Pražská stovka

8.-10. 12. 2017, 170 km, 42 hod. 15 min.

Při svém odjezdu na Pražskou stovku jsem tak trochu uvažovala nad tím, kam ten vývoj člověka vlastně dospěl... Tak si to vemte: Homo habilis (člověk zručný), cca před 1,4 – 2,4 miliony let, Homo ergaster (člověk pracující), cca před 1,8 – 1,25 miliony let, Homo erectus (člověk vzpřímený), před   1 250 000 – 100 000 lety, Homo sapiens (člověk rozumný), 800 000 let až do?

Prameny to sice nikde neuvádějí, ale já se tak trochu obávám, že Homo sapiens začíná být v současné době stále častěji potlačován novým druhem, a to takzvaným Homo debilis (člověk debilní). Alespoň tedy moje maličkost je přímo výstavním exemplářem. A ne, nemám na mysli pouze moji účast na závodě ze Světlé nad Sázavou do Prahy měřící sto mil, tj. 170 km (i když pravda, spousty lidí by i toto nazvaly bláznovinou). Ale kdo jiný než úplný debil se na takový závod vydá s nedoléčeným kašlem a nejspíš i zvýšenou teplotou? 😲

Nebyla jsem úplně zdravá už na Loučení, ale to mě pouze bolelo v krku a po řádném proplachování alkoholem se během závodu bolest úplně utlumila. Jenže pouze s tím, aby po návratu domů propukla znova a pořádně, a z bolesti v krku se vyklubala rýma a teplota, k nimž se posléze přidal stále zesilující kašel. První týden jsem si povalování v posteli vyloženě užívala, ale když přišlo další pondělí a zbývaly pouze čtyři dny do Pražské stovky, a můj stav, místo aby se lepšíl, tak se vesele horšil, začínala jsem být lehce nervózní. Ve středu už jsem byla silně nervózní (a to i přesto, že kašel byl o chlup lepší než v pondělí). A když jsem ze středy na čtvrtek naspala asi čtyři hodiny, protože zbylé čtyři jsem strávila v záchvatech kašle, tak už jsem zoufale mlátila pěstmi do polštáře a křičela u toho do prdele, do prdele, do prdele....😠

Dokonce jsem i v jedné slabé chvilce zauvažovala nad tím, že bych na Pražskou stovku nejela....

Jenomže prostě Ekut. Když v Ekutu dáte Loučení, tak Pražskou stovku prostě nemůžete odpískat. A navíc během čtvrtka se můj stav o další dva chlupy zlepšil. Vlastně přes den jsem zas nijak moc nekašlala, nejhorší to bylo v noci vleže. A Pražská stovka se vleže nechodí. Tak by to třeba mohlo jít...

Tak já to tedy zkusím...

(Vtipné ještě bylo, jak jsem chodila poslední dny kašlat na WC, aby nikdo z rodiny nepoznal, že mám ještě kašel. Ale nechtělo se mi zhoršovat si svůj zdravotní stav nesmyslnýmí hádkami – rodičové by totiž úplně nepochopili, že když je Ekut extrémní kombinace, tak se chodí nejenom za každého počasí ale i za každého zdravotního stavu.....)

Start letošní pražské stomílovky byl ve Světlé nad Sázavou. Co se mi na tomto místě startu líbilo, bylo, že jsem to sem měla zhruba tak daleko jako do Prahy, což znamená ne nijak hrozně daleko (rozhodně lepší než někde u Plzně). A jak já už jsem zjistila, mě dlouhá cesta na start docela vyčerpává (slovenské stovky mně nikdy moc nesedly) a rozhodně není moc dobré být už na startu stovky  - houby stovky, stomílovky, co já mám pořád s tou stovkou - vyčerpaná. Ono bude bohatě stačit, že budu nemocná....

Co se mi však na tomto místě startu až tolik nelíbilo, byla skutečnost, že Posázaví vůbec neznám a celá trasa, kromě posledních dvaceti kilometrů těsně před Prahou a pár míst kolem Sázavy, kudy vedla Dubečská stovka, byla pro mě jedna velká neznámá. A já když trasu vůbec neznám, tak mi to většinou moc nejde. Snažila jsem se aspoň trasu co nejlépe nastudovat, navíc na fotografické mapě (mapy.cz) jsem si prohlížela obrázky míst, kudy půjdeme. (což byl úkol dosti náročný, vzhledem k tomu že těch fotek bylo snad víc, než měla trasa kilometrů! 😃) A tak jsem se těšila např. na lomy a Bretschneiderovo ucho, na kopec Melechov s kupkou kamení na vrcholu, na pěšinku podél Sázavy v oblasti Stvořidel, na hrad v Ledči, moc pěkně se jevila Zruč a její okolí, rozhledna Babka a stejně tak další městečka na řece Sázavě, vrcholy, vyhlídky a hradní zříceniny. Trasa se mi začínala moc líbit...

Z Náchoda vyrážím v pátek ve čtyři odpoledne a kupodivu i přes tři přestupy bez zpoždění dorážím do Kolína, kde mám čas do dalšího vlaku a zajdeme s Jirkou Hofmanem na pivo. Sice pivo bylo v plánu jen jedno, ale co jiného dělat, když vlak má čtvrt hodiny zpoždění, než si přiobjednat i druhé?

Naplno to však rozjedeme až ve Světlé, kde také zajdeme do místní pizzerie už ve čtveřici – přidá se k nám Martin Čapek a Vítek Zahrádka. Nijak moc počet piv nehlídám (říkám si, že horší než na Loučení to být nemůže, když je start už o půlnoci a na Loučení jsem "juchala" až do půl třetí), proto mě docela překvapí, že když jdu těsně před odchodem na záchod, mám trochu problémy najít cestičku mezi stoly a nevrážet přitom do rohů stolů....

Však čím se situace pokazila, tím ji je také třeba napravit, proto když při cestě na start za oknem další hospody uvidíme Edu a Ivanu, neváháme a přisedneme k nim ještě na jedno malé. A opravdu, potom už jsem šla docela rovně.

Pochopitelně času na přípravu na start moc nezbylo, hážu hekticky věci z jednoho báglu do druhého a modlím se, abych na nic důležitého nezapomněla.

Ani nevím jak a už se ocitám s davem venku a Olaf zakřičí STAAAAAAAAAAAAART!!!!!

1) Světlá n. Sázavou – Rohule, 16,1km

170 km přede mnou. Á sakra. Zatímco všichni vypálí, jako kdyby to byl závod na sto kilometrů (nebo spíše na deset), já bych se snad nejradší ani nehýbala. Protože když se nebudu hýbat, tak se neunavím, a být neunavená se mi po sto kilometrech bude hodit... Jenom škoda, že když se nebudu hýbat, tak se na ten stý kilometr asi nedostanu...

Takže asi půjdu, to se také tolik neunavím, jako když poběžím...

Hm, jenže všichni běží, to mně všichni zdrhnou. Ach jo, tak kousek tedy budu pomalu klusat....

Asi po dvou kilometrech usoudím, že by to mohlo stačit, cesta stejně začne mírně stoupat a přecházím do chůze. Jenom mě trochu zaráží, že vedle mě je stále Jirka Hofman, Ivana, Eda nebo Filip. Ale tak dobrá, dneska začli nějak rychleji....

Na prvních šestnácti kilometrech žádné extrémní kopce nejsou, nejvýraznější stoupání je asi na Holý vrch, na kterém je první kontrola. Dolů z vrcholu je trochu krkolomnější terén, ani se nenaději a vidím, jak mi Ivana s Edou a Filipem ukazují záda. Ale tak nevadí, cobydup je dohoním a předhoním.

Jenže přestože běžím (to v té chvíli ani netuším, že musím běžet asi tak 9 min/km, jinak se prostě moje pomalost vysvětlit nedá 😜), Ivanu a spol nedohoním. A navíc je mi běh docela nepříjemný.  Dráždí mě ledový vzduch a když si dám šátek přes nos a pusu, je to snad ještě horší, za chvili ho mám celý mokrý a oslintaný a pro změnu se pod ním začínám dusit.... Vzdávám věškerou další snahu a přecházím do chůze. Přepínám do úsporného režimu 12: 12 (tj. 12 min/km a 12 zakašlání na hodinu) a doufám, že aspoň do Ledče nějak přežiju. Tam v nejhorším můžu na vlak....

Navíc jsem se těšila na „ucho“ a na lomy, ale bohužel jsem nějak nezaregistrovala ani jedno. Oproti tomu mě ale úplně nadchlo Olafovo letošní reflexní značení - hustší rej světlušek jsem na žádném pochodě ještě nezaznamenala. A svítící světlušky mi v noci také opravdu hodně pomáhaly překonat monotónní lesní úseky - jít od jednoho světélka k dalšímu je mnohem zábavnější než jen tak jít v uplně tmavém lese. A díky nim ty dlouhé noci nebyly tak hrozné. A celou cestu jsem si říkala, jakou ohromnou práci tohle značení muselo dát. A co se chce ode mne? Já to mám jenom projít. To je přeci oproti značení úplná brnkačka. A to budu vážně opravdu marná, jestli to nedám....

2) Rohule – Ledeč n. Sázavou 29,4 km

První občerstvovačka je v Rohuli pod Melechovem. „Tak už pomalu můžeme balit,“ slyším někoho říkat, když odcházím. Cože? To jsem skoro poslední? Vždyť jsem chvílemi i docela popobíhala. Já jsem stále žila v domnění, že se pohybuji tak někde ve dvou třetinách maximálně třech čtvrtinách závodního pole.....

Na vrcholu Melechova mě potěšilo, že jsem si všimla té kamenné kupičky, kterou jsem měla dopředu nastudovanou z fotografické mapy 😊

A byl tam sníh. Což už mě zas až tolik nepotěšilo. Protože sníh jsem naposled viděla někdy uprostřed února, což je dlouhá doba, tudíž jsem od té doby úplně zapomněla, jak se po něm běhá. A přeci jenom učit se novým kouskům zrovna během stomílovky mi nepřišlo úplně šťastné...

A ten sníh byl navíc docela uklouzaný, nahoru mi to šlo, ale dolů jsem předváděla něco jako cupitání rychlostí pomalejší chůze... A Olaf na konci prohlásil, jak to bylo dobré, že byl sníh, protože se to tolik neklouzalo, jako kdyby bylo bláto. Jsem prostě divná. Zatímco na Loučení jsem se v tom blátě cítila celkem jistě, tady jsem si  před každým došlapem tipovala, jestli ho ustojím nebo hodím záda....

Uf. Oddechnu si, když jsem zase na pevné zemi bez bílých zákeřností. (A tady jsem si naivně myslela, že to byl první a poslední sníh na trase.) Stále z kopce se snažím trochu cupitat až dolů do Smrčné, kde je první tajná kontrola.

"Tak ještě pět chybí,“ hlásí slečna. (hm, tak fakt jsem se nepřeslechla, fakt jsem skoro poslední). Milan Hota, Ondra Fatka.... „Ještě Jirka Hofman., né?" Napovídám snaživě. Kdepák, ten už tady prý prošel. (no to snad né, ten mi taky pláchnul!) Ale je to jen chvilka.

No tak ještě aby to byla hodina....

Nevadí, hlavně nepanikařit. Limit na občerstvovačkách je nastaven na 4 km/h, to zatím hravě zvládám, mám dokonce 5. Heč!  Jirka si dá v hospodě jedno, dvě piva. Jirka se v hospodě chytí.

Na Stvořidla jsem se strašně moc těšila. Uznávám, v létě za světla a tepla by se mi tady určitě líbilo více (a navíc od řeky šla trochu zima), ale i tak jsem si tu divokou pěšinu přes kořeny, kameny a plno polomů docela užila. A hlavně přeskakování překážek zaměstnalo moji hlavu natolik, že jsem zapomněla dumat nad tím, jaká jsem lemra, když mi uteče i Jirka a že by asi bylo nejrozumější jet domů...

A jestli moji hlavu zaměstnala Stvořidla, nebylo to nic proti tomu, co se poté dělo v Ledči. Ale tak koho by to napadlo, že v Ledči bude led....., tomu přeci ten název města nijak nenasvědčuje!

A jestli neumím chodit po uklouzaném sněhu, asi moc dobře tušíte, že už tuplem neumím chodit po namrzlých a zledovatělých silnicích (a navíc z kopce!!!).

Ale bylo to dobré.  "Lední hrátky" mě totiž zabavily natolik, že jsem úplně zapomněla, že jsem v Ledči chtěla jít na vlak....

3) Ledeč n. Sázavou – Pertoltice, 43,8 km

V restauraci se radši nijak dlouho nezdržuji (abych si to s tím vlakem ještě náhodou nerozmyslela). Sním si hovězí vývar, vypiji malou kofolu a asi po čtvrt hodině pokračuji dále. S radostí kvituji, že Jirka tady ještě stále sedí. Vzhledem k tomu, že dnes jeho tempo nějak nezvládám, bude jen dobře, když si na něho vytvořím trochu náskok.....

Vycházím ven společně s Ivanou, Edou a Filipem a pokračuji dále s nimi.

Ehm, tedy asi padesát metrů. Absolutně nechápu, jak to dělají, že po těch namrzlých chodnících a silnicích jdou stejným tempem, jako kdyby vůbec namrzlé nebyly...., zatímco já tak nějak bruslím od zábradlí k zábradlí, či od sloupu ke sloupu, snažíc se chytat, čeho to jen jde....

Už jsem je potom dohonit nedokázala.

Zatímco na prvních třiceti kilometrech byla cesta bez sněhu (kromě Melechova), za Ledčí už putujeme zasněženou krajinou.

A zatímco na prvních třiceti kilometrech i vlastní značení většinou vedlo po celkem schůdných cestách či necestách, tady začínají pěkné Olafovinky v podobě kolmých sešupů dolů a navíc v takovém terénu, že člověk ani nemusel hlídat šipky, protože tím nejhustším smrčím a největším roštím zaručeně vedla ta správná cesta.

Ale jó, bavilo mě to. A naštěstí byly tyto úseky krátké (a když jsou Olafovinky krátké, tak jsou celkem milé). Vždycky, když už jsem začínala propadat panice, že jestli to tímhle terénem půjde dál, dorazím k Olafovi do Prahy jako vánoční dárek na Štedrý den, tak jsem se ocitla na nějaké rozumné cestě.

Hodně mě pobavilo, když jsem na jednom obzvláště vypečeném kolmém svahu ztratila kontakt se zemí a letěla kousek vzduchem. Protože to bylo tak kolmé, že se v tom ani nedalo spadnout a místo očekávaného rozplácnutí se jsem přistála o kousek níž na obě nohy.

A také bylo vtipné, když jsem jednou – zrovna jsem šla po takové hezké cestě – uviděla dvě odrazky v tom největším houští u cesty. No tak to už ten Olaf ale vážně nemyslí vážně!. Tak se tam prodírám jak blbá. A co myslíte? Odrazky mě zdrhly! Olaf to vážně nemyslel vážně, seděla tam totiž kočka....🐈

Prvních asi 600 metrů bloudění jsem si užila v nějaké vesnici, kde jsem přeběhla olafo-odbočku a běžela dál, dokud mě nezastavili vracející se Hejkrlíkovi (a to jsem měla zrovna takové pěkné běžecké tempo, asi tak 7 km/h!), že tudy cesta nevede. Však jsem se jim za jejich pomoc také v Kácově hezky odměnila – díky mně se prošli o 2 km navíc. A pohyb je přeci zdravý! 😛

4) Pertoltice – Kácov, 62,9km

Venkovní občerstvovačky pro mě vždycky byly o kompromisu. Mezi tím, jak dlouho bych na nich chtěla být, abych se pořádně nacpala, a jak dlouho jsem na nich mohla být, abych tam nezmrzla. V Pertolticích jsem trhla rekord 10 minut. A pak další hodinu rozmrzala.

Z Pertoltic vedla moc pěkná lesní cesta ve svahu s hezkými výhledy, která mě moc bavila.

A pak přišel zlatý hřeb Pražské stovky 2017, Olafovo značení údolím Ostrovského potoka se třemi brody, které se musely překonat po namrzlých, neskutečně kluzkých lávkách a kládách. (I když vlastně jak uvidíte, tak nemusely ….)

Čučím na strom přes potok jak puk. No tak to určitě nepřejdu. Zkouším to nějak po zadku, ale šíleně se to klouže i tak a vůbec se není čeho chytit. Tak sakra, já to ani "nepřezadkuju"? Lítám kolem dokola jak poplašený holub, jestli by se snad nedal potok přejít někudy jinudy....

Hm, jedině vodou, a je pěkně hluboký.

Mezitím dorazí na místo parta asi pěti účastníků, tudíž dostávám instruktážní video, jak se to má po stromě správně přejíti, a nežuchnout přitom do vody, ale že bych to dokázala napodobit, to ne.

Už se musím rozhodnout, přece tady nebudu do jara...

Tak asi tedy to vodou. Ne, to určitě není dobré na ten můj kašel. A vody po kolena. A jak mrcha studí. No Olafe, tohle od tebe nebylo hezké.

A navíc Hejkrlíkovi na druhém břehu si moje divadelní představení pochopitelně nemůžou nechat ujít.

Druhou kládu přes potok už přezadkovat zvládnu. Naštěstí. Tam totiž bylo vody tak do pasu.

A u třetího brodu už se vyloženě bavím. Tam je totiž vody tak po kotníky. takže s mými rybníky v botech zvesela proběhnu vodou a bavím se, jak ostatní „hrají panáka“ po namrzlých šutrech.

Na dalších pěti kilometrech jsem si lehce zvýšila průměrné tempo, protože kdybych neběžela, tak bych umrzla.

Dostávám se do Zruče nad Sázavou. Na toto město jsem se moc těšila, protože podle fotek vypadalo moc hezky. A opravdu takové bylo. Nejprve jsme procházeli zámkem (sice to ve městě bylo zase zledovatělé, ale tady už mi to tolik nevadilo, protože tréninkem se člověk učí) a poté jsme ve svahu nad městem šplhali jak kamzíci a kochali se vyhlídkami na město a řeku Sázavu.

(vzhledem k strmosti svahů jsem se trochu bála, aby někde cesta nevedla například po nějaké skalní římse, ale nakonec tam nic takového nebylo.)

Okolí Zruče bylo moc pěkné a také jsem si pochopitelně užívala, že je den a světlo, a můžu se tím pádem kochat všemi těmi výhledy a moje nálada se šplhala do optimističtějších poloh, Vrcholu jsem pak dosáhla nahoře na rozhledně Babce -  a to jak z hlediska optimismu, tak i mé fyzické pozice. Rozhledny mám ráda a tahle byla pěkně vysoká. Je zajímavé, že výstupy na vysoké rozhledny mě nijak nevadí, tady je prostě pevné zábradlí, pohodové schodiště, tady není kam spadnout.

Jenže jak moje nálada i fyzická poloha dosáhly vrcholu, poté začly obě ruku v ruce klesat. A to, že jsme společně s Hejkrlíkovými přešli odbočku na kontrolu v Kácově a dali si tak minimálně 2 km navíc, mi také moc nepřidalo. Ale hlavní problém byl v tom, že mi začínala být nepříjemná zima.....

A já když mi je zima, tak reaguji následovně: "Ahoj Petře, hele já končím, kdy jede vlak do Prahy?"

(na kontrole je Petr Malý)

"Do Prahy vlaky nejezdí, do Prahy se chodí pěšky!"

Á sakra.

"Tak dobrá , tak jede asi za půl hodiny."

Velká klika, že jsem tvor líný. Teď jsem si sedla a zrovna se za chvíli poženu na vlak, ne?

Snad třičtvrtě hodiny jen tak sedím, cpu se, čučím do blba a mudruju, mám-li do Prahy jet či jít....

Je mi zima. Mám mokrý boty. Mám kašel. Ale v dropbagu mám komplet náhradní věci na převlečení, oblečení téměř vhodné na severní pól, měla bych tomu aspoň dát šanci.

Tak já se zkusím převlíct....Sice jsem měla v úmyslu jen vyměnit slabší bundu za teplou, ale nakonec dostávám geniální nápad navlíct si je obě! Tyjo, to bylo vážně chytré! Mně je snad docela teplo!

Tak a honem vyrazit, než si to zas rozmyslím 😝

5) Kácov - Ledečko, 82,1 km

Před sokolovnou potkávám Ivanu a spol, kteří jdou teprve na kontrolu. To mi taky hodně pomohlo. Myslela jsem si, že už mají tak dvě hodinky náskok a oni se někde stavovali v hospodě.

Z Kácova pokračuji po nekonečných schodech vzhůru, které mi přišly, že musí vést někam do nebes, ale ony ve skutečnosti vedly do pekla, protože jsem po nich došla na Čertovskou vyhlídku. 😈 Tady to bylo moc pěkné, jedno z posledních pěkných míst, které jsem si užívala ještě za světla. A přestože kontroly občas byly několik metrů před vyhlídkou, já jsem na vyhlídky poctivě zacházela. (když už to nevyhraju, ať z té trasy aspoň něco mám :)

Poté následoval ten hrozný nekonečný úsek asi 9 kilometrů po silnicích (Olaf to tady nemohl vést terénem kvůli polomům), kde se mi úplně setmělo a navíc začal foukat ten strašný ledový vichr. Jestli pocitová teplota většíny lidí byla mínus deset, moje byla tak mínus dvacet (to už mám vypozorované, že vnímam teplotu tak o deset stupňů nižší než obyčejný smrtelník – např. často je většina lidí v hospodě v tričku a já se klepu zimou ve svetru). Musím tady popobíhat, ani kdybych nechtěla. Naštěstí díky dvěma bundám se mi podaří tento úsek zvládnout bez následků.

Z Útěchvostů už zase „cupitám“ moc pěkným terénem a pěšinkami přes jeskyni v Kočičím zámku, Ratajskou vyhlídku do Ratají a dále do Ledečka. Moc se mi líbilo, jak kontroly byly vždycky na těch nejkrásnějším místech na trase. Člověk tam vždycky zvolnil a pořádně se díval, aby nepřeběhl kontrolu a tím pádem se tím místem i více pokochal....

Přiznám se, že z příchodu do Ledečka jsem měla trochu vítr (jeho název totiž nevěstí nic dobrého), ale nakonec to tam bylo zledovatělé jenom trochu. Asi že to není velký Ledeč, ale jenom malé Ledečko.

Jirka ještě sedí v hospodě, má polovinu piva, je to dobré. Kývám na něho od dveří hlavou. Ale co to, on se na mě dívá a vůbec nereaguje? (Tak že by dospěl k názoru, že by pro mě bylo rozumější s mým kašlem radši závod ukončit?)

No konečně si mě všímne. A že prý mě vůbec nepoznal! 😆 Mám totiž jiné elasťáky, jinou bundu, přes nos a pusu šátek, druhý šátek na hlavě. No dobrá, asi mu tu prominu. Uznávám, že pouze podle očí 👀 se identita určuje docela těžko....

Pobydu asi půl hodiny, sním si polévku, dám si malé pivo a vzhledem k tomu, že Jirka si objednal večeři, na kterou musel nějakou dobu čekat, podaří se mi opět vyrazit dříve než on. Vyhovuje mi to takhle více, já si nejradši chodím sama, abych si sama mohla určovat tempo a mám dobrý pocit, že jsem jištěná zezadu....

6) Ledečko - Vlkovec, 97. km

Na dalším asi patnáctikilometrovém úseku do Vlkovce už ale začínám být nějaká unavená. A také nějak přestávám vnímat krajinu kolem sebe, protože si tuhle cestu nějak pořádně nevybavuju... Neprve to bylo vlastním značení přes nějaký docela velký kopec, tady jsem někde předcházela Hejkrlíkovy.

A pak jsem musela jít po té moc pěkné dlouhé lávce přes Sázavu, která se mi pak na fotkách tak líbila a říkala jsem si, která trasa po ní asi vedla a škoda že jsem po ní nešla. Jenže vzhledem k tomu že na stomílovce jsem prošla i celou trasu stovky a padesátky, tak jsem po ní jít musela.

No vlastně nemusela, ale kdybych brodila Sázavu, to bych si to přeci jen asi zapamatovala....

A pak už si toho zase moc nepamatuji, až takové dlouhé nekonečné stoupání na nějakou vyhlídku.

A potom zase klesání. A tam jsem předbíhala jednu Rusku, kterou jsem jen tak mimochodem předbíhala už asi po desáté, a už mě to začínalo vytáčet, protože ona už se tam plácala co noha nohu mine, tak co má co sakra dělat přede mnou???? Jenže to bylo tím, že ona se skoro nestavovala v hospodách. A také nebyla na výletním okruhu kolem Kácova....

Mě nohy vlastně vůbec nebolí, akorát jsou takové unavené, že vyšší rychlosti nevyvíjí. Celá jsem taková unavená. A nějak se ochlazuje. Už je to zase velký boj s tmou a zimou, ze mě to tak strašně vysává energii. Do Vlkovce se už zase dopotácí spíše troska. Už je mi zase hrozná zima....

V hospodě ve Vlkovci sedí, tedy spíše leží, Martin Čapek. Že si potřebuje odpočinout, že vyrazí dál až o půlnoci (je asi čtvrt na jedenáct)

Hm. (To ať si vyrazí sám, mě už do té zimy nikdo nikdy nedostane!)

Sedím, do blba hledím...

Jako kdyby toho nebylo málo, kromě toho, že je mi zima, mě navíc chytí nepříjemné zachvaty kašle. Nejspíš z toho přechodu ze zimy do tepla.

"Ty nevypadáš zrovna moc zdravě, holka." Všimne si jeden místní klučina, ke kterému jsme si přisedli.

Hm, kluk má postřeh. (Mýho kašlání by si ale nejspíš všiml i hluchej)

"Sundej si aspoň tu bundu, bude ti pak venku zima. " Radí mi.

To je opravdu rada nad zlato. Mně je zima teď a to i v té bundě! Bych si spíš ještě jednu oblékla.... (a jak mi bude venku mě nebere, ven už nejdu. Nikdy)

No nic, dám si aspoň náchodský pivní speciál Opat. To totiž u nás v náchodských hospodách nemají (asi nejspíš v pivovaru, ale tam já nechodím). To mně příjde hodně zábavné – asi budu jezdit z Náchoda  do Vlkovce na náchodské pivo.😁

A bylo naprosto skvělý. A donesl mi ho navíc indián!

Tak co já se sebou.....  Přeci jenom se s pivem cítím o chlup lépe. Tak když je to ta Pražská stovka, bylo by pěkné aspoň ujít sto kilometrů, když už nezvládnu sto mil. A tady je 97. (sice na GPS mám 102,5, ale moc dobře vím, že u Olafa se na záznam z GPS nehraje). Ty tři kilometry prostě ještě dolezu....

Super. Na 100,5 km je 21. kontrola. Na zříceníně Čejchanův hrádek.

Hm. Hezký, a co tam pak jako budu dělat? Přestrojím se za hradní strašídlo a budu strašit další pochodníky? 👻

Přece se pak zase jak nějaká trapka nebudu vracet ty tři kilometry zpátky sem?

Ještě by se dalo počkat tady v hospodě třeba do čtvrt na čtyři, a dojít potom až do Hvězdonic, což je asi 5 km,  odkud jede nějak po půl páté vlak. Nojo, jenže co když to neodhadnu a vlak mi ujede? Nebo tam budu moc brzo a než vlak přijede, tak zmrznu?

Ach jo, to je tak složité jít jenom 100 km....

Je po půl jedné a Jirka s Martinem se zvedají odchodu. "Tak ty tu tedy počkáš? A dáš si s námi ještě rum než odejdem?"

"Nojo, to bych mohla."

Už mi je vlastně docela teplo.

Ty vole, a proč já vlastně nejdu s nima?????

7) Vlkovec - Čerčany, 113,8. km

Bála jsem se, že mě to venku uplně kopne, jaká mi bude zima, ale ono ne, ono je mi docela fajn.

Zlatej rum.

Pokračujeme dále do pořádného kopce k zámku Komorní hrádek a k zámecké kapli Loretě (bohužel jsem ani jedno moc nezaregistrovala) a dále k rozvalinám bývalého hradu Čejchanův hrádek. Tady už si to vybavuji lépe, protože přeci jen, typický Olafí terén šup sem šup tam po příkrých stráních nahoru a dolů bývá nezapomenutelný :)

Odsud sejdeme dolů do Hvězdonic a potom pochopitelně kam jinam než vzhůru k další zřícenině, tentokrát hradu Stará Dubá. A další vypečený Olafoterén, k hradu  skoro zapojujeme pohon na všechny čtyři a dolů zase máme co dělat, abychom nebrzdili zadkem.... Co mě ale překvapuje, že zatímco, když se v takovémto krkolomném terénu pohybuji někde uprostřed startovního pole mezi běžci, nestačím se divit, jak mi všichni zdrhají,  když jsem tady teď s Jirkou a Martinem, spíš mám tendence utíkat já.... (i když je to i kvůli tomu, že Martina bolí noha a jde dost pomalu) .Tyjo, to je dobrý, já jsem tak šikovná!  A čím si připadám šikovnější, tím mám i tendence zrychlovat...

Moje šikovnost mi přestává připadat až tak skvělá v okamžiku, kdy se do mě začíná dávat pěkná zima (díky mému rozletu musím totiž každou chvíli na chvíli zastavit a čekat). A čím déle čekám, tím více zrychluji, protože se potřebuji zahřát a pak tím pádem musím čekat ještě déle..... Brzy si začínám připadat jak pochodující přemražený nanuk....

Já holt prostě nejsem dobrý parťák na závody a nikdy nebudu, já prostě znovu a znovu zjišťuju, že nejradši chodím sama, protože si sama potřebuju určovat tempo, kterým se chci pohybovat. (a to skáče nahoru a dolů stejně tak rychle a nevyzpytatelně jako skáče moje nálada) Trochu mě to mrzí, ale já ted prostě potřebuji jít dopředu rychleji. Však dva mužský si sami v lese snad poradí i beze mne.

Kopečky kolem Čerčanského Chlumu mě vyloženě nadchly, to bylo přesně to pravé, co jsem potřebovala k navrácení do provozuschopné teploty. Do kopců mně to šlo skvěle a z kopce dolů jsem stále cupitala, sice svým tempem rychlejší chuze, ale cupitala. Rozhodně lepší než roviny, na těch mi to nešlo....A byla mi na nich zima....

Akorát bych měla drobnou výhradu k té vzdálenosti z Chlumu do hospody v Čerčanech. Jako opravdu 1,3 km?, Já jen že mi to trvalo půl hodiny......

8) Čerčany - Těptín, 135,9 km

Zatímco na všechny předešlé kontroly jsem přicházela ve stádiu menšího či většího rozkladu, Čerčany byly první hospodou, do které vstupuji s úsměvem na rtech. (a v dalších hospodách už to pak bylo jen lepší a lepší) Tady jsem si totiž už byla jistá, že dojdu do cíle. Nohy mě defacto nebolí, díky Chlumu mně ani vyjímečně není zima, do cíle zbývá pouhých 56 km, ovšem, co je pro mě nejdůležitější, za hodinu a půl bude svítat a já si vetšinu z nich budu moct užívat ve dne.

Přestože mám chuť vyrazit hned (abych co nejvíce z trasy stihla za světla), nakonec si poslušně sednu a sním polévku a nakonec ještě i šunkovou bagetu. Akorát mi doteď není jasné, proč jsem k tomu  potřebovala sedět třičtvrtě hodiny.....

Po odchodu z hospody jsem trochu bojovala s orientací.  (mně prostě neustále dělá problém, když je v itineráři napsané např. Čerčany zelená, jestli se tím myslí po zelené do Čerčan nebo po zelené z Čerčan, a vzhledem k tomu že na 115. km a po dvou probdělých nocích IQ závodníka je rovno IQ tykve, dělalo mi to problémy ještě větší než jindy) Nakonec jsem se ale zdárně vymotala a stále v optimistické náladě valím dále k další Loretě, tentokrát k té v Pyšelích.  A téhle jsem si dokonce i všimla. 😜

Poté následoval dosti dlouhý a dosti monotónní úsek lesem až k hradu Zbořený Kostelec. Někde tady se mi začalo rozednívat, což mě skoro šokovalo, protože po těch 16 -ti hodinách tmy nejspíš moje hlava usoudila, že nastala polární noc a už vůbec nepočítala s tím, že ještě někdy bude světlo....

Bylo to najednou strašně zvláštní, že vidím krajinu kolem sebe. Ale také strašně pozitivní.

Zbořený Kostelec se mi moc líbil. Protože na rozdíl od těch "zbořenin" Čejchanovského hrádku a Staré Dubé (a ty ani neměly slovo zbořený v názvu), Zbořený Kostelec úplně zbořený nebyl a byl ještě celkem zachovalý. Až tak zachovalý, že jsem se při pohledu na jeho vysoké zdi docela začala bát, aby Olaf nedal kontrolu někam nahoru na cimbuří, kam bych se svojí šikovností nebyla schopná vylézt.

Naštěstí byl Olaf rozumný. Kontrola byla dole, myslím na nějakém stromě.

Zatímco na hradě jsem se ještě cítila úplně fajn, uplyne sotva půl hodiny a já se najednou motám z jedné strany cesty na druhou, točí se mi hlava a nejradši bych si ustlala v příkopu. Co se to proboha děje? To se mi už dávno nestalo... Jdu a spím....

Proberou mě až Hejkrlíkovi, když na mě zakřičí: "Ty nejdeš na vrchol pro kontrolu?"

"Cože??? Vždyť jsem na cestě a nikde přece žádná odbočka nebyla." Odpovídám. 

"Tak se otoč a kousek se vrať!"

Nojo, vždyť tu jsou dvě šipky doleva velký jak kráva!

Už podruhé mně Hejkrlíkovi takhle hezky pomohli.

To bych se jim zase měla nějak hezky odměnit...

Myslím si, že moc dobře věděli, proč přede mnou potom tak rychle zdrhali 😁

9) Těptín - Černíky, 150,7. km

Na další kontrole v Těptíně mě vítá stále optimisticky naladěný Hynek Podivín, navíc tady ještě zastihnu partu účastníků s Blankou Šafránkovou a Vítkem Zahrádkou, což mi hned zvedne náladu. Přestože mě to láká vyrazit dál s nimi, nakonec jsem rozumná (kolem té Grybly jsem se necítila vůbec dobře), nastavím pomyslného budíka na čtřičtvrtě na jedenáct a dopřeji tělu půl hodiny odpočinku.

Přiznám se, že úsek mezi Těptínem a Černíkami mi přišel z celé trasy asi nejméně zajímavý. Nebyly tady žádné velké kopce, ani žádná ať už zbořená nebo nezbořená zřícenina a pouze jedna vyhlídka, ale to byla taková vyhlídka nevyhlídka, protože byla pouze na malém kopečku. A vůbec tady nebyl žádný olafí terén. Největší olafovina zde byl úsek prostředkem pole, které ani nebylo pořádně zarostlé....

Mně to ale vůbec nevadilo a paradoxně tuto část jsem si užila ze všech částí asi nejvíce. Protože se tady udělal naprosto nádherný den – bylo celkem teplo, utišil se vítr a celou dobu úplně božsky svítilo sluničko. Což je to hlavní, co já potřebuji ke štěstí. Takže jsem se tady vesele pekla ve svých třech trikách a dvou bundách a pocitově mi skoro přišlo jako kdyby bylo léto a třicet stupňů (ale ani za nic byste mě nedonutili sundat si byť jen jednu vrstvu) a bylo mi blaze. A i kdyby celý usek Olaf vedl po dálnici D1, tak mně by to nevadilo a byla bych na tom sluníčku štastná jak blecha. 

10) Černíky  - Modřany, 170. km

Jestli jsem na kontrolu v Čerčanech a Těptíně přišla v dobré náladě, na kontrolu v Černíkách jsem po té sluneční lázni přišla naprosto vysmátá ! 😝   (A Blanka s Vítkem tu jsou prý teprve pět minut)

Však Zdeněk Mlejnský mi povídá: "To nemyslíš vážně, ty vypadáš, jako kdybys teď vystartovala!"

Což se tedy ukrutně mýlí. Protože já jsem na startu byla úplně v pr...., to bylo přede mnou 170 km, to bylo fuj. Teď už to je do cíle směšných 18,5. To by zvládl i kdejaký důchodce!

Přestože jsem si myslela, že dále půjdu s Blankou a Vítkem, opět se mi to nepodaří. Nechutně se tady totiž rozežeru, a navíc dvojice organizátorů Zdeněk a Egon je smrtící kombinace – tudíž se navíc ještě šíleně zakecám..... To už jsem tady zase čtyřicet minut? A Blanka a spol už jsou čtvrt hodiny pryč....

Na úseku mezi Černíkami a Zvolí chybělo vlastní značení. Přiznám se, že mě to mírně rozhodilo a to i přesto, že jsem měla nahranou trasu v GPS. (Bez ní tedy vůbec nevím, co bych tady dělala?) Bála jsem se totiž, jestli to Olaf nevedl trochu jinudy a jestli jsem někde nepřehlédla odbočku a aby tam nebyla tajná kontrola.....

Posledních 15 km bylo podle mě jednoznačně nejkrásnějších 15 km celé trasy. Výstupy a sestupy pěšinkami kroutícími se ve prudkých svazích v Ohrobeckém údolí, Károvském údolí, na vrchol Hradiště, poté zas dolů k Hálkovu pomníku, skoro kolmý Olafovýstup na Šanci... To byla nádhera. A připomínalo mi to tu krkolomné výstupy a sestupy v Českém středohoří. Nebýt toho, že se mi při šplhání se na Šanci spustila dosti silná sněhová vánice, v které mi celkem překvapivě promokla jak moje promokavá bunda tak dokonce i promokavé rukavice, a začínala mi zase být nepěkná zima, bylo by mi snad i líto, že trasa nepokračuje dalších 30 km, abych si tu vzdálenost zaokrouhlila na pěkných 200...

Takhle jsem musela nasadit vyšší rychlostní převod (a omlouvat se všem, že je drze 5 km před cílem předbíhám, ale jinak bych zmrzla). I tak jsem při zapisování poslední kontroly v Modřanské rokli začínala na rukou cítít lehké omrzliny. Pro jistotu jsem ještě zrychlila (přeci jen mít DNF v důsledku umrznutí 1 km před cílem mi přišlo hloupé), že jsem v tom letu měla co dělat, abych v uklouzaném podchodu pod hlavní silnicí nehodila záda.

Přestože trasa byla krásná, Modřanské sídliště bylo stejně suverénně nejhezčí. Kam se na něho hrabaly ty všechny sázavské vyhlídky a zbytky hradů...

A tak v neděli ve čtrt na sedm večer, po 42 hodinách a 15-ti minutách od startu otvírám dveře cíle. Jó, tomu se říká aktivně strávený víkend.

"No vidíš, že jsi to zvládla i bez vlaku." Směje se Petr Malý.

Navíc mě potěšil pohár, který jsem dostala za třetí místo na Loučení, s kterým jsem vůbec nepočítala, protože v rámci Ekutu jsem byla až čtvrtá a nečekala jsem, že by se dávaly poháry za každou akci zvlášť.

Přestože jsem se prvních 120-ti km hodně trápila, na těch posledních pětapadesáti jsem si vše vynahradila, a díky tomu vzpomínka na Pražskou stovku bude hlavně pozitivní. Nejvíce mě asi překvapilo, že mě vlastně vůbec nebolely nohy – nevím jestli tím, jak bylo moje tempo pomalé, nebo tím, že mám tak dobrou fyzičkou, i když úplně nejpravděpodobněji to bude tím, že jak jsem celou dobu bojovala se zimou, s tmou a s kašlem, tak nějaká bolest nohou už se do mé hlavy prostě nevešla...

Moc děkuji Olafovi a všem orgům a dobrovolníkům, kteří pro nás připravili tuto bezvadně zorganizovanou akci s nádhernou a perfektně zajištěnou trasou. Svítící odrazky mi v noci hrozně moc pomáhaly, že i noční části mě celkem bavily a otevřené hospody každých 15-20 km mě potom vyloženě zachraňovaly – bez takovéhoto zázemí bych do cíle rozhodně nedokázala dojít.