LOUČENÍ

24. - 26. 11. 2017

172 km/7600 m+, 39 h 43 min.

Být či nebýt? A jít či nejít celý Ekut? To byla otázka, která mě strašila v hlavě už někdy od začátku října, kdy bylo spuštěno přihlašování na Loučení a Pražskou stovku. Když 170 km, to je na mě prostě strašně dlouhé... A na konci listopadu už bude určitě hnusně, bude zima a pořád tma, což mně nedělá dobře. Jenže zase všichni známí si na celý Ekut troufají...

Vzhledem k tomu, že moje stanovisko ohledně toho, jestli se této bláznoviny účastnit nebo ne, se měnilo rychleji, než se stihla posouvat vteřinová ručička na mých hodinkách, dospěla jsem k názoru, že nemá smysl se na akci dopředu přihlašovat (abych pak desetkrát psala, že registraci ruším a poté prosila, že se chci přihlásit znova) a přihlásím se až těsně dopředu.

První rozhodnutí, že půjdu Ekut, padlo poté, co jsem se vrátila naštvaná z BLKU, který jsem zabalila na 35.km (protože prostě byla moc zima a moc tma), rozhodnutá, že teď všem ukážu, že ten EKUT dám. Dokonce jsem došla až tak daleko, že jsem se rozhodla že ten měsíc do Ekutu budu trénovat jen potmě a nejlépe když bude nejvíc hnusně...

Jenže bohužel, naštvání z Blku po třech dnech opadlo a po dalších dvou dnech i moje noční toulky. (proč mám jako cvok běhat potmě, když po práci na tu hodinku za světla ještě vyběhnout stihnu a venku je tak krásný barevný podzim?????) A místo aby mě běh za tmy začal bavit, znechutila jsem si ho ještě víc a potom už do tmy nevyběhla ani jednou...

Takže nakonec jsem zase rezignovala a rozhodla se, že ke štestí mi bude stačit denní padesátka.

Takže jistě už všichni tušíte, že moje cesta ke startu na Ekutu bude ještě celkem zajímavá.

Začala tím, že jsem se v pátek týden před akci rozhodla, že půjdu tedy tu padesátku a došla jsem si koupit včasnou jízdenkou na pátek 24.11. (aby byla nejlevnější, musí se koupit týden předem). Padesátku zvládnu celou (nebo skoro celou) za světla, to bude fajn.

V sobotu ale koukám, že ona tam je i trasa 70 km! Tu zvládnu také aspoň z většiny za světla a padesátka mi příjde taková zbytečně krátká.... To bude lepší ta sedmdesátka!

Nedá mi to a přemýšlím o tom celou neděli. Vždyt ona tam je také trasa 118 km! Přece nepojedu někam na sedmdesátku když můžu jít stovku! Jsem přece stovkařka, né?

V pondělí do toho tedy praštím a přihlásím se na těch 118. Já se někdy umím rozhodnout!

Hmm, a asi o tři hodiny později čtu na Fb že Katka Dlouhá prodává registraci na 170!

Proč sakra do prčic mám chodit těch 118, když můžu jít 170! Najednou je mi úplně jasné, že nebudu mít sebemenší motivaci na akci jet, pokud nepůjdu tu nejdelší trasu. Napsat Petrovi je to nejmenší a jízdenka jde den před odjezdem bezplatně vrátit....

Přestože se cítím na závod natěšená jakou už dlouho ne – což je hlavně díky tomu, že jsem už měsíc a půl žádnou stovku neušla a jsem tudíž krásně odpočinutá a také já mám krajinu Českého Středohoří strašně moc ráda – události ve dnech před startem se bohužel nevyvíjí právě podle mých představ.

Já vím, už když jsem Katce psala, že tu registraci beru, škrábalo mě u toho v krku..., ale prostě věřila jsem tomu, že za tři dny o tom nebudu vědět. Jenže opak byl pravdou. A ve středu, nejenže mě v krku bolí, navíc se cítím rozpálená jako špekáček na grilu, a rozhodně ne kvůli tomu, že by v bytě byl nějaký hic.... No jsem já normální, v tomhle stavu mám jít sto mil??? (ale neprodám vám nikomu registraci, moje je!)

Další faktor, který zklamal, byl potom faktor přírodní. „A moc nezmokni!“ volá na mě máma, když za sebou zavírám dveře. Cože? Vždyt pršet nemá! (na předpověd jsem se totiž naposled dívala v uterý, kde na většině stránkách slibovali, že nás čeká krásný slunečný víkend s teplotami kolem 10-ti stupňů celsia, ba i více (mimochodem hlavní důvod, proč jsem se na ten Ekut rozhodla jet) Jdu se radši podívat. Á do pr! Ono má být od pátečného večera až do nedělního rána trvalý déšť!!!! (Přehodnocuji svoje šance na dokončení z jedna ku deseti na jedna ku stu) Co nadělám. Aspon ještě narychlo převrátím celý byt vzhůru nohama a kupodivu se mi podaří najít pláštěnku.

Jen lehce mi přitom zvedne náladu, že se mi podaří najít i jedinou baterku, která pěkně svítí, kterou jsem postrádala již od Dubče.

A poslední faktor, který zklamal na celé čáře, byl ten lidský (chápejte já sama). Byla jsem pevně přesvědčená, že pokud mám Ekut nějak zvládnout, musím se před ním také nějak vyspat a dala jsem si předsevzetí nejdéle o půlnoci jít spát. Ale copak to šlo, když všichni byli o půlnoci v nejlepším a navíc mě všichni přesvědčovali že Loučení je akce společenská a na společenské akci se slepicema spát nechodí! (no dobrá, spousta lidí už spalo, ale můžu já za to, že si už od základní školy mám tendenci vybírat kamarády, kteří na mě mají špatný vliv?) Do spacáku jsem se dostala o půl třetí a to ještě v ne úplně střízlivém stavu. Jedinou výhodou ale bylo, že přímo úměrně zvyšující se hladině alkoholu v krvi  klesala pociťovaná bolest v krku, tudíž jsem se cítila uplně zdravá. A přišlo mně, že na závod bude lepší být zdravá, i když trochu v náladě než střízlivá, ale nemocná...

Další výhodou poté bylo, že jsem usnula jako dřevo. Vzbudila jsem se přesně o půl páté a strašně jsem se dívila, že ještě nikomu nezvonil budík, když je půlhodiny do odjezdu vlaku. Když jsem viděla jak všichni už jsou pomalu připraveni k odchodu, konečně mi došlo, že budíky sice zvonily, ale já jsem spala tak tvrdě, že jsem je vůbec neslyšela. Hm, tak to byla docela klika, že jsem se vůbec vzbudila. Také jsem se mohla probudit sama v tělocvičně v jedenáct dopoledne a mohla jsem mít po Ekutu, ještě dřív než začal!

EKUT 1, 54 km/2400m+, 10hod. 11minut

Na start jsme jeli vlakem do Lovosic. Odstartováno bylo o půl šesté ráno.

Dneska nemám žádné rychlostní ambice, 170 km je strašně dlouhých a na rozdíl od jiných borců, já si rozhodně nemyslím, že styl přepálit začátek a potom zrychlit je pro mě ten pravý. Vidím to nějak tak na pohodu - do kopců středním tempem vyjít, z kopce pomalu cupitat. Říkala jsem si, že tempo kolem 5 km/h by snad mohlo být udržitelné.

Na pohodu si tedy někde uprostřed startovního pole vylezu na Lovoš a sbíhám dolů. To, že moje rychlost nebude uplně závratná, zjištuji, když mě dobíhá Vítek a Blanka. A Blanka se mi hned chlubí: „Představ si, já jsem si udělala včera rekord, já jsem vypila čtyři piva! Sice tři byly malý, ale to první bylo velký!“,

No vidíš, to já bych se taky ráda pochlubila kolik jsem měla piv, problém je, že se jich nějak nemůžu dopočítat... (a to jsem si rekord asi ani neudělala). Zato ale s jistotou vím, že všechny byly velký....

Po prvním kopečku Lovoš následuje druhý kopeček Boreč. Na jeho vrcholu na nás místo fixové kontroly číhá sám Olaf, aby snad někoho nenapadlo čekat pod kopcem a vyslat kamaráda nahoru se dvěma papíry. A na tomto kopci poprvé začínají takové ty pěkné prudké zablácené kamzičí pěšinky, plné nástrah v podobě kluzkého listí, kamenů, kořenů či polomů přec cestu, které nás budou provádět většinami míst Českého Středohoří. Když jsem tady byla poprvé v roce 2011, tak jsem se na podobných pěšinách absolutně neuměla pohybovat, strašně mi to klouzalo, bála jsem se že spadnu dolů ze svahu a většinu cesty jsem pištěla. Poté, co jsem zjistila, že chyba nebude jenom na mé straně, ale také na straně silničních bot, které jsem nosila a začla jsem nosit terénní, sice nedokážu říct, že bych se zde pohybovala obratně, ale aspoň už přitom nepištím.

A dneska jsem vůbec v nějaké dobré náladě, takže se své nemotornosti celou cestu dolů směju. (nahoru mi to jde dobře, ty sešupy dolů jsou problém)

Pod Borečem na nás čeká Petr Malý s tajnou kontrolu (líbí se mi, jak to tady s tou kontrolou vychytali – ve stylu jak zabít dvě mouchy jednou ranou – zatímco fyzická kontrola tu je jenom jedna, účastnící mají kontroly dvě, poprvé, než jdeme do kopce a potom když se sem vracíme po sejití z kopce). Chudáka Petra Malýho tady s Blankou málem donutíme k sportovnímu výkonu. Kecáme a nekoukáme a už si to hasíme od kontroly uplně jinam, než máme. Otáčíme se akorát v pravý čas, když na nás Petr křičí: „Tyjo, já už jsem se lek, že za váma budu muset běžet!!!!“

Cesta z vrcholu Boreč, foto Aleš Zavoral

Následuje kousek rovinky před další kopcem Ostrým (se zříceninou hradu), kde Blance utíkám a dotahuji se na Mišu s Martinem Čapkem kousek před námi. Bohužel ale, jak jsem se cítila až dosud celkem svěží a zdravá, při stoupání k hradu začínám cítit, že mě bolí v krku a navíc mám stále strašnou žízeň. (on je hodně studený vzduch, já jsem si myslela že pomalejší tempo ufuním jenom nosem, ale mám ho nějaký ucpaný a dýchám pusou „a la kapr“ i na rovině, natožpak v kopci. Velká klika, že Egon vzal na hrad nějakou vodku, hned mám v krčku jako v pokojíčku...

Na zřícenině Ostrý, foto Aleš Zavoral

Za Ostrým následuje výstup na nejvyšší horu Českého středohoří, na Milešovku. Bohužel Egone, příště by to chtělo nějakou verzi „vodka to go“ nebo aspon nějakou vodku s dlouhotrvajícím účínkem. Jak mi bylo při klesání z Ostrého hezky, při stoupání na Milešovku už mě v krku zase bolí. A mám úplně sucho v puse... Ne, to určitě není moc dobré v takovémto stavu vylézat takovéto kopce, i když jinak nohy šlapou jak hodinky.

Těšila jsem se, že si dám na Milešovce polévku, ale mají jen zelňačku, která je na mě moc mastná. Místo ní si dám do půllitru kofolu. Jen jsem netušila, že bude tak ledová. Bojuji s ni snad déle, než ostatním trvá sníst polévku....

Co bylo opravdu zajímavé, od této chvíle mě už v krku skoro nebolelo. Na té léčbě šokem asi přece jenom něco bude.

Ono také měla jsem i jiné starosti než pořád zkoumat krk. Například jak se nepřizabít při sestupu neschůdným „žlabem“ dolů z Milešovky. To by mě fakt zajímalo, jak to ty ostatní dělají, že dolů skoro běží. Ale zatím mám stále dobrou náladu a úseky které mi nejdou jsou naštěstí kraťoučké. Poté už běhatelnými cestami pokračujeme až pod další kopec Kletečná, kde dobíhám Martinu se svým parťákem, kteří mně frnkli při mém plácání se ve žlabu.

A když mi to nejde dolů, jde mi to skvěle aspoň nahoru. To ani v té suti není vůbec žádný problém, sice si občas pomůžu rukama (já jsem zářný exemplář toho, že člověk se vyvinul z opice) a závodníkovi za mnou krásně mizím.

Aby on potom krásně mizel přede mnou při cestě tím bordelem dolů. Tady mi to opravdu, ale opravdu nešlo. …. Ale pořád jsem se sobě ještě smála. Hlavně se nenechat vytočit těmi blázny, co tady skoro běží. Já si držím své pohodové tempo čtvrt kilometru v hodině a jsem nad věcí.

Naštěstí neschůdný sešup je zase kraťoučký a poté už zase následují samé pohodové cesty, dokonce i silnice, které většinou klesají a kde zas nějaké závodníky doháním. Zatímco v první polovině padesátky byly samé velké kopce za sebou, druhá už není tak kopcovitá a je běhatelnější. Přes rozhlednu Radejčín – ta se mi moc líbí, připomíná mi totiž Sendráž, akorát je asi o polovinu nižší, což ji činí ještě sympatičtější - se dostáváme na další čipovou kontrolu v hospodě v Dubičkách.Tady se konečně dočkám svého vytouženého vývaru. Nějak jsem toho moc nesnědla a mám hlad.

Stále za Martinou pokračuji jedním z nejkrásnějších úseků denní trasy přes nádhernou vyhlídku Mlynářův kámen a dále po naučné stezce podél potoka kolem Moravanského vodopádu. Je to zas taková pěšinka divoženka, které jsem popisovala dříve a tady už se své nemotornosti nesměju, protože mě prostě štve, jak mi Martina utíká a já jsem jak neohrabaný hroch. Když už byla pryč a nikdo mě neslyšel, tak tam z mých úst polohlasně unikalo něco ve smyslu Nesnáším Loučení, Nesnáším Ekut a proč já radši neseděla na prdeli doma. (budiž mi polehčující okolností, že pak už jsem nikde ani moc nenadávala....)

K mému rozpoložení také moc nepřispěl fakt, že za kilometr měla být kontrola u Moravanského potoka a vzhledem k tomu že Moravanský potok tekl po celé délce cesty a jeden olafokilometr je jednotka dosti neuchopitelná, měla jsem trochu vítr, abych kontrolu neminula. Naštěstí jsem si ji všimla.

V Dolních Zálezlech jsem prošla nějakým staveništěm. Byly tam sice samé zátarasy, ale značka tam vedla a hubeňour se protáh. (a pak jsem se stejně radši vracela juknout se do vedlejší ulice, kterou se to dalo obejít, jestli tam někde nečíhá tajná kontrola)

Výstup ze Zálezlů (nebo ze Zálezel?) do Chválova byl docela hustý. A přesto si dal nějaký zlotřilec tu práci se tam vyškrábat a ukrást nám kontrolu číslo 11.....

Což mě mírně rozhodilo, protože po důkladném prozkoumání zbytku folie, která tam zůstala, jsem si nebyla jistá, jestli to je opravdu zbytek naší kontroly, protože to upevnění mi přišlo nějaké neolafovské....A bála jsem se, jestli jsem tu správnou kontrolu nepřešla a tohle nebyl zbytek něčeho jiného. A když jsem chtěla Olafovi radši zavolat, zjistila jsem, že jsem si ráno v tom spěchu nevzala mobil....

Tak jsem se nejistě potácela dal, ale měla jsem kliku, že mě hned doběhnul Michal Turek a potvrdil mi, že jinde kontrola nebyla.

Tak jsem se rozběhla za ním, jenže za chvíli přešla pěšina na úzkou šikmou rozblácenou cestu v prudkém svahu - a udělala jsem docela pokrok, protože nebojím se tady, nepištím tady, ale přátelé, běhat, to tady opravdu nebudu (třeba tak za pět let) . Ty užší místa jsem si prošla chůzí, na širších jsem se snažila popobíhat., až jsem zklesala dolů mezi pohádkové postavičky v pohádkovém lese na kraji Vaňova.

Po posilnění se na tajné kontrole ve Vaňově opět mířím jak jinak než nahoru další pěšinkou stoupající v serpentýnách nahoru svahem k odbočce k vyhlídce Josefínka. Přístupová cesta k ní je naprosto neskutečný bahnodrom. Boty ale nádherně drží, takže to docela zvládám a dokonce se i snažím, moc se přitom nezašpinit – nemám totiž náhradní boty ani elasťáky a strašně nerada bych měla DNF kvůli tomu, že průvodčí takový zabahněný prase nepustí do vlaku do Dobkovic, kam musíme večer dojet na start druhé etapy......

Bojím se posledního úseku k vyhlídce, ale není to nijak hrozný (i když možná díky tomu, že kraj vyhlídky už obsadil organizátor Honza Sedlák, tudíž úplně na kraj se tím pádem už vlézt nedá.)

Josefínka, měla jsem velkou radost, že jsem se tam doplácala, foto Honza Sedlák

Posledních 9 km do Ústí je konečně nádherně běhatelných, navíc cesta většínou klesá. Nejprvě po silnici dolů do Podlešína, lesní cestou dolů k rozcestí nad Vaňovem a potom nádhernou pěšinou (ale tahle je příjemně široká a běhatelná) ve svahu nad řekou, kde několikrát neodolám a zastavím se, abych se pokochala výhledy do údolí Labe. Pěšina mě dovede až k Větruši a poté už městem dobíhám do cíle. Asi sto metrů před cílem docházím Martinu a tak přibíháme spolu ve stejném čase.

První etapa mi trvala 10 hod a 11 minut, rychlostí 5,3 km/h – v tomto terénu, který je na mě dost něběhatelný, i když se mi tady hrozně líbí, mi to příjde docela solidní.

Jak jsem se ale během denní padesátky cítila docela fajn, sotva doběhnu, začíná mě šíleně bolet hlava, navíc se cítím strašně unavená, rozpálená, nevyspalá.... Takhle jsem si představovala, že se budu cítít po těch celých 170-ti kilometrech! Akorát nohy jsou v pohodě, ty nevědí o tom, že něco ušly.

Přestože se na pivo nemůžu ani podívat, stejně si jedno malý dám (protože přece nebudu zapíjet toasty čajem, žejo). Beru si na hlavu aspirin – s nulovým účinkem a asi čtyři hodiny se marně snažím na chvíli usnout. Prostě né. Ale aspoň trochu jsem si vleže odpočinula a i ta hlava bolí pak celkem snesitelně.