19. -20. 4. 2019
Na stovku Jarním Šluknovskem jsem jezdívala pravidelně léta Páně 2011 až 2015, ale potom poslední tři roky mi do toho vždy něco vlezlo (konkrétněji moje fóbie z výšek a vysokých žebříků a Olafova tendence dělat trasy čím dál extrémnější)
Ale moje absence mě potom vždy moc mrzela, protože národní park Českosaské Švýcarsko je podle mě snad úplně nejkrásnějším místem, kde si člověk může přát jít stovku...
A tak jsem se letos rozhodla, že to opět zkusím, zvlášť když mě Olaf ujistil, že na trase je jen pár krátkých žebříků. Navíc díky lovení kešek jsem přeci jen poslední dobou o něco mrštnější, sem tam pro keš i na strom vylezu (rozumějte na první větev stromu, pokud je do půl metru nad zemí). I když, přiznávám, občas u toho trochu pištím, zejména v případech, kdy větev má tu drzost se pode mnou pohnout.
Žebříky se zpravidla nehýbou, tak snad tolik pištět nebudu.
Opravdu se moc, moc těším, k mému těšeni nemalou měrou přispěje i předpověď počasí na víkend, kdy se na obrazovce vedle zubící se rosničky objeví i přes celou obrazovku zubící se sluníčko a teplota kolem dvaceti stupňů. Naprostý ideál. Že už i já uznám, že je na čase nechat odpočívat zimní kožich v šatníku....
Na start do Děčína se nakonec rozhodnu jet přes Liberec, kde se ke mně po cestě připojí Martin Čapek, a z Liberce nás doveze jeho kamarádka Zuzka autem na start.
Jelikož moje důvěra k ČD je spíše nižší než vyšší, rozhoduji se radši jet o hodinu dříve, abych měla jistotu, že mi v Jaroměři rychlík do Liberce neujede. Což sice neujede, ale co tady mám teď hodinu tvrdnout? Už jsem těm cestám na stovky nějak odvykla, to, že bych mohla zajít na pivo, mě napadne až asi za půl hodiny. V blízkosti nádraží žádnou hospodu nenajdu, koupím si nakonec plechovku v Lídlu. „Tak na mě!!!" připiju si nesobecky sama na sebe. „Ať mi to šlape!"
Hm, až na to, že jsem vzala v tom spěchu omylem nealko. Martin se pak nechal slyšet, že takovej pech zrovna na začátku cesty, to se jen tak nevidí....
Naštěstí na alko pivo nemusím čekat nijak dlouho, Martin je na rozdíl ode mne plně vybavený (a neplete si nápisy na etiketách) a rád se podělí.
Cesta do Liberce tak příjemně uteče. V Liberci už na nás čeká Zuzka, která veze zásoby na kontroly („Jé, tady je piva!" Uklouzne Martinovi), bude nás na nich v noci obšťastňovat a ve dne poběží padesátku s Martinem.
Jelikož hladovým by se nám běželo špatně, stavujeme se v motorestu u Cvikova na večeři. Trochu váhám, jestli sním celé jídlo (měla bych jíst menší porce), ale zase dávat si poloviční porci za třičtvrtinu ceny se mi nechce ( neřeknu, kdyby ty poměry byly obráceně). A kuře s rýží je dietní.
Hm, ale nesmí se ho člověk přežrat. Poté co do sebe porci pro obry nasoukám, připadám si jak přefouknutý balón. Jen prasknout. Ze všeho nejradši bych jídlo (v lehce pozměněném skupenství ) v restauraci před odchodem zanechala jako dýško, ale přeci jen si nejsem jistá, jestli by z takového zpropitného byl číšník nadšený. A tak zatímco Martin se Zuzkou řeší, kde vyzvednout Dana, který má problémy s dopravou na start, já se zaobírám balónem, který mám místo břicha. Kdy tak asi splaskne. A jestli vůbec splaskne. Protože jestli ne, tak se místo běhu můžu leda tak kutálet.
Příště si snad dám poloviční porci i kdyby stála dvojnásobek té celé!
Štěstí, že start je až o půl dvanácté a přecpala jsem se už v sedm. Sice to trvalo dvě hodiny, ale s příchodem na start, který je v Hospodě u hřiště v Děčíně, Čertově vodě, už se cítím zase ve své kůži. Hned se ty předstartovní pivka popíjejí veseleji.
Přestože start je asi o deset minut opožděný, nestíhám úplně stejně, jako kdyby opožděný nebyl. Tři, dva, jedna... Sakra, já už zase nemám připravenou GPSku. A pak se člověk diví, když mu na startu utíká i Luděk Schrejber....
No, neuteče daleko....Rozbíhám se po asi kilometrové rovince a buduju si pozici zhruba v polovině startovního pole...
V prudkém stoupáni do Maxiček se setkávám s Blankou. Už se chci drát dopředu, když s údivem zjišťuji, že ono to nejde. Ba naopak, ať se snažím šlapat sebevíc, mezera mezi mnou a Blankou se každým krokem zvětšuje. Jak jsem se na tuto stovku slepě těšila, nyní si plně začínám uvědomovat, že kromě nádhernýsh skalních měst nás čeká i bezpočet kopců a výstupů. Převýšení 4000 je na mě už hrozně moc.... Zvládnu to vůbec, když jsem většinu zimy pobíhala kolem HK a Pardubic (nebyl tam sníh :) s převýšením kolem 100 m na 30 km?
Druhá část výstupu na Děčínský Sněžník je naštěstí mnohem pozvolnější a přestože pocitově se nikam neženu, během chvilky Blanku doženu :). Ještě mi kousek cukne ve stoupáku těsně pod vrcholem , ale ten je už jenom krátký. „Fuj, mně je vedro," stěžuje si Blanka, zatímco já dumám nad tím, że ten zimní kožich odpočívající ve skříni by mi docela bodnul. Mám na sobě jenom tričko a slabou bundu, většinou je mi celkem příjemně, ale čas od času vždy proběhneme nějakou „ledovou zónou", kde skoro cvakám zubama zimou (zatímco Blanka provokuje blaženými vzdechy typu ó, jaký to nádherný chládek).
Z Děčíského Sněžníku klesáme po červené značce do vsi Ostrov. V kamenném moři těsně pod vrcholem jsem radši hodně opatrná, ale potom už si užívám to, co mám ze všeho nejraději - pomalý klus po příjemné, mírně klesající lesní cestě. V Ostrově si odškrtáváme druhou kontrolu.
A odsud zase jak jinak než do kopce, po červené značce do Tiských stěn. Tedy přesněji, podle itineráře po červené, v reálu po zelené. Olaf se na kontrole nestačil divit, jaktože tady najednou vede zelená, když ještě před týdnem byla červená.... Několik lidí to prý zmátlo, já jsem ale měla trasu nastudovanou dopředu a věděla jsem, že je naklikaná správně, tudíž jsem se rozhodla řídit heslem „naše čára, náš pán", a tady se to vyplatilo.
„Tak copak si dáme dobrého?" Rozjímám na občerstvovačce. Ještě si ani nevyberu a Blanka, která toho moc nesní, je pryč. No nic.
Navíc lidé vracejicí se z okruhu skalním městem mě děsí, že je to tam takové bludiště plné slepých uliček, a zrovna ve skalách GPS moc nepomůže. Spíše naopak, řídit se mottem „naše čára, náš pán" by snadno mohlo skončit skokem ze skalní věže....
Mně se tam nechce samotné. No hurá, Vítek se konečně odlepil od kusu žvance a bude mi dělat doprovod. A s ním další dva závodníci.
Okruh nočním skalním městem za svitu měsíce byl přenádherný. Až jsem se sama divila, že já, která nemám ráda chození za tmy, tady budu úplně okouzlena. Ani jsem se nesnažila nikam zdrhat (což je jinak moje záliba), ono také s mou šikovnosti by to v tom skalním terénu bylo o rozbití huby. Šla jsem společně s Vítkem, Blankou a Viktorem a kochala se tou krásou skal, které se vždy těsně před námi vylouply ze tmy ve svitu měsíce.
No dobrá, ať nelžu, v druhé půlce okruhu už jsem se trochu zdrhat snažila, ale nejprve můj útěk zhatil Blančin menší pád a zaječeni, tudíž jsem se musela vrátit a podívat, jestli přežila, a poté se do cesty mého útěku vždy postavila nějaká slepá ulička, kterou jsem mylně považovala za pokračování cesty. A tak zatímco jsem marně přemýšlela, kde bych tady našla provazový žebřík, protože jinak tady tu skálu v cestě nepřelezu, Blanka s Viktorem už zase byli o kus dál . „Andy, kampak bys to chtěla lézt?" Nechápu, jak to dělali, že cestu většinou odhadli správně.
Podruhé už se na občerstvovačce před vstupem do skal nijak nezdržuji a pokračuji dál s Blankou společně.
Vzhledem k tomu, že Tiské stěny jsou na kopečku, trasa nyní příjemně klesá, navíc po pěkných běhatelných cestách (až mi to je skoro divné a říkám si, jestli běžím správně, od Jirky Větvičky jsem navyklá na trochu jiný terén). Blance už se moc běżet nechce, ani se nenaději a během chvíle jsem sama samotinká v černém lese.
Sice jsem ráda, že se tempo zvyšuje (ve skalách jsem měla závratnou rychlost 3 km/hod ), na druhou stranu se ale v noci v neznámém terénu sama trochu bojím. A navíc českoněmecká hranice se neúprosně blíží a já ve svém garminu nemám mapu Německa, takže se musím zvládat orientovat jen podle naklikané trasy. (Teď to teprve bude doopravdy „naše čára, náš pán") Jen doufám, že trasa je naklikaná hodně přesně, o kvalitě německého značení si nedělám velké iluze..
Již na hranici se napojujeme na německou magistrálu Fortsteig Elbsandstein, po které pokračujeme dalších asi patnáct kilometrů. Nakonec zvládám orientaci celkem bravurně, trasa je naklikaná dobře, sem tam se i značka na stromě objeví... Sice odbočku minu asi třikrát, ale vždy si zaběhnu maximálně sto metrů. Tenhle úsek cesty mě moc baví, nevím, jestli se mi to zdá, ale mám pocit, že trasa z většiny stále jenom klesá. Navíc většinou po příjemných běhatelných cestách.
A tak si vesele cupitám...
Když v tom najednou přimo nad mou hlavou zaburácí hlas: „Was machen Sie hier, Mädchen?"
No, řeknu Vám, já jsem se tak lekla, že jsem hrůzou hekla.
V první chvíli mě nenapadlo nic jiného, než že Bůh sestoupil z nebeských výšin a přišel mě potrestat za mé bídné hříchy. A ve skutečnosti on to myslivec číhající na posedu. Tak hlavně doufám, že jestli má dnes v plánu střílet, tak aspoň počká, až budu o pár kilometrů dál.
Aby těch zážitků nebylo málo, ve stoupání před Rotstein jsem se napíchla na plot. Tomu by člověk nevěřil, co se může stát, když se závodník snaží co nejvěrněji kopírovat trasu. (značka byla na plotě) A já najednou koukám, že se nemůžu hnout, a ono mám rukáv bundy zaháklý v drátěném plotě. Ještě že mám bundu za pár stovek, ale i tak mě ta díra docela štve.
Je asi sedm ráno a já mám v nohách kolem čtyřiceti kilometrů. A jak byly až doposud německé cesty rychlé, nyní se pomalu dostáváme do druhé části trasy, která je plná skalních měst a vyhlídek. Mám z těch výstupů trochu strach. A skutečnost, že mám na garminu zatím pouze 1200 m+ a celá trasa má mít 4000, mi také moc na klidu nepřidá...
První skalní vyhlídkou, na kterou lezeme po docela dlouhém žebříku, je Katzstein. Aha, to je jeden z těch pár „krátkých" žebříčků, o kterých se Olaf zmiňoval. (zajímavé, jak "krátkost" nabývá pro každého jiných rozměrů) Abych se přiznala, tady jsem se úplně jistě necítila, a tak zatímco ostatní postávali na vyhlídce a kochali se pohledem na skálu s kočkou, já jsem jen co nejrychleji chňapla po fixe a koukala jsem být co nejdřív zpět na pevné zemi. Toho, že na vyhlídku akorát chtějí lézt další účastníci (moudře vycouvali), jsem si pochopitelně nevšimla. Však si počkejte. Trpělivost zoceluje charakter.
Trasa dále pokračuje krajem skal s několika dalšími hezkými výhledy, aby potom sklesala do vesničky Cunnersdorf. A odsud už je to jen kousek přes kopeček na parkoviště pod skalami Gohrisch, kde je další občerstvovačka. (44,4 km) Mají tady spousty domácích dobrot, ale bohužel vzhledem k tomu, že u většiny z nich nejsem schopná odhadnout jejich složení, nějak nemám odvahu pokoušet, jestli mi po něčem nebude špatně (stav nafouklý balón mám ještě v živé paměti). A tak nakonec zasednu s miskou těstovin a hraji si na Popelku, akorát že místo hrášku já z nich vybírám papriku.
A pak se zase nestačím divit, že i účastníci, kteří přišli na kontrolu po mně, najednou mizí. Strávila jsem tady asi čtvrthodiny.
Výstup na vyhlídku Gohrisch (skalní průrvou po skalních schodech a tentokrát opravdu krátkých žebříčcích) se mi líbil ze všech výstupů na trase nejvíce. A v podobném duchu se nesl i sestup dolů. Co se mi bohužel už tolik nelíbilo, bylo rozcestí turistických cest pod ním.
Co tady sakra dělá? Hm, a žlutá značka, po které mám podle itineráře jít, nikde.A Pfaffenstein, na který máme pokračovat, taky nikde Jenom na jednom ukazateli jeden něměcký nesmysl, na druhém ukazateli druhý německý nesmysl, které v itineráři vůbec nemám...
Vytahuji GPSku a zjišťuji, že jsem asi 100 metrů mimo trasu. Tak že bych špatně uhnula nahoře na vyhlídce? Né, já nechci po těch dvěstě schodech zpět nahoru....
Naštěstí než tak učiním, vzpomenu si ještě na moudro Dvakrát měř, jednou řež a vytahuji na pomoc ještě mobil s mapami.cz. No vida, podle map jsem také mimo trasu, ale úplně jiným směrem než podle GPS. Takže nejspíše na trase jsem, to jen ve skalních roklích blbne GPS signál.
Což je sice potěšitelné, ale nedává mi to odpověď na otázku, kudy se na tomto nesmyslném rozcestí dál vydat. Prostě nevím.
Naštěstí pohybovat se uprostřed startovního pole má tu výhodu, že mě dojde další účastník ještě dřív, než mě napadne ze zoufalství skočit dolů z nějaké skály.... A dokonce na rozdíl ode mě s jistotou určí cestu, kudy pokračovat.
Já však začínám mít z německých skalních měst docela hrůzu. Německé turistické značení mi příjde naprosto zmatečné a nesrozumitelné. Já jsem počítala s tím, že Německo prostě projdu podle naklikané trasy, jenže jak je vidět, ve skalách to nebude zas tak jednoduché.....
Co se týče dalšího úžasného skalního městěčka Pfaffenstein, tady jsem to vychytala tím, že jsem se připojila ke skupince asi třech dalších účastníků.. Sice mě chvílemi zaráželo, že jsem docela daleko od naklikané trasy (Možná jsem nešli tou zkratkou? Nebo ten signál opravdu tak lítal?), ale kontrolu jsme neminuli, a to bylo hlavní.
Poté si naštěstí od bojování s orientací ve skalách můžu zas na chvíli odpočinout. Polními cestami sbíhám do městečka Königstein, a tady už se podle naklikané trasy dá řídit celkem spolehlivě (to, že v zápalu boje odbočku asi dvakrát z nepozornosti přeběhnu, už je věc jiná)
V Königsteinu (52 km) jsem čekala tajnou kontrolu, trochu mě zarazí, že tady žádná není. (Mělo se opravdu jít tou rozkopanou ulicí? Ale podle GPS mi přišlo, že ano) Aha, tak asi bude až o 2 km dál u té pevnosti (krpál to byl teda příšerný), ale ani tady není. Ale doháním tady Ondru Plašila, který mi potvrdí, že tajná kontrola zatím nikde nebyla.
Pěknými běhatelnými pěšinami klesáme do vesničky Thürmsdorf. Tak se tedy rozeběhnu - a už se válím po zemi. Pitomý kořeny schovaný pod listím. Ale zase na druhou stranu díky svým pádům můžu na chvíli okusit ten pocit, jaký má při běhu např. Robert Frohn - jinak než zakopnutím a následujícím letem k zemi jeho rychlost vyvinout nedokážu :).
Naštěstí pádám často a padat umím, jen jsem si malinko narazila pravé koleno. Při chůzi ho necítím, při klusu trochu, ale dá se.
Dalším vtipným momentem je poté okamžik, kdy se Ondra podivuje, proč mám stále na hlavě čelovku, ačkoliv už je půl desáté dopoledne: „To už jsi asi připravená, že polezeš ve skalách do nějaké jeskyně, ne?"
Jo, to určitě. Čelovku mám na hlavě jednoduše proto, abych neměla těžký baťoh. Na hlavě její váhu nijak nepociťuji.
Na skalní vyhlídce Kleiner Bärenstein konečně doháním (a předháním) Martina Čapka. Juchů. I když Martin moji radost nijak nesdílí: „A nemysli si, že příště ti zas budu domlouvat odvoz!" No bóže, tak pojedu vlakem.
Ze skal sbíhám do městečka Stadt Wehlen, konkrétně jeho okrajové části Pötscha.
No jasný, a v Pötsche jsem „v Pitschi".
A ne jen jednou. Dvakrát „v Pitschi".
Nejprve u trati si to suverénně namířím doleva k železničnímu přejezdu (a ještě nadávám, jaký je to pech, že zrovna musím čekat, až přejede vlak)....
No prosím, Ondra už mě dohání. Nojo, ale proč jde na opačnou stranu? Vždyt jsem do GPSky koukala...
Ono to je těžké, když někdo mrkne do GPSky, která ukazuje, že máte zabočit vpravo a suverénně zabočí vlevo....
A na dalším rozcestí si to už zase štráduju rovně místo doleva. „Když to se nedá, když ty cesty vedou blízko u sebe, podle naklikané lajny nemám šanci poznat, po které jít," říkám na svoji obhajobu. (tak to tak nějak beru stylem pokus omyl, ono po pár desítkách metrů to už většinou poznám) „A co takhle občas taky sledovat značky? Tam žlutá byla." Navrhuje Ondra. No vida, to je nápad.
(Akorát chvílemi mám pocit že z toho sledování všeho možného už mi nezbývá moc prostoru na samotný pohyb kupředu. Přece jen do tmy bych byla ráda v cíli)
Než se dostaneme na hlavní kontrolu v městečku Kurort Rathen (63,6 km), čeká nás ještě moc pěkná asi 1 km dlouhá "skalní hřebenovka" Rauenstein se spousty schodů, žebříků, mostíků, skalních plošin a vyhlídek. Jediné, co mně tady dost vadí a zdržuje, je už poměrně velké množství německých turistů, přičemž i ti nejrychlejší z nich se v mých očích pohybují rychlostí raněného plže. A jako na potvoru, já si zaboha nemůžu vybavit, jak se řekne německy „s dovolením". (učitelka, co mě nechala s chvalitebnou odmaturovat by zaplakala). Nenapadá mě nic chytřejšího než kříčet po Němcích „Hallo", což překvapivě nějak moc nefunguje. No ono, když v Čechách uslyšíte někoho za vámi říkat Dobrý den, tak vas taky hned nenapadne, že Vám tím chce sdělit, že se mu máte uhnout....
Nevím, jestli se dalo cestou z něčeho vydedukovat, na jakém ze dvou parkovišť bude kontrola (nejspíš ne), šla jsem logicky nejdřív zkontrolovat to bližší, na kterém nebyla. (Normální člověk by nakoukl a odešel, kdepak já, parkoviště jsem si celé dokola obešla, co kdyby se schovávali třeba pod autem, žejo? :) )
Nojo, jenže kontrola nebyla k vidění ani na druhém,velkém parkovišti. Jenom fixa na zaškrtnutí kontroly. Tak že by je sem nepustili?
Jsem z toho docela nesvá, protože mám hlad a žízeň a v drahém Německu se mi moc nakupovat nechce...
To už ale potkávám Michala Turka, a ať si rychle koupím jízdenku a kontrola je prý támhle (ukázal někam neurčitě mezi auta) a ať jen rychle něco popadnu k jídlu, že loď už se blíží. (v Rathenu bylo potřeba přeplout přívozem na druhý břeh Labe)
Tak se tam motám mezi autama křížem krážem jak blb a kontrolu najít nemůžu. No konečně na mě volá Zuzka: „Nehledáš náhodou kontrolu?" Ono bylo potřeba se trochu stočit blíž ku břehu. Také mě mohlo napadnout, že nebudou přímo uprostřed parkoviště mezi auťáky....
Jé, to je dobrot. Přece hned nepůjdu. Však další loď jede za čtvrt hodiny. Stav nafouklý balón už upadl do zapomnění, tady už moc neřeším, co do té pusy házím. Chleba s nutelou, dva dorty.....
A vychytala jsem to moc pěkně, ve frontě na loď ještě skoro nikdo není a mám tím pádem jistotu, že se do ní vejdu. (po tom, co však ještě po deseti minutách stále čekám a loď stále nikde, už mi to až zas tak vychytané nepříjde)
Ale díky tomu, že nastupuji mezi prvními, můžu si vybrat fleka hned u zábradlí (v případě, že by se loď začala kývat, abych se měla čeho chytit). Až teprve, když se na loď nalodí všech třista nevímkolik pasažérů (neskutečně jim to trvá), napadne mě, že jsem měla zůstat někde u vchodu. (jsem přesně na druhé straně). No to zas bude, než ti všichni lidi vylezou....
Jaké je však mé překvapení, když loď zakotví u druhého břehu přesně tím bokem, kde stojím! Ona má vchody dva!
Normálně, já jsem tak blbá, až jsem chytrá!
Hm. A je pravé poledne. (a na prvním parkovišti jsem byla v 11:20) Čtyřicet minut v pytli. Nejvtipnější na tom je, že jsem si za tu dobu ani na minutu nikde nesedla....
A 41 km do cíle (převýšení snad ani radši nechci znát). Mám do tmy co dělat.
Kupodivu i z toho postávání se cítím docela odpočinutá, prudký kopec a asi milión schodů do skalního města Bastei vyběhnu jak srnka. Akorát těch Němců kdyby se tady tolik nemotalo.... Naštěstí už vím, jaké kouzelné slovíčko na ně platí. Ne, že bych si vzpomněla, ale všimla jsem si, jak jedna Němka, která chce předběhnout, pokřikuje „Achtung" a lidé jí uhýbají. Tak to zkouším taky, a opravdu, ono to docela funguje. „Achtung, Achtung, Achtung!" - a Němci přede mnou uskakují jako kuželky před koulí...
Ještě že to schodiště je celkem široké a asfaltka na vrcholu taky. Ale i tak, jestli takováto koncentrace „šnekochodů" bude v celém Národním parku dalších dvacet kilometrů, tak se z toho asi zblázním a do cíle příjdu někdy ráno.
Brzy mám ovšem trochu jiné starosti. Docházím k rozcestí Ganshütte, kde by měla být na rozcestníku kontrola, má to ale jednu drobnou vadu, kontrolu nikde nevidím. Rozhlížím se kolem, ale nikde nic, jen spousty štěbetajících Němců. Jsem vůbec na správném místě? (ježíš, to ty Němce nenapadne taková základní věc jako napsat na rozcestník název místa, na kterém se nachází???!!!! Zjevně ne)
Asi ji někdo sebral, zvlášť na takovémto turisticky exponovaném místě, ale radši zavolám Olafovi. Ach jo, on mi to nebere. No né, nebudu čekat na nikoho dalšího, odhaduji že může být za mnou tak půl hodiny. Jestli jsem slepá, tak holt budu diskvalifikovaná. Protože těch milión schodů, co od neexistujicí kontroly sklesám do údolí, už zpátky nahoru nepolezu.
Mám stále celkem solidní tempo, ve skalních městech mě to moc baví a tak zanedlouho doháním o trochu pomalejšího závodníka přede mnou. „Kontrola tam nebyla, viď?"
„Ne, nikde jsem žádnou neviděl, Já ani nevím, kde měla být."
Hm, tak ten to má dobře na háku.
Stoupám vstříc dalšímu skalnímu labyrintu s vyhlídkami, tentokrát s názvem Hockstein. V altánku na vrcholu sedí Ivana s Edou a Ondra - konečně někdo důvěryhodný, kdo mi potvrdí, že předešlá kontrola skutečně chyběla.
„Tak nejrychlejší, pojďte jako první," říká Ivana před úzkými schody. No jo, však už se ženu. Nejrychlejší a taky nejblbší. Místo abych pokračovala po značce pryč ze skal, vlezu do slepé uličky končící vyhlídkou nad propastí. " A hop dolů!" zasměju se před zábradlím.
Bych to tady přejmenovala na Hop-stein (s dovětkem "ale jenom jednou":) )
Po dalším milión a jednom schodu sklesáme do údolí Polenztal, kde už nás netrpělivě vyhlíží Jirka Větvička a jeho tajná občerstvovačka. Je celkem teplo, takže zejména pití bodne (vzhledem k tomu, že jsem líná zastavovat a vyndávat flašku s vodou, piji více méně jenom na občerstvovačkách - to většina závodníků asi nepochopí, ale mně to celkem stačí) Moc se tady ale nezdržuju, zakousnu chleba se salámem a sama pokračuji dále. Čas tlačí.
 |
| zajímalo by mě, jestli běhám pořád takhle blbě v záklonu nebo jsem se jenom lekla Jirkova foťáku |
Malebným stoupáním mezi skalami se dostávám do dalšího skalního komplexu se vskutku originálním názvem Halben (půlky): v první části jsou ke zhlédnutí Großer Halben (větší půlky), v druhé pak Kleiner Halben (menší půlky). Mně však nejvíce zajímá Gautschgrotte (jeskyně s gaučem) - ne že bych si tady chtěla lehnout (i když nebylo by to marné), ale nachází se zde další fixková kontrola.
Je to tady všude moc krásné, ale na nějaké dlouhé kochání při stovce není moc času (a abych pravdu řekla, já stejně na nějaké postávání na vyhlídkách a focení moc nejsem, mě baví být neustále v pohybu a kochat se za běhu/za chůze) Mám radost, že se mi daří i ve skalách stále držet tempo 5 km/hod, bála jsem se, že to tady bude pomalejší, ale pomalé úseky plné schodů a žebříků se střídají s běhatelnými úseky po lesních cestách, kde se dá ztracený čas docela dobře nahnat. Ani těch Němců tady dále už moc není - jakoby věděli, že není radno plést se rozběhnuté Andy pod nohy.
V klesání před rozcestím Neuweg předbíhám Pavla s Martou - po dlouhé době zase nějaké známé české duše, za skalními vyhlídkami u hotelu Brand mě oslovují pro změnu neznámé německé duše: chtěli by vědět, kudy jít na Kuhstahl. (fascinuje mě, jak všem Němcům rozumím každé slovo, asi už jsem z té stovky v nějakém rauši)
Rozumím, ale nepovím. Já mám dost starostí se svou trasou. Však mají mapu, tak si poradí.
Odhaduji, že na další kontrolu v Kohlmühle by to nemělo být víc než nějaké 3 km, proto mě hodně nepěkně překvapí ukazatel s údajem „Waitzdorf 50 Minuten" (protože Waitzdorf je na trase na půl cesty před Kohlmühle).
To mě totiž nějak nenapadlo, že časy jsou počítány z průměrné rychlosti (včetně zastávek na odpočinek) německých důchodců. Nakonec to nebylo více než 1 km, i když ten stoupák byl tedy příšerný. Že jsem v něm dokonce dostala předčasně menstruaci.
Ještě se trochu zarazím u rozcestníku ve Waitzdorfu - proč je sakra Kohlmühle doprava, když mně naklikaná čára ukazuje rovně, že by si nějaký vtipálek z nudy otáčel rozcestníkem? Nedokážu pochopit, že existuje stále pár lidí, kteří chodí stovky bez stažené trasy....
Na občerstvovačku dobíhám ve čtvt na pět a mám šílený hlad. „Ale my tady máme k jídlu jenom guláš s chlebem, seš tady moc brzo, jídlo ještě nepřijelo."Informuje mě Petra. (tak to je dobrý, když jsem v začátcích chodila stovky jako šnek, kontroly a jídlo jsem už nestíhala, a teď prý zas chodím moc rychle :)
„Ale můžeš si dát taky suchej chleba bez guláše."
(nebo guláš bez chleba, no jasně)
Cožpak o to, to já bych si dala, ale nejsem si jistá, co na to moje břicho. No, bude se s tím muset popasovat, mám totiž hrozný hlad. Nakonec mi guláš příjde celkem dietní (bála jsem se, že bude pálivý nebo mastný), tak sním rovnou dvě misky.
To už tady zase dřepím čtvrt hodiny?
Rychle pryč, zbývá mi posledních 22 km. Skalní města už jsou za mými zády, doufám, že poslední úsek už bude trochu rychlejší. Bylo by pěkné být v cíli kolem půl deváté.
Hm, to bych ovšem musela umět chodit po trase. Místo abych pokračovala po rovině podél trati, škrábu se na kopec nad tratí (značka byla na stromě přímo mezi těmi dvěma cestami a u Olafa má člověk prostě tendenci vybrat ze dvou možných cest tu horší). No nic, aspoň tady můžu v klidu vykonat potřebu, aniž bych se musela obávat, že se mi nějaký závodník objeví za prdelí v tu nejnevhodnější dobu....
Nakazuji si, že teď už musím hlídat značku a čáru jak oko v hlavě.
Vyškrábu se k další fixkové kontrole na zříceninu Goßdorfer Raubschloss. Odsud trasa pokračuje asi 8 km romantickým údolím řeky Sebnitz, více méně po rovině, jen s občasnými malými hupy ve svazích nad řekou. Bohužel přestože trasa je nyní celkem rychlá a úzká pěšinka přímo vybízí k běhu, já už nemám na běh sílu, já po osmdesáti kilometrech dokážu klusat maximálně z kopce... Navíc přestože pocitově jdu hodně rychle, vyšší průměrnou rychlost než 5 km/hod už na těch posledních kilometrech ze sebe nevykřešu.
Alespoň že už nikde nezabloudím. Nakonec, na to, že jsem zhruba 80% trasy šla sama, tak ty nakufrované zhruba 2 km není zas tak moc. (i když k tomu dost zastávek typu "čumím, nevím")
Kousek před Sebnitz mě ještě mile překvapí tajná kontrola. Jsem už akorát na odchodu, když náhle dovalí Egon s dalšími zásobami jídla. Neodolám a chleba s lososem si na cestu ještě vezmu. (přestože jsem právě zbouchala balení čokoládových sušenek) Jestli mně nebude dneska blbě, tak už nikdy....
A hurá, posledních 10 kilometrů do cíle. Přes jeden kopeček do Sebnitzu a přes druhý trochu větší (Tanečnici) do cíle v Mikulášovicích. Přestože takhle to vypadá jednoduše, ve skutečnosti se těch posledních 10 km ještě táhlo jak vařená nudle. Jestli hodně závodníků jede v módu „blíží se cíl, tak zrychlím", já to mám bohužel úplně obraceně. U mě to je prostě 80 km uplně v pohodě a pak už to je vždy jen horší a horší....
Naštěstí díky rozumné délce trasy 105 km dnes na nějaké výraznější krize nedojde, prostě jsem na tom konci trochu zpomalila ale i tak jsem došla celkem v pohodě.
Na Tanečnici se mi stmívá, musím ještě obětovat tři minuty výměně baterek v čelovce. Protože jsem si říkala, že když budu hezky svítit, tak to dolů rychle seběhnu. Cesta džunglí a přes plno polomů mě moje plány trochu zhatila...
A na kraji Mikulášovic ještě obětuji jednu minutu navlékáním bundy. S tmou přišel i nepříjemný chlad. Načasované to tedy mám dokonale, těch deset minut do cíle je asi tak maximum, co jsem schopná v té kose v těch propocených hadrech vydržet.
Umístila jsem se jako třetí žena, tudíž na mě v cíli kromě diplomu čeká i pěkný pohár. A aby jednomu nebylo na dlouhé cestě do Náchoda smutno, navíc dostávám i pohár za 3. místo v ČSUT a medaili za 50 dokončených stovek.
Vydržím to slavit až do pěti do rána.
Cesta domů s Magdou by vydala na celé další jedno vyprávění, napíšu zde aspoň pár slov o našem přestupu ve Starkoči...
„Hele Starkoč, nemáme přestupovat?" (nějak jsme usnuly)
„Sakra, lidi už jsou skoro venku, ten vlak hned jede dál."
„Andy, dělej."
„Andy kdyby se ten vlak chtěl rozjet, tak ho nějak zastav jo."
„Do prčic, já mám ještě nahoře spacák."
A na nádraží v Náchodě nás pak ještě málem přejel autobus....
Co napsat závěrem? Trasa byla naprosto úžasná, pro mě rozhodně jedna z top stovek, na které jsem kdy byla, občerstvovačky skvělé (měla jsem s sebou jen půllitru vody a hlady ani žízní jsem nikde netrpěla), k tomu pro mě naprosto dokonalé počasí a v neposlední řadě chválím i kilometráž jen lehce nad 100 km. Ani to převýšení (které naštěstí bylo vše v malých kopcích) nakonec nebylo problém - nejhorší byl ten první krpál do Maxiček.
Jediné, co mi úplně nesedlo bylo německé značení, na které nejsem zvyklá a byla jsem z něho celou cestu lehce nervózni.
