Libouchecký ultramaraton

26. května 2018

asi 107 km/3300 m+, 15 hod. 33 min.

Jéé, já byla táák šikovná :)

Poslední dobou se u mých kamarádů rozmohl takový nešvar účastnit se dvou či tří stovek hezky v týdnech po sobě s cílem dát každou následující vždy o něco rychleji. Například Martin dal Čavisovskou asi za 18 hodin a týden na to Rakovnickou za 16:43. Nebo Magda začínala na Jesenické s časem asi 18 hodin, týden na to dala Čavisovskou, aby pak třetí týden uběhla Rakovnickou za užasných 13:27. Tudíž jsem si říkala, že tohle musím také vyzkoušet. (sice moje dřívější pokusy o dvě stovky po sobě skončily vždy fiaskem, ale to už bylo loni, předloni a předpředloni..., letos je třeba ta správná konstelace hvězd). A po Rakovnické stovce jsem se nijak zvlášt unavená necítila, a Libouchecká stovka se mi jevila moc sympaticky – můj oblíbený kraj v okolí Ústí n. Labem, opět ranní start, který sliboval, že pokud trochu hýbnu hýžděmi, nebudu muset do tmy.., rozumná kilometráž 102 km, převýšení tak akorát...

Tak já to tedy zkusím. V nejhorším z toho bude další DNF. Nebude první ani poslední.

A já nakonec byla druhá! Což sice musíte brát trochu z rezervou, protože moc extrémně rychlých holek nějak nedorazilo (což je ostatně jasné i z toho, že na to druhé místo by stačil i o téměř dvě hodiny horší čas). Ale co, já bych se v tom nepitvala - za mě dobrý!

A čas byl sice o 8 minut horší než na Rakovnické, ovšem vzhledem k tomu, že tady mi GPSka naměřila o 3,5 km více a téměř o 1000 metrů větší převýšení, tak byl pochopitelně mnohem lepší...

Takže to fakt funguje. To mě skoro až mrzí, že nejedu příští týden na Mátru....

Ovšem, musíte uznat, že výsledek byl skutečně zasloužený, protože moje příprava před akcí byla vážně precizní:

Celý týden jsem trávila tím, že jsem buď seděla na židli v práci, nebo seděla případně ležela doma v posteli a vyvarovala se jakéhokoliv jiného pohybu , abych se náhodou zbytečně neunavila...

Vzhledem k tomu, že mě popruhy mého baťůžku z Lídlu na Rakovnické stovce lehce začaly rozdírat ramena, rozhodla jsem se, že je třeba situaci nějak řešit. Podobně jako Magda. Ta si také vzala na Jesenickou nevhodný baťoh, tudíž si koupila nový a hned další stovku vyhrála. Ovšem já jsem to vyřešila ještě geniálněji. Já jsem si prostě na trasu nevzala žádný! A jak se mi krásně utíkalo. (akorát jsem potom dva dny skoro nemohla ohnout pravou ruku v lokti, z toho, jak jsem v ní celou dobu držela láhev s pitím, na což nejsem zvyklá - i půlkilo se za patnáct hodin celkem pronese!)

Jelikož mi přišlo, že mám trochu namožené lýtko, pečlivě jsem si ho před cestou namazala konopnou mastí. Nevím, jestli to bylo tím, že ji už mám doma skoro rok otevřenou (ale trvanlivost měla až do r. 2019), nebo tím, jak se mast smísila s potem z mé kůže (v autobuse bylo dusno), pravdou zůstává to, že to nějakým záhadným způsobem začlo kolem mého sedadla zápáchat, jakoby mi tam někdo podstrčil leklou rybu a pár lidí v mé blízkosti začlo kolem sebe divně čenichat....

Ale znáte to, pro velké výkony je třeba vždy také něco vytrpět.

(a když je to nutné, nechat trpět i ostatní...)

Když jsme s Jirkou v pátek večer zašli do hospody na pivo (Chápete někdo proč se říká zajít na pivo, když všichní tím myslí na piva?), a Jirka mi říkal, že čtvrté už si nedá, protože ráno řídí, ale já si dát můžu, odpověděla jsem, že už ty tři lehce cítím a nechci dopadnout jako v Rakovniku a dám si raději kafe. (vidíte to, jak jdu do sebe?)

A pivo jsem si dala až po deseti minutách rozmýšlení se!

A jako poslední bod mé přípravy jsem si pohlídala, abych se v noci alespoň trochu rozumně vyspala. A nenechala jsem se vůbec rozhodit tím, jak si Jirkovi kocouři v mé ložnici hráli na honěnou, skákanou a hryzanou. (protože jsem moc dobře slyšela, že hryzání jde zleva a já mám svůj mobil s nabíječkou vpravo)

A jde se na věc:

Museli jsme vstávat už před třetí ráno, abychom se do půl páté stihli dopravit na prezentaci do Libouchce. Co mě celkem zaskočilo byla skutečnost, že byla venku tma. Protože já si dala předsevzetí, že tento víkend opět ani na minutku do tmy....

A na startu mě zase pro změnu zaskočili ti závodníci, kteří na první pohled všichni vypadali nějak moc jako nadupaní běžci, a potom ty nápisy všude „Libouchecký ultramaraton“..

Víte, já jsem zvyklá, že jezdím na stovky, kde jsou vždy i nějací turisté, ne na ultramaratony. A teď najednou na startu zjistím, že nejsem na stovce, ale na ultramaratonu (když jsem za celý život běžela jen jeden maraton a navíc jsem ještě unavená po Rakovnické stovce!). A ultramaraton - to zní skoro stejně podezřele jako maraton. A tam všichni celou dobu běželi! A já 102 km určitě celou dobu běžet nebudu...

Kam jsem to vůbec vlezla?

No ještě že tu je Jirka a Martina...

Před startem

Vidíte to? Dobrá voda, žádné pivo! (Martin Čapek ovšem protestoval, že tato fotka je nedůvěryhodná, poněvadž mi není vidět do ksichtu, tudíž se nedá s jistotou určit, že to jsem opravdu já)

1. část – Libouchec - Erbenka a zpět

Rychle všechno sbalit (tj ledvinku s GPSkou a mobilem kolem pasu, dobrou vodu do ruky), neztratit ještě před startem čip, dojít se vyčůrat (no tak nic, to už nestíhám) a zařadit se do davu na startovní lajně.

No vážně, oni fakt všichni běží. Úplně všichni. Je to možné?

Akorát Jirka stojí vzadu a fotí :)

No nic, tož asi abych běžela taky. Aspoň že je to vesnicí z kopce.

Problém ovšem nastává za vesnicí, kdy to začíná být pro změnu do kopce a ultramaratonci stále z drtivé většiny běží. Co s tím?

Naštěstí zjištuji, že když přejdu do ostré chůze, tak těm pomalejším běžcům skoro stačím, navíc to má tu výhodu, že zatímco oni u toho celkem funí a rudnou, já si nádherně odpočinu. Takže zatím dobrý, takhle by to šlo...

Horší je potom rovina – tam už totiž můj rychlý krok ten běžecký zrovna moc nestíhá. Takže kousnout se a běžet (Není tady těch rovin zase nějak moc?) Jednou ses holka přihlásila na ultramaraton, tak se holt nemůžeš flákat, kochání si nech na Týnišťskou tlapičku (Suchomelův alternativní název po Týništské šlápoty), tam to nebude v takovém rozporu s názvem akce....

Přiznám se bez mučení, patnáctikilometrový výběh na Erbenovu vyhlídku byl pro mě spíše trápením. To tempo na mě bylo příšerně rychlé, rovin nějak moc, navíc je zde spousta úseků ve vysoké trávě, která je jednak tak mokrá, že mám za chvíli v botách rybníky a druhak se v ní necítím jistě, protože nevidím ty nerovnosti, které se pod ní skrývají... Začínám mít pocit, že stavitel trasy byl určitě luční kobylka nebo saranče.... Čekala jsem trochu normálnější cesty....

(je ale pravda, že jsem si asi 400 metrů zvlášt vzrostlé travičky přidala, když jsem v jednom místě chybně běžela s ostatními polem, když pár metrů vlevo vedla cesta)

Navíc když zrovna chytnu tempo a trhám se od skupinky, s kterou jsem běžela, vzápětí přehlédnu odbočku (kdo by také čekal, že to odbočí doprostřed louky do trávy po pás) a zaběhnu si tak asi 400 metrů – 200 metrů tam a 200 zpátky.

No nic. Takže znovu a lépe. Když jsem ty lidi předběhla jednou, hravě to zvládnu i podruhé.

Pohled na Erbenovu vyhlídku mi vykouzlí úsměv na tváři. Tady to dobře znám z Loučení. Jen byla trochu škoda, že kromě koncových bodů obrátkových tras (Erbenka, Komárka, Děčínský sněžník) vedla tato stovka úplně jinudy, než se chodí na Loučení – ráda bych si připomněla nějaká místa z podzimu, jak vypadají v létě....

Byla jsem zvědavá, jak se mi bude líbit obrátková trať (tj. Na Erbenku, Komárku i Děčínský Sněžník se běží stejnou cestou tam a stejnou cestou zpět) a tušila jsem, že mně by se to do vkusu trefit mohlo, poněvadž já ráda běhám místami, kde to znám. A odhadla jsem to naprosto přesně. Bylo to skvělé. Ty cesty zpět mě vždy bavily mnohem více než cesty tam a ubíhaly mnohem rychleji. Bylo zajímavé porovnávat, jak jsem si některé úseky vybavovala úplně přesně, jiné hůře, některé skoro vůbec....

A pěšinky v trávě byly mnohem více vyšlapané, protože po nich proběhlo více lidí, tudíž se v nich běželo pohodlněji...

A jak už bylo sedm hodin, tak začalo vykukovat sluničko, tak bylo tepleji a příjemněji.

A jak svítilo sluníčko, tráva byla sušší a mně pomalu začínaly vysychat rybníky v botech.

A jak to vedlo na Erbenku spíše do kopečka, teď to zas bylo spíše z kopečka. Juchů.

Jak se mi tu mohlo ze začátku nelíbit? Vždyť ta trasa je tak krásná!

A také bylo moc fajn, jak jsme se míjeli s protiběžícími a protijdoucími závodníky a vzájemně se povzbuzovali. Jako například:

Jirka Hofman: „Já už mám dva kiláky navíc.“

Já: „Heč, já jenom půl!“

A mám díky němu i dvě fotky ze závodu, protože Jirka si mě vždy při míjení vyfotil! Jen škoda, že na posledním úseku už mě nestihl...

trasa pro luční kobylky

První polovinu cesty z Erbenky jsem běžela společně s Katkou, která nakonec skončila třetí. (a celou dobu jsem koumala, jak bych jí zdrhla). Což nebylo vůbec jednoduché, protože ona vybíhala i většinu kopců (sice pomalu, ale přece jen lehce rychleji, než já do nich šla).

Ono vůbec na můj vkus všichni běžci kolem nějak moc běhali... Na stovkách mi příjde, že účastníci do kopců spíše chodí hodně rychlou chůzí, ale tady na ultramaratonu všichni spíš do kopců pomaličku běhali..... Nevím, mně to teda příjde dost neekonomické.... A co zas bylo zvláštní, když pak někdy přešli do chůze, tak někteří šli hrozně pomalu....

Někde napůl cesty se mi konečně povedlo se na jedné rovince od Katky trhnout. Ale bolelo to hodně.

Tudíž zbylou půlku cesty jsem se pro změnu snažila dohnat Lenku Procházkovou, od které, přiznávám, jsem vůběc nečekala tak vražedné tempo. Na prvních třiceti kilometrech (s převýšením asi 800 metrů) jsem měla rychost 8,2 km/h a doběhla jsem tři minuty po ní.

2.část -  Libouchec-Komáří vížka a zpět

Můj běžecký výkon není dokonalý, tudíž se snažím nahnat čas jinak, tj. na občerstvovačkách. Pravidlo občerstvování je jasné: Moc nečum, rychle se nažer a zmiz! (občas jsem ho i upravovala na „Nežer tady, když si to můžeš vzít s sebou“) To jenom kdyby se někdo divil, kdo trousil po cestě ty droběčky. Tak nebylo to kvůli tomu, že by mi přišla nedostatečně značená trasa, a já chtěla mít větší jistotu, že trefím zpátky nebo že bych snad myslela na dobro ptáčků, ale prostě občas nějaký drobeček z plné hrsti či pusy vypadl.

(ale opravdu jenom drobečky z rohlíků, pochopitelně žádné papírky, ono ani nic zabaleného jsem nejedla)

Na druhý dnešní výlet - na Komárku už vybíhám jako druhá žena (a ta první už má dost velký náskok a zdá se, že bude nechytitelná), tudíž heslo dalších sedmdesátí sedmi kilometrů zní držet druhý flek a nepustit.

Zatímco na Erbenku i z Erbenky jsem se pohybovala víceméně v davu nebo alespoň ve skupince či dvojici, tady už je závodní pole tak roztrhané, že z většiny jdu či běžím sama. To mi vyhovuje mnohem lépe, nemusím se podle nikoho řídit a udávám si tempo sama podle pocitu. A rozhodně mě ani nenapadne, abych běžela do kopce. Jenom se snažím co nejrychlejí vyjít.

Nahoře na hřebeni trasa pokračuje po červené značce – příjemně zvlněné hřebenovce a poté z kopce dolů do Telnice. Je to tu moc pěkné – sluníčko svítí, tráva a stromy se zelenají. Snažím se ty rovinky a hodně mírná stoupání aspoň z většiny klusat a kupodivu to jde mnohem lépe než v Rakovníku. To bude asi tím, že jich není tolik...

Moc zajímavý je úsek skrz kopřivy, který si díky své slepotě udělám ještě zajímavější, protože si nevšimnu již vyšlapané pěšinky vpravo a vytvářím novou vlevo. A že to je chvílemi i málem se slzami v očích.

Kousek se držím jednoho dalšího běžce, poté mu utíkám a moc pěkným klesáním po pěšině zaříznuté do svahu sbíhám do Telnice na občerstvovačku.

Jako pokaždé, rychle do sebe hodím pár kousků salámu, sýra, kousek rohlíku, kousek melounu, dva kelímky coly, ještě něco málo na zub do jedné ruky, do druhé ruky novou láhev s pitím a mizím.

Tentokrát beru k pití Jupíka. Bohužel třičtvrtělitrová voda Rájec, kterou jsem si vzala na občerstvovačce v Libouchci se neosvědčila, a to i přesto, že měla moc pěkný motivační obal.

komentář, myslím, není třeba

Jenže třičtvrtělitrovka byla prostě do ruky moc těžká, navíc se i strašně špatně držela, takže jsem spíše nadskakovala zlostí, proč já blbá si něco takového brala..... Tudíž beru Jupíka, o kterém sice už nevím, jestli měl či neměl motivační obal, zato do ruky padl nádherně. Hodně jsem se bála, že po sladkém budu mít spíš ještě větší žízeň, než abych ji zahnala, ale kupodivu tomu tak nebylo a Jupík se ukázal být úplně super a hodný svého názvu, protože káždým lokem jsem cítila, jak mi ten cukr dodává energii a všechno uvnitř mě se tetelilo blahem a chtělo křičet Jupí!

Takže odpříště asi budu ujíždět na Jupíkovi.

Zadní Telnice stejně tak jako zelená značka a sjezdovka, do které se drápeme vzhůru, je mi nějaká povědomá. Tudy vedla padesátka Loučení v r. 2014 (tuším), akorát že se z té sjezdovky hned odbočovalo po zelené vpravo do lesa. Prudký výstup až nahoru mě trochu překvapí - a to jsem ještě netušila, že to je jen zahřívací kolo před tím, co mě bude čekat o 5 km dále....

Trochu faux-pas situace nastala, když jsem si o kousek dále potřebovala odskočit. Jsem totiž líná, abych točila metry navíc a schovávala se někde v křoví, za sebou mám dlouhou rovinku, široko daleko nikdo není, po téměř padesátí kilometrech už beztak nikdo po rovince neběží tak rychle, aby mě překvapil....

Já blbá zapomněla, že tudy poběží také padesátkaři, kteří startovali v 10 (o hodinu později, než jsem vyrážela na tento usek já)! A já si zrovna svoji potřebu načasovala tak hezky, že to akorát přesně vyšlo na čas, kdy do této rovinky vběhl první závodník. Na jeho vražednou rychlost jsem něměla nejmenší šanci stihnout včas zareagovat, ani jsem ho skoro nestihla zaregistrovat, natož abych si stihla natáhnout gatě...

A to samé se mi pak stalo, když jsem si potřebovala odskočit chvíli poté – to mě načapal ten druhý! (akorát teď mi není jasné, proč jsem odskakovala tak často, nebo jestli mezi prvním a druhým závodníkem byl tak velký časový rozdíl?)

Myslím si, že padesátkaři určitě dopředu nečekali, že pro nejrychlejší je dneska připraven takovýto bonus – podívat se na Novákové holý zadek.

Do padesátého kilometru cesta příjemně ubíhá, a 50 km s asi 1600 m+ mám za 6 hod 40 minut. Což je jako docela dobré, dneska jsem nějaká snaživá.

Ovšem těch posledních 5 km před Komáří vížkou, to tedy bylo něco. To by snad i Olaf záviděl. A zrovna když jsem si poslední dobou říkala, jak mně ty kopce začínají pěkně jít, že s takovouhle formou bych snad ještě jednou mohla dát šanci třeba Beskydské sedmičce. Tak ne, přátelé. Kopce mi jdou, ovšem musí být v rozumném množství, rozumné délce a s rozumným sklonem. Což tady nebyly (a stejně tak nejsou ani na B7). Těch posledních 5 km jsem se plácala snad více než hodinu a rychlost, kterou jsem si od startu zuby nehty držela mi najednou spadla ze 7,6 na 7,2.....

Jedinou výhodou byla skutečnost, že poslední stoupání po zelené značce od Kotelního jezírka mi pak oproti těm předchozím čuňárnám připadalo jako rovina.

Vzhledem k tomu, jak mě poslední kilometry zpomalily (a trpím paranoiou, že všichni mě určitě skoro dohnali), snažím se na občerstvovačce zase zdržet co nejméně a přitom ještě neustále lustruji kopec pod sebou a pokouším se už z dálky rozpoznat, jakého pohlaví jsou přibližujíci se malé postavičky....

V seběhu dolů se mě chytá jeden další závodník - Tomáš (jestli jsem tedy jeho jméno z cílové listiny správně odhadla, protože jakým jménem se mi představil on, to už vážně netuším), který mi povídá, že tohle je jeho první stovka.

Ke Kotelnímu jezírku se sbíhá moc příjemně, Katku potkávám někde asi na půl cesty k němu. Odhaduji, že mám náskok asi dvacet minut. Tak jde to, ale když se pokusím zrychlit, tak určitě nic nepokazím :)

Hm, to by to ovšem muselo jít. Prudké kopce v zarostlém a náročném terénu nemají jenom tu nevýhodu, že se do nich leze špatně nahoru, oni se nedají ani seběhnout dolů. A kdyby jen seběhnout, oni se nedají ani sejít. Tohle já opravdu neumím a nový kamárad mi pochopitelně utíká. (a všichni mě brzo doženou, sakra). V jedné chvíli si dokonce říkám, jestli by nebylo efektivnejší si lehnout na bok a válet dolů sudy.

Snažím se to poté alespoň co nejvíce naprat do podobného prďáku směrem nahoru a mám dojem že v něm asi brzo chcípnu...

Naštěstí následující kilometry (kromě sjezdovky dolů) do občerstvovačky jsou zase po příjemně zvlněných cestách, navíc nás tady předbíhá poměrně dost padesátkařů, což nás motivuje, abychom chvíli zkusili zrychlit na jejich tempo a cesta tak ubíhá veseleji.

v lese mezi Komáří vížkou a Telnicí

Z občerstvovačky pokračuji dál stále s Tomášem (chudák se kvůli mně moc nenajedl) a po mírném stoupání na hřeben si až do Libouchce můžeme užívat téměř neustálého klesání. Tahle část mě asi z celé trasy bavila nejvíce. Už jsem si docela zvykla i na omačkaný malíček, který se trochu nezkamarádil s rybníkami v mých botech a kvůli kterému jsem v náročném terénu kolem Komárky při špatném došlápnutí i občas vykvikla bolestí. Ale na širších cestách se mu celkem líbí.

(Otlačený malíček je poslední asi rok bohužel u mě už setrvalý stav a defacto nonstop ho nosím zalepený náplastí. Jenže prostě když je v botě rybník, náplast se odlepí a odplave a malíček si pak stěžuje. A vzhledem k tomu že jsem s mokrem dnes nepočítala, náplasti jsem nijak neřešila. Sice u sebe jednu mám, jenže co s ní, když má rozměry 10 x 6 cm a malíček jenom 1x2 cm? Na jedné občerstvovačce jsem se ptala, jestli nemají nůžky, ale neměli – a pak jsem tomu byla i ráda, protože co kdyby mně pak ještě diskvalifikovali za nedovolené příjmutí pomoci? Přiznám se, že přesná pravidla závodu nastudovaná nemám.)

Co mě zde ale lehce rozhodilo byla skutečnost, když v úseku , kde vlastní značení vedlo tím moc prima úsekem skrz kopřivy, jeden závodník (a nejsem práskač, protože netuším , kdo to byl, ani nevím, jestli stovkař nebo padesátkař) úplně najisto pokračoval dál rovně po silnici. A když jsem na něho volala, že trasa odbočuje doleva, tak jenom houkl „Já vím“ a pelášil dál....

Kromě toho že mu není blbé podvádět, tak nejspíš ani neví, jak je popálení kopřivami zdravé, a že když je obejde, tak vlastně nejvíce škodí sám sobě. (viz např. zde https://www.prirodni-lekarna.cz/l/kopriva-je-opravdu-tak-dobra-na-to-revma/)

Myslím si, že asi chtělo umístit i nějaké další kontroly. Sice jsem to detailně nezkoumala, ale počet míst, kde se dala trasa výrazně ulehčit bylo podle mě hodně, např. ty šílené krpály kolem Komáří vížky a souběžně vedoucí zelená.

Nicméně já jsem za pouhé čipové kontroly byla ráda, protože jsem s sebou nemohla vzít foťák, abych v případě nepřítomnosti kontroly místo vyfotila, protože se mi chytrý mobil s foťákem bohužel nevešel do ledvinky.

Takže jsem s sebou vzala mobil pro seniory, který je sice úplně pitomý, ovšem měl to základní pozitivum, že se mi do ledvinky vešel.

V dlouhém klesání před Libouchcem ale nakonec Tomášovi utíkám. Je mi to trochu blbé (protože mě předtím na rovinkách i občas donutil běžet), jenže jsem věděla , že k tomu určitě dojde, poněvadž vím, že většina závodníků ke konci zpomaluje, zatímco já si tak nějak držím svoje tempo robot a zpomaluji jen minimálně (z tohoto důvodu se radši ani k nikomu nepřidávám). Ale říkala jsem mu od začátku, že já si prostě půjdu svoje a společně s ním na Katku čekat nebudu, tak to tak musí brát....

3. část -  Libouchec-Děčínský Sněžník a zpět

Přestože jsem se pocitově na trase z Komárky do Libouchce docela snažila, stejně je hodně těžké odhadnout, jak daleko budou holky za mnou. Mohly se snažit třeba ještě více.

Pro jistotu se opět zdržuji minimálně. (rychle pryč, dokud si moje tělo třeba nevzpomene, že úplně nejlepší by bylo natáhnout se do trávy a už nevstat). Je pět hodin, poslední výlet má 25 km, přece jen radši si baterku vezmu (co kdyby to bylo nějaké náročné, nebo by mně po cesté došlo....) a po menším váhání omotám kolem pasu i bundu.

Ne snad, že bych se bála, že mi bude zima, ale potřebuju někam dát tu baterku. A bunda má kapsu.

Ještě naposled se zeptám, jestli to je opravdu ještě 25 km... (já jen že na GPS mám 82 a trasa má mít 102, a 102 mínus 82 je 20....?)

Že né, že 25. A bohužel to těch 25 taky bylo.

Jak se mi na poslední výlet nechtělo, tak nakonec mě bavil nejvíc ze všech a i nejrychleji utekl.

Sice nemám ráda noci, ale letní večery jsou moc prima. Jak je takový čerstvý vzduch, louky voní trávou...

A bylo moc pěkné zafandit prvním dvěma běžcům, kteří už to měli do cíle za pár. Ostatně, kdy se vám poštěstí, že jste 23 km před cílem v bezprostředním kontaktu s vítězi? :)

Až mě to tolik nakoplo, že jsem poté začala pomalu klusat i do mírného stoupání. Což byl na téměř devadeátém kilometru trochu nešťastný nápad, unavené nohy se mi zapletly do sebe, přitom ještě zakoply o šutr a už jsem se válela po zemi jak široká tak dlouhá. Au au.

Ale tak co, jiní běžci si z výletu přivezli pět či deset klíšťat a dvacet či třicet kousanců od různé havěti, tak já, abych nepřišla zkrátka (havět se mi nejspíš díky nadměrné konzumaci piva vyhýbá), si jako vzpomínku aspoň odvezu jedno odřené koleno a dvě jelita na stehně a boku... Nejbarevněji z toho ovšem výjde moje ruka, která je nejen sedřená do krve, ale žlutomodrofialová modřina na ní brzy vyraší též....

Ta také i docela bolí.

Ale co, po rukou neběhám, tudíž se oklepu a peláším dál.

Po stoupání do Tisé následuje asi tříkilometrová rovinka (zatnu zuby a aspoň částečně popobíhám) a poté asi kilometrové terénní stoupání na vrchol Děčínského Sněžníku. Docela mě překvapí, že první žena tady byla teprve před půlhodinou, na Komáří vížce mi přišlo, že musela mít náskok o dost vyšší.

Z vrcholu jsou nádherné výhledy. Neodolám a na chvíli se musím zastavit a rozhlížet.

Zatímco druhé závodní já na mě křičí „Proboha nečum a koukej zmizet, nejseš tady na výletě!“

Tak ono se po tom kamenném moři pod Sněžníkem stejně rychle mizí docela těžko, pokud si člověk své udy chce zachovat vcelku. A přece jenom, už jsem dnes jednou na zemi byla, nerada bych si dala repete.

Nakonec ale úsek není tak hrozný, jak jsem si ho pamatovala z Jarního Šluknovska a je celkem krátký.

A potom už to je jen po samých pohodových cestách, nejprve po rovině a potom z kopce dolů až do Libouchce. Na rovince také potkávám Katku, následovanou dalšími holkami, tudíž mi je jasné, že už můžu do cíle klidně dokulhat rychlostí 3 km/hod. Místo toho to ale zvládnu asi osmičkou :)

Krátce po půl deváté probíhám cílovým obloukem...

Tedy oprava, měla bych proběhnout cílovým obloukem, jenže jak jsem byla zvyklá, že na stanovišti v Libouchci jsme vždy odpípávali čipy u krabičky u stolku s občerstvením, automaticky se hrnu tam. No, je mi to divné, že tady nikdo není...

To už na mě organizátor křičí: „Andrea je tady. Andy, musíš proběhnout tím cílovým obloukem a tam se odpípnout.“

Nojo, koho by to napadlo. Na stovkách takovéto vymoženosti v cíli většinou nejsou.

Takže celkem rychlá, ale jinak uplně blbá :)

V cíli si dám jedno pivo, myslela jsem, že počkám na Jirku, který mi volá, že z Komáří vížky za chvíli dorazí, ale propocené oblečení je hrozně nepříjemné a je mi v něm zima, takže doufám, že se stihnu osprchovat a převléct, dříve než dorazí. (prošvihla jsem jeho příchod jen o pět minut)

Poté s Jirkou asi hodinu posedíme u piv a určitě zaviním i to , že Jirka si nedá jen jedno pivo, ale dvě, tudíž jestli díky tomu výjde nějaký divný koeficient závodu a běžcům se nebudou zdát spravedlivé body, které dostanou, tak prosím, tady máte viníka!

Jenže chápejte, jak často se poštěstí, že si na kontrole může posedět běžec s turistou, žejo...

Poté ještě chvíli posedím s dalšími dobíhajícími běžci jako např. s Mirkou a Tomášem a nějak o půl jedné jdu spát. Přestože už v sedm ráno je venku teplo, já se ve sportovní hale vzbudím zimnící a musím na sebe navléct asi 4 vrstvy oblečení a stejně mi je zima... Naštěstí venku na sluníčku se pak zahřeji.

Jirka se mnou počká na vyhlášení, kde jsem skutečně druhá žena a dostávám spoustu pěkných cen a krásnou medaili.

Jen mě trochu mrzí, že jak jsem se přihlásila až dva dny před akcí, tak už nedostanu tričko. Protože je zrovna takové pěkně žluté – v barvě mého oblíbeného sluníčka.

Akce byla opět skvělá a moc jsem si ji užila :) Moc děkuji všem organizátorům za její přípravu!

diplom a medaile

vyhlášení