Skalními hrádky Labských pískovců

asi 110 km/3600 m+, 20 hod. 45 min.

10 – 11. srpna 2018

Na Skalní hrádky jsem byla tak nějak domluvená s Egonem (který na pochodu měl dělat kontrolu), že mě odveze z Turnova do Krásné Lípy na start.

Jenže člověk míní, Egon mění...

Přece jen se asi zalekl toho, že bude muset zase nahoru na Luž jako loni, a nedej bože vláčet s sebou ještě třeba basu piv....(když Egonovi se těch jeho 120 kilo nahoru celkem pronese i bez piv, žejo.....)

A tak mi v týdnu zvesela píše, že akce Luž se ruší a místo toho radši jede na dovolenou keškovat :)

Prvotní zklámání , že na akci bude o jednoho kamaráda méně, naštěstí celkem brzy zmírní vzpomínka na naše loňské společně cestování, kdy mi Egon pár chvil před naším plánovaným odjezdem z Turnova volal: „Víš, Andy, nezlob se, oni nám zrovna teď v práci přivezli jeden takový menší kamion, který je potřeba vyložit a nikoho jiného něž mě na to nemají, tak já se asi chviličku zpozdím.... “A jak potom až do poslední chvíle nebylo jasné, jestli přijedem na start před ním, nebo až po něm....

Přeci jenom cestování s Českými drahami mi příjde spolehlivější. A pokud člověk vyrazí na cestu už s kuropěním, šance, že do večera do Krásné Lípy dojede, je celkem značná.

Nakonec jsem ovšem sama na cestách nezůstala. Když se totiž Martin Čapek dozvěděl, že z Turnova nepojedu s Egonem autem, nýbrž sama vlakem, hned si zamlouval,, že mi bude rád dělat na cestě společnost. (což, pravda, v realitě vypadalo tak, že se mnou nastoupil do vlaku a se slovy „před stovkou je třeba se trochu prospat“ v Bakově nad Jizerou lehnul a další dvě hodiny do Krásné Lípy se ani nehnul :) Ale co, aspoň jsem si v klidu a nerušeně prohlédla krásnou krajinu kolem Doks, Bezdězu, Máchova jezera.... A potom už s obavami sledovala, jak se přede mnou vynořují majestátní vrcholy Lužických hor: Klíč, Hvozd, Luž.... No, mám se teda na co těšit.

S vystoupením z vlaku a s přívalem čerstvého vzduchu Martin lehce ožije, se vstupem do místní restaurace, kde zavětří blízkost piva a dobré krmě, je rázem čilý jako rybička. A když nám číšník přinese jídlo, už si ze mě utahuje: „Co to máš, prosímtě, za listí? Kde máš maso? Což je ale docela „mimo mísu“, protože můj Caesar salát s kuřecím masem, zcela logicky, maso obsahuje, což se ovšem o Martinově grilovaném hermelínu s bramborem tak úspěšně tvrdit nedá....

Náš stůl se celkem brzy zaplní dalšími známými lidmi a zbývající dvě hodiny do startu jako vždy utečou děsně rychle. Ještě se skočit převléct do hasičárny, sbalit si svých pět švestek. Hm, brát či nebrat pláštěnku? („Pršet nebude, pláštěnku neber!“ radí mi ochotně Míša) A hurá, další dobrodružství může začít.

před startem (foto Pavel Koza)

Část první, Krásná Lípa – Rynartice, asi 30. km

Musím se přiznat, že na stovku Skalními hrádky se mi moc jet nechtělo a v posledních dnech jsem dokonce uvažovala o tom, že bych akci odpískala. Důvodem bylo prostě to, že jsem se stále cítila nějaká unavená, ještě v den odjezdu mi přišlo, jako kdyby to snad bylo včera, co jsem došla Týnišťské šlápoty.... Nevím, jestli jsem byla více unavená ze šlápot, nebo z jejich odznačování, které jsem si navíc prodlužovala zacházkami ke keškám - protože když je keš 300 metrů od trasy, tak ji tam přece nenechám! (jenže když je tam takových keší třicet, tak už to kilometráž krapet navýší) A navíc to horko kolem 35-ti stupnů bylo i na mě moc.... (moje tělo je totiž nastavené optimálně fungovat při pěkných kulatých třiceti).

Ale nakonec jsem si řekla: „Co sis zaplatila, to si vyžer a koukej jet!“ A při nejhorším, Skalní hrádky nejsou Týnišťské šlápoty, takže když to opravdu nepůjde, tentokrát to vzdát můžu :).

Proto mě celkem překvapí, že na startu se cítím fajn a běží se mi úplně lehce.

I když, pravda, ono by to bylo asi hodně smutné, kdyby člověk byl K.O. už na startu, kdy ho celá nálož 110-ti kilometrů teprve čeká.

Stoupám na první kopeček k rozhledně Dymník, do kopce rychle jdu, po rovince popobíhám, ještě si stihnu odskočit za jeden smrček (tři piva jsou tři piva) a divím se, že i tak ještě před rozhlednou předbíhám Míšu, která to v noční části většinou pálí docela rychle. Přemýšlím, jestli to je tím, že ona jde dnes pomaleji nebo tím, že já jdu dnes rychleji....

V seběhu od rozhledny se ke mně přidává závodník Libor, který mě potěší tím, že mě zná z mých reportáží. Celkem solidním tempem (tedy alespoň dle mých pocitů) to valíme přes další kopec, tentokrát s rozhlednou Vlčí hora, do vsi Brtníky. Jediné, co maličko brzdí náš rozlet, je skutečnost, že na rozdíl od např. „Olafoakcí“, trasa Skalních hrádků není nijak doznačena reflexkami, tudíž se člověk musí plně spoléhat pouze na turistické značení, což v noci přece jen není úplně snadné. (A naklikaná trasa v GPS také vždy úplně nepomůže, protože obzvláště na vrcholu Vlčí hory ji mám naklikanou uplně jinudy, než vede značka!) A navíc do ní také nejsem zvyklá v jednom kuse civět.....

V obci s příznačným názvem Zahrady tak symbolicky udělám menší průzkumné kolečko přes něčí zahrady, při cestě od rozhledny si pro změnu popletu pěšinu turisticky značenou s pěšinou vyšlapanou od nějakého zajíce... A k tomu GPS stále tvrdošíjně ukazuje, že žlutá značka je někde na druhé straně kopce půl kilometru daleko. Naštěstí kecá.

Jsem proto ráda, když v Brtníkách přesídlíme z červené značky na značku modrou, která nás má dovést dalších asi dvacet kilometrů až do Rynartic a která má tu příjemnou vlastnost, že vede z naprosté většiny po pěkné široké cestě a navíc, široko daleko kolem ní většinou žádné jiné cesty nejsou, tudíž se z ní ani nikam sejít nedá.

(pokud tedy člověk omylem nesejde do potoka, ten by tady, prosím, jeden tekl, ale zas tak blbá, abych si pletla cestu a potok ještě nejsem :)

Jak jsem loni, kdy trasa vedla v protisměru, byla v tomto úseku celkem demoralizovaná, protože na běh už jsem neměla sílu a chůzí mi cesta po této dosti monotonní trase vůbec neutíkala, a litovala jsem proč stovka nevede místo toho přes skalní hrádky, dneska toho nelituji vůbec - jsem tady úplně spokojená a běží se mi úplně samo. A mám pěknou rychlost 6:50 minut na kilometr. (jak Libor hlásí) Tak je pravda, že většina maratonců by nad takovouto rychlostí radostí do stropu asi neskákala, ale k uspokojivě rychlému posunu na stovce to je tempo celkem optimální.

Jediný adrenalinovější úsek, který nás trochu zbrzdí, je asi kilometrový úsek vedený úzkou soutěskou přes skalky, schůdky a žebříčky, kde nemůžu nezavzpomínat na Brtnické ledopády z roku 2011: To je přeci ten úsek, jak jsem tady jezdila po zadku po ledu! A támhleten žebříček! Tady mně moje baterka překážela natolik (a to jsem ještě nosila tu obrovskou plastovou, s rozměry zhruba půl metru krát půl metru), že jsem ji pomstychtivě shodila dolů a baterka udělala PRSK, a všechny její součástky se rozletěly na metry daleko, či popadaly do potůčku pod žebříčkem. A můj spolupochodník je z toho potůčku lovil a prskal u toho zlostí, že koho by to kdy napadlo nosit místo čelovky takový nemožný velký křáp. A já na něho pro změnu prskala, proč ty součástky loví, že já se ho o to neprosím, protože mám s sebou ještě jednu náhradní baterku (křáp ještě nemožnější a ještě větší)

Ale to už je fakt dávno...

Po dvaceti pěti kilometrech dobíháme k první občerstvovací kontrole na Tokáni. A já zjištuji, že jsem zčistajasna najednou strašně unavená a zničená....

Tak to je hezké. Na Týništi jsem byla provozuschopná alespoň do 65. km, tady to začíná už na 25.???? Co se sakra děje?

Že by to bylo tím, že nic nepiju a nejím? (což Libor nemůže absolutně pochopit) Ale já jsem na to zvyklá, já nikdy neberu víc než půllitru vody! (a to ještě tu půllitrovku držím v ruce, protože v baťohu mi přišla strašně těžká, bohatě stačí že musím nést pěněženku a mobil....). Já se s baťohem vážícím víc než půlkila prostě ani neodlepím z místa.... A k jídlu taky nic nepotřebuju, z toho velkého salátu jsem přežraná ještě teď.

Deset minut strávených na kontrole mě naštěstí trochu probere. A mám dobrý pocit, že to nebylo úplně neužitečné sedění, protože jsem si během té chvíle vyměnila baterky v baterce.

Je docela chladno. Tedy přesněji, Liborovi je pěkná kosa. A Olaf pak tvrdil, že ve skalách prý byly jenom 3 stupně, což bylo nějaké divné, protože mně kupodivu nijak zima nebylo. Slaboučkou bundu jsem si sice vzala, ale už asi po půl kilometru běhu mně v ní bylo pěkné vedro. A to zas žádnou závratnou rychlost jsem nevyvíjela – prvních lehce zvlněných 30 km jsme dali rychlostí asi 6,5 km/h.

Část druhá, Rynartice – Svor, asi 60. km

Původně jsem si myslela, že se v hospodě v Rynarticích nijak zdržovat nebudu a rychle profrčím dál (rychlost není taková, jakou bych si ji představovala, a jak jinak se zrychlit než tím, že občerstvovačky „vlak projíždí“), ale znovu mě zaskočí, jak moc se cítím unavená. Jak moc si potřebuju sednout. Jak moc se potřebuju najíst.

Ještě uvažuji nad možností, vzít jen něco k jídlu do ruky a uhánět dál, ale přece jen představa, jak si to svištím z kopce a balancuji s talířem gulášové polévky v ruce... Nehledě na to, že v ceně startovného sice máme gulášovku, ale dost těžko i talíř a lžíci.

Nakonec v restauraci posedím čtvrt hodiny, co že je přesně doba, kterou potřebuji k snězení jídla a vypítí malého piva. Ano, stejně jako na TŠ už je zase můj stav nějaký podezřelý, pivo během stovky si totiž dávám pouze, když je něco špatně...

Když mě někde zahlédne Pavel, je hned jasné, že budu mít další fotku :) (foto Pavel Koza)

Za tu čtvrt hodinu se dávám jakštakš do kupy, alespoň do takového stavu, abych mohla pokračovat dál. Proběhneme ještě romantické Pavlínino údolí a tím dáváme sbohem CHKO Labské pískovce a míříme do CHKO Lužické hory. Však kopeček Studenec s rozhlednou a s nezanedbatelným převýšením přes 400 metrů na asi 3,5 km už si na nás brousí zuby.

Kupodivu na kopce se těším. Nejsem si totiž jistá, jestli v mém stavu dokážu ujít dalších asi 75 km až do cíle (A pamatujte si, že dneska já to vzdát můžu!), tudíž, aby můj výlet sem nevyšel úplně zbůhdarma, tak když už nedojdu tu stovku, mohla bych tady aspoň potrénovat kopce. (však mě Olaf psal, že je mám trénovat, když mně nejdou) A doma takové prudké, vysoké těžko najdu!

Na Studenec tedy vyrážím se zarputilostí bůvolí a s cílem nasadit tempo a nepolevit, nezastavit, dokud kýženého vrcholu nedobudu. Pravda, z tempa bůvolího se uprostřed kopce (Sakra,to ještě nejsem nahoře?) stane tempo vycházkové a těsně pod vrcholem (No, to už jsem ten vrchol snad přešla a stoupám do nebe, ne? ) tempo slimáččí, ale když nic jiného, nezastavila jsem se. A předešel mě jenom Milan Mikulášek. A ten se nepočítá, protože kdyby omylem neseběhl z Vlčí hory do vesnice na opačné straně, tak mě předběhl už tam.

Rozhledna na vrcholu byla také zajímavá, zejména, jak se to schodiště úplně nahoře najednou zúžilo. To bylo takové strašidelné. Nebýt nahoře kontrola, tak po něm snad nevylezu. Jenže zase bez kontroly se mi dál pokračovat nechtělo....

Když se něco dělo, jako např. šplhání na kopec či rozhlednu, cesta tak nějak utíkala, ale v klesání ze Studence na mě opět doléhá krize. Potácím se po lese, nechávám ostatní závodníky, aby mě předešli, potřebuji být sama. Sakra, co se mnou pořád je? Jediné štěstí, že to dneska vzdát můžu, netřeba propadat panice... (zajímavé, jak s tím pocitem se hnedka jde člověku o dost lépe) Všechno je úplně v pohodě, kdekoliv to můžu vzdát.

Zacházím ke kontrole na Zlatém vrchu a je mi divné, že se tentokrát nejde kolem Kamenných varhan (mohutná skála s 30-ti metrovými čedičovými sloupy připomínající píšťaly varhan), která mě loni úplně uchvátila. Až později mi došlo, že skála se nikam za ten rok neodstěhovala, ale v noci prostě jen nebyla vidět.....

Asi kilometr za Zlatým vrchem se začíná rozednívat. Je to neskutečné, jak taková každodenní všednost stačí k tomu, aby se můj stav najednou obrátil o 120 procent. Barvy pro mě dělají svět nádherným a krásným, zatímco v noci to je pro mě jako pochod duchů v říši černé tmy a stínů, a propádám z ní depresi. Ještě tak když noc trvá čtyři, pět hodin jako na červencovýcch akcích, ale těch dnešních 8 hodin tmy jsem psychicky absolutně nezvládla. Já byla tak nešťastná a unavená, protože jsem prostě nutně potřebovala z toho nekonečného černého tunelu ven na světlo!

Pro zlepšení nálady si navíc pouštím hudbu z MP3 a najednou mi to opět běží úplně samo. Mou náladu kromě toho vylepší i tajná občerstvovačka, která se mi znenadání postaví do cesty

Zatímco se cpu, prohlížím si seznam došlých účastníků. No vida, na to, že jsem si posledních patnáct kilometrů z většiny připadala jak oživlá zombie, umístění uprostřed startovního pole mi příjde celkem uspokojivé. A dokonce jsem třetí žena. Tak to né, to se dneska zas asi na vlak nepůjde.....Hlavní, že už je světlo a další noc snad nehrozí. (i když, pravda, po šlápotách „nikdy neříkej nikdy“...)

Po krásné běhatelné příjemně klesající lesní cestě sbíhám do vsi Mlýny, zde se pro změnu s radostí proběhnu po rovině po silničce a spokojeně sleduji, jak moje tempo utěšeně stoupá.

Odsud mě sice čeká stoupání, ale naštěstí po širokých cestách a s rozumným sklonem, kde moje tempo dokonce stoupá dál. A když jdete přes taková krásná místa jako Pod Tetřevím vrchem, Pod Medvědí hůrkou, Pod Zaječím vrchem (také vám ty názvy příjdou tak oku lahodící?), tak to prostě ani jinak nejde. Málem jsem oplakala, že trasa nezabočovala i k Psímu kostelu....

Ale to už se pomalu ale jistě blížím k druhému klíčovému vrcholu Lužických hor, který se nejmenuje jinak než doopravdy Klíč.

Sice jsem hlavní náplň dnešního výletu opět přehodnotila na dokončení stovky (ne trénování kopců), ale konec konců, proč by se nedalo propojit obojí, že?

Klíč mě ale pěkně zklamal. (Nebo že bych už po Studenci byla tak vytrénovaná?) Zatímco loni jsme na tento vrchol lezli ze Svoru a v tom stoupáku jsem viděla andělíčky, tentokrát mi přišlo, že ani téměř nestoupám a najednou jsem byla na odbočce pod suťovým polem pod vrcholem. A tou sutí se ani vzhůru nelezlo, ale místo toho pěkně serpentýnkami, aby to náhodou nebylo zbytečně moc prudké.... Hm, tak jestli takovéto výstupy jak pro seniory budou pokračovat i nadále, tak dneska natrénuju tak starou belu...

Ale nahoře bylo fakt krásně. Tak krásně, že jsem neodolala a vytáhla foťák (což je na mě jev celkem nevídaný, vzhledem k tomu, že v rozletu se zdržuju nerada a navíc mám ještě takový vtipný typ foťáku, který když udělá jednu fotku, tak si vyžádá asi tak desetisekundovou pauzu, než se uráčí udělat další.... (a stejně místo aby ty výhledy zvěčňoval, tak on je przní).

Z Klíče už je to příjemný kilometřík stále dolů a jsem na další občerstvovačce v restauraci ve Svoru.

na vrcholu Klíče

výhledy

šutříky a výhledy

Část třetí, Svor – Luž, asi 85. km

Krátká pauza v minulé restauraci se celkem osvědčila, už mi ani nijak nevadí, když ani na této kontrole není nic, co bych mohla vzít do ruky a poslušně si sedám k párkům a dalšímu malému pivo. Tak pět minut mě nezabije.

No dobrá, tak patnáct. Rychle jíst prostě neumím.

Aspoň díky své pauze zjistím, že v Náchodě máme hrad Homolku.

Vedle mě totiž sedí upovídáný starší pán a ptá se mě, odkud jsem.

„Á, z Náchoda, Nojo, tak tam máte zříceninu Homolku.“

„Fakt, jo?“ Nestačím se divit (a šrotuju, kde by se tak u Náchoda nějaká taková zřícenina mohla vyskytovat). Kopec Homolka, ten by tam byl, ale hrad?

„No však, ten kopec. A na něm býval hrad. No jasně, že už není. Já jsem zříceninolog, já tohle všechno znám.“

Nojo, tak mě pán ale nemá plést a říkat, že tam zříceninu máme, když zřícenina se už dávno zřítila a ve skutečnosti prd máme, žejo...

Odcházím stále ještě celkem zvesela, i když nutno podotknouti, že přeci jen ranní elán už mě zase pomalu opouští a únava opět nastupuje. Tempo ale udržuji stále slušné a po rychlých běhatelných cestách se brzy dostávám k moc pěknému úseku u přehrady Naděje, kde pěšina vede střídavě po levém či pravém břehu potoka, přes který se přechází po dřevěných lávkách.....

Hop a skok

přes potok,

po rozpadlých lávkách a mostících,

jde to jen v dobrých střevících,

zvlášť když občas prkno chybí,

přeskočit ho však se mi líbí

a pak se zas po břehu rozběhnout hbitě,

připadat si jak malé dítě....

potůček a mostíky

Líbí se mi tu natolik, až mě mrzí, když moc příjemný a zlehka adrenalinový úsek cesty končí. A když zblejsknu, na jaký kopec, že se to mám zase drápat, veškerá euforie je rázem tatam. . Už mi to trénování kopců nepříjde zdaleka taková zábavná kratochvíle jako v první polovině cesty. (Však všude píší, že s tréninkem by se to nemělo přehánět a přílišným tréninkem si můžete i ublížit!) Jsem unavená, nemám sílu. Kdepák strategie „Zastavovat nebudu, dřív než kopec dobudu“. To je dávná minulost. Moje snažení mnohem lépe vystihují následující řádky:

Stoupákem skrz hvozd,

plazím se na Hvozd,

zpocená na kost,

mám už kopců dost

a mám na Hvozd zlost!

A zastavovat just budu, abyste věděli. Potřebuji si sníst jednu čokoládovou tyčinku, nebo na ten kopec vážně nevylezu. Takže to vlastně ani zastavení z únavy není. A zastavení z důvodu doplnění kalorií se povoluje. (protože přece se nebudu dusit tyčinkou, zatímco to rubu do kopce) Klika, že tu tyčinku mám.

Zatímco si tak hovím na kraji cestičky v trávě, svižným krokem mě míjí Milan Mikulášek. (Ten byl ještě pořád za mnou?)

„Áá, babička odpočívá na Babiččině odpočinku.“ Trefně komentuje moji činnost (repektivě spíše nečinnost) v souvislosti s názvem místa, u kterého jsem se uvelebila.

Hm, a není on jako malinko odrzlý?! Prý babička! To mně to dnešní trénování kopců přidalo tolik vrásek na tváři???

Jak svižně přišel, stejně svižně zase mizí. Jo, to vážně potěší, když někdo chodí do kopce takovou rychlostí jako druhý z kopce...

Bez jednoho zastavení se to ještě neobejde (Hvozd mi prostě nesedl), ale naštěstí, když se obávám, že to nejhorší mám před sebou – kamenné moře kolmo k vrcholu – zjišťuji, že ve skutečnosti to nejhorší už mám za sebou. Kamenné moře totiž bylo směšně krátké. Ani jsem se nenadála, a najednou jsem byla nahoře.

závěrečný "šutrodrom" na Hvozd

vrcholový kříž

výhledy z Hvozdu

Dalších asi deset kilometrů vede z většiny Německem, přes městečko Johnsdorf a dále nahoru na kopec Luž. Přestože do svěží rybičky mám daleko, sklon klesající mně vyhovuje mnohem více než sklon stoupající, což se pozitivně odráží jak na mém tempu, tak na mé náladě. A na rozdíl od spousty dalších účastníků , kteří tady bloudili a zkoumali krásy přihraničí, já se držím modré značky jako klíště, a až pod Luž držím a nepustím. Dobrá jsem.

Pouze v centru Johnsdorfu jsem se pro jistotu pár minut zdržela vytahováním mobilu s Mapami.cz, abych zjistila, kudy značka dál vede, protože naklikaná trasa v GPS tady vedla jinudy a ani v reálu orientace nebyla úplně jasná.

Skalní město, do kterého mě poté cesta zavedla, mě naprosto uchvátilo. A stoupání v něm mně nevadilo v nejmenším.

skalní město

skála (to by bez popisku jen tak někdo nepoznal, že? :)

Zato pohled na dalšího Lužického velikána, tentokráte samotnou nejvyšší horu Luž, mě opět položil do kolen. Tedy přesněji řečeno do sedu, jedna moc pěkná lavička „s výhledem“ jakoby tady čekala přímo na mě....

„Á, babička už zase odpočívá.“ Slyším známý hlas, jen co dosednu. (No to snad není možný, co ten tady už zase straší?)

To víte, babička je osoba postarší, proto není divu, že ji občas rozbolí nohy. Jenže babička je také osoba moudrá, tudíž nechodí zbytečně kilometry navíc, takže si ten odpočinek může potom dovolit. (a je uplně stejně rychlá jako jiní nevybouření borci, kteří si sice nesedají, zato neustále běhají bůhvíkudy :)

„Kdepak ses nám Milane zase toulal?“ Ptám se nahlas.

Ále, z Hvozdu jsem seběhl někam úplně blbě.....

„No nic, já mažu. Ty černé mraky na Luží se mi vůbec nelíbí, nerad bych, aby mě tam chytila bouřka.“ Informuje mě Milan a jak praví, tak koná. Černava vypadá natolik hrozivě, že vzápětí přiměje k pohybu i mě. Doufám ale, že se Milan mýli, přeci jenom pláštěnka čekající v hasičárně člověku moc klidu nepřidá.....

Na Luž vylezu ještě za sucha, i když se citelně ochlazuje a zvedá se varovný vítr.

Luž přede mnou

Luž pode mnou (tj. vrchol Luže)

Luž za mnou (tj. výhledy z kraje Luže)

Část čtvrtá, Luž – Krásná Lípa, 109.km

A při sestupu z Luže začíná pršet.

Pro jistotu zastavuji, otvírám bágl a balím všechny věci (všechny dvě: pěněženku a mobil) do igelitových pytlíků. Navlékám si aspoň bundu, i když vím, že mi zrovna moc nepomůže. Ona sice JE nepromokavá, ale bohužel, má to jednu podmínku. Nesmí zrovna pršet.

(ale když neprší, tak je fakt dobrá, to jako vážně vůbec nepromokne :)

Naštěstí déšt není vyloženě silný (a v lese přece jen prší o něco méně), a asi po dvaceti minutách ustává. I když i tak jsem už slušně promočená a je mi docela zima....

(Bylo zajímavé, jak všem byla zima v noci a mně vůbec, a při odpoledním deštíku nikdo problém neměl a je se málem strachovala, že zmrznu... Ale to je tím, že na začátku mám energie dost a mnohem snáze se zahřeji, zatímco po 85-ti kilometrech v nohách a probděné noci jsem už byla vyčerpaná a zahřát se nedokázala.)

Hm. A po desetiminutové pauze se déšť spouští nanovo, a tentokrát pěkný slejvák. Mám kliku – jsem zrovna na rozcestí Ptačinec, kde se přede mnou náhle vyjeví dřevěný přístřešek. Rychlostí zajíce mizím do bezpečí a modlím se, aby déšť brzy ustal (protože ven do toho nečasu nevylezu ani za zlaté prase). Nerada bych tady ještě byla, až dorazí Olaf s Lídou....

Asi po deseti minutách naštěstí to nejhorší ustává, stále drobně prší, ale to už se snést dá, déle už tady tvrdnout nechci. A po dalších deseti minutách přestává úplně. Když vylézám z lesa na kraji Lesného, dokonce už zase svítí sluníčko a obloha je polojasná. Za celý pochod jsem neměla větší radost. Hurá, nezmrznu tady!

A v Lesném na nás čeká ta nejbáječnější občerstvovačka. Klasická venkovní s tunami dobrot, z kterých si každý může vzít, co hrdlo ráčí. I když já zrovna moc pro neotřelé kombinace nejsem (že bych třeba koláč zajídala salámem, či snad meloun klobásou), tudíž ochotné kontrolorky trochu zklamu, protože jejich nabídky -Vem si oříšky, támhle je sýr, co třeba chleba se sádlem? - tvrdošíjně odmítám a dalších pět minut se sveřepě věnuji pouze vyprazdňování tácu s ovocnou buchtou....

Posilněna, lehce odpočata a s vidinou už „jen“ asi osmnácti kilometrů do cíle je moje nálada po odchodu z této občerstvovačky asi na nejvyšším bodě od startu pochodu. Sice mě čeká ještě kopec na rozhlednu Jedlová, ale z toho už nemám takový respekt. Správně si totiž pamatuji, že z této strany vede až na vrchol silnice a jestli se o nějakých stoupáních dá říct, že jsem v nich celkem dobrá, tak to jsou jednoznačně ty po silnici. A přesně, jak jsem předpokládala, jde mi to levou zadní.

A to si ještě dovoluji jednomu závodníkovi říkat (když mě předchází), že mně kopce nejdou. A on na to: „To mě zas jdou kopce úplně skvěle.“ A ať se chudák snaží, jak chce, stejně mi za celé stoupání z dohledu neuteče....

A kontrolor na vrcholu na nás: „Tak dvě hoďky a jste v cíli. Teď už to je pořád z kopce.“

Dvě hoďky? Vždyt to je ještě čtrnáct kilometrů!

A nakonec to sice nebyly dvě hodiny, ale za dvě hodiny a čtvrt jsem doopravdy dobíhala do bran cíle v Krásné Lípě. Hodně mi pomohl již výše zmíněný účastník, který stále měl hodně energie popobíhat, čímž mě nakazil. A vzhledem k tomu, že i když já nepopobíhala zdaleka tak efektivně jako on, on zase nezvládal orientaci tak efektivně jako já, měla jsem ho na dohled skoro až do cíle. Akorát na té tří kilometrové cílové rovince už mi utekl, sílu souvisle běžet jsem už prostě neměla.

Těch posledních čtrnáct kilometrů jsem si užila asi ze všech nejvíc. Konečně žádné kopce, jen stále dolů a dolů, pěkné běhatelné cesty.... Ovšem nejlepší byla pochopitelně ta vidina toho, že to člověk bude mít už brzo z krku :)

rozhledna Jedlová

výhledy kousek pod vrcholem

A do cíle už to bude pořád jen dolů. Hurá!

V cíli jsem dostala diplom, medaili a spoustu pěkných dárečků - já jako třetí žena ještě o spoustu dárečků víc než ostatní (a tím pádem také o spoustu kil víc, s kterými se přes půlku republiky vláčet:) a v ceně startovného jsme ještě dostali u stánku jedno pivo a hamburger. Asi dvě hodinky jsem v místě s kamarády poseděla (kteří byli skoro všichni o něco rychlejší než já, však Martin Čapek vypadal na to, že se z té půlhodiny, co mi nandal, bude radovat ještě půl roku ), a poté jsme se odebrali do osvědčené restaurace, kde jsem se ještě dorazila osvědčeným kuřecím salátem a k tomu vypila tři svižné Emily (pro neznalé, místní specialita - 9 stupňove pivo). I když podle mě by se spíše mělo jmenovat spavý Emil. Mně totiž nestačilo, že jsem v noci ze soboty na neděli prospala asi 8 hodin, poté, co jsem v neděli v jednu odpoledne přijela domů, zalehla jsem a z asi čtyřmi pětiminutovými přestávkami (dění na FB se musí kontrolovat) spala v kuse dalších 17 hodin až do pondělí do šesti do rána.....

Co říci závěrem. Trasa byla opravdu moc krásná (že i mě přiměla fotit :),organizátoři na kontrolách moc milí, absence doznačování mně osobně vůbec nevadila (hlavní, že vše vedlo po turistických značkách a byla k dispozici naklikaná trasa, na těch pár usecích, kde neseděla, jsem prostě dala pozor), jen bych asi uvítala více občerstvovaček, třeba ještě aspoň jednu takovou venkovní jako byla ta poslední, ale zas na druhou stranu já chodím i akce jako Den cesty, Červenokostelecká stovka nebo ŠPCH, kde je občerstvení také minimální nebo žádné a nemám s tím problém. Já si jsem schopná vystačit i s málem :)

(Já třeba fungovala na půllitru vody celých 30 kilometrů ze Svoru až do Lesného, a nijak dehydrovaná jsem si nepřipadala, což spousta běžných smrtelníků prostě nepochopí!)

z vyhlašování (foto Jirka Větvička)

Týnišťské šlápoty

asi 120 km/3800 m+, 26 hod. 51 min

27. - 29. 7. 2018
    fotky, na kterých nejsem já, jsou z odznačování trasy, tudíž občas na nich úplně nesedí denní doba (ale hic byl stejný :)

Týnišťské šlápoty byly letošní první stovkou, z které jsem měla opravdu respekt. (i když jsem se pochopitelně také hodně těšila) Jako kdybych tušila, že to tentokrát zadarmo nebude....

Jednak se mi totiž vůbec nezdál výškový profil trati..... Sice převýšení 3800m+ na 120 km není až tak moc – jenže bohužel, když máte to štěstí (nebo spíše smůlu) a dobře znáte celou druhou polovinu trasy (od 50. km po cíl) a moc dobře víte, jaká tam je rovina, nebo to vede z kopce, že i 1000 m+ se mi na těch 70 km zdálo moc, tak už vám z toho vychází první padesátka s převýšením někde přes 2500 m. A to mi už tedy nepříjde sympatické ani trochu. Navíc bůhví jaké terény na nás Olaf nastražil.....

(Nakonec mi GPS ukázala celkově jen 3500 m+ - asi 2300 na první padesátce a 1200 na druhé sedmdesátce. Celkem vtipné ovšem bylo, jak přímo úměrně s klesajícím převýšením klesalo tentokrát i moje tempo – zatímco první půlku jsem měla rychlostí 6 km/h, tu druhou 3 km/h :) (No dobrá, ať se nepodceňuji – možná 3,3 :) ) A na konci z toho vyšel krásný průměr 4,6. )

A druhým důvodem, proč jsem měla před Týništěm jisté obavy, byla skutečnost, že jsem před týdnem neodolala a běžela Mukařovskou stovku. Což byla snad první stovka, kterou jsem dala úplně na pohodu a bez krize, celkem solidním tempem bez nějakého výrazného zpomalení. A ani po stovce jsem se nijak moc unaveně necítila. Což mi bylo hned nějaké divné. A modlila jsem se, aby se ta únava náhodou neprojevila s týdenním zpožděním na šlápotách.

Hm, jako jasnovidec bych se možná i uživila....

Abych nezopakovala stejnou chybu jako na Mukařovské stovce, kdy jsme s Jirkou a Renčou přijeli do Mukařova dost pozdě – že se moc dlouho nestihlo posedět v hospodě a pak málem ani samotný start, dorážím tentokrát do Týniště už o půl sedmé. Myslela jsem si, že takhle brzo tu může být jenom blázen, ale kupodivu účastníků, kteří už jsou rozeseti po různých hospodách v Týništi, je celkem dost. Je vidět, že stovkaři začínají brát tu předzávodní přípravu celkem vážně a to je jen dobře. Však Jirka to při odchodu z hospody na start řekl moc pěkně -“Tak to příjemné už máme pro tentokrát za sebou, ted už zbývá jen to méně příjemné: ujít tu stovku!“

Díky časové rezervě jsme měli nejenom dost času pojíst a popít v hospodě, ale také s hodinovým předstihem přicházíme na prezentaci. Stihnu se tak letmo mrknout do itineráře a trochu se vzdělat co se polského jazyka týče. Tak například představte si, že když je v itineráři Pánska Góra zachod, neznamená to, že půjdem kolem hajzlu, ale zachod je v češtině západ. Stejně tak Pánska Góra wschod neznamená, že bude na cestě schod (jak by se mohlo nabízet), ale je to pro změnu východ. Jen škoda, že Olaf nemá české překlady všude, a tak můžu celou nastávající cestu dumat, jestli Przelecz Sokolowska má něco společného s prdelí sokola, nebo ne.....

V jedenáct hodin nás smluvené autobusy dovezou na start do Olešnice v Orlických horách. Docela mě pobavilo, když po našem výstupu autobusy odjely a jeden závodník zanaříkal: „No to snad né. Ony ujely. A nás tu nechaly. Co budeme dělat?“

Tak asi holt budem muset jít do toho Týniště po svých.

v hospodě před startem

taky :)

v tělocvičně před startem

Část první: Olešnice – Przelecz Sokolowska, 27,6 km

A jak jinak než do kopce. Inu, to se dalo čekat.

Ovšem je pravda, že mě lehce zaráží, že do toho prudkého kopce jdu někde na konci startovního pole a o moc rychleji bych jít nedokázala, ani kdybych chtěla. Posouvám se dopředu, až když se kopec trochu narovná.

Trasa vede kousek Českem přes Feistův kopec a poté pokračuje do Polska na Panskou Góru (zachod i wschod) a z ní dolů přes Kozí Halu do Duszniků. Na posledním jmenovaném úseku vede černá značka, čehož jsem se trochu obávala, protože černá je polská specialita (a Č jako černá, často také znamená Č jako čuňárna), proto se docela divím, že to je nakonec úplně pohodlná běhatelná cesta.

Z Duszníků stoupáme pěkně hnusným pruťákem - zas mě tady předchází další dva závodníci, kteří mě z kopce a na rovině nestíhali - na Schronisko pod Muflonem (muflona teda nevidím) a poté už naštěstí zase celkem pohodovými cestami, většinou i z kopce do Starých a Nowých Bobrowníků, kde je na 14. km první občerstvovačka a čipová kontrola. GPS mi ukazuje asi 500 m+, rychlost mám téměř 7 km/h a jí si říkám, že mi to jde docela dobře a asi jsem se toho převýšení bála zbytečně....

Pro jistotu už měním baterky v baterce (do pěti nevydrží), cucnu si kofoly, zakousnu chleba se salámem.... Když v tom mimoděk posvítím svou baterkou do tmy před sebou. Panebože, co to tam je za horolezeckou stěnu? A dokonce ňáký vopice tam lezou!

Á sakra, to nejsou vopice, ale účastníci trasy. No to nemyslíte vážně, že se tam mám drápat?

Nejsem si jistá, jestli toto „místo s výhledem“ bylo nejrozumnější pro zřízení občerstvovačky. Tady by totiž člověku mohlo z toho výhledu lehce zaskočit a mohl by se udusit (nebo v lepším případě se aspoň poblinkat)....

A to, prosím, nejsem na černé značce ale na červené. Mají to tu Poláci nějaké pomotané...

No přesně, jak jsem tušila, ten kopec je uplně příšerný. Pět kroků, pauza, čtyři kroky, pauza. (zatímco ostatní kolem mě profrčí jak veverky) A navíc se v kamenitém terénu kymácím ze strany na stranu, jako bych byla ožralá. Což nejsem – na prvních patnácti kilometrech jsem byla střízlivá a na občerstvovačce jsem pila jen kofolu. A kdyby mi Dalík místo tří deci kofoly nalil tři deci rumu – tak to bych snad podle chuti poznala, ne?

No hurá, s vypětím všech sil vyfuním nahoru a za chvíli potkávám Lídu a vzápětí Olafa, kteří nám odškrtávají tajnou kontrolu. 500 metrů a jste u další fixové kontroly. Pohodička.

Proto tak trochu nechápu potměšílé úsměvy těch štastnějších, co už mají vracečku ke konrtrole za sebou a vrací se zpět k Olafovi. Jedna tvář se na mě dokonce zazubí: „Užij si to!“ Jako nějakých trapných 500 metrů?

Aha. Před tím horolezecká stěna vzhůru, ted pro změnu propast směrem dolů. Olaf totiž taktně zamlčel, že těch 500 metrů není pouze vzdálenostních, ale také výškových.

Dolů mně to jde překvapivě celkem dobře a bez problémů po dvou, nahoru klasicky vůbec. Umřu, chcípnu, pojdu!

Však také Olafovi nahoře hned sděluji, že když si takovouhle prasárnu vymyslel, tak ať si ji potom také zajde odznačit. Tyhle dvě příšernosti já znovu nelezu!

Dále pokračujeme stále po červené značce, nyní už bohudík stále klesající. Ovšem, že by ten seběh byl běhatelný, to se o něm říct nedá. (jediná běhatelná místa jsou ta, když pěšina protíná nějakou větší cestu, jenže na tak krátkou vzdálenost se zas ani nemá cenu rozbíhat... ) To jsem si tedy od červené slibovala lepší terén . Nebývají červenou barvou značené hlavní magistrály a hřebenovky? Takové cesty ale asi v Polsku neznají a zase je pravda, že nemůžou všechny pěšiny být černé, to by se v tom orientovalo pěkně blbě. (Jdětě po černé do …., poté pokračujte po černé, tam odbočte na černou...., ne na tu černou vpravo, ale na tu černou vlevo.... :)

Na Kamiennou Góru stoupáme pro změnu po červeném srdíčku. Dnešní noc je vůbec taková romantická: nad námi měsíc v úplňku, cesta lemována červenými srdci.... Amorův šíp mě zasáhne natolik, že z nepozornosti srdce neuhlídám, až najednou koukám, že zatímco já jsem na široké cestě vpravo, zástup ostatních světlušek na pěšině vlevo. Vracím se asi 200 metrů.

A za chvilku už jsem na Kamienné goře s vyhlídkou. Přestože kontrola je dole, nejsem líná vylézt pět schodů na vyhlídku a tak mohu svůj repertoár zajímavých vyhlídek (minulý týden to byla vyhlídka na tmu a vyhlídka na les) rozšířit o vyhlídku na mlhu. Taky dobrá.

Poté už zklesám dolů a za chvilku jsem na občerstvovačce na 27,6.km.

na kontrole

na kontrole

Část druhá: Przelecz Sokolowska – Orlické Záhoří, 46,5 km

Kontrola u Magdy a Jirky sice láká na spoustu laskomin, ale já jen rychle od něčeho trochu zobnu a pokračuji dále. Ráno s rozedněním mám prostě vždy najednou plno energie, mám radost, že už je světlo a nemám vůbec chuť se někde zastavovat a zdržovat, když se místo toho můžu hýbat.... Navíc rychlost už dávno nemám 7 km/h, ale jen 5,3 a s tím je potřeba něco dělat...

Čeká mě ještě 20 km Polskem a přiznám se, že se těším, až je budu mít za sebou a budu v Orlickém Záhoří. Nic proti cizím krajům, ale prostě doma je doma. Navíc mám silné obavy, že další kilometry budou obdobné těm prvním.... Když i červená značka zklamala, co může člověk očekávat od žluté nebo zelené.....

Proto mě naprosto šokovalo, že až na pár výjimek dalších 20 km vedlo po širokých pohodlných cestách. (akorát snad těch kamínků na nich mohlo být méně) Pochopitelně přes kopce, dokonce dva velké kopce – ale tato stoupání už měla rozumný sklon a ono to není tak, že mně nejdou žádné kopce, já jsem naprosto marná pouze v těch kolmých stoupácích v náročném terénu, ale tyhle kopce mně sedly naprosto skvěle a dokonce i během chůze nahoru mně rychlost vyskočila z 5,3 na 5,4!

Ovšem pochopitelně mnohem lepší to bylo potom dolů. To bylo tak krásné – po zhruba patnácti kilometrech, kdy jsem vlastně stále jenom šla – se zase moci pořádně rozeběhnout ! (až teda na ty kamínky, au au, ) Mne už z té nepřetržité chůze dokonce začínaly bolet nohy! Když je člověk zvyklý chůzi a běh střídat, tak je pro něho strašně těžké, když musí najednou jenom jít.....

Jediná mala nevýhoda těchto dvaceti kilometrů byla ta, že rovné široké cesty byly trochu monotónni. Ale za to, jak jsem se na nich krásně zrychlila, jsem jim to byla schopná odpustit. A kolik účastníků jsem tady předběhla. Minimálně deset!

Ovšem největší radost jsem pak zažívala na asi kilometrovém silničním klesání do Orlického Záhoří. Tam jsem byla v takové euforii – že když jsem předbíhala Juru a Míšu – tak jsem si na Juru neodpustila zakřičet: „Hurá, konečně normální terén!“ Čímž jsem ho pochopitelně proti sobě popudila a on mi drze nastavil do cesty hůlku. Nebýt mé rychlé reakce a mrštného úskoku stranou, tak tam po mně na cestě mohl zbýt pouze rozmázlý flek...-. Jako tohle se dělá?

Ale opravdu to není tak, že bych vyloženě vyhledávala silnice. Ale chápejte, tohle byl první delší silniční úsek za celých dlouhých 46 km! Tak mi trochu radosti dopřejte.

polské Bystřické hory - utíkám před Kozou :) (foto Pavel Koza)

polští koníci

občas byla místo široké cesty i pěkná pěšinka

výhledy nad Mostowicemi

Část třetí : Orlické záhoří – Julinčino udolí, 65 km

Další kontrola je v restauraci v Orlickém Záhoří. Příjdu, odpípnu čip, popadnu do ruky dva suché chleby, houknu na překvapeného Egona „Nezastavujeme, máme zpoždění!“ a jsem pryč. Když já to mám prostě tak, že pokud mi to zrovna jde a jsem rozjetá, nevidím důvod, proč se zdržovat. Však jídlo se dá jíst i za chůze. A když na to příjde, tak i za běhu (jak nechápali někteří, co mě viděli na Lumu :)

Navíc, jak jsem koukala, spousta holek na mě má náskok asi 15 až 20 minut a přiznám se, že mám pochopitelně chuť je jít honit. Však druhé půlky mně vždycky jdou lépe než ty první, v tom už jsem profík :) Navíc terén druhé poloviny je pro mě pochopitelně mnohem příznivější než terén v první časti. Krkolomnosti já prostě neumím....

Vyrážím vskutku raketovým tempem – kopec nekopec (tenhle nahoru na hřeben Orlických hor je naštěstí opět jeden z těch rozumných, do kterých já to valit umím) a brzy docházím Dana Ešlera a za chvilku Mirku Malinovou.

Pobaví mě úsek, u kterého má Olaf v itineráři napsano „bláto“ a smajlíka.... To si Olaf ale trochu plete pojmy s dojmy – tohle není bláto, tohle je bažina :). Kupodivu se mi ji ale podaří obhopkat suchýma nohama.

A pak následuje moc pěkná hřebenovka přes vrcholky Homole a Tetřevec ke Kunštátské kapli a dále přes Pěticestí až na Zakletý vrch. Úzká zvlněná zaječí pěšinka v borůvčí vyloženě svádí k běhu a tak s Danem většinou běžíme.

A tady poprvé začínám cítit, že je něco špatně..... Protože na to, kolik jsem měla při stoupání energie, bych očekávala, že po takové krásně pěšince by se mi teď mělo běžet uplně samo. Z kopce ano, ale ty rovinky nějak drhnou. Jsem nějaká unavená, nějak mě bolí nohy.....

Těším se na klesání dolů do Říček, kterému věřím, že mi spraví náladu. Hm, a nakonec to dopadne tak, že třičtvrtinu sjezdovky scházím chůzí. Ale stále ještě nepanikařím – to bude určitě tím, jak je sjezdovka prudká . To, že neběžím, není proto, že bych byla unavená. Neběžím prostě proto, že tohle by běhal jedině kokot. Tohle je neběhatelné! Však také v mírnějším klesání nad vesnicí se zase celkem rozběhnu.....

Do Říček se moc těším, protože v Říčkách mají být potraviny, kde si chci koupit nějaké studené pití a nanuk. Po deváté hodině už začalo být docela horko a voda dochází.

A v Říčkách se mi naskytne pohled na Denču, Lenku a ještě jednoho účastníka, jak debužírují, co si právě koupili před obchodem s potravinami a sděluji mi, že potraviny akorát před deseti minutami zavřely. Hezký. Jak jsem totiž v itineráři zblejskla, že v Říčkách je obchod, samou radostí jsem přehlédla tu důležitější informaci, totiž že v deset hodin zavírá. A je čtvrt na jedenáct. A hospoda pro změnu otvírá v jedenáct. Ehm. Co já budu pít?

To už se ten nový neznámý ozývá, že má pití až moc (v tomhle vedru opravdu pozoruhodné) a že mi trochu odleje. V hlavě se mi promítne diskuze, která se teď řešila na fb , že jsou závody, kde je přímo v pravidlech napsané, že závodník nesmí příjmout žádnou pomoc. Ono se tam sice myslelo pomoc zvenčí, jenže když na to příjde – kdyby mi tady místo jiného závodníka nabízel pomoc nějaký cizí člověk, jaký by v tom byl rozdíl? Ono to je stejně všechno komplikované – jako třeba, aby byly stejné podmínky pro všechny. Když ti nejrychlejší obchod stihnou a pomalejší né – tak je jasné, že se toho docílit nedá ! A pak bych ještě měla být někde diskvalifikovaná, že jsem dostala dvě deci vody, když ten, co tu byl deset minut přede mnou, si v pohodě mohl koupit pivo :)

Dalších pět kilometrů krásným Julinčiným údolím podél říčky Říčky (tady se s tím názvem vodního toku taky moc nesrali :)) běžím společně s Lenkou. A jestli jsem na Orlickém hřebeni cítila, že je něco špatně, tady najednou vím, že ne něco, ale všechno je špatně. Lenka běží nějak moc rychle. Lenka běží stále. I po rovině, i do mírného kopce. Já už ty rovinky ale neuběhám, to je pořád samá hrozná rovina....

Vskutku zajímavé na tom ovšem bylo, že když jsem poté tento úsek odznačovala, zjistila jsem, že ta trasa byla stále z kopce :) To mým unaveným nohám mírné klesání přišlo jako rovina. A ten kopec, do kterého jsem tu při závodě běžela? Ten tady pochopitelně vůbec žádný nebyl!

Ale to bude tím, že jsem si nedala pivo. Lenka si dala pivo a prý ji to neskutečně nakoplo (A mě měla jako nakopnout asi ta voda, ne?)

A jako na zavolanou přede mnou občerstvovačka. Dám si pivo, všechno bude dobrý!

moc pěkná Orlická hřebenovka

taky tam :)

Kunštátská kaple

Říčky

Část čtvrtá: Julinčino údolí – Peklo nad Zdobnicí, 80 km

Ne, nic nebude dobrý. Dám si pivo a skácím se s ním na zem. To je tak jediné, co svedu. Sakra. Proč jsem tak unavená? Proč mě tak bolí nohy? Ale hlavně – proč mám tak otlačená chodidla, jako kdybych v nich měla nejmíň 100 kiláků a né 65?!

Může mě akorát těšit, že se nejedná o nějaké nevysvětlitelné chování mého těla, odpovědi na všechny tři otázky jsou nabíledni. Protože jsem já blbec šla Mukařovskou stovku. Jenže to, že vím proč, je mi opravdu v mé situaci hodně platné, já bych spíš potřebovala vědět, co teď tady mám sakra dělat? Mohla bych jít třeba na vlak, jenže to bych potřebovala být na nějaké jiné stovce, a ne na Týnišťských šlápotách. Zrovna pech, no. Protože Týništské šlápoty jsou jedíný pochod, u kterého jsem si dala podmínku, že ho nikdy nevzdám. A příští rok už ujdu desátý v řadě!

Hm. Jenže logicky, abych mohla příští rok ujít desátý, potřebuji letos dojít ty devátý, žejo.... Sakra, sakra.

Sedím asi dvacet minut s nadějí, že se odpočinkem můj stav v lepší obrátí a sleduji, jak účastníci, které jsem od Záhoří tak pěkně předbíhala, se tady střídají jak na běžícím pásu a jeden po druhém vzápětí odbíhají....

A aby si někdo se mnou vyměnil svoje hbité nohy, to nikoho pochopitelně ani nenapadne....

Budu to muset nějak zvládnout po svých.

(Ale ty otlaky mně stejně vrtají hlavou... Únavu, unavené nohy chápu, ale proč mám ty plosky dnes celé otlačené, když na otlaky už poslední tři roky nijak netrpím? Že by ty kamenité polské cesty? Nebo moc velké procento chůze v první části?)

Trasa pokračuje stále malebnými údolíčky podél vodních toků většinou v příjemném stínu lesa – nejprve podél již zmiňované říčky Říčky do Pěčína a poté pro změnu podél říčky Zdobnice do Slatiny nad Zdobnicí a Čertovým dolem až do Pekla.

Je to tady sice moc hezké – zurčící voda, pohádkové chaloupky, stezka kroutící se tu blíže tu ve větší vzdálenosti od potoka, chvílemi důstojná, rovná, široká cesta, jindy zas rozevlátá a hravá klikatící se pěšinka, která se před kolemjdoucími rošťácky schovává pod záplavou všudepřítomných kopřiv, bodláků či lučního kvítí.....

Jenže přeci jenom ani sebekrásnější příroda nedokáže přebít tu do nohou bijící skutečnost – že je to tady také , až na opravdu pár malých zhoupnutí, rovina, rovina a znovu rovina... (A to mi Olaf tvrdil, jak se mi druhá část trasy bude líbit, že je taková pěkně houpavá.. Cožpak o to, trasa byla moc pěkná, ale prostě houpavá mi nepříšla. Z Julinčina údolí do Pekla to byla v mých očích skoro naprostá rovina, kolem Potštejna pro změnu příšerné kopce a na konci zase rovina nanovo....

No docela by mě zajímalo, jak bych se tady v té druhé části s tou rovinou popasovala, kdybych měla odpočaté nohy. A obávám se, že by to také nijak slavně nedopadlo....

Teď se však nijak popasovávat nesnažím, teď se snažím aspoň trochu rozumnou rychlostí jít. Do Slatiny to snad ještě zvládám skoro pětkou, v druhém úseku už rychlost padá minimálně na 4,5. Navíc se ještě nejméně pět minut zdržuji, když měním ponožky a zalepuji otlačené plosky náplastmi. Zbytečná snaha.

Těsně před Peklem mě předchází Jura. (však už jsem se divila, že mě nějak podezřele dlouho nikdo nepředešel). „Ty jsi ješě nechcípl z toho vedra?“ Netajím svůj údiv. „Kdepák. Když je nejhůř, vykoupu se v potoce a je mi hej.“

Svět je dneska naruby. Vedro jak v peci a Jirka, který nesnáší hicy, vypadá svěží jako rybička. A já se sotva plazím. No možná, že jsem do toho potoka taky měla skočit, že by mě to třeba probralo, jenže já jsem byla přesvědčená o tom, že vedro nemá s mou indipozicí nic společného a při mém stavu nohou mi i pětimetrová zacházka k potoku přišla jako zbytečné plýtvání silami....

Julinčino údolí

když značkařům dojde modrá barva....

chaloupka

pěšina v džungli

potok v džungli

při odznačování jsem zjistila, že pod Plačtivou skálou se dá jít po kamenech dál (tam vzadu byla keška :)

Plačtivá skála

a ještě jedna

a další chaloupky

Část pátá: Peklo nad Zdobnicí – Proruby, 92 km

Pro většinu pochodníků Peklo symbolizovalo také pekelnou výheň na trase, já zase budu mít Peklo navždy spojené s čerty pekelníky v mé hlavě, kteří mě zde začaly pěkně nahlodávat a radit mi, ať pochod ukončím - co se mám zapotřebí dalších 40 km trápit !? A na rozdíl od těch malých čertíků, kteří na mě vyskočily v Julinčině údolí a které jsem spíš ještě brala za takové vtipálky, tihle už se najednou tváří, že to myslí smrtelně vážně.

A 40 km je stále ještě hodně dlouhá vzdálenost. Kdyby třicet, dvacet, to už si člověk řekne, že to už nějak doleze, ale čtyřicet..... A kousek odtud je vlaková zastávka.

Na kontrole sedí Petr Malý. Hm, toho už jsem se ptala, kdy jede na vlak, na Pražské stovce. (a pak jsem šla dál po trase až do cíle) A opakovaný vtip je blbý vtip. No tak dobrá, já se dneska ptát nebudu....

Chce to ale zase rychle pryč, než si to rozmyslím. Takže během deseti minut vypiju kofolu a dovolím si sebou plácnout do trávy až téměř na vrcholu kopce asi 2 kilometry za hospodou. To zrovna, když už jsem se do toho kopce s vypětím všech sil vyplazila, tak ho přece zas nepůjdu zpátky dolů na nějaký pitomý vlak. Navíc, když trasa dál vede z kopce taky....

Dochází mě zas nějaký pochodník a nejspíš se diví, co se to na cestě válí po zemi...

„Vždyť tebe si pamatuju z loňska, ty jsi byla děsně rychlá ! “

No vidiš, to jo, a dneska jsem pro změnu děsně pomalá, no viď? :)

Nemusím se ale bát, že by mě někdo v druhé polovině trasy oblažoval svojí společností moc dlouho. Jsem totiž hrozně „dobrá“ - takové tempo jako já jen tak někdo nevyvine! (rozumějte – tak pomalé tempo). Všichni mě jenom míjí a šupajdí pryč.

Na rozcestí pod Chlumem nikde nevidím kontrolu. Pro jistotu volám Olafovi, aby mi potvrdil, že tady opravdu není.

A hurá z kopečka dolů do Potštejna. Zkouším se rozběhnout a vida, ono to i docela jde! Až na to, že ze samé radosti neuhlídám záludnou odbočku zeléné značky (ovšem její záludnost je chabá výmluva – protože o ní mám vědět – šla jsem tudy už minimálně čtyřikrát a navíc je tu i odrazka a Olafošipka velká jak kráva!) Jenže když já čučela na zem pod nohy.... Tím pádem místo abych se radovala, jak jsem se zrychleně posunula o kus dál, můžu se otočit čelem vzad a těch asi 100 metrů vyfunět zpátky nahoru. Tentokrát už pochopitelně ne zrychleně, nýbrž zpomaleně.

Běh se mi tímto zhnusí natolík, že celé klesání až do Potštejna nepopoběhnu ani jeden metr!

O půl šesté jsem v Potštejně a do cíle zbývá 30 km. Hm, neříkala jsem náhodou, že až to bude třicet, že už to bude pohoda, že to už člověk vždycky nějak doleze? Zajímavé, že když teď k tomu došlo, tak tento názor až zas tak úplně nesdílím.... Taková dálka ještě!

Modlím se, aby byla ještě otevřená cukrárna – mám hroznou chuť na zmrzlinu a také už mi skoro došla voda. Navíc si potřebuji chvíli odpočinout, už sotva stojím na nohou....

No možná jsem si přece jen sedat neměla, takové sezení je moc nečinné, a jak nepracuje tělo, má tendenci o to více pracovat hlava. A ta vlaková zastávka je odsud docela blízko... Tam doleva, zpátky po trase na křížovatku a z ní to nebude víc než půl kiláku. Úplně ji tam za těmi baráky vidím....A mě už ty nohy hrozně bolí. A takhle bych po nich už nikam dál chodit nemusela.... Žádný rozumný člověk by v mém stavu 30 km nešel, vemte si, kolik lidí takovou vzdálenost neujde, ani když jsou odpočatí a fit!

Sedím tam asi čtvrt hodiny, pomalu lížu zmrzlinu (abych mohla sedět co nejdéle) a střídavě otáčím hlavu vlevo a vpravo. Do poslední chvíle si nejsem jistá, co udělám. Vlevo je vlak a konec, vpravo pokračuje cesta dál. Když půjdu vpravo, budu se trápit a vyčítat si to dalších deset hodin, když půjdu vlevo, budu si to vyčítat dalších deset let....

Do prdele, já to přece nemůžu vzdát!

Chlum

klesání do Potštejna

studánka po cestě

hrad Potštejn

Klika, že jsem nevěděla, co mě čeká. I když tušila.

Kolmý stoupák nahoru do Prorub, kde na půl kilometru nastoupáte asi 150 metrů výškových.

Ono už mi to nejde tak, že už to není ani smutné, ono už to začíná být směšné. Zatímco ostatní pochodníci vylézají kopec tím stylem, že z většiny jdou a jen chvilkami se zastaví, aby si odpočinuli, já to mám totiž přesně obráceně, z většíny stojím a odpočívám a jen chvilkami s sebou hnu, abych pár kroků povylezla :)

Navíc na mě všichni nějak moc zvědavě civí....

Lezu, málem po hubě

než já budu v Prorubech

Olafe, cos to vymyslel za trať

kudy jít na vyhlídku Kapraď !?

Naštěstí každý kopec má někde svůj konec. A když hned za ním čeká další občerstvovačka, je ten konec o to sladší. Na předešlých kontrolách jsem se nijak dlouho nezdržovala, nyní už nemá smysl se snažit o nějaký solidní čas, rozhoduji se, že posedím o něco déle. Každý odpočinek trochu pomůže.

Trochu déle nakonec znamená hodinu. Až když se na občerstvovačce vystřídá asi deset závodníků, všichni příjdou a po chvíli zas odejdou, a Petr už se diví: „Co ty tady pořád ještě sedíš?“ (je slušný, takže neřekne: Nemusíš nám tady všechno sežrat), usoudím, že je na čase posunout se zase o dům dál. Snad ještě nějaká tajná občerstvovačka bude.

krpál na Kapraď (na fotce vypadá celkem nevinně)

vyhlídka u kontroly nahoře

louky u Prorub

Část šestá: Proruby – Týniště nad Orlicí, 120 km

Oslovujě mě nějaký Maďar , který se zdá, že má na trati problémy s orientací a rád by pokračoval se mnou. No já se ho snažila anglicky nějak varovat, že to půjde dost těžko, protože moje tempo hned tak někdo nevyvine....

Ale byl statečný, z kopce dolů se mě snaživě držel. Jenže pak nahoru na Velešov to už pochopitelně nedal. Ono styl dva kroky, deset sekund pauza, další dva kroky, deset sekund pauza, to je fakt pro silný nátury.

Jsem štastná jak blecha, když mám stoupáky za sebou. Zbývá asi 25 km, na kterých už žádné kopce nečekají. Po rovině se přeci jen ještě pohybuji celkem rozumnou rychlostí a hlavně se na ní cítím celkem provozuschopně....

Akorát že se mi pro změnu chce spát. (ono noc před šlápotami jsem to zrovna v hospodě trochu nevychytala a spala asi čtyři hodiny) Tudíž solidní tempo je zase v hájí – zhruba každých 500 metrů se kácím na nějaký pařez a dvě tři minuty na něm spím. (Ale aspoň se po cestě nenudím, protože těch 500 metrů, co zrovna jdu, se bavím tím, že prohlížím všechny pařezy a hledám si na odpočinek ten nejkrásnější :)). I když, pravda, jsem celkem skromná – když zrovna žádný nenajdu, nijak to neřeším a kácím se rovnou doprostřed pěšiny na zem. Snad o mě nikdo nezakopne....

vyhlídka pod Velešovem

kontrola na Velešově

schody na Velešově

rozhledna Vrbice

Za rozhlednou Vrbice mě chytá krátká dešťová přeháňka. Správně odhaduji, že nebude mít dlouhého trvání a schovávám se do lesa do hustého stromoví. Pro tentokrát ještě vyváznu se suchou kůží.

Kdybych věděla, že asi o 200 metrů dále je pod přístřeškem tajná kontrola, tak jsem také mohla doběhnout až k ní....

To, že jsem před chvílí zařadila pauzu pod stromy, mě pochopitelně nijak nezabrání v tom, abych vzápětí nezařadila pauzu další, tentokrát na občerstvovačce... Poseděla jsem si pěknou půlhodinku.

Jako kdybych věděla, že tady musím počkat na Blanku (která přišla skoro půl hodiny po mně, ale nijak se nezdržovala), protože ve dvou se to do cíle lépe táhne.

(I když jsem Blanku pochopitelně varovala, aby se mnou jako s budoucí parťačkou moc nepočítala, protože moje tempo ještě dneska nikdo nedal... Ale Blanka jenom mávla rukou a řekla něco jako Nekecej hlouposti, já ho dám. A fakt ho dala! Tak nevím jestli kvůli mně šla tak pomalu, nebo já jsem šla nějak rychleji nebo tolik pomohlo, že už na konci nebyly žádné kopce.....)

modré prasátko na poslední kontrole (také vám příjde, že ta pláštěnka přidává tak 20 kilo ? :)

prasátko bumbá

Hm. Nejel by ještě odněkud nějaký vlak?

ach jo, vypadá to, že asi ne...

A ve dvou se to také lépe táhne pří bouřce, slejváku a vichřici (která nás chytla kousek za kontrolou) - když nad vámi létají blesky a kolem vás padají stromy a vy zrovna pod jedním takovým ztrouchnivělým exemplářem stojíte.... (jenže kde jinde můžete stát, když jste v lese, žejo)

Však Olaf nám potom v cíli vynadal, že jsme měly běžet ven z lesa na tu louku. Nojo, jenže to my si zase říkaly, že tam ne, protože tam by do nás mohl uhodit blesk......

A přece jenom spíš uskočíte před padajícím stromem než před bleskem...

(aspoň si to tedy myslím, zkušenosti s tím nemám...)

A jiná možnost nás nenapadla. Leda jsme se snad mohly zahrabat pod zem jako krtek....

Přestože posledních 21 km se ještě hrozně táhlo, díky společnosti Blanky a díky absenci kopců zvládám už tento závěr bez nějakých větších krizí a celkem solidní rychlostí přes 4 km/h. A ani na vlak už jsem nikde nechtěla jít... (I když, pravda, to mohlo být spíše tím, že v noci už žádný nejel)

Olaf vymyslel trasu moc pěknými pěšinkami - nejprve v lesích nad Kostelcem nad Orlicí a poté přírodním parkem Orlice do Častolovických Horek. A odsud už je to jen kousek po silničce na kraj Čestic a do cíle už chybí necelých 10 km. A já už tuším, že do toho cíle i po deváté dojdu.

A když vylezeme na poslední malý kopeček Chlum, tak už to netuším, ale vím....

A při zdolávání poslední zákeřnosti: písečné duny 4 km před cílem si tím už jsem stoprocentně jistá.

Jsou 2 hod. 51 min v neděli ráno a já už po deváté v řadě otvírám dveře cíle Týnišťských šlápot. Zajímavé, teď vůbec nechápu, jak jsem to někde mohla chtít vzdát. 

někde tady nás v noci chytla bouřka

jedna z pěkných pěšinek v parku Orlice

Pobaví mě ještě jeden účastník, který už sedí v cíli asi dvě hodiny a když si mě všimne, povídá: „Jééé, tebe si pamatuju z toho kopce na Proruby. Jak jsi se tam plazila...“

(Nojo, plazila, plazila a vyplazit se nemohla....)

No vida, ještě díky svému způsobu zdolávání Olafokopců budu slavná :)

Moc děkuji Olafovi a jeho týmu za přípravu této báječné akce. Všechno : trasa, občerstvovačky, značení, dobrovolníci, bylo úplně skvělé. (jenom já jsem byla úplně marná:)

Budu se těšit zas příští rok a věřit, že to i po desáté výjde....