Týnišťské šlápoty 2020

24. - 26. 7 . 2020

121 km / 3650 m+, 26 hod. 29 min.

(fotky z Orlických jsou z loňského odznačování, od Říček dál z toho letošního)

Jsem moc ráda, že když už koronakrize měla zasáhnout, zasáhla už na jaře a neovlivnila moje dva nejoblíbenější letní závody, což jsou Červenokostelecká a Týniště.

Každý si asi občas na stovkách dáváme nějaké cíle. Pro začátečníky může být cíl dojít do cíle, pro ty nejlepší vyhrát nebo být aspoň na bedně, pro ty ve zlatém středu dokončit v nějakém čase, pro ty pomalejší si to prostě užít... Já jsem po držkopádu na Červenokostelecké stovce měla tentokrát cíl jediný - nerozbít si na trase hubu. Tudíž to, že můj čas byl opět trochu pomalejší, bylo zčásti zapříčeněno i tím, že jsem musela hlídat každý šutr a kořen, abych o žádný nezakopla (a všichni dobře víte, kolik jich na trase bylo), což mě logicky zpomalilo. Ale mise byla splněna. Tentokrát jsem nikde nespadla.

(I když plnění mise mělo i svoji stinnou stránku, že jsem chvílemi moc nevnímala, kudy jdu, protože jsem furt čučela pod nohy.)

Koleno po Červenokostelecké docela dost bolelo ještě celý týden, co jsem byla na dovolené. A když už konečně bolet přestávalo, švihla jsem sebou ve skalách na Kokořínsku znovu a narazila si pro změnu to druhé (naštěstí už ne tolik). I tak by se ještě tak dva tři dny klidu navíc hodily.

Ale pokud člověk nemá nic zlomeného, tak se na ŤŠ prostě jede. O tom žádná. Letos už pojedenácté.

Start TŠ byl letos z mého rodného Náchoda. Jak pak někde Jirka Učík psal, start prý ze známých důvodu musel být z Náchoda - nevím, jestli jsem byla jediná, ale mně ty známé důvody nějak unikly. Sice člověka logicky napadne, že by tento ročník mohl být pořádán na mou počest a tím pádem logicky z mého rodného města, ale zároveň člověka taky napadne, že by ho o tom mohl někdo informovat... Nebo alespoň krátká zmínka na diplomu... Vzhledem k tomu, že nic takového se nekonalo, tak přece jen ty důvody musely být asi trochu jiné...

Olaf nabízel místním možnost startu z Náchoda (bez nutnosti jezdit do Týniště na prezentaci), což jsem rázně zavrhla ještě dříve, než s tou nabídkou vůbec přišel. Jako co v Náchodě? Vždyť tam jsem každý den. Stovka je pro mě mimo jiné také výlet, poznávání nových krajin a tak, startovat přímo z domu bez možnosti jet někam na výlet mně přišlo takové hloupé.. Navíc kromě toho jsem zvyklá, že před startem se vždy trochu popije (zvlášť když je letos ten jubilejní třicátý ročník), pokecá se stejně postiženými jedinci. A o tohle všechno bych měla přijít?

Přestože někomu to nejspíš přišlo divné (mně by zas přišlo divné jít z domu rovnou na start), jela jsem na prezentaci do Týniště. No nejdřív pochopitelně do té hospody. Sešli jsem se zde opět v hojném počtu, místní pizzérka už je jako místo útočiště před Týništskými šlápotami vyhlášená, a večer nad čtyřmi sklenicemi piva a pizzou ve stylu "co ostatní stoly daly" (sice jsem si původně chtěla dát salát, ale když si holky daly pizzu, kterou nebyly schopné snít, tak je škoda ji vyhodit...) příjemně utekl. Až moc rychle, řekla bych. V devět hodin odcházíme na prezentaci a ve třičtvrtě na deset už nás odvážejí autobusy do Náchoda na start.

Naštěstí na rozdíl od obou našich Pavlíků (jeden křestním jménem, druhý příjmením) jsem si vybrala bus, ve kterém žádný průvan nebyl, a tak třičtvrtěhodinová cesta proběhla příjemně a v poklidu.

foto: Jirka Hofman

Start byl v Náchodě Bělovsi, což bylo dobré, protože odsud to mám do centra domů dobré tři kilometry, takže by se mi domů samotné chodit nechtělo, ani kdyby se mi domů chtělo. Ale mně se domů nechtělo vůbec, na TŠ se vždy celý rok těším jak dítě na Ježíška, tak přeci nepůjdu před startem domů.

Co se mi jediné chtělo bylo se někde vyčůrat, buhužel na první pohled jsem žádný optimální úkryt nenašla a nebyla chuť se tím podrobněji zabývat. Rozhodla jsem se tedy vydržet do lesa a pak očůrat některý z patníků hraniční stezky...

Doba do startu utíká hodně rychle a už je to tady - třicátý jubilejní ročník TŠ je odstartován. Na rozdíl od ostatních běžících natěšenců se dávám pouze do chůze - na těch asi 20 metrů, než cesta zahne po patnících kolmo vzhůru, fakt nemá smysl se rozbíhat...

Přestože kopce kolem Náchoda dobře znám, přiznám se, že trasa, kterou vedly šlápoty na první kopec  Dobrošov, by mě jen tak nenapadla. Jestli to nebude tím, že většina lidí, když chce vyjít na kopec, zvolí si trasu nejkratší a nejpřímější... Jak už ale víme, Olaf to má trochu jinak. Kopec se dá přece dobře využít k tomu, že vystoupámě třeba do jeho půlky, pak to celé zklesáme dolů a tím pádem potom zas můžeme stoupat o to více a radostněji :)

A není nad to, když už na něho vylezeme, dát si to ještě trochu dolů  a užít si pak tu radost z výstupu podruhé. Vlastně se divím, že se z Dobrošova klesalo jen do Ameriky, taky to mohle vést zpátky dolů do Náchoda a pak zase znovu nahoru...

I když své výhody takovýto způsob výstupu také má - stoupání se proloží klesáním, v kterém si člověk odpočine. I přesto  mi to ale dneska nějak nejede. Přemýšlím, jestli jsou na vině čtyři piva (ale před Červenokosteleckou jsem měla taky čtyři a běželo se mi pak pěkně), nebo snad čtyři kila, která s sebou poslední dobou nosím navíc, nebo snad skutečnost, že jsem se teprve včera vrátila z dovolené, kde jsme celou dobu přespávali v autě, a potom jsem vždy taková nějaká rozlámaná... , nebo snad ty velké kopce.... Normálně podezdřívám Olafa, že ty kopce nastavil, aby byly vyšší. Takhle velký mi fakt nikdy nepřišly...

Ale jinak si to užívám. Miluju akce, které vedou místami, kde to znám. Závodit jsem sem dneska nepřijela, na to aktuálně formu nemám (a podle toho, jaká byla letos konkurence, tak bych neměla šanci, ani kdybych formu měla) a koneckonců čím pomaleji začnu, tím víc sil mi zbyde do druhé půlky. No ne?

na první tajné kontrole, foto: Filip Smetana

Jestli bylo tempo do kopce lehce šnečí, z kopce to není o moc lepší. Síce si příjemně zaklušu po pěkné luční pěšince do Jizbice, sešup dolů do Pekla už je ale tak dobrý na mufloní skok..., navíc jsem si zase vzala Hoky (s tím že 120 km je hodně a vyšší míra tlumení příjde vhod), v kterých já se v technickém terénu asi nenaučím běhat nikdy. K tomu si připočtěte staženou zadnici, že sebou zase někde švihnu. A koleno naražené na dovolené taky pořád lehce cítím...

Jsem ráda, že jsem bez pádu dole a snad i vítám změnu směru opět střemhlav vzhůru na rozhlednu Sendráž. První kilometr stoupání si celkem užívám (při stoupání aspoň člověk nemusí dávat takový pozor, aby někam nespadl), pak už mi to začíná lézt krkem. Prostě to nejede. Navíc na vršku z té námahy dostávám takový záchvat kašle, že mě na chvíli poleje hrůza, že se tady objeví tajná kontrola a okamžitě mě diskne, že tady šířím covid.

Naštěstí kašel jak náhle přišel tak i odešel, takže v tomto ohledu jsem si mohla oddechnout...

Jak začátek byl mírně řečeno trochu utrápený, výstupem na rozhlednu jsem si to hodně vynahradila. Za světla se na ní sice lehce klepu strachy (ale taky ji zdolám), za tmy si výstup jenom užívám. Jenom při chůzi dolů se mi z točitého schodiště motá hlava ještě deset metrů za rozhlednou...

Noční idylka však netrvá dlouho a je zhacena mou čím dál akutnější potřebou odskočit si na velkou. (Ne, ta piva mi tentokrat opravdu vůbec nesedla...) No přiznám se, že kdybyste se mě zeptali, jaký byl můj nejradostnější okamžik na trase, tak to byl bezesporu ten, když jsem na kontrole ve vsi Sendráž zjistila, že v areálu mají WC. Prostě co si budem povídat, když to na vás příjde, není nad to posedět si na klasické české sněhobílé záchodové míse. Prostě jako doma.... Sice je pravda, že jsem tam seděla snad i o něco déle, než bylo vyloženě nutné, poté jsem se pro změnu zasekla u Egona a stále lehce pod vlivem alkoholu brebentila o zážitcích z dovolené, také než jsem sezobla něco málo k snědku.... Přicházela jsem asi jako osmdesátá (což nebylo úplně podle mých představ) a odcházela jako devadesátá. Zato s lehkým pocitem na těle i na duši, navíc s radostnou perspektivou, že nyní by výškový profil měl být trochu normálnější...

Prudký kopec dolů opět seskáču s ladností hrocha, pak už ale nastupuje věc na tomto pochodu zatím nevídaná, jen mírně stoupající rovina. (ano, občas i popoběhnu). I dále už se střídají jen samá relativně menší stoupání a klesání, přesně jak mi to vyhovuje, a tak se v tomto úseku až do Dobřan celkem rozjedu a zpětně bych asi řekla, že mě bavil nejvíce z celé trasy, protože tady na to běhání po rovině a z kopce ještě bylo sil dost.

První kopeček byl k hradu Frymburk (celkem mě překvapilo že kontrola nebyla nahoře u hradní zdi, ale vzhledem k tomu, že byl hrad kolem dokola obehnán páskami, tak by to Olafovi asi neprošlo), kde jsme se mimo jiné mohli pozdravit i se skřítkem Frymbulínem - průvodcem místní naučné stezky. Poté z kopce k poutnímu místu Rokole a do obce Tis, kde začínalo první vlastní značení (až dosud vedla trasa po turistických značkách nebo naučných stezkách), které bylo také prvním a posledním, které vedlo po cestách, kde jsem to znala. Cesty po vlastním značení, které pak následovaly ze vsi Rzy k bunkru Skutina, už mi neříkaly vůbec nic, i když turistické trasy v této oblasti mám prošmajdané solidně. (i když částečně to bylo zaviněno i tím, že pro některé "cesty" byl název "cesta" opravdu silné slovo - spíše se jednalo o vyšlapanou kolej v nějaké louce) A úplně podobně to platilo i pro cesty ze Skutiny do Dobřan. Jen asi 400 metrů před Dobřany jsem zažila slabé deja-vu, že už jsem tu snad někdy byla - a ano, tato cesta totiž vedla k rybníčku, kde jsem asi před třemi lety lovila kešku "Křemílek".

V Dobřanech (33 km) je na autobusové zastávce další občerstvovačka. "Dáš si pivo?" ptá se mě Ivana Bohoňková, která je letos na kontrole (zatímco Martin Čakrt se láme smíchy z informace, že jsem před startem měla zase čtyři piva ) "No jasně." To víš, už jsem zase skoro střízlivá. (Jo, to byla pro změnu hláška Martina Čapka: "Střízliví nás nedostanou!!!") Bohužel až potom, co držím kelímek zlatavého moku v ruce, si všimnu těch báječných dortů uvnitř zastávky. Hm, to není úplně nejlepší kombinace. Ale když já na ně mám takovou chuť. A vylejt pivo? To nikdy. No co, četla jsem i o člověku, který k nanukovému dortu přikusoval kyselou okurku....(a i jsem to pak zkoušela a taky jsem to přežila...)

Dorty byly vynikající (uznávám, ta chuť piva je trochu kazila), se zvědavostí, co z toho bude, pokračuji dál.

No co, blbě z toho bude, jak jinak. Navíc na mě přichází nějaká ranní spánková krize. Zatímco kopeček dolů k Bysterským dolům ještě tak nějak seběhnu, do kopce přes Nedvězí do Šedivin už se táhnu jak zombice. Navíc neustále řeším téměř Shakespearovské dilema, jestli blít, či neblít.... A k tomu se mi zas začíná ozývat namožené stehno, které má svoje mouchy už skoro čtyři měsíce. Holt, když se daří, tak se daří...

Proto mile potěší tajná kontrola na Prázově boudě, zvlášť, když zde ještě debužírují Míša a Iske. Zatímco oni to zvládájí ve stoje se slovy, po čtyřiceti kilometrech ještě nic nebolí, to není potřeba si ani sedat, já si po příchodu rovnou lehnu. Tedy po tom, co ukořistím asi šest česnekových jednohubek, přece kvuli nim nebudu znovu vstávat. Jen vrozený stud mi nedovolí vzít si jich rovnou dvacet, ale vzhledem k tomu, že jich je na táce akorát dvacet, bylo by to přece jen blbé....

Naštěstí kombinace ležink + jednohubky + Iskovy "hlody" má až zázračně rychlé léčivé účinky, a tak se zvedám už po pěti minutách jako znovuzrozená a je mi zase fajn. Ani se mi už nechce blít.

I další cesta ve společnosti Míši a Iskeho je veselá (škoda utrácet za Red Bull, uplně stačí potkat na trase Farbáka) a krize jakoby žádná předtím nebyla. Metoším do krpálu z Deštného k rozcestí Nad Národním domem, jakoby to byla rovina a nadhazuji Iskemu, že když tak rád vybíhá sjezdovku na Zvičině, že by se tady mohl předvést, jak mu to jde - sklon se mi zdá skoro stejný. (a jsem připravena zrychlit o dalších sto procent, pokud se rozeběhne) Iske se k tomu ale nějak nemá, a tak ho po chvíli nechávám za sebou. Ono také dobře - s tím dopinkem se to nesmí přehánět. A poslouchát ty jeho vtípky o něco déle, tak bych se z nich také mohla počůrat smíchy a v počůraných kalhotách by se mi přece jen běželo dost blbě....

Do Deštného (47 km) dobíhám chvíli po osmé hodině ranní, tj. rychlostí 5 km/h v hodině, která mi vzhledem k velkému převýšení příjde celkem ucházející. K polévce si objednám také kafe a kofolu, přece jen se potřebuju probrat. Posedím si asi půl hodiny, tudíž většinu času mě opět Iske s Míšou oblažují svou přítomností. Naštěstí ale piva už jsem si vypila do zásoby, takže si tentokrát vystačím s nealko a zatímco Iske si objednává druhé pivo, já už peláším dál vstříc krásám Orlických hor.

Kopce já nemusím. Velké kopce už vůbec nemusím. Velké prudké kopce totálně nemusím....

Ale tentokrát mě ty výstupy celkem šly, což bylo asi hlavně díky tomu, že jsem v hotelu Alba dala tu pauzu a navíc se nadopovala kofeinem. Šlo mi to dokonce tak dobře, že jsem předbíhala i turisty, a to tak, že úplně všechny. Vzhledem k tomu, že jsem zatím během trasy skoro nikoho nepředběhla (turisté překvapive v noci moc nechodí a závodníci byli nějací moc rychlí), měla jsem z toho vskutku nefalšovanou radost a ještě více zrychlovala. Ani jsem se nenadála, a byla jsem nahoře

Rozhlednu novou tam mají docela pěknou. Uznávám, jsem ostuda, byla to tady moje premiéra. Díky mé "velké lásce" ke kopcům totiž většina mých keškovacích výletů do hor končí v Deštném a na Deštnou už se mi plahočit nechce (i když uplně nejčastějí moje výlety na kešky končí v Hradci a v Pardubicích).

Z kopce dolů se celkem souvisle rozeběhnu, díky čemu si však nechtě rozhýbu i střeva a čas, který tímto naženu, pak strávím na výletě do houští. Tady už bohužel kadibudku hledám marně, natož sněhově bílou mísu....

A přes pastvinu s krávami a býčky, které naštěstí majitel těsně před naším průchodem stihl odehnat do závětří, pokračujeme loukami nad Orlických Záhořím až k prudké sjezdovce vedoucí vzhůru směrem k Homoli. Jistě, co jsme si zklesali do podhůří, je potřeba nyní zpět vystoupat na hřeben. Makám celkem obstojným tempem - ne, že by mě to stoupání bavilo, ale zase si říkám, že čím víc do toho šlápnu, tím dřív ho budu mít z krku. Pohled na Martina Hlaváče rozpláclého u cesty a chytajícího ztracený dech taky pochopitelně  nakopne. Andy, dobře valíš.

Bohužel stav mých nohou ale úplně ideální není. Začínám lehce cítit namožená stehna z kopců (což je sice dobře, protože díky tomu to levé namožené, které je namožené i když namožené není, úplně přestanu vnímat, ale to, že vnímám jako namožená obě, také uplná výhra není), kromě toho snad mám i lehce otlačená chodidla. Občerstvovačka před Homolí (60 km) u Aleše Zavorala trochu pomůže, během asi deseti minut, co tu pobudu, si sním chleba s rybičkovou pomazánkou a vyměním fusky.

A bavím se sledováním ostatních účastníků. Zatímco několik prvních závodníků z denní sedmdesátky proběhně rychlostí blesku, takový Martin Hlaváč se opět nikam neponáhluje: okamžitě zaujme svoji oblíbenou pozici "placka", kterou až do mého odchodu nezmění a ani při něm se k žádným unáhleným pohybům nechystá...

foto: Aleš Zavoral

Hřebenovka Orlických hor je celkem pěkná (i když přiznávám, kdyby se k jejímu absolvování nemuselo škrábat nahoru a byla někde v nížině, tak by mi byla ještě sympatičtější), tudíž se mi tu hopká ještě celkem pěkně a relativně svižně, i když jisté opotřebení tělesné schránky je již znát, což jak správně tuším, nevěstí nic dobrého. První bažiny před Homolí se mi povede takticky obejít, u druhých bažin před Kunštátskou kaplí už tak úspěšná nejsem. No co už. Když už mám jednu botu mokrou, namočím i tu druhou, aby to bylo symetrické. Aspoň už to nemusím složitě obcházet.

Poslední záchvěv nějakého slušného tempa zaznamenám překvapivě na prudké sjezdovce ze Zakletýho dolů do Říček, kde s údivem zjistím, že mě už přestala bolet obě naražená kolena. (Zajímavé, z Dobrošova mi moc běžet nešlo a teď to najednou tady jde). Ještě se hecnu a z většiny pak klušu i zbytek kopce dolů, tak nějak si to ještě užívám, ovšem následky 60-ti kilometrové extrémně kopcovité trasy s 2800 m+ pro netrénovaného člověka s pěti kily navíc jsou už znát. Nejvíc mě pobaví, že kromě namožených stehen a otlačených chodidel mám i namožené břicho, jak se mi na něm ve všech sebězích natřásal ten špek!

Homole

Kunštátská kaple

Jsem opravdu ráda, že na druhé šedesátce už je převýšení opravdu minimální - asi 700 metrů. Zhruba do Pánské Habrové (82.km) trasa z většiny klesá, dalších 40 km je pák víceméně po rovině. Mezi Říčkami (68 km) a další občerstvovačkou v Souvlastní (73km) se snažím ještě většinu klesání aspoň z většiny sbíhat, ale už to prostě drhne, a navíc mě to stojí takové úsilí, že už nestíhám čučet jinam než pod nohy, tudíž zatímco ostatní tento úsek popisovali jako jeden z nejhezčích se spousty krásných výhledů, u mě se dojmy z tohoto úseku smrskly na "tráva", "kopřiva", "bodlák".

Také jsem se pak při odznačování divila, jakými pěknými místy jsme to šli.... Taková hezká vyhlídka s křížem! (tedy kříže jsem si při akci všimla, protože na něm byla kontrola, ale ty výhledy už mi nějak unikly). A kousek za ním dokonce miniatura Stonehenge!

To jsem fakt vůbec nečekala, že když půjdu odznačovat trasu, objevím tím místa, na kterých jsem v životě nebyla.

vyhlídka u Kříže

mini-Stonehenge

Na stovce mi ale v této fázi závodu ke štěstí stačilo tupé čučení pod nohy (které své pozitivum ale také mělo - nikde jsem sebou nešvihla), maximálně trochu zvednout hlavu, abych viděla na šipky před sebou, ale otáčení hlavy do stran už se jevilo nad mé síly. (takže Stonehenge vlevo od cesty bylo bez šance) A místo kochání se krajinou moji duši naplňovalo radostí postupné odpočítávání kilometrů do další občerstvovačky (jejichž sortiment mi uvízl v hlavě trochu více než detaily trasy).V té v Souvlastní jsem se nacpala melounů. Hodování mi jen trochu kazila už ne moc svěže vypadající skupinka (asi podobně svěže jako já) debatující nad tím, že do cíle je to ještě celých padesát kilometrů. A ani mně moc nepomohlo, že jsme věděla že nemají pravdu, že jenom 49.

Další kilometry přes Rampuši do Liberku se odehrávaly ve stejném duchu jako ty z Říček do Souvlastní. Přepnuto do módu robot, nevidím, neslyším, čučím pod nohy, šlapu a odpočítávám kilometry do další občerstvovačky. Jen snad s tím rozdílem, že zatímco v předešlém úseku jsem z kopce většinou popoběhla, nyní už je to jen "sem tam"...

A začínalo mi to přicházet všechno strašně zdlouhavé a monotónní. Což bylo hodně způsobené i tím, že trasa z Říček až k Ivanskému jezeru vedla po vlastním značení, a tady ta místa už mám opravdu moc daleko, abych tady znala neznačené cesty (i když turistické většinou znám), A já když jdu někde, kde to vůbec neznám, tak mě to prostě moc nebaví....

Což je pochopitelně můj problém, ne problém Olafa nebo Jirky... Ale i přesto, i když to teď může znít zvláštně, co se mi na TŠ nejvíc líbí, je skutečnost, že trasa vede pokaždé jinudy. A také díky těm neznámým místům se pak o to víc těším na ta známá místa.

Ale nakonec se ukázalo, že k tomu, aby se člověk probral, nejsou úplně nutná známá místa, ono postačí i drobný výlez na skálu, poté krkolomný sešup k potoku a následně jeho překonávání na sedm (nebo osm) různých způsobů. I když na tolik způsobů to měla zejména docela velká část učastníků, která se ho snažila více či méně úspěšně vždy po různém seskupení kluzkých kamenů přeskákat. (převážně ti šikovností obdaření jedinci, u kterých, když jim na kameni ujede noha, je výsledek jen ten, že šlápnou do vody) Vzhledem k tomu, že já patřím k těm neobdařeným jedincům - když mi na kluzkém kameni ujede noha (a ta noha mi ujede skoro vždy), tak padám do vody celá, o takové bláznovství jsem se ani nepokoušela a procházela jsem všechny brody stejně "čvacht čvacht" přímo vodou.

Žbluňkání v botech bylo ze začátku veselé, následné mokré ponožky osvěžující, ovšem když došlo na varhánky a otlačená chodidla, tak už to taková výhra nebyla...

kostel v Liberku

potok, který jsme brodili

i v této obuvi se zde dalo chodit - ale jen při odznačování

Jó, u brodů bylo ještě hej. A kousek za nimi navíc Panská Habrová (82 km) a další skvělá občerstvovačka.

Vědoma si toho, že dalších 20 km občerstvovačka nebude, poseděla jsem zde asi 25 minut a z bohatě obložených talířů střídavě uzobávala od každé dobroty něco. Tudíž jsem zase hezky smíchala dohromady pochutiny, které by normálního člověka ani míchat nenapadlo, takže nebyla jiná možnost, než vše pořádně zapít pivem. To je přeci na dobré trávení nejlepší.

Vstávat se mi vůbec nechtělo, ale přece jen aspoň na další občerstvovačku jsem se chtěla stihnout dostat za světla.

Cesta pro mě naprosto neznámými cestami do lesa Včelný opět proběhla v módu "Tupoun", nebo-li nevidím, neslyším, nedráždit.  (Ale to odznačování pak bylo opravdu zajímavé, když jsem na spoustech míst měla jen takový pocit deja -vu, jako kdybych tu už snad někdy byla, že by v minulém životě?) U Ivanského jezera jsem se konečně probrala, konečně jsem byla někde, kde to znám a hrozně mě to tady nakoplo, jen kdybych už něměla tak nepříjemně otlačená chodidla. Klesajícímí ulicemi Rychnova jsem se ještě naposled rozeběhla, mě ty pruchody městy, navíc známými městy, na rozdíl od ostatních prostě baví....

značení trasy umístěné na mnoho způsobů

Ivanské jezero

a jeho strážce - vodník

Ovšem pak to nekonečné pole do Lhotky, které kdyby bylo v Dolní Lhotě na opačné straně republiky, tak by mi bylo povědomé asi tak stejně, to už mě vážně moc nebavilo. A chodidla bolí tak, že jsem se ve Lhotce natáhla na lavičku a skoro odpálkovala jednoho šedesátkaře, který se chtěl taky posadit, co si dělá nárok, že to je lavička pouze pro stovkaře :). A pak dalšími polemi ke zvoničce na nebesích, na kterou jsem se těšila, protože jsem zde byla a lovila kešku, bohužel ve svém stavu vnímání jsem to tu už nějak nedokázala identifikovat....

Ale vůbec nechci tvrdit, že by mně to vůbec nebavilo, jen to byla prostě taková fáze "tupoun". Svým způsobem to bylo i takové zajímavé, jen tak při cestě na nákup nebo na jednodenním výletě se člověk do takové fáze nedostane. A vzdát mě fakt nikde ani nenapadlo, já si svého tupouna náležitě vážila. Vlastně bych i své současné neformě měla být vděčná, bez ní bych takové stavy vůbec nepoznala.....

pole, plevel, tráva, bodláky před Lhotkou stokrát jinak

Konečně Častolovice, které už jsou předzvěstí toho, že další občerstvovačka je nablízku. Na stém kilometru jsem přesně za 20 hod a 15 minut od startu - tudíž i navzdory ne úplně svěžímu stavu se rychlost stále drží jen těsně pod 5 km/hod, což není zas tak hrozné (a když bych brala jen čas bez občerstvovaček, tak to může být možná 5,5). Což je hlavně díky té rovině posledních kilometrů. Takže i přesto, že občas ty pole byly přece jen nudné, (mně je naprosto jasné, že organizátoři se snažili vymyslet co nejzajímavější trasu, ale na těch posledních kilometrech to prostě úplně nejde), já to stejně musím dodatečně vyhodnotit, že jsem za ty nudnější rovinatý pole moc vděčná, protože v případě, že by tam místo nudných polí byly nenudné kopce, nedej bože takové jako v první půlce, tak se tam plazím možná ještě teď....

K Učíkům jsem se moc těšila a plánovala, že dám tak půl hodiny pauzu. Po zhodnocení široké nabídky dobrot (stav "tupoun" naštěstí na můj apetit neměl sebemenší vliv) a zjištění, že při sezení nohy nebolí tolik jako při chůzi, respektive nebolí vůbec (zajímavé), protahuji plánovaný odpočinek na hodinu. Nakonec z toho byla hodina a čtvrt a bylo to moc fajn, stihla jsem tři hlavní chody - chod utopencový, talíř masového rizota a talíř bezmasého rizota. A k tomu asi tři deci fanty a tři deci piva.

Při zkoumání stavu nohou jsem kromě otlaků objevila i dva puchýře. Fakt nevím, k čemu jsem si brala ty pohodlné Hoky, v Inovejtech by to určitě nebylo horší a  seběhy na začátku mohly vypadat aspoň trochu jako seběhy.... Budu muset nad správnou volbou bot do terénu ještě popřemýšlet...

Jirka Učík se smál tomu, když jsem mu oznámila, ať si jde ty  kopce v Orličkách odznačovat sám, nikam jinam než na rovinu mě nedostane... Zas do další stovky nechci žádný velký kopec ani vidět...

Na to, jak jsem si dlouho poseděla, tak by jeden řekl, že posledních 18 km už doběhnu jako srnka, a ono překvapivě ani ne. Zatímco až sem se mi při chůzi dařilo držet rychlost pět, na tom posledním úseku uplně záhadně spadla na čtyři (že jsem podezdřívala Olafa, že to nebylo 18 ale aspoň 22). Byla jsem fakt ráda, že trasa neměla 135 km jako loní, protože mně když už začne rychlost padat na čtyři, tak pak už to jde děsně rychle, co nevidět je na třech a potom i na dvou....

Stav "tupoun" se stále drží, ovšem vzhledem k tomu, že je tma a z okolí toho stejně člověk moc nevidí, ani když vnímá, tak tady už se to tak nějak ztratí. I když zrovna na tom konci jsem to chvílemi i poznávala - hodně podobnou trasou přírodním parkem Orlice vedla trasa i v r. 2018 (to jsem tady mimochodem dodělávala uplně stejně, i ta kontrola byla na úplně stejném místě).

Kromě stavu "tupoun" se však začíná objevovat i nový stav "konzument lysohlávek" , když začínám mít halucinace a z trsu trávy přede mnou najednou vyskočí selka s nůší. No dobrý jako, naštěstí selka je neškodná, ale doufám, že za dalším rohem nečeká rytíř v brnění, protože jsem tady na něho úplně sama. Nejbližší účastnící jsou tak 2 km přede mnou, případně 2 km za mnou.

Ale svým způsobem to bylo hrozně milé, halucinace jsem snad naposledy měla někdy v roce 2013, kdy jsem ještě chodila stovky pomalu přes třicet hodin. (pamatuju si, když před cílem 5 BV po silnici místo mýho parťáka skákal Mickey Mouse a na křižovatce místo auta plul parník), a pak mi bylo i celkem líto, že už jsem o tyhle zážitky byla ochuzena , protože na stovkách pod dvacet hodin jsem na ně prostě čekala marně. No vida, tak dnešních 26 a půl stačilo aspoň na jednu selku....

Ze Zdelova pak začíná posledních asi 8 km, nejprve asi 3 km po nekončící rovině Velkým lesem, ale vzhledem k tomu, že tato cesta jakoby z oka vypadla nekonečným cestám v lese před Týništěm, když se chodí z druhé strany, tak jsem byla spokojená - jak mně to evokuje něco známého, tak se mi jde dobře...

A na konci dokonce čekal i ten písník. No, to jsem vážně nevěřila, že je kolem Týniště tolik pískovišť a i když se jde po druhé straně než obvykle, Olaf si poradí a bez písku nás nenechá. Sice se to dalo celkem dobře sejít i bez nabrání si do bot, ale i tak potěšil.

A pak už jsem byla ve Světlé a mířila ke zlatému hřebu letošního programu - soutoku Tiché a Divoké Orlice. Těšila jsem se, že to tu budu znát, protože jsem zde lovila kešku, ovšem vzhledem k tomu, že keška byla jednak na druhé straně soutoku a druhak jsem ji lovila v prosinci, byl zážitek dosti odlišný (květena nám trochu povyrostla). Jako první bych si cestu tou džunglí razit nechtěla, ale vzhledem k tomu, že přede mnou zde již prošlo asi šedesát jedinců, nebyla prošlapaná cestička v kopřivách nic zas tak drastického, co by se nějak výrazně lišilo od Olafových lahůdek na jiných akcích. Nadávala jsem jen s mírou. A budu vzpomínat jen v dobrém :).

Bohužel, vnímání soutoku jako zlatého hřebu celé akce trochu přebil zážitek z nedělní cesty z Týniště domů...

Jdu k pokladně a povídám: Náchod.

A víte, co na to ta ženská? Normálně mi podala klíče od hajzlu.

Říkám: Náchod, ne záchod, sakra... :) :) :)

Abych to ještě neměla uplně jednoduché, těsně za soutokem mi praskne jeden ze dvou puchýřů a já tam asi minutu skáču po jedné noze, protože se na palec vůbec bolestí nemůžu postavit. Tedy zrovna další dva kilomtery našlapovat tak, abych na palec nešlapala, se mi vůbec nechce, bůhví co bych si tak odrovnala. Naštěstí po chvíli se bolest stane celkem snesitelnou a tak si závěrečné kilometry užiju, jak se sluší a patří. Do cíle docházím o půl druhé ráno.

Ti nejrychlejší nebo nejpomalejší byli v Týništi takhle za světla, nebo taky ten jeden člověk, co zde pak odznačoval trasu :)

Už jen stručně závěrem. Bylo to opět celé moc hezké, i když jsem chvílemi (dobrá většinu chvil) byla v té druhé půlce trochu mimo.... Vlastně právě i tím to bylo hezké. Děkuji moc Olafovi , Jirkovi, Magdě a všem ostatním, kteří se na této akci podíleli a připravili nám hezkou, dokonale značenou trasu a báječné občerstvovačky plné dobrot.