úterý 18. září 2018

Stovka Podyjím 2018

110 km/3300 m+, 22 hod. 10 min.
7. - 8. září 2018


(Fotky jsou z dovolené v Podyjí a z 1. ročníku Stovky Podyjím, letos jsem nefotila)

Stovku Podyjím jsem původně v plánu vůbec neměla, protože jsem chtěla jet následující víkend na Pochod severočeských jednotek. Jenže když kvůli zákazu vstupu do lesů kvůli suchu bylo konání této akce dost nejisté, přihlásila jsem se nakonec radši na Stovku Podyjím. Abych pochopitelně hned druhý den zjistila, že Pochod jednotek se konat bude...
Ale co už. Přece se zase nebudu z Podyjí odhlašovat. Tak prostě půjdu na obojí. Dvě stovky za sebou mi přece skvěle jdou! :)

A obzvláště když člověk není úplně zdravý. Ve čtvrtek před akcí se mi nějak začala spouštět rýma a začalo mě škrábat v krku. Čím větší výzva, tím lépe. No jasně.

No aspoň že žádná nežádoucí překvapení nepřichystaly České dráhy a přesně podle jízdního řádu se za 2 hodiny a 40 minut dostávám z Náchoda do Brna. (což je dokonce o pár minut kratší doba než do Prahy, přesto však tímto směrem jezdím hodně nerada, protože vlakům prostě nedůvěřuji a pokud by mi v Chocni ujel přípoj, čas potřebný na cestu se rázem vyšplhá téměř na pět hodin...)
Podraz však příjde z naprosto nečekané strany – to když čekáme společně s Martinem a Danielem na „dálkový“ spoj Brno – Znojmo a uběhne deset minut – autobus nikde, dvacet minut – autobus nikde, třicet minut – autobus stále nikde, což zejména Martin komentuje dosti nelichotivými poznámkami, později dokonce výhružkami (A nemusí si ten řidič myslet, že jako ještě budu platit jízdné!). Chlapi totiž na rozdíl ode mě odjíždějí do Uherčic na start už v osm, a tak není divu, že nelibě nesou, když se jim čas vyhrazený na hospodu začíná nepříjemně krátit. A navíc je ještě pochopitelně sere, jak já jsem v pohodě, protože  času do odjezdu mého autobusu je stále dost.
Navíc „drama“ s přijetím autobusu ještě nekončí, protože o co déle autobus přijel, o to déle potom také do Znojma jede. Na silnici jsou totiž nějaké stavební práce a v páteční dopravní špičce popojíždíme v koloně přes půl hodiny. Už se bojím, aby si více než hodinové zpoždění nešel náhodou Martin s řidičem vyřídit ručně, ale naštěstí Martin už zjevně rezignoval a usnul.

Ve Znojmě jsme krátce před šestou, úprkem to bereme do nejbližší restaurace v místě startu a kvapně lustrujeme jídelní lístek. Tedy spíše Martin s Danielem, ke mně se menu dostane právě v momentě, když už se nade mnou sklání servírka s otázkou, co si dám k jídlu. V dobré víře, že v tak luxusní restauraci nic špatného nemají (cen jsem si všimnout stihla), přečtu název jednoho z prvních pokrmů, na kterým ulpí můj zrak.
No vida, kuřecí maso s rybím dresinkem.
Cože??? Co to je za nechutnou kombinaci? To se snad kuchař nechal inspirovat rčením ani ryba ani rak a rozhodl se ho drobně poupravit k obrazu svému na ani ryba ani kuře...
(a ještě se to snaží zakamuflovat tím, že nepíše přímo rybí dresink, nýbrž ančovičkový dresink, s vírou, že spousta lidí si myslí, že to je třeba nějaký druh oliv.... Ale já jsem tvor vzdělaný, na mě si nepříjde)
Opravdu nic proti rybám, ryby jím, ale prostě ne v kombinaci s kuřetem a hlávkovým salátem.....Až mě překvapí, že to je opravdu tak hnusný, jak jsem to čekala.
No co, když mě bude zas blbě, bude to o to větší výzva, né?

Odejdu na základnu se zaregistrovat a sbalit, a zatímco většina účastníků odjíždí prvním busem na start, já zajdu ještě s jedním kamarádem (no ten mi dá, že vůbec netuším, jak se jmenuje, a zrovna jako na potvoru říkal, že moje výplody čte) na pivo.
Na start tedy odjíždím společně s asi 25 dalšími účastníky až v deset večer.

(No to mě Johnny taky pobavil, když mně psal, jestli nechci startovat až v jedenáct, abych neutíkala kontrolám :) Lepší vtip jsem už dlouho neslyšela. Ale když jsem viděla, že v jedenáct nebudou startovat jenom ti nejrychlejší běžci, ale dokonce i pár chodců, tak jsem souhlasila. Za kratší noc budu jenom ráda.

A nakonec mně všichni utekli už na startu– a to do jednoho – protože jsem si pochopitelně vzpomněla až teď, abych se zeptala Johnnyho, jak moc je nebezpečný ten nebezpečný úsek kolem zříceniny Frejštejn a jestli, když mám závratě, ho radši nemám obejít.
A stejně z jeho odpovědi nejsem o moc moudřejší – vede to tam po kraji hradeb a při neopatrném kroku se tam dá žuchnout... Při neopatrném kroku se dá žuchnout i doma v obýváku, když například přehlédnete, že mezi místnostmi jsou prahy nebo se vám nečekaně přimotá pod nohy neukázněný jorkšírský teriér....

Účastníků jsem pak předběhla asi pět– ono opravdu většinou tady běžci byli.
Na prvních deseti kilometrech k hradu mám tedy o zábavu postaráno – celou cestu totiž šrotuju, jestli se mám odvážit ku hradu blíže, nebo bude moudřejší se radši držet od hradu dále... Ale jak koukám do itineráře, sešup od Grázlovy vyhlídky je v něm také popsaný jako nebezpečný, a přitom byl úplně v pohodě (rozhodně schůdnější než ty loňské schody). Nejrozumnější by bylo jít se k hradu podívat, a kdybych náhodou terén vyhodnotila jako moc exponovaný, zase se vrátit a jít alternativní cestou. (jenže to se pochopitelně nelíbí mému soutěživému já, které ve všech situacích preferuje motto Není čas ztrácet čas.)

No vida. Těsně před hradem potkávám Milana Mikuláška, jak

běží svěže,
z hradní věže

který už má okruh kolem hradu za sebou a ujišťuje mě, že na něm nic nebezpečného není.
No dobrá, tak tedy směle do toho.

Nakonec mám opravdu dobrou příležitost, abych vážně žuchla. Né že bych nezvládla cestu po hradbách, ta je úplně neškodná, drobná nehoda je však nasnadě, když o kousek dál považuji za cestu z hradu ven hradní okno.... Ale nemůže se Johnnymu upřít, že by nepodněcoval náš smysl pro tvořivost. Značení je totiž takové, že dole pod hradem je několik šipek, ovšem přes hrad vytvoř si každý trasu, jak se ti zlíbí. A pak člověk tvoří a tvoří, až je najednou v okně a pod ním několik metrů vysoká zeď.
Ani zpátky dolů mi nebylo úplně jasné, kudy trasu autor zamýšlel, nakonec jsem se ale naštěstí vymotala a neztratila tu asi více než zhruba 5 minut....

Frejštejn za světla




Lesními pěšinami více méně po rovině z většiny popobíhám do Oslnovic. Jen občas mě maličko zbrzdí, když pěšina úplně nečekaně prudce změní směr, ale díky tomu, že už tudy jdu potřetí a neustále kontroluji GPS, zaběhnu si vždy maximálně 50 metrů.
A z Oslnovic už se moc těším na krásnou terénní pěšinu, nejprve ve svahu nad potokem, poté ve svahu nad Dyjí, do přístavu Chmelnice (kde je první živá kontrola v hospodě s občerstvením) a dále až k hradu Cornštejn. Poslední kilometry už mě totiž začínaly lehce nudit a hlavně se mi po těch rovinatých cestách stále méně a méně chtělo běžet...

Navíc mi tady zvedne sebevědomí, když předbíhám první skupinku, která startovala o dvě hodiny dříve než já.  (a musím uznat, že se mi tady náramně hodila, protože díky ní se ubezpečím, že už jsem na tom místě, kdy musím odbočit prudce dolů k potoku)
„No to je ale šílený terén.“ Nechá se slyšet jedna paní.
„Krásný terén.“ Zahraju si na Olafa.
„Ty vole, koukej, ona v tom běží.“ Civí na mě paní jak na zjevení.

Nutno podotknouti, že machrování se moc nevyplácí, protože

Kdo moc rychle běží,
divit se může stěží
když náhle neběží, nýbrž leží...

No dobrá, málem leží. V poslední chvíli se chytám nějaké větve, tudíž moje tělo sice zaujalo ležatou pozici, ovšem prdel jsem udržela lehce nad zemí. Dobře vím, že růžový gatě je třeba udržovat v čistotě.
Vůbec jsem tady na svý poměry nějak moc blbla a zakopla jsem nebo mi někde podjela noha celkem dostkrát ( i když jsem to vždy nějak vyrovnala)... Na kluzkých kamenech ani Inovy nedrží.

A hurá, jsem na první kontrole.
Na kontrolách mě moc bavilo nahlašovat své číslo.
Sedm, sedm, (chvilka pauzy, abych vytvořila napětí) sedm.
Prý protekční. (bylo mi několikrát nezdvořile naznačeno)

Ovšem, co se mi moc nelíbí, je skutečnost, že nemám vůbec chuť na nic k jidlu („Rybokuře“ mě nějak zbavilo apetitu na dalších 24 hodin). Klobása? Né. Gulášovka? Né. Nakládaný hermelín? To už vůbec né. Nakonec si dávám aspoň chleba s kečupem a stejně to do mě vůbec neleze....

Úsek za Chmelnicí už je přece jen o dost náročnější než ten před ní, tady už jsem ráda, že jen jdu. Navíc cestu „blokuje“ pár menších skalek, na které je nutno vylézt, což je obzvláště s baterkou v ruce celkem kumšt. Ovšem my lidi, co tady nelezem s baterkou prvně, už na to máme svůj grif :)  (přesněji řečeno, zadkem napřed)

(přiznávám, že jsem uvažovala nad tím vzít si kvůli tomuto úseku čelovku ale nakonec skutečnost, že doma žádnou nemám, moje rozhodování značně ulehčila...)

Poté už je to kousek po silničce a už se drápu do prudkého krpálu k další kontrole, která je na hradní baště hradu Cornštejn. Na vracečce míjím několik dalších účastníků, co vyráželi v devět, s Olafem v čele. Tak potom další účastníky rádoby vtipně povzbuzuju: „Makejte, utíká vám Olaf. Ale je to jen kousíček.“
Nojo, a mně utekl taky. Tak hurá za ním.

Dobíhám do Bítova (asi 25.km), kde se chvíli zdržuji měněním baterek v baterce a poté mě zase zdržuje popletený Maďar, který nějak netuší kudy má odsud podniknout výletní kolečko na hrad Bítov a poté se snaží poplést i mě, když se mně snaží namluvit, že já už musím mít kolečko za sebou, protože přece nemůžu být tak pomalá, aby mi 25 km trvalo přes šest hodin. Tudíž mu ještě musím vysvětlit, že jsem startovala o dvě hodiny déle...

A nakonec mě vytočí úplně, když nejen, že jde rychleji než já jdu, ale dokonce má tu drzost i jít rychleji, než já běžím.... No aspoň že z kopce už to nedá....
A do toho mě na rozcestí kilometr před hradem povzbuzuje Olaf: „Ty jsi ještě tady? Nějaká pomalá?


Bítov



Tudíž se lehce naprdnu a další kilometry opravdu zase moje tempo utěšeně stoupá (nebo že by to bylo tím, že už na nich nebyly skoro žádné kopce?) Dolů do kempu Bítov (tady jsem si vítězoslavně zařvala, když jsem na první pokus našla kontrolu v kempu, loni tady totiž nebyla, tudíž jsem neměla ponětí, kam ji Johnny strčí), dále do městečka a po žluté značce přes rotundu Heinrichsruhe, Chvalatickou zátoku, Helenin dvůr až k Vranovské přehradě.
Přestože jsem se v tomto úseku relativně zrychlila, moc mě nebavil. Samé monotónní širší cesty, více méně po rovině (tudíž jsem už popobíhala dost sporadicky), navíc mě trochu začínalo bolet břicho a cítila jsem se divně.... A taky už jsem měla plný zuby tmy.

Někde asi v půlce tohoto úseku, uprostřed pole, kde se vzal, tu se vzal, vynořil se náhle stoleček s lavicí  - a on to Honza Sedlák s občerstvovací stanicí!

„Ty seš nějaká pomalá né?“ Vítá mě povzbudivými slovy.
(Ano víme, slyšeli, jsme, netřeba opakovat.)
„Už tady skoro všichni byli.“
„Ale tak skoro všichni taky startovali už v 9.“ Snažím se bránit.
„Ale i ti co startovali v 11 tady už skoro všichni byli.“
„Tak to ale taky většinou byli rychlí běžci.“
„Ale nebyli, spousta z nich šlo....“
(tak to tady taky lehce stoupá!)

Né, nevykecám se z toho. Však já se ještě rozmyslím, jestli pojedu na ten pochod jednotek....

Bohužel, i tentokrát, i pouhé pomýšlení na jídlo je mi odporné, nakonec do sebe nacpu aspoň pár slaných tyčinek...

Před Vranovskou přehradou se konečně rozednívá, navíc tady konečně zase někoho doháním – Slava a Milana Mikuláška. Hned se mi do toho stoupáku na vyhlídku Claryho kříž leze optimističtěji. A tady pro změnu předbíhám Filipa Drazdíka, nějakou slečnu a jednoho závodníka, kterého si pamatuji, že s námi seděl večer v hospodě a říkal, že jde svou první stovku. (role stíhače se mi začíná docela líbit). Tím víc, když se dotyčný nechá slyšet: „Páni, ty už jsi tady? No, ty jsi teda rychlá!!!“
No vida, že to jde říkat i něco jiného než pomalá. Konečně někdo soudný.

Nakopne mě to natolik, že zbývající 3 km do Vranova skoro proletím. Tuhle naučnou stezku mám navíc strašně ráda – samé kroutící se pěšinky a nádherné vyhlídky. Např. na Vranovský zámek.

Vranovská přehrada

Claryho kříž

Vyhlídka na zámek

Zámek

Houpací lávka u Vranova

Ve Vranově (46 km) jsem přesně v sedm ráno. Před obchodem postává a klábosí další dost početná skupinka účastníků startujících v 1. vlně, já se však nijak nezdržuji, jen rychle skočím dokoupit pití, popadnu nabízenou bagetu a tradá dál.

Je vždycky strašně zajímavé, jak se stav účastníka na stovce může rapidně změnit během několika málo minut. Pokračuji stoupáním k Vranovskému zámku a s údivem zjišťuji, že do toho kopce nejsem absolutně schopná vylézt. Nejprve to přisuzuji kombinaci dvou činností: chůzi a jezení (stejně tu bagetu vůbec nejsem schopná do sebe nasoukat), ale ani když polovinu ukládám do baťůžku na „horší časy“, moje tempo se nijak nezlepší. Pochodníci, kterým jsem v první části nadělila dvě hodiny, mě nyní dochází a předchází na úseku  jednoho kilometru....

Po zdolání kopce se sice situace lehce vylepší a pár jich opět dobíhám, ovšem nijak moc dobře mi to nejde. Nemám vůbec žádnou energii (asi tím, že jsem skoro nic nesnědla), jsem unavená, jsem ospalá.... Vůči malebné krajině Podyjí jsem absolutně imunní.

A ve stoupání na Ledové sluje je vymalováno. Kopec zdolávám svým oblíbeným stylem, deset kroků vpřed, deset sekund pauza a všichni jsou rázem pryč. A když se na vracečce k Obelisku míjím  s Luďkem Schrejberem a Evou, a ať dělám, co dělám a snažím se zrychlit sebevíc, dohonit je nemůžu (ba co víc, vzdálenost mezi námi se ani vůbec nezmenšuje), je to poslední kapka. Víte co já se na tohle můžu????

„Já už nemůžu!“ oznamuji na kontrole a hroutím se na lavici. Hlava mi padá k hrudi, zavírám oči, spím. (a prosím nedráždit, nebo kousnu!)
„Ale tak, copak to je? Já myslel, že si tě vyfotím, ale copak tě v takovémhle stavu můžu fotit?“ kroutí hlavou Luděk.
(no tak si mě nevyfotíš, no)
„Andy, co ti je? Prober se.. Takovouhle tě neznám.“
Říkala jsem NEDRÁŽDIT.
„Chodím asi moc stovek.“ zahučím neochotně.
„Ale tak vidíš, to bude ten problém! Máš chodit dvoustovky, ne stovky!“
(né, já ho zabiju!)

„Co tamhle s tou mrtvolou?“ Zajímá se už taky org na kontrole.
„No zatím ji necháme.“ Odpovídá druhý. „Ale sledujte ji někdo, jo. Až nenahmatáte tep, píšeme DNF.“

Na mrtvolu si asi budu muset hrát častěji, člověk pak nemá tolik práce vymýšlet vtipné hlášky a jenom zapisuje, co vymysleli jiní :)

V pozici  SPÍCÍ BUBÁK setrvávám dalších půl hodiny, jen zhruba každých pět minut se zvednu a čmajznu ze stolu jednu kyselou okurku. To je to jediné, na co mám chuť. Tak já nevím, má smysl pokračovat dál? Jsem jak přejetá parním válcem. (i když nohy mě vlastně nebolí) Přece není nutné každou stovku docházet, když to člověku nejde.....

„A víš to, že jsi třetí holka?“ Snaží se mě povzbudit org.
No né, může to člověk vzdát ? Prostě nemůže. To je přece blbé vzdávat to, když jsem třetí.
„Luďku, podej sem tu slivovici.“ Nařídím Luďkovi.
(no taky mně ji mohl nalít víc)
Ale za tu půlhodinu jsem se opravdu celkem dala dohromady, z kontroly odbíhám celkem svěže.

Bohužel euforie mi vydrží pouze tak dlouho, dokud cesta klesá – to jest přes nádhernou Hardeggskou vyhlídku dolů do Hardeggu. Dále následují sice neméně krásně vyhlídky, jenže co už tak krásné není, že se na ně musí stále šplhat někam k výšinám (no dobrá, už jsem tiše, chápu že např. z krtčí nory by takový impozantní výhled na hrad nebyl)
Jenže já jsem stále unavená. A navíc už mi je zase nějak šoufl. Jak jsem kuchařovi vyčítala, co je to za pitomý nápad míchat chuť ryby a kuřete, sama jsem se vážně vyznamenala. Kyselé okurky se slivovicí. To by snad byl i projev nějaké vážné nemoci, kdyby člověku po tomhle blbě nebylo....
A navíc jak nemám sílu, nemůžu na vyhlídce zaboha kleštičkami procvaknout svůj pásek. (tolik inteligence, aby mě napadlo, že když nemůžu procvaknout pásek v místě, kde je dvojitý, mohlo by to třeba jít na jeho kraji, kde je jednoduchý, ke mně bohužel v té chvíli nedorazí) Nojo, tak tam to srdíčko je aspoň takové vyryté.

V seběhu z prvních dvou vyhlídek si trochu odpočinu, abych se vzápětí mohla škrábat na vyhlídku další. Jak se mi loni kopec k Nationalparkhaus zdál krátký a mírný, za ten rok ten mrzák snad nějak nabobtnal.... No aspoň, že tu mají na každém rohu lavičku.
V pravý čas!  Za chvíli se totiž vyloupne Milan Mikulášek (který prostě má to štěstí, že kdykoliv mě míjí, tak já zrovna někde sedím, stejně tomu bylo na Skalních hrádkách) . „Nojo, naše babička už zase odpočívá.“ Neodpustí si poznamenat.

Odpočívá, odpočívá, protože před tak vysilující činností jako je blití je pochopitelně třeba načerpat nové síly. Ale to by mě stejně zajímalo, proč ty okurky, když jsem je jedla, byly zelený a teď jsou úplně černý. Že by tak rychle shnily?
Navíc z nepozornosti i maličko „ohodím“ pásek s kontrolami. A když ho omývám vodou, voskové éčko se začíná nějak podezřele rozpouštět. (a do cíle cesta dlouhá, jestli zmizí úplně....) No nic, v nejhorším řeknu, že jsem pásek něčím polila. Tím, že předtím proběhla i činnost obsahující o jedno nevinné „b“ navíc, se přece chlubit nemusím…

Poté, co si odbudu vyhlídky, mohl by si někdo říci, že mně trasa musí udělat radost – dalším bodem zájmu je totiž jeskyně Einsiedlerhohle, která pochopitelně není nikde ve výšinách, ale právě naopak v hlubinách – dole u řeky Dyje, tudíž se k ní logicky klesá.... Bohužel, žádná výhra to není, převýšení zůstane úplně stejné jako u vyhlídek, pouze s tím rozdílem, že tady si to otočíme: nejprve prudce dolů a poté zase nahoru.
Jako vždy, bez zastávek se můj výstup neobejde. (nojo, většina účastníků si ty pauzy vybírá na občerstvovačkách, Andy v kopcích – já prostě vždycky musím mít něco extra). A tady už ani lavičky nemaj. Je mi to jedno, kecnu sebou do hlíny. Co na to moje čisťounký růžový gatě je mi v tu chvíli úplně volný.


Hardeggská vyhlídka

Hardegg

Podél Dyje



Hrad Kaja


Následuje jeden z nejkrásnějších úseků celé stovky – asi 5 km romantickou pěšinou  údolím Dyje (německy Thayatal). Co je pro mě však nejkrásnější, že pěšina po břehu vede hlavně také po rovině. (stejně to je zajímavé, po rovině už mám žaludek celkem v klidu a je mi docela hezky na světě, jakmile mám však někam stoupat, cítím ho rázem až v krku....) Však také Vít Randýsek a spol. se musí smát, jak s vidinou blížícího se stoupání na vyhlídku, metoším rychle kupředu, s tím, abych si před kopcem vytvořila náskok, protože než na něho vylezu, tak mě zase všichni dohoní a předhoní. Však Vít pak povídal něco v tom smyslu, že můj výstup do kopce naplnil oba významy tohoto slova. Kromě výstupu ve smyslu směrem vzhůru, to byl zároveň výstup divadelní. Pět metrů vpřed, pět sekund pauza.

CHACHA. V mých očích ovšem borci vrchaři zase předváděli divadelní výstup směrem dolů (proč jdou proboha tak pomalu?) Z dovolením. Deru se dopředu. Hop a skok a s údivem zírám, že zatímco já jsem dole, oni se ještě skoro neodlepili z vršku...
Jeden účastník mi pak povídal, že jsem mezi těmi kameny seběhla jak kamzík.
(no nevím, možná těžce zraněný kamzík)

Trochu se bojím stoupáku k hradu Kaja, ale ten se naštěstí ukáže jako krátký a mírný. A na zdejší občerstvovačce už jsem fit natolik, že dokonce pozřu tři bramborové lupínky a asi tři deci vody, aniž bych s nimi později přikrášlovala místní lesy.... Nijak se tady ovšem nezdržuju – však jak jsem psala, já si vybírám odpočinek jinde :)

Ani na další cestě se  žádné strmé kopce nekonají a díky tomu se ze spícího bubáka, který umíral na Keplech, pomalu zase stává usmívající se tvor, který si užívá procházku v zdejší krásné přírodě.
Po široké mírně stoupající cestě dojdu k silnici (kde mě překvapí, že není tajná kontrola – aha, ona už byla na Kaje), pokračuji k fixové kontrole na šibenici (kde dostihnu mírně dezorientovaného Slava, který se však s mým příchodem záhadně vzchopí a zmizí jak pára nad hrncem), dále vlastním značením na Moravu, kde jsem moc ráda, že mám v GPS naklikanou trasu, protože jinak bych se do naší vlasti asi hned tak nedostala.....

Už mi je celkem dobře, občas z kopečka i trochu popoběhnu a už se nemůžu dočkat, až dojdu k vinicím, jak se tam nazobu vína. (Docela zajímavé, že jsem dostala hroznou chuť na víno zrovna ve chvíli, kdy byly vinice kousíček přede mnou)

A pak už hurá do Hnanického pivovaru na poslední kontrolu na trase.


Vinice



„Výborně, Perfektně.“ Vítá mě Honza Sedlák zpoza notebooku
(No, je to možný? Když jsem v první polovině měla rychlost 6 km/h, tak jsem byla pomalá, a teď, když se vleču rychlostí někde kolem 4,5, tak je to najednou skvělý, jo?)
To další účastník už z mého příchodu zdaleka tak nadšený není:
„Á sakra. Už je tady.“ Uleví si Martin Čapek.
Zato já z jeho přítomnosti radost pochopitelně mám. Vzhledem k tomu, že vyrážel o dvě hodiny dříve, už je nad slunce jasné, že tentokrát mě nepředběhne jako na Hrádkách. No vida, nejsem zas úplně marná.

Martin se kvapně zvedá, mě to však nechává klidnou, ty dvě hodiny na posledních 18 kilometrech už mi nedá. V klidu si dojdu na WC a doplním vodu, přece jen deci vody je na 18 km dost málo....

Vyrazím bohužel tak zbrkle (přece jen bych Martina se Slavem mohla ještě dohnat), že úplně přeběhnu odbočku  vlastního značení nahoru na nějakou skálu (navíc jsem dopředu nějak nezaregistrovala, že tady bude oproti loňsku trasa změněná) a musím se pak kousek vracet. Však Martin měl dokonce tu drzost mě nařknout, že jsem si to zjednodušila po silnici! (z vrcholu skály neměl asi nic jiného na práci než šmírovat, kudy jdu). Taková troufalost. Já, taková poctivá.

U vyhlídky Devět mlýnů se s Martinem a Slavem ještě míjím, ale vzhledem k tomu, že já poté opět neodolám, abych mírně neočesala zdejší vinici, už jsou hnedle zase fuč.

A jak mně poslední kilometry docela příjemně odsýpaly (nebyly kopce), s blížícím se výstupem na Sealsfieldův kámen se mi pomalu, ale jistě začíná stahovat zadnice. Jediné, co malinko zabírá, je když pomyslím na Jirku, který zítra startuje na Tor de Geants, kde každých 100 km má převýšení bezmála 10 000 m (jen tak pro srovnání, Stovka Podyjím 3300), a že když on tohle zvládne, musím přeci i já zvládnout takový malinký kopeček jako tento....
Jirka dá Tor de Geants, já vylezu na kámen. Opakuji si dokola jako mantru

Ale tak nakonec vylezu, i když uznávám, že blbě.

„No vidíš, jak ti to jde.“ Směje se Martin. Čekáme tady jenom deset minut.

Beztak čekají jenom proto, aby si pak mohli vychutnat, jak mi zase zdrhnou. Jen ať si poslouží, je mi to buřt.

Sealsfieldův kámen



No jasně. A potom je ještě vidím na poslední tajné občerstvovačce. Jak odchází, jak jinak. Zdržím se pár minut a sním malý kousek melounu.

A naposled se míjíme na vracečce ke kontrole na vinici. Potom už to mám až do cíle sólo jízdu.

Při sestupu z Kraví hory se mi začíná stmívat, ale ještě se mi nechce hledat baterku, s opatrností sejdu dolů k mostu přes Dyji. Při stoupání po schodech na Mikulášské náměstí už je sice tma jako v pytli, ale schodiště je celkem osvětlené.
Rychle našmátrat baterku (to by člověk neřekl, když má batůžek takový malý, jak se v něm ta baterka může úplně ztratit) a zbývají mi poslední tři kilometry se stoupákem k Eliášově kapli, křížovou cestou dolů do údolí a dalším hodně prudkým kopcem do centra a do cíle. Zajímavé, jak někteří lidé na tento konec nadávali, já jsem tyto poslední kopce zvládla celkem bez problémů: přišly mi malé, ani ne nijak prudké a hlavně už mě hnal dopředu blížící se cíl.
Ještě poslední minuta napětí, jestli najdu tu správnou branku dovnitř (trochu mě zarazí nápis Vstup zakázán) a 47. stovka v ČSUT je zdárně za mnou.

Děkuji moc Johnnymu a jeho pomocníkům, že pořádají tuto nádhernou stovku, která má pro mě určitě jednu z nejhezčích tras ze všech stovek v ČSUT.


Znojmo






čtvrtek 6. září 2018

ŠPCH

Stovka ŠPCH (špačinských pekných chlapcov)
asi 98 km, 2400 m+, 16 hod. 4 min.
  1. srpna 2018

Ve čtvrtek před pochodem ŠPCH jsem byla s přítelem na zájezdu v zoo ve Vídni. Z předpokládaného malého nenáročného výletu se ovšem stal málem „boj o přežití“ , kdy moje tělo (které normálně snáší horko celkem dobře) se už po pěti týdnech neustále trvajících veder rozhodlo, že i pěkné věci je třeba dávkovat s mírou, navíc jsem kvůli brzkému vstáváni a dlouhé cestě byla rozlámaná a nevyspalá, a bylo mně zle a bolela mě hlava celý den. Přítel byl ze mě zoufalý, jak jsem se neustále hroutila na každou druhou lavičku (vážně nezlob se, ale já těch 20 metrů k nosorožcům už prostě nedojdu) a stejně jsem si moc nepomohla, protože místo, kde by byl stín, v celé zoo téměř neexistovalo....
Hm, jaká je šance, že když dnes neujdu 20 metrů, ujdu pozítří 100 km?
A ani moc vtipných hlášek ze mě za celý den nevypadlo. Trochu ucházející byla akorát jedna:
Blížili jsem se totiž k pavilonu lvů – před pavilonem upoutávka s velkým lvem s ještě větší hřívou a úplně největším nápisem LEV, a člověk příjjde dovnitř a v pavilonu místo toho tři malé lvice.
Tak říkám: „Sice jste tři, ale jedna menší než druhá a ani hřívu nemáte, co? Prd máte. No nic, aspoň si navzájem nemáte co vyčítat.“
Přítel mi oznámil, že nechápe, kam na ty hlody neustále chodím.

A aby toho nebylo málo, cestou domů mě ještě začal bolet zub.

Ale naštěstí cesta proběhla bez nějakých zádrhelů a v celkem rozumnou dobu – hodinu po půlnoci jsme byli doma. Takže jsem se do půl desáté docela dobře vyspala a v pátek dopoledne už jsem se cítila úplně dobře. Tak jo, tak snad tu stovku zase zvládnu.

Trochu jsem se bála, aby Jirka jel (protože mi psal, že pokud bude celý víkend chcát, tak se na to může.... a předpověď přeci jen do slunečného počasí měla daleko), tudíž jsem si oddechla, když mi vě čtvrtek večer napsal SMS, že pojede. Ono přeci jenom cestovat na Slovensko vlaky a autobusy (kterými bych se do Nového Města dostala ve 2 ráno) a pak půlku noci dělat někde společnost bezdomovcům, mi nepřipadalo uplně lákavé...
A já na ŠPCH strašně moc chtěla jet. Protože jednoduchých stovek, které mají start ráno a tím pádem, když sebou trochu hodím, už nemusím nebo téměř nemusím jít do tmy, zas tolik není...A mně denní akce (jako Rakovnická a LUM) strašně moc sedly.
A také to převýšení 2300 m+ mi bylo velmi sympatické (oproti třeba B7 příští týden, která má asi 5500). Říkala jsem si, že stokrát radší ŠPCH třeba i v průtrži mračen než B7 za krásného počasí :).

Vzhledem k tomu, že vlaky mají na trati do Prahy výluky a autobusy v pátek pro změnu ucpané silnice, vyrazila jsem radši už v jednu, abych se do šesti k Jirkovi dostala a měli jsme ještě čas zajít na pizzu a na pivo.
Klasická velikost pizzy je pro mě moc velká, proto mě zaujala nabídka dětských jídel, kde měli i menší pizzy: „Hele, koukej, Jirko, pizza „Čičinka“: pizza vykrojená do tvaru kočičky. Myslíš, že to je jen pro děti?“
Ptám se servírky a ta mě ujistí, že „Čičinku“ si může objednat i dospělý jedinec. „Akorát, (ptá se mě) vyžadujete, aby ta pizza byla opravdu vykrojená do tvaru kočičky? Jestli ne, tak Vám prostě udělám jen o trochu menší kulatou pizzu.“
Jirka hned nato: „Kočičku nepotřebuješ. U nás doma jich pak budeš mít pět :).“
Tojo, už se nemůžu dočkat, jak se mi budou v noci prohánět po posteli!

Šli jsme spát asi o půl desáté, já usnula asi o půl jedenácté a ty tři a čvrt hodiny do třičtvtrtě na dvě docela hezky spala. Kočky byly asi z předešlých veder taky znavené a kupodivu byly většinou někde zalezlé...
Ve dvě ráno jsme naložili Olafa s Lídou, kteří jeli na ŠPCH s námi, a vyrazili směr Slovensko. Asi po půlhodině cesty začlo drobně pršet a pršelo de facto bez přestání (chvílemi i poměrně dost) až do Nového Města. To asi abychom si na ten déšť už dopředu zvykali. No, musím říct, že uvnitř auta se mi zvykalo docela dobře :)
A těsně než jsme dojeli na start, pršet přestalo. „Hurá, už se to vypršelo a teď už bude hezky!“ Radovala jsem se. „Chacha cha.“ Něco v tom smyslu na to Olaf. A kdo měl nakonec pravdu? Jistěže já. Aspoň tedy ti rychlejší účastníci, kteří stihli dojít do cíle do půl třetí do rána, měli pochod - až na trochu mrholení v dopoledních hodinách – úplně bez deště.

Nejdříve jsem myslela, že bych vyrazila hned jako loni, ale zjišťuji, že mám docela hlad, navíc kafe nebo malé pivko by také bodlo a kromě toho si stejně ještě musím do báglu přerovnat nějaké věci, což vlastně můžu v hospodě udělat taky.... Neplánovaně mě pak v hospodě ještě zdrží asi čtvrthodinové čekání na párek v rohlíku (který navzdory tak dlouhému ohřívání byl místami studený a ještě ke všemu pálil jak deset čertů, kdoví jestli mi pak nebylo blbě ještě z něho), tudíž ho chtě nechtě musím zapít ještě jedním pivem a vycházím tak až po třičtvrtě hodině, někdy kolem sedmé.
Bylo docela srandovní, jak jsme se z té hospody trousili na start ve zhruba desetiminutových intervalech – nejprve Olaf, pak Lída, po ní já a nakonec Jirka.


v hospodě před startem


Část první: Nové Město n. Váhom – Višňové, 10 km
A skoro neprší. Jupí.
Zatímco se upisuji ďáblu (tj, registruji na stokilometrový pochod), organizátor mi vysvětluje, že jílový sešup z Čachtického hradu bude po dešti nejspíš špatně schůdný a tak je dost pravděpodobné, že tamtudy trasa nepovede a pokud pod hradem uvidím šipku rovně do Višňového, tak mám pokračovat po ní a na hrad lozit nemám.
Jsem z toho nějaká zmatená. (já jsem totiž tvor někdy až nemožně čestný :) „Nojo, to ale pak bude o 2 kilometry kratší a nebude to už stovka!“ Děsím se dopředu.
(Tak ale chápejte, jedu sem takovou dálku z Náchoda na stovku a pak stovku neujdu ?????)
Organizátor na to povídá: No tak na konci nepůjdete tou polní cestou (ta bude také hrozně rozblácená) a půjdete po silnici a to bude tak o 2 km delší.“
„No dobrá.“ Nechám se upokojit. Ale stejně mi to nedá... „Kilometrově se to sice vyrovná, ale příjdeme o to převýšení na hrad!“
Organizátor si už určitě musí říkat, že takového rozumbradu mu tady byl čert dlužný....

No, kdybych místo rozumování radši uháněla, udělala bych líp. Filozofuju pochopitelně v čistém čase, který se mi počítá do času závodu.

Pohodovým tempem se rozbíhám a je mi fajn. I já jsem ráda, že už není to hrozné vedro, teplota je tak akorát na běh v tričku a lehce poprchává. Asi snad poprvé za historii dálkových pochodů jsme se s Olafem shodli, že počasí bylo úplně luxusní :)
Na konci města doháním Olafa s Lídou, Lída se od Olafa odpojuje, že poběží první část se mnou. Nakonec mi ale bohužel dělá společnost jen několik stovek metrů . Říká, že je nějaká unavená a moje tempo a vybíhání mírných stoupání je na ni moc rychlé....

Moc jsem zvědavá na hodně zajímavý krkolomný sešup dolů do Višňového, který jsem měla loni velké problémy sejít i za sucha (a s pouhými dvěma končetinami jsem si nevystačila). Tak už se těším, jaký bude za mokra. Když je tady všude samý jíl, který klouže jako namydlený.
Ovšem já jsem vybavena celkem novými inovy a, světe div se, ony na tom bahně drží! Jen tedy nesmím stoupat na skaliska a mokré kořínky, do těch se špuntíky nemají jak zakousnout... Takže mě cesta dolů docela baví. Úplně největší prča ale je, když se srabácky chytnu nějakého stromu a on mě za to odmění studenou sprchou :). A nikdo mě tady nedoběhne, natož aby mě předběhl. Řekla bych, že jsem snad dole rychleji než loni!
I když, pravda, mokrá jak myš.
U odbočky k hradu je skutečně pořadatelova šipka oznamující že k hradu NE a tak stejně jako ostatní pochodníci to beru přímo k žst. Višňové, kam je kontrola z hradu posunuta. Ale stejně mi to vrtá hlavou: Přes takový nevinný kopeček z Čachtického hradu se nás pořadatel bojí pustit, a přes tu šílenost, kterou jsem právě absolvovala (kde někteří jedinci s kluzčí podrážkou prý padali jak hrušky), to bylo dobré?


Čachtický hrad


Část druhá: Višňové – Velká Javořina, 33 km
Dalších 10 km mezi Višňovým a Lubinou se trochu rozpršívá, ale je to stále v mezích toho, aby to bylo celkem příjemné. Navíc „hrad“ se mi rozležel v hlavě a počáteční rozčarování a pocit, že to „šulím“, se pomalu mění v radost, že jsem do toho krpálu nemusela, že jsem pošetřila energii a navíc tím pádem mám pochopitelně i lepší průměrnou rychlost než loni. (já za to nemůžu, mě to porovnávání tempa a časů prostě baví)
Do Lubiny se mi běží skvěle. Příjemná lesní cesta, na které popobíhám i v mírném stoupání, z kopce to jde potom úplně samo. Po utrápeném Týništi i Hrádcích konečně zase jednou zažívám tu pravou radost z běhu, kdy kilometry odsýpají úplně bez námahy.
Kousek před Lubinou mě předbíhá jeden běžec, s kterým jsme se pak ještě míjeli až do Myjavy. Sice jeho tempo bylo mnohem rychlejší, ale zase se dost zdržoval v obchodech i na chatě na polévku. To já prostě moc nechápu.... Když už má takovou skvělou rychlost, proč si ten čas kazí takovými pauzami, když by tu stovku místo za třináct hodin mohl dát za dvanáct? Nojo, každému o ten čas prostě nejde.....

Na rozdíl od loňska se v potravinách v Lubině nezdržuji. Jídlo jsem si vzala s sebou, vody mám také dost (dneska není zdaleka takové vedro jako loni) a vzhledem k charakteru počasí si říkám, že kdyby přeci jen voda došla, bude stačit zaklonit hlavu a otevřít pusu....Případně zatřást nějakým stromem :)

Stále ve výborné náladě, před vrchem Roh se dokonce začíná projevovat mé básnické střevo:

Nejsem žádný tvaroh,
když vylezu na Roh.
Vrch Roh už je za rohem
a tak hurá za Rohem!

A dalo by se říci, že tenhle výplod se v dalších kilometrech stal takovou mojí denní můrou. (fuj, neskutečně vlezlé verše!) Od této chvíle až do padesátého kilometru jsem se stále jenom smála. Buďto díky tomu, že mi to skvěle šlo, nebo díky tomu, že mi už zase v hlavě strašila moje „óda na Roh“....


ROH 1

ROH 2


Ve stoupání na Roh předcházím Vítka Randýska, zatímco mě předchází výše zmíněný běžec, který si na rozdíl ode mě do potravin odskočil. Vykonnost je tam, kde by asi měla být: běžci jsou rychlejší, chodci pomalejší. Přestože je výstup na Roh na mě hodně prudký, přeci jen v první polovině zvládám ty kopce celkem se ctí.
Zato se mi vůbec nelíbily ty schody dolů z Rohu, protože se mi to na nich příšerně klouzalo a zatímco běžec je sbíhal, já jsem byla ráda, že jsem je sešla.

Seběhnu do vesničky Cetuna a odsud už mě čeká celkem dlouhé, ale naštěstí ne moc prudké stoupání na nejvyšší horu Bílých Karpat Velkou Javořinu. A jak jinak si ho zpříjemnit než další tvůrčí činnosti:

Jsem pro každou magořinu,
tak zdolám i Javořinu!
Nedělám si psinu,
já miluju dřinu.

A do kopce se mi zas „leze“ moc pěkně (i když pochopitelně na Járu Hrabicu to nemá, ten kolem mě udělá jenom frrr a je pryč). Zato bohužel toust, který jsem si vytáhla, do mě neleze vůbec. Je mi nějak divně (ono jsem také večer dostala menstruaci a mně je ten první den prostě vždycky blbě a bolí mě břicho). Tentokrát to ani není boj s kopcem jako boj s toustem – no nakonec jsem ho do sebe narvala.

Co mě ale dneska mrzí, je skutečnost, že nějak vůbec nepotkávám cyklisty.... (Že by se všichni zalekli deště?) Zatímco loni jsem se s nimi už od začátku míjela a moc mě to bavilo - oni se vždy někde stavili na chatě, tudíž pak měli podobné průměrné tempo jako já, která se nestavovala vůbec,a nakonec jsem se umístila asi v polovině startovního pole mezi cyklisty, což mi přišlo jako dost dobrý - dneska mám svůj první skalp teprve při výstupu na Javořinu. A navíc ještě takový „kousek“, co bohužel trochu víc vyrostl do šířky, a vypadá v tom kopci, jako kdyby právě udeřila jeho poslední hodinka – z takového skalpu ani člověk radost nemá...
Nojo. Cyklisti to holt v kopci nemají jednoduché, když musí tlačit kolo. Mně bohatě stačí, že tlačím sama sebe.

Na Javořině se zdržím pár minut. Nabízenou vodku odmítám a jelikož vodku bez K na kontrole nevedou, rychle skáknu dovnitř chaty na toalety, kde doplňuji zásoby. (pochopitělně ne doslova přímo z hajzlu, ale z umývadla vedle nich :)


Velká Javořina


Část třetí :Velká Javořina – Jurášova louka, 45 km
Jsou úseky, kde bych mohla 5 kilometrů popisovat na dvě stránky, na druhou stranu jsou pak i vícekilometrové úseky, které se dají shrnout do pár slov. Co napsat k trase z Velké Javořiny do Myjavy? Prostě bylo to skvělé, celou dobu krásné lesní cesty či pěšiny, které celou dobu stále klesaly a já celou dobu stále běžela a běžela a šlo to krásně lehce a kochala jsem se lesem a přírodou kolem sebe. A kdybych měla těchto pár řádků prodloužit, tak snad jedině o synonyma slova skvělé, i když i těch by se pochopitelně dalo najít tolik, aby zde byl text dlouhý na několik stránek. Bylo to úžasné, nádherné, fantastické, krásné, boží, plné energie, super, báječné, prostě bomba... Atd.,atd. Ale myslím, že dál pokračovat netřeba.
Kontrola na Jurášově louce stejně jako loni nezklamala, protože její sortiment kromě vodky (a dalších jí podobných nápojů, co se obsahu alkoholu týče - které jsou to hlavní, co tady dnes na všech kontrolách frčí) tentokrát zahrnuje i obyčejnou vodu. A ještě navíc i pěnové indiánky! (a taky bez vodky) Jen hodně nerada poroučím své ruce šmátralce, která už už šmatrá po druhém kousku a stahuji ji zpět. Indiánků je v krabičce sotva patnáct, zatímco účastniků za mnou určitě nejméně třicet...
(A pak si po cestě nadávám, že jsem se měla zeptat. Třeba měli v autě dalších deset krabic.)

Část čtvrtá: Jurášova louka – Bradlo, 58 km
I dalších asi 5 km do Myjavy stále klesá, i když tentokrát už většinou po silnici (což mně nijak nevadí) a stále se mi běží fajn. V Myjavě mám necelých 50 km s převýšením kolem 1450 m na mě celkem pěknou rychlostí 7,1 km/h. Nechci tady tvrdit, že kdyby mně v druhé půlce nebylo špatně, že bych tu stovku dala za 14 hodin, to asi ne (protože těch posledních 20 km po uplné rovině bych nedokázala souvisle běžet ani náhodou), ale čas někde mezi 14:30 a 15 už nejspíš reálný být mohl....
Už v Myjavě ovšem zlehka začínám cítit, že mi není úplně dobře a z pouhé představy, že bych měla sníst cokoliv z mých zásob, se mi obrací žaludek. Vzhledem k tomu že zásob je dost, baťoh už se docela pronesl, při průchodem města se bavím tím, že jeho obsah postupně vyprazdňuju do odpadkových košů. (nechávám si pouze dva sýry) Vidět mě nějaký člen nadace pro hladovějící děti v Somálsku, tak před ním asi nestačím utíkat.....
Jak nemám chuť na nic, co zavání pěčivem, usoudím, že zmrzlinu bych si přeci jen dát mohla.
(Bohužel zacházka k cukrárně mě nějak úplně rozhodí ze správného směru, nějak špatně pochopím, kam ukazuje šipka na rozcestníku a asi 100 m se pak ubírám po špatné silnici. Naštěstí se mi to ale hned nezdálo a GPS konzultuju ještě zavčasu.)
V kopci za Myjavou pak předcházím skupinku cyklistů. (dneska už druzí a stejně tak jako ten první, nějací přichcíplí) „S takovou výbornou zmrzlinou, to se ti musí šlapat samo.“ Vymlouvají se, když je předháním.
Jo, to jo. Výbornou zmrzlinu jsem pak po částech zvracela skoro až do cíle.

Z Myjavy je to asi 8 km na vrchol Bradlo. Jdeme tady v protisměru Lazové stovky (a co je vtipné, že stejně jako loni, si tuto skutečnost uvědomuji až asi po čtyřech kilometrech) a tento úsek se mi asi líbil nejvíc z celé trasy. Občas polní, občas lesní pěšinky, nádherné výhledy.... Přestože už tady mi bylo trochu na zvracení, ještě jsem si běh docela užívala (ony ty pěšinky k běhu vyloženě lákaly!) a před stoupáním na Bradlo (asi 55.km) jsem stále ještě měla rychlost 7 km/h.
Naposled.
Jak to po rovině celkem šlo, v tom stoupáku mi najednou úplně došlo. A navíc mi bylo docela blbě.

A jako zrovna, když jsem si dopředu vymyslela takový pěkný verš (při stoupání na Javořinu jsem byla obzvláště plodná) a teď je rázem nepoužitelný :(

Koho by to napadlo,
že vyletím na Bradlo
jak tryskové letadlo? :)

Jenže jak jsem jako mohla tušit, když na 30. km jsem měla energie na rozdávání, že na 60. km už to bude jinak?
Jediné štěstí, že jsem holka šikovná (a málokdo se mi vyrovná :) a dokážu i z nepoužitelného verše udělat verš použitelný. Však vidíte to samy: Použila jsem ho? Použila ! :)

Pod chatou postavá hlouček lidí, mají v rukou foťáky. No doufám, že to nejsou organizátoři a nemají v úmyslu fotit jednoho z nejrychlejších účastniků. To bych je taky mohla za odměnu třeba poblinkat.

Část pátá: Bradlo – Prekážka, 84.km
Poté co si nechám od pořadatelů doplnit vodu (dneska se s tím nealkem nějak rozšoupli, loni tady neměli), zajdu do chaty, jestli by se zde přece jen nenašla nějaká pochutina, kterou bych byla schopná přijmout.
A hele. Želatinové pendreky. To je celkem podobné jako gumoví medvídci, které baštil Honza Zemaník, a jak mu to šlapalo. Tím nemůžu nic zkazit. Aby byl svět veselý, slupnu po jednom od každé barvy: červený, zelený, žlutý, hnědý.. Jo, modrý, ten bude taky dobrý...
Opravdu nápad světa. Škoda že ti týpci, co tam předtím postávali, nestihli přiskočit s foťákem. Věřím totiž, že moje představení by mohlo mít šanci na umístění v Československo má talent.... Nebo viděli jste snad už někdy někoho, kdo by uměl zvracet pětibarevnou duhu?
Že jsem ani já sama nemohla uvěřit tomu, co to ze mě leze.....
Ale něco do sebe ta konzumace (a následné vyvrhnutí) pendreků mělo: přece jen je mi hned lépe.

Tudíž z Bradla do Brezové seběhnu celkem svěže. Dokonce bych řekla, že mi to po té trochu krkolomné pěšině jde lépe než loni, terény (z kopce) už jsem se docela naučila.
Ale největší radost mám pochopitelně z toho, že jak je mi blbě a nemůžu nic jíst, tak se nemusím zdržovat v žádných potravinách a cukrárnách :). Loni jsem tady promarnila ve frontě snad deset minut!

I když teď je pochopitelně promarním pomalejším tempem, a o dost víc než deset minut...
A ve stoupání za Brezovou už mi je zase blbě. Takže čelem k příkopu a zvracíme podruhé. Podruhé na této stovce a zároveň po druhé za všech asi 75 stovek, které jsem v posledních letech absolvovala. Bohužel tentokrát už to tak radostné není. Místo barevné duhy ze mě leze cosi, co svou barvou připomíná vnitřnosti dobře uleželé mrtvoly.... ..(pendreky už jsou totiž venku a teď přichází na řadu kofola a zmrzlina s višněmi v čokoládě). Ne, to je opravdu nechutné.
Sotva se trochu oklepu, zastavuje přede mnou auto a vzápětí zjišťuji, že uvnitř je jeden z organizátorů! Doufám, že mě nehodlá oznámit, že můj stav je nezpůsobilý dalšího pokračování a že mě musí stáhnout z pochodu .
Tak to jako né! Kromě toho, že mi je trochu blbě, mi je jinak úplně dobře!!!!
Zbytečné starosti.
„Ty jsi první ne?“ zubí se na mě s usměvem od ucha k uchu.
(Hm, tak v blití určitě. A kdyby byl pán o půl minutku rychlejší, tak mě dokonce mohl vidět přímo v akci)
Opravím ho, že jsem s největší pravděpodobností třetí.
Tak mi popřeje ať makám, makám.
Tak tedy makám. Do toho kopce rychlostí asi tak 3 km/h.

Zatímco na vrcholku kopce jsem loni popadla druhý dech (zjistila jsem totiž, že tudy jsem šla při Slavově dvoustovce a v tu chvíli mě zaplavila obrovká vlna euforie, že tentokrát běžím jenom sto a ne dvěstě), letos to se mnou ani nehne. Prostě opakovaný objev už není objevem. Ono kdyby teď někdo třeba vynalezl penicil, tak si z toho taky už nikdo na zadek nesedne...
Ožiju až při klesání kolem dobrovodského hradu (tyhle úzké pěšinky mě prostě baví) a pochopitelně, s morbidností sobě vlastní, si vychutnám i průchod hřbitovem. To přeci jen člověk na turistické značce nemá každý den.
Navíc nemůžu si tady nevzpomenout, jak jsem tudy uháněla při dvoustovce akorát v pravou půlnoc a měla málem naděláno v gatích...

Dobrá Voda mi svým názvem připomene, že na pochodech třeba doplnit vodu a stejně jako na Javořině využiju za tímto učelem toalety místní restaurace.
Abych ještě dříve, než vylezu z dědiny, už zase stála v předklonu nad škarpou... Zdá se, že přece jen jsou i situace, kdy vodu doplňovat netřeba, alespoň ne v moc velkém množství. Nejenže nemůžu jíst, já už nezvládám ani pít.
Tohle není Pochod špačinských pěkných chlapcov, tohle je jakási moje solo akce Za poblité Slovensko....
Ale vyloženě špatně mi není (pokud tedy trasa nevede do kopce – což je ale zase slabý argument, protože do těch se mi dělá špatně i když mi normálně špatně není :), jenom je mi stále na zvracení....
Poté, co přetrpím ten příšerný krpál na Mihalinovou (do kterého se plazím asi dvojkou a pak to několik minut rozdýchávám na pařezu) a cesta začne klesat a poté přejde na pohodovou rovinatou asfaltku, je mi vlastně docela fajn a pochod si zase užívám. A přestože běžet už nedokážu, moje rychlost na rovině je téměř 6 km/h.

Část šestá: Prekážka – Špačince, 100km
Jupí, poslední kontrola. Doplňuji vodu, i když vlastně ani nepotřebuji, můj povolený příjem je tak jeden lok na pět kilometrů a tolik v pohodě mám...
„Na konci mám tedy jít tou delší trasou po silnici směr Trnava?“ Ptám se organizátora.
„Né, proč byste tam chodila? Vždyť od rána nepršelo, běžte polem , já myslím, že tam bude sucho...“
„No já myslela, aby se vyrovnaly ty 2 km, které se zkrátily, když se nešlo přes hrad...
(Org na mě kouká, jako kdybych spadla z višně. Na tomto pochodu se zdá, že opravdu neznají, aby se někdo divil, když si může něco zkrátit....) „To máte přece jedno. 2 km sem 2 km tam, my to tady zas tak neřešíme....

No dobrá, tak neřešíme. Tak já jdu teda tím polem. Stejně tam jdou všichni.
(Kdybych tady zase čtvrt hodiny nerozumovala, mohla jsem mít čas začínající patnáctkou. Fakt nenapravitelná!)

A ještě ke všemu mě dohání nějaký další běžec (no stejně jsem se posledních 20 km divila, že mě při mém závratném tempu asi 5km/h ještě nikdo nedohonil). „Ty ještě běžíš? Ptám se ho. „No jasně, že běžím.“ A jen se za ním zavíří prach. Tak ten snad musel startovat někdy v poledne....

Už se chci vydat na cestu, když orgovi se náhle něco nezdá: „Slečno, vy nemáte reflexky?“
„Jistě že reflexky mám. Na tričku.“ (Akorát menší detail, že nejsou vidět, protože na tričku mám pláštěnku. Ne že by snad pršelo, ale je mi zima. Takže pláštěnku jako nesundám.)
Org si povzdechne a půjčí mi svoji reflexní vestu. No vida, dobrý nápad. V samotné pláštěnce už mi začínalo být chladno, vesta taky trochu zahřeje.

Posledních asi 15 km už vede po úplné rovině (zaplaťpámbů za ty dary), nejprve asi 10 km po silnici přes dědiny Dolná a Horná Krupá a posledních 5 km polní cestou do Špačinců.
Z poslední kontroly vycházím na sekundu ve stejný čas jako loni – o půl deváté, tudíž i letos musím poslední necelé tři hodiny do tmy. Ale jak mi dědiny loni přišly naprosto nekonečné a táhly se jak vařené nudle, dneska mi cesta ubíhá překvapivě rychle. Přece jen pokud mám někde chodit ve tmě, průchod osvětlenými vesnicemi mi připadá mnohem zajímavější než plácání se v černém lese, kde kolem sebe nevidím vůbec nic... A ani aut tady dneska moc nejezdí, minule to bylo jedno za druhým.

Jen škoda, že zrovna teď těsně před cílem mě musí všichni předbíhat :( . (a to mi příjde, že tempo mám stále slušné, přes 5 km/h určitě). Nojo, jenže Tomáš Krejčík se Stanem mají tak sedm! Co všichni teď na konci tak plaší??? (klika, že vyráželi už v šest, usoudím, že hodinu mi na posledních pěti kilometrech těžko nadělí)
Ale je pravda, že mě donutí zrychlit aspoň na 5,5...
Protože zezadu se ke mně pomalu přibližuje nějaká další postava a přestože vzdálenost, která je mezi námí, se zmenšuje celkem pomalu, je mi jasné, že neodolám...
Sakra kdo to za mnou zase tak rychle letí??
Hm, a on to Holub. No budiž, ten má se svým příjmením na ten let alespoň jakýs takýs nárok.

A navíc mu musím připsat bod za to. že mě rozesmál. Nevím proč, ale vybavuje se mi verš z moc pěkné pohádkové trilogie Tři Bratři:

I když jsem jen holub,
okradu tě o lup

A tak to teda zase prrr. Mě nikdo o můj lup, tj. moji pracně vyblitou (pardon, chtěla jsem napsat vydobytou) pozici v tomto závodě neokrade. Přestože Michal si už musí myslet, že má flek přede mnou jistý, nečekaně ho překvapím v zatáčce asi 200 metrů před cílem a „sprintuji“ poslední metry takovým tempem, že se ani nepokusí o odpověď.
A v cíli se potom ještě diví: „Ty máš čas 23:05 a já 23:11???“ (ježíš, copak nevidíš, že můj čas je 23:09?)
„No ale stejně, přece jsem nemohl být pomalejší o celé dvě minuty... „
„No jak vidíš, tak mohl.“ (i když je dost možné, že já jsem přišla 23:09:59 a on 23:11:00, na sekundy se tady totiž nehraje)

I když druhá část stovky měla do optimálního průběhu daleko, letos se poprvé můžu radovat na stovce z času, který je lepší než ten loňský (16:04 oproti loňským 16:45). Sice je pravda, že hodně pomohla vynechávka hradu, ale i kdyby se přes něho šlo, tak bych byla o chlup rychlejší než loni... Minule jsem sice druhou část trasy neproblila, ale zase jsem byla podobně pomalá, protože mi bylo špatně z tepla (to bylo asi 35 stupňů).

Musím svůj „úspěch“ tedy řádně oslavit a popíjím (i když tedy jenom pivo, 52 procentní vodka mi přeci jen příjde krapet silná) s kamarády v cíli až do pěti do rána. A pak se divím, že když ráno dorazí Lída (která celou noc stála na nohách, navíc v dešti, zatímco já jsem seděla) , rozhodně nevypadá tak zničeně jako já :).
Naštěstí ještě chvíli čekáme, než dorazí Olaf, tak se aspoň trochu vyspím dopoledne.

Za cenu startovného (které bylo celých nula eur) to byla akce moc pěkná a veselá (a problitá). A Tomáš mě nabádal, že mám v reportu chválit výborný guláš v cíli (já jsem ho tedy nejedla, ale on říkal, že to nevadí, že ho mám chválit i tak), tak tedy chválím guláš. Ten byl vážně špica!

(Pozn. : Tentokrát jsem nic nefotila, pár ilustračních fotek nejzajímavějších míst jsem si vypůjčila od Jirky)