6. července 2019
Červenokostelecká stovka je sice jedna z mých nejoblíbenějších stovek na absolvování, ovšem rozhodně moje nejméně oblíbená, co se týče psání reportu. Je to prostě moc rychlé, trasa stále skoro stejná, na které znám pomalu každý kámen. Navíc na ní trávím strašně krátkou dobu. Co chcete, aby se stalo za pouhých čtrnáct a půl hodiny na stovce? To člověk stihne akorát jenom běžet (a tři piva), pomalu nic víc.
Za mě by se celý tento počin dal klidně shrnout do souvětí „makala jsem jak debil a stejně mi to trvalo o čtvrt hodiny déle než loni" a šmytec. Ale vzhledem k tomu, že uznávám , že vydávat toto souvětí jako report, je trochu trapné, pokusím se ho přece jenom trochu rozvést. Třeba moje vyprávění nebude jednou tak neúnosně dlouhé. .. ( i když nezaručuji, já mám totiž přirozený talent psát neúnosně dlouho i o úplném hovnu)
U červenokostelecké stovky je celkem zajímavé sledovat vývoj mého příjezdu na start a s tím spjatý počet vypitých piv:
rok 2016: příjezd 23:15, piv 0
rok 2017: příjezd 22:00, piv 1
rok 2018: příjezd 21:00, piv 2
rok 2019: příjezd 19:00, piv 3 a jedno malé jako bonus
Obávám se, že jestli současný trend bude pokračovat i nadále, je dost možné, že za dva, tři roky místo abych vyrážela na stovku, budou mě odvážet někam na záchytku.....
Ale abyste neřekli, že jsem před startem jenom chlastala, následující fotky přikládám jako důkaz, že jsem se věnovala i tvůrčí činnosti. Taková akce „vyfoť, co můžeš". Moc dobře jsem věděla, že během běhu už na takové zbytečnosti čas nebude (bohatě stačilo vměstnat do časového harmonogramu ta tři piva).
 |
| autobusové nádraží |
 |
| červený kostel v Červeném Kostelci |
 |
| lvíček v parku |
 |
| sokolovna |
Po čtyřhodinovém popíjení a klábosení v místní restauraci (které mimochodem uteklo jako čtyři minuty, ještě že jsem přijela už v sedm) se společně s ostatními přesunu do sokolovny, kde se připravím na nadcházející akci. Těsně před startem si ještě připomenu léta strávená na základní škole a každoroční hromadné focení (no né, do první řady nejdu, z dřepění by mě bolela kolena) a v pravou půlnoc závod může vypuknout.
 |
| v hospodě |
 |
| před startem |
Rozbíhám se svým pocitově přiměřeným tempem - které se, ostatně jako vždy, ukazuje být příliš pomalé. A to jsem si myslela, že na domácí akci bych Tomáše s Danem mohla už od začátku stíhat. Ha ha. Ale je pravda, že se mi nějak neběží úplně lehce a zadarmo jako loni. Nevím, jestli je na vině to bonusové půlpivo, nebo jsem ještě úplně nezregenerovala Sedlákovo středohoří, nebo prostě moje forma nyní tak dobrá není....
Klušu si svoje a s mírnou nevolí přihlížím, jak mě sem tam někdo předběhne. Chlapi jsou tolerováni, ovšem Eva s Markem jsou docela podpásovka. Sice nevěřím tomu, že by tempo udrželi a chtěli atakovat čas kolem čtrnácti hodin, ale já si v posledních třech letech zvykla tuto stovku mezi ženami kontrolovat z vedoucí pozice a dneska své zvyky rozhodně měnit nehodlám.
To radši poběžím i do kopce, i když je to tedy fujtajbl...
Ale dílo se zadařilo, na náměstí v Malých Svatoňovicích už jsem zas první.
Po úvodních rovinatých pěti kilometrech nás nyní čeká stoupání na Žaltman, nejvyšší vrchol Jestřebích hor. Kopec je to prudký, ale celkem krátký, což mi vyhovuje, protože v takovýchto kopcích člověk neztratí tolik času jako v těch mírných a pozvolných. Dupu do toho, dupu, a vnímám, jak Jirka, Eva a Marek dupou v těsném závěsu. Než u rozhledny opíšu datum jejího výročí postavení, už jsou zase u mě...
Pokračuji dál k Jestřebí boudě, nijak to neperu, v trochu krkolomném klesání místy raději přecházím do chůze, ale přesto je najednou cesta za mnou prázdná. Každý nechť si běhá, jak chce, ale přiznám se, že tihle účastníci, co prvních 10 km sprintují a poté přechází do tempa lážo plážo jsou prostě mimo můj vzorec chápání...
Na občerstvovačce rychle vypiji kelímek nějaké šťávy (za mohutného povzbuzovaní domorodců „jste dobrá, moc jich tady ještě nebylo") a frčím dolů do Radvanic. Jó, z kopečka by mi to šlo.
V Radvanicích si to nějak nevybavuji a značky ve tmě nejsou moc vidět. Bez GPS bych se odsud asi nevymotala...
Nojo, jenže zase do kopce. Matně si vybavuji, že loni jsem ty mírné úseky vybíhala. Padá na mě menší depka, do běhu má totiž moje chůze celkem daleko...
Navíc mám v hlavě své loňské mezičasy z určitých míst, první je ten v Janovicích ve 2:20, a při pohledu na hodinky je mi skoro jasné, že tohle fakt nestíhám. Tak sakra, kde je ten vrchol kopce?
A nepomůžu si ani směrem dolů, šikovnost nějak zůstala doma. Nejprve pěšina vysokou trávou, kde vůbec nevidím pod nohy, poté pro změnu stezka samý kořen. Křivě došlapuji a dostávám křeč do levého palce, že pár metrů skáču po jedné noze. Bezva, Andy. Jednonohé ptáče nejdál doskáče.
(to těžko)
Konečně Janovice. No jistěže ztrácím skoro deset minut.
Stoupám k Liščímu sedlu a matně si vybavuji, že loni jsem do toho kopce běžela. Co myslíte, že dnes?
Ale i tak docházím nějaké dva účastníky. Během hovoru s nimi výjde najevo, že běhají hlavně půlmaratony a toto je jejich první stovka (ale nějakou padesátku už prý taky dali, např. K55) „Tož začali jsme opravdu hodně pomalu, tož snad to nějak dokončíme." Nechá se slyšet jeden z nich. Připadám si jako úplné budižkničemu. Člověk se honí, div že duši nevypustí, a oni to tempo nazvou „opravdu hodně pomalu".
A jistě že už mě zase nutí běžet do mírného kopce, když mně to už nějak nejede ani po rovině. A rovina to je víceméně dalších 12 km až do Teplic. Ach jo.
Aspoň že konverzací se trochu rozptýlím. „A za kolik jsi to loni dala? Za 14:15, jo? To my jsme skromní, nám to bude stačit za 15. A to jako ke konci nemáš křeče? Jako vůbec nikdy? Fakt ne?" Nevěřícně kroutí hlavou.
Vzápětí však nevěřícně kroutím hlavou já, když mně levým palcem projede taková křeč, že se musím v seběhu zastavit a asi půlminuty trvá, než se mi ho povede jakštakš zprovoznit. Jistěže na křeče netrpím, jedinou výjimkou je právě levý palec, když se na něho křivě došlápne v určitém úhlu (ale strefit se do přesného úhlu se mi podaří jen zhruba tak jednou za dva roky). By mě zrovna napadlo, že se mi to podaří dnes.... Bohužel, prst je potom schopný zlobit následujících 100 km.
Na silnici, rovné silnici mezi Horním a Dolním Adršpachem se situace opakuje. No jistě, posluž si, zmetku. Jako kdybych nebyla dost pomalá i bez toho. „Kluci, nemáte prosím magnezium?" (já na křeče netrpím, takže pochopitelně takové blbosti s sebou nenosím) To abych vám lépe utekla, víte.
Polknu magnézko a jako projev vděčnosti vypálím vpřed, jen se za mnou zapráší. Na to, jak kluci označovali naše tempo za opravdu pomalé, začínají mít najednou problémy to opravdu pomalé tempo udržet... Zato já jsem se po 25. km konečně trochu probrala. (nebo že bych vystřízlivěla z těch piv?) Také je asi půl čtvrté, takže začínám větřit blížící se rozednívání. Za světla to jde vždycky lépe.
Jen ještě na minutku zastavuji, abych si pustila MP3 a nasadila sluchátka (kluci museli přejít do úplné chůze, jinak si nedokážu vysvětlit, že nejsou ani na dohled) a pak už bez zastavení uháním až do Teplic. Ne, že bych tady nějaký čas nahnala, loni jsem tady bohužel stav „Redbull vám dává křídla" prožívala také, ale alespoň dál neztrácím. Do Teplic dobíhám deset minut po čtvrté.
K Vernéřovické studánce cesta nějakou dobu stoupá do kopce, usoudím, že po třiceti kilometrech by nebylo od věci něco sníst a kdy jindy jíst než při chůzi do mírného kopce. Přestože loni, předloni i předpředloni jsem s krmením se za chůze neměla větší problém, dnes to najednou nejde. To mě snad nakazil Tomáš s tím jeho věčným „za chůze se jíst nedá", dřív mně to vždycky šlo. Žvýkám, žvýkám, žvýkam a polknout nemůžu. Úplně jako kdybych ztratila polykací reflex... S vypětím všech sil do sebe dostanu asi čtyři sousta.
A nejen polykací reflex, u mě nefunguje ani sací reflex. Poté, co se bageta neosvědčila, vezmu si aspoň gumové bonbóny. Zatímco za normálních okolností je mám vycumlané během pěti minut, tentokrát dobíhám po třičtvrtě hodině do Meziměstí a zjišťuji, že bonbony nejen že mám stále v puse, ale navíc se zdají být bez jakékoliv ztráty objemu.
Běžci jsou opravdu divní lidé...
Zatímco na relativně zvlněném úseku mezi Teplicemi a Meziměstím mi to celkem šlo ( tedy až na ty nefunkční reflexy), na nekonečném pětikilometrovém silničním úseku z Meziměstí až na horní kraj Ruprechtic už mi to zase vůbec nejede.Mám pocit, že se ze mě stává běžící mrtvola. A poté chodící mrtvola, protože to mírné stoupání Ruprechticemi, v kterém jsem vždy aspoň z části klusala, dnes klusat nedokážu. Jsem rozlámaná víc, než jsem byla na PKSCJ v cíli. Tak sakra, co se děje??? Taková jednoduchá stovka. Navíc ještě nejsem ani v půlce. A aby toho nebylo málo, po dlouhém asfaltovém úseku začínám po hodně dlouhé době cítit i prostředníček zmrzačený před rokem, který už se poslední měsíce tvářil, že bude sekat dobrotu...
Nebýt přede mnou Ruprechtický špičák s převýšením zhruba 400 metrů, tak to, přátelé, balím, fakt že jo. Ale kopec dává naději, že si při chůzi od běhu odpočinu a dám se snad trochu dohromady. A následující krásná trailová hřebenovka by také nemusela být marná...
Z občerstvovačky v Ruprechticích akorát odchází Tomáš Krejčík. No vida, další vzpruha. Neutekl na Rakovnické, neutekl na PKSCJ, neuteče ani dnes. Sice se tady pár minut také zdržím, sním pár sušenek a doplním vodu, ale to nehraje žádnou roli. Beztak už zpomaluje....
Přesně, jak jsem počítala, na Ruprechtičák se mi šlape moc pěkně (hlavní, že konečně nemusím běžet) a kdybych neměla hloupý nápad opět za chůze do kopce něco sníst, nemělo by to chybu. Nejenže nejsem schopná dostat nic dovnitř, tentokrát mám navíc i co dělat, aby ze mě pracně spolknuté sousto nešlo okamžitě ven. Mám já tohle zapotřebí? Vzdávám snahu sežvýkat sýr a strkám do pusy aspoň tři gumové bonbony. Tak co, vydrží mi do Janoviček nebo až do Broumova?
Na vrcholu jsem za deset minut sedm. Přestože počet schodů na rozhlednu si pamatuji z loňska , neváhám a jdu je znovu přepočítat. Čím větší převýšení, tím více odpočinku od běhu, víte? Jen škoda, že se nedá fotit pouhým mrknutím oka, s vytahováním mobilu se dnes zdržovat nehodlám.
Protože loni jsem tu byla o dobrých 25 minut dříve. Ale zas tak moc si z toho nedělám, protože mám radost z toho, že poprvé od startu se cítím vyloženě fajn. A jestli se karta obrátí, a bude to tak, že jak mi to prvních čtyřicet kilometrů úplně nešlo, teď mi to čtyřicet kilometrů pěkně půjde, nějaké šance na slušný čas ještě žijí.
 |
| rozhledna na Ruprechtickém špičáku |
Ovšem první dílčí cíl je jasný, chytit zajíce před sebou. Na rozhledně se tedy moc nepokochal, při mém příchodu už byl tentam. No však on se pokochá někde u piva, vždyť ho znám.
Takže plnou parou vpřed. Zvlněná trailová pěšina po hřebeni Javořích hor mi dneska skvěle sedí, nohy se najednou cítí odpočinuté a mám pocit, že bych mohla takhle cupitat donekonečna. Jen ta šikovnost mi dneska nějak schází, v prudkých štěrkových sešupech jen stěží zvládám udržet balanc. Takhle nemotorně jsem se tu nepohybovala snad ani na své první stovce, kdy jsem měla na nohách vietnamské sandále! Hm, a na předstartovní piva, která jsem měla před sedmi hodinami, už se to také dost dobře nedá svést...
Naštěstí prudké sešupy jsou jen tři a krátké. Pak už mi to do Janoviček krásně sviští.
A přesně, jak jsem předpokládala, Tom se tady ještě kochá. Tak že by rozdávali pivo? Trefa!
Vzhledem k tomu, že má snaha něco sníst je dnes dost marná, usoudím, že co nedodám tělu jídlem , je potřeba dohnat pivem (ne nadarmo se pivu říká tekutý chleba, ne?) No, v každém případě do mě leze lépe než ten suchý. Sice by mi půlka plechovky stačila ale potom co se na mě paní na občerstvovačce ošklivě podívá (To pivo bylo poslední! Snad si nemyslíš, že ho teď budu otevřené někomu nabízet, když sis ho vzala, koukej si ho vypít celé!) se tedy překonám a dožunknu ho celé.
Ovšem se zlou se s Tomem potážeme, když po vypití piva si chceme ještě doplnit vodu. Prý pro každého účastníka pivo NEBO voda (ne pivo A voda), a vzhledem k tomu, že pivo už jsme měli... Nakonec si vyprosíme aspoň asi tři deci. S tím taky nadělá, měli tam ještě dost a turisté za námi se stejně staví v restauraci, tak si mohou doplnit tam...
Před odchodem sáhnu ještě po jedné sušence Deli, aby to lépe šlapalo...
stačí si dát Deli
nebudeš v prdeli....
Hm, akorát to žvýkání za chůze mi stále nejde...Poslední kousek dám do pusy v Janovičkách, spolknout se mi ho podaří o 2 km dále u Třípanského kamene (chtě nechtě musím uznat, že na tom jezení v klidu něco bude, část tyčinky, kterou jsem jedla na občerstvovačce, totiž šla spolknout úplně bez problémů) a vyrážím spolu s Tomem na další moc pěkný úsek, opět na hřeben Javořích hor a příjemným pozvolným klesáním dál do Broumova.
Ale jako jestli budeš moc pomalej tak ti okamžitě zdrhnu, říkám si v duchu, jen co vyrazíme. (jako kdyby nestačilo, že jsem se kvůli němu zdržela na občerstvovačce, kdyby se totiž ukázal jako správný chlap a vypil obě piva, co tam byly, tak by na mě už nezbylo a mohla jsem občerstvovačkou jen prosvištět jako loni. A navíc bych dostala víc vody ! :)
V reálu se ale zdá, že po pivu jsme ožili oba. Do Broumova držíme solidní tempo, z Třípanského kamene až do města defacto bez přestání klušeme.
Jo jo, Tome, dobře si mě potáhl, takže je na čase se odvděčit a zdrhnout.
„Koukej Tome, támhle máš pěkný obchod. Jídlo, pití, pivo. No šup." Já jsem kupodivu plná energie (vzhledem k tomu, že jsem z kalorických doplňků měla za celou dobu defacto jen to pivo a Deli, je to dosti nepochopitelné, ale to chápat nemusíte, stejně tak jako nemusíte chápat skutečnost, že mi tři deci vody příjde jako dostatečná zásoba vody na dalších deset km...)
To jo, stát pět minut ve frontě, pak se pět minut cpát před obchodem (dost možná pak ještě pět minut srát někde v křoví) Za tu dobu budu skoro na Hvězdě.
Navíc mě blaží, že zdrhám nejen Tomovi, ale i dalším třem závodníkům, kteří stejně jako Tom lákavému obchodu neodolali....
A opravdu mi to jde. Téměř 70 km za mnou a já se cítím celkem fajn. Zatímco v předešlých letech už jsem se z Broumova do Křinic nezmohla na nic víc než na indiánský běh, dnes celkem bez problémů celé 3 km v kuse klušu. (sice pochopitelně dost pomalu, zato ale pomalu ale jistě:) Sice mě to celkem unaví, ale unavit se můžu, protože při chůzi do schodů na Hvězdu si pak zase odpočinu, ne? :)
No tentokrát jsem to úplně neodhadla. Kopce jsou sice fajn, ale po schodech prosím ne. Navíc jsem jich čekala tak o polovinu méně.
K chatě na Hvězdě se ploužím z posledních sil, když se náhle za mnou zjeví Olaf a kibicuje: „Nějak se flákáš, ne?"
Hm, a mně právě že příjde, že makám jak debil...
„A dáš si pivo?" No vida, to je nápad. Schody mě zmohly víc, než jsem předpokládala, a ve své lahvi mám tak deci vody. Víc jak třetinu do sebe ale nedostanu, z rychlého tempa mám nějaký smrsklý žaludek a větší množství jídla ani pití prostě nepozřu.
 |
| schody na Hvězdu |
 |
| a další schody k chatě Hvězda |
Na Kovářovu rokli se ale moc netěším. To je na mě moc krkolomný terén a vzhledem k tomu že navíc šikovnost dnes zůstala doma.... A zázrak, šikovnost se po vypití piva nějak navrátila, počínám si tady úplně mrštně. (Nebo mě po pivu klamou smysly a připadám si mrštná i když ve skutečnosti mrštná nejsem. HA HA. To spíš)
Rychle seběhnout do Hlavňova, ještě přes jeden malý kopeček a hurá dolů do Police. Ještě na Hvězdě jsem přemýšlela, že bych městem jen proběhla (Do cíle zbývá jen 20 km, co to je? To už prosvištím na jeden zátah), realita je ale taková, že tentokrát moje tělo začíná vyloženě řvát, že chce jíst a pít, jinak se dál nehne. (ale hlavně ne bagetu ani žádný pečivo) Celý seběh do Police dumám nad tím, co bych si koupila (protože přece nebudu dumat v obchodě, taková ztráta času).
Tak asi tu zmrzlinu, z Police to stejně asi třičtvrtě kilometru stoupá, to ji akorát za chůze sním.
Kupodivu s jezením zmrzliny za chůze do kopce nemám nejmenší problém (pokud tedy opominu skutečnost, že moje růžové gatě na pár místech zhnědly), jede do mě úplně sama. Bych za ten kopec zvládla i dvě. Konečně se mi potvrdí můj předpoklad, že za chůze se jíst dá.... Jen záleží co.
Kromě zmrzky jsem ještě vypila půllitru coca coly, u pramene na náměstí doplnila vodu, a na poslední úsek zas vyrážím celkem optimisticky. I když je pravda, že nohy už jsou unavené a moc se jim běžet nechce.
Asi 5 km až pod kopec Turov vede trasa víceméně po silnici, ale tady mi silnice ani nijak nevadí, protože to není rovina ale stále malé kopečky nahoru dolů. Do kopečka jdu, z kopečka pomalu „postiženě" cupitám a jsem celkem happy.
Kopec na Turov mě také nijak nepřekvapí, ani když ve stoupání po louce do mě sluníčko pere ostošest (stokrát lepší, než kdyby mrzlo). A schody tu také žádné nejsou, ty by mě taky dokázaly naštvat. Kopeček malý, mírný. Pohoda.
Akorát zhruba od Police cítím, že mě nějak začíná bolet nad kyčlí a jde mi to až do zadku (na tomhle místě už mě občas pobolívá asi dva měsíce, přesně od blbého nápadu vyběhnout si na Dobrošov, vždycky nejvíc to zlobí, když běžím dlouho po rovině, třeba na kopcovitém PKSCJ mě to nebolelo vůbec) Od Turova už je bolest celkem nepříjemná, i když v rychlosti mě asi neomezuje. No, co se dá dělat, na 90. km to vzdávat nebudu.
Nějak se skutálím dolů, největší boj svádím posledních půl kilometru před Chlívci, kde cesta jen mírně klesá. Chodit klesání jsem si zakázala, jenže zase to neklesá tolik, aby veškerou práci odvedla gravitace za mě a běželo to samo.... Uf.
A hurá. Přede mnou posledních asi 7 km.
Hm, a moje tělo, vidouc hospodu, začne řvát, že chce pivo, že jinak se dál nehne. To jsem si na to pivo dneska nějak navykla, dřív jsem během stovky nikdy pivo nepila, ono úplně bohatě stačilo před a po, že....
A jako na potvoru obsluha je někde bůhvíkde (cíl za rohem a já tady teď budu půl hodiny čekat na pivo, protože bez něho těch posledních 7 km prostě nedám, bomba). Když už to chci vzdát - rozum nakonec přece jen zvítězí nad zvrhlými choutkami - paní akorát příjde. Poprosím o malé pivo do velkého půllitru, aby bylo hned.
No jasně, víc jak deci a půl do sebe stejně nedostanu, hlavně že jsem ho musela mít. A pak mám ještě co dělat, abych ho hned za hospodou nevyvrhla do příkopu.
Ale psychicky mě to nakoplo, to zase jo.
Ke konci už se nestalo nic zajímavého. Jdu do kopce, chcípám, klušu z kopce chcípám, plácám se po rovině, chcípám. No hurá, už budu chcípat jen 3 km. Už je dva.. Z posledních sil ještě o setinu km/h zrychlím.
Do cíle dobíhám přesně o půl třetí. Na to, že jsem ještě v Broumově na loňský čas ztrácela půlhodiny, tak se mi aspoň čtvrthodina na posledních třiceti kilometrech stáhnout podařila (i s tím čekáním na pivo).
A kdopak mně to v cíli tleská? Vida, Iske se za námi přijel podívat ze Dvora. Ale fotit a natáčet by mě snad ani nemusel, určitě teď vypadám jako debil.
Oprava, vytlemenej debil.
Dílo dokonáno, sednu si na židli a sedím, už se zase nějak nemůžu hnout. Po asi třičtvrtě hodině se konečně dokopu osprchovat a pak půl hodiny zase sedím. Otevření hospody ve čtyři bylo perfektně načasované, dříve než hodinu a půl po doběhu bych tu dálku do ní (asi 20 m) totiž nepřekonala.
Stejně i v hospodě jsem nějaká marná. Ostatní se baví a já spíš spím. Ale zas odcházet se mi nechce, když je tady Iske a vypráví nám o záludnostech, které si na nás chystá na stovku podkrkonoším. Jako třeba, že na sjezdovku vyleje kýble s vodou, aby nám to do ní lépe klouzalo (no ještě že jen na sjezdovku a ne na nás).
Ale jinak moc nevnímám. Jen se občas proberu, zaslechnu nějakou větu a pak řeknu něco mimo mísu. Jako třeba když zaslechnu jméno Schrejber a už se podivuju, „tak on jde dneska Luděk stovku, jo, že jsem si ho nevšimla." A přitom celé sdělení( které jsem zaspala) znělo, že Tom je tady ubytovaný v penzionu Schrejber...
Když už to chci asi v sedm hodin vzdát ( dneska jsem oproti loňsku úplné budižkničemu, stovku jsem dala pomaleji, v hospodě nevydržím), začínám se konečně trochu probírat (asi zafungovaly dvě kafe) a zbytek dne už jsem relativně při smyslech. I tak jsem ale ráda, když se asi v jednu ráno společnost rozpouští a konečně můžu hupsnout do spacáku. Do sedmi do rána jako loni bych to letos fakt nedala. Inu, nikdo nemládne.
