Andy na výletech: PKSCJ 2019

Pochod krajem severočeských jednotek
101 km (podle GPS 107, včetně asi 1 km navíc) 3700 m+, 18 hod. 26 min.
22.-23. 6. 2019

Musím říct, že po těch pěti týdnech pauzy po Rakovnické už mě pěkně svrběly nohy....

Přemýšlela jsem i nad K100, ale když já ty vysokohorské stovky moc nemusím. (nebo lépe řečeno, nikdy jsem je moc nemusela, jaký je stav nyní, těžko říct, vzhledem k tomu, že na ně prostě nejezdím...)
Ale trasa vypadala celkem zajímavě a nějaká chuť dát horám ještě jednu šanci by se taky našla. Co nakonec rozhodlo proti, byla hlavně obava o můj prostředníček na levé noze, který jsem si přesně před rokem lehce zmrzačila, a který je sice na stovkách s měkkým povrchem naprosto v pořádku (tedy za předpokladu, že se na něho při pohybu nedíváte, je totiž stále trochu tlustší než jeho bráškové), ale po delším pobytu na asfaltu má občas své mouchy. A bohużel i nová trasa K100 obsahuje toho asfaltu víc než dost.
Sice mě to trochu mrzí, ale nakonec se už měsíc dopředu rozhoduji definitivně pro PKSCJ. Za ten risk, že budu celé léto mrzák, mi K100 nestojí. A koneckonců, malé kopečky Českeho středohoří jsou mi stejně mnohem bližší než Krkonoše. Jediné, co je mi trochu líto, je to, že trasa vede skoro úplně stejně jako loni...
Takhle Milenci kdyby se tam přidali, nebo „Pepka".. (rozumějte Josefínka)

(jo jasně, stěžuj si, holka, a přiští rok to Honza natrasuje přes Trojhoru a budeš v pytli, protože ji nepřelezeš)

Ale tak stejná trasa zase má to pozitivum, že toho člověk tolik nenabloudí.

Takže jsem si dala dlouhých pět týdnů pauzu od stovek a trénovala na padesátkách. Zatímco Borovská 50 a 50 v Ústí n. O. byly celkem kopcovité a uběhlo-ušla jsem v pohodě, na rovinaté Barunce se mně podařilo se pěkně odrovnat. Tudíž to byla fakt velká klika, že jsem se nerozhodla pro K100. V den startu jsem totiž byla akorát ve stádiu přechodu z chůze pajdavé do chůze nepajdavé.
Ale v tomto stádiu jsme také zároveň s přítelem odjeli na dovču do Českého Švýcarska, kde jsme následující týden chodili každý den kolem 20-ti km ve skalách. A i když jsem téměř neběhala, namožené nohy jsem si krásně rozhýbala.
Ovšem újma fyzická se tady pro změnu změnila na újmu psychickou. Jako vůbec jsem netušila, že výstup na Šaunštejn bude tak debilní- na tom dlouhém žebříku jsem se sekla a bála se přelézt na skalní římsu vedle. (a taková ďoura pode mnou)
Už se vážně nemůžu dočkat až se tam budu klepat jak ratlík na akci Skalními hrádky. Oproti Šaunštejnu mi tedy Plešivec se svým kamenným mořem ve středohoří příjde jak procházka růžovým sadem (tam nespadnu dál než do těch šutrů).

Dovolím si sem dát pár fotek ze skal. Třeba to někoho motivuje k účasti na Skalních hrádkách, až těsně před startem dostanu bobky a budu potřebovat prodat registraci...

Panská skála

na vrcholu Panské skály

Brtnický hrádek

Kyjovský hrádek

Kyjovský hrádek - Myší díra

lodička v údolí Křinice

Hermannseck myší díra

výstup na Falkenštejn

Falkenštejn vrchol

Úzké schody

Rudolfův kámen (Ostroh)

Vilemínina stěna

Mariina vyhlídka

výstup na Šaunštejn

Šaunštejn

Pravčická brána

Edmundova soutěska u Pravčické brány

Jehla u České Kamenice

Tak konečně k PKSCJ.
Můj příjezd do Terezína začal vesele tím, že jsem se nemohla dopátrat, kudy do kobky (jak Zuzka trefně nazvala zázemí této akce). Nějak jsem totiž pozapomněla, že pevnost je kapánek rozlehlá . A těch bývalých kasáren tu je povícero. A když konečně najdu ten správný objekt, stále nemám zdaleka vyhráno, protože ještě potřebuji najít tu správnou cestu dovnitř. (Organizátorův popis, jak se dostat autem do prostoru cíle, jsem ignorovala. Protože přeci nejsem auto, ne? Navíc jsem byla přesvědčená o tom, že dovnitř prostě vlezu tou dírou, kterou jsme loni lezli do cíle. Bohužel tento plán dostal menší trhlinu, když na místě díry nyní byla zamčená brána... )
Uhodli jste, budu tady teď chodit přípravných 100 km kolem dokola pevnosti.
Naštěstí Zuzka už je na místě a dala mi na sebe číslo, zavolám ji tedy, aby mě přišla vysvobodit.

Je asi půl sedmé, rychle se „ubytuji" (tj. hodím tašku a spacák na matračku) a můžeme vyrazit do pizzérie, kde si dáme výbornou pizzu a příjemně pokecáme.
A protože mám restaurační zařízení ráda, nijak se nebráním nápadu návštevu pizzérky zopakovat, tentokrát navíc i ve společnosti Johnnyho a Magdy. Dám si dvě pivka na dobrou noc.

Start byl o půl deváté ráno. Tento čas startu mi tedy přišel dost nešťastný, protože i pro rychlejší účastníky to znamenalo strávit na trase větší část noci. Lepší by bylo pelášit v pět jako na Rakovnické. Nebo rovnou ve čtyři.

Ovšem každé negativum mívá v sobě i nějaké pozitivum, a tady to bylo to, že jsem se nádherně vyspala. Když jsem svěží jako rybička vyskakovala po více než sedmi hodinách spánku ráno z matračky, start až o půl deváté už mi tak pitomý nepřišel.

Ale jo, čelovku tentokrát beru. Zase tak svěží, abych se stihla vrátit do tmy, asi nebudu. To nedal ani vítěz Jožo.

zázemí pochodu

před startem

Dav - jestli se tedy těch třicet kusů dá nazvat davem - už se rozbíhá a já jako vždy teprve nastavuju GPSku.... Tempo vedoucí, asi desetičlenné skupinky je na mě poměrně rychlé, celkem dlouho běžím v těsném závěsu, ale tu asi padesátimetrovou ztrátu, kterou jsem nabrala hned na startu, smazat nedokážu. A po dvou kilometrech začínám ztrácet víc a víc. Není divu, GPS mi na 4. km ukazuje rychlost 9,7 km/h, takhle rychle většinou neběhám ani tréninkových 5 km.

Bohužel na 5. km, kde cesta končí u železniční trati, mi už „dav" akorát zmizí z dohledu. Sakra, kam dál? Dobíhá mě Johnny a Michal, koukáme na navigaci, která ukazuje cestu po kolejích. (Jako fakt? Sama jsem byla svědkem, jak tudy těsně před naším příchodem projel vlak. A v některých místech mi příjde, že zrovna moc prostoru na uhýbání není... Ale tak třeba to má Honza domluvené, že v případě potřeby se uhne ten vlak... Nebo zastaví... )

Pokračujeme asi 1 km a mně uż začíná být divné, že ještě nebyla první kontrola. Vytahuji itinerář. Hm, první kontrola pozor vlak, vlečka do Lovochemie, sakra, to určitě muselo být u těch kolejí.. (i když jako vlečka mi to moc nepřišlo, spíš expres Praha Berlín). Fakt nevím. „Klid, to bude ještě někde dál," je si jistý Johnny a v pohodě pokračuje. No jasný, když to má být na 4,8 km a já už mám na GPS 5,8.

Nechám kluky běžet a chůzí se vracím zpět. Nálada na bodu mrazu. Mám chuť to na 5. km zabalit, nemám první kontrolu a nejmenší šajnu, kde je. Naštěstí asi po 400 metrech potkávám Blanku s ještě jedním závodníkem (tím jí moc děkuji, že na tom začátku celkem hejbla zadkem, jinak bych se snad byla schopná vrátit zpátky na start), kteří mě potěší, že taky žádnou kontrolu nenašli.

Takže zas peláším kupředu, než doběhnu k dalším kolejím vedoucím k nějaké fabrice (to by mohla být ta Lovochemie, ne?) Ovšem kontrola opět nikde. Ještě se pak zase asi 200 metrů vracím, když vidím jak Blanka čenichá u kolejí. Nebyla tam někde zastrčená? Ne nebyla. A asi už bych se měla nějak rozhodnout, jestli budu tento závod běžet dopředu nebo pozpátku.

Nějaký pán nám ukazuje, že vlečka je někde před námi. Tak že by ještě jedna šance? Dobíhám ale jen k nějaké benzince. I když, benzín a chemie mi k sobě docela pasuje, ani tady kontrolu nenajdu.
A kašlu na ni, abyste věděli. Dobrá čtvrthodina v pr..a stejně nic z toho.

Po osmi kilometrech dobíhám do Lovosic, kde na nás na tajné kontrole čeká Jana a nabízí vodu. Nepotřebuji, ze svých 6 deci zásob jsem ještě ani neupila. Ze mě by měli radost na Krakonošovce. Kilometrů osm, spotřeba vody nula.

Ještě proběhnout Lovosicemi a už se můžu těšit na výživný stoupák na vrchol Lovoše (opravdu se těším, rovin už mám plné zuby). Jak jsem rozhozená z chybějící kontroly, vyletím nahoru, ani si skoro nevšimnu, že to bylo trochu do kopce. Jen mě docela naštve, že Blanka s Johnnym jsou mi i na vrcholu v patách, asi to tempo nebylo tak slavné, jak se mi zdálo.

výhled z vrcholu Lovoše

Seběh dolů do Opárna si moc užívam (tady už Blance navždy uteču), nyní už trasa vede stejně jako loni, takže dohledáváni dalších kontrol už je bezproblémové, jsou totiž umístěny také na stejných místech. Loni jsem tady pro jistotu oňufávala hrad, teď už vím, že je kontrola na pěšině za ním.

Běh po rovince do Velemína pak trochu bolí - hlavně proto, že ona to je spíš mírně stoupající rovina, sem tam přecházm do rychlé chůze. Zato celkem mírné stoupání ke kontrole v přístřešku pod Milešovkou si už zase užívám . Dokonce tady doháním Jirku Linharta a s údivem zjišťuji, že jsem do toho kopce rychlejší než on. Tak to se mi snad ještě nikdy nestalo.
Jirkovi to dnes nějak nesedí, prý mu je je moc vedro. A to jsem si zrovna říkala, že oproti týdnu na dovolené je dnes zbytečně až moc zima...

Na občerstvovačce ještě zastihnu Toma (ten se taky všude dlouho cpe), dolévám vodu, jím, piju... „Hele, ta první kontrola tam nebyla, že?" (fakt blbý nápad se ptát, mohla jsem šetřit nervy) „Jak nebyla? Byla. My všichni ji máme. Tam se šlo z těch kolejí nahoru na most, tam byly šipky .."Á do hajzlu. A Jirka z toho má navíc snad radost. Kiš kiš, Andy ji nemá. „To už snad nemusíš ani dál chodit, né?"

Nasrat. Rychle popadnu dva chleby se salámem do ruky a makám do kopce za Jirkou. Žádný takový, dneska ho utýct nenechám.
Bohužel, stačí asi deset kroků kombinace stoupání a jedení, a začínám se dusit. „Jsem ti říkal, že za chůze se jíst nedá." Poučuje mě moudře Tom a peláší vzhůru, zatímco já stojím a bezmocně lapu po dechu. Náhodou by se dalo, ale po rovině. Kdo mohl tušit, že to na Milešovku bude takový krpál?

Zatímco Tom mizí ve vrcholové hospodě na pivo, já pokračuji dál krkolomným sestupem dolů. Odhadla jsem to akorát přesně, než se sesunu dolů, Tomík zvládne pivo i seběh. Jirka šel prý taky na pivo a je za námi.

Loni jsem tady fotila krávy, dneska si tedy vyfotím tu Milešovku

občerstvovačka pod Milešovkou

výhled z Milešovky

Po úvodních dvou velkých stoupácích je následující část do Moravan, a vlastně i dál do Ústi celkem pohodová a rychlá, bez nějakých hrozných kopců. Do Moravan defacto stále klesáme, jen si po cestě odskočime pár schodů na rozhlednu Radejčín a poté krátkou odbočkou k překrásné vyhlídce Mlynářův kříž.

Několik závodníků prý nevidělo kontrolu v Kletečné, já jsem ji loni také přešla a asi 200 m se vracela. Letos je umístěná úplně stejně blbě z boku stromu, že při příchodu není moc vidět. (ale když člověk dopředu ví, kde je, tak ji najde) Tady chtělo aspoň do itineráře napsat, že je naproti rozcestníku...

rozhledna Radejčín

výhled z rozhledny

výhled z Mlynářova kříže

Mlynářův kříž

V Moravanech už na nás čeká Jana a další občerstvovačka. Potřebuju si také odskočit (není nad to vybírat si akce přesně po měsíci a každou stovku běhat s vložkou v zadku), ale počítám s tím, že Tom u stolu plného dobrot chvíli vydrží. A zrovna jako na potvoru, tentokrát je Tom ready snad po pěti minutách. No tak dobrá, však já tě ještě doženu...

Stoupání na vrchol Skalky je celkem milosrdné a výhled z nich nádherný. Na vracečce k vyhlídce se míjím s Tomem, moc velký náskok nemá.

z vyhlídky Skalky

A hurá dolů do Vaňova. Ne, tenhle sešup úplně v oblibě nemám. Jsem toho názoru, že z kopce se má běhat a tady to moc nejde. Ať už se tady člověk nachází na podzim, kdy je pěšina plná bláta a uklouzaného listí, nebo v létě, kdy si tady pro změnu připadám jak Tarzan probíjející se džunglí. Jednoduše přepleveleno. (jestli ten zelený popínavý nesmysl neustále se pletoucí do cesty byl nějaká ušlechtilá rostlina, nechť prosím promine)
Tak to už vidím, jak mi tady Tomík uteče. Občas se snažím přecházet do směšného hopkáni, ale moc mi to nejde. Aspoň, že zakopnutí si načasuji chytře - zrovna mám před sebou na cestě spadlý velký strom, při svém letu se o něj břichem krásně zastavím a neskončím tak rozpláclá o kus dál na zemi. Jó, to jsem fakt vychytala.
A narozdíl od loňska zvládám celou cestu po dvou, jen v neprudších klesáních se asi dvakrát přichytím rukou. Když už jsem měla ten boží nápad vzít si sem růžový gatě, tak se holt nemůžu válet po zemi jako čuně.

Ocitám se dole ve Vaňově, z čehož tedy zase moc velkou radost nemám, protože na můj vkus je to tady moc fotogenické. A Tomík mi říkal, že když píšu ty hezké reporty, byly by ještě hezčí, kdyby v nich byly i hezké fotky. Jenže kdo se s tím focením má zdržovat, že.
I když je pravda, že jsem způsob, jak focením strávit minimum času, pilovala celý závod:
Stále ještě za běhu vytáhnout mobil z kapsy (na kterém je pochopitelně celou dobu zaplý režim foťáku), vyndat ho z igelitového pytlíku (až nebude reálná možnost deště, tenhle krok naštěstí odpadne), rychle vytipovat místo a objekt focení (všechny tyto kroky se provádějí za běhu, takže je navíc potřeba dávat pozor nerozbít si hubu, protože člověk při nich moc nekouká pod nohy), poté je teprve možné na sekundu až dvě zastavit a udělat cvak, a znovu za běhu kroky v opačném pořadí zopakovat, tj. zastrčit mobil do pytlíku a vrátit ho do kapsy (a pokud možno si přitom opět nerozbít hubu).
UF.

Kupodivu Toma potkávám opět na odbočce k vyhlídce Vrkoč. Prý se v té buši běžet snažil, ale zapíchl si nějaký klacek do boty a poté rezignoval.
A také je určitě pomalejší, protože nepoužívá můj vychytaný styl fotografování. Na jedné z mnoha vyhlídek na Labe, které se nám otevírají cestou k Větruši, stráví štelováním foťáku snad půl minuty!!!

Labe a hrad Střekov z Vaňova

z vyhlídky Vrkoč

Společně pak běžíme k Větruši a do Ústí nad Labem. Tady je další občerstvovačka na 50. km v Muzeu civilní obrany. Jsme tady přesně v pět hodin průměrnou rychlostí 6 km/h.

Ještě tady zastihnu Zuzku, ale už akorát odchází. Já bych se taky nejradši nezdržovala, ale mám pěkný hlad a žízeň a vzhledem k tomu, že rychle jíst neumím, než do sebe nasoukám polévku s chlebem a vypiji velké pivo a asi tři deci coly, téměř čtvrthodina uteče.
Ale tah to byl dobrý. Mám energie, že bych mohla dělat reklamu na Red Bull.

(A navíc, po zamračeném dni konečně vysvitlo sluníčko. Zatimco ostatní chcípají, Andy ještě víc ožije.)

Nenechám se rozhodit, ani když pravý chodník, po kterém jdeme, nečekaně skončí a musíme se asi 100 m vracet na přechod, protože frekventovaná silnice se jinde přejít nedá. Velkoměsta, to jsou samé záludnosti.
Přestože jsme původně plánovali městem jenom projít, kvůli tomuto nečekanému zdržení zavelím ke klusu. Zatím se cítím stale hodně fajn.

Po asi dvoukilometrové velkoměstské anabázi se opět vydáváme vstříc dalším kopcům Českého středohoří, tentokrát nás čeká Vysoký Ostrý. Serpentýnky vedoucí nahoru jsou celkem mírné, nasazuji celkem rychlé, ale dlouhodobě udržitelné tempo, sem tam si pomůžu rukama na stehnech (mimochodem na tuhle vychytávku jsem přišla asi před měsícem, na to, že chodím stovky od r. 2010 fakt docela brzo) a jedu. A koukám, že Tom nějak nejede... No nic, v krkolomném klesání do Brné mě třeba doběhne.

Před vrcholem doháním Zuzku, které to dnes bohužel nějak nesedlo a má problémy s nohou. Poprosím ji, aby mě na vyhlídce vyfotila. Pro jistotu radši čtyřikrát. Tak do mého vychytaného stylu to má tentokrát daleko, ale tak pro jednou se to nezblázní....

z vrcholu Ostrý

na vrcholu Ostrý

Ze seběhu do Brné mám dopředu docela vítr (po loňském karambolu mám ještě teď na koleni malou jizvu), ale když příjde na věc, sbíhám tady na své poměry dost bez respektu (pivo ještě asi stále působí). No bóže, sem tam nějaký kámen nebo kořen, se uhnu, né. Do reality mě vrátí, až když už téměř dole křivě šlápnu na kámen a trochu si zvrtnu nohu. Jó holka, jen blbni a zab se tady. Zbývající část už radši jen sejdu.

Ale terény mě dneska hodně baví, i žlutou značku do Rytiny si moc užívám. A moje radost je ještě větší, když najdu ne úplně dobře viditelnou kontrolu u Němčického potoka. (ne každý zde byl úspěšný)

A po pidikopečku na Ostrý následuje pidikopeček na Čeřeniště. No dobrá, tenhle je trochu delší, ale zase mírnější. Dneska mi ty kopce jdou, nově objevená vychytávka má něco do sebe.

Kousek před vrcholem potkávám Olafa. Jako každého stovkaře i mě si tady vyfotí. Jen foť, aspoň jedna fotka z druhé poloviny trasy, já už se za tmy s focením namáhat nebudu (při kvalitě mého mobilu, to si pak můžu doma strčit foťák do zadku a bude to ve výsledku vypadat stejně)

makám na Vimperk

Před devátou jsem na kontrole ve Vimperku (69. km). A hele, Mirka tady byla jen před dvaceti minutami, to bych ji ještě mohla dohnat... Nojo, jenže nemám tu první kontrolu a ona jo. „Honzo?" (Sedlák je zrovna přítomen) „Co mi uděláš, když nemám tu první kontrolu?" „Hm, tak to bude penalizace aspoň dvě hodiny." (Si děláš srandu, nějak moc, ne?) „To víš, šla jsi po kolejích, čimž jsi ohrozila bezpečnost svou i svých spolupochodníků, případně i projíždějícího vlaku, za to musí být tvrdý postih. Navíc tam byly šipky nahoru na most..."
Hm až na to, že nebyly vidět...

Stejně ale těžko říct, jestli to Honza s tou penalizací myslí vážně.

Něco málo pojím, doplním vodu (tentokrát by ze mě pořadatelé K100 moc radost neměli - někomu se po 70-ti kilometrech klepou končetiny dolní, jinému horní - dobrou třetinu vody vyleju vedle, chudák nějaký kluk, co si neuváženě vedle mě sedl, to má s menší sprchou a ani jeho itinerář nezůstane suchý) a asi po deseti minutách odběhnu.

Ještě se nezamotat do sluchátek, vždycky na ně zapomenu....

Následuje rychlý úsek většinou stále z kopce až pod stoupání na Hradiště. Energie mám stále dost, jediné, co mě štve, je, že se začíná stmívat a zbylých 30 km musím absolvovat za tmy. Přestože čelovku, co mám, si Blanka a Martin chválí, jak bezvadně svítí, mně to na ty technické seběhy prostě nestačí (no, co si budem povídat, mě na ně leckdy nestačí ani slunný den :). Myslím si, že za denního světla bych těch 30 km určitě dala rychleji.

A také bych viděla tu fixu na stromě na Lysé hoře (i když tam chybělo káčko) a nebyla bych pak zbytečně rozhozená, že mně chybí už druhá kontrola.

I když s mojí ostrozrakostí je to vážně na pováženou, já totiž neviděla ani ty kozy, které se tam prý s každým až intimně sbližovaly. I když možná, že po tom, co se vyřádily na Mirce, se stáhly někam do ústraní.

No aspoň, že jsem viděla tu skálu a nevzala to z ní střemhlav dolů. Ona ani ta pěšinka, která přes ní vedla, nebyla úplně běhatelná. Tam jsem asi dvakrát zařvala „Olafe, já tě zabiju," než jsem si uvědomila, že jmenovaný je v tom tentokrát nevinně.
Ale na zadek jsem si nesedla, to víte, růžový gatě jsou růžový gatě.

Když sejdu dolů na silnici, je mi už jasné, že Lysá hora je za mnou a kontrolu už dál nenajdu. Zavolat Honzovi nebo né? Ale co když tam někde byla, to se mám jako kilometr vracet a oňufávat po cestě každý strom? Já dávala pozor a šla jsem přesně po čáře v GPS a mám dnes docela hezký čas, sakra. Ani mě nehne se vracet.

Kupodivu, jak mě jindy absence kontroly rozhodí a zpomalí, dneska mě rozhodí a vyburcuje k vyšší rychlosti.

Dupu do toho, dup, dup, dup,
zpocený je na mě každý chlup.

Na Plešivci už naštěstí kontrolu najdu. A hurá dolů kamenným mořem. Tady už to máme s Blankou natrénované (i ty nadávky), tady už mě to nepřekvapí. Kromě toho, že asi čtyřikrát zařvu ZABÍT (tentokrát adresáta nechám milosrdně v anonymitě), proběhne sestup bez větších zážitků.

U bedny s pitím se nenamáhám zdržovat. Mít jisté vlastnosti společné s velbloudem se v létě hodí. Teplo mi nijak nevadí, ani nepotřebuji moc pít. Ty tři deci, co mám, mi šest kilometrů na další občerstvovačku bohatě stačí.

V hospodě v Kamýku sedí Lubomír Nový a zve mě na pivo. „Ty jseš tajná kontrola?" Ptám se. „Aha, nejseš. Tak nic nebude." Když říkám nezdržovat, tak myslím nezdržovat.

Před občerstvovačkou si ještě vylezu na celkem malý kopeček Kalvárie, proběhnu se podél Labe do Žernosek a snažím se nepozvracet z pohledu na dvě půlky macatého kapra: jedna na silnici leží vcelku, druhá se v kašovité formě táhne asi sto metrů daleko ( naštěstí poté, co jsem při stoupání na Milešovku málem rozšlápla bezhlavou mrtvolku zajíce, už má můj žaludek trénink).

Konečně Malíč a další občerstvovačka u vojáků.
Trochu si fandím, jestli ještě nezastihnu Mirku, ale je už pryč.
„A hele, ty jsi tady byla už minule, tys nás otravovala o ten chlast, viď. Dáš si polévku?"
„Dobře, dám a pivo by nebylo?"
„No to jsem si mohl myslet, pivo tu není, mám tu zas jen svoje."
„No vidíš, naval."
(Nějak se mu nechce)
„No naval, dám ti pusu."
(Konečně mi trochu naleje)
Hm, taky jsi mi mohl nalít víc.

S místními týpky je sranda, a prý jsme všichni nějací moc neunavení, škoda, že není minus třicet, to by byla větší legrace.
By možná byla, ale beze mne.

To už jsem tady vykyksla zase čtvrt hodiny? Tak to už Mirku nedoženu, to chtělo vypálit hned.

Pokračuji dál na předposlední kopec Radobýl. Jsem si mohla myslet, že bude zase směšně maličký. A že dolů mi to zase nepůjde, tak jak bych chtěla, pitomý nesvítící křáp.

Nevím, jak je to možné, jindy začínám kolem 70., nejdéle 80. km odumírat, dnes se i na 95. km cítím, jako kdybych neměla v nohách skoro žádné kilometry. I přes Litoměřice z dobré poloviny klušu, a když neklušu, tak je to proto, že zrovna hlídám GPS, abych neklusala někam blbě.

Akorát Mostná hora mně moc nesedne. Schody já nerada.

A co mně vůbec nesedne, že kontrola za Mostnou horou se zase nějak nejeví. Kdyby aspoň člověk přesně věděl, kde má být . Tak že by až dál?
No konečně, raduji se, když nálézám kontrolu, než si všimnu, že to už je další kontrola č. 26 o půl kilometru dál.
No bezva, tak do třetice všeho dobrého. Jestli tam ty kontroly byly, a já je jen se svým ostrozrakem neviděla, tak mám asi DNF jisté. Je mi to už nějak jedno, vracet se fakt nebudu. A vzdávat to taky nebudu, ještě mě ani nezačaly bolet nohy. Se ještě kousek projdu.

Na začátku Litoměřic mě ke všemu staví policajti (no to mně chybělo, kdovíjak dlouho budou zdržovat). „Vy jdete nějaký pochod?" „Ano," odpovím a otočim se k policajtovi, čímž ho svit mé čelovky plně zasáhne do ksichtu. Chudák si zakrývá oči a ukazuje mi, ať už jsem proboha co nejrychleji pryč. No vida, nesvítící křáp přece jen prokázal nějakou službu.

Proběhnu Litoměřicemi a zbývají mi poslední tři kiláky podél vody do Terezína. A tělo jako by si konečně vzpomnělo na své motto blíží se cíl a chcípnu, najednou zčistajasna to už běžet nejde. A ono stejně nemá smysl se snažit, když nemám tři kontroly...

Aby toho nebylo málo, nápad chcípnout dostane v půlce cesty i moje čelovka. Bože, to už to nemohla tu čtvrt hodinu vydržet? Kdo má teď za tmy hrabat baterku? No, ta tedy taky svití jak bludička, to si s ní, holka, svítila půlku noci na Šluknovsku, že? Teď minu i tu poslední kontrolu, protože ji prostě neuvidím, i když tam bude a bude vymalováno.
Neminu, aspoň že tak.

Do cíle přicházím s celkem schlíplýma ušima, co z tohodle jako bude.
A to už mě Jana vítá v cíli, vytahuje diplom, kouká na hodinky, zapisuje čas 18:26.
No počkej, jako, já nemám tři kontroly. Snažím se ji zabrzdit.
No vidíš, to jich někteří neměli i víc.

„Nemám Lysou a Mosteckou horu...."
„Devatenáctka a pětadvacítka tam nebyly."
(hurá, nebyla jsem slepá)
„A ta vlečka. A ohrožení bezpečnosti provozu na trati, to se taky neřeší?"
Zdá se, že neřeší.

Na oslavu své nediskvalifikace vypiju asi tři piva a sežeru trochu vetší množství výborného těstovinového salátu (sorry, jestli na ty poslední nezbyl) a pár utopneců (nejspíš taky nezbyly). Pak ještě chvíli pokecám s Tomem a Michalem a asi v pět hodin si jdu na chvíli lehnout.

Akce se mi moc líbila, České středohoří je nádherné a občerstvovačky byly také dobře zásobené. Jen bych příště uvítala, aby kontroly byly na jasněji rozpoznatelných místech, aby závodník poznal, že kontrola prostě není a případně místo vyfotil....

Jelikož jsem další dva dny ještě strávila kolem Ústí, dovolím si sem přidat pár fotek vyhlídek: