Rakovnická stovka

102 km (podle GPS 104), 2500 m+, 15 hod. 52 min.
18. května 2019

Na Rakovnickou stovku jsem se hrozně moc těšila. Tahle akce má pro mě prostě všech pět Pé a možná i víc...

Pěkné Přednášky - večer před trasou se konají zajímavé přednášky
Parádní Počasí - stejně jako loni i letos nám vyšlo krásné slunečné počasí s ideální teplotou asi 20 stupňů
Pelášíme v Pět - start byl ráno v pět, což je pro mě u rychlé stovky úplně ideální, stejně jako loni jsem to stihla akorát krásně do tmy
Přátelští Pořadatelé a Perfektní Pohoštění -  přestože startovné na této akci bylo dobrovolné, četnost a kvalita občerstvovaček převyšovala mnohé placené akce
A jako třešnička na dortu Přívoz, Převozník a Pramice :) Ne , kymácející se vratká loďka a moje maličkost neschopná udržet rovnováhu už na mírně nakloněné ploše, to prostě nejde dohromady. Co já tam vždy předvádím.. Ale na to jsou slova krátká, to musíte vidět. Myslím si, že Tomáš Krejčík, který měl to štěstí být už podruhé ve správném čase na správném místě, má na co vzpomínat...

A navrch také moc pěkná trasa vedoucí krásnou přírodou, pěknými lesními pěšinami, přes brody a lávky, ale i kolem skal a vodopádů, na kopečky s malebnými výhledy..., nejsou tu ale žádné vysoké kopce, prostě přesně taková zvlněná trasa, která mi vyhovuje.

Zatímco Brdskou stezku a Šluknovsko jsem si jela hlavně užít (ono také tyto stovky vedly terénem, který byl pro mě často neběhatelný), Rakovnická stovka byla první letošní stovkou, kterou jsem měla v plánu pojmout trochu svižněji. Však jsem také pilně trénovala na turistických pochodech v okolí, kde z mých časů chudáky pořadatele málem kleplo... ( u nás se na turistických pochodech stále hlavně chodí a neběhá) Ale přiznám se , že z padesátky Babičky (podle GPS 49,6 km / 790 m+),  kterou jsem dala celkem na pohodu za 5 hod 51 min ( jako dobrý, ne?, ještě jedna nula k převýšení a měl by s tím problémy i Kilián :), jsem měla fakt radost a řikala jsem si, že bych tu stovku mohla dát v docela dobrém čase.  Jakoupak z toho dělat vědu, tož jednu padesátku rychle umím, tak ji potom dám ještě jednou a bude, ne? A 2500 m převýšení na stovce vychází 1250 na padesátku, to ani není o moc víc než 790... Ani snad netřeba psát, že můj vysněný čas byl trochu nižši než ten reálný. Ale jako, jak mě asi mělo napadnout, že mě na té druhé padesátce začnou bolet nohy, když na té první mně to nedělaly? A ještě jako na potvoru hnedka z kraje....

Přestože start stovky je až v sobotu ráno, většina účastníků se sjíždí do Rakovniku už v pátek v podvečer, protože jednak v pátek je v místě startu přednáškový večer a druhak na pátou či šestou ráno se sem asi veřejnou dopravou moc dostat nedá...

Zatímco do Prahy jedu sama samotinká (Martinův skvělý nápad, ať jedu do Prahy z Náchoda přes Turnov jsem bojkotovala), z Prahy už nás jede asi osm, takže o zábavu a pivo není nouze. Akorát by tedy ten vlak nemusel jezdit z Vltavské , protože Andrejka nezvládá jezdit metrem. (uběhnout stovku žádný problém ,ale na ten splašený eskalátor mě nikdo nedostane ani za zlatý prase, toči se mi hlava, jen ho pod sebou vidím ) No nic, vyhlídková jízda tramvají po Praze má taky svoje kouzlo.

Do Rakovníku přijíždíme o půl sedmé, před začátkem přednášek si ještě se Zuzkou stihneme doběhnout pro pizzu. Sakra, běhá na mě nějak moc rychle, netrénovala jsem málo ? I když je pravda, že jsem handicapovaná, protože mi padají džíny a musím si je celou cestu držet....
Přednášky byly  skvělý a moc zábavný ( hlavně když se z vedlejší místnosti ozvalo Gooooooool!!!! To hráli Češi na MS s Itálií, měla jsem dojem, že těch gólů museli dát snad dvacet, ale bylo to jen 8:0), čas děsně rychle utíkal... A už je tu jedenáctá hodina, přednášky končí a většina účastníků už se trousi do tělocvičny na kutě. Tedy kromě těch srabů, co se trousili snad ještě dřiv, než přednášky začly  - si asi myslí, že když se na to vyspí, tak to vyhrajou. A taky kromě těch magorů, co tam dřepí dál  - si asi myslí, že když se nevyspí, tak to sice nejspíš nevyhrajou, ale budou mít aspoň na co vzpomínat. Třeba na to, jak chutná utopenec v kombinaci s Café Latte. Omlouvám se, ale nic debilnějšiho, co si dát, už mě nenapadlo...

Kdyby o půlnoci hospoda nezavírala, tak tam nejspíš oxiduji tak do dvou do rána. Uznávám, i ranní starty mají své mouchy.

Jestli jsem si fandila, že když jsem se o půlnoci zachumlala do spacáku, tak se vyspím, byla jsem vedle jak ta jedle. (Blbý kafe!) Spala jsem všehovšudy  půl hodiny. Navíc pro změnu ráno je mi nějak divně od žaludku. (Blbej utopenec!)

Ale tak pochod kvůli tomu nejspíš nezruší, že. Takže hurá na start!
No jistě, Čapek zase zdržuje, hlavně že jeho budík zvonil snad nejdřív ze všech.

Těsně před odchodem ještě naposled zaváhám, jestli s sebout vzít baterku. Ale světlo je do devíti, to je šestnáct hodin na stovku. To je rychlost jen něco přes 6 km/hod, to skoro můžu jen rychle jít, ne? (dneska mi opravdu sebevědomí nechybí)
Ne ne. Je moc těžká. Neberu.

na startu se Zuzkou, Jirkou a jezevčíkem Filípkem

Ze startu vystřelím tak rychle, divže se nepřerazím o Jirku s jezevčíkem Filípkem na vodítku. (Musím to do té tmy stihnout, né?)
Ale po pár metrech už mě dohání Martin, Hanka a Zuzka. Běžím s nimi asi 1 km na kraj Rakovníku, kupodivu jejich tempo mi nepříjde úplně vražedné, jako mi přišlo loni, ale i tak usoudím, že na stovku je to na mě moc rychlé a trochu zpomalím.
Ale opravdu jenom trochu. Možná kdybych zpomalila více, nebyla bych v té druhé půlce tak rozbitá.

Stoupání k rozhledně Senecká hora z většiny klušu, do chůze přecházím asi jen ve dvou nejprudších místech. A celou dobu se strašně divím, že mě vůbec nikdo nepředbíhá, loni mě tady míjely davy... To jsem jako tak rychlá? Nebo dneska všichni běžci zaspali?
No konečně jedna trojice a navíc prostřední běžec je moje krevní skupina, také má místo baťohu jenom ledvinku. „To je lepší než baťoh, co?" Volá na mě zvesela. Radostně přikyvuji, netušíc, že kdyby se mě takhle zeptal po padesátém kilometru, nebyla bych daleko od toho dát mu jednu do zubů. Nyní se mi ale s ledvinkou běží naprosto komfortně.

A šup nahoru na rozhlednu. A šup dolů. Popadnu pár sušenek, vypiji kelímek coly a honem dál.

Mírně zvlněnou krajinou, občas mezi poli, občas lesíkem, sem tam nějakou vesničkou si vesele klušu dalších asi deset kilometrů až ke hradu Krakovec, kde je další občerstvovačka.
Jediné, co mi tak trochu kazí radost z běhu, je skutečnost, že stále více začínám pociťovat následky nevhodně zvoleného půlnočního pokrmu  - ruku v ruce s mým během se totiž nějak rozběhla i moje střeva. A navíc je to takový ten pitomý stav, kdy má člověk pocit, že neustále potřebuje a přitom mu to nejde....Asi dvakrát nebo třikrát se dokonce uprostřed seběhu musím zastavit, protože mám pocit, že bych se jinak po...
Ale když pominu tento "drobný problémek", běží se mi úplně báječně. Nožičky utíkají úplně samy, dokonce vybíhám i mírné kopečky...

Na občerstvovačce rychle zakousnu dva chlebíky se škvarkovou pomazánkou, vypiji dva kelímky coly a makám dál.

Jó, škvarky byly dobrý nápad, neuběhne ani deset minut a už mizím v roští, konečně mi to jde. Akorát jsem si s sebou nevzala hajzl papír (moc velká zátěž do ledvinky, žejo), ale šikovný ultratrailista si v každé prekérní situaci dokáže poradit....

Už v celkem utěšeném stavu si tak můžu vychutnat romantickou pěšinu údolím říčky Javornice s četnými brody a lávkami. Díky své šikovnosti mi po kamenu uklouzne noha hned v prvním brodu (jen tak tak, že nehodím záda), ovšem díky tomu už dál nemá cenu se snažit procházet suchou nohou, protože už jednoduše suchá není. A tak probíhám všechny brody vodou, ono to je navíc rychlejší než balancovat po lávkách. Sice se k jedné lávce zajdu podívat a udělám po ní asi tři kroky, ale když zjistím, že jedna ruka je na držení dost málo a druhou se držet nemůžu, protože uż v ní držim flašku, kterou nemám kam dát, nakonec radši vycouvám...

Akorát by mě tady nemusely předjíždět ty davy cyklistů. Nevím, proč se všichni museli rozhodnout, že mě předjedou zrovna v tom nejužšim místě, kde pěšinka ve svahu není ani běhatelná, natožpak sjízdná pro cyklisty. Uf.
A na Čertocově pilíři mě pro změnu předbíhají ti nejrychlejši běžci, kteři startovali v šest. Ovšem ti už nejsou tak nebezpečni jako cyklisti, takže v pohodě. Když tedy nepočitám skutečnost, že když jsem viděla toho nejrychlejšího běžce (dost možná pozdějšiho vítěze), jak mílovými kroky skáče tim sešupem z Pilíře, tak jsem se z toho znovu málem po....
No chápete to, že se nezabije?

Poslední dva rovinaté kilometry do občerstvovačky Ústí Javornice už mi nějak nechutnají a hrozně se vlečou. Nejvyšší čas, aby už začly nějaké kopečky. Přesto dobíhám na 32. kilometr přesně za čtyři hodiny rychlostí 8 km/h. Což je asi o 25 minut rychleji než loni.

Zdržím se asi pět minut, něco málo popiji a pojím a musím si vyklepat boty, které obsahují vzorky písku a štěrku z asi deseti brodů...

A následuje vrchol dnešniho programu: vodopád na Čůráčkách.
„Tož co toto jako kurňa má bejt?" Line se mi z úst, když před sebou spatřím cestu stoupající prudce vzhůru přimo korytem potoka překonávajicí skály, vodopády. Já sice toužila po kopcich, ale přiznám se, že jsem přeci jen měla na mysli něco trochu schůdnějšiho...
Hop z kamene na kámen, prodírám se trním, snažím se vydrápat vzhůru po kluzké skále, o kus dál si pro změnu popálím celé nohy od kopřiv. "Tak do prdele, kdy už ta soutěska skončí???!!!" Začínám být sprostá. (dobrý, nikdo mě neslyšel) V tomhle terénu já opravdu chodit neumím.

Já neříkám, že to tu nebylo krásné, například na Brdské stezce i na Šluknovsku by mě tato ryzí divočina celkem potěšila. Ale nyní jsou moje pocity dost rozporuplné. Ono přece jen rychlost 2 km/h na stovce, kterou chcete uběhnout co nejrychleji je trochu málo... Během jednoho kilometru tou džunglí jsem ztratila téměř celý náskok, který jsem měla na loňský čas.
(Nic s tím nenadělám, jsem prostě statistik a nejvíc ze všeho mě baví srovnávat časy a sledovat průměry a s Čůráčkama jsem nepočítala. Sice jsem si všimla, že trasa zde vede jinudy než loni, ale čekala jsem nějakou normální cestu.)
Byla jsem z toho tak rozhozená, že i když jsem vylezla ze soutěsky na běhatelnější cesty, nějak jsem se vůbec nebyla schopná rozběhnout.

Rozbíhám se až na silnici . Předbíhá mě tady skupinka s Honzou Týčem a Láďou Stančem, jejich svižné tempo mě na krátkou chvíli nakopne k vyšší rychlosti. ( krátkou, protože jsou hned fuč)
Sotva se však trochu rozhýbu, už zase lezeme vzhůru dalším prudkým stoupákem na vrchol Lípy. Ta už mě však tolik nerozhodí jako Čůráčky, tudy se totiž šlo i loni. I když to nic neměni na mém názoru, že dolů v tom listí by bylo efektivnější válet sudy...

Konečně neschůdné kopce za mnou, solidní průměrná rychlost v pytli a dalšich 8 km do Skryjí je to zase viceméně po rovině a rychlými cestami. A když nic jiného, pomalé tempo posledních kilometrů mělo tu výhodu, že jsem si hezky odpočinula a zase se mi kluše celkem fajně.  Dokonce i úsek přes skryjská jezírka mě nijak moc nezpomalí. Akorát tedy ty lávky jsou trochu adrenalin, jejich šířka je pro mě dost na hraně, být o centimetr užší, tak asi radši po kolena brodím... (takhle jsem po nich ještě se staženou prdelí prošla)

Hurá další občerstvovačka. Zatímco však většina běžců jásá, že si tady naplní bříška, já se raduji, že si ho snad konečně v klidu na toaletě vyprázdním. Přece jen můj stav ještě neni úplný ideál a komfort kadibudky (i když tu mají jen smradlavé toitoiky) se nedá srovnat s tím, když jen tak vystrkujete zadek v lese...A navíc tu mají i slušné zásoby toaletního papíru. Hned si pořádný kus s sebou přibalím.
Sice deset minut času mě to stálo, ale myslím, že se to vyplatilo.

Křeče v břiše, které v druhé polovině závodu cítím snad ve všech sebězích, už totiž (alespoň si to tedy myslím) nemá na svědomí špatně fungující trávící soustava, ale pro změnu ledvinka, která je moc utažená kolem pasu. Neni nad to vzít si na závod věc, kterou jste v životě  neměli na sobě, žejo. Ale když já už vážně tu pětistovkovou poukázku do Hudy, kterou si syslím už od loňského Lumu, chtěla upotřebit a nic jiného než ledvinku tam za ty prachy neměli. I ta trička stála přes šest stovek... A fusekle nechci, vietnamský mi bohatě stačí.

Zatímco do kopce na nejvyšší vrchol trasy Vlastec se mi stoupá příjemně, běh po rovině a zejména z kopce se mění v boj. Snažím se ledvinku posouvat nahoru, dolů, dopredu, dozadu, v zoufalstvi i na "kozy" si ji dávám, břicho mě však bolí stále při jakékoliv pozici. A aby toho nebylo málo, začínám po celkem svižné první padesátce i nepěkně cítit namožená stehna a snad i levý nárt...

Proto mi docela pomůže, když na vrcholu Vlastce potkávám Tomáše Krejčíka a Mílu Lišku a dál pokračuji v jejich společnosti. Sice ze začátku mám chuť jim zdrhnout ( mé motto zní "předběhni, koho můžeš) jenže brzy pochopím, že v mém stavu je předběhnout nemůžu. Ba naopak, kdyby mě nemotivovali k běhu, sama bych už asi běhu schopná nebyla. Jediný malý nedostatek naší spolupráce je ten, že jak kecáme, málo trasu hlídáme. Na úseku mezi Vlastcem a Karlovou Vsí se nám tak dvakrát podaří seběhnout z trasy, naštěstí se nejedná o nic dramatického...

A další malý nedostatek je ten, že kluci na můj vkus moc žerou, ja bych tou občerstvovačkou klidně jenom proběhla a vzala do ruky třeba dva preclíky. Na stovce, kterou chci dát rychle, je prostě deset minut ztráta strašně moc. (kór když je těch občerstvovaček osm) Ale zase na druhou stranu ten kuřecí vývar docela bodnul, břicho se mi po něm celkem srovnalo.

Dalšími lesnimi běhatelnými cestami, po kterých diky klukům celkem běžím, se dostávame k brodu Kouřimecká rybárna.
No jasně, a je to tady.

Když příjde na řadu pramice,
všichni se baví velice,
když Andy vystupuje z ní
jak namol vožralá vopice.

A loďka se houpá,
Andy se málem koupá....

No jako, já a kymácející se loďka, to je fakt něco. Přestože nastoupit se mi tentokrát podařilo celkem bez problému (prosadila jsem si flek hned na straně ku břehu, žádné přelézání na druhý konec), s vystupováním už je to kapánek problematičtější. Proč je sakra ten travnatý břeh tak vysoko? Chytám se břehu a přemýšlím, že bych jako nějak zkusila přesunout zadek z loďky na břeh. (Blbý nápad, pro příště už si musím zapamatovat, že tímto stylem se vylézt nedá, musím vylézat nohama!!!) Než se mi to však nějak podaří, loďka už zase odjíždí od břehu pryč, že prý "zaparkujem" o kousek vedle. Nojo, jenže jak se stále držím toho břehu, loďka se od něho pomalu odděluje - no, moje tělo vytvoří takový moc pěkný oblouček mezi loďkou a břehem...
„Panebože, narovnej se zpátky na tu loď!" Křičí na mě vyděšeně převozník.
Tož to já bych taky ráda, ono se to ale jednodušeji řekne, než provede....
Když už si myslím, že to se mnou dopadne bledě (ještě že je celkem teplo, proběhne mně hlavou první myšlenka, a mohla bych utopit tu pitomou ledvinku, ať si plave někam do Tichého oceánu, to by bylo moc fajn, je moje druhá myšlenka, nojo, ale v té ledvince mám kontrolkartu, peníze, navigaci a mobil, to by přece jen nebylo úplně vychytané....)
To už mě ale převozník chytá za rameno a prudkým škubem vrací zpět na loďku. Jsem mu za to tak vděčná, že mu při vystupování samou radostí shodím veslo do vody :)
Břeh je pro mě opět moc vysoko, ale už se  z té loďky nějak dostat musím. Vystoupím nakonec do vody těsně u břehu....

Slibuji, že příští rok pojedu na Čavisovskou nebo na LUM, myslím si, že to pro mě i pro převozníka bude tak lepší....

Prudkým stoupáním vyšplháme na další občerstvovačku  Hájovna Křiniště. Čekáme zde na Tomáše, který se s námi do pramice nevešel. Rozhodnu se, že si na chvíli sednu - vyberu si strategicky fleka přímo před tácem plným rybízových buchet a začínám ho systematicky likvidovat.....Mňam. Jó, v pohodě, Tomáši, taky si něco dej, na tácu mám ještě buchet dost..... A sezení také není uplně špatná poloha.  Odcházíme dál zase asi po deseti minutách.

Na dnešní stovce, alespoň v její druhé padesátce, zdá se mi všechno nějak naruby. Do kopců se mi chodí mnohem lépe než běhá z kopce a když si na deset minut sednu, místo, aby mi to pomohlo (jak tomu bylo na Brdské i Šluknovsku), tak mě to totálně odrovná.
Panebože já se nemůžu skoro hnout!
Belhám se kulhavým krokem, Tomáš s Mílou přede mnou mizí a já přemýšlím, jakým způsobem se v tomto stavu dobelhám dalších 32 km.... (ba co dobelhám, pokud chci dojít do tmy, což by bylo vzhledem  k absenci jakéhokoliv zdroje světla více než záhodno, musím udržet rychlost kolem 6 km/h)
V té chvíli mi to příjde trochu sci-fi.

Kousek za kontrolou míjím Elišku, která dneska stovku neběží, ale jede jí ze dvou třetin na kole, i když teď právě neběží ani nejede, protože píchla a zrovna zápasí s výměnou duše. Přiznám se, že mě tak trochu potěší, že někdo je na tom dokonce ještě hůř než já. Protože běžet s bolavýma nohama je sice těžké, ale přece jen proveditelné, zatímco vyměnit duši u kola - to bych dřív vypustila duši já sama.
Kdepak, já a kolo! To je v mých očích něco takového, od čeho je s mou šikovností a neschopností držet rovnováhu radno se držet co nejdál. Protože přece jen když člověk spadne za běhu, má celkem slušnou šanci, že to přežije (a většinou se mu ani celkem nic nestane), zatímco pád z kola, to už je trochu jiná liga....

Cesta začíná sympaticky klesat, rozhodnu se, že se přeci jen hecnu a snažím se na svých bolavých nohách rozeběhnout. A kupodivu ono to docela jde. I to břicho už mě nějak přestalo bolet. I když jsem v to už moc nedoufala, celkem bez problémů Mílu s Tomašem po chvíli doháním.

Trochu mi zase utečou na rovinaté silnici ( rovinky už běhat odmítám), ale já zas pro změnu levou zadní zvládám stoupák na Nezabudické skály, takže to nijak nevadí. Zato Mílovi už zde nějak dojdou síly, v půlce kopce se svalí na zem a oznamuje, že musí dát pauzu. Zbývajících asi 25 km tedy pokračuji už jenom s Tomem.

na vyhlídce v Nezabudických skalách (přestože bylo celkem teplo, slabou bundu jsem za celý den nesundala - u pasu by mi totiž padala a do ledvinky by se blbě vešla, trénink na letní pařáky musí být)

Už mírnějším sklonem stoupáme loukou k rozhledně na Bukové hoře. Ale únava už dělá své. A kořeny skryté pod vysokou trávou dělají také své. Ani se nenaději a už se válím po zemi. Naštěsti už ani nemám sílu sebou pořádně švihnout, koleno, na které jsem dopadla nebolí ani v sebězích....

Rozhledna na Bukové hoře je ještě otevřená , no jistě že je kontrola až nahoře. Od dalších účastníků jsem pak zjistila, že rozhledna zavírala v pět,a my jsme na ni byli za pět minut pět. Tomu se říká pech.
Navrhuji, že bychom mohli vzít precliky na cestu a žvýkat je za chůze... Ale kdepak Tom, prý se za chůze nenají. Posečkám tedy asi osm minut, než Tom sežvýká preclik....(přece ho nenechám umřít hlady). Ale jo, v pohodě, jen si radši už nesedám.

Z Bukové hory do Městečka to zase pěkně klesá, nějakým zázrakem se nám tady ještě daří imitovat běh. Na nasledující rovině už ale moje tělo stávkuje. Naštěsti posledních 20 km už je po celkem rychlých širších cestách, kde i když člověk moc neběhá, není těžké udržet rychlost kolem šesti km/hod. Rychlá chůze mi stále celkem jde...

(stejně tak jako sraní v roští, už to na mě zase nějak přišlo)

Přes kopeček a kontrolu na jeho vrcholu sbíhame přes Emilov na posledni občerstvovačku v Pustovětech.

„Nezdržujem, hnedka jdeme," oznamuji svůj názor na náš pobyt na občerstvovačce hned z kraje.
Bezva, tentokrát jsme to zkrouhli z předešlých osmi minut na sedm. No vidíš Tome, chce to trénink, a ono to půjde....

A jupí, posledních asi 11 km do cíle. Je krátce po sedmé, už se nemusím bát, že bychom to do tmy nestihli.

Vylezeme na poslední menší kopeček (to mi jde dobře), poté přežít nekonečnou rovinu po vršku (ale prosadím si, že po rovinách už běhat nebudeme, takže to vlastně také není problém) a z kopečka dolů ještě jakštakš klusat zvládnu. Jen ještě malé zdržení, kdy u poslední kontroly chybí samolepky, tudíž radši vyštrachám mobil a papír s Káčkem si vyfotím. A zbývá nám posledních asi 5 km do cíle. Nejdříve ještě klesáme lesíkem, poslední asi 3 kilometry jsou už ale městem po rovině.
A typická situace: všichni na konci běží, Andy chcípne (u závodníků s časem pod 16 hodin ten konec procházkou myslím nepojal nikdo, kromě tedy mě, žejo) „Tak se uvidíme v cíli," zavolám za mizejícím Tomem. A to prý ne, když jsme spolu šli 50 km, tak už to dojdeme společně, i kdybych se chtěla plazit jak hlemýžď.
Takže dobrý, tím pádem jsem vlastně nebyla jediná, kdo na konci neběžel :)

Tudíž hezky na pohodičku, bok po boku právě docházejících čtyřicítkařů (no dobrá, trochu rychlejší jsem asi byli) si to šineme do cíle. Jen radši po očku sleduji hodinky - docela by mě naštvalo, kdybychom přišli třeba přesně v devět a čas byl 16:00, 15:59 prostě vypadá mnohem lépe - ale i procházkou to stíháme se slušnou rezervou.

Uf. Okamžitě se v cíli svalím na židli. Nakonec největší výhoda společnosti Tomáše se ukázala být v tom, že mě v cíli měl kdo dojít pro pivo. Protože já jak jsem si sedla, tak jsem se další půlhodinu nějak nedokázala pohnout....

I když poté jsem se jakštakš zmátořila a (jak je mým dobrým zvykem) seděla v hospodě až do půl páté do rána. Fakt škoda, že něměli  i nějakou speciální cenu pro toho, kdo po doběhu vydrží nejdéle chlastat. Jsem asi mohla vyhrát....

Rakovnická stovka se mi moc líbila a až se naučím zvládat i tu druhou padesátku tak hezky jako tu první, tak to nebude mít chybu...

Sice by mi nejvíce vyhovovalo jezdit na stovku zhruba jednou za 3 až 4 týdny, ale na druhou stranu ještě důležitější mi příjde jet na stovky, ktere se mi líbí a vím, že mě budou bavit, tudíž to tak prostě vycházet nemůže.... Za tři týdny Valašské kilo (orientační stovka se zákazem GPS, to by pro mě byla dvoustovka - děkuji, nechci) a potom Krakonošova stovka, kde je pro změnu jen samý asfalt a šutry a navíc na hřebeni kosa jak na Sibiři ( i když i přesto u ní stále ještě trochu váhám). Ale nejspíš si udělám delší pauzu až do Středohoří (a zkusím potrénovat padesátky, snad to organizátoři přežijí ve zdraví), ovšem potom zase v létě těch akcí, na které chci jet,  bude víc (Červenokostelecká, Týniště, Hrádky).