9 - 10. srpna 2019
Na stovku Skalními hrádky jsem se moc těšila. Skály Českého Švýcarska mám moc ráda a navíc jsem tady letos strávila dovolenou, takže jsem většinu trasy měla prochozenou. A mně se na stovce vždycky jde mnohem lépe, když vede místy, kde to znám.
Start pochodu byl již tradičně v Krásné Lípě. Vzhledem k tomu, že Krásná Lípa je už pro mě dost daleko a vlakové spojení zahrnuje asi pět přestupů a dvě výluky, rozhodla jsem se nakonec využít nabídky Jirky Hofmana a jet s ním autem z Prahy. Do té se dostanu přeci jen jednodušeji.
Domluvili jsme se s Jirkou, že mě vyzvedne u nádraží Praha Libeň, kam jsem měla přijet vlakem z HK. Tudíž mě kapánek rozhodilo, když asi v půlce cesty vlakem přišel průvodčí a oznámil, že dneska pojedeme do Vysočan. Jako že vlak přijede pozdě, na to už jsme si asi všichni zvykli, ale aby se po cestě rozhodl, že pojede někam jinam? Ale zase bylo docela veselé, jak se střídavě ozývalo z vlakového 'rozhlasu' (který se změnou nepočítal) "příští stanice Praha Libeň" a do toho vždy prošel průvodčí a zařval "příští stanice Praha Vysočany". Tak si asi vyber.
Naštěstí, my, tvorové moderní technologií políbení, se podobnými nepředloženostmi nenecháme zaskočit. Stačí vytáhnout mobil, zapnout mapy.cz, plánování trasy a během minutky už vím, že Vysočany jsou od Libně vzdálené pouhých 1,5 km. Naštěstí jsem si nechala hodinovou rezervu. Usoudím, že přestože jsem obtěžkána cestovní taškou a spacákem, šance, že tam do té doby dojdu, je slušná. :)
V Libni už sedí Jirka Linhart (překvapivě jeho spoj do Libně dojel), tak spolu asi půl hodiny pokecáme a počkáme na Jirku Hofmana, který nás zde chvíli před pátou vyzvedne. Jede s námi také Zuzka a Jana.
Na cestě do Krásné Lípy je bohužel docela dost dopravních omezení a tak přijedeme až něco po půl osmé, což je o něco déle, než jsem čekala. Však jsem potom v hospodě tentokrát stihla jenom dvě a půl piva !!!
Dala bych krk za to, že to byl jeden z důvodů, že jsem pak s sebou tak blbě švihla o zem. Tak málo alkoholu v krvi, to se holt negativně projevit musí....
V hospodě jsme tedy pobyli jen něco málo přes hodinku, od osmi zhruba do čtvrt na deset, a už je čas vrátit se do zázemí akce a připravit si věci na další dlouhou štreku. Hlavně doufám, že čelovka tentokrát bude držet na čele. Naštěstí mě doma osvítil geniální nápad připevnit si vzadu pásek pérkem k vlasům, a když Ivana přispěje další vychytávkou, udělat si culík a dát si pásek čelovky pod culík (díky, Ivano), zdá se, že s čelovkou jen tak něco nehne.
A opravdu, perfektně držela celou noc. (spadla jenom když jsem spadla i já) Není nad dobré vychytávky. Akorát tedy nevím, jak to dělají plešouni. Možná sekundové lepidlo?
 |
| v hospodě před startem |
 |
| Jen 41 startujících a hned dvě moje jmenovkyně! Zvlášť ta poslední vypadá na nějakej slušnej oddíl.... |
Vybíháme do teplé srpnové noci. Opouštím areál mezi prvními třemi (to je tak to jediné, co na startu rychle svedu) a pak už se jen divím, jak mě stále někdo předbíhá nadpozemským tempem. Až mě všichni běžci předhoní a já zůstanu na lesní cestě sama, protože zas tak pomalá jako chodci přeci jen ještě nejsem. Na křižovatce chci radši konzultovat cestu s GPS a naštvaně koukám, že se mi ta potvora sekla. Takže vypnout, zapnout, počkat, než chytí signál.... Jó, mě možná i ti chodci dohoní.
První kontrola je asi na 4. km u pramenů Křinice. Dobíhá mě tady Dan, který má dnes bohužel zdravotní problémy, a tak rychleji běžet nemůže. Já rychleji běžet taky nemůžu, protože rychlejší tempo jednoduše nevyvinu (hrozné, jak jsou všichni na začátku rychlí, asi bych měla začít trénovat sprinty) a jeho tempo mi perfektně sedne. A ono zas také nemá cenu se na začátku někam hnát. Zvlášť proto, že první dva okruhy (10 km a 21 km) nemají moc velké převýšení a jsou hodně běhatelné, tak není dobré, aby se člověk odrovnal hned z kraje. První okruh 10 km vede dokonce téměř celý po vozíčkářské trase. Jak jsem se ale bála, že to bude pruda, nakonec se mi zde běželo moc dobře. Příjemné lesní, poté i polní cesty, úplná rovina to také nebyla (první polovina stoupala, druhá klesala), ale hlavní bylo, že mě nikdo nenutil vyvíjet tempo, které nevyvinu a Dan klusal hezky pomalu.
Bylo moc milé (i když určitě organizačně náročné), že na většině kontrol byli lidé a ne jen káčka s fixami. Jejich povzbudivá slova a úsměvy dodaly potřebnou energii do další cesty.
Trochu nás jen rozhodilo, že kontrola v Krásné Lípě byla už před náměstím, když naklikaná trasa byla se zacházkou na náměstí. No já jako poctivka jsem si tam těch 100 metrů zaběhla.
Po úspěšném absolvování vozíčkářského okruhu se vydáváme na druhý, delší okruh, který tentokrát pro změnu skoro celý vede po Koglerově naučné stezce. Na převážně lesních cestách se nic nemění, jen širší cesty tentokrát vystřídaly časté pěšinky, místo mírně zvlněně roviny tu jsou menší kopečky, ale i tak trasa zůstává parádně běhatelná. Tahle naučná stezka mě moc bavila.
V Kyjově (18. km) už na nás na tajné kontrole číhá Čihák (promiň Olafe, že Ti říkám příjmením, ale uznej, že "číhá Olaf" už tak nevyzní). A dokonce tu má i colu. Však na skalní úsek, který nás nyní čeká, bude energie potřeba. "Andy, tam se ti bude líbit." Volá na mě při odchodu.
A líbilo se mi tu moc. Dan měl tady totiž nějakou krizi a šel dost pomalu, tudíž já, která se v těch skalách pohybovala o malý chloupek rychleji, jsem si najednou připadala děsně mrštná a šikovná. A když si připadám šikovná, tak mě to baví. :) A taky, na rozdíl od mnohých ostatních, jsem tady nenabloudila ani metr (jako ostatně na celé trase), protože za prvé mám vymakaného Garmina, který chytá solidně signál i ve skalách, což se o mobilech říct nedá, a za druhé si tady z červnové dovolené snad pamatuji skoro každý schod.
Když však skončí skalní terén, ukáže se, že už jsem rychlejší než Dan a tak pokračuji dál sama. Stále po Koglerově NS, většinou pěknými lesními cestami a pěšinami, se ubírám k další kontrole, která je na rozhledně Vlčí hora. Co už však tak pěkné není, je skutečnost, že začíná pršet. A za chvíli už leje jako z konve. Sice je pravda, že dusno, které před deštěm panovalo, bylo dost dusné i na mě, ale za mě pořád lepší než tahle průtrž mračen.
(pobavilo mě jak pak Olaf na fb psal, že v noci byl slabý deštík :) )
Naštěstí je stále celkem teplo, navíc většinou klušu, tak mi není zima, ani když jsem durch mokrá. V podobných situacích, kdy člověku není úplně do zpěvu, se snažím vylepšit si náladu tím, že si říkám, že vždycky může být hůř. Třeba kdyby bylo pět stupňů nad nulou, tak by bylo hůř. (a když jsem si o pár kilometrů dál rozbila hubu, tak bylo taky hůř, a to už ani skoro nepršelo)
Z Vlčí hory seběhnu do Zahrad a dále do Krásného Buku, kde je další tajná kontrola. Odsud už to je kousek po silnici přes kopeček dolů do Krásné Lípy.
No a tam se to stalo. Na té silnici musel být nejspíš nějaký hrbol (i když zpětně jsem místo nezkoumala), asi jsem také lehce polevila v koncentraci (kdo by taky na silnici furt čuměl pod nohy)... Docela v rychlosti jsem škrtla o hrbol (pěkně profesionálně s rozeběhem, jako atlet před skokem dalekým) a už jsem letěla. Moje poslední myšlenka byla, že bude asi po mě...
Válím se po zemi (gravitace zafungovala) a s údivem zjišťuji, že jsem celá. Kromě toho, že jsem si trochu vyrazila dech, mám asi odřená kolena a pálí mě dlaň a loket, se mi nic horšího nestalo. Ale tak, když už jsem na zemi, asi minutu si posedím. Musím se vzpamatovat z toho šoku.
Sbírám čelovku (která odletěla asi deset metrů daleko) a koukám, že vizuelně to už taková hitparáda není. Krev mi teče z obou kolen, dlaně i lokte, navíc se mísí s velkým množstvím špíny, kterou mám skoro všude.
No aspoň že jsem se zrakvila kilák před kontrolou v T klubu, kdybych v tomto stavu měla někam pokračovat dál, akorát bych svým zjevem zbytečně strašila další účastníky...
Asi 100 metrů jdu, ale potom už se pomalu rozběhnu. (s rozeběhem na další let, chi chi) Ne, to už si pohlídám, jednou stačilo. Mám radost, že kolena skoro nebolí. Víc to odnesla ruka.
Dobíhám do T klubu a hned mažu na WC k umyvadlu a snažím se ze sebe omýt všechnu špínu (doufám, že tady pak nikdo neuklouzne, voda je všude) To už na mě kouká organizátorka Helča, jak jsem se zrasovala. Naštěstí tady má dezinfekci a obvazy. Zaváže mi rozbitou dlaň, nebylo by úplně dobré s krvácející rukou lézt po špinavých žebřících, které nás ve skalách čekají a praví, že ta dlaň se jí vůbec nelíbí, jak je rozseklá, že to je skoro na šití.
Taky nadělá. Takových podobně rozseklých pracek už jsem za život měla. Tak z toho leze trochu maso, no bóže. Stačí zalepit náplastí, a ani to není vidět....
Akce ruka zabrala skoro dvacet minut, dalších necelých deset ještě strávím občerstvováním, ale to už akorát přichází Dan a Zuzka, tudíž usoudím, že je nejvyšší čas vypadnout. Já jsem totiž vždycky ráda ta, která je o krok napřed. :)
A taky by ještě Helču mohlo napadnout zavolat na mě sanitku, takže rychle pryč.
 |
| umělecké zátiší: bonbony Mentos po průtrži mračen |
 |
| a moje dlaň asi 4 dny po pádu |
 |
| a ruka |
Pokračuji dále stále většinou pohodlnými lesními cestami, nejprve po zelené, poté po žluté tur. značce, až k louce na Tokáni, která už je takovou branou do centra NP České Švýcarsko. Při chůzi je ruka celkem hodná, ale jakmile se rozeběhnu a začnu kmitat rukama, krev z lokte docela stříká (z dlaně sice nestříká, protože je zavázaná, tak aspoň prosakuje). No tyjo, snad tady nevykrvácím.
Ale k chůzi z kopce se nesnížím. Copak jsem nějaký turista na vandru?
Kousek před Tokání se na cestě začínají objevovat první skály. A brzy na to se dostávám k prvnímu adrenalinovějšímu úseku, čímž jsou Úzké schody (v reálu tedy spíše úzké žebříky). Pohoda, tohle jsem na dovolené trénovala.
Hm, jenže směrem nahoru. Což, jak se ukazuje, bylo trochu jednodušší než směrem dolů. První dlouhý žebřík ještě slezu (i když se na něm třesu jak ratlík, nedělají mi dobře výšky a díry pod sebou), přistanu na nějakém kovovém roštu (všude kolem zas díra) a marně přemýšlím, jak vlézt na další žebřík , když nemá nahoře prodloužené ty postranní tyčky, a z mého pohledu není kde se čeho pořádně chytit.
Asi minutu jsem se tam točila jak holub na báni (bojím), pak jsem se rozbrečela a podle vzoru "kdo uteče, ten vyhraje" vylezla zpět nahoru. Tím, že to tu znám, vím, že žebříky se dají souběžnou cestou obejít. Naštěstí v lese je pusto prázdno, a tak mě nikdo nenapráská. Takže jsem se rozhodla, že se napráskám teď sama. Doufám, že dodatečně ještě nedostanu penalizaci. Ale zase tou zacházkou k žebříkům jsem si trasu akorát prodloužila (a co jsem pak slyšela, někteří to tady vzali po té souběžné žluté rovnou) a poté jsem navíc vylezla na Mariinu skálu i Rudolfův kámen, kam myslím ani všichni nešli.
Dole, na rozcestí žlutých, jsem se radši ještě zaběhla podívat k dolnímu konci žebříků, jestli tam nečíhá tajná kontrola.
 |
| tenhle vysoký jsem ještě slezla (fotka je z dovolené) |
Klesání ke skalnímu hrádku Falkenštejn je příjemně běhatelné a ani kopec k němu není nijak vysoký. Zatímco hodně lidí nadává, jaká mostrózní železná konstrukce tady vyrostla, já jsem za ni ráda, protože, co znám z doslechu, jaký náročný skalní výstup tady dříve byl, já bych ho se svou nešikovností nejspíš nezvládla. Cestou dolů se akorát míjím s paní kontrolorkou. Usoudím, že její razítko už nepotřebuji, kontrolu jsem si nahoře označila fixou.
Zklesala jsem dolů (na kraj Jetřichovic), takže nyní zase hezky zpět nahoru. Trasa nyní vede centrem NP přes Jetřichovické vyhlídky. Bohužel, z popisu mi příjde, že výstup na ně je pouze dobrovolný, avšak stažená trasa v GPS na ně vede. Mám jít? Nemám? Navíc bojuji s nějakou krizí, kopec k rozcestí Punkartický les mě zmáhá sám o sobě a navíc lézt ještě na Mariinu skálu... Nakonec se ale pro klid svědomí rozhodnu na obě vyhlídky zajít. Skalní výstup částečně po skále, schodech a žebřících je pro mě lehce adrenalinový, třeba mě to trochu probere.
Tyjo, ale jestli tady někam zahučím, když jsem sem ani nemusela?
Nakonec vše dobře dopadlo, když tedy nepočítám asi tři bolestná zavytí, když jsem se odřeným loktem nebo kolenem ťukla do skály či kovového žebříku.
 |
| mostrózní konstrukce na Falkenštejně (fotka je z dovolené) |
 |
| Mariina skála (fotka je z dovolené) |
 |
| Rudolfův kámen, abyste viděli, že tam vylezu (fotka je z dovolené) |
 |
| nějaká ta panoramata (fotka je z dovolené) |
Vyhlídky trasu sice příjemně oživily, to však nic nemění na tom, že jsem stále nějaká přichcíplá. Ach jo. A to jsem se na tuto akci tak těšila. Přemýšlím, jestli mi ubírá energii pochroumaná ruka, nebo jsem unavená z předešlých stovek, kterých jsem přece jen v posledních dvou měsících absolvovala celkem dost... V každém případě se vleču jak mátoha. Navíc cesta mezi skalami je plná šutrů a kořenů, které se po dešti ještě pěkně kloužou. Běh je nemyslitelný, párkrát sebou málem švihnu, i když jen jdu. (A to mi tahle cesta připadala na dovolené pěkně rychlá. Jenže to jsme také chodili kolem dvaceti km denně.)
Ne, takhle to dál nepůjde (a jestli to takhle bude pokračovat, tak to asi vzdám). Navíc mám hlad a žízeň. Sedám si na pařez a vytahuji z báglu plněný kroasant. Zavírám na chvíli oči, jsem unavená a ospalá, potřebuji si chvíli odpočinout.
Probudila jsem se, když nade mnou začla hlasitě krákat nějaká vrána. No, je to možný, já tady usnula.
No, to by mě zajímalo, jak dlouho jsem tady spala. Bohužel od té doby, co mi před čtvrt rokem chcípla baterie v hodinkách, a já jsem se ještě nedokopala ji vyměnit, je můj pojem o čase trochu horší...
Jak se zvedám, na cestě se náhle objeví Jirka Linhart se Zuzkou. A jejda. Rychle pryč.
No vida, najednou mi to celkem jde. Ne, že by to bylo uplně dokonalý, ale aspoň se mi už nechce spát. Ani vzdávat.
A ani se mi úplně nechce na Šaunštejn. Prostě ten krok nad propastí, který člověk musi udělat na konci relativně vysokého žebřiku a přesunout se na skálu vlevo, mi nedělá úplně dobře. Ale nakonec to bylo v pohodě. Objevil se za mnou totiž Honza Vocásek, který za mnou lezl jak vocásek, tudíž nebyl prostor na nějaký 'tyátr'. A spadnout jsem si taky zakázala, protože to bych taky mohla spadnout na něj a já nikoho na svědomí mít nechci. Ani po smrti.
Pod vrcholem nestačím zírat. Ony tu jsou pohodlné dřevěné schody! (v červnu se muselo celkem krkolomně nahoru po skále) Jé, ti řemeslníci jsou zlatí.
Ze samé radosti vytáhnu mobil. Dobytí Šaunstejnu si musím zvěčnit.
 |
| Šaunštejn |
 |
| Šaunštejn - kontrola |
 |
| Šaunštejn - výhledy |
A hurá dolů. No jo, zas ten pitomej krok do strany. Aspoň si dodávám odvahy tím, že pošťuchuju Jirku, který právě leze nahoru. "No nezdržuj, kdo na tebe má čekat." Jirka odvětí, ať mu koukám navalit vodu, že mu došla, nebo mě tam schodí. No ještě to tak. Se právě bojím, abych dolů nezahučela i bez jeho přičinění.
Ale takovou radost mu nemůžu udělat.
Uf, Šaunstejn úspěšně zdolán. Hned je svět růžovější. Pomalu odcházíme ze skal, teď už na trase nic krkolomného není.
Společně s Honzou pokračujeme na Mezní louku. Trochu mě štve tím, jak povídá, že už nabloudil asi 10 km, a kdyby nebloudil, byl by tak o 2 hodiny rychlejší.. Hm, já nenabloudila nic. To jsem sakra takový slimák? Asi mu budu muset za trest utýct....
Na Mezní louce na nás čeká další tajný kontrolor. Ze zvědavosti koukám, kdy tady byly holky. Hm, Mirka před hodinou a Ivana dokonce před hodinou a půl. Ale to jsem čekala. Skoro hodinu jsem prozevlovala a moje tempo ve skalách také nebylo bůhvíjak závratné. Tak to už je asi nedoženu. Jedině, že bych se nestavovala v hospodách a letěla jak střela, což je bohužel v rozporu s tím, že mám hlad a jsem unavená jak kotě.
No aspoň na Mezní louce se nezdržuji (někteří závodníci se stavovali v hospodě na pití), usoudím, že ty tři kiláky do restaurace Zámeček, kde je další kontrola, to už vydržím.
Dám si rovnou dva talíře polévky, k tomu perník (jak ho jím a drobím nad polévkou, tak mám pak polévku s perníkem, ale to vůbec ničemu nevadí), půl litru malinovky, půl piva a je mi blaze.
Jediné, co se mi úplně nelíbí, je to, že nyní, šest hodin po pádu, najednou začínám cítit, že jsem si trochu narazila žebro (a?), zvlášť, když se zhluboka nadechnu, tak mě to docela bolí.
Jak mě rozbitá ruka nechávala naprosto v klidu, tohle mě už docela znervózňuje.
Ale Zuzka, která právě přišla, říká, že jestli mě tam nepíchá, že by to mělo být dobrý.
A hrozně se diví, proč jsem si pod sebe při pádu nedala ruce. Hm. A brzdit vepředu jsem měla asi čím? Hlavou? Náhodou si stojím za tím, že za dané situace a rychlosti jsem ještě spadla nejlíp, jak jsem vůbec mohla. (však také pády často trénuju :) )
Proseděla jsem tu lehce přes dvacet minut, ale při odchodu se po delší době cítím celkem životaschopně. Užívám si klesání do Vysoké Lípy. Bohužel následující krkolomný sešup k Dolskému mlýnu už je spíše za trest, to prostě neumím ani sejít. Tady bych už snad byla rychlejší směrem nahoru.
 |
| Dolský mlýn |
Rozumným táhlým stoupáním prokládaným i rovinkami pokračuji po naučné stezce Růžová na rozhlednu UFO. Tedy pardon, Růženka, ale vypadala jak UFO.
Až jsem ji z toho šoku zapomněla vyfotit. :(
A na rozhledně ..... No jistě, číhá Čihák. A prý, "Andy, no kudy to lezeš?"
Cesta vedoucí k rozhledně byla totiž pod rozhlednou přehrazena ohradníky a byla na ní cedule s šipkou doleva a nápisem "přes pastviny". Tak jsme šli s Mirkem (kterého jsem kousek před rozhlednou dohonila) přímo přes pastviny. A jelikož těsně pod rozhlednou pastviny nějak skončily a začlo křoví, tak potom přímo křovím....
Olaf nás tady drze natáčel , tak jsem si myslela, že si sem to video dám, ale Fb mě nějak přechytračil a nenabídl mi položku "uložit" jako u fotek....
Z rozhledny kousek klesáme dolů, tudíž kousek popoběhnu, ale i kdybych nakrásně přemohla svou lenost a chtěla pojmout druhou část běžecky jako na TŠ., tady to prostě nejde. Jen co se totiž rozběhnu, už mi zas v cestě stojí další kopec. Po Růžence pro změnu Růžovský vrch. A aby se to nepletlo, jdeme stále po Růžové NS.
Jó, jen růžová to může být, tydydududydydududypdyp...
A stejně jako na týnišťské stezce TARSAN, už se tady zase s chodičem Mirkem hezky naháníme. On sice neběhá, ale jde, a stále jde konstantní rychlostí 6 km/h, bez ohledu na charakter terénu. No, chápete to někdo? Po solidní cestě z Růženky dolů mu utíkám, do pěkného krpálu na Růžovský vrch lehce ztrácím, a střemhlav dolů, jak tady ta pitomá pěšinka z vrchu vede, navíc po samých kluzkých šutrech a kořenech, samozřejmě těžce ztrácím...
Sice se pak 2 km dolů po louce do Srbské Kamenice zas hezky proběhnu, abych bohužel takto získaný náskok vzápětí zazdila, když se ve vesnici na deset vteřin zakecám s Mílou Liškou, který si tudy drandí na kole (kdyby radši podpořil svou účastí pochod, místo aby si dělal soukromé cyklovýlety), a úplně zapomenu odbočit po značce vpravo. Ona by se sice po silnici dala vesnice projít také, ale nechci riskovat, že na žluté bude tajná kontrola, tak se těch asi 150 m radši vrátím.
Následující takřka kolmý kopec na Strážiště byl, přátelé, humus všech humusů. Jak toto tady proboha vyrostlo! Hlavně s tímto kopcem nikdo tak nějak nepočítal. No, naštěstí byl aspoň relativně krátký.
A měl vrcholovou prémii. Kousek za ním totiž byla kontrola s pitím a báječným občerstvením. Tvaroháče, cvibochy a zelníky. Mňam.
Vezmu si rovnou dva cvibochy. (pro neznalé, buchty s ostružinami)
"Jé. Vy ještě po tolika kilometrech běžíte!" Diví se paní na kontrole.
(Právě že už moc neběžím. Běžím, jenom když vidím žrádlo :) )
A taková dálka, 116 km? A máte ještě v budoucnu nějaké vyšší cíle, u kolika km byste tak chtěla skončit?
Chichi. Právě že už jsem skončila , když jsem před čtyřmi lety ušla 225. Teď už zas běhám jen tyhle dětský do stodvaceti.
Z kontroly se mi dál vůbec nechce, odlepím se hlavně díky skutečnosti, že za 6,5 km mě čeká další. Cvibochy mně nějak nabudily chuťové buňky, celých 6 km nejspíš myslím jen na to, jak si zas v hospodě posedím a znovu se najím, protože jinak nevím, jak si vysvětlit skutečnost, že si těchto 6 km vůbec nepamatuji...
Ono vůbec dneska mně z celé trasy nejlépe sedly ty občerstvovačky. Cpát se a nemuset nikam chodit - sen každého pochodníka.
Na vracečce k hospodě v Jetřichovicích potkávám Toma (měl na mě hodinu náskok, teď má tak půl, taky asi moc žere) a povídá mně, že v restauraci si můžu dát dokonce hotovku. No vidíte to? Jen blázen by šel dál.
Sice se nejdřív zeptám, jak dlouho to asi bude trvat (přece jen půl hodiny na jídlo bych nečekala), ale když mě paní ujistí, že knedlíky s uzeným a se zelím budou hned, už mě nic nezastaví, abych si je neobjednala. A fakt jsem je měla asi za minutu na stole.
Tyjo, takový tři velký (se odsud asi nehnu). Ale zase na druhou stranu, čím déle je budu jíst, tím déle si posedím a odpočinu. Co se týče chození a běhání, je to dneska trochu slabší...
Poseděla jsem zde asi 25 minut. Při mém odchodu se už zase míjím s Danem, Jirkou a Zuzkou.
Jsem sice krásně napapaná, bohužel taky kapánek těžkopádná. Běžet nějak po těch knedlících úplně nejde.
A tak nějakou dobu jdu společně s Mirkem a nikam před ním neutíkám. Pokračujeme po místní zvláštnosti tzv. tesané cestě. Přiznám se že jsem měla docela vítr, aby se taková cesta neukázala být např. nějaká úzká římsa vytesaná do kraje skály, kde bych mohla žuchnout dolů, ale nakonec to je naštěstí úplný opak, tj. koryto vydlabané mezi skalami, kde se opravdu nikam žuchnout nedá. Což ovšem neznamená, že by se tu šlo nějak pohodlně.
Bohužel nejsem pouze těžkopádná, jsem také líná, tudíž vytáhnout foťák z kapsy jsem vyhodnotila jako moc velkou námahu. Tím pádem na místě, kam bych vložila fotku tesané cesty, (ne)bude nic.
 |
| tesaná cesta, bohužel nic |
Jak už spolu s Mirkem pár kilometrů putujeme, trochu se i rozhovoříme.
"Tak nám zapršelo, porostou houby." Odtuší Mirek.
"Chodíš rád na houby, jo?"
"Né, to vůbec." Zděsí se. "To je pořád jen samé zdržování. Nejdřív se musí houba najít, pak se pro ni sehnout... Já se nejraději co nejrychleji přesouvám z místa A do místa B."
(no jasný, nebo v případě stovek taky občas z místa A do místa A, žejo :) )
Jo, tak to já taky, na nějaké zdržování, focení a kochání moc nejsem. Ještě tak u toho jídla se dá chvíli vydržet ...
Docházíme do vsi Studený, za kterou už nás vyhlíží jeden z posledních, ale bohužel také nejbrutálnějších kopců trasy Studenec. (cca 400 m+ na 4 km)
No tak, i ten nejméně schopný turista vyleze do kopce alespoň metr a pak sebou teprv sekne do trávy. Kdepak já. K totální nemohoucnosti mi postačí skutečnost, že ten krpál nad sebou vidím. "Mirku, pokračuj dál sám, já si před tím výšlapem asi chvilku zamedituji na pařezu...."
A podrbu si zespodu nožičky, už jsou zase nějaké otlačené.
Naštěstí psychická i fyzická očista celkem zafungovala, kopec nakonec není vůbec tak hrozný, jak jsem se bála. Nahoře ze sebe dokonce vykřešu poslední zbytky sil a vytáhnu foťák.
 |
| rozhledna Studenec |
 |
| výhled |
Navíc náladu mi vylepší i setkání se známými padesátkaři: Jirkou Větvičkou se Zdeňkou nebo s Ivanou s Filipem. Všechny hrozně zajímá, jestli tím obvazem na ruce matu soupeře, že jsem mrzák, nebo mrzák opravdu jsem....
Bohužel už mě tady dohání Jirka Linhart (ale Zuzka prý ještě zůstala v hospodě), navíc skutálet se od rozhledny po těch šutrácích dolů, to je taky výkon pro akrobata (čili mi to "hrozně jde").
Pod Studencem chvilku zabrzdím u další tajné kontroly s pitím a o kousek dál pro změnu na chvilku zabrzdím v houští, protože po těch knedlících potřebuji na velkou.
"Á do prdele," zakleju, když zjistím, že jsem si utřela zadek nejen kapesníkem, ale částečně i obvazem ...
Kousek za Studencem mě dobíhá Milan Mikulášek, moc dlouho ale se mnou nepobyde a zas uhání pryč. První polovinu prý šel s Jirkou Hofmanem a teď v té druhé se rozhodl zahrát si hru, kolik účastníků zvládne předběhnout a celkem se mu daří.
Stoupání na další kopec, Chřibský vrch, už je naštěstí milosrdné. Asi půl kilometru se z něho vracíme stejnou cestou, když v tom se najednou proti mě objeví Jirka se Zuzkou! Do prčic, neměla být ještě v hospodě? Rozdíl mezi námi může být tak pět minut. Šrotuju. Bude se mě snažit předhonit? (nejspíš půjde s Jirkou a ten asi moc běžet nebude, ale těžko říct. )
No asi se do cíle trochu proběhnu. Však to už mám z TŠ natrénované.
Z Chřibského vrchu dolů do Chřibské letím rychlosti blesku. Mirek, kolem kterého jen prosvištím, vyvalí očí. Nejspíš to musí vypadat, jako kdyby mě honila Zubatá s kosou. A ona přitom jenom Zuzka.
No vida, jen mě někdo honí, najednou to jde. To by člověk neřekl, kolik energie mu zbyde po sto kilometrech. (i když je pravda, že jsem se dnes moc nehnala) A také určitě sehrálo velkou roli, že na posledních dvanácti kilometrech jsem se konečně dočkala běhatelných cest, na kterých umím být rychlá.
Z Chřibské cesta sice docela stoupá, ale z Rybniště už to je zase spíše rovinka a závěrečné klesání od Haničky jsem si pochopitelně užila ze všeho nejvíc. Akorát po asfaltu přes Krásnou Lípu už se mi nějak běžet nechce. A ještě bych mohla zase spadnout, žejo, silnice jsou nebezpečné.
Těsně před cílem se ještě na vteřinu zastavím a pokochám se pohledem na rybníček s kachničkami... A je to. Mrzák došel.
"Ukaž ruku." Vybafne na mě Helča, jen co mě zmerčí.
"No vidíš, už to nevypadá tak hrozně."
(jako kdybych neříkala, že mi nic není)
Chvíli s ostatními pokecám, jdu se osprchovat, ale na to, abych se dopotácela půl kilometru do hospody, nějak nemám sílu. Jo jo, je to dneska se mnou fakt na pováženou, když už únava přebije i chuť na pivo...
Chci se jít vyspat, ale ani to se mi moc dobře nedaří. Kvůli odřeným kolenům a ruce je vůbec kumšt přejít ze stoje do lehu, kvůli naraženým žebrům pak pro změnu ležet. Ale kupodivu nakonec jsem na chvíli usnula.
Ve tři ráno to ale vzdávám a jdu si radši sednout dolů a počkat, až se Jirka Hofman trochu prospí a doveze mě do Prahy. S pěti přestupy a dvěma výlukami se mi nechce cestovat ani zpět.
Díky moc všem organizátorům za tuto pěknou akci s krásnou trasou a výborným občerstvením. Bohužel já jsem si ji letos neužila úplně tak, jak bych chtěla, ale i tak to bylo pěkné.
 |
| třetí žena |
,
Žádné komentáře:
Okomentovat