22 hod. 44 min (když už ten čas není nijak závratně rychlý, je aspoň hezky symetrický, dvě dvojky a dvě čtyřky)
6.4.2019 (a navíc je to jedna z mála stovek, kterou jsem díky startu o půlnoci zvládla během jednoho kalendářního dne)
Víte, jak se pozná, že už přišlo jaro? No přece, že Andy přijede na stovku. :)
Přestože dříve jsem na zimní stovky jezdila, zhruba poslední tři roky je už vynechávám. Myslím si totiž, že člověk by měl ve svém volném čase dělat to, co ho baví, a jak jsem se přesvědčila, pro mě jsou zimní stovky spíše utrpením. Nesnáším zimu, nebaví mě hrabat se ve sněhu a klouzat po ledu a ještě k tomu jít tři čtvrtiny trasy za tmy? Mně příjdou zbytečně dlouhé i letni noci, já prostě funguju na světlo a teplo!
A tak poslední roky přes zimu běhám a chodím jenom kratší trasy přes den za světla a jak už jsem zjistila loni i předloni, těch půl roku bez stovky celkem nijak nevadí. Překvapivě bych dokonce zařadila letošní Fabiánovu stovku mezi ty nejpohodovější stovky, které jsem kdy šla - krize byly minimální a to, že bych vzdala, mi ani náznakem nepřišlo na mysl.. (Zatímco v době, kdy jsem chodila jednu stovku za druhou jsem byla unavená už na startu a pak jsem se trápila celou cestu až do cíle)
Vzhledem k tomu, že jsem tedy stovku nějaký ten pátek nešla, bylo potřeba věnovat přípravě náležitou pozornost. Tak pro začátek například nastudovat trasu a trochu dostat do povědomí mista a turistické značky, kudy trasa vede....
Hmmmmm.... Vlastni značení, vlastní značení, 100 metrů po modré, vlastní značení, vlastní značení.....
Tak tady asi veškerá snaha si něco zapamatovat bude prd platná. No nevadí, aspoň mi zbyde více času na ostatní body přípravy. Jako například najít všechny věci, které použivám jen na stovky (čelovku, baterku, indulonu, pláštěnku, náplasti), což není nikterak jednoduché. Kdo si má sakra pamatovat, kam je před půl rokem strčil?!
Konečně vše nalezeno, zahloubám se do stránek Idosu, jakým spojem bude nejlepší dojet do Prahy Měcholup, odkud mě doveze Jirka na start do Mníšku. Ne, nemám to jednoduché, to zrovna teď musí volat Martin Čapek s akutní potřebou řešit, jak pojedeme za čtrnáct dní na start Jarního Šluknovska?! „No Andy, ty nevíš, že je start v Čertově Vodě?" Naprosto nechápe,jak si někdo může myslet, že je start v Děčíně na hlavním nádraží. Ne nevím, a je mi to teď putna, teď totiž potřebuju dojet do Brd, kapišto?
Dvacet minut do odjezdu busu, no holka makej. V posledních pěti minutách dostanu geniální nápad, že bych mohla vyzkoušet zámek tlačítek u své nové čelovky, aby se mi náhodou v baťohu nezapla a nevysvítila. Jak to v tom návodu jen bylo? Podržet hlavní čudlík na pět sekund? Jó, supr, a je potvůrka zamknutá.
Jen tak pro formu si ji zkusím zas odemknout. Podržet čudlík na pět sekund. Hm, a ono nic. Asi jsem to špatně zmáčkla. Podržím ho znova. A zas nic. Čelovka nereaguje. Tak do prdele, co je?! Že by se to odemykalo nějak jinak?.Vím já, kam jsem před půlrokem hodila návod?
(sakra, potřebuju do dvou minut vypadnout, nebo mi ten bus ujede)
Nějakým zázrakem najdu návod téměř hned, nojo, ale ono se to vážně odemyká dlouhým stiskem hlavního tlačítka...Tak znova. Podržim čudlík na pět sekumd. Nic. Podržím čudlík na deset sekund. Nic. Držím. Držím. Stále držím.
Že bych ten křáp rozbila ještě dřív, než jsem ho použila?
V návalu zoufalství vyndám a znovu vložím baterii, ale moc si od toho neslibuju. A zázrak. Mrcha se rozsviti.
Uf.
Autobus, na který sprintuji s velkou taškou v jedné a spacákem ve druhé ruce (musí být na mě rozkošný pohled) má pochopitelně půl hodiny zpožděni. Za tu dobu se akorát tak stihnu vydýchat.
Cesta do Měcholup už proběhne bez komplikací a za dveřmi už mě vitá Jirka s Renčou a jejich pět kocourů. „Filípku, ty už jsi zase ztloustnul, viď?" Povidám nejvypasenějšímu kocourovi. „Náhodou zhubnul", opraví mě Renča. Nojo, zadívám se pozorněji, fakt zhubnul.
No co, kocour se nezblázní. Kdybych něco podobného řekla Jirkovi, bylo by to větší faux pas.
Moc času na povídání bohużel není, musíme už vyrazit do Mníšku, abychom stihli to nejdůležitější, tj. předstartovní klábosení v hospodě, večeři a aspoň tři piva (u mě se dokonce povedlo tři a půl). Trochu závistivě koukám, jak si ostatní dávají smažák s hranolkami a tatarkou, ale přece jen jsem dva měsíce po operaci žlučníku a tak radši vybírám dietnější kuřecí steak s bylinkami a rýží.
Pak už to je zase rychlovka, poslední minuty do startu vždy ubíhají pocitově dvojnásobnou rychlostí a ani se nenaději a už zas po půl roce stojím na startovní lajně. Tak snad ta padesátá stovka v CSUT hned na první pokus výjde.
 |
| v hospodě před startem |
Nejsem nijak natrénovaná, přes zimu jsem spíš vic chodila nez běhala (klusala jsem spíš jenom seběhy), takže to nechci nijak hrotit, ale zase na druhou stranu do tmy bych byla ráda v cíli. Nebo aspoň do půlnoci..
Přestože rovinky jsem měla v plánu chodit, rozejít se tady chůzí by asi znamenalo zařadit se do skupinky deseti posledních účastníků....Přehodnocuji tedy své plány a rozbíhám se společně s Vítkem a Míšou, v tempu, které je pro mě tak akorát. Však běhatelných má být jen prvních 14 km, potom budou následovat prudké stoupáky a sešupy cestami necestami, tam si nejspíše moc nezaběhám.
Prvních čtrnáct kilometrů si nějak moc nepamatuji, kromě toho, že byly běhatelné a já se na nich už trochu trápila, protože asi běhat neumím. Což dokazovalo i to, že Míša mi zdrhla. Ale já jsem zase zdrhla Vítkovi. Překvapivě těsně před občerstvovačkou jsme se zas nějak všichni tři sešli.
Na občerstvovačce se moc nezdržuji, protože děsně potřebuju čůrat, a tady mezi tou spoustou lidí to nějak nejde a zase se mi nechce jít na výlet někam do hloubi lesa, protože dle mého skromného názoru je trasa dost dlouhá i bez takových soukromých vraceček navíc...
Pokračuji dál s Míšou a Vítkem na první větší kopec trasy - Babku, a když se po chvíli dav, ve kterém se pohybujeme, trochu roztrhá, konečně si můžu odskočit. Zajímavé je, že jak mi na prvních kilometrech přišlo tempo Míšy a Vítka hrozně rychlé, už tady na 14. km se mi zdá, že hodně zpomalují (nebo spíš já se rozcházím). Chvilkami se kousek trhám dopředu, ovšem moji snahu o útěk vždy spolehlivě zhatí nějaká cesta necesta plná listí, šutrů a klacků (Organizátor totiž své jméno nezapře : celá trasa se nese v duchu „Větvička má rád větvičky", a čím větší větvičky a čím více jich máme pod nohama, tím lépe), po které se rychle pohybovat neumím.
Vrcholem je pak šutrovo větvičkovo listové moře dolů z Babky, kde jdu radši hodně opatrně. Přece jen dnešním cílem je dokončit 50. stovku a ne se tady zmrzačit.
Po divokém sešupu se zas trasa trochu uklidní a dokonce je místami i běhatelná, čehož je dobré využít, protože od občerstvovačky začíná moje průměrná rychlost docela nepříjemně klesat. Klika, že teď neběhám nijak rychle a Míša mě stihne udržet, prože jinak bych nejspíš skončila někde v Řevnicích na náměstí....I když je pravda, že jsem si říkala, že jsem nějak dlouho neviděla značku, ale když nebyla nikde žádná odbočka, tak mi to přišlo celkem pochopitelné. A ono to, že člověk odbočku nevidí, vždycky neznamená, že odbočka není... Zajímavé. Vracíme se asi 300 metrů.
Po sestupu následuje opět stoupání, stoupáme po cestě nahoru z Řevnic, trochu se zas trhám dopředu (jak jsem půl roku moc nechodila do kopce tak jsem nějaká odpočinutá a docela mi to jde :) a poučena předešlým zaváháním se rozhodnu, že radši čas od času zkontroluju Gpsku, jestli jsem na trase.
Cože? To už zase nejsem? Ale neke, vždyť jsem to teď fakt hlídala a žádná odbočka nebyla.
Další postup je opět docela zajímavý, protože tentokrát značky někdo strhal, navíc v prudkém svahu plném listí a větviček nějak nemůžem najít žádnou pěšinu.... „Hele, máme dojít do Červené rokle - to musí být někde pod námi, tak já bych to prostě tady slezl...," mudruje Vítek. No já nevím, pod námi sešup jak do Nazaretu a buhví, jestli to nekončí nějakými skalami. Sice zvýšit rychlost by bylo příjemné, ale nejsem si úplně jistá, jestli volný pad je ten nejlepší prostředek....
To už nás ale dochází Pavel Koza, dvakrát kolem sebe mrkne a během chvilky pěšinu najde. (svou znalost přirovnání si tak ode dneška obohacuji o "vidí jako koza")
Po kontrole v Červené rokli (tady jsem si docela oddechla, když tam byla, přece jen jsem se malinko bála, aby nebyla někde na té pěšině, po které jsme ze začátku úplně nešli) pokračujeme opět pro změnu nahoru na vyhlídku Hvíždinec.Cesta je krásně značená, mně to krásně šlape, opět se od skupinky trhám dopředu, dokonce i po rovině se mi chce popobíhat....
Jen tak pro formu mrknu do GPSky - hm, cože? Já nejsem na trase ? Ale vždyť je na cestě plno odrazek????
Tohle se mi už dlouho nestalo, to bylo fakt divné, to bylo snad ještě divnější než ta létající myš ve stoupání na vyhlídku...
(Jé, já vám ještě nenapsala o létající myši? To se přede mnou na cestě najednou objevila myš a najednou frrrr, a normálně ulítla, ale doteď nevím, jestli to bylo celé halucinace, nebo to byl nějaký ptáček, který vypadal jako myš, anebo to třeba opravdu mohla být myš, a já ji nakopla a ona tím pádem pak letěla:)
Hm, takže čelem vzad. Ostatní už to otočili, takže jak jsem byla první, teď jsem poslední a ještě abych je honila.
Zase se docela pěkně rozběhnu, ale neuteču ani napopáté, no jasně Jirka Větvička usoudil, že nějak dlouho jsme nebyli v rokli.... Plné listí, šutrů a větviček, jak jinak. Šlápnu na větev a přišlápnu si tím pádem druhou nohu, protože jsem ji měla pod ní.... Sranda převeliká. Zatímco balancuju na hraně pádu, přežene se kolem mě Pavel, jako kdyby šel po silnici... To se to někomu lítá jak horská koza, když se jmenuje koza.
Naštěstí kozí stezky pomalu končí a my se blížíme k druhé občerstvovačce pod Černolickými skalami. (opravdu moc hezké místo). Ovšem ten sešup dolů po skále už mi tak hezký nepříjde, usoudím, že po zadku to bude jistější. To bych si ovšem nesměla sednout přímo doprostřed nějakého trnovníku. Auuuu. do prstu se mi zapíchnul pěkně velký trn. Navíc zatímco sedím a kvílim a tahám si trn z prstu , překážím Pavlovi v cestě, který by tudy rád sešel...
Jéé, jídlo. Zjišťuji, že mám šílený hlad (však jsem také na první kontrole skoro nejedla) a v tu ránu upadne bolavý prostředníček do zapomnění. Zatímco Pavel je z kozích stezek nejaký rozdováděný a během pár minut je i s kusem žvance pryč, já si v klidu sedám na lavičku a oddávám se své žroutské vášni. První chleba, druhý, třetí (Máte toho jídla dost, aby zbylo i na ostatní? Jo, máme.), čtvrtý, pátý. Ještě nějakou buchtičku na zajedení by to chtělo. „Já jsem neměla na první kontrole, tak ono se to vyrovná," vysvětluji. „Zas abyste si nemysleli, že všude všechno sežeru."
Až když Míša s Vítkem, kteří sem přišli až po mě, to tady pomalu balí, usoudím, že je nejvyšší čas taky se vydat na cestu. Pokračujeme tentokrát výjimečně po turistické cestě (což se hned pozitivně projeví na její schůdnosti), navíc cesta příjemně klesá, také už je ráno (asi půl sedmé) a to já mám vždy nejvíce energie. Není tedy divu, že Míšu s Vítkem, kteří většinou v druhé části trasy už moc neběhají, nechávám brzy za sebou.
A pro změnu kozu vidím brzy před sebou :) Doháním ho právě včas na první ze spousty nádherných vyhlídek, aby mě tady zvěčnil na několika málo fotkách. Vyhlídkový okruh nad řekou Berounkou (no dobrá, přiznávám, že doma jsem se musela podívat, co to je za řeku, na místě jsem to - vzhledem k tomu, že jsme tady prý byli nejblíže ku Praze - tipovala na Vltavu ) byl pro mě asi nejkrásnějším místem z celé trasy. A jak se tady báječně popobíhalo. Až tedy na ten pekelný sešup dolů, který Koza pochopitelně dával s ladností kozy, zatímco já to zase sjížděla po zadnici a navíc koze opět překážela v rozběhu.
„Ty musíš mít tu prdel už pěkně obouchanou!" povídá Pavel. Nechápu, proč bych ji měla mít obouchanou (jenom pěkně za*ranou). „No vždyť už jsi dvakrát spadla." Pavel mě totiž nikdy neviděl, když jsem si sedala, vždy, až když už jsem byla na zemi, a myslel si, že jsem spadla. Vysvětlím mu tedy, že já si právěže v těch nejprudších místech sedám úmyslně, právě abych nespadla! (když už na zemi jsem, tak už na ni nemůžu spadnout, to dá rozum, žejo :)
Posledním místem, kde mě Pavel vyfotí, je u pozůstatků hradu Kazín - potom už se cesty zase stanou celkem běhatelnými a můj indiánský běh je na Pavla moc rychlý.
Po vlastním značení pokračuji na kraj Jíloviště, odsud po červené značce a poté po naučné stezce do údolí Nazaret. Už z Jíloviště je mi trasa povědomá, matně si ji vybavuji z některé Pražské stovky. I přesto mi to ale dojde až vlastně těsně nad tím vražedným sešupem - my tu šílenost slézáme směrem dolů! Nevím proč jsem byla před akcí naprosto přesvědčená, že to polezeme nahoru, asi proto, že na Pražské stovce se vždy lezlo nahoru, tak jsem to nejspíš měla za jednosměrku...
Ne, já už nechci aby mě tady zase dohnala koza....
Co nejrychleji, co můžu (což tedy moc rychlé není), chvílemi po dvou, chvílemi po zadku, se ten svah snažím zdolat. Nedá se říct, že bych to dalším účastníkům nějak usnadnila - když jim to zadkem hezky ukloužu, půjde se jim možná trochu blběji...
Naštěstí průchod údolím s potůčkem je tentokrát celkem pohodový. Potůček je sympaticky úzký, že i já ho zvládnu přeskákat suchou nohou a polomy jsou ještě v rozumné míře (i když ke konci údolí už začínají lehce hostnout). Na jednu stranu mě to tady moc baví, na druhou už si přeji, aby údolí skončilo, protože přeci jenom rychlost 4 km/hod mi nepříjde úplně optimální.
Než se dostaneme na další občerstvovačku, čeká nás ještě druhá vyhlídková trasa nad řekou (no vida, a tentokrát to byla Vltava, jsem věděla, že na má slova jednou dojde), snad ještě parádnější než ta první. Ta šikmá pěšinka na srázem byla také hodně zajímavá, tady kdyby člověku ujela noha, tak to má i s koupáním....
Trasa mě moc baví, šlape mi to taky dobře, plna euforie dobíhám ke kontrole v restauraci v Trnové.
A hele Egon. No to snad né!
Ráno jsem mu totiž psala, že přijedu na Šluknovsko a už se těším, že ho za čtrnáct dní uvidím.. Protože mě pochopitelně nenapadlo, že by mohl přijet na Brdskou stezku. A Egona zas pochopitelně nenapadlo, že bych sem mohla přijet já.
(i když taky se mohl kouknout na startovku, hlavně že mi leze do profilu na geocachingu, kolik mám odlovených kešek :)
Zdržím se asi čtvrt hodiny, dám si dobrý vývar a půlku nealko piva (vzhledem k tomu že vedle mě sedí Egon, nebojím se, že by se ta druhá půlka zkazila....) Něco málo popovídáme. „Tak co Egone, co ty a diety?" (po zkušenosti s Jirkovým kocourem si už netroufnu vyjádřit svůj názor na rovinu). „No jo, asi 8 kilo jsem zas přibral." No vida, a tentokrát bych se trefila.
Na odchodu ještě Egona obdaruji obloženou houskou z baťohu, s tím, ať ji někde vyhodí. Přece jen už je od pátečního rána a celý pátek byla v teple. „A ne že ji Egone sežereš, nebo ti bude blbě!" (zdá se mi, že se na ni nějak hladově kouká)
Po odpočinku vyrážím zas celkem svižně, z kopce popobíhám a doháním Jirku s Ivanem a Evu s Markem. Nic zlého netuše, blížím se ke kontrole s názvem "strom mezi brody" a ještě si libuji, že to je takový pěkný poetický název. Protože mě totiž nějak nenapadá, že by to opravdu moho být mezi brody, jakože velkými brody, který člověk nepřeskočí, ale musí brodit (když přitom to je nad slunce jasné, kdyby je stačilo přeskočit, tak se budou jmenovat přeskoky a ne brody, žejo). Ono sice tady jsou klády a kameny a mám dojem, že asi 99 procent účastníků zdolalo tyto brody suchou nohou a nebýt mě, tak jich mohlo být sto.....
Jenže s mojí nešikovností... Co kdybych tam celá žbluňkla, žejo.
Ale zase mám po koupeli botičky jako nový. A jak mi v nich hezky čvachtá!
Trasa pokračuje stále v podobném duchu, chvílemi prudké kopce, chvílemi pěkné lesní běhatelné pěšiny, chvílemi neprůchodné rokliny plné klacků a větví..... I když náročných úseků s přibývajícími kilometry naštěstí ubývá. Stále se mi jde dobře, pobíhání cik cak po lesích mě baví, sluníčko svítí, kontroly i přes jejich hodně neurčitá umístění (ve stoupání na stromě, strom pod vrcholem, strom u cesty atp.) se daří dohledat bez problémů, hlavně díky tomu, že 50 až 500 metrů před nimi (jak si organizátor Jirka zrovna vzpomněl :) jsou na stromech žluté odrazky signalizující blížící se kontrolu. To byl vážně geniální nápad!
I přesto se ale u každé kontroly raději dívám do itineráře, abych věděla, za kolik kilometrů bude další a pak sleduji na hodinkách čas, kdy už tam zhruba budu.
Já si prostě trasu a kontroly hlídám, jak nejlépe můžu.
Čímž jsem si přidělala pár vrásek na čele, když jsem totiž mezi dvěma kontrolami minimálně na pět minut zastavila, abych se namazala (tedy nemyslím tím ožrala, ale namazala indulonou) a pak jsem na to úplně zapomněla a nervozně očekávala kontrolu dříve, než měla být a bála jsem se, že jsem ji minula.....
Další občerstvovačka je ve Fantasy vesničce. Na tu jsem byla od začátku dost zvědavá, jak bude vypadat a bylo to tu moc pěkné. A do toho Řehy, který při mém příchodu huláká : „No Andreo, ty ještě žiješ????"
Tahle občerstvovačka byla asi ze všech nejlepší a vzhledem k tomu, že mě trávení nijak nezlobí (ba naopak, neustále přemýšlim co bych sežrala a těším se na další občerstvovačky), nehodlám ani tuhle jen tak minout. Podle motta, že slušný člověk si k jídlu sedne, popadnu do každé ruky jeden chleba (víc rukou by se docela hodilo, kdo má po snědění každých dvou věcí pořád vstávat?) a v klidu se usadím na židli o kus dál a konzumuji. Při odchodu ještě popadnu pár kousků perníku a i teď se mi zdá, že mám těch horních končetin nějak nedostačující množství, zvlášt když v jedné držím celou cestu flašku s vodou, protože na zádech mi přišla nějaká moc těžká a začaly mě bolet....
A jak jinak než zase do kopce. Do neskutečně hnusného, prudkého kopce. Ne že by těch prudkých kopců nebylo víc, ale tenhle si moc dobře vybavuji právě díky tomu, že byl těsně za Fantasy vesničkou. A já se při výstupu ještě dusila perníkem.
Jak mně kopce na prvních šedesáti kilometrech docela šly a těžila jsem z toho, že jsem krásně odpočinutá, protože jsem se půl roku nijak výrazně neunavovala, teď už nějak nemám těžit z čeho, protože po šedesáti kilometrech už tak úplně odpočinutá nejsem. Takže se začíná spíše projevovat moje netrénovanost a to zejména co se výstupů týče. UF. Já už na ty kopce prostě nemám sílu.
Proto jsem byla organizátorovi opravdu vděčná, že kopec za Fantasy vesničkou byl myslím poslední hnusný kopec, odsud už byla trasa jen taková zvlněná, navíc i "Větvičkovy vetvičky" výrazně ubyly a většina cest byla krásně běhatelná.
Zatímco při výstupu Jura přede mnou mizel až definitivně zmizel, v následujícím dlouhém klesání, nejprve příjemnou lesní cestou a poté asi kilometr vesničkou po silnici (Týjo, asi první silniční úsek, a dokonce tak dlouhý!, toho se musí využít) kolem Jirky jen proletím. Hlavně si dát pozor na jeho nepřátelské šermování hůlkama, nerada bych přišla o oko....
Cesta dál pokračuje romantickým udolím Kocáby, kde se mi moc líbí. Přestože trasa vede více méně po rovině (docela nezvyk, to tu ještě nebylo), sama se divím, že se stále zvládám pohybovat indiánem a poměrně dost popobíhám. Asi to bude tím, že jsem to ho na trase vlastně zas tak moc nenaběhala....
V mém rozběhu mě jen lehce zarazí most, který vypadá, že se má každým okamžikem poroučet k zemi, ale zase když udržel všech asi 40 účastníků přede mnou a nejeden z nich byl tlustší...., tak by to byl kurňa velkej pech, aby spadnul zrovna se mnou....
Ve stoupání z údolí doháním další dva účastníky, jednoho z nich si pamatuji z Liboucheckého ultramaratonu. Asi 5 km jdeme a popobíháme společně, ale kluci už nějak zpomalují a někde před obcí Krámy se od nich trhám. No, není to úplně kamaradské, ale přiznám se, že každé předhonění účastníka mě vždy nakopne k vyšší rychlosti. Navíc do městečka Nový Knín cesta moc pěkně a dlouho klesá (kopečky dolů na rozdíl od těch nahoru má Andrejka moc ráda).
Těch sedmnáct kilometrů z Fantasy vesničky jsem zvládla rychlostí téměř 6 km/hod, což byl zatím (když nepočítám prvních 14 km) můj nejrychlejší počin na trase.
Kontrola je tentokrát v hospodě, což mě až zas tolik nepotěší - já polévková nijak nejsem, jedna polévka za závod mi většinou stačí (zvlášť když je teplo), navíc polévky na můj vkus zbytečně zdržujou (a tma se neúprosně blíží). Jsou čtyři hodiny, do cíle zbývá 35 km - je jasné že za světla to nemám šanci stihnout, ale kdybych udržela rychlost kolem 6 km/hod, tak bych do té noci nemusela až zas tak na dlouho.....
Hospodou jenom prosvištím, místo polévky si radši dám v cukrárně naproti zmrzlinu.
No fuj, to jsem zase zapatlaná.
Jak mi to ale v předcházejícím úseku krásně šlo, najednou mi to jít přestává. Nebo lépe řečeno, jde mi to ještě celkem dobře, ale já bych ráda, aby mi to běhalo, a to už začíná být problém. Nějak začínám cítít bolavá stehna (moc kopců pro člověka, který je zvyklý spíš na zvlněnou rovinu) a navíc se mi lehce začínají dělat otlaky na chodidlech. Přemýšlím, jestli je více na vině koupel v brodu nebo vietnamské fusky za 12 Kč (většinou si totiž kupuju za dvacet).
Už toho moc nenaběhám, pohybuji se rychlostí zhruba 5,5 km/hod, což s občasným zastavením u kontroly případně drobným váháním při orientaci (malinko jsem se spolecně s dalšímí dvěma účastníky zacyklila při hledání cesty z hradiště Libčice) znamená reálnou rychlost kolem pěti.
No, co nadělám....
Tak aspoň nějaké povyražení by to chtělo. Jako třeba kývající se lávku bez zábradlí (když já na nestabílních površích chytám paniku) Né, to nepřejdu.
A hele, o kousek dál vidím ještě jeden mostík, a ten zabradlí má (ale bohužel je také na soukromém pozemku a hlídá si ho nějaka paní). „Dobrý den, nevadilo by vám kdybych to přešla po vašem mostku?"
„No to v žádném případě, já tam mám nasázený kytičky, to byste mi je podupala."
Bože! Nojono, tak teda po kývající se lávce po zadku. No jasně, že už mám za prdelí dalšího zavodníka a musí chudák čekat, než se přesunu.
Pěknými běhatelnými cestami (po kterých už ale skoro neběhám), občas lesem, občas polemi, se pomalu blížím na poslední živou kontrolu, která je na 103. km ve vsi Voznice. Přiznávám se, že jak mi utkvělo v paměti spousta míst z první poloviny trasy, ta druhá už mi tak nějak celá splývá - pole lesy, sem tam nějaký kopeček, sem tam vesnička, což ovšem neznamená, že by se mi nelíbila. A abych řekla pravdu, na těch posledních kilometrech, než kochání se se krajinou pro mě bylo důležitější, že trasa byla rychlá a bez zbytečných krpálů a nástrah.A posledních 10 km už jsem šla stejně za tmy - tak tam mně to už bylo úplně buřt.
Původně jsem doufala, že bych se do Voznic mohla dostat těsně se setměním, bohužel jak tempo upadlo, stmívá se mi už o 3 km dříve, na vrcholu Královy stolice a na kontrole jsem až ve třičtvrtě na devět.
Zdržovat se rozhodně nehodlám, už se vidím v cíli (co to je 10 km?), ovšem něco na dodání energie by to chtělo a baťoh prázdný, jediné jidlo, co jsem s sebou měla byla ta "jetá" houska, která skončila u Egona v koši. (nebo v břiše) Naštěstí v hospodě prodávají i pár pochutin, jedna fidorka snad bude stačit.
Konec trasy už je dost monotónní, víceméně po rovině lesem (hlavním zpestřením je přechod dálnice D4), což mně v mé únavě naprosto vyhovuje. Snažím se jít rychle (začíná se docela ochlazovat) ale o moc rychleji než pětkou už to prostě nejde.
Konečně jsem na poslední kontrole 3 km před cílem. A je kosa jak na Sibiři. Jiný pohyb než běh už není myslitelný. Běžím ale tak závratnou rychlostí že přestože jsem poslední 3 km skoro v kuse běžela a navíc byly z kopce, i tak mi trvají bez dvou minut půl hodiny.
Ty dvě minuty jsem si ještě vyhradila na šaškování před cílem. Sakra, kde to vlastně je? A kudy se tam leze? (v noci to tu nějak vypadá úplně jinak) Že by touhle brankou? Ale proč na ní není napsáno cíl nebo tak něco? Co když někomu vlezu na pozemek a vyrazí po mě nějaký pes?
Nic chytřejšího ale nevymyslím, tak já to teda risknu.
Příští rok bych chtěla organizátora poprosit o označení cílové branky pro případné podobné dementy....
Co řící závěrem? Stovka se mi moc líbila a docela mi i sedla. Vzhledem k tomu, že těď zrovna úplně nemám natrénováno, tak mi vyhovovovalo, že první polovina byla pro mě z většiny neběhatelná, protože díky pomalejšímu tempu mi zbylo dost sil na druhou část, kterou jsem dokonce dokázala zvládnout i nepatrně rychleji než tu první.
Velké poděkování patří Jirkovi a celému organizačnímu týmu, především za skvělé značení, které muselo dát velkou práci, moc pěkný výběr trasy (zejména vyhlídky byly úžasné) , bohaté občerstvovačky a milé úsměvy dobrovolníků, které nás vítaly na všech kontrolách.
Žádné komentáře:
Okomentovat