Pražský Kelt

podle GPS 106 km/2600 m+, 17 hod. 31 min.
19. října 2019

Po třech propršených stovkách v řadě (Hrádky, Podyjí, Podkrkonoší) jsem už byla připravena snad na cokoliv, i na zemětřesení. Ale tentokrát předpověď vyloženě zklamala. Teplota 15, srážky nula, vítr slabý, zemětřesení žádné. No, nebude to nuda?

Ale popravdě jsem byla ráda, že jsem se po delší době trefila do ideálního běžeckého počasí. I když, rejpalové se vždycky najdou. Jak se mi na konci svěřil Dany, jemu prý přes den bylo moc vedro. Nepochopím. Já se sice v poledne taky svlíkla do trička, ale celé odpoledne to bylo takové na hraně, jestli je mi ještě příjemně chladno nebo už moc zima. (a v noci jsem měla triko s krátkým, triko s dlouhým a ještě slaboučkou bundu, i když je pravda, že ta je jak nic)

Na stovku Pražský Kelt jsem se opravdu moc těšila. Málokdy se stane, že mě trasa naprosto nadchne hned na první pohled, a téhle akci se to povedlo. V Praze je spousta zeleně, přírodních parků a rezervací, údolí, hradišť, kopečků, vyhlídek, a ty pohledy z nich na pokaždé jinou část velkoměsta, ať už v noci v záři tisíce světel nebo ve dne zalitou podzimním sluncem, jsou prostě úchvatné, to na skoro žádné jiné stovce nezažijete. V podobném duchu, přes parky a vyhlídky nad městem, pravě vedl konec Pražské stovky 2015 a to se mi hodně moc líbilo.

V Praze už jsem celkem dlouho nebyla, a tak málem dojetím i slzu uroním, když autobus mine ceduli Praha a pak projíždí tou naší holkou stověžatou. I když je ale pravda, že co mě udiví mnohem víc, je skutečnost, že přestože je pátek večer, kdy bych očekávala dopravní špičku, bus projede asi 15 kilometrů velkoměstem za 25 minut bez sebemenších komplikací a na Florenc dorazí snad ještě dřív, než má. No vidíte, to u nás v Náchodě to je z kraje města na autobusák asi 2 km, a když je dá bus v pátek večer za 25 minut, tak si ještě říkáte, že dneska je nějaký slabý provoz :).
A Dan, který jel na start z Mladé Boleslavi déle Mladou Boleslaví než pak z Boleslavi do Prahy, by taky mohl vyprávět...

Vzhledem k tomu, že mi nedělá dobře jízda na eskalátorech v metru, den před odjezdem jsem se "bavila" asi tři hodiny tím, že jsem vymýšlela, jak jinak se na start dostat. (všechny možnosti úplně na prd) Nevím, proč jsem měla za to, že na Florenci jsou i k metru C jezdící schody. A ony ne. Ještě že jsem se šla podívat...

Čímž se cestovaní značně urychlilo, tudíž jsem nabytý časový zisk aktivně využila k tomu, že jsem si trasu od metra Budějovická ke stanovišti autobusu Poliklinika Budějovická prošla pro jistotu i pozpátku (no nesmějte se, to je snad jasné, že v protisměru to všude vypadá úplně jinak), abych potom, až v sobotu večer budu na poslední chvíli honit poslední autobus, někde v podchodu nezazmatkovala a neskončila bůhvíkde...

Najít ten správný vchod do školy, kde je zázemí závodu, se také ukáže být menším oříškem (škola je taková zvětšená verze Petřínského bludiště), ale poté, co při bloumání kolem budovy, narazím na partu s Luďkem Šrejbrem v čele, se nám společnými silami nakonec podaří dostat se dovnitř. (i když je pravda, že ne zamýšlenou cestou, ale zase okna ani dveře jsme přitom žádné nevypáčili)

Vyfasujeme itineráře s popisem trasy a seznamem kontrol a hned po prvním pohledu je mi jasné, že tato akce bude dobrodružnějšího charakteru. Kontroly totiž budou formou opisu čísel zezadu informačních tabulí, u kterých je sice napsané, na kolikátém kilometru budou, ale až na pár čestných výjimek jako např. tabule Jezírko, u které bylo jasné, že bude u jezírka v Prokopském údolí, se podle jejich názvu dá jejich umístění odhadnout s odzbrojující přesností: prostě někde na trase... A navíc, abychom to neměli tak fádní, pár kontrol je i jinde než na tabuli. Přiznám se, že kontrola "opiš číslo na třetím a čtvrtém sloupku před čihadlem" mě "pila krev", jen jsem ji v tom itineráři zblejskla. No jistě, že jsem ji taky nedala...

No, co lepšího se dá udělat, než se jít na to napít. V hospodě se už slézají kamarádi: Dany, Jirka, Olaf... Dám si výbornou večeři, tři Plzně a třetí sloupek tak upadne v zapomnění...

Nakonec ale musím uznat, že hledání tabulí nebylo tak těžké, jak jsem se obávala a i mě to moc bavilo. Kromě sloupku jsem všechny kontroly našla bez problémů.

V jedenáct se vracíme do školy, hodinka příprav a o půlnoci jdeme na věc. Jak mě už nikdo netahá těsně před startem do hospody, už nevím, co bych z nudy do báglu naházela, tak balím i náhradní ponožky, přestože pršet nemá...

Zatímco chodci startovali už v devět (zhruba polovina, asi 30 kusů), my startujeme až o půlnoci (taky asi 30 kusů).

Jen co se rozeběhneme, vidíme v lese úplný rej světlušek. Musím pochválit noční značení, to bylo s výjimkou ulic ve městě (kde chápu, že je značení komplikovanější) úplně perfektní.

První kontrola je na informační ceduli "U mostku", kterou mylně očekávám u mostku přes potok, a než můj třemi pivy posilněný mozeček zpracuje, že když tam ceduli nevidím, tak tam asi prostě nebude, všichni jsou v pr...

Tudíž romantický okruh kolem Hrádku si můžu nerušeně vychutnat téměř o samotě (když tedy nepočítám křížení trasy, kdy ty rychlejší potkávám v protisměru). Je pravda, že pár účastníků ještě bylo i za mnou, ale ti zase byli o tolik pomalejší, že nikoho z nich už jsem nikde neviděla...

Trail kolem Hrádku se mi moc líbil, v trochu nebezpečně pěšině ve srázu jsem ještě předbíhala jediné dva účastníky (akorát jsem zaslechla "tady radši jen půjdem, tohle je o hubu"), ale s alkoholem v krvi jsem si s místy o hubu moc starostí nedělala. Ten sráz pode mnou v té tmě stejně ani nebyl vidět...
A pak už jsem běžela sama...

Přiznám se, že ta rovina do Průhonic mě vůbec nebavila. Polní cesty, dost asfaltu. A navíc jsem tu byla osamělá jak kůl v plotě. Nikdo mě nedoběhl, nikoho jsem nedoběhla já. Většinou mi samota nevadí, nejsem na ni ale zvyklá hned kilometr po startu. Docela mě to tady frustrovalo...

Až ve vesnici kousek před první kontrolou, asi na 13. km, jsem doběhla první dva chodce. Byli chudáci dost zoufalí, neměli staženou trasu a hodně bloudili. Ona v terénu byla trasa značená bezvadně, ale když se procházelo nějakou městskou čtvrtí, ty odrazky v těch ulicích všude vidět nebyly....
"No, já běžím, já s vámi nepůjdu." Zklamu jejich naděje, že bych třeba chtěla povýšit z role běžce na roli jejich osobního navigátora. "Ale za mnou ještě několik účastníků bude, tak třeba někdo z nich neběží...

První občerstvovačka je v Průhonicích na 14. km. Myslela jsem si, že tady někoho z běžců ještě zastihnu, přišlo mi, že jsem se pohybovala celkem rychle (i když je pravda, že taky asi 100 metrů pozpátku, když jsem si nebyla jistá, jestli jsem nepřeběhla odbočku), ale nikdo už tady není. Nijak dlouho se nezdržuji, potřebuji někoho dohonit, nebaví mě být pořád sama.

Následující úsek po červené značce (a z části naučné stezce NS povodím Botiče) na keltské hradiště Hostivař se mi opravdu líbil. Celý úsek vedl po moc pěkných úzkých klikatících se pěšinkách v lese, sice spíše po rovině, ale těsně před hradištěm se pěšinky začly i moc příjemně vlnit nahoru dolů ve svahu.

Asi na půlce cesty mě zaskočilo, když odrazkami osvícená pěšina zabočuje doleva přes lávku přes potok, zatímco trasa v GPS i červená značka vedou dál po pravém břehu. Matně si vybavím, že pořadatel povídal něco  o tom, že právě v úseku před hradištěm jsou odrazkami značené i nějaké cyklotrasy, tak ať nás to nezmate. Tak to bude určitě ono.
Hm, proč ale ta v GPS naklikaná pěšina není vůbec značená ?
Jedná se ale asi jen u půlkilometrový kousek, potom se obě pěšiny za potokem spojí, už se mi nechce vracet....
Jenom mě ale ještě napadne, jestli trasa nebyla přeznačena z toho důvodu, že se na té původní zřítila lávka přes potok  a přemýšlím, jak zareaguji, jestli na moji myšlenku dojde. No, asi projdu vodou, půl kiláku zpátky, pak zas půl kiláku znovu po druhé straně, na to asi psychicky nemám....
Fakt jsem byla šťastná jak blecha, když tam lávka byla.

Musím ale zas říct, že tohle bylo jediné místo, kdy označená a stažená trasa neseděly, jinak byla trasa naklikaná dobře.

I přes toto drobné zaváhání se mi krátce na to podaří doběhnout jednu dvojici závodníků, Sabinu a Honzu. Je to jejich první stovka. Já jím říkám, že moje osmdesátá devátá. Až později si uvědomím, že už vlastně tak trochu jubilejní devadesátá. Běhám jich už tolik, že je nějak ani nestíhám počítat :).

K borcům jsem se přidala v pravou chvíli. Těsně před hradištěm totiž dojde na avizované křížení s cyklotrasami a na některých rozcestích se světlušky rozbíhají snad všemi směry. A zrovna v takovýchto zalesněných svazích protkaných pěšinkami má moje GPS své mouchy, v jednu chvíli mi ukazuje, že stoupám vzhůru, v druhé si to rozmyslí, a podle ní klesám k vodě, a je jí úplně jedno, že se pohybuji stále stejným směrem... Sabina s Honzou jsou ale přímo z Prahy, dokonce sem prý chodí běhat, a tak k hradišti trefí téměř bez koukání do trasy...

Společně dobíháme na náměstí v Hostivaři (26 km), kde nás vítá Olaf na tajné kontrole a nabízí zbytek piva. Tady konečně dobíhám pomalejší chodce z první skupiny (Luděk a spol), tak je to hned takové veselejší.
Kousek za kontrolou pak předbíhám i Jirku. No konečně někdo další z běžců.

Trasa poté vedla i celkem delší úsek městem, ale mně to nijak nevadilo, spíš mě to i bavilo. To zas na žádné jiné stovce nezažijete, a proč běhat jenom po horách, když se dá běhat i po Praze? :) A jinak to stejně propojit nešlo. Mně se právě líbí, když se krajina střídá: pole, lesy, rybníky a občas i nějaký ten průběh vesničkou nebo městem. Mně třeba ani moc nebaví, když se hodně dlouho běží jenom lesem a veškerá podívaná se smrskne na variaci dub, smrk, borovice, jedle.
Jediné, co mně ale úplně nesedělo, byla to hrozná placka na prvních čtyřiceti km (na 30. km jsem měla převýšení necelých 600 m). Mně se po rovině kluše příjemně tak do dvaceti kilometrů, na třicátém už jsem se začínala cítit rozlámaná, a celou duší jsem toužila po nějakém kopečku, abych se mohla projít.
(a on pak zas přišel takový prdek s převýšením 30 m)

Další občerstvovačka je na 32. km v Michelském lese. Mezi řečí prohodím, že by už bodly nějaký kopce a organizátor na to, že teď se mám, na co těšit, že teď příjdou tři velký kopce... No nevím, jestli si to nějak nepopletl s Malofatranskou stovkou :), jediné, čemu se na trase dalo říkat "velké" kopce, byly Hradiště a Šance, a ty přišly až na konci trasy.
I když je pravda, že ten prdek za kontrolou tak 50 metrů převýšení měl . A ten další možná taky. Ale podle mě trochu znatelný výstup byl až na vyhlídku Branické skály.

Jenže ta byla až za 9 km a před ní to už zase vedlo delší kus po rovině městem. Přiznám se, že tady už mně ten běh centrem Prahy až tak "cool" nepřipadal, zvlášť, když jsem na chodníku před sebou uviděla nějaké potácející se individuum (Bezdomovce? Ožralu? Feťáka?  No, dost možná všichni tři v jednom), který nevypadal v moc přátelské náladě (zato však vypadal docela od rány), a já tam úplně sama. Asi 20 metrů před ním jsem to radši šmikla na druhý chodník a po očku ho sledovala, připravená, v případě, že by se snad chtěl pohnout mým směrem, okamžitě vypálit a utýct dřív, než na tu jeho ránu dojde. Nutno ale říct, že jsem byla celkem klidná, nevypadal schopný běhu, natož rychlého běhu.
A taky se o žádné sblížení nepokusil, měl naštěstí dost starostí sám se sebou.

Přiznám se, že mě úplně nebavilo ve městě neustále sledovat GPS, ale chápu, že to v centru moc označit nešlo, zvlášť, když jsou všude samé odrazky jiných akcí. Dřív než jsem to zaregistrovala, běžela jsem po jedněch asi 100 m někam do pr... (ahy)...
A taky na běžce v centru čeká spousta nástrah (zvlášť, když čumí do GPS a ne před sebe): Můžete zakopnout o obrubník, škrtnout o vystouplou dlažební kostku, může na vás spadnout lešení, může vás přejet auto....

Byla jsem moc ráda, když se další část trasy začla vyvíjet opět trochu více přírodněji (a kopcovitěji).
A schodovitěji.

Vyhlídky z Branických skal a Kavčích hor byly pro mě jediné vyhlídky ještě za tmy, dost možná proto mě oslovily ze všech nejvíc. A ty schody z nich dolů, ty byly také nezapomenutelné. Z Branických skal tak šíleně maličké, že ať jsem měnila krok, jak chtěla, nikdy mi pořádně nevycházel, z Kavčích hor zas pro změnu z tak kluzkého dřeva, že jsem chvílemi měla pocit, že uklouznu už jen z pouhé představy, že na ten schod šlápnu...

Ovšem jasný TOP noční části byl pro mě Vyšehrad.
Svým způsobem mi vlastně připomínal Kunratickou školu. Také to byl takový labyrint, i když o něco málo rozlehlejší. A propracovanější. Plný schodů, úzkých šikmolakých uliček, tunýlků, mostků, ve stráni se kroutících pěšinek. Naštěstí na rozdíl od bloudění po škole, tady GPSka funguje jako "plánek" a s ním cesta probíhá hladce. Jen ta naučná cedule mě trochu potrápila a stále se nějak nejevila. No jistě, že potvora byla až na úplném konci hradeb...
No, ale ty hradby ! To bylo něco! (konečně už vím, odkud skákal Šemík). A ta Praha, rozprostírající se všude přede mnou, jakoby snad ani nikde nechtěla končit... Jen škoda, že je stále ještě dost šero a to s mým mobilem nemá ani cenu fotit...

když už nemělo smysl fotit výhled, vyfotila jsem aspoň tu ceduli

Oblažena na duši, vracím se zpět do ruchu velkoměsta. No dobrá, v sobotu po sedmé ráno je i na Smíchovském nádraží celkem mrtvo. Akorát všudepřítomný Olaf zase nechybí, vybafne na mě zpozarohu, až se skoro leknu, a už si pilně zapisuje můj čas průchodu, aby mohl na Fb informovat, kdo tady v kolik hodin prošel.
Nabízené pivo tentokrát odmítám (má ho někde za rohem a to jsou metry navíc) a peláším dál.

Opět ještě kus městem. A opět schody. Tentokrát na Děvín. Tenhle závěr první padesátky mě moc bavil, přestože průměrná rychlost tady pomalu začla klesat z 7 km/hod asi na 6,6. Po schodech to zrovna moc rychle neumím, ani nahoru, ani dolů.

Začíná nový den, noc končí, což na této stovce také znamenalo, že byl konec i veškerého značení. Tedy, ony tam ty odrazky i na celé denní části byly, ale bohužel to byly ty maličké šedé, které tak dokonale splynuly se stromy a sloupy, na kterých byly připevněné, že i když jsem se občas na rozcestích opravdu pořádně dívala, málokdy jsem nějakou uviděla. (Možná, kdybych i ve dne svítila čelovkou, nevím, jestli by se třeba neukázaly?)

Na vyhlídkové louce v Děvíně malinko zaváhám, která z těch vícero pěšin má stejný úhel ohybu jako trasa v GPS, ale tipnu to dobře a během chvilky seběhnu do Prokopského údolí, kde je hned na jeho začátku občerstvovačka v Hurdálkově chýši ( 50,5 km).

Sedí tady ještě Ivana s Blankou a Dany. Dávám si výbornou zelňačku, ale zas nijak dlouho se zdržovat nechci, dávám si limit čtvrt hodiny, a přestože je to nakonec spíš dvacet minut, nikdo z mých přatel se při mém odchodu ještě nikam nežene...

Následujících celých 13 km vede přírodním parkem Prokopské a Dalejské údolí. Fakt je to neskutečně obrovské. I když je pravda, že na délku to má asi kolem deseti km. Asi deset kilometrů totiž jdeme rovně za nosem až na kraj Řeporyjí, a poté se asi 3 km jakoby vracíme po jiné cestě.

Některé úseky si pamatuji z turistických pochodů po Praze, jako i např. Jezírko. Pro jednou poruším své motto "válím, nezdržuji" a cvaknu tři fotky.

Aby se to vyrovnalo, potom valím o to víc, šutrové stoupání před Butovickým hradištěm však překročení optimální rychlosti krutě trestá, zakopnu o šutr a už se válím po zemi. (ovšem dost možná bylo na vině i to, že trasa zde vedla po neznačené pěšině, takže jsem místo pod nohy čučela do GPS, kam se dál po pěšině stočit)
Ještě že při stoupání to má člověk k zemi blízko. Trochu jsem si narazila koleno, běžet se s tím dá, i když trochu to cítím. Ale fakt těžko říct, jestli mě to zpomalilo nebo ne.

Na Butovickém hradišti jsem si vyfotila tabuli i výhled. (abych pak zas měla důvod valit a někde se přizabít)

Tento úsek za jezírkem se mi moc líbil, následující putování údolím po zelené značce bylo, co se týče krajiny a rozhledů, také moc pěkné, ovšem na můj vkus už zase dosti rovinaté. Mně se totiž po padesáti kilometrech už moc po rovině běhat nechce. (zatímco klesání si většinou užívám až do konce)

Konečně dobíhám na konec údolí na kraj Řeporyjí, kde se trasa stáčí zpět a vrací se neznačenou cestou do Holyně. Hlavně dávat pozor, za 1,5 km má být Čihadlo (předpokládala jsem, že to bude nějaký kopeček) a před ním ten slavný třetí a čtvrtý sloupek s číslem... Pro jistotu bedlivě skenuji okolí, připravena prozkoumat každý sloup u cesty už od Řeporyjí... Ale nějak nikde nic...

Hm, to je fakt divné. Příjde mi, že 1,5 km už jsem ušla, navíc ten cíp lesa a následné jakoby se vracení polem mi přišlo více než podezřelé, na taková místa se kontroly často dávají, ale žádný sloup, sloupek a ani patník nikde u cesty nebyl (natožpak tři nebo čtyři). I na ten posed jsem se dívala a dokonce mě i napadlo, jestli to číslo nebude na třetí a čtvrté přícce posedu, pak jsem ale logicky usoudila, že příčka není sloup a pokračovala dál.

Čím déle však jdu, tím je mi jasnější, že už se žádného sloupku nedočkám. To, že bych se mohla podívat na popis trasy na zadní straně papíru, mě napadne až asi po dvou kilometrech někde v Holyni. Hm, "třetí a čtvrtý sloupek ohradníku před čihadlem". No jasně. Vždyť tam před tím posedem nějaké krávy byly! (To ten ohradník nemohli napsat dopředu k rozpisu kontrol?) S ohradníkem se mi sloupek absolutně nespojil, já čekala spíš nějaký telegrafní sloup:).

No né, nebudu se vracet. Kdybych si to někde zkrátila, nebo někam neodbočila, prosím, ale já jsem šla metr od toho čísla. Kdyžtak mám záznam v GPS....

Stejně jsem na sebe ale pěkně naštvaná. Což má velmi zajímavý efekt: Chvílemi do toho dupu jak rozzuřený býk, chvílemi se pro změnu vleču jak opařená moucha...

Nějak se mi podaří přesunout až k Homolce. Tady u další kontroly (tu už kupodivu neminu) doháním jednoho z chodců před sebou. No, neodolám. "Hele, máš ten sloup? Já jsem ho nějak minula..." Poté, co si vyslechnu přednášku o tom, že to bylo přeci úplně jasný a buhvíkudy jsem šla (ne jen nepoctivá, navíc i úplně blbá), mi číslo nakonec dá.

Za podvodné vyloudění sloupku na sebe mám vztek ještě větší, krpál na Vápenici tak vyběhnu na jeden zátah. Nojo, ale kde je tady zase sakra kontrola? Přece na té vrcholové skále musí být někde naučná cedule.... Kroužím kolem dokola jak vosa v půllitru, kontrolu však najít nemůžu. Jsem snad slepá? No, to mám snad za trest za ten sloup.

Civím do GPS, zdá se, jakoby naklikaná trasa vedla trochu více vlevo. Vlevo je ale skála dolů. Mám z ní snad skočit?
Hm, ale ono by to mohlo být pod tou skálou, zdá se, že by se to snad i dalo obejit... Musím asi 100 metrů pokračovat dál a pak se zas 100 metrů vrátit... Juchů, ona tu ta cedule fakt je!
No to jsou teda nápady dávat kontrolu doprostřed kopce, to by Olafa nikdy nenapadlo, když se dá vylízt na vrchol,tak má být kontrola nahoře.

Konečně se mi ale zlepšila nálada. Při pohledu na skálu, na kterou jsem lezla úplně zbytečně, se nejde nesmát. To se může stát jenom mně.

(a ono ne, jak jsem pak zjistila, tak tam lezl snad každý druhý :)

naprosto nelogicky umístěná kontrola pod vrcholem

Pokračuji dále přes Chuchelský háj s minizioo, a přes Branický most s pěknými výhledy na naše hlavní město do Hodkoviček. Tento úsek si dobře vybavuji z P100, akorát tenkrát jsem tudy šla v noci.

Podle kilometráže by v Hodkovičkách měla být další občerstvovačka - pizzérka, v které máme objednanou pizzu. Raději tedy mírně zpomalím krok a pro jistotu i neustále vytáčím hlavu střídavě vlevo a vpravo, aby mi neunikla jako ten zpropadený sloupek, ovšem ani tak pizzérku nikde po cestě nevidím a trasa už zase nemilosrdně míří na další tři kilometry do lesa.
Ach jo. Tak jako že člověk mine nějaký sloup, budiž, stane se, ale minout občerstvovačku, to už je trochu moc...

No aspoň že v tom nejsem sama. Potkávám partu s Michalem Holubem, kteří byli při hledání pizzérky stejně "úspěšní" jako já a  právě mají nad roztaženou mapou bojovou poradu a přemýšlí, jestli pokračovat dál nebo se vrátit.
Tak snad bude dál ve Lhotce. Přece není možné, aby si pět lidí nevšimlo pizzérky!  A v případě, že by fakt došlo na nejhorší a pizzérka strachy před náporem šedesáti žroutů vysublimovala, mám dojem, že pořadatel říkal něco o tom, že občerstvovačky nejsou kontroly. Sice se nenažeru, ale kontrola mi chybět nebude...

Přestože Lhotkou procházím ještě pomaleji než Hodkovičkami a vejrám na každý barák, div že mi oči nevypadnou, už to vypadá opět bledě, ulice pomalu ale jistě směřuje k lesu. Na konci sídliště vidím akorát Billu... Asi bych si měla jít koupit něco k jídlu, nebo na posledních 30-ti km umřu hlady. A mají tu i nějakou malou pizzérku. Tak že bych si šla stylově koupit pizzu, když už jsem tu zamýšlenou nenašla?

Pizzérie Papa Cipolla. Louskám nápis. No vždyť to je vona! No ty kráso. Já už s ní vůbec nepočítala. Valím voči jak vycpaná fretka.

Jen příjdu, prodavač mi v mžiku podává šunkovou pizzu (to bylo vážně dost dobrý, myslela jsem si, že se aspoň chvilku bude muset čekat), přikoupím si ještě litrovku pepsiny. Ale jako vážně celá velká pizza! To přece rozhodně nemůžu sníst.

Asi čtvrtinu sním uvnitř, poté se po vzoru "Holubí party" vyvalím ven a natáhnu se vedle krabice s pizzou jak široká tak dlouhá do trávy a vleže hoduji. Pro větší pohodlí si sundám boty i ponožky, nakonec usoudím, že když už mám ponožky sundané, mohla bych si je i vyměnit (Není nad to vyměnit si suché ponožky za suché, že. Rozdíl skoro ani nepoznáte :) )

Po dvaceti minutách, kdy se mi podaří do sebe nasoukat zhruba polovinu pizzy, dobíhají Jirka a Dan. No, sledovat při hodování chlapy kolem, připadám si jak na hostině neandrtálců :). Cpou do sebe pizzu pravou rukou, levou, chvílemi obouruč, kousky pizzy jim upadávají od úst, jen honem honem (co kdyby je překvapil nějaký další neandrtálec a všechno jim sežral) a za necelých deset minut už krabice zeje prázdnotou, zatímco já za tu dobu sním jednu čtvrtinu.
Poslední čtvrtinu už do sebe nedostanu, i tak jsem tady seděla přes půlhodiny. Ale odpočinek a posilnění už jsem strašně moc potřebovala.

Bříško je sice napapaný ale taky drobátko těžký, přestože se mi z pizzérky podařilo vypadnout o chviličku dříve než klukům, nepohybuji se nijak závratně rychle a během kilometru mě Jirka dobíhá. Další část trasy přes Kamýk a Modřanskou rokli se pak neustále předbíháme podle toho, jestli je to zrovna do kopce, kde Jirka neskutečně rychle valí a nestíhám ho (a to jsem přitom poslední dobou snad v nejlepší formě do kopce, co jsem kdy byla, vůbec to není pět kroků a pauza jako dřív... ) nebo z kopce, kde už je Jirka líný běhat.
Jeho rozložení tempa je pro mě nepochopitelné. Mně by upadly nohy, kdybych měla celou stovku jen rychle jít jako on. Z kopce je mi právě mnohem příjemnější klusat než chodit. A i po té silnici po rovině se koneckonců kluše docela dobře (což zase pro změnu vůbec nepochopí Jirka).

Když už to vypadá, že trochu cuknu (ono tu zas tak moc stoupáků není), dostávám se na začátek okruhu přes Hradiště a Šanci, kde se stažená trasa logicky rozděluje na dvě cesty. Ach jo. Jako kdybych to doma v mapě hodinu nestudovala... Prostě zas nevím. Sakra, přece to zas nepoběžím v protisměru jako na Podkrkonoší... Radši minutku na Michala Holuba a Jirku počkám.

Potom ale zas uteču v klesání k Hálkovu pomníku, tuhle podzimní pěšinu plnou listí, vlnící se svahem jsem si moc užila, to bylo akorát tak na hraně toho, v čem si ještě troufnu běžet.

Dokonce ani na Hradiště mě Jirka nedožene, a to jsou zde zdržováky dva, jednak pochopitelně stoupák a druhak ještě hledání té správné naučné tabule o osudech Keltů, což je dosti náročné, protože jsou po cestě asi čtyři, a vzhledem k tomu, že si nejsem schopná zaboha zapamatovat její přesný název (jenom to, že je o Keltech, což mi je celkem k prdu, o Keltech jsou totiž všechny), vytahuji papír s popisem tabulí u každé z nich a znova konfrontuji název tabule s názvem na papíře, jestli se konečně shoduje, nebo ne. No jistěže ta správná byla až na úplném vrcholu.
(Což jsem si mohla myslet, ale po zkušenosti s Vápenicí  důvěřuj ale prověřuj, žejo.)

Sešup z Hradiště dolů se mi vůbec nelíbil, v jednu chvíli jsem si myslela že je to ten zakončený "skálou dolů" (ale to je až Homole u Vraného). Takže nebyl, ale co se týče schůdnosti, ono to už vyšlo skoro nastejno...

A pak pro změnu skoro po čtyřech kolmo nahoru na Šanci. Terén pro Jirku jako dělaný, takže než vyfuním, už mě na vrcholu dohání. A jakoby to nestačilo, z vrcholu pro změnu střemhlav dolů na Nickerleho vyhlídku. Když vidím, jak to tady Jirka valí (zatímco já přemýšlím o tom, jestli by nebylo bezpečnější to sjet po zadku), říkám si, jestli je tak šikovný, nebo ty hůlky mají něco do sebe (nejspíš obojí), a taky si říkám, co budu v takovýchto terénech dělat v zimě, když mám problémy to sejít za sucha.

Na vyhlídce si udělám dvě fotky, čímž hlavně maskuji skutečnost, že potřebuji pár sekund na vzpamatování se, než se pustím zpět kolmo vzhůru.

Ve výstupu mě pro změnu dohání (a předhání) Dan. A to jsem si zrovna říkala, že mi dneska ty kopce sedí, jdou mně a baví mě. Ovšem stačí vidět Jirku nebo Dana a člověk má po radosti.

Naštěstí kopce finito, a na závěr můžu předvést, jak dokážu valit mírně dolů a po rovině. Tož, solidní to bylo, těch posledních 13,5 km jsme s Danem pod dvě hodiny dali. Pizza už si pěkně sedla, takže jsem neměla břicho jak almaru, zato jsem ale měla stále plno energie (až jsem si říkala, že na tu energii snad ještě půjdu běhat i v neděli, do cíle jsem ji totiž vůbec nestihla vyčerpat:), a navíc čas se pomalu nachýlil a já potřebovala z Kunratic o půl sedmé odjet, abych na pohodu stíhala poslední bus domů z Florence. A bylo by záhodno, abych doběhla aspoň s půlhodinovou rezervou, abych se stihla v cíli aspoň osprchovat a nesmrděla v buse jak tchoř, že.

A nakonec se povedlo s hodinovou rezervou. A to i přesto, že mě pizza ještě trochu prohnala a já musela na velkou. Jako pochopitelně jsem chtěla vykonat potřebu mimo cestu (jak se na kultivovaného člověka sluší a patří), jenže vzhledem k tomu, že k akutní neodkladné potřebě došlo uprostřed louky, kde oficiální cesta nebyla a vyšlapané pěšinky byly skoro všude, úplně se to tak provést nedalo (i když snažila jsem se dřepnout tam, kde to vyšlapané nebylo) Což pochopitelně neznamenalo, že nikoho nenapadne si to tam vyšlapat...
Vysmátá z představy, jak někdo šlápne do mýho hovna jsem pak doběhla až do cíle.

V cíli na nás čekají milí pořadatelé a taky Zuzka, kromě toho chvíli po mně dobíhá Jirka, Tomáš nebo Mirek Souček. Moc času bohužel nemám, nejdříve ze všeho mě zajímá, kde je sprcha...
"Ale pozor, je tam na podlaze voda." Informuje mě pořadatelka Markéta.
Vlezu dovnitř, hodím bágl na zem... Do prdele, co dělá na podlaze ta voda? :)

Na pokec s kamarády (a vyjedení občerstvení v cíli) mi zbývá asi půl hodiny, pak už bohužel musím valit dom.

Moc děkuji za tuto pěknou akci. Svoje postřehy k organizaci už jsem psala na Fb, nyní již jen krátce, chválím krásnou trasu, výborné občerstvení a budu věřit že pro příští rok bude trochu viditelněji značená i denní část trasy a podaří se sehnat i nějaké zázemí s možností přenocování, aby člověk nemusel hned po akci uhánět domů jak Šemík.