Valašské kilo

asi 104 km, 3400 m+, 21 hod.12 min.

8. - 9. června 2018

Valašského kila jsem se zúčastnila v polovině čtrnáctidenní dovolené s přítelem.

Asi před třemi lety a dříve, když jsme jezdili s přítelem na dovolenou, tak jsme se vždy během dovolené celkem často hádali. Já totiž chtěla neustále někde lítat, zatímco přítel by se nejradši vyvalil u vody a klidně jen ležel.... A zatímco moje příjemné tempo je rychlostí 6 km/h bez pauz, on chodí tak 4 km/h a rád si sedne na každou druhou lavičku. A zatímco já bych dala každý den třeba 30 km, jemu stačí i tři.... (no dobrá, přeháním, občas dá i těch dvacet bez keců...)

Ovšem od té doby, co jsem dostala ten geniální nápad, že se uprostřed každé dovolené zúčastním nějaké stovky, hádáme se mnohem méně. Ono i takový běžec a turista jako já uznává, že těsně před stovkou a těsně po ní není nutné nachodit další stovku... Tudíž jsou nyní naše dovolené harmoničtější a naše chodecké potřeby mnohem více sladěné. A „šnečku pohni“ říkám už příteli jenom asi třikrát denně oproti předešlému 30x denně :)

Jelikož stovka, která na letošní dovolenou vyšla, bylo právě Valašské kilo, strávili jsem několik dní dovolené v Beskydech. Ve středu před stovkou jsme byli na výletě na Velké Čantoryji, ve čtvrtek potom na Velkém Sošově a na Filipce. Zatímco přítel si poté oddychl, že konečně ode mě bude na jeden den pokoj a bude si moci odpočinout, pro mě to bylo takové menší rozhýbaní před samotným kilem :)

"useknutá" rozhledna na Velké Čantoryji

chata na Filipce

Jelikož na víkend meterologové hlásili možnost přeháněk a bouřek, řekla jsem si, že by nebylo od věci, koupit si pláštěnku. V pátek dopoledne jsme byli ještě v Třinci, do centra města se mi už zacházet nechtělo, šla jsem tedy obhlédnout obchůdky kolem Kauflandu, u kterého jsme parkovali, jestli by v některém pláštěnky neměli....

Nechápu, jak se to stalo – čučela jsem do výlohy místo na zem (kdo by také čučel na zem, když tam nic zajímavého není) a vůbec jsem si nevšimla nějakých zarážek pro auta, které byly těsně před obchodem.... (jako kdo by je tam taky čekal – to by napadlo leda totálního hňupa vjet do krámu autem!) Takže z toho byl moc pěkný let i s odrazem. Jen tak tak že jsem nevysklila výlohu.

Kupodivu fáze dopadu, i když dost tvrdá, dopadla ještě celkem dobře – naražená kolena jsem už měla x krát a vím, že se vzpamatují relativně rychle. Kámen úrazu byla tentokrát fáze odrazu – kdy jsem se odrazila, aniž bych vlastně chtěla a byla na to připravená, a na překážku jsem  našlápla skoro kolmo a tím pádem se mi prsty na levé noze nepřirozeně ohnuly směrem k tělu....

Zajímavé, že v první chvíli nejvíc bolela kolena a prsty jsem vůbec nevnímala.

Až teprve o několik minut později zjištuji, že prsty jsou nějaké ztuhlé a bolí. Ale chodit ještě celkem můžu.

Hm. A odpoledne se stavujem v dalším Kauflandu, tentokrát už ve Valmezu, abych si s sebou na závod nakoupila nějaký proviant, a prsty nejen že bolí, ale chodit už nějak moc nemůžu. Přejít z jednoho rohu Kauflandu do druhého je skoro nadlidský výkon. (Co já budu dělat na stovce???)

Nahážu do košíku bezmyšlenkovitě pár kusů potravin a říkám si, že když už jsem s Jirkou domluvená, tak s ním na pivko večer zajdu, ale pak asi zase odejdu a na stovku nevyrazím....

Při převlékání ponožek zjištuji, že prst vedle palce spíš připomíná prst slona než prst člověka. Ale kupodivu už zase jakštakš chodit můžu...

S Jirkou zajdeme asi na dvě hodinky do hospody a poté, co celkem bezbolestně a bez kulhání zvládnu asi 400 metrů zpět na základnu, rozhodnu se, že dám přece jen té stovce šanci.....

K závodu:

Valašské kilo je orientační stovka. Tudíž tato stovka neměla žádnou dopředu vytyčenou trasu, ale na startu jsem se měli dozvedět několik vrcholů, kde budou kontroly, sami si je najít na mapě a trasu mezi nimi si sami vymyslet.

K předzávodní přípravě se různí závodníci postavili s různou mírou pečlivosti. Zatímco Ivana s Blankou si dopředu vypsaly a různě barevně označily všechny vrcholy, které na doporučené mapě našly, objevili se i tací borci, kteří se ani nenamáhali si nějakou mapu kupovat :) Já jsem byla ten zlatý střed: Koupila jsem si mapu. No vlastně možná trochu lepší střed. Také jsem si na ní našla, kde je Valašské Meziříčí:)

Tudíž se nemůžete divit, že mě pěkně rozhodilo, když nám organizátor oznámil, že na start nás dovezou autobusy někam jinam. Ale v autobuse hrála pěkná hudba a chlastala se Ořechovice, takže jsem mu to nakonec odpustila :)

Dojeli jsme do nedalekého Mořkova, kde byl v deset hodin start z místního fotbalového hřiště. Na této stovce bylo takovou kuriozitou, že po odstartování nikdo neodstartoval :) Start totiž znamenal to, že jsme dostali kartičky s šesti vrcholy s kontrolami, přes které bude nutné projít, tudíž než mohl člověk někam běžet, bylo nutné nejprve podle mapy promyslet, kam běžet....

Z hledání vrcholů a plánovaní trasy jsem měla docela vítr (docela nerada bych strávila třicetihodinový čas vytyčený na závod sezením v trávě a civěním do mapy), ale nakonec jsme z toho udělali kolektivní práci ve skupinkách a bylo to v pohodě. Každý našel na mapě nějaký vrchol (Nováková sice nenašla žádný, o to však dávala větší pozor, když našel někdo jiný, aby si ho na mapě nezapomněla zakroužkovat) a během slabých dvaceti minut jsme mohli vyrazit.

Cesta na vrchol první – Kamenárka (asi 7. km)

Jak jsem správně tušila, trasa vedla do Beskyd.

První vrchol Kamenárka se nacházel jen asi 7 km od startu na červené hřebenovce.

A na hřebenovku se bylo potřeba někudy dostat, tudíž jsem mrkla do mapy, koukla, že na červenou vede modrá a zavelela po modré.

Nato koukl do mapy Jirka a zavelel po žluté. "Ta je aspoň o kilák kratší!"

Kouknu tedy do mapy znovu a musím uznat, že má pravdu. Tudíž hned na začátku zjištuji, že orientační závod není věc vůbec jednoduchá – nejde jenom o to najít nějakou cestu, ale je potřeba ještě najít co nejkratší cestu! (a to jsem pak v průběhu závodu zjistila, že ani to není konečná – ono je potřeba najít nejen co nejkratší cestu ale také co nejméně kopcovitou cestu!)

Naštěstí jsem si už dopředu říkala, že tady nezávodím, tady si jedu užívat Beskydy a někdy třeba i dojdu...

(ale na orientační nesmysl Magdy nemám ani já, ta běžela totiž po zelené, která byla ještě o další minimálně kilometr delší než moje modrá :)

Vzhledem k tomu, že turistická značka začíná až na kraji vesnice a od stadionu absolutně netuším kam, radši nikam neběžím a zatím jdu s Jirkou. Ona cesta na hřeben stejně stoupá, takže bych daleko nedoběhla.

Myslela jsem si, že Jirkovo tempo na mě bude pomalé, ale příjde mi, že jde nějak hodně rychle. Nebo to je tím, že prst pochopitelně trochu bolí (i když snesitelně), jsem nějaká unavená (že by mě drobné výšlapy v Beskydech přeci jen unavily?), nevyspalá (není se co divit, když už týden spím nepohodlně v autě a o dost méně než doma). Sama bych rozhodně rychlejší nebyla.

A na červené hřebenovce se raději také nikam netrhám. Navíc, když mi Jirka prozradí, že jít stále po červené je nerozumné, protože kopečky, přes které vede, se dají podejít po neznačené vrstevnicí. Já jsem ráda, když v noci uhlídám značenou cestu, míchat to s nějakými neznačenými, to je na mě opravdu vysoký level. Tak jako možná bych to trefila, ale byla bych na první kontrole někdy s rozedněním.....

Na kontrole se míjíme s Ivanou, Blankou a Edou.

u kontroly

  
Cesta na vrchol druhý – Čertův Mlýn, asi 30. km (přes Malý Javorník a Radhošť)

Vzhledem k tomu, že dále se trasa jeví orientačně nenáročná (po červené na Javorník, modrá přes Radhošť až na Pustevny, zelená a červená na Čertův Mlýn) a žádné vychytané neznačené cesty prý není potřeba používat, neodolám a když se hřebenovka změní v úžasnou mírně klesající úzkou pěšinku, rozbíhám se kupředu.

Zastaví mě až jakási bažina – tápu, kudy by šla nejlépe projít.

To pozdější vítězka Magda si s takovými  prkotinami hlavu neláme.. Proletí bažinou jak raketa, pouze ve chvíli, kdy do bahna zapadne téměř po pás, zanadavá "Kurňa, co to je?!"  ( aniž by ovšem zpomalila, či dokonce zastavila)  a v mžiku je pryč.

Také jsem chtěla bažinou projít, ale když vidím na vlastní oči, jak je hluboká, radši se vracím zpět a najdu pěšinku, kudy se dá obejít.

Ovšem svého nadávání se také dočkám....

Pokračuji stoupáním na Malý Javorník, z něho dolů na Pindulu, poté zas nahoru na Radhošť... A jó. Vždyť tuto trasu přece znám z Beskydské sedmičky, akorát že na B7 se tudy šlo v protisměru!

Jakou mám jindy radost, že nějaký úsek už jsem někdy šla a poznávám ho, tady se moje radost záhy mění v děs. To ten příšerný prďák na Javorník teď budu slézat dolů?! A z Radhoště to bylo nekonečně prudce z kopce, takže nyní nekonečně prudce do kopce....

Znovu se ve mně ozývá stejná nechuť jako během B7. A znovu se potvrzuje, že vysoké prudké kopce mi prostě absolutně nesedí, horské stovky mi nesedí. Ani směrem nahoru, ani směrem dolů.

Cesta dolů na Pindulu není cesta, to je naprosto neschůdná příšernost. (já jsem tedy během svého slovního výlevu použila ještě sprostší kombinaci!)

Zrovna když si sedám na zadek (protože po nohách se tohle prostě sejít nedá), proběhne kolem mě tryskovou rychlostí Hanka Večerková. Ehm. To se dá jako běžet?

Nojo kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten čumí.

Jestli jsem si bláhově myslela, že nahoru na Radhošť mi to snad půjde lépe, tak jsem se šeredně spletla.Zatímco všichni kolem mě jdou jak stroje, já povylezu asi dvacet metrů a musím si odpočinout. Dalších dvacet metrů a další pauza. Sakra, co se děje???? Jsem strašně unavená, nemám vůbec žádnou sílu.

Automaticky se držím pochodujících se postaviček před sebou, přestože se mi každým krokem čím dál více vzdalují. Nevím, jak dlouho pak ještě jdu setrvačností dál a dál, i když už je nevidím... Až za celkem dlouhou dobu mě napadá, že bych se mohla podívat, jestli jsem stále na značce. No jistěže mi zmizela úplně stejně jako ty postavičky! (vtipné je, že nejsem schopná určit, jestli postavičky sešli ze značky a já za nimi, nebo jsem z ní sešla sama až poté, co mi zdrhli). Nemá smysl něco vymýšlet, radši se vrátím. 

Hm, tak sto metrů výškových to možná bylo  Není nad to si před velkým kopcem stoupání trochu natrénovat nanečisto, žejo :) A jsem zas skoro dole.

Zrovna přichází Jirka, tak snad s ním se už neztratím.

Proč ale jde tak strašně rychle??? Vždyť já mu skoro nestačím. A to mi ještě celou cestu tvrdí, že je unavený po Mátře, že jde dnes strašně pomalu!

Spíš natrénovaný, než unavený, řekla bych.

Asi chcípnu. V životě nahoru nemůžu vylézt, ten kopec nemá konce. Velká klika, že jsem na Mátru nakonec nejela. Takovéhle převýšení absolutně nezvládám. Na sedmnáctém kilometru mi GPS ukazuje 1200 m+!!! (což odpovídá přes 6000 na stovku). Tak že by v tom převýšení byla odpověď na to, proč si připadám jak oživlá mrtvola?

Jediné, co mě udržuje při životě je, že se musím smát, když si vzpomenu, jak organizátor povídal na startu – jestli tohle máte někdo jako svoji první stovku, tak jste zvolili správně a myslím si, že je velká šance, že dojdete. Na začátku jenom dva kopečky a potom už to je skoro pořád z kopce.

Ha ha ha. Podle mě spíš velká šance, že pojdete :)

Já si tohle zvolit jako první stovku, tak je to moje první a zároveň poslední.

(teda lépe řečeno můj první a poslední pokus o stovku)

Zlatá Červenokostelecká.

Nejradši bych to někde zapíchla a jela domů. Jenže ono těžko můžu skončit někde nahoře na Radhošti. Přestože je relativně teplá noc, kdybych si sedla nebo lehla, tak mi stejně za chvíli bude zima. Takže v každém případě musím jít dál. A jestli jít dál na vlak, nebo dál po trase, to už mi příjde jedno, takže pokračuji po trase...

Stejně nemůžu skončit na 17. km. Organizátor říkal, že čím víc kilometrů dojdem, tím víc pěněz pak poputuje pro postiženou Adélku. Takže až na nás dolehne krize, tak si na ni máme vzpomenout a přemoct se, najít v sobě morál a pokračovat dál. 

Takže se přemáhám a hledám. Sice najít nemůžu, ale zase představa, jak potom vysvětluji, že jsem ho na 17. km nenašla.... To radši jdu i bez něj.

No aspoň že z Radhoště už se klesá. Přestávám být tolik unavená, pro změnu začínám po cestě spát. Bezva.

A po klesání logicky opět nahoru. Šílený pruťák na Čertův mlýn. Melu z posledního a u toho spím. Dokonalá kombinace. Zakopávám asi po dvacáté páté, dokonce jsem to i v jednu chvíli začla počítat. Kupodivu jsem to vždy nějak vyrovnala, pády už mám asi vybrané.

Cesta na vrchol třetí, Hluchanka, asi 47. km

Na kontrole nás opět docházejí Ivana s Blankou.

"Á, modrý zadeček, šmoula je zas tady." Vítá mě Blanka. (měla jsem modré triko i modré kraťasy)

A přitom houby modrý zadeček, to mohla říct jen proto, že mě v té tmě špatně viděla. Když jsem se po závodě převlékla, zjistila jsem, že zadeček byl po „jízdě“ z Javorníku úplně nehezky hnědý. Fuj.

Jediná klika, že si při chůzi na prdel nevidím a nemusela jsem se na něho celou cestu dívat.....

Konečně začíná svítat. Doufám, že mně to teď půjde rychleji a světlo mě trochu probere. Také je sympatické, že následujících 17 km na další kontrolu z naprosté většiny klesá, v nejhorším vede po rovině.

A ono nic. Sice se z kopce trhám dopředu, můj náskok mi však déle než asi 3 kilometry nevydrží. Při dopadu levé nohy zabolí levý prst, při dopadu pravé pro změnu naražené koleno. Navíc se mi stále chce strašně spát...

Odběhnout dopředu ale přece jen bylo docela chytré, teď si tady hezky sednu a než Jirka dorazí, pár minut se prospím....

Blanka mi pak říkala, že ji spící šmoula na pařezu docela pobavil.

„Co tady na tom pařezu děláš?“

"Já tady, prosím, spím.“

Á sakra, to už tady je i Jirka? Nějak brzo, ne?.

Vyspala jsem se moc málo, tudíž po chvíli se rozhodnu celý postup zopakovat. Trasa navíc mírně klesá po asfaltové silničce, po té se mi běží docela příjemně (aspoň ve své unavě o nic nezakopnu).

Dole zase pár minut sedím/ ležím a čekám, než Jirka dojde.

Zhruba na 42. km kolem mě opět profičí Magda Zárubová. (Co ta tady proboha ještě straší?) Tak prý že si zas dala asi 2 kiláky navíc. No nevím, podle její rychlosti bych řekla spíš dvacet...

Její tempo je víc než rychlé, říkám si, že bych se jí mohla zkusit chvíli držet, že bych se třeba mohla probrat.....

Sice mi uteče asi po dvěstě metrech :), ale přeci jen následující tři kilometry v kuse běžím a tak si vytvořím na Jirku asi tak desetiminutový náskok.

Hurá, konečně se trochu déle vyspím!

Lavička tu není, tráva bude plná klíšťat, nenapadne mě nic chytřejšího než si lehnout na kraj silničky. (za celou dobu tady neprojelo jediné auto, měla jsem prostě za to, že je tady zákaz vjezdu).

Usnu snad v témže okamžiku, co si lehnu.

Probudí mě až nějaké houkání. A ono přede mnou auto, kterému jsem  svým tělem zatarasila cestu. Á do prdele. Uznávám, že tohle ode mě vůbec, ale vůbec nebylo chytré....

Vůbec netuším, jak dlouho jsem spala... Kde je Jirka? Už prošel? (to by mě vzbudil, ne?)

Těsně před kontrolou mě, přiznávám, lehce vytočila jedna závodnice, která si klíďo píďo vylezla těsně přede mnou z nějaké louky.

"Já jsem šla zkratkou!" Vysvětluje, když zachytí můj udivený pohled.

V té chvili jsem usoudila, že orientační závod je pěkně na prd. Lidi si klidně choděj zkratkami,  zatímco člověk běží jak blbej (no dobrá, furt neběží, občas taky leží) -  a navíc jim na to nemůžete říct ani popel, protože si každý může chodit, kudy chce.....

Cesta na vrchol čtvrtý, rozhledna Miloňová, asi 65. km

Na Hluchance je živá kontrola s občerstvovačkou, kde se zdržím asi čtvrt hodiny. Musím doplnit trochu energie. Jako vždy jsem si toho s sebou moc nevzala, protože nesnáším těžký batoh. Jen dva sýrové rohlíky, nějaké bonbony, neochucenou minerálku a čokoládové tyčinky jsem tentokrát nahradila sušenkami bebe, protože jsem se bála, že se čokoláda v teple rozteče.

Ve snaze se probrat jsem v noci těch bébéček zbouchala dokonce dvě balení.

No, alespoň jsem pochopila, co to znamená ten „rychlý zdroj energie“, (jak o nich říkali v reklamě). Ta energie je totiž tak rychlá, že než ji stihnete zaregistrovat, tak už je pryč....

Nevím, jestli tolik pomohlo jídlo a pití na občerstvovačce, nebo to bylo tím, že konečně vylezlo sluníčko a bylo nádherně teplo (tedy pro mě, ostatním byl prý nechutný hic) nebo nejspíš obojím, ale druhou denní padesátku už jsem si, dalo by se říci, celkem užila. Sice prst zázračně bolet nepřestal, nějakou únavu jsem cítila až do konce, ale už jsem se aspoň přestala válet uprostřed silnic.....

Ona ta druhá padesátka byla také mnohem pohodovější než ta první, zatímco první měla převýšení přes 2000, druhá část už jen něco málo přes tisíc. Když to trochu přeženu, následujících 30 km byla příjemně zvlněná rovina, dalších 15 km byla úplná rovina a posledních 8 bylo z kopce dolů.

A když se přeci jen nějaký kopeček objevil, většinou se vždy ještě ukázalo, že si ho vycházím zbytečně a dal se někde podejít. No opravdu – snad třikrát, když jsem seběhla z kopce,vynořil se najednou přede mnou z houští nějaký závodník, který si to šmiknul někde po vrstevnici. Ale zas úplná rovina mi také nesedí, tudíž mě tito borci ani nijak nevytáčeli.

A pro mě bylo určitě nejjednodušší držet se turistických značek – vymýšlet na mapě nějaké zkratky, když to tady vůbec neznám, to by se ze zkratek lehce staly objíždky :)

kousek za Hluchankou

Trasa druhé padesátky byla opravdu krásná – téměř celou dobu po červené hřebenovce, která se přes malé kopečky vlnila nahoru a dolů a téměř nepřetržitě nabízela uchvatné výhledy na všechny strany. Od kontroly na Hluchance jsem se zázračně rozeběhla a následujích asi 10 km jsem dost možná zvládla i tempem kolem 7 km/h a moc mě to bavilo.

Zasekla jsem se až na Třeštíku, kde jsem začla lehce třeštit, protože se tam muselo odbočit kousek na neznačenou cestu, a protože já jak nemám trasu po turistické značce, tak mě to vždy dokonale rozhodí....

třeštit =bláznit, blouznit, šílet, vyvádět, trojčit, jančit, střečkovat, poulit (oči), vyvalovat, boulit (slovník synonym online)

Ale nakonec ještě dobré., Také jsem se mohla zaseknout už na Bumbálce a začít tam bumbat, a to by třeba mohlo dopadnout ještě hůře...

A zanedlouho jsem začla třeštit znovu, protože jsem si podle mapy (a přišlo mi, že chytře) naplánovala trasu na rozhlednu po modré a naučné stezce, a všichni závodníci  - tedy všichni dva, co tam zrovna šli - na rozcestí odbočili na červenou.....

Vzhledem k tomu, že to byli ti stejní, co tak chytře obcházeli kopce, které jsem já vycházela, usoudila jsem, že by na jejich rozhodnutí mohlo něco být a šla jsem za nimi.

Bohužel mi zdrhli, tudíž jsem si pak pěkný kopeček vyšla, který se zas dal určitě podejít.... A zašla jsem si tak půl kiláku na rozcestí se žlutou značkou a poté skoro půl kiláku po žluté zpátky, když se to tam dalo šmiknout svahem dolů....

Vrchol blbosti jsem ovšem předvedla přímo u rozhledny:

Na rozhlednu vedla naučná stezka. A ještě si říkám – proč ta NS proboha vede v takových serpentýnách, když by se to dalo střihnout přímo nahoru? A jak jdu? Pochopitelně, že po té NS. Naše značka, náš pán.. Hlavně, že se ještě dívím, když se u rozhledny z té zkratky přede mnou vynoří turisté, které jsem předcházela někde kilometr před rozhlednou a říkala jsem si, že jdou, jako když noha nohu mine....

Vylezu na rozhlednu, zapíšu kontrolu.

A jak jdu dolů? No pochopitelně, že automaticky opět po té NS!

Cesta na vrchol pátý, Hážovické díly, asi 86. km

Zhruba čtyřkilometrová vracečka na rozhlednu a zpátky na červenou hřebenovku, dalo by se říci, pojmula veškeré kopce, které na denní padesátce byly. To bylo nejprve po žluté dolů do údolí a potom po NS nahoru na rozhlednu a zpátky - kdo by to byl řekl - přesně obráceně – po NS dolů do údolí a po žluté nahoru na červenou.

A poté zase po té nádherné červené hřebenovce s těmi úchvatnými výhledy na všechny strany dále a dále, dalších dvacet kilometrů.

I když pravda, já – mistr orientace v mapě – jsem původně jít po hřebenovce neplánovala. Tedy přesněji, plánovala jsem po ní jít, ale jenom po Kotlovou, odkud mi to přišlo kratší, kdybych pokračovala po modré do Solance a pak po silničce zpět na červenou.

I když zas o tolik kratší to nebylo a vyčíst z mapy, jak to bude vypadat s kopcema – no to byste po mě chtěli trochu moc.....

Ještě že za mnou jde zrovna Vít Randýsek, který má ve volbě cesty jasno (no jistě, když využívá nápovědu po telefonu). "Zrovna jsem o tom diskutoval s tátou a ten mi říkal, že kdybych nepokračoval po hřebenovce, tak bych byl debil. Po té modré se to sleze celé dolů, a pak se zas budeš škrábat nahoru. Tak ale jestli ti to vyhovuje lépe."

Mně možná, mému postiženému prstu těžko.

V cíli jsem pak ale zjistila, že většina rychlejších účastníků spíše běžela přes ten Solanec – že to prý zas tolik nezklesalo, a nahoru to po asfaltce také mohlo být docela rychlé... Bylo to kratší asi o 2 km.

Mně v té chvíli ale tak nějak bylo jedno, která cesta bude rychlejší. Já jsem se rozhodla pro červenou hřebenovku hlavně z toho důvodu, že se mi prostě strašně líbila a chtěla jsem si ji celou projít.

Někdy kolem druhé hodiny mě tady chytla asi čtvrthodinová přeprška a i dunění hromu jsem z dálky zaslechla. (jinak bylo celý den krásně) No vida, tak kvůli tomuhle já si kupovala tu pitomou pláštěnku za pitomých 12 korun a málem se při tom zabila!

Většinou jsem jen šla, občas jsem z kopečka chvilku cupitala, ale ono těch kopečků ani moc nebylo. Jen jsem se krátce stavila na jedné chatě, kde jsem si koupila nanuk a malinovku.

Cesta na vrchol šestý, Dálnice, asi 94. km

Na kontrolu Hážovické díly jsem se moc těšila, protože na ní byla občerstvovačka. Jen škoda, že jsem si to přečetla až asi 100 metrů před ní, a samou radostí se k ní rozeběhla, tudíž jsem se těšila jenom asi půl minuty :(

Zase jsem tady pobyla kolem čtvrt hodiny, žrádlo je žrádlo, i když tentokrát jsem se mu nemohla věnovat úplně zcela, protože bylo také potřeba promyslet, kudy natrasovat posledních necelých 20 km do cíle. Tento poslední úsek byl orientačně rozhodně nejhorší, protože už nešlo celou trasu naplánovat pouze po turistických značkách (jak tomu bylo z naprosté většiny na předešlých osmdesáti kilometrech), ale nejkratší varianta vedla tak z poloviny po silničkách.....

A v tom aby se prase vyznalo....

Organizátorka – vidouc moje tupé zírání do mapy – mě alespoň nasměrovala, kudy pryč z kontroly.

Takže super – prvních 20 metrů bych měla. Teď už jen doladit těch zbývajících 20 kilometrů :)

No, co vám budu povídat. Startovala jsem s úmyslem, že GPS ani mobil s mapami.cz nebudu ani zapínat, a celou stovku se budu orientovat jen podle mapy. HA. HA. HA.

Když jsem opustila bránu startu , GPS jsem zapnula, ale s tím, že se na ni podívám, jen když se úplně, ale úplně ztratím a nebudu mít sebemenší tušení, kudy kam.(a půjde mi o kejhák)

Ehm. Podívala jsem se na ní asi o 1 km dále, když jsem na první kouknutí neviděla na rozcestí značku.

A poté jsem se už na ni dívala, kdykoliv jsem si nebyla jistá....

Před rozhlednou Miloňová, která nebyla na doporučené mapě KČT (to by mě tedy vážně zajímalo, jak by k ní někdo trefil jenom s používáním této mapy) jsem pochopitelně vyzvala do boje mobil a mapy cz, protože podle map v garminu se tak maximálně dá jít po značené trase nebo turistické značce, ale orientovat  se v nich jako v normální mapě, to se prostě nedá.

No a na posledním úseku to už byla těžká kombinace všech dostupných přístrojů. A ani tak to nebylo uplně jednoduché. Když na garminu je ta mapa prostě strašně maličká a vypadá úplně jinak, ani s názvy vesnic se většinou nenamáhali... Na mapách.cz to je sice pěkné, ale proč je to sakra celé natočené jiným směrem než papírová mapa? A papírová mapa, ta je vůbec nějaká převrácená (jo aha, já ji mám otočenou vzhůru nohama). Ale stejně, prostě je strašně velká, vždycky mi aspoň  minutu zabere jen to, než na ní vůbec najdu, kde jsem......

Takže tak. Kdyby bylo na stránkách závodu striktně napsané, že GPS je zakázaná, tak bych se to určitě snažila dodržovat. Ale prostě na stránkách nic nebylo, na startu nic neřekli (a nikdo se – chytře – neptal), tudíž jsem se řídila pravidlem co není zakázané, je povolené. A myslím si, že asi většina z nás.....
(ale zase je pravda, že jsem se opravdu primárně snažila orientovat podle papírové mapy a turistických značek, s GPS jsem si pomáhala hlavně v noci a na těch posledních kilometrech po silničkách, to na jiných akcích do ní civím pořád)

Poslední kontrola Dálnice překvapivě není na dálnici, ale uprostřed jakési džungle. Nebo jestli si myslí, že když tudy proženou 60 závodníků, že jim tam tu dálnici vyšlapou?

A hurá do cíle, asi 104 km

Konečně jsem se s orientací po silničkách celkem zkamarádila, takže mám i čas kochat se přírodou. Přestože už jsem sešla trochu níže, jsou zde stále nádherné výhledy na okolní Beskydy.

No nic, když už dneska nezávodím, mohla bych si aspoň vyfotit nějaké fotky.

(To mě vážně napadlo brzo, vzhledem k tomu, že nezávodím už od startu :)

Tohle už byl docela pozitivní rozprcník :)

 Posledních 8 km už opět vede po mých oblíbených turistických značkách, stále příjemně klesám, k tomu mě motivuje, že už čuchám za rohem cíl a tak se ještě na této akci podruhé vzepnu a poslední kilometry dávám rychlostí téměř 8 km/h.

Hurá, cíl! Tempo bylo dneska víceméně turistické, ale zase když přihlédnu k tomu, jak mi v pátek odpoledne dělalo problém přejít Kaufland, viděla bych zdolání stovky rychlostí 5 km/h celkem jako úspěch :)

Co říci závěrem?. Určitě musím pochválit skvělou organizaci akce, kde jsme za nízké startovné měli po dva dny k dispozici základnu, kde jsme dostali neomezeně jídla a pití a mohli po závodě přespat. Taktéž dvě občerstvovačky v průběhu akce byly milým překvapením, o to vice, že nás na nich obsluhovali moc milí lidé a stále s úsměvěm.

A co říci na orientační stovku? Orientační stovka byla určitě zajímavá zkušenost. V noci jsem si tedy nějak sama jít netroufala a radši jsem se držela Jirky, ale ve dne jsem tu trasu více méně zvládala naplánovat i projít sama a celkem mě to bavilo.
Ovšem přiznávám, že více se zase těším na stovky, kde budu mít danou trasu, kterou si předem doma budu moct nastudovat a pak se ji budu snažit zvládnout co nejrychleji :)

Libouchecký ultramaraton

26. května 2018

asi 107 km/3300 m+, 15 hod. 33 min.

Jéé, já byla táák šikovná :)

Poslední dobou se u mých kamarádů rozmohl takový nešvar účastnit se dvou či tří stovek hezky v týdnech po sobě s cílem dát každou následující vždy o něco rychleji. Například Martin dal Čavisovskou asi za 18 hodin a týden na to Rakovnickou za 16:43. Nebo Magda začínala na Jesenické s časem asi 18 hodin, týden na to dala Čavisovskou, aby pak třetí týden uběhla Rakovnickou za užasných 13:27. Tudíž jsem si říkala, že tohle musím také vyzkoušet. (sice moje dřívější pokusy o dvě stovky po sobě skončily vždy fiaskem, ale to už bylo loni, předloni a předpředloni..., letos je třeba ta správná konstelace hvězd). A po Rakovnické stovce jsem se nijak zvlášt unavená necítila, a Libouchecká stovka se mi jevila moc sympaticky – můj oblíbený kraj v okolí Ústí n. Labem, opět ranní start, který sliboval, že pokud trochu hýbnu hýžděmi, nebudu muset do tmy.., rozumná kilometráž 102 km, převýšení tak akorát...

Tak já to tedy zkusím. V nejhorším z toho bude další DNF. Nebude první ani poslední.

A já nakonec byla druhá! Což sice musíte brát trochu z rezervou, protože moc extrémně rychlých holek nějak nedorazilo (což je ostatně jasné i z toho, že na to druhé místo by stačil i o téměř dvě hodiny horší čas). Ale co, já bych se v tom nepitvala - za mě dobrý!

A čas byl sice o 8 minut horší než na Rakovnické, ovšem vzhledem k tomu, že tady mi GPSka naměřila o 3,5 km více a téměř o 1000 metrů větší převýšení, tak byl pochopitelně mnohem lepší...

Takže to fakt funguje. To mě skoro až mrzí, že nejedu příští týden na Mátru....

Ovšem, musíte uznat, že výsledek byl skutečně zasloužený, protože moje příprava před akcí byla vážně precizní:

Celý týden jsem trávila tím, že jsem buď seděla na židli v práci, nebo seděla případně ležela doma v posteli a vyvarovala se jakéhokoliv jiného pohybu , abych se náhodou zbytečně neunavila...

Vzhledem k tomu, že mě popruhy mého baťůžku z Lídlu na Rakovnické stovce lehce začaly rozdírat ramena, rozhodla jsem se, že je třeba situaci nějak řešit. Podobně jako Magda. Ta si také vzala na Jesenickou nevhodný baťoh, tudíž si koupila nový a hned další stovku vyhrála. Ovšem já jsem to vyřešila ještě geniálněji. Já jsem si prostě na trasu nevzala žádný! A jak se mi krásně utíkalo. (akorát jsem potom dva dny skoro nemohla ohnout pravou ruku v lokti, z toho, jak jsem v ní celou dobu držela láhev s pitím, na což nejsem zvyklá - i půlkilo se za patnáct hodin celkem pronese!)

Jelikož mi přišlo, že mám trochu namožené lýtko, pečlivě jsem si ho před cestou namazala konopnou mastí. Nevím, jestli to bylo tím, že ji už mám doma skoro rok otevřenou (ale trvanlivost měla až do r. 2019), nebo tím, jak se mast smísila s potem z mé kůže (v autobuse bylo dusno), pravdou zůstává to, že to nějakým záhadným způsobem začlo kolem mého sedadla zápáchat, jakoby mi tam někdo podstrčil leklou rybu a pár lidí v mé blízkosti začlo kolem sebe divně čenichat....

Ale znáte to, pro velké výkony je třeba vždy také něco vytrpět.

(a když je to nutné, nechat trpět i ostatní...)

Když jsme s Jirkou v pátek večer zašli do hospody na pivo (Chápete někdo proč se říká zajít na pivo, když všichní tím myslí na piva?), a Jirka mi říkal, že čtvrté už si nedá, protože ráno řídí, ale já si dát můžu, odpověděla jsem, že už ty tři lehce cítím a nechci dopadnout jako v Rakovniku a dám si raději kafe. (vidíte to, jak jdu do sebe?)

A pivo jsem si dala až po deseti minutách rozmýšlení se!

A jako poslední bod mé přípravy jsem si pohlídala, abych se v noci alespoň trochu rozumně vyspala. A nenechala jsem se vůbec rozhodit tím, jak si Jirkovi kocouři v mé ložnici hráli na honěnou, skákanou a hryzanou. (protože jsem moc dobře slyšela, že hryzání jde zleva a já mám svůj mobil s nabíječkou vpravo)

A jde se na věc:

Museli jsme vstávat už před třetí ráno, abychom se do půl páté stihli dopravit na prezentaci do Libouchce. Co mě celkem zaskočilo byla skutečnost, že byla venku tma. Protože já si dala předsevzetí, že tento víkend opět ani na minutku do tmy....

A na startu mě zase pro změnu zaskočili ti závodníci, kteří na první pohled všichni vypadali nějak moc jako nadupaní běžci, a potom ty nápisy všude „Libouchecký ultramaraton“..

Víte, já jsem zvyklá, že jezdím na stovky, kde jsou vždy i nějací turisté, ne na ultramaratony. A teď najednou na startu zjistím, že nejsem na stovce, ale na ultramaratonu (když jsem za celý život běžela jen jeden maraton a navíc jsem ještě unavená po Rakovnické stovce!). A ultramaraton - to zní skoro stejně podezřele jako maraton. A tam všichni celou dobu běželi! A já 102 km určitě celou dobu běžet nebudu...

Kam jsem to vůbec vlezla?

No ještě že tu je Jirka a Martina...

Před startem

Vidíte to? Dobrá voda, žádné pivo! (Martin Čapek ovšem protestoval, že tato fotka je nedůvěryhodná, poněvadž mi není vidět do ksichtu, tudíž se nedá s jistotou určit, že to jsem opravdu já)

1. část – Libouchec - Erbenka a zpět

Rychle všechno sbalit (tj ledvinku s GPSkou a mobilem kolem pasu, dobrou vodu do ruky), neztratit ještě před startem čip, dojít se vyčůrat (no tak nic, to už nestíhám) a zařadit se do davu na startovní lajně.

No vážně, oni fakt všichni běží. Úplně všichni. Je to možné?

Akorát Jirka stojí vzadu a fotí :)

No nic, tož asi abych běžela taky. Aspoň že je to vesnicí z kopce.

Problém ovšem nastává za vesnicí, kdy to začíná být pro změnu do kopce a ultramaratonci stále z drtivé většiny běží. Co s tím?

Naštěstí zjištuji, že když přejdu do ostré chůze, tak těm pomalejším běžcům skoro stačím, navíc to má tu výhodu, že zatímco oni u toho celkem funí a rudnou, já si nádherně odpočinu. Takže zatím dobrý, takhle by to šlo...

Horší je potom rovina – tam už totiž můj rychlý krok ten běžecký zrovna moc nestíhá. Takže kousnout se a běžet (Není tady těch rovin zase nějak moc?) Jednou ses holka přihlásila na ultramaraton, tak se holt nemůžeš flákat, kochání si nech na Týnišťskou tlapičku (Suchomelův alternativní název po Týništské šlápoty), tam to nebude v takovém rozporu s názvem akce....

Přiznám se bez mučení, patnáctikilometrový výběh na Erbenovu vyhlídku byl pro mě spíše trápením. To tempo na mě bylo příšerně rychlé, rovin nějak moc, navíc je zde spousta úseků ve vysoké trávě, která je jednak tak mokrá, že mám za chvíli v botách rybníky a druhak se v ní necítím jistě, protože nevidím ty nerovnosti, které se pod ní skrývají... Začínám mít pocit, že stavitel trasy byl určitě luční kobylka nebo saranče.... Čekala jsem trochu normálnější cesty....

(je ale pravda, že jsem si asi 400 metrů zvlášt vzrostlé travičky přidala, když jsem v jednom místě chybně běžela s ostatními polem, když pár metrů vlevo vedla cesta)

Navíc když zrovna chytnu tempo a trhám se od skupinky, s kterou jsem běžela, vzápětí přehlédnu odbočku (kdo by také čekal, že to odbočí doprostřed louky do trávy po pás) a zaběhnu si tak asi 400 metrů – 200 metrů tam a 200 zpátky.

No nic. Takže znovu a lépe. Když jsem ty lidi předběhla jednou, hravě to zvládnu i podruhé.

Pohled na Erbenovu vyhlídku mi vykouzlí úsměv na tváři. Tady to dobře znám z Loučení. Jen byla trochu škoda, že kromě koncových bodů obrátkových tras (Erbenka, Komárka, Děčínský sněžník) vedla tato stovka úplně jinudy, než se chodí na Loučení – ráda bych si připomněla nějaká místa z podzimu, jak vypadají v létě....

Byla jsem zvědavá, jak se mi bude líbit obrátková trať (tj. Na Erbenku, Komárku i Děčínský Sněžník se běží stejnou cestou tam a stejnou cestou zpět) a tušila jsem, že mně by se to do vkusu trefit mohlo, poněvadž já ráda běhám místami, kde to znám. A odhadla jsem to naprosto přesně. Bylo to skvělé. Ty cesty zpět mě vždy bavily mnohem více než cesty tam a ubíhaly mnohem rychleji. Bylo zajímavé porovnávat, jak jsem si některé úseky vybavovala úplně přesně, jiné hůře, některé skoro vůbec....

A pěšinky v trávě byly mnohem více vyšlapané, protože po nich proběhlo více lidí, tudíž se v nich běželo pohodlněji...

A jak už bylo sedm hodin, tak začalo vykukovat sluničko, tak bylo tepleji a příjemněji.

A jak svítilo sluníčko, tráva byla sušší a mně pomalu začínaly vysychat rybníky v botech.

A jak to vedlo na Erbenku spíše do kopečka, teď to zas bylo spíše z kopečka. Juchů.

Jak se mi tu mohlo ze začátku nelíbit? Vždyť ta trasa je tak krásná!

A také bylo moc fajn, jak jsme se míjeli s protiběžícími a protijdoucími závodníky a vzájemně se povzbuzovali. Jako například:

Jirka Hofman: „Já už mám dva kiláky navíc.“

Já: „Heč, já jenom půl!“

A mám díky němu i dvě fotky ze závodu, protože Jirka si mě vždy při míjení vyfotil! Jen škoda, že na posledním úseku už mě nestihl...

trasa pro luční kobylky

První polovinu cesty z Erbenky jsem běžela společně s Katkou, která nakonec skončila třetí. (a celou dobu jsem koumala, jak bych jí zdrhla). Což nebylo vůbec jednoduché, protože ona vybíhala i většinu kopců (sice pomalu, ale přece jen lehce rychleji, než já do nich šla).

Ono vůbec na můj vkus všichni běžci kolem nějak moc běhali... Na stovkách mi příjde, že účastníci do kopců spíše chodí hodně rychlou chůzí, ale tady na ultramaratonu všichni spíš do kopců pomaličku běhali..... Nevím, mně to teda příjde dost neekonomické.... A co zas bylo zvláštní, když pak někdy přešli do chůze, tak někteří šli hrozně pomalu....

Někde napůl cesty se mi konečně povedlo se na jedné rovince od Katky trhnout. Ale bolelo to hodně.

Tudíž zbylou půlku cesty jsem se pro změnu snažila dohnat Lenku Procházkovou, od které, přiznávám, jsem vůběc nečekala tak vražedné tempo. Na prvních třiceti kilometrech (s převýšením asi 800 metrů) jsem měla rychost 8,2 km/h a doběhla jsem tři minuty po ní.

2.část -  Libouchec-Komáří vížka a zpět

Můj běžecký výkon není dokonalý, tudíž se snažím nahnat čas jinak, tj. na občerstvovačkách. Pravidlo občerstvování je jasné: Moc nečum, rychle se nažer a zmiz! (občas jsem ho i upravovala na „Nežer tady, když si to můžeš vzít s sebou“) To jenom kdyby se někdo divil, kdo trousil po cestě ty droběčky. Tak nebylo to kvůli tomu, že by mi přišla nedostatečně značená trasa, a já chtěla mít větší jistotu, že trefím zpátky nebo že bych snad myslela na dobro ptáčků, ale prostě občas nějaký drobeček z plné hrsti či pusy vypadl.

(ale opravdu jenom drobečky z rohlíků, pochopitelně žádné papírky, ono ani nic zabaleného jsem nejedla)

Na druhý dnešní výlet - na Komárku už vybíhám jako druhá žena (a ta první už má dost velký náskok a zdá se, že bude nechytitelná), tudíž heslo dalších sedmdesátí sedmi kilometrů zní držet druhý flek a nepustit.

Zatímco na Erbenku i z Erbenky jsem se pohybovala víceméně v davu nebo alespoň ve skupince či dvojici, tady už je závodní pole tak roztrhané, že z většiny jdu či běžím sama. To mi vyhovuje mnohem lépe, nemusím se podle nikoho řídit a udávám si tempo sama podle pocitu. A rozhodně mě ani nenapadne, abych běžela do kopce. Jenom se snažím co nejrychlejí vyjít.

Nahoře na hřebeni trasa pokračuje po červené značce – příjemně zvlněné hřebenovce a poté z kopce dolů do Telnice. Je to tu moc pěkné – sluníčko svítí, tráva a stromy se zelenají. Snažím se ty rovinky a hodně mírná stoupání aspoň z většiny klusat a kupodivu to jde mnohem lépe než v Rakovníku. To bude asi tím, že jich není tolik...

Moc zajímavý je úsek skrz kopřivy, který si díky své slepotě udělám ještě zajímavější, protože si nevšimnu již vyšlapané pěšinky vpravo a vytvářím novou vlevo. A že to je chvílemi i málem se slzami v očích.

Kousek se držím jednoho dalšího běžce, poté mu utíkám a moc pěkným klesáním po pěšině zaříznuté do svahu sbíhám do Telnice na občerstvovačku.

Jako pokaždé, rychle do sebe hodím pár kousků salámu, sýra, kousek rohlíku, kousek melounu, dva kelímky coly, ještě něco málo na zub do jedné ruky, do druhé ruky novou láhev s pitím a mizím.

Tentokrát beru k pití Jupíka. Bohužel třičtvrtělitrová voda Rájec, kterou jsem si vzala na občerstvovačce v Libouchci se neosvědčila, a to i přesto, že měla moc pěkný motivační obal.

komentář, myslím, není třeba

Jenže třičtvrtělitrovka byla prostě do ruky moc těžká, navíc se i strašně špatně držela, takže jsem spíše nadskakovala zlostí, proč já blbá si něco takového brala..... Tudíž beru Jupíka, o kterém sice už nevím, jestli měl či neměl motivační obal, zato do ruky padl nádherně. Hodně jsem se bála, že po sladkém budu mít spíš ještě větší žízeň, než abych ji zahnala, ale kupodivu tomu tak nebylo a Jupík se ukázal být úplně super a hodný svého názvu, protože káždým lokem jsem cítila, jak mi ten cukr dodává energii a všechno uvnitř mě se tetelilo blahem a chtělo křičet Jupí!

Takže odpříště asi budu ujíždět na Jupíkovi.

Zadní Telnice stejně tak jako zelená značka a sjezdovka, do které se drápeme vzhůru, je mi nějaká povědomá. Tudy vedla padesátka Loučení v r. 2014 (tuším), akorát že se z té sjezdovky hned odbočovalo po zelené vpravo do lesa. Prudký výstup až nahoru mě trochu překvapí - a to jsem ještě netušila, že to je jen zahřívací kolo před tím, co mě bude čekat o 5 km dále....

Trochu faux-pas situace nastala, když jsem si o kousek dále potřebovala odskočit. Jsem totiž líná, abych točila metry navíc a schovávala se někde v křoví, za sebou mám dlouhou rovinku, široko daleko nikdo není, po téměř padesátí kilometrech už beztak nikdo po rovince neběží tak rychle, aby mě překvapil....

Já blbá zapomněla, že tudy poběží také padesátkaři, kteří startovali v 10 (o hodinu později, než jsem vyrážela na tento usek já)! A já si zrovna svoji potřebu načasovala tak hezky, že to akorát přesně vyšlo na čas, kdy do této rovinky vběhl první závodník. Na jeho vražednou rychlost jsem něměla nejmenší šanci stihnout včas zareagovat, ani jsem ho skoro nestihla zaregistrovat, natož abych si stihla natáhnout gatě...

A to samé se mi pak stalo, když jsem si potřebovala odskočit chvíli poté – to mě načapal ten druhý! (akorát teď mi není jasné, proč jsem odskakovala tak často, nebo jestli mezi prvním a druhým závodníkem byl tak velký časový rozdíl?)

Myslím si, že padesátkaři určitě dopředu nečekali, že pro nejrychlejší je dneska připraven takovýto bonus – podívat se na Novákové holý zadek.

Do padesátého kilometru cesta příjemně ubíhá, a 50 km s asi 1600 m+ mám za 6 hod 40 minut. Což je jako docela dobré, dneska jsem nějaká snaživá.

Ovšem těch posledních 5 km před Komáří vížkou, to tedy bylo něco. To by snad i Olaf záviděl. A zrovna když jsem si poslední dobou říkala, jak mně ty kopce začínají pěkně jít, že s takovouhle formou bych snad ještě jednou mohla dát šanci třeba Beskydské sedmičce. Tak ne, přátelé. Kopce mi jdou, ovšem musí být v rozumném množství, rozumné délce a s rozumným sklonem. Což tady nebyly (a stejně tak nejsou ani na B7). Těch posledních 5 km jsem se plácala snad více než hodinu a rychlost, kterou jsem si od startu zuby nehty držela mi najednou spadla ze 7,6 na 7,2.....

Jedinou výhodou byla skutečnost, že poslední stoupání po zelené značce od Kotelního jezírka mi pak oproti těm předchozím čuňárnám připadalo jako rovina.

Vzhledem k tomu, jak mě poslední kilometry zpomalily (a trpím paranoiou, že všichni mě určitě skoro dohnali), snažím se na občerstvovačce zase zdržet co nejméně a přitom ještě neustále lustruji kopec pod sebou a pokouším se už z dálky rozpoznat, jakého pohlaví jsou přibližujíci se malé postavičky....

V seběhu dolů se mě chytá jeden další závodník - Tomáš (jestli jsem tedy jeho jméno z cílové listiny správně odhadla, protože jakým jménem se mi představil on, to už vážně netuším), který mi povídá, že tohle je jeho první stovka.

Ke Kotelnímu jezírku se sbíhá moc příjemně, Katku potkávám někde asi na půl cesty k němu. Odhaduji, že mám náskok asi dvacet minut. Tak jde to, ale když se pokusím zrychlit, tak určitě nic nepokazím :)

Hm, to by to ovšem muselo jít. Prudké kopce v zarostlém a náročném terénu nemají jenom tu nevýhodu, že se do nich leze špatně nahoru, oni se nedají ani seběhnout dolů. A kdyby jen seběhnout, oni se nedají ani sejít. Tohle já opravdu neumím a nový kamárad mi pochopitelně utíká. (a všichni mě brzo doženou, sakra). V jedné chvíli si dokonce říkám, jestli by nebylo efektivnejší si lehnout na bok a válet dolů sudy.

Snažím se to poté alespoň co nejvíce naprat do podobného prďáku směrem nahoru a mám dojem že v něm asi brzo chcípnu...

Naštěstí následující kilometry (kromě sjezdovky dolů) do občerstvovačky jsou zase po příjemně zvlněných cestách, navíc nás tady předbíhá poměrně dost padesátkařů, což nás motivuje, abychom chvíli zkusili zrychlit na jejich tempo a cesta tak ubíhá veseleji.

v lese mezi Komáří vížkou a Telnicí

Z občerstvovačky pokračuji dál stále s Tomášem (chudák se kvůli mně moc nenajedl) a po mírném stoupání na hřeben si až do Libouchce můžeme užívat téměř neustálého klesání. Tahle část mě asi z celé trasy bavila nejvíce. Už jsem si docela zvykla i na omačkaný malíček, který se trochu nezkamarádil s rybníkami v mých botech a kvůli kterému jsem v náročném terénu kolem Komárky při špatném došlápnutí i občas vykvikla bolestí. Ale na širších cestách se mu celkem líbí.

(Otlačený malíček je poslední asi rok bohužel u mě už setrvalý stav a defacto nonstop ho nosím zalepený náplastí. Jenže prostě když je v botě rybník, náplast se odlepí a odplave a malíček si pak stěžuje. A vzhledem k tomu že jsem s mokrem dnes nepočítala, náplasti jsem nijak neřešila. Sice u sebe jednu mám, jenže co s ní, když má rozměry 10 x 6 cm a malíček jenom 1x2 cm? Na jedné občerstvovačce jsem se ptala, jestli nemají nůžky, ale neměli – a pak jsem tomu byla i ráda, protože co kdyby mně pak ještě diskvalifikovali za nedovolené příjmutí pomoci? Přiznám se, že přesná pravidla závodu nastudovaná nemám.)

Co mě zde ale lehce rozhodilo byla skutečnost, když v úseku , kde vlastní značení vedlo tím moc prima úsekem skrz kopřivy, jeden závodník (a nejsem práskač, protože netuším , kdo to byl, ani nevím, jestli stovkař nebo padesátkař) úplně najisto pokračoval dál rovně po silnici. A když jsem na něho volala, že trasa odbočuje doleva, tak jenom houkl „Já vím“ a pelášil dál....

Kromě toho že mu není blbé podvádět, tak nejspíš ani neví, jak je popálení kopřivami zdravé, a že když je obejde, tak vlastně nejvíce škodí sám sobě. (viz např. zde https://www.prirodni-lekarna.cz/l/kopriva-je-opravdu-tak-dobra-na-to-revma/)

Myslím si, že asi chtělo umístit i nějaké další kontroly. Sice jsem to detailně nezkoumala, ale počet míst, kde se dala trasa výrazně ulehčit bylo podle mě hodně, např. ty šílené krpály kolem Komáří vížky a souběžně vedoucí zelená.

Nicméně já jsem za pouhé čipové kontroly byla ráda, protože jsem s sebou nemohla vzít foťák, abych v případě nepřítomnosti kontroly místo vyfotila, protože se mi chytrý mobil s foťákem bohužel nevešel do ledvinky.

Takže jsem s sebou vzala mobil pro seniory, který je sice úplně pitomý, ovšem měl to základní pozitivum, že se mi do ledvinky vešel.

V dlouhém klesání před Libouchcem ale nakonec Tomášovi utíkám. Je mi to trochu blbé (protože mě předtím na rovinkách i občas donutil běžet), jenže jsem věděla , že k tomu určitě dojde, poněvadž vím, že většina závodníků ke konci zpomaluje, zatímco já si tak nějak držím svoje tempo robot a zpomaluji jen minimálně (z tohoto důvodu se radši ani k nikomu nepřidávám). Ale říkala jsem mu od začátku, že já si prostě půjdu svoje a společně s ním na Katku čekat nebudu, tak to tak musí brát....

3. část -  Libouchec-Děčínský Sněžník a zpět

Přestože jsem se pocitově na trase z Komárky do Libouchce docela snažila, stejně je hodně těžké odhadnout, jak daleko budou holky za mnou. Mohly se snažit třeba ještě více.

Pro jistotu se opět zdržuji minimálně. (rychle pryč, dokud si moje tělo třeba nevzpomene, že úplně nejlepší by bylo natáhnout se do trávy a už nevstat). Je pět hodin, poslední výlet má 25 km, přece jen radši si baterku vezmu (co kdyby to bylo nějaké náročné, nebo by mně po cesté došlo....) a po menším váhání omotám kolem pasu i bundu.

Ne snad, že bych se bála, že mi bude zima, ale potřebuju někam dát tu baterku. A bunda má kapsu.

Ještě naposled se zeptám, jestli to je opravdu ještě 25 km... (já jen že na GPS mám 82 a trasa má mít 102, a 102 mínus 82 je 20....?)

Že né, že 25. A bohužel to těch 25 taky bylo.

Jak se mi na poslední výlet nechtělo, tak nakonec mě bavil nejvíc ze všech a i nejrychleji utekl.

Sice nemám ráda noci, ale letní večery jsou moc prima. Jak je takový čerstvý vzduch, louky voní trávou...

A bylo moc pěkné zafandit prvním dvěma běžcům, kteří už to měli do cíle za pár. Ostatně, kdy se vám poštěstí, že jste 23 km před cílem v bezprostředním kontaktu s vítězi? :)

Až mě to tolik nakoplo, že jsem poté začala pomalu klusat i do mírného stoupání. Což byl na téměř devadeátém kilometru trochu nešťastný nápad, unavené nohy se mi zapletly do sebe, přitom ještě zakoply o šutr a už jsem se válela po zemi jak široká tak dlouhá. Au au.

Ale tak co, jiní běžci si z výletu přivezli pět či deset klíšťat a dvacet či třicet kousanců od různé havěti, tak já, abych nepřišla zkrátka (havět se mi nejspíš díky nadměrné konzumaci piva vyhýbá), si jako vzpomínku aspoň odvezu jedno odřené koleno a dvě jelita na stehně a boku... Nejbarevněji z toho ovšem výjde moje ruka, která je nejen sedřená do krve, ale žlutomodrofialová modřina na ní brzy vyraší též....

Ta také i docela bolí.

Ale co, po rukou neběhám, tudíž se oklepu a peláším dál.

Po stoupání do Tisé následuje asi tříkilometrová rovinka (zatnu zuby a aspoň částečně popobíhám) a poté asi kilometrové terénní stoupání na vrchol Děčínského Sněžníku. Docela mě překvapí, že první žena tady byla teprve před půlhodinou, na Komáří vížce mi přišlo, že musela mít náskok o dost vyšší.

Z vrcholu jsou nádherné výhledy. Neodolám a na chvíli se musím zastavit a rozhlížet.

Zatímco druhé závodní já na mě křičí „Proboha nečum a koukej zmizet, nejseš tady na výletě!“

Tak ono se po tom kamenném moři pod Sněžníkem stejně rychle mizí docela těžko, pokud si člověk své udy chce zachovat vcelku. A přece jenom, už jsem dnes jednou na zemi byla, nerada bych si dala repete.

Nakonec ale úsek není tak hrozný, jak jsem si ho pamatovala z Jarního Šluknovska a je celkem krátký.

A potom už to je jen po samých pohodových cestách, nejprve po rovině a potom z kopce dolů až do Libouchce. Na rovince také potkávám Katku, následovanou dalšími holkami, tudíž mi je jasné, že už můžu do cíle klidně dokulhat rychlostí 3 km/hod. Místo toho to ale zvládnu asi osmičkou :)

Krátce po půl deváté probíhám cílovým obloukem...

Tedy oprava, měla bych proběhnout cílovým obloukem, jenže jak jsem byla zvyklá, že na stanovišti v Libouchci jsme vždy odpípávali čipy u krabičky u stolku s občerstvením, automaticky se hrnu tam. No, je mi to divné, že tady nikdo není...

To už na mě organizátor křičí: „Andrea je tady. Andy, musíš proběhnout tím cílovým obloukem a tam se odpípnout.“

Nojo, koho by to napadlo. Na stovkách takovéto vymoženosti v cíli většinou nejsou.

Takže celkem rychlá, ale jinak uplně blbá :)

V cíli si dám jedno pivo, myslela jsem, že počkám na Jirku, který mi volá, že z Komáří vížky za chvíli dorazí, ale propocené oblečení je hrozně nepříjemné a je mi v něm zima, takže doufám, že se stihnu osprchovat a převléct, dříve než dorazí. (prošvihla jsem jeho příchod jen o pět minut)

Poté s Jirkou asi hodinu posedíme u piv a určitě zaviním i to , že Jirka si nedá jen jedno pivo, ale dvě, tudíž jestli díky tomu výjde nějaký divný koeficient závodu a běžcům se nebudou zdát spravedlivé body, které dostanou, tak prosím, tady máte viníka!

Jenže chápejte, jak často se poštěstí, že si na kontrole může posedět běžec s turistou, žejo...

Poté ještě chvíli posedím s dalšími dobíhajícími běžci jako např. s Mirkou a Tomášem a nějak o půl jedné jdu spát. Přestože už v sedm ráno je venku teplo, já se ve sportovní hale vzbudím zimnící a musím na sebe navléct asi 4 vrstvy oblečení a stejně mi je zima... Naštěstí venku na sluníčku se pak zahřeji.

Jirka se mnou počká na vyhlášení, kde jsem skutečně druhá žena a dostávám spoustu pěkných cen a krásnou medaili.

Jen mě trochu mrzí, že jak jsem se přihlásila až dva dny před akcí, tak už nedostanu tričko. Protože je zrovna takové pěkně žluté – v barvě mého oblíbeného sluníčka.

Akce byla opět skvělá a moc jsem si ji užila :) Moc děkuji všem organizátorům za její přípravu!

diplom a medaile

vyhlášení