Stovka Podyjím 2018

110 km/3300 m+, 22 hod. 10 min.
7. - 8. září 2018

(Fotky jsou z dovolené v Podyjí a z 1. ročníku Stovky Podyjím, letos jsem nefotila)

Stovku Podyjím jsem původně v plánu vůbec neměla, protože jsem chtěla jet následující víkend na Pochod severočeských jednotek. Jenže když kvůli zákazu vstupu do lesů kvůli suchu bylo konání této akce dost nejisté, přihlásila jsem se nakonec radši na Stovku Podyjím. Abych pochopitelně hned druhý den zjistila, že Pochod jednotek se konat bude...
Ale co už. Přece se zase nebudu z Podyjí odhlašovat. Tak prostě půjdu na obojí. Dvě stovky za sebou mi přece skvěle jdou! :)

A obzvláště když člověk není úplně zdravý. Ve čtvrtek před akcí se mi nějak začala spouštět rýma a začalo mě škrábat v krku. Čím větší výzva, tím lépe. No jasně.

No aspoň že žádná nežádoucí překvapení nepřichystaly České dráhy a přesně podle jízdního řádu se za 2 hodiny a 40 minut dostávám z Náchoda do Brna. (což je dokonce o pár minut kratší doba než do Prahy, přesto však tímto směrem jezdím hodně nerada, protože vlakům prostě nedůvěřuji a pokud by mi v Chocni ujel přípoj, čas potřebný na cestu se rázem vyšplhá téměř na pět hodin...)
Podraz však příjde z naprosto nečekané strany – to když čekáme společně s Martinem a Danielem na „dálkový“ spoj Brno – Znojmo a uběhne deset minut – autobus nikde, dvacet minut – autobus nikde, třicet minut – autobus stále nikde, což zejména Martin komentuje dosti nelichotivými poznámkami, později dokonce výhružkami (A nemusí si ten řidič myslet, že jako ještě budu platit jízdné!). Chlapi totiž na rozdíl ode mě odjíždějí do Uherčic na start už v osm, a tak není divu, že nelibě nesou, když se jim čas vyhrazený na hospodu začíná nepříjemně krátit. A navíc je ještě pochopitelně sere, jak já jsem v pohodě, protože  času do odjezdu mého autobusu je stále dost.
Navíc „drama“ s přijetím autobusu ještě nekončí, protože o co déle autobus přijel, o to déle potom také do Znojma jede. Na silnici jsou totiž nějaké stavební práce a v páteční dopravní špičce popojíždíme v koloně přes půl hodiny. Už se bojím, aby si více než hodinové zpoždění nešel náhodou Martin s řidičem vyřídit ručně, ale naštěstí Martin už zjevně rezignoval a usnul.

Ve Znojmě jsme krátce před šestou, úprkem to bereme do nejbližší restaurace v místě startu a kvapně lustrujeme jídelní lístek. Tedy spíše Martin s Danielem, ke mně se menu dostane právě v momentě, když už se nade mnou sklání servírka s otázkou, co si dám k jídlu. V dobré víře, že v tak luxusní restauraci nic špatného nemají (cen jsem si všimnout stihla), přečtu název jednoho z prvních pokrmů, na kterým ulpí můj zrak.
No vida, kuřecí maso s rybím dresinkem.
Cože??? Co to je za nechutnou kombinaci? To se snad kuchař nechal inspirovat rčením ani ryba ani rak a rozhodl se ho drobně poupravit k obrazu svému na ani ryba ani kuře...
(a ještě se to snaží zakamuflovat tím, že nepíše přímo rybí dresink, nýbrž ančovičkový dresink, s vírou, že spousta lidí si myslí, že to je třeba nějaký druh oliv.... Ale já jsem tvor vzdělaný, na mě si nepříjde)
Opravdu nic proti rybám, ryby jím, ale prostě ne v kombinaci s kuřetem a hlávkovým salátem.....Až mě překvapí, že to je opravdu tak hnusný, jak jsem to čekala.
No co, když mě bude zas blbě, bude to o to větší výzva, né?

Odejdu na základnu se zaregistrovat a sbalit, a zatímco většina účastníků odjíždí prvním busem na start, já zajdu ještě s jedním kamarádem (no ten mi dá, že vůbec netuším, jak se jmenuje, a zrovna jako na potvoru říkal, že moje výplody čte) na pivo.
Na start tedy odjíždím společně s asi 25 dalšími účastníky až v deset večer.

(No to mě Johnny taky pobavil, když mně psal, jestli nechci startovat až v jedenáct, abych neutíkala kontrolám :) Lepší vtip jsem už dlouho neslyšela. Ale když jsem viděla, že v jedenáct nebudou startovat jenom ti nejrychlejší běžci, ale dokonce i pár chodců, tak jsem souhlasila. Za kratší noc budu jenom ráda.

A nakonec mně všichni utekli už na startu– a to do jednoho – protože jsem si pochopitelně vzpomněla až teď, abych se zeptala Johnnyho, jak moc je nebezpečný ten nebezpečný úsek kolem zříceniny Frejštejn a jestli, když mám závratě, ho radši nemám obejít.
A stejně z jeho odpovědi nejsem o moc moudřejší – vede to tam po kraji hradeb a při neopatrném kroku se tam dá žuchnout... Při neopatrném kroku se dá žuchnout i doma v obýváku, když například přehlédnete, že mezi místnostmi jsou prahy nebo se vám nečekaně přimotá pod nohy neukázněný jorkšírský teriér....

Účastníků jsem pak předběhla asi pět– ono opravdu většinou tady běžci byli.
Na prvních deseti kilometrech k hradu mám tedy o zábavu postaráno – celou cestu totiž šrotuju, jestli se mám odvážit ku hradu blíže, nebo bude moudřejší se radši držet od hradu dále... Ale jak koukám do itineráře, sešup od Grázlovy vyhlídky je v něm také popsaný jako nebezpečný, a přitom byl úplně v pohodě (rozhodně schůdnější než ty loňské schody). Nejrozumnější by bylo jít se k hradu podívat, a kdybych náhodou terén vyhodnotila jako moc exponovaný, zase se vrátit a jít alternativní cestou. (jenže to se pochopitelně nelíbí mému soutěživému já, které ve všech situacích preferuje motto Není čas ztrácet čas.)

No vida. Těsně před hradem potkávám Milana Mikuláška, jak

běží svěže,
z hradní věže

který už má okruh kolem hradu za sebou a ujišťuje mě, že na něm nic nebezpečného není.
No dobrá, tak tedy směle do toho.

Nakonec mám opravdu dobrou příležitost, abych vážně žuchla. Né že bych nezvládla cestu po hradbách, ta je úplně neškodná, drobná nehoda je však nasnadě, když o kousek dál považuji za cestu z hradu ven hradní okno.... Ale nemůže se Johnnymu upřít, že by nepodněcoval náš smysl pro tvořivost. Značení je totiž takové, že dole pod hradem je několik šipek, ovšem přes hrad vytvoř si každý trasu, jak se ti zlíbí. A pak člověk tvoří a tvoří, až je najednou v okně a pod ním několik metrů vysoká zeď.
Ani zpátky dolů mi nebylo úplně jasné, kudy trasu autor zamýšlel, nakonec jsem se ale naštěstí vymotala a neztratila tu asi více než zhruba 5 minut....

Frejštejn za světla

Lesními pěšinami více méně po rovině z většiny popobíhám do Oslnovic. Jen občas mě maličko zbrzdí, když pěšina úplně nečekaně prudce změní směr, ale díky tomu, že už tudy jdu potřetí a neustále kontroluji GPS, zaběhnu si vždy maximálně 50 metrů.
A z Oslnovic už se moc těším na krásnou terénní pěšinu, nejprve ve svahu nad potokem, poté ve svahu nad Dyjí, do přístavu Chmelnice (kde je první živá kontrola v hospodě s občerstvením) a dále až k hradu Cornštejn. Poslední kilometry už mě totiž začínaly lehce nudit a hlavně se mi po těch rovinatých cestách stále méně a méně chtělo běžet...

Navíc mi tady zvedne sebevědomí, když předbíhám první skupinku, která startovala o dvě hodiny dříve než já.  (a musím uznat, že se mi tady náramně hodila, protože díky ní se ubezpečím, že už jsem na tom místě, kdy musím odbočit prudce dolů k potoku)
„No to je ale šílený terén.“ Nechá se slyšet jedna paní.
„Krásný terén.“ Zahraju si na Olafa.
„Ty vole, koukej, ona v tom běží.“ Civí na mě paní jak na zjevení.

Nutno podotknouti, že machrování se moc nevyplácí, protože

Kdo moc rychle běží,
divit se může stěží
když náhle neběží, nýbrž leží...

No dobrá, málem leží. V poslední chvíli se chytám nějaké větve, tudíž moje tělo sice zaujalo ležatou pozici, ovšem prdel jsem udržela lehce nad zemí. Dobře vím, že růžový gatě je třeba udržovat v čistotě.
Vůbec jsem tady na svý poměry nějak moc blbla a zakopla jsem nebo mi někde podjela noha celkem dostkrát ( i když jsem to vždy nějak vyrovnala)... Na kluzkých kamenech ani Inovy nedrží.

A hurá, jsem na první kontrole.
Na kontrolách mě moc bavilo nahlašovat své číslo.
Sedm, sedm, (chvilka pauzy, abych vytvořila napětí) sedm.
Prý protekční. (bylo mi několikrát nezdvořile naznačeno)

Ovšem, co se mi moc nelíbí, je skutečnost, že nemám vůbec chuť na nic k jidlu („Rybokuře“ mě nějak zbavilo apetitu na dalších 24 hodin). Klobása? Né. Gulášovka? Né. Nakládaný hermelín? To už vůbec né. Nakonec si dávám aspoň chleba s kečupem a stejně to do mě vůbec neleze....

Úsek za Chmelnicí už je přece jen o dost náročnější než ten před ní, tady už jsem ráda, že jen jdu. Navíc cestu „blokuje“ pár menších skalek, na které je nutno vylézt, což je obzvláště s baterkou v ruce celkem kumšt. Ovšem my lidi, co tady nelezem s baterkou prvně, už na to máme svůj grif :)  (přesněji řečeno, zadkem napřed)

(přiznávám, že jsem uvažovala nad tím vzít si kvůli tomuto úseku čelovku ale nakonec skutečnost, že doma žádnou nemám, moje rozhodování značně ulehčila...)

Poté už je to kousek po silničce a už se drápu do prudkého krpálu k další kontrole, která je na hradní baště hradu Cornštejn. Na vracečce míjím několik dalších účastníků, co vyráželi v devět, s Olafem v čele. Tak potom další účastníky rádoby vtipně povzbuzuju: „Makejte, utíká vám Olaf. Ale je to jen kousíček.“
Nojo, a mně utekl taky. Tak hurá za ním.

Dobíhám do Bítova (asi 25.km), kde se chvíli zdržuji měněním baterek v baterce a poté mě zase zdržuje popletený Maďar, který nějak netuší kudy má odsud podniknout výletní kolečko na hrad Bítov a poté se snaží poplést i mě, když se mně snaží namluvit, že já už musím mít kolečko za sebou, protože přece nemůžu být tak pomalá, aby mi 25 km trvalo přes šest hodin. Tudíž mu ještě musím vysvětlit, že jsem startovala o dvě hodiny déle...

A nakonec mě vytočí úplně, když nejen, že jde rychleji než já jdu, ale dokonce má tu drzost i jít rychleji, než já běžím.... No aspoň že z kopce už to nedá....
A do toho mě na rozcestí kilometr před hradem povzbuzuje Olaf: „Ty jsi ještě tady? Nějaká pomalá?

Bítov

Tudíž se lehce naprdnu a další kilometry opravdu zase moje tempo utěšeně stoupá (nebo že by to bylo tím, že už na nich nebyly skoro žádné kopce?) Dolů do kempu Bítov (tady jsem si vítězoslavně zařvala, když jsem na první pokus našla kontrolu v kempu, loni tady totiž nebyla, tudíž jsem neměla ponětí, kam ji Johnny strčí), dále do městečka a po žluté značce přes rotundu Heinrichsruhe, Chvalatickou zátoku, Helenin dvůr až k Vranovské přehradě.
Přestože jsem se v tomto úseku relativně zrychlila, moc mě nebavil. Samé monotónní širší cesty, více méně po rovině (tudíž jsem už popobíhala dost sporadicky), navíc mě trochu začínalo bolet břicho a cítila jsem se divně.... A taky už jsem měla plný zuby tmy.

Někde asi v půlce tohoto úseku, uprostřed pole, kde se vzal, tu se vzal, vynořil se náhle stoleček s lavicí  - a on to Honza Sedlák s občerstvovací stanicí!

„Ty seš nějaká pomalá né?“ Vítá mě povzbudivými slovy.
(Ano víme, slyšeli, jsme, netřeba opakovat.)
„Už tady skoro všichni byli.“
„Ale tak skoro všichni taky startovali už v 9.“ Snažím se bránit.
„Ale i ti co startovali v 11 tady už skoro všichni byli.“
„Tak to ale taky většinou byli rychlí běžci.“
„Ale nebyli, spousta z nich šlo....“
(tak to tady taky lehce stoupá!)

Né, nevykecám se z toho. Však já se ještě rozmyslím, jestli pojedu na ten pochod jednotek....

Bohužel, i tentokrát, i pouhé pomýšlení na jídlo je mi odporné, nakonec do sebe nacpu aspoň pár slaných tyčinek...

Před Vranovskou přehradou se konečně rozednívá, navíc tady konečně zase někoho doháním – Slava a Milana Mikuláška. Hned se mi do toho stoupáku na vyhlídku Claryho kříž leze optimističtěji. A tady pro změnu předbíhám Filipa Drazdíka, nějakou slečnu a jednoho závodníka, kterého si pamatuji, že s námi seděl večer v hospodě a říkal, že jde svou první stovku. (role stíhače se mi začíná docela líbit). Tím víc, když se dotyčný nechá slyšet: „Páni, ty už jsi tady? No, ty jsi teda rychlá!!!“
No vida, že to jde říkat i něco jiného než pomalá. Konečně někdo soudný.

Nakopne mě to natolik, že zbývající 3 km do Vranova skoro proletím. Tuhle naučnou stezku mám navíc strašně ráda – samé kroutící se pěšinky a nádherné vyhlídky. Např. na Vranovský zámek.

Vranovská přehrada

Claryho kříž

Vyhlídka na zámek

Zámek

Houpací lávka u Vranova

Ve Vranově (46 km) jsem přesně v sedm ráno. Před obchodem postává a klábosí další dost početná skupinka účastníků startujících v 1. vlně, já se však nijak nezdržuji, jen rychle skočím dokoupit pití, popadnu nabízenou bagetu a tradá dál.

Je vždycky strašně zajímavé, jak se stav účastníka na stovce může rapidně změnit během několika málo minut. Pokračuji stoupáním k Vranovskému zámku a s údivem zjišťuji, že do toho kopce nejsem absolutně schopná vylézt. Nejprve to přisuzuji kombinaci dvou činností: chůzi a jezení (stejně tu bagetu vůbec nejsem schopná do sebe nasoukat), ale ani když polovinu ukládám do baťůžku na „horší časy“, moje tempo se nijak nezlepší. Pochodníci, kterým jsem v první části nadělila dvě hodiny, mě nyní dochází a předchází na úseku  jednoho kilometru....

Po zdolání kopce se sice situace lehce vylepší a pár jich opět dobíhám, ovšem nijak moc dobře mi to nejde. Nemám vůbec žádnou energii (asi tím, že jsem skoro nic nesnědla), jsem unavená, jsem ospalá.... Vůči malebné krajině Podyjí jsem absolutně imunní.

A ve stoupání na Ledové sluje je vymalováno. Kopec zdolávám svým oblíbeným stylem, deset kroků vpřed, deset sekund pauza a všichni jsou rázem pryč. A když se na vracečce k Obelisku míjím  s Luďkem Schrejberem a Evou, a ať dělám, co dělám a snažím se zrychlit sebevíc, dohonit je nemůžu (ba co víc, vzdálenost mezi námi se ani vůbec nezmenšuje), je to poslední kapka. Víte co já se na tohle můžu????

„Já už nemůžu!“ oznamuji na kontrole a hroutím se na lavici. Hlava mi padá k hrudi, zavírám oči, spím. (a prosím nedráždit, nebo kousnu!)
„Ale tak, copak to je? Já myslel, že si tě vyfotím, ale copak tě v takovémhle stavu můžu fotit?“ kroutí hlavou Luděk.
(no tak si mě nevyfotíš, no)
„Andy, co ti je? Prober se.. Takovouhle tě neznám.“
Říkala jsem NEDRÁŽDIT.
„Chodím asi moc stovek.“ zahučím neochotně.
„Ale tak vidíš, to bude ten problém! Máš chodit dvoustovky, ne stovky!“
(né, já ho zabiju!)

„Co tamhle s tou mrtvolou?“ Zajímá se už taky org na kontrole.
„No zatím ji necháme.“ Odpovídá druhý. „Ale sledujte ji někdo, jo. Až nenahmatáte tep, píšeme DNF.“

Na mrtvolu si asi budu muset hrát častěji, člověk pak nemá tolik práce vymýšlet vtipné hlášky a jenom zapisuje, co vymysleli jiní :)

V pozici  SPÍCÍ BUBÁK setrvávám dalších půl hodiny, jen zhruba každých pět minut se zvednu a čmajznu ze stolu jednu kyselou okurku. To je to jediné, na co mám chuť. Tak já nevím, má smysl pokračovat dál? Jsem jak přejetá parním válcem. (i když nohy mě vlastně nebolí) Přece není nutné každou stovku docházet, když to člověku nejde.....

„A víš to, že jsi třetí holka?“ Snaží se mě povzbudit org.
No né, může to člověk vzdát ? Prostě nemůže. To je přece blbé vzdávat to, když jsem třetí.
„Luďku, podej sem tu slivovici.“ Nařídím Luďkovi.
(no taky mně ji mohl nalít víc)
Ale za tu půlhodinu jsem se opravdu celkem dala dohromady, z kontroly odbíhám celkem svěže.

Bohužel euforie mi vydrží pouze tak dlouho, dokud cesta klesá – to jest přes nádhernou Hardeggskou vyhlídku dolů do Hardeggu. Dále následují sice neméně krásně vyhlídky, jenže co už tak krásné není, že se na ně musí stále šplhat někam k výšinám (no dobrá, už jsem tiše, chápu že např. z krtčí nory by takový impozantní výhled na hrad nebyl)
Jenže já jsem stále unavená. A navíc už mi je zase nějak šoufl. Jak jsem kuchařovi vyčítala, co je to za pitomý nápad míchat chuť ryby a kuřete, sama jsem se vážně vyznamenala. Kyselé okurky se slivovicí. To by snad byl i projev nějaké vážné nemoci, kdyby člověku po tomhle blbě nebylo....
A navíc jak nemám sílu, nemůžu na vyhlídce zaboha kleštičkami procvaknout svůj pásek. (tolik inteligence, aby mě napadlo, že když nemůžu procvaknout pásek v místě, kde je dvojitý, mohlo by to třeba jít na jeho kraji, kde je jednoduchý, ke mně bohužel v té chvíli nedorazí) Nojo, tak tam to srdíčko je aspoň takové vyryté.

V seběhu z prvních dvou vyhlídek si trochu odpočinu, abych se vzápětí mohla škrábat na vyhlídku další. Jak se mi loni kopec k Nationalparkhaus zdál krátký a mírný, za ten rok ten mrzák snad nějak nabobtnal.... No aspoň, že tu mají na každém rohu lavičku.
V pravý čas!  Za chvíli se totiž vyloupne Milan Mikulášek (který prostě má to štěstí, že kdykoliv mě míjí, tak já zrovna někde sedím, stejně tomu bylo na Skalních hrádkách) . „Nojo, naše babička už zase odpočívá.“ Neodpustí si poznamenat.

Odpočívá, odpočívá, protože před tak vysilující činností jako je blití je pochopitelně třeba načerpat nové síly. Ale to by mě stejně zajímalo, proč ty okurky, když jsem je jedla, byly zelený a teď jsou úplně černý. Že by tak rychle shnily?
Navíc z nepozornosti i maličko „ohodím“ pásek s kontrolami. A když ho omývám vodou, voskové éčko se začíná nějak podezřele rozpouštět. (a do cíle cesta dlouhá, jestli zmizí úplně....) No nic, v nejhorším řeknu, že jsem pásek něčím polila. Tím, že předtím proběhla i činnost obsahující o jedno nevinné „b“ navíc, se přece chlubit nemusím…

Poté, co si odbudu vyhlídky, mohl by si někdo říci, že mně trasa musí udělat radost – dalším bodem zájmu je totiž jeskyně Einsiedlerhohle, která pochopitelně není nikde ve výšinách, ale právě naopak v hlubinách – dole u řeky Dyje, tudíž se k ní logicky klesá.... Bohužel, žádná výhra to není, převýšení zůstane úplně stejné jako u vyhlídek, pouze s tím rozdílem, že tady si to otočíme: nejprve prudce dolů a poté zase nahoru.
Jako vždy, bez zastávek se můj výstup neobejde. (nojo, většina účastníků si ty pauzy vybírá na občerstvovačkách, Andy v kopcích – já prostě vždycky musím mít něco extra). A tady už ani lavičky nemaj. Je mi to jedno, kecnu sebou do hlíny. Co na to moje čisťounký růžový gatě je mi v tu chvíli úplně volný.

Hardeggská vyhlídka

Hardegg

Podél Dyje

Hrad Kaja

Následuje jeden z nejkrásnějších úseků celé stovky – asi 5 km romantickou pěšinou  údolím Dyje (německy Thayatal). Co je pro mě však nejkrásnější, že pěšina po břehu vede hlavně také po rovině. (stejně to je zajímavé, po rovině už mám žaludek celkem v klidu a je mi docela hezky na světě, jakmile mám však někam stoupat, cítím ho rázem až v krku....) Však také Vít Randýsek a spol. se musí smát, jak s vidinou blížícího se stoupání na vyhlídku, metoším rychle kupředu, s tím, abych si před kopcem vytvořila náskok, protože než na něho vylezu, tak mě zase všichni dohoní a předhoní. Však Vít pak povídal něco v tom smyslu, že můj výstup do kopce naplnil oba významy tohoto slova. Kromě výstupu ve smyslu směrem vzhůru, to byl zároveň výstup divadelní. Pět metrů vpřed, pět sekund pauza.

CHACHA. V mých očích ovšem borci vrchaři zase předváděli divadelní výstup směrem dolů (proč jdou proboha tak pomalu?) Z dovolením. Deru se dopředu. Hop a skok a s údivem zírám, že zatímco já jsem dole, oni se ještě skoro neodlepili z vršku...
Jeden účastník mi pak povídal, že jsem mezi těmi kameny seběhla jak kamzík.
(no nevím, možná těžce zraněný kamzík)

Trochu se bojím stoupáku k hradu Kaja, ale ten se naštěstí ukáže jako krátký a mírný. A na zdejší občerstvovačce už jsem fit natolik, že dokonce pozřu tři bramborové lupínky a asi tři deci vody, aniž bych s nimi později přikrášlovala místní lesy.... Nijak se tady ovšem nezdržuju – však jak jsem psala, já si vybírám odpočinek jinde :)

Ani na další cestě se  žádné strmé kopce nekonají a díky tomu se ze spícího bubáka, který umíral na Keplech, pomalu zase stává usmívající se tvor, který si užívá procházku v zdejší krásné přírodě.
Po široké mírně stoupající cestě dojdu k silnici (kde mě překvapí, že není tajná kontrola – aha, ona už byla na Kaje), pokračuji k fixové kontrole na šibenici (kde dostihnu mírně dezorientovaného Slava, který se však s mým příchodem záhadně vzchopí a zmizí jak pára nad hrncem), dále vlastním značením na Moravu, kde jsem moc ráda, že mám v GPS naklikanou trasu, protože jinak bych se do naší vlasti asi hned tak nedostala.....

Už mi je celkem dobře, občas z kopečka i trochu popoběhnu a už se nemůžu dočkat, až dojdu k vinicím, jak se tam nazobu vína. (Docela zajímavé, že jsem dostala hroznou chuť na víno zrovna ve chvíli, kdy byly vinice kousíček přede mnou)

A pak už hurá do Hnanického pivovaru na poslední kontrolu na trase.

Vinice

„Výborně, Perfektně.“ Vítá mě Honza Sedlák zpoza notebooku
(No, je to možný? Když jsem v první polovině měla rychlost 6 km/h, tak jsem byla pomalá, a teď, když se vleču rychlostí někde kolem 4,5, tak je to najednou skvělý, jo?)
To další účastník už z mého příchodu zdaleka tak nadšený není:
„Á sakra. Už je tady.“ Uleví si Martin Čapek.
Zato já z jeho přítomnosti radost pochopitelně mám. Vzhledem k tomu, že vyrážel o dvě hodiny dříve, už je nad slunce jasné, že tentokrát mě nepředběhne jako na Hrádkách. No vida, nejsem zas úplně marná.

Martin se kvapně zvedá, mě to však nechává klidnou, ty dvě hodiny na posledních 18 kilometrech už mi nedá. V klidu si dojdu na WC a doplním vodu, přece jen deci vody je na 18 km dost málo....

Vyrazím bohužel tak zbrkle (přece jen bych Martina se Slavem mohla ještě dohnat), že úplně přeběhnu odbočku  vlastního značení nahoru na nějakou skálu (navíc jsem dopředu nějak nezaregistrovala, že tady bude oproti loňsku trasa změněná) a musím se pak kousek vracet. Však Martin měl dokonce tu drzost mě nařknout, že jsem si to zjednodušila po silnici! (z vrcholu skály neměl asi nic jiného na práci než šmírovat, kudy jdu). Taková troufalost. Já, taková poctivá.

U vyhlídky Devět mlýnů se s Martinem a Slavem ještě míjím, ale vzhledem k tomu, že já poté opět neodolám, abych mírně neočesala zdejší vinici, už jsou hnedle zase fuč.

A jak mně poslední kilometry docela příjemně odsýpaly (nebyly kopce), s blížícím se výstupem na Sealsfieldův kámen se mi pomalu, ale jistě začíná stahovat zadnice. Jediné, co malinko zabírá, je když pomyslím na Jirku, který zítra startuje na Tor de Geants, kde každých 100 km má převýšení bezmála 10 000 m (jen tak pro srovnání, Stovka Podyjím 3300), a že když on tohle zvládne, musím přeci i já zvládnout takový malinký kopeček jako tento....
Jirka dá Tor de Geants, já vylezu na kámen. Opakuji si dokola jako mantru

Ale tak nakonec vylezu, i když uznávám, že blbě.

„No vidíš, jak ti to jde.“ Směje se Martin. Čekáme tady jenom deset minut.

Beztak čekají jenom proto, aby si pak mohli vychutnat, jak mi zase zdrhnou. Jen ať si poslouží, je mi to buřt.

Sealsfieldův kámen

No jasně. A potom je ještě vidím na poslední tajné občerstvovačce. Jak odchází, jak jinak. Zdržím se pár minut a sním malý kousek melounu.

A naposled se míjíme na vracečce ke kontrole na vinici. Potom už to mám až do cíle sólo jízdu.

Při sestupu z Kraví hory se mi začíná stmívat, ale ještě se mi nechce hledat baterku, s opatrností sejdu dolů k mostu přes Dyji. Při stoupání po schodech na Mikulášské náměstí už je sice tma jako v pytli, ale schodiště je celkem osvětlené.
Rychle našmátrat baterku (to by člověk neřekl, když má batůžek takový malý, jak se v něm ta baterka může úplně ztratit) a zbývají mi poslední tři kilometry se stoupákem k Eliášově kapli, křížovou cestou dolů do údolí a dalším hodně prudkým kopcem do centra a do cíle. Zajímavé, jak někteří lidé na tento konec nadávali, já jsem tyto poslední kopce zvládla celkem bez problémů: přišly mi malé, ani ne nijak prudké a hlavně už mě hnal dopředu blížící se cíl.
Ještě poslední minuta napětí, jestli najdu tu správnou branku dovnitř (trochu mě zarazí nápis Vstup zakázán) a 47. stovka v ČSUT je zdárně za mnou.

Děkuji moc Johnnymu a jeho pomocníkům, že pořádají tuto nádhernou stovku, která má pro mě určitě jednu z nejhezčích tras ze všech stovek v ČSUT.

Znojmo