jídla je všude dost, netřeba tahat vlastní, a asi pět minut se snažím odpočinout si poseděním na židli. Trochu to pomohlo.

Během chvilky vystoupám na Suchý vrch, kde si ze samé radosti ze zdolání kopce vyfotím rozhlednu a dám si předsevzetí, že si na trase sem tam něco pěkného vyfotím. No, fotograf ze mě opravdu nebude, po třetí fotce (z čehož dvě fotky jsou rozhledna na Sucháči) moje nadšení nějak opadlo, přesněji řečeno, pak už jsem si na focení až do konce stovky ani nevzpomněla.... 

 

No, radost ze zdolání vrcholu taky nemá dlouhého trvání. Jako kdybych se už nepoučila, že na tomto závodě není důvod k radosti zdolat vrchol, tady je důvod k radosti zdolat následující seběh. Ze Sucháče vede dolů asi pět cest, určitě všechny z nich jsou úplně normální a běhatelné, ale TŠ pochopitelně musí vést dál jak jinak než tou skalnatou stezkou dobrou pro horské kozy a muflony. A k tomu tady ještě číhá Filip Smetana s fotoaparátem, aby zdokumentoval, jak se tady potácím jak raněný nosorožec. No tos uhod, že se budu dívat do objektivu. (a rozbiju si hubu ne?) Já se budu dívat hezky na zem pod nohy, to je pro mě to jediné bezpečné.

Ale né, nebudu si stěžovat, kozí stezka byla docela krátká a pak už byl zas terén celkem milosrdný. I když jsem čekala, že to nyní už bude klesat a ona přitom cesta ke skalisku na Vysokém kameni vedla spíš po rovině, a to už jsem byla nějaká líná běžet.... No aspoň že kontrola na skalisku nezahrnovala žádnou horolezeckou vložku, jak u Olafa někde vidím slovo skála, tak už se vždy dopředu děsím, co na nás vymyslel. 

Zato potom jsem se konečně dočkala, následující čtyřkilometrový seběh do Mladkova je parádní. První seběh, který vede po naprosto normální cestě bez zbytečných překážek. Ten jsem si moc užila a byla jsem dole asi za půl hoďky. 

V Mladkově mám za sebou 50 km (asi za 9 hodin) a popravdě, místo abych z toho měla radost, jímá mě zde spíš hrůza.  Do cíle totiž zbývá v mých očích šílených 83 km. To je skoro dvakrát tolik oproti tomu, co mám v nohách. A já už jsem teď trochu unavená. Ne nijak hrozně, ale cítím se zhruba tak nějak v pohodě dát dalších 20 až 30 km, a zbývajících 20 nějak dojít (ale to by to musela být stovka). Dalších 83 je hrozně moc. V hlavě mi bleskne, že to třeba taky vůbec nemusím dojít.....

Hm, i do těch Pardubic by to bylo blíž (77 km). No tak to je gól. Tenhle rozcestník v Mladkově mě fakt dostal.
 

Třetí a poslední fotka (další už jsou z odznačování)

Ale tak chce to moc nad tím nedumat a pokračovat. A být ráda za každou cestu, která není dobrá tak pro horské sviště, Naštěstí s přibývajícími kilometry je terén rozumnější, sem tam se tu objeví i nějaká silnička a i kopce už jsou menší. I když vlastně za Mladkovem byla ta prudká kolmá sjezdovka, z té jsem úplně nejásala, navíc posledních půl roku mě malinko zlobí achilovka a v kolmých stoupácích ji docela cítím, ale i tak furt lepší kolmo nahoru než singltrek dolů.....

Šlape se mi stále celkem dobře a ve stoupání před Studenskými skalami předbíhám další asi tři účastníky. Na skály jsem docela zvědavá, v těchto místech jsem nikdy v životě nebyla (i když zároveň se i trochu bojím, aby zde nebyla nějaká horolezecká vložka). Ale je to cajk, jen prudký sešup dolů a pak zase skoro po čtyřech nahoru. Cajk není jen moje orientace, prudkou vracečku hned nahoru jsem vůbec nečekala (přece taky nebudu furt čučet do GPS), a tak jsem kolem sebe moc nekoukala a běžela po pěšince dál. Daleko se naštěstí nedostanu, asi po padesáti metrech mě zastavuje nějaká turistka: "Vy taky běžíte ten závod? Ale to jste měla odbočít vpravo vzhůru, vzdyť tam máte šipku velkou jak kráva,to jste ji neviděla?!" A kouká na mě jak na největšího trotla. "To si přece musíte hlídat, kudy běžet, takhle by to přece nešlo!" Nějaká moc akční, radši se rychle dekuji, aby ji náhodou nenapadlo dát mi na cestu třeba jednu výchovnou....

Kousek za skalami se nachází další bezvadná občerstvovačka, na které ještě hoduje asi pět závodníků. Takže žádné zdržování a šup před ně. No nakonec to zas tak rychle nedávám, pivu neodolám, stejně tak vyžírání dobrot nějaký čas zabralo a deset minut uteče, ani se nenaději, a všichni už jsou pryč. Ale tak nevadí, určitě neutekli daleko.

Následuje z většiny klesající úsek kolem Pastvinské přehrady, přes Nekoř a dále do Letohradu. Cestu kolem přehrady si vybavuji z r. 2016, tady to vedlo úplně stejně, jen pak se odbočilo nejspíš do Žamberka. Cesty tu jsou nyní krásně běhatelné a tak tedy běžím (v noci jsem tomu běhu moc nedala, chtělo by to zrychlit). Brzy předbíhám další asi tři závodníky, a dobíhám Honzu Vocáska. S ním to tak jednoduché nebude, to už vím z Červenokostelecké, ale překvapivě dnes se drží jen asi 2 km a pak už ho nechávám daleko za sebou. Dobrá jsem.

Letohradem (67,4 km) probíhám někdy kolem poledne nebo krátce po poledni a i následující úsek do Žampachu je celkem příjemný a pohodový. Cesta ze Studeneckých skal do Žampachu mě asi z celé stovky bavila nejvíc, no prostě já na ty extrémy nejsem, mně vyhovují malé kopečky, normální cesty, chvíli lesem, chvíli polem, ale ráda se občas proběhnu i nějakou vesničkou nebo městečkem, podívám se, jak lidem v zahradách kvetou kytičky, za plotem mě pozdraví pejsci. Nebo jako v Letohradu - prohlédnu si náměstí (a marně přemýšlím, kdy jsem tady naposled byla a za jakým účelem), projdu se zámeckým parkem.. Když trasa vede stále jenom nahoru dolů lesem a nikde žádná civilizace, tak mi to prostě příjde moc jednotvárný. 

Trasu z Letohradu si navíc i matně pamatuji z pochodu Hledání stromoucha (nebo možná i Přes tři hrady?), což má na mě také pozitivní vliv, a také přece jen konečně jsem v půlce trasy, tak už se pokračuje radostněji, s tím že se pomalu ale jistě blížím k Týništi a tím pádem i domů a k místům, která mi jsou prostě bližší než nějaké Čenkovice a Buková hora...

V Žampachu (74 km) maličko zmatkuji, kudy že projít arboretem a kde že je ta kontrola, ale nakonec se vše zadaří a občerstvovačku nacházím. Jsem trochu unavená, ale spíš mám hrozný hlad, zatím jsem na všech kontrolách pobyla 5 - 10 minut, rozhoduji se, že pro jednou dám trochu delší pauzu.  Polévka -  vývar hodně bodne a studené pivko bodne ještě víc. Povídám si tady s Mirkou, která to překvapivě tentorát zabalila, jestli kvůli vedru? (které jsem ještě nějak nezaznamenala, že by nějaké bylo) a s Petrem Malým, který má zase svoji vtipkovací náladu a snaží se, seč může, aby mě odradil od dalšího postupu.  "A Andreo, víš že se blíží bouřka? A ty se bouřky bojíš, viď? No přiznej se, bojíš, viď? A teď si vem, že tě to tam někde uprotřed polí chytne. No, to přece nechceš....Za půl hodiny odsud jede autobus. No, nebylo by rozumnější to vzdát? No jen si představ, že tě to tam někde chytne..."

Radši se zvedám, proseděla jsem tu dobrou půlhodinu a jdu riskovat, že mě to někde chytne....

 Výstup i sestup na Žampach je fajn, tady na té zřícenině jsem už několikrát  byla...

I dál, díky znovunabyté energii poflakováním se na občerstvovačce se štráduje celkem dobře, alespoň tedy následujících 5, nebo 10 km. I když upřímně, ta trasa mezi Žampachem a Sopotnicí mě uplně neoslovuje. Hlavní problém je ten, že přestože už jsem se posunula do míst, kde to tak nějak znám (tím myslím města, vesnice a turisticky značené cesty), trasa celých dalších 20 km vede z naprosté většiny po vlastním značení přes kopce, kde jsem v životě nebyla a v životě jsem o nich neslyšela. Což je pro mě prostě takové frustrující. Kdybyste mně tvrdili, že jsem nyní na jihu Moravy, v Českém ráji, v západních Čechách - odkývu vám z toho cokoliv. Navíc jsem čekala, že druhá polovina trasy už bude víc rovinatá a běhatelná, jako tomu bývalo u minulých Týnišťských šlápot, a ono tomu tak úplně není. Stále to je v jednom kuse nahoru dolů a stále poměr cest, které spíše než cestu připomínají překážkovou dráhu, je celkem značný. I když si troufám tvrdit, že se nějak moc neflákám, udržet na těchto 20-ti km rychlost asi 5 km v hodině je celkem dřina (a tak nějak těsně se mi to myslím ani nepovedlo).

A bylo také celkem teplo, hlavně v těch polích. I když to opravdu bylo až to poslední, co mi vadilo.

Horší spíš bylo, že mi začla docházet voda. Ale uplně nejhorší bylo, že se mi kolem 90. km, někde před těmi brody Tovaryšského potoka začínaly dělat otlaky na nohách. (přemýšlela jsem, jestli chodidla trochu osvěžit a projít vodou, ale nakonec jsem se rozhodla to neriskovat a radši jsem brody oblezla po souši) A taky jsem začla cítit namožená stehna. Přece jen to převýšení nakonec udělalo svoje, zvlášť s člověkem, jako jsem já, který mnohem více běhá po asfaltu a po rovině než v kopcích...

(A nakonec to možná byla výhoda, že pro mě těch prvních 30 km bylo neběhatelných, protože kdybych je bývala běžela, tak bych se možná odrovnala ještě mnohem dřív. Takhle až do toho zhruba 90. km jsem byla celkem v pohodě.)

Občerstvovačka v Sopotnici (95.km) je pro mě vysvobozením. Nakonec, i když jsem si připadala pomalá a terén stovky mi propravdě uplně neseděl, čas mám zde řekla bych celkem solidní - 17:45, třeba Ivana Bohoňková tu byla teprve před čtyřiceti minutami. (a těch čtyřicet minut jsem stejně prožrala na občerstvovačkách)

Jenže prostě měla to být stovka, max. 110, to bych ještě nějak rozumně doplácala, už v tuto chvíli je mi jasný, že na těch zbývajících 38 km už tak nějak není z čeho brát a nohy mě přestávají poslouchat. No, v každém případě si musím dát zas aspoň půl hodiny pauzu, jinak to dál nepůjde. No, aspoň že můj apetit nedoznal žádné úhony (na to je moje tempo moc šnečí), dvě pivka ve mně jen zasyčí, k tomu asi 5 kousků chleba se sádlem, salám, sýr, asi pět kyselých okurek... Příjemně pokecám s Danem, který je tady na kontrole.

Čas zas ubíhá mnohem rychleji, než by si člověk přál, třičtvrtě hodina v trapu a vůbec nechápu jak. Ještě k tomu se pak asi 100 m vrácím zpět - nemůžu nikde najít MP3ku. Že bych ji tam někde nechala? Jistěže ne, jen jsem ji strčila do jiné kapsičky, než jsem zvyklá.

Tak prý teď budou kopce. Hm. Jako kdyby to až sem vedlo po rovině....

Na občerstvovačce jsem si ale zas příjemně odpočinula, tak to aspoň hodinku jde zas docela dobře. Ani ty krkolomné kopce na Kapraď, na Velešov, na Roviny mně nijak hrozně nevadí (to už spíš mi to vadí z kopce dolů, jak mám otlačená chodidla a namožená stehna, tento sklon pohybu je mnohem namáhavější než sklon opačný, a pochopitelně sešupy dolů jsou tu opět brutální). Ale mám tady konečně radost, že jsem konečně tak nějak doma, v místech, kde to znám, v místech kudy i Týnišťské šlápoty už mnohokrát vedly. Letos to čekání na známá místa bylo rozhodně nejdelší ze všech ročníků, které jsem kdy šla, i proto pro mě letošní šlápoty byly asi nejtěžší ze všech.

A nahoru to překvapivě stále docela jde, i na ten šílený kopec s naprosto nepatřičným názvem Roviny. Nadávala jsem sice celý výstup (mohla jsem si to dovolit, živá duše široko daleko žádná nebyla), ale i přesto jsem lezla celkem svižně. No, jak jsem psala, nebýt toho chybného kroku, kdy jsem šlápla na svoji vlastní botu, mohly být všechny kopce bez pauzy.... A navíc jsem z nějakého neznámého důvodu držela v ruce GPSku a rukou jsem s ní dopadla zrovna na nějaký šutr, takže na displeji pár škrábanců přibylo - ne že by to tedy v tom množství škrábanců, co už na něm byly, bylo nějak poznat. A co se týče pádu, tady jsem konečně docenila, jaká to byla obrovská výhoda, že ten kopec byl skoro kolmý (což si myslím, že nikdo jiný kromě mě vůbec nedokázal ocenit), protože to tím pádem bylo k zemi neskutečně blízko, tudíž jsem pád přežila bez sebemenší úhony.

Ovšem kolem Vrbické studánky už zase elán nějak opadá, už je zase čas na další občerstvovačku a pauzu. Ta už je naštěstí za rohem ve vrbické hasičárně.

Chtěla jsem dát pauzu tak deset minut, no zlatý voči, vykyksla jsem tu zas dobrou půlhodinu. Pivko už je samozřejmostí, k tomu taková nějaká směs dobrot, co se na občerstvovačce najde... Otlaky jsou čím dál tím horší, ne-li puchýře, odhodlám se prozkoumat stav svých nohou a ponožek.

No hezký. Ťamanský ponožky to tentokrát očividně fakt nedaly. Zvlášť na pravé ponožce zbylo zespoda chodidla látky asi tak 20%, zbytek teď tvoří jedna velká díra :) Ovšem zas nedá se usuzovat, že mé otlaky způsobila právě ta díra, protože pocitově mám otlačené pravé chodidlo stejně jako levé a na tom levém ještě většina ponožky zbyla, tj. látka tvoří asi 80% a díra jen 20.

Tak nevím co holky blbnou, přitom Červenokosteleckou jsem dala bez problémů a nožky i ponožky přežily do cíle bez újmy. Tak že bych ještě na stará kolena, tj. po 97-mi stovkách, co mám na kontě, začla řešit nějaké dražší ponožky?

Kupodivu mám s sebou dneska jedny náhradní ponožky (pochopitelně taky vietnamský, jiný ani doma nevedu :), tak si je vyměním, i když pochybuji, že to nějak moc pomůže. Když už se nohy jednou otlačí, tak to moc zachránit nejde.

rozhledna Vrbice

 

 

nad Doudleby

Myslela jsem si, že teď už opravdu posledních 27 km bude trasa jen po rovině a nenáročným terénem. Hm, a o ono zase ne :) No co se týče toho terénu, tak už nějak nevím, jestli se mám smát nebo brečet. No, co je moc, to je moc. Vždyť z těch Vrbic těmi pěšinami nad Doudleby a Kostelcem to vždy už vedlo relativně normálně. Ne, letos to prostě normálně vést nemůže. A když zvolená cesta není šílená, tak si na ni Olaf nějakou šílenost musí vymyslet. Co takhle z pěšiny 50 m kolmo nahoru srázem ke kontrole a pak zas kolmo dolů. Už se ani nenamáhám sejít to dolů po svých, na to už jsem moc vyčerpaná, navíc už je zas ta pitomá tma, než riskovat, že se přerazím, radši všechny sešupy sjíždím po prdeli.

A když se trasa konečně srovná do vodorovné polohy, pro změnu to zase musí být úzká pěšinka těsně vedle hlubokých skalnatých srázů. Když tohle mě vážně nedělá vůbec dobře, navíc jsem unavená, vyčerpaná. Asi na dvou místech si trasu raději záměrně prodlužuji a ztěžuji, když místo abych šla po celkem pohodlné stezce po kraji, radeji přelézám klády výše ve svahu, jen abych byla co nejdále od té propasti.

Ještě že okolí Kostelce, Častolovic a Týniště je takové, že i kdyby se Olaf snažil sebevíc, celá trasa tam šíleným terénem vymyslet nejde. A tak se mezi Kostelcem a Pasekami přece jen nakonec dočkám rozumných normálních pěšin, ať už v PP Orlice nebo pak v úseku z Častolovic na Paseky. Až teda na tu džungli hned za Častolovicemi. Tam vám byla pěšina tak zarostlá, že i kdyby to tam šlo prošlapat stádo volů, tak furt zarostlou zůstane.Však jsem tam také organizátorům spílala výrazy zde většinou naprosto nepublikovatelnými, nejslušnější a nejmírnější z nich asi bylo "Zabít málo".

Konečně po době v mých očích nekonečné se dostávám na Paseky. Hlavně kvůli otlakům, ale i namoženým nohám už jdu jen chůzí, navíc ještě pomalou chůzí - asi 4 km/h. Ono by to možná i rychleji šlo, možná i popoběhnout, ale cítila bych přitom silný diskomfort (pomalým tempem se mi plazí ještě relativně pohodově) a přece jen v této chvíli už nějak nevidím žádný zásadní rozdíl v tom, jestli dojdu do cíle o hodinu či dvě dříve nebo déle. Ze stejného důvodu ani s občerstvováním na báječné občerstvovačce nehodlám nijak spěchat, já to mám prostě tak, že čím déle si odpočinu, tím lépe se mi potom jde....

A navíc když tu má Magda tolik dobrot. Uvědomím si, že už mám zase obrovský hlad. 

A navíc tu je taky kamarád Luděk Šrejbr. A jak se brzy ukáže, s ním bude zábava. "A tak Andy, dáme si paňáka!" (no já jsem spíš na to pivo, že bych tady musela chlastat tvrdej...) "Luďku, nestačilo by ťuknout si pivem, vždyt to je taky alkohol?" Ale kdepák, to prej v žádným případě. Tak co si vybereš? (a odpověď nic se neakceptuje). Prohlížím flašky, které zde Učíkovci mají, co by se zde našlo nejméně alkoholického. Sláva, mají tu nějaký kávový likér. Luďkovi se to moc nezdá (nejradši by mi nalil absint), no nakonec se rozhodne, že když jsem si vybrala slabý alkohol, tak mi ho aspoň nalije o to víc. Proboha Luďku, proč až po úplný okraj skleničky? Trochu si cucnu (ne tohle fakt celý nedám) a přemýšlím, jak po vzoru  filmové hrdinky, která tuší, že nápoj obsahuje nějaký jed, obsah skleničky někam nenápadně vylít. No, nakonec jsem to vyřešila uplně obyčejně. Prostě jsem to tam normálně nechala nedopité na stole.

(Ono Luděk se stejně víc staral o to, co ještě nalít sobě, než aby se zajímal, jestli ještě něco zbylo mně.)

No, čas už zase děsně letí, člověk se vždycky zakecá, rozežere, rozpije. No to snad né, on už sem zase přijíždí Petr Malý s tou jeho bouřkou, že já se radši nezvedla dřív. "Andy, tak už se to fakt žene." (Ó bóže). "No, koukej, už se zvedá vítr." (Ono ale fakt nějak začíná foukat, že by nakonec ještě nekecal? Ale blbost, kecá, určitě kecá) "A ty se bouřky bojíš, viď. No nelži, já vím, že bojíš. To nemůžeš dojít, za hodinu je to tady, a ty tam budeš sama v lese. No, to nechceš. Vzdej to, říkám ti, to je to nejrozumnější, co můžeš udělat. Podívej, já tě zavezu do Týniště. A tam si můžeš lehnout. Nebo i tady si můžeš lehnout. Podívej, jakej tu maj krásnej gauč! No, kdy by dál chodil, jedině blázen...

Tak radši rychle pryč. Stejně jsem tu zas pobyla dobrých třičtvrtě hodiny. Ale ten vítr se mi vůbec nezdá. A ta obloha mi příjde taky taková divně zatažená, řekla bych až výhružná. Nevypadá takhle obloha před bouřkou? Ale blbost, určitě si to jen vsugerovávám. Andy, klid. Kecal, určitě kecal. Vždyť v předpovědi žádné bouřky nebyly (aspoň tedy, když jsem se dívala v pátek odpoledne).

Ježíš, zas nějakej bordel. Jen co vlezu do lesa, už se zas musím prodírat houštinou a překračovat popadané kmeny a klacky. Jako kdyby Olaf nevěděl, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Ty zarostlý terény už mě fakt ani za mák nebaví...

Prostě i tady na tom konci, i když už to je rovina, musel Olaf aspoň vybrat ty nejzarostlejší cesty, co zde vedou. Přijde mi, že v minulých ročnících, i když to nějakým bordelem taky sem tam vedlo, tak prostě ho nebylo tolik jako letos, a rozumnějších cest bylo víc.

Mám už toho fakt plný zuby. Otlaky, unavený, namožený nohy, ke všemu už začínám být unavená i celkově, chce se mi spát (kdyby aspoň byl den a světlo). Tempo začíná klesat i pod 4 km/h, cesta je naprosto nekonečná. No konečně vesnička 3 km za Pasekami, mám dojem že jsem urazila minimálně 6. A další nekonečná dálka 2 km na další kontrolu. A do Týniště ještě 7. Přijde mi to jako neskutečná dálka, začínám propadat panice, že tam tímto tempem v životě nedolezu.

Jsem na těchto posledních sedmi kilometrech asi skoro stejně produktivní, jako když jsem se defacto stejnými místy plazila v roce 2013, kdy mě 120 km trvalo 40 hodin.Stejně jako tenkrát, už nedokážu v kuse jít, já si prostě musím sednout. (a jsem v takovém stavu, že skutečnost, že se na mně okamžitě usadí hejno komáru a dávájí si do sosáku, je mi úplně šumafuk) U svaté trojice si sedám na chvilku na zem, a pak pochopitelně z té země vůbec nemůžu vstát. Ujdu další kilometr a potřebuju si sednout zas. Ale na zem už né, nebo se fakt nezvednu. Až bude nějaký pařez.

Sedám si tedy na pařez, bohužel jsem narychlo vybrala nějaký ztrouchnivělý, pařez se pod mou váhou rozpadá a ja končím na zemi uvniř zbytků pařezu. No to už jsem si mohla sednout na zem rovnou. (Egon při líčení tohoto zážitku málem pukl smíchy)

Všechno zlé je ale k něčemu dobré, po této epizodě jsem už nějak ztratila důvěru sedat si na cokoliv, poslední 4 km do cíle jsem došla v kuse. A i to pískoviště jsem si docela užila. Letos bylo ze všech ročníků rozhodně nejlepší. Navíc mi na něm akorát začalo svítat, to bylo takové romantické.

Když už jsem věřila, že mě i přes moji šnekovitost až do cíle nikdo nepředběhne, najednou se za mnou objeví světlo (a sakra, no jsem zvědavá, kdo to bude), no jistě, kdo jiný než Honza Vocásek. Ani se nenaději, frrr, a je zas pryč. A já měla takovou radost, jak jsem mu dneska (hm, vlastně už včera) hezky u Nekoře utekla. No tak nic. Tak to bysme teda měli...

Hm, tak neměli. Ujdu asi 200 metrů a za mnou další světlo. No tak to už si ale vážně děláte prdel. To je zas kdo? Hm, Honza Pavlík. Ten už mě taky doběh?

Nasadí tempo asi 10 km/h a že prý jde stíhat svého jmenovce. Držet s ním krok nemá smysl se pokoušet, já jsem momentálně ve stavu, že bych měla problémy nasadit i tempo 5.

A víte co? Já si na rozdíl od vás ten poslední půlkilometr aspoň vychutnám. Hezky co noha nohu mine. Sice na tom konci jsem mírně řečeno trochu zdechla, ale to nic nemění na tom, že hlavní cíl, který si tady rok co rok dávám jsem i letos splnila, zvládla jsem nástrahy celé trasy a nakonec se zas doplácala až do cíle. Po dvanáctý za sebou. A já mám velkou radost :)

všude samý bordel...

 

pískoviště :)

 

 

Jak to shrnout. No popravdě, z letošního Týniště mám trochu rozporuplné pocity, bylo to trochu ve stylu "Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný". To převýšení mi tak nějak ani nevadilo, nahoru mi to překvapivě šlo dobře (čemuž se divím, protože kopce trénuju dost málo), ale těch náročných terénů  (hlavně prudké seběhy se spoustou překážek, zarostlé cesty) těch tam podle mě bylo rozhodně nejvíc ze všech ročníků TŠ. A to já prostě vůbec neumím. Neřeknu, když to je sem tam na zpestření, ale tady toho bylo prostě na mě moc. Navíc mně to úplně blbě vyšlo na dvě noci a jeden den a té tmy, kterou já prostě nemám ráda, tam bylo hrozně moc. Kdybych ten konec mohla docházet za světla, bylo by to určitě mnohem lehčí....Ale největší problém asi byla ta délka, 133 km už je prostě dlouhých a letos, jak zas prvních půl roku nebyly stovky, mám natrénováno akorát tak, abych solidně dala tu stovku, ale 133 už je prostě moc. Což se vlastně ukázalo i tady, že zhruba do těch 106ti km to byl výkon celkem slušný....

Ale jó, pěkné to bylo (tedy hlavně když na cestě zrovna nebyl žádný bordel :), a člověk zase po té náročné a dlouhé trase má o to větší radost, když nakonec dorazí do cíle. A příroda tu byla moc hezká, hlavně tedy v té denní části, tj. od Jeřábu do Vrbic, když na ni bylo vidět :), s tou tmou já mám vždycky problém a asi s tím nic neudělám, jak nevidím krajinu kolem sebe, tak mě to prostě tolik nebaví....

Značení a občerstvovačky jako vždy naprostá dokonalost, to už ani lépe udělat nejde. 

Díky moc Olafovi a všem organizátorům za tuhle super akci a snad nám to všem i příští rok zase výjde se tady sejít....

 

 

 

Červenokostelecká stovka

asi 99 km, 2600 m+, 

15 hod. 37 min. 

10 července 2021

 Vážně nechápu, proč poslední dobou pravidelně nejméně jednou do roka vypoví jedna z mých dolních končetin poslušnost a něco se v ní podělá. Jednou pravá, druhý rok levá. 

 A to už jsem si koncem května, kdy jsem defacto bez výpadku běhala už od loňského Týniště a byla v solidní formě, fandila, že letos to výjde a budu na startu Červenokostelecký atakovat svůj rekord 14:30. Jenže byla jsem se takhle v pohodovým tempu proběhnout 40 km (nic extra náročnýho, letos jsem si sama běžela 50, 60 a 80) a druhý den najednou holeň začla stávkovat. Mouchy jí vydržely celý čtyři týdny a jako na potvoru, když už se zdála celkem v kondici, že jsem plánovala o víkendu před stovkou zkusit aspoň dvacku, neštastně jsem se přežrala kebabu a týden před stovkou jsem se pro změnu nemohla zbavit nafouklýho břicha. A když konečně splasklo, tak už nějaký trénink neměl cenu.... 

 (ale abych si jen nestěžovala, nebylo to, že bych něběhala vůbec, i s namoženou holení jsem tak třikrát do týdne na 6 - 10 km vyběhla a turistických procházek jsem podnikla taky celkem dost)

 No co. Když už nic jiného, na rozdíl od některých "magorů", kteří podnikají stovku každý týden (a kdyby byla jedna i uprostřed týdne, tak by na ní dozajista taky nechyběli), já jsem náááádherně odpočinutá. A možná i zdravá (noha ani břicho už nebolí), ale tak to se ještě ukáže....

 A budu si věřit, sice za 14:30 to asi nepůjde, ale třeba by to nemuselo být úplně marné.... 

 Po chvíli úvah jsem se rozhodla do předstartovní hospody dorazit na devátou. To znamenalo strávit v hospodě zhruba dvě hodiny času a můj plán byl dát si dvě piva (nejlépe desítky) a jedno kafe. (když už nejsem v nejlepší kondici, bylo by dobré být aspoň celkem střízlivá) No, úplně se nezadařilo, nějak se mi to popletlo a byly z toho tři piva a žádný kafe.... A tři piva, to je taková ta hrana. Když si dám víc, tak to stojí vždycky za prd, když si dám míň, tak je to vždycky v pohodě, tři - to je, jak kdy to sedne. Myslím, že můj předloňský čas 14:30 byl taky po třech pivech a běželo to fajn. No, dneska to tedy úplně nesedlo. Prvních 25 km do Ádru jsem si připadala taková zpomalená, unavená a přichcíplá. A z jakého jiného důvodu by to bylo než tím pivem? (nebo že by to bylo tím šokem, že po měsíci a půl flinkání se mám běžet najednou celou stovku?)

 Jako na stovkách celkem často, první kilometry mám podobné tempo jako Míša Svobodová a běžíme spolu. I když dneska mi její tempo připadá na začátku spíš až moc rychlé, klidně bych trochu zpomalila, ale zase nechat si utýct Míšu, to nejde, to kde bysme byli..... A stejně vím, že po pěti kilometrech Míša trochu zpomalí a tempo mi pak bude připadat fajn, tak to do ty Rtyně vydržím. A vida, ono dokonce hned za Rtyní jsem ji navíc i utekla, a to bych řekla, že už si cupitám svým pohodovým tempem a že běžím pomaleji než na prvních dvou kilometrech.... 

 Na stoupání na Žaltman jsem docela zvědavá - sice jsem do května běhala celkem hodně, ale popravdě, poslední rok jsem si ještě více než jindy oblíbila roviny a klidně i silnice, maximálně takové malé kopečky s převýšením do 200 m (no sranda, kdybych od začátku roku měla spočítat mnou zdolané kopce s převýšením 300 m a víc, tak by mně i na jedné ruce prsty zbyly :) :), i když zase je pravda že ty malé kopečky jsem vybíhala....

 Ale zatím Žaltman dobrý, jsem nahoře cobydup a jsem ráda, že si chůzí do kopce můžu zas na chvíli odpočinout od běhu.... 

 U Jestřebí boudy se napiju trochu čaje a po silničce sbíhám dolů do Radvanic. Cesta odsud pokračuje přes kopec do Janovic a já zde znenadání dostávám pořádnou krizi. Silnička ze začátku stoupá celkem mírně, tady jsem většinou cupitala, ale dneska to prostě nejde... Ono to ani moc rychle nejde chůzí, cítím se unavená a chce se mi spát. Mám pocit, že těch zdolaných 15 nebo kolik kilometrů mi už bohatě stačilo. Nechápu, co se děje. No, že já jsem na tu stovku vůbec jezdila, když už nemůžu po patnácti kilometrech... 

 Naštěstí z kopce dolů se zas celkem zmátořím. Navíc mě tady předbíhá Zdeněk Koukol, kterému už je 60, tak to by bylo, aby mi utekl. No utekl. Dal mi v cíli dobrých třičtvrtě hodiny. Neskutečný. Hlavně jak on prostě celou trasu pomalu kluše, včetně všech kopců i Ruprechtickýcho špičáku. On do něho sice kluše možná pomaleji, než já jdu, ale i tak je to pro mě nepochopitelný. (Já už v druhé půlce neklusala ani všechny roviny) Škoda, že jsem ho neviděla v žádném prudkém kopci v akci.

 Z kopce do Janovic si to užívám, ale následující asfaltka mírně do kopce už zase drhne. Nedá se nic dělat, sice většinou nasazuji sluchátka až po rozednění, ale tentokrát jiná možnost prostě není. Naštěstí rychlá hudba mě celkem solidně probere, na cestě kolem adršpašských skal do Dolního Adršpachu jsem najednou schopná vybíhat i mírná stoupání a předbíhám hned několik účastníků. 

 Hm, kdyby tam nebyla ta pitomá odbočka červený kousek před kontrolou. Silnice tam vede rovně dolů, ale červená zatáčí kousek do lesa a po chvilce se zas vrací, může to být delší tak o sto metrů a je to taky v blbším terénu... (no upřímně při svém rekordu před dvěma lety jsem tu odbočku prostě přehlédla a pak se už nevracela) Takže teď už celý kopec dolů sbíhám hodně pomalu (silnička je rozbitá a čučet zaroveň pod nohy i na značky nedávám, chtělo by to ještě dvě oči po stranách) a čučím doprava, abych odbočku neminula. Odbočku jsem sice neminula, zato potom se na rozcestí vyrojilo nějak moc cest, logicky jsem to mrskla někam dolů, jenže už po chvíli vidím, že místo abych se k silnici, na kterou se potřebuju napojit, přibližovala, tak se od ní vzdaluju. Ale vracet se mi nechce, hlavní, že to vede dolů. A skutečně dole vyběhnu na cestě, po které se za chvíli na silničku napojím, ještěže to tu znám a hned jsem poznala, kde jsem vylezla...

 Ale jinak si myslím, že by mohlo být zajímavé dát na tuhle červenou odbočku tajnou kontrolu. Hned dvojice za mnou na ni vesele dlabala a proběhla to po silnici. A nechci být šťoural, ale podle mě nebyli určitě jediní... 

 Ale je to zajímavý, jak člověk běží už asi po osmý stále stejnou trasu a každý rok vždy najde nová a nová místa, kde se dá zakufrovat :) 

 Na skvělou občerstvovačku na 25.km u Evy a Jirky dobíhám těsně před půl čtvrtou. Přestože na předlonský čas ztrácím asi 20 minut, nedokážu odsud rychle odběhnout, Navíc když mám hlad jako vlk. Pauza se nakonec protáhne asi na čtvrt hodinu, jsem děsná a navíc neumím rychle jíst, během které asi pět lidí stihlo přiběhnout i odběhnout. Ale posilnila jsem se řádně a do dalších kilometrů vybíhám s větší energií než na startu. Hlavně mě nejvíc nakopává, že během půlhodinky se bude rozednívat, konečně konec té pitomé tmy.

 Do Teplic to frčí jako po másle, hýbu se do taktu rychlých písníček, běžím bez nutnosti přejít do chůze a postupně předbíhám všechny, které jsem viděla na občerstvovačce a odcházeli z ní přede mnou. Jen mě trochu znervózní, když 2 km před Teplicemi musíme letos kvůli rozkopané silnici místo po červené po modré - bojím se, abych zas někde nezakufrovala, když to tu neznám. (Já jsem prostě nejšťastnější na stovkách, kde znám dopředu každý metr a orientaci absoutně nemusím řešit) Ale už je relativně světlo, tak se mi trasa povede uhlídat bez problémů.

 I ve stoupání z Teplic k Vernéřovické studánce jsem stále plná energie, dokonce částečně popobíhám i do mírného kopce. Přestože i v lese už je ve třičtvrtě na pět skoro světlo, radši si na kamenitý sešup ke studánce ještě rozsvěcím čelovku, nerada bych tu letěla po hubě jako loni. No tenhle úsek je snad prokletý, v seběhu se mi i letos povede lehce šktrnout o nějaký kámen, letos jsem to naštěstí ale ustála, i když vě mně pěkně hrklo....

 Kousek před Meziměstím před sebou vidím Honzu Vocáska a v Meziměstí ho pak doháním. Jdeme pak spolu až na Ruprechtický špičák, kdy většinu času stráví Honza vyprávěním historky "Kterak Honza při minulé stovce v brdském potoku o botu přišel", za tu dobu si ji vyslechnu asi ve třech mírně pozměněných verzích - mezi nimi se vždy chvilku bavíme o něčem jiném.

 Tempo máme stále celkem svižné. Nejprve z toho důvodu, že už se nemůžu dočkat občerstvovačky v Ruprechticích (celou cestu z Meziměstí k občerstvovavačce jsme běželi, a to i přesto že Ruprechticemi to stále stoupalo) Zde jsem ale pracně nahnaný čas opět zazdila minimálně desetiminutovou pauzou u hospody, kde jsem si sedla a z nabízeného sortimentu snědla housku, pár sušenek a vypila asi tři deci Fanty. Bohužel, u mě se takhle ten čas 14:30 atakovat nedá, na to běhám moc pomalu, předloni jsem se stavovala všude tak minutu, housku do ruky, sníst za chůze a jde se dál.....

 Zkouším se Honzy (a poté i přibíhajícího Zdeňka, který zakufroval na modré před Teplicemi, já věděla, proč si ji hlídat jako oko v hlavě) zeptat, jestli u sebe nemají vazelínu - před startem jsem si uplně zapomněla namazat třísla a přestože zatím dobrý, vůbec se mi nelíbí, jak už mám kraťasy celý propocený, ale bohužel nemají. No v nejhorším bych mohla skočit v Broumově do lékárny - hm, přičemž si uvědomím, že kromě namazání se vazelínou jsem zapomněla i vzít si s sebou respirátor (a Honza mě okamžitě informuje, že ten sice má, ale nedá), no hlavně že jsem nezapomněla vychlastat ty tři piva....

 Nakonec jsem na hřebenovce zjistila, že byly i věci, který jsem si s sebou vzít nezapomněla a to byl např. jelení lůj. Tak jsem si aspoň intimní partie namazala lojem. Sice mě pak prdel nějak divně svědila, ale opruzeniny jsem až do cíle neměla, takže vše dobře dopadlo.

 Zatímco Zdeněk z občerstvovačky vybíhá a už se nemůže dočkat, až si vyběhne na Špičák, my už kráčíme jen krokem a i tak to je v nejvyšší prudké a kamenité části pěkný záhul. Navzdory mému celoročnímu vymetání rovin, kopce mi dneska jdou snad nejlépe ze všech mých učastí na této stovce, že i dumám, že bych v této kondičce mohla přežít i Iskovo letošní podkrkonoší s 6000 m+. V nejprudší části už vidím, že Honza moje tempo úplně nestíhá. No bodejť by taky ne, po třech stovkách v posledních 4 týdnech, minulý týden 150 v Brdech, a to prý ještě v uterý si dal turistickou třicítku a každý den 12 km do práce (ale to je prý prd, to je jen takový udržovací). Já bych se po takovéto náloži ani neodlepila od startu... Jen tak mimochodem, dnes je uterý odpoledne a moje kilometráž po stovce je stále na nule, když tedy nepočítám cesty o délce 200 m do obchodu a do hospody. Ale aspoň že Honza uzná, že už je trochu unavený. No nic, tak toho využiju a ještě zrychlím, jak jinak, že :)

 Na rozdíl od Honzy, na kterým přímo vidím, že nechce jít sám (no, smůla), já to mám absolutně obráceně a nejvíc toužím po tom moct už být až do konce stovky sama... Jsem prostě zvyklá běhat si sama, celý rok jsem si běhala sama a prostě jsem nejštastnější, když v přírodě široko daleko nikdo není jenom já. Maximálně někoho minout, pozdravit se s ním, případně jít pár kilometrů a trochu popovídat. Ale prostě celou stovku v jednom kuse s někým běžet a o něčem se bavit, ta představa mě uplně ničí. Ale v hospodě před startem i v cíli pak pokecám ráda, to zas jo...

 Únik se mi vydařil a mám hřebenovku sama pro sebe. Ještě se trochu bojím, aby mě Honza nedoběhl v prudkém klesání ze Špičáku, které při své nešikovnosti musím jít dost pomalu Až do dneška jsem si myslela, že pomaleji už se ten sešup ani sejít nedá, ale Honza mě vyvedl z omylu. Dá! Nedohonil mě.

 I když jsem kolikrát po výstupu na Špičák unavená, následující nádherná hřebenovka po hraniční pěšině přes Janovičky směrem k Broumovu mě vždy nakopne a většinou se mi po ní cupitá moc příjemně. Tetokrát jsem navíc nějak po výstupu ani nijak unavená nebyla a cupitá se mi taky moc přijemně. Určitě nejsem pomalejší než v předešlých ročních. Ono celkově ta rychlost byla celkem v pohodě a pomalejší jen o málo, tu hodinu, která do času 14:30 chyběla jsem prostě spíš nějak proseděla.

 Jako Janovičky, tady fakt nebylo zas tak nutný si hrcnout na tu židli. Úplně si vybavuji, jak jsem předloni popadla deli (nabídka se od té doby nezměnila, jen tuším že minule možná byla pistáciová a dnes oříšková) a makala dál. A pak jsem ji žvýkala cestou do kopce a málem jsem se přitom udusila....

 A teď? Nováková se všude na deset minut usadí a deset minut žvýká...

 Stále solidním tempem a se solidní zásobou energie pokračuji dál až do Broumova. No tady byl pro mě největší zážitek pochodu - rozkopaná a zatarasená ulice. No nějak jsem prostě (asi jako jediný učástník) nepochopila, že tou cestou, která podle mě vypadala, že končí někde ve staveništi nebo v zavřeném dvoře, to můžu obejít a projít někam dál. To se mi prostě vůbec nezdálo, a jak víte, když to někde neznám, tak k tomu nemám důvěru, já si to chtěla projít hezky po značce, kudy to znám. A co na tom, že to tam je rozkopané a stojí mi v cestě bagr, teď ráno stejně nikde nebyla ani noha, tak mě nikdo neseřve. Po chvíli koukám, že je to dobré, že to půjde, jen ještě jak se dostat přes zátarasy vedoucí pak na chodník (při své nešikovnosti je nepřelezu). Ale i to se dá řešit, hned vedle je takový dost prudký svah plný mokré černé kluzké hlíny, po něm se musím vydrápat. No na první pokus to uplně nebylo, asi v půlce jsem sklouzla po břiše zpátky dolů, napodruhé se to už povedlo. Břicho černý, ruce černý, ale prdel byla, to zas jo.

 S pocitem že mám energie stále dost se rozhodnu v Broumově nezdržovat a pokračuji rovnou dál. Chyba. Bohužel, to že mi to z Ruprechtickýho Špičáku běželo do Broumova tak nějak samo, nebylo tím, že bych měla tolik energie, ale spíš tím, že to bylo skoro stále z kopce. A z kopce to Andrejce běhá. Po rovině to už bohužel taková hitparáda není a úsek z Broumova pod Hvězdu, to je spíš rovina než klesání. Navíc i na mě je tady v těch polích docela vedro, slunce peče. Z počátečního elánu, že to celé až pod Hvězdu uběhnu, přejdu brzy na strategii "kousek běžím, kousek jdu" až skončím u "jenom jdu a na nějaký běhání se vám můžu až do konce stovky vysrat!" (i když časová ztráta to až zas taková nebyla, protože na tomhle místě jsem v tomhle rozpoložení rok co rok) A Koukol přede mou běží a stále běží a už se nemůže dočkat až si vyběhne i ty schody na Hvězdu. Tady kousek za Broumovem jsem ho viděla naposled.

 Překvapivě schody na Hvězdu mi větší problémy nečiní. Hlavně když nemusím běžet. Snad poprvé je výjdu,aniž bych se byť na pár sekund zastavila.

 Ale cítím, že mi nějak chybí energie, kromě Deli jsem posledních 30 km nic nesnědla. Mám s sebou z domu bagetu z Lidlu a bébéčka, ze svých vlastních zásob jsem ještě nic nesnědla. A když na Hvězdě najdu otevřený stánek s točeným pivem - ne, tomu se nedá odolat, čert vem čas. Jídlo už do mě vůbec neleze, ale vím, že tu bagetu sníst potřebuju, abych měla na posledních 25 km energii. Ale bojuju s bagetou statečně a říkám si, že takhle se asi musí cítit účastníci soutěže "Sněz na posezení co nejvíc suchých rohlíků". Ale jo, za dobrých dvacet minut vysedávání jsem ji do sebe celou natlačila (pivo do mě zaplulo podstatně hbitěji).

 Cítím se zas trochu životaschopně, jen škoda, že svoji bujnost nemám jak předvést, skalami a Kovářovou roklí musím jít co noha nohu mine, abych se někde nepřerazila. Tehle úsek mi tady vždy totálně pije krev, 2 km, kde se člověk pohybuje rychlostí 3 km/h. Jak to bylo hezký, když bylo povoleno běžet dolů po silnici, to byl člověk dole za 10 minut, zatímco tady se plácám snad 40 minut.

 Naštěstí každé utrpení jednou končí, pak už jen malý kopeček nahoru a hurá z kopce do Police.

 V obchodě nic nepotřebuju (a stejně nemám roušku), potřebuju pouze doplnit vodu, k čemuž mi postačí prameník uprostřed náměstí. No vida, když už jsem u vody, tak bych se mohla i trochu polejt, přece jen je docela teplo. A to jsem si myslela, že to bude rychlá zastávka. Kdepak, u mě dneska nejde rychle nic. Střídavě doplňuju vodu a zlejvám se od hlavy až k patě dobrých deset minut a nejradši bych se odsud nehla. Paní, která sedí na lavičce hned vedle a cpe se hranolkama, na mě asi pět minut s despektem kouká a poté se zechuceně otočí na druhou stranu...

 Ale zas jsem ožila, takže hurá na posledních 20 km. Úsek pod Turov je hodně silniční, což já osobně rozhodně vítám a ani na něm nejsou skoro žádné roviny, což je také dobré, po nich mi to už neběhá. Takhle nahoru (snad) rychle jdu, dolů klušu a jde to fajn. Jsem zvědavá, co já a poslední velký kopec Turov. A já zas celkem dobře. Sice jsem tady párkrát zanadávala "Podělanej kopec!!", zvlášť na té prudké louce, kde pralo slunce, ale myslím, že rychlost výstupu byla ucházející a počet pauz během stoupání stejně jako ve všech ostatních kopcích čistá nula. I když dolů se běží pochopitelně lépe, o tom žádná. 

 (Na vrcholu jsem byla přesně ve 14:08 a trochu zamyšleně dumala, kolik to je vlastně kilometrů do cíle a zjistila jsem, že přesně nevím. Jen vím, že skoro o jeden víc než dřív, po tom, co za Chlívcemi totálně zmršili zelenou značku, která ještě před třemi roky vedla přímo kolmo vzhůru na Švedský vrch a teď to pitomě obchází serpentinami a je o dobrý kilák delší. Ta mě hněte skoro stejně jako Kovářova rokle.)

 Do Chlívců seběhnu cobydup. Tady už se trochu pletou účastnící kratších tras, zvlášť skupinka důchodců, která blokuje celou cestu. "Nelekněte se mě, já předběhnu, jo?" zavolám na ně. Jístěže se lekli, že málem spadli do příkopu :)

 Hurá hospoda, kde je potřeba dát si do kontrolní karty razítko. Před hospodou vysedávájí pánové u piva a už na mě volají: "Slečno pojďte k nám." (no to uhodli, že se teď budu zdržovat vysedáváním u piva) "Nemůžu, já běžím stovku, už to mám kousek, tak už se nechci zdržovat!" "No to ale nejde," převezou mě, "my jsme kontrola a musíme vám dát razítko!" 

 Jsem si fakt myslela, že to jsou jen nějací štamgasti, zvlášť když dřív se vždy pro razítko chodilo dovnitř. 

 Nastavím kontrolkartu, banán do ruky a mám se k odchodu, když mě ještě napadne, že bych si mohla doplnit trochu vody (no to byl fakt nápad). Že prý vodu nemají, ale pán se hned chopí iniciativy, že mi pro ni dojde do restaurace (měla jsem mu to rozmluvit hned). Minuta nic, dvě minuty nic, tři minuty nic. To šel snad do sousední dědiny, ne? (mám sto chutí pelášit pryč, ale příjde mi to moc drzé, kór ještě potom, co jsem k nim na začátku nechtěla jít vůbec) Vodu donesl snad za pět minut...

 Tak rychle, posledních 7 km nebo kolik vlastně. Makám nahoru na kopec (to možná mohly být dva kiláky) a zde mě konečně potěší rozcestník s údajem Kostelec 5 km. Je 14:58. Do Kostelce to už je jen stále z kopce, pak asi kilák a půl rovinka. Tak co? Šlo by to dát za 40 minut? Jo, šlo to dokonce zas 39 :)

 (Z vody jsem pochopitelně při té rychlosti nestihla vypít ani deci)

 Takže nakonec čas 15 :37 a celkem spokojenost. Mohlo to být lepší, ale i horší, takže asi tak...

 Mám šílený hlad, bohužel plán osprchovat se a zamířit do hospody na pořádný kus dlabance, trochu hatí skutečnost, že jaksi není s kým a samotné se mi nějak nechce. Většina dorazivších běžců hned odjela domů a stejně se s nikým ani moc neznám. Blbé je, že počítám, že minimálně dvě hodiny ani žádný kamarád nedorazí.

 Ulehnu tedy v tělocvičně na žíněnku a hodinu se bavím tím, že poslouchám, jak mi kručí v břiše. Pak mi to příjde jako dost chabá zábava, takže abych se nenudila, začnu si různě zvedat a protahovat nohy i jiné části těla. Dorazivší Honza Vocásek mě zastihne v nejlepším - s nohama za hlavou, kterými si ťapu vzadu po žíněnce. Kouká na mě dost nechápavě, prý po té stovce udělat takovýto cvik, tak už se zpátky nenarovná....

 Má ještě asi hodinku, než mu jede vlak, takže jak jinak než historka "Kterak Honza na Brdské stovce v potoku o botu přišel - verze č. 4".No konečně se aspoň dozvím, že se bota nakonec bohužel nenašla (vrtalo mi to hlavou celou cestu z Ruprechtickýho špičáku, ale ptát jsem se ho nechtěla, protože to určitě říkal, ale já při běhu nejsem úplně nejpozornější posluchač)

 Konečně po šesté doráží Jirka a pak kolem sedmé už spousta dalších známých, tak ještě počkat, něž se převedou ze smrdutého do nesmrdutého stavu, a kolem půl osmé se konečně dočkám večeře. Unavená a ospalá ani moc nejsem (dvě a půl hodiny oddechu na žíněnence bodly), takže bez problémů vydržím do dvou do rána a ani mi na rozdíl od loňska nepadá hlava na stůl. Pak už ale usoudím, že nic se nemá přehánět a jdu si lehnout.