Loučení 2

Ekut 2, 118 km, 5200 m+, 29 hod. 32 min.

Na start druhé etapy Loučení jsme jeli o půl jedenácté v pátek večer vlakem do Dobkovic.

Vlak přijíždí asi za deset minut jedenáct a tak asi deset minut čekáme na start.

Vzhledem k tomu, že jsem nijak nepočítala s prostoji a byla jsem oblečená celkem nalehko s tím, že kdyžtak si něco doobleču po dvaceti sedmi kilometrech, kdy se budem vracet zpět do Ústí, byla jsem za tu chvilku zmrzlá jak rampouch a skoro jsem i uvažovala, jestli by nebylo rozumější vzít to následujícím vlakem zpět do Ústí a strávit radši noc v teplém spacáku...

Buch. Naštvaně jsem si tam kopla do sloupu. Nemám ráda zimu!

Naštěstí Dobkovice si budou muset vystačit pouze s jedním mým DNF (tady jsem totiž vzdala Ekut na 27. km stovky v roce 2011, kdy druhá etapa vedla z Ústí do Dobkovic, úplně stejnou trasou, jenom v opačném směru), protože než jsem hříšnou myšlenku proměnila v čin, Olaf zařval start a já se poslušně s davem rozeběhla. Abych se zahřála, zvolila jsem trochu rychlejší tempo, tudíž bylo docela zajímavé, že asi po kilometru běhu jsem řešila problém přesně opačný – proč mi je sakra takový hic????

Nejprve stoupáme po žluté značce (docela se divím, proč to Petr vede po žluté, která z velké části stoupá po silničce, když souběžně vede i terénní modrá) na vrch Bradlo. A přesně jak nás meterologové a stejně tak i Olaf strašil, že nás čeká celou noc trvalý déšť, jen co se po pár kilometrech odlepíme od světel vesnice, začíná pršet.

Nejprve to je jen takové mrholení, ale postupně děšť zesiluje, tudíž radši zastavuji a oblékám si pláštěnku. Docela příjemně mě překvapí, že kromě toho, že mě pláštěnka chrání před deštěm, navíc funguje i jako tepelná izolace, takže mi je v ní rázem tepleji. (to totiž vypadá nadějně, že bych během druhé noci nemusela zmrznout) Jak jsem se deště bála, nyní zjišťuji, že putování v něm není až zas tak hrozné. Není nad to, když si člověk vše namaluje dopředu v těch nejčernějších barvách – potom může být jenom příjemně překvapen. 😊 Ale třeba když to srovnám s Týništěm 2010, kdy jsme celou první noc šli v totální průtrži mračen, tohle je oproti tomu jen takové nesmělé kapání....

Lubomír Nový nám na vyhlídce označí první kontrolu a sbíháme dolů do vsi Povrly. Trasa je tady naklikaná trochu jinudy než vede modrá značka, všimnu si toho až dole v Povrlech, naštěstí dřív než stihnu hysterčit, jestli jsem neměla bežet po té naklikané a nebyla tam někde tajná kontrola, tak do Olafa vrazím.

Dalším výstupem na trase je Kozí vrch. Ten mě doopravdy nadchnul. Nejdřív ten kolmý bahnitý "výplaz" 😜 nahoru a poté naprosto kouzelná noční vyhlídka na ty stovky, ba tisíce světýlek blikajících pod námi ze tmy ze všech světových stran. A také bylo velmi pozitivní, že tady přestalo pršet. To jsem ani nedoufala, že by mohlo přestat tak brzy.

Dobré tři kilometry za Kozím vrchem jsem potkala jednoho chudáka běžícího v protisměru, který se mě tázal s nadějí v očích: „Ten Kozí vrch už byl někde tady, viď? Já jsem ho přešel!“ No, co vám budu povídat. Nepotěšila jsem ho.

Přiznám se, že já takovouhle vůli nemám. Mně se něco takového stát, tak do toho kopnu a jdu do nejbližší vesnice na vlak. A pokud ne, tak jenom z toho důvodu, že v jednu ráno se na vlak dá jít dost těžko....

Pod další zříceninou, tentokrát hradu Blansko, na nás čeká další tajná kontrola, tentokrát v čele s Egonem. Petr Malý mě varoval, že na nočních kontrolách bude Egon, tak ať si dávám pozor, ať se s ním někdě moc nezakecám. Vzhledem k tomu, že už po pěti minutách bez pohybu se začínám klepat zimou jak ratlík, tak jsem dnes v tomto ohledu naprosto vzorná...

Vyšlápnu si na hrad a z hradu mě potěší divoká bahnitá žlutá značka, na které některá místa zdolávám opravdu ve stylu „Šlápnu a jedu“.

Nejlepší je pak ale taková kluzká, úzká vratká lávka vedoucí přes docela hluboký potok. Zatímco běžec přede mnou lávku zdolává s lehkostí, já se před ní pochopitelně seknu, a poté co jednou nožkou vyzkouším, že klouže jak svině, zase se stáhnu. Tak to ne, to by Andrejka mohla skončit v hlubinách. Naštěstí o co jsem nešikovnější, o to jsem vynalézavější a na podobné překážky už mám vymyšlené svoje fígle. 😀 Zatímco obratní jedinci kluzké úzké lávky přecházejí, já totiž takovéto lávky „přesedávám“ (tj. Prostě si na lávku sednu a v sedu se posouvám až ji celou přesedím). Sice uznávám, mám potom trochu vlhký zadek, ale pořád mi to příjde lepší způsob než brodit potok nad kotníky vodou nebo se dokonce po pádu z lávky vykoupat celá .

Stejným způsobem jsem pak ještě zdolávala další lávku někde v okolí Brnné.

Vzhledem k tomu, že borec přede mnou mi prchl, dále pokračuji zase sama. Po cestách různé kvality či spíše nekvality až do Dobětic, kde mě čeká vracečka na kopec k Erbenově vyhlídce (poslední vrchol před Ústím). Tady mám vždycky pocit, že ta odbočka je mnohem delší než avizovaných 500 metrů. Nedalo mi to a změřila jsem si ji na mapách a má přesně 600.

Zatímco při přesedávání lávky jsem ještě byla samý smích, jak se blížím na konec první části do Ústí, moje dobrá nálada mě pomalu ale jistě začíná opouštět. Je asi pět hodin ráno, nějak se ochlazuje, je mi zima a navíc už zase začíná pršet. Přestože poslední dva kilometry klesají z většiny po silnicích, já po nich z poloviny jdu chůzí.A já když nesbíhám klesající silnice, tak to u mě bývá známka, že opravdu nejsem ve své kůži...

V mém nejhorším rozpoložení potkávám vysmátého Jirku Linharta , který akorát razí z Ústí dorazit závěrečné devadesátikilometrové kolečko. „Tak jak to jde?“ Zahaleká na mě. (tak hlavně, že Tobě to jde skvěle). „Zima, tma, prší, tak to víš jak … “ odpovídám. Ne, ono nestačí že trasa Ekutu je tak těžká, kopcovitá, zabahněná a dlouhá, ono do toho ještě musí chcát!!!! 😬

Dávám pauzu na základně, s tím, že se rozmyslím, co se mnou dále bude. Trochu mě potěší, že tady ještě zastihnu Ivanu Bohoňkovou, to jsem asi nebyla úplně pomalá (i když ze své rychlosti 5km/h úplně odvařená nejsem, takovou rychlostí jsem chtěla dát celých 118, tudíž už je mi jasné, že to je utopie) Poté co se pořádně najím a obléknu si teplé suché ponožky (spáčům v tělocvičně tam při tom trochu zašustím – sice jsem věděla že si mám dát věci na převlečení někam na kraj tělocvičny, jenže to jsem ještě netušila, že bude na trase tolik bláta a mokra a připravila jsem si jen jedny náhradní ponožky – a vzhledem k tomu že je na trase asi desetkrát tolik bláta, logicky potřebuju i desetkrát , no dobrá stačí pětkrát tolik ponožek ), cítím se celkem provozuschopně a přece jen se odhodlám na další štreku vyrazit. Přece zase nebudu vzdávat závod kvůli tomu, že je zima a tma a prší, to už tady jednou bylo.... A nohy mě stále nebolí. A navíc mám jízdenku domů až na neděli, tak co tady budu celou sobotu strašit....

Po dvacetipěti minutové pauze z Ústí vybíhám docela svěže, dokonce skrz celé město cupitám a stezku do Vaňova zvládám slušným indiánem.

Abych to pak totálně zazdila při přechodu zdymadel. Nebudu to tady nijak obšírně popisovat, ale prostě poté, co jsem po lávce po zdymadle přešla, nějak jsem nemohla najít žlutou značku pryč, a navíc jsem se tam točila dokola tak neefektivně (a Gps se mnou vůbec nekamarádila), že jsem to málem vzala přes zdymadlo zase zpátky, protože jsem si myslela že jsem teprve uprostřed řeky a musím ještě nekudy překonat vodu........To víte, v Náchodě přes Metuji táváto rozsáhlá vodní díla nerostou...

Na následující úsek jsem se strašně moc těšila, a byl to vlastně hlavní důvod, proč jsem se rozhodla pokračovat dále. Ano, čekaly mě ty nejdrsnější kopečky Českého středohoří jako Vysoký Ostrý nebo Varhošť společně s výstupy a sestupy divokými soutěskami jako jsou Průčelská rokle nebo Rytina soutěska, kde často bývá tolik bláta, že člověk až do posledního kroku netuší, jestli výstup zdárně zdolá, nebo mu těsně pod vrcholem podjedou nohy a on sjede pozpátku někam dolů, odkud svůj výstup započal.....

Přestože většina lidí hodnotila letošní Loučení z hlediska blátivosti jako TOP Loučení posledního desetiletí (ne-li dokonce století), mně tedy přišlo, že zrovna v okolí Ostrého a Varhoště jsme už zažili i krušnější chvíle. I přesto, nebo snad právě proto?, mi to tady nějak nejede. Na Vysoký Ostrý se plazím, co noha nohu mine … a ani mě nijak nepotěší, že přestává pršet a začíná svítat. Jsem nějaká úplně bez energie a nedokážu si ty krásné trailové pěšinky užívat. Ono největším problémem asi bylo to, že tady jsem vůbec něvěřila, že bych mohla Loučení dokončit. Prostě jsem jen šla dál. S tím, že jízdenku mám až na neděli, takže nemám co dělat, takže ještě kousek někam půjdu...A až se setmí, nebo mi bude moc zima, nebo začne moc pršet, tak to někde zabalím. A tenhle přístup opravdu nějak nedokázal povzbudit...

Na Vysokém Ostrém se míjím s Jirkou, který akorát sbíhá z vyhlídky dolů, zatímco já se plahočím nahoru. „Co ty tady ještě děláš? Jsem myslel, že jsi to zabalila... “ Říkám, že ještě kousek zkusím a kdyžtak pak večer půjdu někam na vlak... „Jen počkej, žádnej vlak nepojede a v noci zmrzneš!“

Kdepák, Jirka, to je prostě  takový vtipálek a rejpálek s věčně vyplazeným jazykem. 😛 Ale možná že i takovéto hlášky fungují jako povzbuzení, člověk potom má odhodlání ukázat, že zrovna NATRUC nezmrzne.

V Průčelské rokli doháním Míšu Svobodovou. Průčelská rokle je jeden velký boj s polomy, na rozdíl od některých jiných účastníků, mě to v polomech docela bavilo – musela jsem se totiž soustředit na každý svůj krok a tím pádem jsem z hlavy vytěsnila všechny svoj hříšné myšlenky, kam bude nejvhodnější jít na vlak... V polomech bylo jenom teď a tady.

S Míšou jsme měly celkem podobné tempo a tak nějak vyplynulo ze situace pokračovat dál společně. A myslím si, že Míša určitě měla nejvyšší zásluhu na tom, že jsem se dostala až do cíle. Při společné konverzaci jsem přeci jen neměla tolik času dumat nad tím, kde by to bylo nejlepší zabalit a navíc mě naprosto fascinovala Míšina naprostá rozhodnost celý Ekut dokončit, a to za jakýchkoliv povětrnostních podmínek. Dobrá, bude pršet, bude zima, třeba bude šílený slejvák několik hodin, bude to určitě nepříjemné, ale já to prostě dokončím! (a né to moje, až začne mrholit a ochladí se o jeden stupeň, tak jdu na vlak) A on optimismus je docela nakažlivý, takže i já jsem pomalu začínala veřit, že dojít do cíle není úplně reálné. Co se týče Míšy, o té jsem byla přesvědčená, že by to zvládla i kdyby propuklo tornádo.

Za Průčelskou roklí následoval kousek dobře běhatelných cest, tak jsme se tam docela rozběhly. Což nebyl ten nejlepší nápad – dnes jsem běh moc netrénovala, navíc konverzace při běhu také není moje často praktikovaná činnost, výsledkem bylo, že jsem zakopla o kámen a rozplácla se tam na čisté rovině jak široká tak dlouhá... Loket jsem měla naražený tak, že každé ohýbání ruky docela bolelo (velká klika, že na správný běžecký styl s rukama pokrčenýma v pravém úhlu se po sto kilometrech už nehraje), horší spíš bylo odřené koleno – ne, že by nějak bolelo, ale vůbec se mi na něm nelíbila ta kombinace červené krve a hnědého bahna.... A dezinfekci jsem s sebou neměla.

Proto přišlo jak na zavolanou, když jsme po zdolání dalšího olafokilometru po olafošipkách celkem vypečeným teréném přes Babinský vrch došli na vojenskou kontrolu. A co by to bylo za vojáky, kdyby neuměli ošetřit banální odřeninu. Nemůžu říct, že by mě netěšila skutečnost, že já a moje noha se tam rázem staly středem pozornosti. Nejvíce mě však pobavilo, jak pán trval na tom, abych si kalhoty nesvlíkala venku, protože by mi mohly nastydnout stehna. Vážně si někdo myslíte, když putuju několik hodin s ledovými rybníky v obou botech, že prochladnutí nebo neprochladnutí stehen hraje nějakou roli?

Takže zatímco ostatní mrzli na kontrole venku, já si hověla uvnitř auta. O to větší to pak ale byla pecka, když jsem do toho nečasu vylezla ven. Za tu dobu se zvedl ledový vítr a ochladilo se snad o pět stupnů. Naštěstí dřív, než jsem se stihla Honzy Sedláka zeptat, jak dlouho na kontrole bude, že bych se s ním pak svezla do Ústí, Míša zavelela, že vyrazíme a já se za ní rozběhla poslušně jako pejsek 🐕 a po chvíli se celkem zahřála. Akorát ty věčně ledové a mokré boty z všudepřítomného bláta, které se často nedalo obejít, ty mi už začínaly docela vadit.

Celkem poklidně, bez nějakých vzdávajících choutek jsem si užila Rytinu soutěsku a následné stoupání na Varhošť. A tady se musím doopravdy pochválit, protože na trase nebylo nebezpečnější místo než dolní rozcestí Rytiny soutěsky, odkud to bylo na vlak do Sebuzína opravdu co by kamenem dohodil....

Po sledu náročných stoupání a klesání předešlými roklemi se trasa za Varhoští celkem zklidnila a dále do Lbína a Skalice pokračujeme celkem pohodovýmí, i když často rozbahněnými cestami, dokonce často i po silnicích. Jako kdyby to však příroda tušila, že v těchto místech jsou její nástrahy nicotné, sesílá na nás opět nejprve mrholení, které přechází postupně do slabšího deště a nakonec témeř slejváku. A jak já jsem se ještě před chvíli cítila silná a odhodlaná se přírodním živlům postavit (po vzoru před bitvou je každý generál), když nyní příjde na bitvu, tak už zase tak nějak skutek utek... a místo abych si vzala příklad z Míšy, která je úplně v pohodě a vnímá situaci ve stylu No bóže, tak trochu víc prší, tak mě teď její optimismus spíš štve, protože já to vnímam ve stylu Nechutně chčije, je mi zima, mám totálně mokrý boty, nebaví mě to a končím tady s tím. Jo, a nemám sebemenší potřebu Jůrovi dokazovat, že v noci nezmrznu. A jdu na vlak! 🚂

V pochmurné náladě za neustálého deště, kdy celou dobu stále jenom oddaluji okamžik podívat se na GPS, kde tady odsud něco jede, se doplácám až k jeskyni za Skalicí. No aspoň že někde neprší...

Andy leze z díry..., foto Aleš Zavoral

Vylézáme z jeskyně ven a vítá nás Aleš Zavoral alias další tajná kontrola. Už už otvírám pusu, abych se Aleše zeptala, kde je tady někde železniční zastávka...a stejně tak rychle ji zavírám. Nevím, jestli ta jeskyňka byla kouzelná, nebo mě tak potěšila tajná kontrola, nebo skutečnost, že sem zatím dorazilo jenom dvacet závodníků a jsme třetí holky, nebo jsem nechtěla nechat Míšu jít dál samotnou, nebo za to mohl jenom kus dobrého žvance, ale tady se to ve mně nějak zlomilo, ale v tom pozitivním slova smyslu a já se rozhodla, že ten Ekut prostě dojdu. A pak už jsem to nechtěla vzdát ani jednou (očividně jsem si už asi všechny choutky na vzdávání vybrala dopředu).

Když jsem najednou věděla, že Ekut dojdu, hned se mi šlo uplně skvěle a to i v dešti. Moc se mi líbila Laffitova vyhlídka a užívala jsem si i všechny ty neskutečně zabahněné cesty, co tam kolem ní byly a rochnila jsem si v nich jako prase, protože jsem věděla, že teď už se zabahnit můžu, protože na žádnou třetí etapu už se vlakem nepojede, takže můžu vypadat jako prase. 🐖

Ale to už jsme se pomalu blížily k Trojhoře.

Když jsem o tom později přemýšlela, mohla za to nakonec dost možná Trojhora, že jsem závod nikde před ní nevzdala. O Trojhoře totiž kolovaly legendy, věděla jsem, že se její vrchol překonává po nějakém úzkém skalním hřebínku, kde jsou hluboké srázy z obou stran a viděla jsem i několik fotek z minulého ročníku..Ale podle fotek si člověk tak úplně obrázek neudělá, tudíž jako tvor zvědavý, jsem chtěla vidět tu potvoru na vlastní oči a hodně mě zajímalo, jestli ji se svými závratěmi zvládnu. A popoháněla jsem Míšu, abychom sem stihly dorazit za světla.

Což jsme nakonec stihly s pohodlnou rezervou, a pod jediným českým štítem (jak Trojhoru popisuje všeznalá „tetička“ Wikipedie) jsme se ocitly o půl čtvrté odpoledne.

A tím věškerá sranda skončila.. Dokud jsem se nevyplazila nahoru, věřila jsem tomu, že překonat Trojhoru bude třeba o malinko těžší než doplácat se k Honzovi Sedlákovi na Josefínku, ale že ji za světla se svojí vynalézavostí hravě zvládnu, ale když jsem vylezla nahoru a uviděla ten uzoučký hřebínek, tak mě veškerá moje vynalézavost rázem opustila. Petr Malý měl pravdu, když mi říkal, že jestli mám strach z výšek, tak tohle prostě nedám.😓 To bylo asi tak milionkrát horší než Josefínka... (ono mně bohatě stačilo ten hřebínek vidět, a rozproudila se mi krev v žilách natolik, že jsem další tři hodiny nemusela řešit problém, že by mi byla zima)

Naštěstí mobil jsem si už tentokrát s sebou vzala, takže volám Olafovi, ať si se mnou dělá, co chce, ale že tam mě nedostane ani za zlatý prase. Naštěstí mě nijak nepřemlouvá (stejně by se mnou nic nesvedl), mám se prý aspoň vyfotit na vrcholu.

To byste ani neřekli, jak byl tento úkol nesnadný. (když já na selfíčkách většinou vypadám blbě, tudíž já selfíčka radši nefotím, tudíž je fotit neumím) Přestože vyfotit vrchol Trojhory beze mne mi šlo naprosto skvěle a stejně tak skvěle mi šlo vyfotit samu sebe bez Trojhory, zkloubit tyto dva objekty dohromady a vytvořit takovou fotku, na které budu nejen já, ale bude i vidět, že jsem na vrchlolu, bylo zhola nemožné (sice kousek nějaké skály tam vždycky byl, ale to jsem mohla vyfotit někde dole a vyšlo by to nastejno) Snad kdybych to zkusila samospouští...Ale zase představa, jak se v krkolomném terénu na vrcholu skály snažím během deseti sekund rychle přesunout do nějaké fotogenické polohy, to už by snad bylo jednodušší zdolat ten hřebínek....Hrála jsem si tam s foťákem snad čtvrt hodiny a vyplodila asi dvacet fotek. Jednu horší než druhou. A užívala jsem si, že mi jednou v zimě při sezení není zima....

Trojhora beze mne

Já bez Trojhory (obzvláště vydařený exemplář)

Když konečně slezu ze skály dolů, zjištuji že Míša už ztratila trpělivost na mě čekat. Pomalu se začíná stmívat (neskutečné, jak na Trojhoře strávit bezmála hodinu a ani ji přitom nepřelézt), zdržuji se ještě dalších skoro deset minut, kdy musím vyměnit baterky v baterce i v navigaci.

Od Trojhory sbíhám neskutečným bahnem do Třebušína, když kousek za ním mně cestu zastaví další tajná kontrola.
Ale co to? Lubomír Nový natáhne ruku a rozkáže mi : „Dej mi stovku!“ (Říkám si, sním či bdím, proč bych mu měla dávat stovku???) „Cože ?“ Ptám se nepříliš chytře. „No, dej stovku, ne?“ Opakuje. (Tyjo, že by se třeba platila stovka pokuty za nepřekonání Trojhory? To jsou ale blbý vtipy)

„Tak sakra jdeš stovku nebo nejdeš??? Dej mi přece papír.“

Aha, tak on říkal Jdeš stovku? Ne, Dej stovku.

Tak stovku, tu já zas jdu. To já jdu dokonce celých 172 (slovy sto sedmdesát dva)!

Pod zříceninou hradu Kalich na mě čeká Míša a tak dále zase putujeme ve dvojici.

Nastává druhá noc (denní dobou je sice teprve podvečer, ale já to mám tak, že když je tma, tak to vnímám jako noc), je zima, vlezlo, padá příšerná mlha, akorát pršet na několik málo hodin přestalo. Ale sama jsem se nestačila divit, že během druhé noci mi ta tma a ošklivé počasí ani tolik nevadilo. Tady už mě prostě hnalo, že je to do cíle jenom nějakých 40 km, což už byla jenom menší čtvrtina, takže to v porovnání s celou štrekou byl prostě směšný kousek. To už bych byla blbá, kdybych to teď vzdala.... A navíc asi za 15 km trasa vedla do nějakého Týniště. A já mám z Týništských šlápot od dubu k dubu naučené, že TŠ vzdát nikdy nesmím a do Týniště vždycky dojít musím. A když teď bylo Týniště na trase, tak jsem do něho prostě dojít musela, i kdybych nechtěla...(a mé hlavě bylo uplně jedno, že to nebylo Týniště nad Orlicí ale Týniště zapadákov o dvou chalupách pod Plání.) Tam se dojít musí. A navíc pořád mě vlastně skoro vůbec nebolely nohy.

V mlze trochu bojujeme s orientací, zejména v místech, kde zelená značka vede uprostřed polí a není vidět skoro ani na metr před sebe. Ale díky tomu, že máme obě dvě GPS a já navíc i naklikanou trasu, tak si poradíme celkem rychle (a až já se odnaučím při určování směru držet GPS v dlani šejdrem, tak nám to půjde úplně samo :)

Po celkem odpočinkovější časti nás po delší době čeká zase jeden pěkný kopec, a to výstup na Pláň. A po celkém příjemném počasí bez deště na nás nyní obloha pouští to nejhorší, co měla za celý den v zásobě. Prudký liják a k tomu silný ledový vichr. Cvakám zubama a rozbíháme se s Míšou i do kopce, a já přemýšlím, jestli jsem přeci jenom neudělala kolosální hloupost, že jsem na ten vlak ve Skalici nešla... Protože přestože strašně moc chci dokončit, bojím se, že to v takovémto počasí prostě nedokážu. A dolů pak sbíháme pěkně rychle (rozuměj pocitově rychle, v reálu to byl běh tempem kolem 6 Km/h) jen abychom se zahřály, a já běžím v takovém blátě a bordelu, v kterém bych si za normálních okolností netroufala ani rychle jít....Ale jak ztrácíme nadmořskou výšku, začíná se oteplovat a i ten vichr a déšť naštěstí ustávají.

A zatímco po seběhu z Pláně se všichni účastníci těšili na hospodu v Zubrnicích, já jsem se těšila na svoje Týniště. 😃 Přiznám se, že mě trochu zklamalo (vesnice kde nic tu nic), ale aspoň ta dopravní cedule s názvem Týniště, ta mě potěšila. A odsud to už bylo jen kousíček do Zubrnic, a vedlo to do nich po klesající silnici, což bylo pozitivní, protože se náš posun trochu urychlil.

V Zubrnicích jsme strávily asi půl hodiny a daly jsme si moc dobrou polévku a teplý čaj. A tady mě naprosto dostalo, že když jsem se podívala do itineráře, abych zjistila kam se naše kroky mají ubírat dále, tak jsem zjistila, že poté, co jsem před chvíli prošla Týništěm, tak další kontrola (opět asi za 15 km) je pro změnu v nějaké restauraci u Dubu. 😏 Takže tady už bylo naprosto jasné, že tenhle pochod se prostě vzdát nedá.

Když jsem vylezla z hospody ven, myslela jsem si, že umrznu, jak mě ta zima bacila, ale Středohoří je naštěstí kraj silně kopcovitý a také děkuji Petrovi Malému, že vymetl na trase každý kopec a já se při stoupání na Bukovou horu opět zahřála. A jak všichni na strašné bláto na cestách nadávali, já jsem za něho byla nesmírně vděčná. Protože kde bylo bláto, tam byl adrenalin, a kde byl adrenalin, tak mi nebyla taková zima. A když jsem byla plně zaměstnána myšlenkami, kudy hluboká bahniště obejít (ne že by to tedy většinou někudy šlo), nebo je alespoň projít tak, abych se v nich nevykoupala celá, nezbylo už tolik času k filozofování na téma Zmrznu či nezmrznu?

Na Bukové hoře jsme hodně zápasily s orientací, ale ve finále jsem si ani nikam špatně nezašly. Správně nás tam nakonec nasměrovala Martina Němečková, za což jí moc děkuji.

Dalším bahnodromem sbíháme do Malého Března, ale kdybych věděla jaký teprve bahnodrom příjde potom při výstupu po vlastním značení na kopec Fráž, tak bych si ten první sestup rozhodně bahnodromem nazvat nedovolila. Ale já jsem si nestěžovala. Protože strokrát lepší tuny, ba megatuny bláta než zima. Takže já si tam uprostřed toho bahniště, v kterém by se i hroši styděli válet, vesele čvachtala středem (zatímco Míša se dost namáhavě snažila obcházet polomy nad cestou) a byla jsem štastná jak blecha, že mi není zima.

Akorát jsem pro změnu nějak začínala usínat.... 😴

A přestávala jsem správně vnímat...😵

Najednou se Míša zastavuje a slyším, že něco povídá. Docházím k ní. Jo, aha, ona telefonuje: „Tyjo, tady je takový hnusný dlouhý nekonečný kopec... PAUZA... A tak šíleně bláta, to fakt ještě nikde nebylo.... PAUZA.... Ale snad už to je poslední velký kopec...PAUZA....PAUZA...

„Komu jsi volala?“ Ptám se.

„Co? Já nikomu nevolala, já jsem mluvila na Tebe!“

Tak to mě opravdu dostalo. Já jsem si myslela, že ty pauzy znamenají, že na druhém konci telefonu někdo na její postřehy odpovídá, a ony přitom signalizovaly její marné čekání na moje odpovědi.

Dneska to je vážně co zážitek, to perla.

Už se blížíme k vrcholu a já nevnímám dál. Dokonce v tom blátě usínám za chůze. Aspoň zjištuji, že chůze ve spánku je pěkně pomalá (je-li vůbec nějaká), když se probouzím, Míša už má na mě pěkný náskok.

U kontroly pro změnu vidím Míšu hned v trojím provedení. A k tomu ještě nějaké trpaslíky. Asi mají právě ve Vaňovském pohádkovém lese noční vycházky.....

Při dlouhatánském seběhu do velkého Března se konečně trochu proberu.

Hospodu u Dubu jsem prostě nemohla jen tak odbýt. Navíc když jsme byly s naším příchodem v jednu ráno poslední účastnice, které ještě zastihly hospodu otevřenou a obsluha nás ještě obsloužila. Jenom jsem měla za to, že jsme u té polévky a horkého čaje určitě neseděly déle než půl hodiny. Proto mě ve výsledkové listině trochu zaskočilo, že maďarská dvojice sem dorazila až hodinu po nás, a my jsme tu za jejich příchodu ještě stále seděly.....

Do Ústí zbývá posledních 13 km. Je nám zima, moc kopců ani bláta už tady není, takže skoro v jednom kuse běžíme, abychom se zahřály. Vzhledem k tomu, jak dlouho nám tento poslední úsek trval, musel to být opravdu zajímavý běh vražednou rychlostí kolem 5 km/h!

A pak jsme sbíhaly po takové louce z kopce a najednou jsem pod sebou mezi stromy uviděla první světélka ve tmě, a potom už těch světélek bylo víc a víc a za chvíli se pod námi vylouplo ze tmy celé obrovské osvětlené velkoměsto. To byla taková krása... Jak já nemám moc ráda noci, musím uznat, že tyhle noční doběhy do velkoměst mají něco do sebe.

Z okrajové městské části Olšinky nás čeká ještě asi tříkilometrová pouť už většinou ulicemi města do cíle, ale tu už si vyloženě užívám. Jsou asi čtyři hodiny ráno. Za hodinu a půl to budou přesně dva dny a dvě noci, co jsem stála v Lovosicích na startu. Zvláštní, jak mi to teď příjde šíleně dávno. Uběhly necelé dva dny a stovkař za ně nasbírá více silných zažitků než leckterý obyčejný smrtelník za dva roky....

Ve čtvrt na pět ráno otvíráme dveře cíle. 🙌

Olaf spí. Petra Fišerová ho musí jít chudáka vzbudit, že dorazila ta umělkyně, co nepřelezla Trojhoru, tak aby si to šel se mnou vyřídit, jakou mi dá penalizaci.....

Přestože mě až do cíle nohy nijak hrozně nebolely (akorát na posledních 30-ti kilometrech trochu stehna v sebězích), jakmile se posadím, už se vůbec nejsem schopná zvednout...

Trvá mi asi hodinu a půl, než se trochu zmátořím a donutím se ze židle vstát, zajdu se osprchovat a ještě na tři hodiny od sedmi do deseti si jdu schrupnout do spacáku. Dopoledne a brzké odpoledne jsem pak trávila mezi kamarády, kteří neustále přicházeli do cíle, ať už s radostnou nebo zklamanou tváří. Po třetí hodině jsem jela domů.

Co říci závěrem? Asi, že...Loučení bylo hustý. 😲 A děkuji všem, kteří se na jeho organizaci podíleli a umožnili nám tento intenzivní prožitek. A také moc děkuji Míše, protože bez ní bych ten cíl nejspíš neviděla.