Rakovnická stovka

asi 104 km/2500m+, 15 hod. 25 min (6.746 km/hod)

19. května 2018

Rakovnickou stovku jsem si vybrala v první řadě díky tomu, že start byl v pět ráno, což mi dávalo celkem slušné šance, že bych už nemusela do tmy (tmu já totiž tuze nerada). A to se mi nakonec i hezky povedlo.

V druhé řádě jsem si pak tuto stovku vybrala proto, že slibovala rozumnou kilometráž (101 km) a rozumné převýšení (2700m). Kilometrů nakonec bylo o pár více, zato převýšení zas o trochu méně.

Obráceně by mi to vyhovovalo asi lépe (prvních třicet kilometrů byla hrozná rovina), ale co už...

Co mi bylo hodně sympatické byla skutečnost, že na netu jsem našla v předstihu podrobný itinerář s rozepsanou trasou a všemi kontrolami (jinde ho uvidíte až na startu). Dokonce jsem si i vymyslela takovou „říkanku“ jako pomůcku, abych žádnou kontrolu nevynechala a celkem rychle se ji i naučila zpaměti:

V seně leží krkavec (Senecká hora rozhledna K1+Senecká hora rozcestí K2, Krakovec K3).

Čert ho pozoruje z javoru (Čertovcův pilíř K4, ústí Javornice K5)

Na lípě se skrývá vlasatý Karel (Lípa K6, Skryje K7, Vlastec K8, Karlova ves K9)

Ryba kouří v hájovně (Kouřimecká rybárna K10, hájovna Křiniště K11)

protože hajný je na procházce ve skalách za velkým bukem (Nezabudické skály, vyhlídka K12, Velká Buková rozhledna K13)

Jen v Černém lese je pusto. (Černý les K14, Pustověty K15)

Všichni totiž honem běželi do penzionu. (Haná K15, penzion Šéba – cíl)

A nyní k závodu:

Do Rakovníku jsem jela tak, abych přijela již v šest, protože od sedmi byl v hospodě v místě cíle přednáškový večer a já jsem si předtím ještě potřebovala zajít do Billy pro něco k večeři a ráno k snídani a pár čokoládových tyčinek na cestu, protože se mi v teple nechtělo s sebou tahat jídlo z domu.

Zrovna jsem zašla i do drogerie, potože bohužel mast, kterou jsem kupovala na Den cesty za těch čtrnáct dní doma nějak stihla vysublimovat :(

A nakonec mě na námestí ještě zlákala pizza (aspoň si nebudu dávat jídlo v hospodě a mlaskat do přednášek), jenže se zase pochopitelně zdržím a začátek přednášek nestihnu.

V přednáškovém koutku už je docela plno, ale Martin s Vítkem jsou tak galantní, že mi prý drží místo – ovšem ve vedlejší řadě než sedí oni (tudíž je mi hned jasné, že nedrží - to tam prostě je). A ještě se k němu musím namáhavě propracovat přes spoustu lidí, což je věc nelehká, protože stoly a židličky jsou hodně těsně vedle sebe.

Pochopitelně, že si nevšimnu (kdo by to také zkoumal?) že opěradlo židličky, na kterou sebou hrcnu je uplně napresovane pod stolem v další řadě.

Tudíž jak se opřu, stůl s rámusem nadskočí a spolu s ním i všechny talíře a půllitry piva, a že jich na něm je.

Vítek s Martinem umírají smíchy a Vítek mi ukazuje palec nahoru, že jako takhle se dlouho nepobavil.

(to má z toho, že nedrží moje tempo, stojím si totiž za tím, že Andrejčino vystoupení na pramici bylo ještě o dvě třídy lepší číslo :)

Ale ne, opravdu to nebylo žádné gesto na prostest proti přednášce o studeném mrazivém Laponsku, jak by si náhodou někdo, kdo mě zná, jak nesnáším zimu, mohl myslet.

Kupodivu na fotkách mi ten mráz nevadí tolik jako v reálu a fotky jsou opravdu krásné. A závod horských psů je pak úplně nejlepší - jak jsou celí chlupatí, tak z nich totiž na rozdíl od ostatních fotek nejde taková zima :)

Pokračuje se dalšími moc pěknými přednáškami od Olafa a Aleše Zavorala, dobře se bavím (u Martina s Vítkem se brzy uvolní místo) a k tomu pomalu popíjím jedno pivo za druhým. Do konce přednášek zvládnu tři, poté, když s Martinem a Vítkem ještě hodinu posedíme, příjde na řadu čtvrté, potom ještě jedno malé. Všichni rozumní jdou kolem jedenácté nebo půl dvanácté spát, jen mně se už úplně klasicky najednou ještě vůbec nechce. Tak teda ještě jedno malé.

Zajímavé, jak se to stádium konzumenta nečekaně rychle mění. Zatímco po čtyřech a půl jsem naprosto střízlivá, po pěti najednou nezvládám chůzi bez přidržování se stolů. Naštěstí s tím mám už svoje zkušenosti, takže mě to zas až tolik nezaskočí.

Na své poměry jsem to ale zvládla ještě celkem rozumně a tři a půl hodiny spala jak mimino. Proto mě ale docela zaskočí, že místo abych vyskočila čilá jak rybička, po zazvonění budíku se cítím, jakoby mně někdo právě dal ránu pěstí. Pěkně mě bolí hlava, mám sucho v krku (ještě že jsem si včera koupila velkou mattonku, vyexuju ji skoro celou, že mi málem nezbyde voda na přelití s sebou), ovšem sucho v krku mám dál.... No to jsem tomu zas dala....

1. Rakovník – Krakovec, 18,6 km

Na poslední chvíli těsně před pátou dobíháme s Martinem a Hankou na náměstí na start. Organizátor nám zapisuje čas startu 5.00. OK, tak běžíme, ne? Kdepak, Martin si ještě dvě minuty přerovnává svých deset gelů, musí si nás vyfotit....

A pak pochopitelně oba vyrazí, jakoby jim za patama hořelo. Nevím, jestli jsem tak pomalá, nebo za to může lehčí kocovina, ale mám pocit že jejich tempo tak odpovídá mému závodnímu tempu na 500 metrů. Tudíž musite uznat, že jsem se opravdu překonala, protože jsem to s nimi vydržela asi kilák a půl!

V údolí Jalového potoka už zůstávám za nimi a připadám si tak nějak jako ten potok - taky jalová... Navíc cesta stále mírně stoupá. Přece nepoběžím na stokilometrovém závodě do kopce? Hm, moje stovkařské moudro bohužel ostatní nějak nesdílí. Míjí mě jeden závodník za druhým a já začínám mít pocit, že jestli dneska skončím lepší než předposlední, tak to bude úspěch...

Nojo, ale na druhou stranu musíte uznat, že moje motivace vyhrát byla opravdu slabá. Vybavuji si totiž webové stránky závodu – úplně dole byl nadpis „Ceny pro nejrychlejší“ a vedle toho - hádejte co... Tři půllitry s pivem. A mě stále třeští hlava a jsem v takovém stavu, že i při představě prázdného půllitru se mi chce blinkat. Plný si radši ani představovat nechci. A něco takového vyhrát! Bože chraň!

Nějakou kombinací běhu a chůze se dostávám k první kontrole na Senecké rozhledně. No vida, Hanka s Martinem právě odbíhají, to ani moc velký náskok nemají. Á sakra. Ono se na tu potvoru musí vylézt nahoru. No dobrá, tak pár minut mají.

Po žluté značce seběhnu k další kontrole na rozcestí pod rozhlednou a poté až do Krakovce mě vede pro změnu značka červená. Jak byl seběh od rozhledny (celkem překvapivě) příjemně stále z kopce, další kilometry jsou pro mě docela nepříjemně stále po rovině. A já po té rovině absolutně nejsem schopná soiuvisle běžet!

Kdo by to ale řekl, že to, co člověk netrénuje, to mu nejde. Nevím, kdy jsem naposledy něco souvisle běžela, místo toho blbnu na keškách a jediné, na co se zmáhám, je indián a podle toho to vypadá i teď....

Moc optimismu mi nepřidá ani velké množství štěrku na cestách, které ve svých lehce vysloužilých botkách pěkně cítím. Přeskakuji z jedné strany cesty na druhou ve snaze šlapat na co nejméně kamínků, což se zase vůbec nelíbí cyklistům , kteří nás neustále předjíždí, protože se jim dopředu špatně odhaduje, jestli zrovna budu vpravo nebo vlevo... (myslím si, že to míchání cyklistů s chodci bylo trochu nešťastné, bylo by lepší, kdyby cyklisti vyráželi aspon o půlhodiny dříve...)

A navíc díky tomu určitě naběhám víc. Takže jestli mně dneska někdo řekne, proč jsem tak pomalá – tak nejsem pomalá, ale běžím delší variantu, jasný?

Těším se do Krakovce, protože Martin říkal, že v hospodě na mě počká. Martin ale nikde není. Hm, tak že by myslel až hospodu v cíli?

2) Krakovec – Ústí Javornice, 30,8 km

Z Krakovce následuje červená značka údolím potoka Javornice s četnými brody a lávkami, na kterou jsem se moc těšila. Zatímco každý účastník, kterého jsem se ptala (asi pěti) se chlubil, jak zvládl všech osmnáct brodů suchou nohou, já jsem si namočila hned ve třetím a pak už jsem to neřešila a probíhala vodou. Nějak ten čas nahnat musím, když už neběhám roviny.

(a také po menší nehodě minulý týden, kdy jsem při keškování ve skalách trochu přehlédla jednu „menší“ díru mezi skalami, do které jsem zapadla skoro po pás - klika, že nejsem somálkyně a stehnama jsem se šprajcla, jinak nevím, kam bych se zřítila – se od všeho, co zavání nehodou, jako například chůze po vratkých šutrech, raději distancuji)

Jenom se trochu bojím, aby se vodní lázeň nezalíbila mým asi na desetkrát sešívaným botkám až tak, že by se začly samou radostí párat.....

Tudíž tento úsek se mi líbil velice. Jediné, co mi na něm opětovně vadilo byla ta až děsivá rovina mezi jednotlivými brody (ještě že od jednoho k druhému to nebylo tak daleko). Takže pro příště brody dobrý, ale mezi ně navézt nějaké valy, prosím.

O to víc nadšená jsem byla z kopečka na Čertovcův pilíř. Konečně nějaký normální terén. A poprvé od startu jsem také někoho předešla, a ne jednoho ale minimálně deset účastníků, možná i víc.

Však jsem z toho byla v takové euforii, že jsem dokonce zapomněla přejít do chůze , když už cesta vedla opět dole po rovině údolím a uběhla jsem v kuse a celkem svižně celé dva kilometry až na další občerstvovačku!

3) Ústí Javornice – Skryje, 44,4km

Na občerstvovačce jsem v 9 hod. 20 min. (tj. za 4 hod. 20 min, rychlostí lehce nad 7 km/hod). Koukám, že Martin s Hankou mi dávají skoro půl hodiny. Hm, že by ty roviny běželi? :)

Jsem nadšená, když od občerstvovačky to hned vede do pěkného kopce. A poté dolů a přes další kopeček do vsi Podmokly. Že by se blýskalo na lepší časy? Když se nemusím trápit na neběhatelných rovinách, závod mě konečně začíná bavit. Snad i ta hlava mě přestává bolet...

Za vsí mě dobíhá jeden rychlý běžec, který startoval asi o hodinu později. Jeho svižné tempo mě nějak nakopne a asi pět minut běžím s ním, a to i přesto, že silnice mírně stoupá. No vida, ono by to šlo běžet, kdybych se trochu hecla.. Jenže Nováková se nehecne, Nováková je lenoch.

Po chvíli tedy usoudím, že moje chvilka snažení už by mohla stačit a zatimco běžec odsviští, jen se po něm zapráší, já se vracím do svého módu „já se nestrhám, já si užívám.“

Další kontrola je na Lípě, což není strom, jak byste se mohli mylně domnívat, nýbrž kopec. A pěkně prudký kopec, na který ani nevede žádná cesta, pouze rako-šipky (rozumějtě šipky rakovnické stovky).

Jistěže jsem je mrchy asi o 200 metrů přeběhla.

Ovšem v takovýchto divočejších úsecích musím uznat, že keškování má i své klady, protože i nejhorší úseky vlastního značení na závodech jsou většinou jen slabý odvar toho, s čím se někdy setkám na keškách (pochopitelně ne všude si ale troufnu). Nahoru už to umím myslím moc pěkně, a ani to kutálení dolů už není úplně neohrabané. Sice skupinka běžců mi dolů uteče, ale zase ne nijak moc, rozhodně to už není situace jako dříve, kdy všichni byli dole, zatímco já se teprve odlepila asi metr od vrcholu.....

Následuje nádherný úsek po modré značce přes Skryjská jezírka, kde slovo „přes“ je opravdu na svém místě, protože se jde přímo prostředkem jednoho jezírka po dřevěné lávce. Abych toho terénu neměla málo, slezu z nějaké skály dolů k jezírku (ale mně opravdu přišlo, že tam je náznak cesty), přičemž překvapím nějakou paní (určitě se tam chystala vykonat potřebu) a poté se zas drápu nahoru.

V restauraci ve Skryjích se nijak nezdržuji, jenom asi pět minut tím, že tentokrát pro změnu potřebuju vykonat potřebu já. A přece jen na toaletě to je pohodlnější.

4) Skryje – Karlova Ves, 56,9 km

Ze Skryjí se stoupá na nejvyšší vrchol trasy Vlastec (612m) (který jsem si pro sebe pojmenovala Vlasatec, podle vlasatého Karla z mé říkanky), což kvituji s velkou radostí. Protože moc dobře vím, že když se leze někam nahoru, tak potom se zase zákonitě musí klesat někam dolů, a to já klesám moc ráda. Při seběhu si chvíli povídám s Jirkou Větvičkou, ve vesničce potom míjím Katku Dlouhou, která už ale vypadá nějak unaveně.

Při stoupání na další kopec na mě volá nějaký pán ze zahrádky: „Jestli se chceš napít, tak můžeš.“ (no dobrý, ale čeho?) „Tam je hadice!“ (hm, to bych ji musela vidět). „Tam za autem.“ (nakloním se přes roh auta, nikde nic) „Obejdi to auto.“ (hm, a zprava nebo zleva?) „Už ji vidíš?“ (Ne). Mrcha byla schovaná přesně za zrcátkem.

V hospodě v Karlově Vsi konečně zastihnu Hanku s Martinem (Hanka jde dneska jenom odpočinkově). Nehodlám se opět nijak zdržovat – to, že neumím moc běhat, neznamená, že nechci mít hezký čas, tak se ten čas musí stáhnout jinde, třeba nezdržováním se na občerstvovačkách :) I když pět minut obětovat musím, prý už brody nebudou, tudíž měním vlhké ponožky za suché a přelepím náplastí oba malíky, které se mně ve vlhkém prostředí už začaly nepěkně otlačovat. No vida, hned se cítím skoro jako znovuzrozená.

Jen ještě rychle do ruky tři preclíky a za mohutného žvýkání svištím z kopce dolů. Hlavně to správně skloubit a po cestě se neudusit.

5) Karlova Ves – Hájovna Křiniště, 65 km

Pokračuji příjemnými lesním cestami, převážně klesajícími, ke Kouřimecké rybárně k brodu přes řeku Berounku. Z kopce se mi stále běží docela fajn, jediné, co mi však už asi od 40. km čím dál více kazí náladu, je skutečnost, že se stále zvětšuje rozdíl mezi kilometry, které mi ukazuje moje GPS, a těmi, které uvádí itinerář. Pochopitelně v můj neprospěch, u brodu už mi GPS ukazuje snad o 4 km víc - a další vtip je v tom, že jsem ji ještě ráno zapínala minimálně dva kilometry za náměstím, možná tři...., takže vlastně o šest :(

Přestože podle GPS mám stále stejné tempo 7 km/h (ne nadarmo mi Jirka říkal, že jedu jak robot), podle itineráře už to je s bídou 6,5... Ach jo.

Nechcete už konečně někdo uspořádat akci, kde by pro změnu víc kilometrů ukazoval itinerář a GPS méně? Víte, jakou by ti závodníci měli radost????

Nemám ale víc času užírat se svou neutěšenou situací, už jsem totiž u brodu, kde na nás čeká převozník se svou pramicí, aby nás převezl na druhý břeh, tudíž spíše přemýšlím, jestli se mu to v mém případě povede, aniž by mě po cestě vyklopil...Loďka se nějak divně kýve....

Společně ještě s jedním běžcem nasedáme do loďky. Hrnu se do ní první, poněvadž si mylně myslím, že kdo nastoupí jako první, tak také vybírá flek. A já chci pochopitělně ten u břehu, představa že mám po houpající se loďce přejít na druhou stranu... Co opravdu, ale opravdu neumím je držet rovnováhu.

A ono né, vodák už mi ukazuje, ať si sednu na protější konec.

Tyjo, kývá se to ještě víc, než se na první pohled zdálo, božíčku, vždyt se to určitě převrátí a já tam žbluňknu...

V nouzi nejvyšší se chytám nějaké tyče, která je zastrčená u boku loďky, jenže místo, aby mi tyč poskytla oporu, vytahuji ji z díry, v které byla zasunuta, tudíž se kývu dál navíc i s tyčí.

„Co to je tady vůbec za tyč?“ Ptám se. „To je veslo, ty seš taky tyč.“

Pochopitelně jak se mi ruka kýve, tak mi nejde zasunout zpátky...

„Prosímtě už si sedni nebo se fakt převrátíme, já to tam zasunu. (vodák už ze mě začíná být lehce nervní)

Tak já bych si sedla ráda, ale s tím sedáním nemám po včerejšku úplně nejlepší zkušenosti. Přece jen bych nerada, abychom po mém dosednutí zaujali pozici Titaniku v posledním stádiu...

Po trošku komplikovnějším nalodění veřím tomu, že vodák si nebude chtít přidělávat další problémy a zakotví k druhému břehu tak, aby čumák, kde sedím, byl ten u břehu. Ale kdepák, pán má asi smysl pro humor...

Bože, proč?

Ale jo, už mi to jde o něco lépe. I když pomalu.

„Prosímtě, dělej, já už tu loďku neudržím!“

To je pořád spěchu. Rychle se ani dědeček nevy**re...

Převozník si oddechne, když jsem konečně nohama na pevné zemi a mizím z dohledu. „Nebojte se, větší nemehlo už vám sem nepříjde.“ Musím ho trochu potěšit.

Na další kontrole mi už rychlost bohužel klesá na 6,8 km/hod.. Přes deset minut zabrala akce přívoz - zrovna jsem bohužel chytla dobu, když byla fronta (ale dobrý, vůbec si nestěžuji, že to je trochu nefér, však vím, že jsem mohla místo čekání přeplavat) a o další desetinu mi rychlost spadne, než vyfuním do prudkého kopce k občerstvovačce.. Pak se pochopitelně pár minut zdržím i na ní.

6) Hájovna Křiniště – Pustověty, 84 km

Od hájovny následuje moc pěkný seběh po lesních cestách, kde si to stále ještě celkem užívám a rychlost se mi vrací na 6,9 km/hod.

Od Nezabudického mlýna je to hodně prudký stoupák na vrcholky a vyhlídky Nezabudických skal, ale díky tomu, že z nedaleké restaurace mi do kroku vyhrává trampská hudba, tak mi to jde docela dobře od ruky (tedy spíše od nohy).

Vyhlídky ale byly bohužel dost zarostlé a úplně ke kraji jsem nezacházela – jednak při stovkách jsem se už naučila kochat se za pohybu a zbytečně nikde nezevlovat, druhak bych při své nešikovnosti taky mohla zase někam žuchnout (a tam to vypadalo na trochu větší díru než byla ta při keškování).

Po vlastním značení stoupám dál polem k rozhledně Velká Buková. Vhod mi tady příjde jeden traktorista, který mě správně nasměruje, když v jednom úseku chybí šipky.

Plazím se do kopce na rozhlednu. Večer mě pobavila Hanka, když říkala, že do tohoto kopce běžela, protože jí bolely nohy, a že když prý do kopce běží, tak si tím uvolní nohy a odpočine si. Asi mimozemšťan. Já si tedy nejlépe odpočinu, když si uprostřed kopce sednu.

Jen škoda, že se tím člověk nikam neposune...

Ale zas tak marná nejsem, na rozhledně se totiž míjím s třetí ženou Ivetou.

Sakra, vůbec jsem nečekala, že by výhra piva mohla být ještě reálná.

Jelikož mě stále ještě pobolívá hlava (i když už celkem snesitelně) a při představě zlatavého moku se mi stále lehce zvedá kufr, pochopitelně se leknu a instinktivně zpomalím.

Oproti tomu Iveta se nejspíš lekne, že bych ji to pivo mohla vyfouknout a začne sprintovat.

Na posledních 25-ti kilometrech mi dala půl hodiny. Musela mít docela velkou žízeň.

Ovšem při klesání do Městečka moje tempo „robot“ už nějak začíná stávkovat. Už mi to ani z kopce nějak nejde, jsem nějaká unavená.... (že by mě přece jenom štvalo, že mi ta holka zdrhla?) I když největší vinu na mém ne příliš pozitivním rozpoložení má nejspíše naprosto nevyzpytatelná kilometráž této akce. Vůbec totiž netuším, kolik kilometrů zbývá do cíle. Podle itineráře dvacet jedna, jenže na posledních kilometrech tomu bylo tak, že každých pět bylo v reálu šest... Takže dvacet pět, nebo dokonce třicet?! A jak si můžu rozvrhnout tempo, když nevím, jak dlouho ho musím vydržet....

(Kdybych věděla že to je jenom dvacet, tak jsem Ivetu možná ještě zkusila prohnat)

Vyřeším to vskutku geniálně, na pět minut se svalím na lavičku.

A poté vycházkovým tempem vyrazím dál. Jsem otrávená. Já jsem chtěla běžet stovku, ne 115.

Dochází mě Petr Kotlář. „Ty jseš dneska nějaká pomalá, ne?“

Tak nedá se mu upřít, že by nevěděl, jak člověka povzbudit. Mám chuť ho majznout nějakou větví.

Jako podle GPS mám rychlost 6,7 km/h (podle itineráře tedy o dost méně) a jen tak pro srovnání, na Stovce podkrkonoším jsem měla rychlost 6,9, což zas takový rozdíl není. Sice tahle stovka je asi o něco lehčí – ale nejspíš hlavně o tu rovinu na začátku, která mi šla z celé trasy nejhůř...

Ale jinak je cesta s Petrem docela zábavná. Petr si totiž při stoupání pomáhá tím, že vyluzuje různé zvuky a pazvuky, což je celkem zajímavé poslouchat. Pamatuji si, že se o tom zmiňovala i Eliška v jednom svém reportu. Houkající mašinka. Chrochtající prasátko. Mně to pro změnu zase občas připadá jako tenistka Šarapovová v akci.

Díky našemu volnějšímu tempu nás na vrcholu kopce dohání skupina s Mirkou Malinovou. To, že jsem byla během chvilky dostihnuta nejprve Petrem a hned poté dalšími běžci, mě nějak opět přiměje ke zvýšení výkonnosti a z kopce dolů se trhám dopředu. Anebo to je prostě tím, že jsem si po pěti kilometrech turistiky příjemně odpočinula a získala zpět ztracenou energii.

7) Pustověty – Rakovník, asi 104 km

Kolik kilometrů to je, prosím, ještě do cíle?“ první věta, kterou vyhrknu, když doběhnu na poslední občerstvovačku. Podle itineráře by to mělo být 14.... (Ne, hlavně ať mi ta paní neřekne, že to je ještě dvacet).

Asi jedenáct.

Cože? Jenom jedenáct? Tak to jsem nečekala ani ve svých nejrůžovějších představách.

Tak to honem. To už je kousek. To tam zvládnu skoro dosprintovat...

No, zas tak horké to nebude, zvlášť když se mi do cesty postaví celkem prudký kopec...

Ale kopec mi nevadí, kopec je kamarád, navíc chůze do kopce zaručuje, že posledních 5 km bude potom z kopce.

Na začátku klesání se zavěsím za jednoho bežce, který celé klesání běží....

Zavibruje mi esemeska. (kdo mi teď může psát?)

Za chvíli mi zvoní mobil. (to je ale provoz)

Další esemeska....

Ale počkat, vždyť ty zvuky nevychází z mé kapsy, to příchází zepředu od toho běžce.

Další vibrace.

S kým si proboha za běhu pořád píše?

A je to vůbec z mobilu?

No není, jistěže není. No není to náhoda, jakou já mám dnes kliku na samé „beatboxery“. Ty vibrace vychází z jeho pusy!

Nebo další varianta je také ta, že já už mám slušné halucinace...

Asi čtyři kilometry před cílem – nejspíš na počest stého zdolaného kilometru - mě konečně přestává bolet hlava. No není to klika, že ta stovka nemá jen sto kilometrů, ale sto čtyři? Celé čtyři kilometry bez bolehlavu!

(bohužel, více než ty čtyři kilometry moje nadšení netrvalo, protože jsme si ze samé radosti dala potom v cíli pivo, a hlava mě do pěti minut začala bolet nanovo :(

Díky euforii, že se konečně blíží cíl a mě konečně nebolí palice, se běžce před sebou držím a nepustím. A běžím až do cíle, přestože poslední asi tři kilometry už jsou úplně po rovině. No vida, ještě pár tréninků a já se to běhání po rovině třeba ještě naučím.

Čas 15:25 na 104 kilometrů sice není úplně zázračný, ale je to čas, s kterým jsem více méně počítala a jsem s ním celkem spokojená. Rychlou stovku jsem naposled běžela Stovku Podkrkonoším, což už je před sedmi měsíci, tudíž si říkám, že se při prvním dalším pokusu o rychlost zase nemusím úplně odrovnat. A to se podařilo, nohy ani nijak moc nebolí.

Rakovnická šedesátka, přesněji stovka se mi moc líbila. Perfektní organizace, skvělé občerstvovačky, milí lidé a hezká trasa. (akorát jsem se tedy protrápila tou rovinou na prvních třiceti kilometrech, potom už bylo převýšení takové, jak mi vyhovuje nejvíce – žádné vyloženě rovinaté úseky, ale ani žádné drsné kopce a zbývajících 70 km jsem si moc užila) Úplně nejlepší na této stovce však bylo to, že jsem ji celou zvládla za světla a nemusela jsem ani na minutku do tmy. To mě dokonce nadchlo natolik, že jsem se okamžitě musela přihlásit i na ultramaraton v Libouchci, kde je start taktéž ráno v 5. Tak snad to nohy zvládnou....