Pražská stovka

8.-10. 12. 2017, 170 km, 42 hod. 15 min.

Při svém odjezdu na Pražskou stovku jsem tak trochu uvažovala nad tím, kam ten vývoj člověka vlastně dospěl... Tak si to vemte: Homo habilis (člověk zručný), cca před 1,4 – 2,4 miliony let, Homo ergaster (člověk pracující), cca před 1,8 – 1,25 miliony let, Homo erectus (člověk vzpřímený), před   1 250 000 – 100 000 lety, Homo sapiens (člověk rozumný), 800 000 let až do?

Prameny to sice nikde neuvádějí, ale já se tak trochu obávám, že Homo sapiens začíná být v současné době stále častěji potlačován novým druhem, a to takzvaným Homo debilis (člověk debilní). Alespoň tedy moje maličkost je přímo výstavním exemplářem. A ne, nemám na mysli pouze moji účast na závodě ze Světlé nad Sázavou do Prahy měřící sto mil, tj. 170 km (i když pravda, spousty lidí by i toto nazvaly bláznovinou). Ale kdo jiný než úplný debil se na takový závod vydá s nedoléčeným kašlem a nejspíš i zvýšenou teplotou? 😲

Nebyla jsem úplně zdravá už na Loučení, ale to mě pouze bolelo v krku a po řádném proplachování alkoholem se během závodu bolest úplně utlumila. Jenže pouze s tím, aby po návratu domů propukla znova a pořádně, a z bolesti v krku se vyklubala rýma a teplota, k nimž se posléze přidal stále zesilující kašel. První týden jsem si povalování v posteli vyloženě užívala, ale když přišlo další pondělí a zbývaly pouze čtyři dny do Pražské stovky, a můj stav, místo aby se lepšíl, tak se vesele horšil, začínala jsem být lehce nervózní. Ve středu už jsem byla silně nervózní (a to i přesto, že kašel byl o chlup lepší než v pondělí). A když jsem ze středy na čtvrtek naspala asi čtyři hodiny, protože zbylé čtyři jsem strávila v záchvatech kašle, tak už jsem zoufale mlátila pěstmi do polštáře a křičela u toho do prdele, do prdele, do prdele....😠

Dokonce jsem i v jedné slabé chvilce zauvažovala nad tím, že bych na Pražskou stovku nejela....

Jenomže prostě Ekut. Když v Ekutu dáte Loučení, tak Pražskou stovku prostě nemůžete odpískat. A navíc během čtvrtka se můj stav o další dva chlupy zlepšil. Vlastně přes den jsem zas nijak moc nekašlala, nejhorší to bylo v noci vleže. A Pražská stovka se vleže nechodí. Tak by to třeba mohlo jít...

Tak já to tedy zkusím...

(Vtipné ještě bylo, jak jsem chodila poslední dny kašlat na WC, aby nikdo z rodiny nepoznal, že mám ještě kašel. Ale nechtělo se mi zhoršovat si svůj zdravotní stav nesmyslnýmí hádkami – rodičové by totiž úplně nepochopili, že když je Ekut extrémní kombinace, tak se chodí nejenom za každého počasí ale i za každého zdravotního stavu.....)

Start letošní pražské stomílovky byl ve Světlé nad Sázavou. Co se mi na tomto místě startu líbilo, bylo, že jsem to sem měla zhruba tak daleko jako do Prahy, což znamená ne nijak hrozně daleko (rozhodně lepší než někde u Plzně). A jak já už jsem zjistila, mě dlouhá cesta na start docela vyčerpává (slovenské stovky mně nikdy moc nesedly) a rozhodně není moc dobré být už na startu stovky  - houby stovky, stomílovky, co já mám pořád s tou stovkou - vyčerpaná. Ono bude bohatě stačit, že budu nemocná....

Co se mi však na tomto místě startu až tolik nelíbilo, byla skutečnost, že Posázaví vůbec neznám a celá trasa, kromě posledních dvaceti kilometrů těsně před Prahou a pár míst kolem Sázavy, kudy vedla Dubečská stovka, byla pro mě jedna velká neznámá. A já když trasu vůbec neznám, tak mi to většinou moc nejde. Snažila jsem se aspoň trasu co nejlépe nastudovat, navíc na fotografické mapě (mapy.cz) jsem si prohlížela obrázky míst, kudy půjdeme. (což byl úkol dosti náročný, vzhledem k tomu že těch fotek bylo snad víc, než měla trasa kilometrů! 😃) A tak jsem se těšila např. na lomy a Bretschneiderovo ucho, na kopec Melechov s kupkou kamení na vrcholu, na pěšinku podél Sázavy v oblasti Stvořidel, na hrad v Ledči, moc pěkně se jevila Zruč a její okolí, rozhledna Babka a stejně tak další městečka na řece Sázavě, vrcholy, vyhlídky a hradní zříceniny. Trasa se mi začínala moc líbit...

Z Náchoda vyrážím v pátek ve čtyři odpoledne a kupodivu i přes tři přestupy bez zpoždění dorážím do Kolína, kde mám čas do dalšího vlaku a zajdeme s Jirkou Hofmanem na pivo. Sice pivo bylo v plánu jen jedno, ale co jiného dělat, když vlak má čtvrt hodiny zpoždění, než si přiobjednat i druhé?

Naplno to však rozjedeme až ve Světlé, kde také zajdeme do místní pizzerie už ve čtveřici – přidá se k nám Martin Čapek a Vítek Zahrádka. Nijak moc počet piv nehlídám (říkám si, že horší než na Loučení to být nemůže, když je start už o půlnoci a na Loučení jsem "juchala" až do půl třetí), proto mě docela překvapí, že když jdu těsně před odchodem na záchod, mám trochu problémy najít cestičku mezi stoly a nevrážet přitom do rohů stolů....

Však čím se situace pokazila, tím ji je také třeba napravit, proto když při cestě na start za oknem další hospody uvidíme Edu a Ivanu, neváháme a přisedneme k nim ještě na jedno malé. A opravdu, potom už jsem šla docela rovně.

Pochopitelně času na přípravu na start moc nezbylo, hážu hekticky věci z jednoho báglu do druhého a modlím se, abych na nic důležitého nezapomněla.

Ani nevím jak a už se ocitám s davem venku a Olaf zakřičí STAAAAAAAAAAAAART!!!!!

1) Světlá n. Sázavou – Rohule, 16,1km

170 km přede mnou. Á sakra. Zatímco všichni vypálí, jako kdyby to byl závod na sto kilometrů (nebo spíše na deset), já bych se snad nejradší ani nehýbala. Protože když se nebudu hýbat, tak se neunavím, a být neunavená se mi po sto kilometrech bude hodit... Jenom škoda, že když se nebudu hýbat, tak se na ten stý kilometr asi nedostanu...

Takže asi půjdu, to se také tolik neunavím, jako když poběžím...

Hm, jenže všichni běží, to mně všichni zdrhnou. Ach jo, tak kousek tedy budu pomalu klusat....

Asi po dvou kilometrech usoudím, že by to mohlo stačit, cesta stejně začne mírně stoupat a přecházím do chůze. Jenom mě trochu zaráží, že vedle mě je stále Jirka Hofman, Ivana, Eda nebo Filip. Ale tak dobrá, dneska začli nějak rychleji....

Na prvních šestnácti kilometrech žádné extrémní kopce nejsou, nejvýraznější stoupání je asi na Holý vrch, na kterém je první kontrola. Dolů z vrcholu je trochu krkolomnější terén, ani se nenaději a vidím, jak mi Ivana s Edou a Filipem ukazují záda. Ale tak nevadí, cobydup je dohoním a předhoním.

Jenže přestože běžím (to v té chvíli ani netuším, že musím běžet asi tak 9 min/km, jinak se prostě moje pomalost vysvětlit nedá 😜), Ivanu a spol nedohoním. A navíc je mi běh docela nepříjemný.  Dráždí mě ledový vzduch a když si dám šátek přes nos a pusu, je to snad ještě horší, za chvili ho mám celý mokrý a oslintaný a pro změnu se pod ním začínám dusit.... Vzdávám věškerou další snahu a přecházím do chůze. Přepínám do úsporného režimu 12: 12 (tj. 12 min/km a 12 zakašlání na hodinu) a doufám, že aspoň do Ledče nějak přežiju. Tam v nejhorším můžu na vlak....

Navíc jsem se těšila na „ucho“ a na lomy, ale bohužel jsem nějak nezaregistrovala ani jedno. Oproti tomu mě ale úplně nadchlo Olafovo letošní reflexní značení - hustší rej světlušek jsem na žádném pochodě ještě nezaznamenala. A svítící světlušky mi v noci také opravdu hodně pomáhaly překonat monotónní lesní úseky - jít od jednoho světélka k dalšímu je mnohem zábavnější než jen tak jít v uplně tmavém lese. A díky nim ty dlouhé noci nebyly tak hrozné. A celou cestu jsem si říkala, jakou ohromnou práci tohle značení muselo dát. A co se chce ode mne? Já to mám jenom projít. To je přeci oproti značení úplná brnkačka. A to budu vážně opravdu marná, jestli to nedám....

2) Rohule – Ledeč n. Sázavou 29,4 km

První občerstvovačka je v Rohuli pod Melechovem. „Tak už pomalu můžeme balit,“ slyším někoho říkat, když odcházím. Cože? To jsem skoro poslední? Vždyť jsem chvílemi i docela popobíhala. Já jsem stále žila v domnění, že se pohybuji tak někde ve dvou třetinách maximálně třech čtvrtinách závodního pole.....

Na vrcholu Melechova mě potěšilo, že jsem si všimla té kamenné kupičky, kterou jsem měla dopředu nastudovanou z fotografické mapy 😊

A byl tam sníh. Což už mě zas až tolik nepotěšilo. Protože sníh jsem naposled viděla někdy uprostřed února, což je dlouhá doba, tudíž jsem od té doby úplně zapomněla, jak se po něm běhá. A přeci jenom učit se novým kouskům zrovna během stomílovky mi nepřišlo úplně šťastné...

A ten sníh byl navíc docela uklouzaný, nahoru mi to šlo, ale dolů jsem předváděla něco jako cupitání rychlostí pomalejší chůze... A Olaf na konci prohlásil, jak to bylo dobré, že byl sníh, protože se to tolik neklouzalo, jako kdyby bylo bláto. Jsem prostě divná. Zatímco na Loučení jsem se v tom blátě cítila celkem jistě, tady jsem si  před každým došlapem tipovala, jestli ho ustojím nebo hodím záda....

Uf. Oddechnu si, když jsem zase na pevné zemi bez bílých zákeřností. (A tady jsem si naivně myslela, že to byl první a poslední sníh na trase.) Stále z kopce se snažím trochu cupitat až dolů do Smrčné, kde je první tajná kontrola.

"Tak ještě pět chybí,“ hlásí slečna. (hm, tak fakt jsem se nepřeslechla, fakt jsem skoro poslední). Milan Hota, Ondra Fatka.... „Ještě Jirka Hofman., né?" Napovídám snaživě. Kdepák, ten už tady prý prošel. (no to snad né, ten mi taky pláchnul!) Ale je to jen chvilka.

No tak ještě aby to byla hodina....

Nevadí, hlavně nepanikařit. Limit na občerstvovačkách je nastaven na 4 km/h, to zatím hravě zvládám, mám dokonce 5. Heč!  Jirka si dá v hospodě jedno, dvě piva. Jirka se v hospodě chytí.

Na Stvořidla jsem se strašně moc těšila. Uznávám, v létě za světla a tepla by se mi tady určitě líbilo více (a navíc od řeky šla trochu zima), ale i tak jsem si tu divokou pěšinu přes kořeny, kameny a plno polomů docela užila. A hlavně přeskakování překážek zaměstnalo moji hlavu natolik, že jsem zapomněla dumat nad tím, jaká jsem lemra, když mi uteče i Jirka a že by asi bylo nejrozumější jet domů...

A jestli moji hlavu zaměstnala Stvořidla, nebylo to nic proti tomu, co se poté dělo v Ledči. Ale tak koho by to napadlo, že v Ledči bude led....., tomu přeci ten název města nijak nenasvědčuje!

A jestli neumím chodit po uklouzaném sněhu, asi moc dobře tušíte, že už tuplem neumím chodit po namrzlých a zledovatělých silnicích (a navíc z kopce!!!).

Ale bylo to dobré.  "Lední hrátky" mě totiž zabavily natolik, že jsem úplně zapomněla, že jsem v Ledči chtěla jít na vlak....

3) Ledeč n. Sázavou – Pertoltice, 43,8 km

V restauraci se radši nijak dlouho nezdržuji (abych si to s tím vlakem ještě náhodou nerozmyslela). Sním si hovězí vývar, vypiji malou kofolu a asi po čtvrt hodině pokračuji dále. S radostí kvituji, že Jirka tady ještě stále sedí. Vzhledem k tomu, že dnes jeho tempo nějak nezvládám, bude jen dobře, když si na něho vytvořím trochu náskok.....

Vycházím ven společně s Ivanou, Edou a Filipem a pokračuji dále s nimi.

Ehm, tedy asi padesát metrů. Absolutně nechápu, jak to dělají, že po těch namrzlých chodnících a silnicích jdou stejným tempem, jako kdyby vůbec namrzlé nebyly...., zatímco já tak nějak bruslím od zábradlí k zábradlí, či od sloupu ke sloupu, snažíc se chytat, čeho to jen jde....

Už jsem je potom dohonit nedokázala.

Zatímco na prvních třiceti kilometrech byla cesta bez sněhu (kromě Melechova), za Ledčí už putujeme zasněženou krajinou.

A zatímco na prvních třiceti kilometrech i vlastní značení většinou vedlo po celkem schůdných cestách či necestách, tady začínají pěkné Olafovinky v podobě kolmých sešupů dolů a navíc v takovém terénu, že člověk ani nemusel hlídat šipky, protože tím nejhustším smrčím a největším roštím zaručeně vedla ta správná cesta.

Ale jó, bavilo mě to. A naštěstí byly tyto úseky krátké (a když jsou Olafovinky krátké, tak jsou celkem milé). Vždycky, když už jsem začínala propadat panice, že jestli to tímhle terénem půjde dál, dorazím k Olafovi do Prahy jako vánoční dárek na Štedrý den, tak jsem se ocitla na nějaké rozumné cestě.

Hodně mě pobavilo, když jsem na jednom obzvláště vypečeném kolmém svahu ztratila kontakt se zemí a letěla kousek vzduchem. Protože to bylo tak kolmé, že se v tom ani nedalo spadnout a místo očekávaného rozplácnutí se jsem přistála o kousek níž na obě nohy.

A také bylo vtipné, když jsem jednou – zrovna jsem šla po takové hezké cestě – uviděla dvě odrazky v tom největším houští u cesty. No tak to už ten Olaf ale vážně nemyslí vážně!. Tak se tam prodírám jak blbá. A co myslíte? Odrazky mě zdrhly! Olaf to vážně nemyslel vážně, seděla tam totiž kočka....🐈

Prvních asi 600 metrů bloudění jsem si užila v nějaké vesnici, kde jsem přeběhla olafo-odbočku a běžela dál, dokud mě nezastavili vracející se Hejkrlíkovi (a to jsem měla zrovna takové pěkné běžecké tempo, asi tak 7 km/h!), že tudy cesta nevede. Však jsem se jim za jejich pomoc také v Kácově hezky odměnila – díky mně se prošli o 2 km navíc. A pohyb je přeci zdravý! 😛

4) Pertoltice – Kácov, 62,9km

Venkovní občerstvovačky pro mě vždycky byly o kompromisu. Mezi tím, jak dlouho bych na nich chtěla být, abych se pořádně nacpala, a jak dlouho jsem na nich mohla být, abych tam nezmrzla. V Pertolticích jsem trhla rekord 10 minut. A pak další hodinu rozmrzala.

Z Pertoltic vedla moc pěkná lesní cesta ve svahu s hezkými výhledy, která mě moc bavila.

A pak přišel zlatý hřeb Pražské stovky 2017, Olafovo značení údolím Ostrovského potoka se třemi brody, které se musely překonat po namrzlých, neskutečně kluzkých lávkách a kládách. (I když vlastně jak uvidíte, tak nemusely ….)

Čučím na strom přes potok jak puk. No tak to určitě nepřejdu. Zkouším to nějak po zadku, ale šíleně se to klouže i tak a vůbec se není čeho chytit. Tak sakra, já to ani "nepřezadkuju"? Lítám kolem dokola jak poplašený holub, jestli by se snad nedal potok přejít někudy jinudy....

Hm, jedině vodou, a je pěkně hluboký.

Mezitím dorazí na místo parta asi pěti účastníků, tudíž dostávám instruktážní video, jak se to má po stromě správně přejíti, a nežuchnout přitom do vody, ale že bych to dokázala napodobit, to ne.

Už se musím rozhodnout, přece tady nebudu do jara...

Tak asi tedy to vodou. Ne, to určitě není dobré na ten můj kašel. A vody po kolena. A jak mrcha studí. No Olafe, tohle od tebe nebylo hezké.

A navíc Hejkrlíkovi na druhém břehu si moje divadelní představení pochopitelně nemůžou nechat ujít.

Druhou kládu přes potok už přezadkovat zvládnu. Naštěstí. Tam totiž bylo vody tak do pasu.

A u třetího brodu už se vyloženě bavím. Tam je totiž vody tak po kotníky. takže s mými rybníky v botech zvesela proběhnu vodou a bavím se, jak ostatní „hrají panáka“ po namrzlých šutrech.

Na dalších pěti kilometrech jsem si lehce zvýšila průměrné tempo, protože kdybych neběžela, tak bych umrzla.

Dostávám se do Zruče nad Sázavou. Na toto město jsem se moc těšila, protože podle fotek vypadalo moc hezky. A opravdu takové bylo. Nejprve jsme procházeli zámkem (sice to ve městě bylo zase zledovatělé, ale tady už mi to tolik nevadilo, protože tréninkem se člověk učí) a poté jsme ve svahu nad městem šplhali jak kamzíci a kochali se vyhlídkami na město a řeku Sázavu.

(vzhledem k strmosti svahů jsem se trochu bála, aby někde cesta nevedla například po nějaké skalní římse, ale nakonec tam nic takového nebylo.)

Okolí Zruče bylo moc pěkné a také jsem si pochopitelně užívala, že je den a světlo, a můžu se tím pádem kochat všemi těmi výhledy a moje nálada se šplhala do optimističtějších poloh, Vrcholu jsem pak dosáhla nahoře na rozhledně Babce -  a to jak z hlediska optimismu, tak i mé fyzické pozice. Rozhledny mám ráda a tahle byla pěkně vysoká. Je zajímavé, že výstupy na vysoké rozhledny mě nijak nevadí, tady je prostě pevné zábradlí, pohodové schodiště, tady není kam spadnout.

Jenže jak moje nálada i fyzická poloha dosáhly vrcholu, poté začly obě ruku v ruce klesat. A to, že jsme společně s Hejkrlíkovými přešli odbočku na kontrolu v Kácově a dali si tak minimálně 2 km navíc, mi také moc nepřidalo. Ale hlavní problém byl v tom, že mi začínala být nepříjemná zima.....

A já když mi je zima, tak reaguji následovně: "Ahoj Petře, hele já končím, kdy jede vlak do Prahy?"

(na kontrole je Petr Malý)

"Do Prahy vlaky nejezdí, do Prahy se chodí pěšky!"

Á sakra.

"Tak dobrá , tak jede asi za půl hodiny."

Velká klika, že jsem tvor líný. Teď jsem si sedla a zrovna se za chvíli poženu na vlak, ne?

Snad třičtvrtě hodiny jen tak sedím, cpu se, čučím do blba a mudruju, mám-li do Prahy jet či jít....

Je mi zima. Mám mokrý boty. Mám kašel. Ale v dropbagu mám komplet náhradní věci na převlečení, oblečení téměř vhodné na severní pól, měla bych tomu aspoň dát šanci.

Tak já se zkusím převlíct....Sice jsem měla v úmyslu jen vyměnit slabší bundu za teplou, ale nakonec dostávám geniální nápad navlíct si je obě! Tyjo, to bylo vážně chytré! Mně je snad docela teplo!

Tak a honem vyrazit, než si to zas rozmyslím 😝

5) Kácov - Ledečko, 82,1 km

Před sokolovnou potkávám Ivanu a spol, kteří jdou teprve na kontrolu. To mi taky hodně pomohlo. Myslela jsem si, že už mají tak dvě hodinky náskok a oni se někde stavovali v hospodě.

Z Kácova pokračuji po nekonečných schodech vzhůru, které mi přišly, že musí vést někam do nebes, ale ony ve skutečnosti vedly do pekla, protože jsem po nich došla na Čertovskou vyhlídku. 😈 Tady to bylo moc pěkné, jedno z posledních pěkných míst, které jsem si užívala ještě za světla. A přestože kontroly občas byly několik metrů před vyhlídkou, já jsem na vyhlídky poctivě zacházela. (když už to nevyhraju, ať z té trasy aspoň něco mám :)

Poté následoval ten hrozný nekonečný úsek asi 9 kilometrů po silnicích (Olaf to tady nemohl vést terénem kvůli polomům), kde se mi úplně setmělo a navíc začal foukat ten strašný ledový vichr. Jestli pocitová teplota většíny lidí byla mínus deset, moje byla tak mínus dvacet (to už mám vypozorované, že vnímam teplotu tak o deset stupňů nižší než obyčejný smrtelník – např. často je většina lidí v hospodě v tričku a já se klepu zimou ve svetru). Musím tady popobíhat, ani kdybych nechtěla. Naštěstí díky dvěma bundám se mi podaří tento úsek zvládnout bez následků.

Z Útěchvostů už zase „cupitám“ moc pěkným terénem a pěšinkami přes jeskyni v Kočičím zámku, Ratajskou vyhlídku do Ratají a dále do Ledečka. Moc se mi líbilo, jak kontroly byly vždycky na těch nejkrásnějším místech na trase. Člověk tam vždycky zvolnil a pořádně se díval, aby nepřeběhl kontrolu a tím pádem se tím místem i více pokochal....

Přiznám se, že z příchodu do Ledečka jsem měla trochu vítr (jeho název totiž nevěstí nic dobrého), ale nakonec to tam bylo zledovatělé jenom trochu. Asi že to není velký Ledeč, ale jenom malé Ledečko.

Jirka ještě sedí v hospodě, má polovinu piva, je to dobré. Kývám na něho od dveří hlavou. Ale co to, on se na mě dívá a vůbec nereaguje? (Tak že by dospěl k názoru, že by pro mě bylo rozumější s mým kašlem radši závod ukončit?)

No konečně si mě všímne. A že prý mě vůbec nepoznal! 😆 Mám totiž jiné elasťáky, jinou bundu, přes nos a pusu šátek, druhý šátek na hlavě. No dobrá, asi mu tu prominu. Uznávám, že pouze podle očí 👀 se identita určuje docela těžko....

Pobydu asi půl hodiny, sním si polévku, dám si malé pivo a vzhledem k tomu, že Jirka si objednal večeři, na kterou musel nějakou dobu čekat, podaří se mi opět vyrazit dříve než on. Vyhovuje mi to takhle více, já si nejradši chodím sama, abych si sama mohla určovat tempo a mám dobrý pocit, že jsem jištěná zezadu....

6) Ledečko - Vlkovec, 97. km

Na dalším asi patnáctikilometrovém úseku do Vlkovce už ale začínám být nějaká unavená. A také nějak přestávám vnímat krajinu kolem sebe, protože si tuhle cestu nějak pořádně nevybavuju... Neprve to bylo vlastním značení přes nějaký docela velký kopec, tady jsem někde předcházela Hejkrlíkovy.

A pak jsem musela jít po té moc pěkné dlouhé lávce přes Sázavu, která se mi pak na fotkách tak líbila a říkala jsem si, která trasa po ní asi vedla a škoda že jsem po ní nešla. Jenže vzhledem k tomu že na stomílovce jsem prošla i celou trasu stovky a padesátky, tak jsem po ní jít musela.

No vlastně nemusela, ale kdybych brodila Sázavu, to bych si to přeci jen asi zapamatovala....

A pak už si toho zase moc nepamatuji, až takové dlouhé nekonečné stoupání na nějakou vyhlídku.

A potom zase klesání. A tam jsem předbíhala jednu Rusku, kterou jsem jen tak mimochodem předbíhala už asi po desáté, a už mě to začínalo vytáčet, protože ona už se tam plácala co noha nohu mine, tak co má co sakra dělat přede mnou???? Jenže to bylo tím, že ona se skoro nestavovala v hospodách. A také nebyla na výletním okruhu kolem Kácova....

Mě nohy vlastně vůbec nebolí, akorát jsou takové unavené, že vyšší rychlosti nevyvíjí. Celá jsem taková unavená. A nějak se ochlazuje. Už je to zase velký boj s tmou a zimou, ze mě to tak strašně vysává energii. Do Vlkovce se už zase dopotácí spíše troska. Už je mi zase hrozná zima....

V hospodě ve Vlkovci sedí, tedy spíše leží, Martin Čapek. Že si potřebuje odpočinout, že vyrazí dál až o půlnoci (je asi čtvrt na jedenáct)

Hm. (To ať si vyrazí sám, mě už do té zimy nikdo nikdy nedostane!)

Sedím, do blba hledím...

Jako kdyby toho nebylo málo, kromě toho, že je mi zima, mě navíc chytí nepříjemné zachvaty kašle. Nejspíš z toho přechodu ze zimy do tepla.

"Ty nevypadáš zrovna moc zdravě, holka." Všimne si jeden místní klučina, ke kterému jsme si přisedli.

Hm, kluk má postřeh. (Mýho kašlání by si ale nejspíš všiml i hluchej)

"Sundej si aspoň tu bundu, bude ti pak venku zima. " Radí mi.

To je opravdu rada nad zlato. Mně je zima teď a to i v té bundě! Bych si spíš ještě jednu oblékla.... (a jak mi bude venku mě nebere, ven už nejdu. Nikdy)

No nic, dám si aspoň náchodský pivní speciál Opat. To totiž u nás v náchodských hospodách nemají (asi nejspíš v pivovaru, ale tam já nechodím). To mně příjde hodně zábavné – asi budu jezdit z Náchoda  do Vlkovce na náchodské pivo.😁

A bylo naprosto skvělý. A donesl mi ho navíc indián!

Tak co já se sebou.....  Přeci jenom se s pivem cítím o chlup lépe. Tak když je to ta Pražská stovka, bylo by pěkné aspoň ujít sto kilometrů, když už nezvládnu sto mil. A tady je 97. (sice na GPS mám 102,5, ale moc dobře vím, že u Olafa se na záznam z GPS nehraje). Ty tři kilometry prostě ještě dolezu....

Super. Na 100,5 km je 21. kontrola. Na zříceníně Čejchanův hrádek.

Hm. Hezký, a co tam pak jako budu dělat? Přestrojím se za hradní strašídlo a budu strašit další pochodníky? 👻

Přece se pak zase jak nějaká trapka nebudu vracet ty tři kilometry zpátky sem?

Ještě by se dalo počkat tady v hospodě třeba do čtvrt na čtyři, a dojít potom až do Hvězdonic, což je asi 5 km,  odkud jede nějak po půl páté vlak. Nojo, jenže co když to neodhadnu a vlak mi ujede? Nebo tam budu moc brzo a než vlak přijede, tak zmrznu?

Ach jo, to je tak složité jít jenom 100 km....

Je po půl jedné a Jirka s Martinem se zvedají odchodu. "Tak ty tu tedy počkáš? A dáš si s námi ještě rum než odejdem?"

"Nojo, to bych mohla."

Už mi je vlastně docela teplo.

Ty vole, a proč já vlastně nejdu s nima?????

7) Vlkovec - Čerčany, 113,8. km

Bála jsem se, že mě to venku uplně kopne, jaká mi bude zima, ale ono ne, ono je mi docela fajn.

Zlatej rum.

Pokračujeme dále do pořádného kopce k zámku Komorní hrádek a k zámecké kapli Loretě (bohužel jsem ani jedno moc nezaregistrovala) a dále k rozvalinám bývalého hradu Čejchanův hrádek. Tady už si to vybavuji lépe, protože přeci jen, typický Olafí terén šup sem šup tam po příkrých stráních nahoru a dolů bývá nezapomenutelný :)

Odsud sejdeme dolů do Hvězdonic a potom pochopitelně kam jinam než vzhůru k další zřícenině, tentokrát hradu Stará Dubá. A další vypečený Olafoterén, k hradu  skoro zapojujeme pohon na všechny čtyři a dolů zase máme co dělat, abychom nebrzdili zadkem.... Co mě ale překvapuje, že zatímco, když se v takovémto krkolomném terénu pohybuji někde uprostřed startovního pole mezi běžci, nestačím se divit, jak mi všichni zdrhají,  když jsem tady teď s Jirkou a Martinem, spíš mám tendence utíkat já.... (i když je to i kvůli tomu, že Martina bolí noha a jde dost pomalu) .Tyjo, to je dobrý, já jsem tak šikovná!  A čím si připadám šikovnější, tím mám i tendence zrychlovat...

Moje šikovnost mi přestává připadat až tak skvělá v okamžiku, kdy se do mě začíná dávat pěkná zima (díky mému rozletu musím totiž každou chvíli na chvíli zastavit a čekat). A čím déle čekám, tím více zrychluji, protože se potřebuji zahřát a pak tím pádem musím čekat ještě déle..... Brzy si začínám připadat jak pochodující přemražený nanuk....

Já holt prostě nejsem dobrý parťák na závody a nikdy nebudu, já prostě znovu a znovu zjišťuju, že nejradši chodím sama, protože si sama potřebuju určovat tempo, kterým se chci pohybovat. (a to skáče nahoru a dolů stejně tak rychle a nevyzpytatelně jako skáče moje nálada) Trochu mě to mrzí, ale já ted prostě potřebuji jít dopředu rychleji. Však dva mužský si sami v lese snad poradí i beze mne.

Kopečky kolem Čerčanského Chlumu mě vyloženě nadchly, to bylo přesně to pravé, co jsem potřebovala k navrácení do provozuschopné teploty. Do kopců mně to šlo skvěle a z kopce dolů jsem stále cupitala, sice svým tempem rychlejší chuze, ale cupitala. Rozhodně lepší než roviny, na těch mi to nešlo....A byla mi na nich zima....

Akorát bych měla drobnou výhradu k té vzdálenosti z Chlumu do hospody v Čerčanech. Jako opravdu 1,3 km?, Já jen že mi to trvalo půl hodiny......

8) Čerčany - Těptín, 135,9 km

Zatímco na všechny předešlé kontroly jsem přicházela ve stádiu menšího či většího rozkladu, Čerčany byly první hospodou, do které vstupuji s úsměvem na rtech. (a v dalších hospodách už to pak bylo jen lepší a lepší) Tady jsem si totiž už byla jistá, že dojdu do cíle. Nohy mě defacto nebolí, díky Chlumu mně ani vyjímečně není zima, do cíle zbývá pouhých 56 km, ovšem, co je pro mě nejdůležitější, za hodinu a půl bude svítat a já si vetšinu z nich budu moct užívat ve dne.

Přestože mám chuť vyrazit hned (abych co nejvíce z trasy stihla za světla), nakonec si poslušně sednu a sním polévku a nakonec ještě i šunkovou bagetu. Akorát mi doteď není jasné, proč jsem k tomu  potřebovala sedět třičtvrtě hodiny.....

Po odchodu z hospody jsem trochu bojovala s orientací.  (mně prostě neustále dělá problém, když je v itineráři napsané např. Čerčany zelená, jestli se tím myslí po zelené do Čerčan nebo po zelené z Čerčan, a vzhledem k tomu že na 115. km a po dvou probdělých nocích IQ závodníka je rovno IQ tykve, dělalo mi to problémy ještě větší než jindy) Nakonec jsem se ale zdárně vymotala a stále v optimistické náladě valím dále k další Loretě, tentokrát k té v Pyšelích.  A téhle jsem si dokonce i všimla. 😜

Poté následoval dosti dlouhý a dosti monotónní úsek lesem až k hradu Zbořený Kostelec. Někde tady se mi začalo rozednívat, což mě skoro šokovalo, protože po těch 16 -ti hodinách tmy nejspíš moje hlava usoudila, že nastala polární noc a už vůbec nepočítala s tím, že ještě někdy bude světlo....

Bylo to najednou strašně zvláštní, že vidím krajinu kolem sebe. Ale také strašně pozitivní.

Zbořený Kostelec se mi moc líbil. Protože na rozdíl od těch "zbořenin" Čejchanovského hrádku a Staré Dubé (a ty ani neměly slovo zbořený v názvu), Zbořený Kostelec úplně zbořený nebyl a byl ještě celkem zachovalý. Až tak zachovalý, že jsem se při pohledu na jeho vysoké zdi docela začala bát, aby Olaf nedal kontrolu někam nahoru na cimbuří, kam bych se svojí šikovností nebyla schopná vylézt.

Naštěstí byl Olaf rozumný. Kontrola byla dole, myslím na nějakém stromě.

Zatímco na hradě jsem se ještě cítila úplně fajn, uplyne sotva půl hodiny a já se najednou motám z jedné strany cesty na druhou, točí se mi hlava a nejradši bych si ustlala v příkopu. Co se to proboha děje? To se mi už dávno nestalo... Jdu a spím....

Proberou mě až Hejkrlíkovi, když na mě zakřičí: "Ty nejdeš na vrchol pro kontrolu?"

"Cože??? Vždyť jsem na cestě a nikde přece žádná odbočka nebyla." Odpovídám. 

"Tak se otoč a kousek se vrať!"

Nojo, vždyť tu jsou dvě šipky doleva velký jak kráva!

Už podruhé mně Hejkrlíkovi takhle hezky pomohli.

To bych se jim zase měla nějak hezky odměnit...

Myslím si, že moc dobře věděli, proč přede mnou potom tak rychle zdrhali 😁

9) Těptín - Černíky, 150,7. km

Na další kontrole v Těptíně mě vítá stále optimisticky naladěný Hynek Podivín, navíc tady ještě zastihnu partu účastníků s Blankou Šafránkovou a Vítkem Zahrádkou, což mi hned zvedne náladu. Přestože mě to láká vyrazit dál s nimi, nakonec jsem rozumná (kolem té Grybly jsem se necítila vůbec dobře), nastavím pomyslného budíka na čtřičtvrtě na jedenáct a dopřeji tělu půl hodiny odpočinku.

Přiznám se, že úsek mezi Těptínem a Černíkami mi přišel z celé trasy asi nejméně zajímavý. Nebyly tady žádné velké kopce, ani žádná ať už zbořená nebo nezbořená zřícenina a pouze jedna vyhlídka, ale to byla taková vyhlídka nevyhlídka, protože byla pouze na malém kopečku. A vůbec tady nebyl žádný olafí terén. Největší olafovina zde byl úsek prostředkem pole, které ani nebylo pořádně zarostlé....

Mně to ale vůbec nevadilo a paradoxně tuto část jsem si užila ze všech částí asi nejvíce. Protože se tady udělal naprosto nádherný den – bylo celkem teplo, utišil se vítr a celou dobu úplně božsky svítilo sluničko. Což je to hlavní, co já potřebuji ke štěstí. Takže jsem se tady vesele pekla ve svých třech trikách a dvou bundách a pocitově mi skoro přišlo jako kdyby bylo léto a třicet stupňů (ale ani za nic byste mě nedonutili sundat si byť jen jednu vrstvu) a bylo mi blaze. A i kdyby celý usek Olaf vedl po dálnici D1, tak mně by to nevadilo a byla bych na tom sluníčku štastná jak blecha. 

10) Černíky  - Modřany, 170. km

Jestli jsem na kontrolu v Čerčanech a Těptíně přišla v dobré náladě, na kontrolu v Černíkách jsem po té sluneční lázni přišla naprosto vysmátá ! 😝   (A Blanka s Vítkem tu jsou prý teprve pět minut)

Však Zdeněk Mlejnský mi povídá: "To nemyslíš vážně, ty vypadáš, jako kdybys teď vystartovala!"

Což se tedy ukrutně mýlí. Protože já jsem na startu byla úplně v pr...., to bylo přede mnou 170 km, to bylo fuj. Teď už to je do cíle směšných 18,5. To by zvládl i kdejaký důchodce!

Přestože jsem si myslela, že dále půjdu s Blankou a Vítkem, opět se mi to nepodaří. Nechutně se tady totiž rozežeru, a navíc dvojice organizátorů Zdeněk a Egon je smrtící kombinace – tudíž se navíc ještě šíleně zakecám..... To už jsem tady zase čtyřicet minut? A Blanka a spol už jsou čtvrt hodiny pryč....

Na úseku mezi Černíkami a Zvolí chybělo vlastní značení. Přiznám se, že mě to mírně rozhodilo a to i přesto, že jsem měla nahranou trasu v GPS. (Bez ní tedy vůbec nevím, co bych tady dělala?) Bála jsem se totiž, jestli to Olaf nevedl trochu jinudy a jestli jsem někde nepřehlédla odbočku a aby tam nebyla tajná kontrola.....

Posledních 15 km bylo podle mě jednoznačně nejkrásnějších 15 km celé trasy. Výstupy a sestupy pěšinkami kroutícími se ve prudkých svazích v Ohrobeckém údolí, Károvském údolí, na vrchol Hradiště, poté zas dolů k Hálkovu pomníku, skoro kolmý Olafovýstup na Šanci... To byla nádhera. A připomínalo mi to tu krkolomné výstupy a sestupy v Českém středohoří. Nebýt toho, že se mi při šplhání se na Šanci spustila dosti silná sněhová vánice, v které mi celkem překvapivě promokla jak moje promokavá bunda tak dokonce i promokavé rukavice, a začínala mi zase být nepěkná zima, bylo by mi snad i líto, že trasa nepokračuje dalších 30 km, abych si tu vzdálenost zaokrouhlila na pěkných 200...

Takhle jsem musela nasadit vyšší rychlostní převod (a omlouvat se všem, že je drze 5 km před cílem předbíhám, ale jinak bych zmrzla). I tak jsem při zapisování poslední kontroly v Modřanské rokli začínala na rukou cítít lehké omrzliny. Pro jistotu jsem ještě zrychlila (přeci jen mít DNF v důsledku umrznutí 1 km před cílem mi přišlo hloupé), že jsem v tom letu měla co dělat, abych v uklouzaném podchodu pod hlavní silnicí nehodila záda.

Přestože trasa byla krásná, Modřanské sídliště bylo stejně suverénně nejhezčí. Kam se na něho hrabaly ty všechny sázavské vyhlídky a zbytky hradů...

A tak v neděli ve čtrt na sedm večer, po 42 hodinách a 15-ti minutách od startu otvírám dveře cíle. Jó, tomu se říká aktivně strávený víkend.

"No vidíš, že jsi to zvládla i bez vlaku." Směje se Petr Malý.

Navíc mě potěšil pohár, který jsem dostala za třetí místo na Loučení, s kterým jsem vůbec nepočítala, protože v rámci Ekutu jsem byla až čtvrtá a nečekala jsem, že by se dávaly poháry za každou akci zvlášť.

Přestože jsem se prvních 120-ti km hodně trápila, na těch posledních pětapadesáti jsem si vše vynahradila, a díky tomu vzpomínka na Pražskou stovku bude hlavně pozitivní. Nejvíce mě asi překvapilo, že mě vlastně vůbec nebolely nohy – nevím jestli tím, jak bylo moje tempo pomalé, nebo tím, že mám tak dobrou fyzičkou, i když úplně nejpravděpodobněji to bude tím, že jak jsem celou dobu bojovala se zimou, s tmou a s kašlem, tak nějaká bolest nohou už se do mé hlavy prostě nevešla...

Moc děkuji Olafovi a všem orgům a dobrovolníkům, kteří pro nás připravili tuto bezvadně zorganizovanou akci s nádhernou a perfektně zajištěnou trasou. Svítící odrazky mi v noci hrozně moc pomáhaly, že i noční části mě celkem bavily a otevřené hospody každých 15-20 km mě potom vyloženě zachraňovaly – bez takovéhoto zázemí bych do cíle rozhodně nedokázala dojít.

Loučení 2

Ekut 2, 118 km, 5200 m+, 29 hod. 32 min.

Na start druhé etapy Loučení jsme jeli o půl jedenácté v pátek večer vlakem do Dobkovic.

Vlak přijíždí asi za deset minut jedenáct a tak asi deset minut čekáme na start.

Vzhledem k tomu, že jsem nijak nepočítala s prostoji a byla jsem oblečená celkem nalehko s tím, že kdyžtak si něco doobleču po dvaceti sedmi kilometrech, kdy se budem vracet zpět do Ústí, byla jsem za tu chvilku zmrzlá jak rampouch a skoro jsem i uvažovala, jestli by nebylo rozumější vzít to následujícím vlakem zpět do Ústí a strávit radši noc v teplém spacáku...

Buch. Naštvaně jsem si tam kopla do sloupu. Nemám ráda zimu!

Naštěstí Dobkovice si budou muset vystačit pouze s jedním mým DNF (tady jsem totiž vzdala Ekut na 27. km stovky v roce 2011, kdy druhá etapa vedla z Ústí do Dobkovic, úplně stejnou trasou, jenom v opačném směru), protože než jsem hříšnou myšlenku proměnila v čin, Olaf zařval start a já se poslušně s davem rozeběhla. Abych se zahřála, zvolila jsem trochu rychlejší tempo, tudíž bylo docela zajímavé, že asi po kilometru běhu jsem řešila problém přesně opačný – proč mi je sakra takový hic????

Nejprve stoupáme po žluté značce (docela se divím, proč to Petr vede po žluté, která z velké části stoupá po silničce, když souběžně vede i terénní modrá) na vrch Bradlo. A přesně jak nás meterologové a stejně tak i Olaf strašil, že nás čeká celou noc trvalý déšť, jen co se po pár kilometrech odlepíme od světel vesnice, začíná pršet.

Nejprve to je jen takové mrholení, ale postupně děšť zesiluje, tudíž radši zastavuji a oblékám si pláštěnku. Docela příjemně mě překvapí, že kromě toho, že mě pláštěnka chrání před deštěm, navíc funguje i jako tepelná izolace, takže mi je v ní rázem tepleji. (to totiž vypadá nadějně, že bych během druhé noci nemusela zmrznout) Jak jsem se deště bála, nyní zjišťuji, že putování v něm není až zas tak hrozné. Není nad to, když si člověk vše namaluje dopředu v těch nejčernějších barvách – potom může být jenom příjemně překvapen. 😊 Ale třeba když to srovnám s Týništěm 2010, kdy jsme celou první noc šli v totální průtrži mračen, tohle je oproti tomu jen takové nesmělé kapání....

Lubomír Nový nám na vyhlídce označí první kontrolu a sbíháme dolů do vsi Povrly. Trasa je tady naklikaná trochu jinudy než vede modrá značka, všimnu si toho až dole v Povrlech, naštěstí dřív než stihnu hysterčit, jestli jsem neměla bežet po té naklikané a nebyla tam někde tajná kontrola, tak do Olafa vrazím.

Dalším výstupem na trase je Kozí vrch. Ten mě doopravdy nadchnul. Nejdřív ten kolmý bahnitý "výplaz" 😜 nahoru a poté naprosto kouzelná noční vyhlídka na ty stovky, ba tisíce světýlek blikajících pod námi ze tmy ze všech světových stran. A také bylo velmi pozitivní, že tady přestalo pršet. To jsem ani nedoufala, že by mohlo přestat tak brzy.

Dobré tři kilometry za Kozím vrchem jsem potkala jednoho chudáka běžícího v protisměru, který se mě tázal s nadějí v očích: „Ten Kozí vrch už byl někde tady, viď? Já jsem ho přešel!“ No, co vám budu povídat. Nepotěšila jsem ho.

Přiznám se, že já takovouhle vůli nemám. Mně se něco takového stát, tak do toho kopnu a jdu do nejbližší vesnice na vlak. A pokud ne, tak jenom z toho důvodu, že v jednu ráno se na vlak dá jít dost těžko....

Pod další zříceninou, tentokrát hradu Blansko, na nás čeká další tajná kontrola, tentokrát v čele s Egonem. Petr Malý mě varoval, že na nočních kontrolách bude Egon, tak ať si dávám pozor, ať se s ním někdě moc nezakecám. Vzhledem k tomu, že už po pěti minutách bez pohybu se začínám klepat zimou jak ratlík, tak jsem dnes v tomto ohledu naprosto vzorná...

Vyšlápnu si na hrad a z hradu mě potěší divoká bahnitá žlutá značka, na které některá místa zdolávám opravdu ve stylu „Šlápnu a jedu“.

Nejlepší je pak ale taková kluzká, úzká vratká lávka vedoucí přes docela hluboký potok. Zatímco běžec přede mnou lávku zdolává s lehkostí, já se před ní pochopitelně seknu, a poté co jednou nožkou vyzkouším, že klouže jak svině, zase se stáhnu. Tak to ne, to by Andrejka mohla skončit v hlubinách. Naštěstí o co jsem nešikovnější, o to jsem vynalézavější a na podobné překážky už mám vymyšlené svoje fígle. 😀 Zatímco obratní jedinci kluzké úzké lávky přecházejí, já totiž takovéto lávky „přesedávám“ (tj. Prostě si na lávku sednu a v sedu se posouvám až ji celou přesedím). Sice uznávám, mám potom trochu vlhký zadek, ale pořád mi to příjde lepší způsob než brodit potok nad kotníky vodou nebo se dokonce po pádu z lávky vykoupat celá .

Stejným způsobem jsem pak ještě zdolávala další lávku někde v okolí Brnné.

Vzhledem k tomu, že borec přede mnou mi prchl, dále pokračuji zase sama. Po cestách různé kvality či spíše nekvality až do Dobětic, kde mě čeká vracečka na kopec k Erbenově vyhlídce (poslední vrchol před Ústím). Tady mám vždycky pocit, že ta odbočka je mnohem delší než avizovaných 500 metrů. Nedalo mi to a změřila jsem si ji na mapách a má přesně 600.

Zatímco při přesedávání lávky jsem ještě byla samý smích, jak se blížím na konec první části do Ústí, moje dobrá nálada mě pomalu ale jistě začíná opouštět. Je asi pět hodin ráno, nějak se ochlazuje, je mi zima a navíc už zase začíná pršet. Přestože poslední dva kilometry klesají z většiny po silnicích, já po nich z poloviny jdu chůzí.A já když nesbíhám klesající silnice, tak to u mě bývá známka, že opravdu nejsem ve své kůži...

V mém nejhorším rozpoložení potkávám vysmátého Jirku Linharta , který akorát razí z Ústí dorazit závěrečné devadesátikilometrové kolečko. „Tak jak to jde?“ Zahaleká na mě. (tak hlavně, že Tobě to jde skvěle). „Zima, tma, prší, tak to víš jak … “ odpovídám. Ne, ono nestačí že trasa Ekutu je tak těžká, kopcovitá, zabahněná a dlouhá, ono do toho ještě musí chcát!!!! 😬

Dávám pauzu na základně, s tím, že se rozmyslím, co se mnou dále bude. Trochu mě potěší, že tady ještě zastihnu Ivanu Bohoňkovou, to jsem asi nebyla úplně pomalá (i když ze své rychlosti 5km/h úplně odvařená nejsem, takovou rychlostí jsem chtěla dát celých 118, tudíž už je mi jasné, že to je utopie) Poté co se pořádně najím a obléknu si teplé suché ponožky (spáčům v tělocvičně tam při tom trochu zašustím – sice jsem věděla že si mám dát věci na převlečení někam na kraj tělocvičny, jenže to jsem ještě netušila, že bude na trase tolik bláta a mokra a připravila jsem si jen jedny náhradní ponožky – a vzhledem k tomu že je na trase asi desetkrát tolik bláta, logicky potřebuju i desetkrát , no dobrá stačí pětkrát tolik ponožek ), cítím se celkem provozuschopně a přece jen se odhodlám na další štreku vyrazit. Přece zase nebudu vzdávat závod kvůli tomu, že je zima a tma a prší, to už tady jednou bylo.... A nohy mě stále nebolí. A navíc mám jízdenku domů až na neděli, tak co tady budu celou sobotu strašit....

Po dvacetipěti minutové pauze z Ústí vybíhám docela svěže, dokonce skrz celé město cupitám a stezku do Vaňova zvládám slušným indiánem.

Abych to pak totálně zazdila při přechodu zdymadel. Nebudu to tady nijak obšírně popisovat, ale prostě poté, co jsem po lávce po zdymadle přešla, nějak jsem nemohla najít žlutou značku pryč, a navíc jsem se tam točila dokola tak neefektivně (a Gps se mnou vůbec nekamarádila), že jsem to málem vzala přes zdymadlo zase zpátky, protože jsem si myslela že jsem teprve uprostřed řeky a musím ještě nekudy překonat vodu........To víte, v Náchodě přes Metuji táváto rozsáhlá vodní díla nerostou...

Na následující úsek jsem se strašně moc těšila, a byl to vlastně hlavní důvod, proč jsem se rozhodla pokračovat dále. Ano, čekaly mě ty nejdrsnější kopečky Českého středohoří jako Vysoký Ostrý nebo Varhošť společně s výstupy a sestupy divokými soutěskami jako jsou Průčelská rokle nebo Rytina soutěska, kde často bývá tolik bláta, že člověk až do posledního kroku netuší, jestli výstup zdárně zdolá, nebo mu těsně pod vrcholem podjedou nohy a on sjede pozpátku někam dolů, odkud svůj výstup započal.....

Přestože většina lidí hodnotila letošní Loučení z hlediska blátivosti jako TOP Loučení posledního desetiletí (ne-li dokonce století), mně tedy přišlo, že zrovna v okolí Ostrého a Varhoště jsme už zažili i krušnější chvíle. I přesto, nebo snad právě proto?, mi to tady nějak nejede. Na Vysoký Ostrý se plazím, co noha nohu mine … a ani mě nijak nepotěší, že přestává pršet a začíná svítat. Jsem nějaká úplně bez energie a nedokážu si ty krásné trailové pěšinky užívat. Ono největším problémem asi bylo to, že tady jsem vůbec něvěřila, že bych mohla Loučení dokončit. Prostě jsem jen šla dál. S tím, že jízdenku mám až na neděli, takže nemám co dělat, takže ještě kousek někam půjdu...A až se setmí, nebo mi bude moc zima, nebo začne moc pršet, tak to někde zabalím. A tenhle přístup opravdu nějak nedokázal povzbudit...

Na Vysokém Ostrém se míjím s Jirkou, který akorát sbíhá z vyhlídky dolů, zatímco já se plahočím nahoru. „Co ty tady ještě děláš? Jsem myslel, že jsi to zabalila... “ Říkám, že ještě kousek zkusím a kdyžtak pak večer půjdu někam na vlak... „Jen počkej, žádnej vlak nepojede a v noci zmrzneš!“

Kdepák, Jirka, to je prostě  takový vtipálek a rejpálek s věčně vyplazeným jazykem. 😛 Ale možná že i takovéto hlášky fungují jako povzbuzení, člověk potom má odhodlání ukázat, že zrovna NATRUC nezmrzne.

V Průčelské rokli doháním Míšu Svobodovou. Průčelská rokle je jeden velký boj s polomy, na rozdíl od některých jiných účastníků, mě to v polomech docela bavilo – musela jsem se totiž soustředit na každý svůj krok a tím pádem jsem z hlavy vytěsnila všechny svoj hříšné myšlenky, kam bude nejvhodnější jít na vlak... V polomech bylo jenom teď a tady.

S Míšou jsme měly celkem podobné tempo a tak nějak vyplynulo ze situace pokračovat dál společně. A myslím si, že Míša určitě měla nejvyšší zásluhu na tom, že jsem se dostala až do cíle. Při společné konverzaci jsem přeci jen neměla tolik času dumat nad tím, kde by to bylo nejlepší zabalit a navíc mě naprosto fascinovala Míšina naprostá rozhodnost celý Ekut dokončit, a to za jakýchkoliv povětrnostních podmínek. Dobrá, bude pršet, bude zima, třeba bude šílený slejvák několik hodin, bude to určitě nepříjemné, ale já to prostě dokončím! (a né to moje, až začne mrholit a ochladí se o jeden stupeň, tak jdu na vlak) A on optimismus je docela nakažlivý, takže i já jsem pomalu začínala veřit, že dojít do cíle není úplně reálné. Co se týče Míšy, o té jsem byla přesvědčená, že by to zvládla i kdyby propuklo tornádo.

Za Průčelskou roklí následoval kousek dobře běhatelných cest, tak jsme se tam docela rozběhly. Což nebyl ten nejlepší nápad – dnes jsem běh moc netrénovala, navíc konverzace při běhu také není moje často praktikovaná činnost, výsledkem bylo, že jsem zakopla o kámen a rozplácla se tam na čisté rovině jak široká tak dlouhá... Loket jsem měla naražený tak, že každé ohýbání ruky docela bolelo (velká klika, že na správný běžecký styl s rukama pokrčenýma v pravém úhlu se po sto kilometrech už nehraje), horší spíš bylo odřené koleno – ne, že by nějak bolelo, ale vůbec se mi na něm nelíbila ta kombinace červené krve a hnědého bahna.... A dezinfekci jsem s sebou neměla.

Proto přišlo jak na zavolanou, když jsme po zdolání dalšího olafokilometru po olafošipkách celkem vypečeným teréném přes Babinský vrch došli na vojenskou kontrolu. A co by to bylo za vojáky, kdyby neuměli ošetřit banální odřeninu. Nemůžu říct, že by mě netěšila skutečnost, že já a moje noha se tam rázem staly středem pozornosti. Nejvíce mě však pobavilo, jak pán trval na tom, abych si kalhoty nesvlíkala venku, protože by mi mohly nastydnout stehna. Vážně si někdo myslíte, když putuju několik hodin s ledovými rybníky v obou botech, že prochladnutí nebo neprochladnutí stehen hraje nějakou roli?

Takže zatímco ostatní mrzli na kontrole venku, já si hověla uvnitř auta. O to větší to pak ale byla pecka, když jsem do toho nečasu vylezla ven. Za tu dobu se zvedl ledový vítr a ochladilo se snad o pět stupnů. Naštěstí dřív, než jsem se stihla Honzy Sedláka zeptat, jak dlouho na kontrole bude, že bych se s ním pak svezla do Ústí, Míša zavelela, že vyrazíme a já se za ní rozběhla poslušně jako pejsek 🐕 a po chvíli se celkem zahřála. Akorát ty věčně ledové a mokré boty z všudepřítomného bláta, které se často nedalo obejít, ty mi už začínaly docela vadit.

Celkem poklidně, bez nějakých vzdávajících choutek jsem si užila Rytinu soutěsku a následné stoupání na Varhošť. A tady se musím doopravdy pochválit, protože na trase nebylo nebezpečnější místo než dolní rozcestí Rytiny soutěsky, odkud to bylo na vlak do Sebuzína opravdu co by kamenem dohodil....

Po sledu náročných stoupání a klesání předešlými roklemi se trasa za Varhoští celkem zklidnila a dále do Lbína a Skalice pokračujeme celkem pohodovýmí, i když často rozbahněnými cestami, dokonce často i po silnicích. Jako kdyby to však příroda tušila, že v těchto místech jsou její nástrahy nicotné, sesílá na nás opět nejprve mrholení, které přechází postupně do slabšího deště a nakonec témeř slejváku. A jak já jsem se ještě před chvíli cítila silná a odhodlaná se přírodním živlům postavit (po vzoru před bitvou je každý generál), když nyní příjde na bitvu, tak už zase tak nějak skutek utek... a místo abych si vzala příklad z Míšy, která je úplně v pohodě a vnímá situaci ve stylu No bóže, tak trochu víc prší, tak mě teď její optimismus spíš štve, protože já to vnímam ve stylu Nechutně chčije, je mi zima, mám totálně mokrý boty, nebaví mě to a končím tady s tím. Jo, a nemám sebemenší potřebu Jůrovi dokazovat, že v noci nezmrznu. A jdu na vlak! 🚂

V pochmurné náladě za neustálého deště, kdy celou dobu stále jenom oddaluji okamžik podívat se na GPS, kde tady odsud něco jede, se doplácám až k jeskyni za Skalicí. No aspoň že někde neprší...

Andy leze z díry..., foto Aleš Zavoral

Vylézáme z jeskyně ven a vítá nás Aleš Zavoral alias další tajná kontrola. Už už otvírám pusu, abych se Aleše zeptala, kde je tady někde železniční zastávka...a stejně tak rychle ji zavírám. Nevím, jestli ta jeskyňka byla kouzelná, nebo mě tak potěšila tajná kontrola, nebo skutečnost, že sem zatím dorazilo jenom dvacet závodníků a jsme třetí holky, nebo jsem nechtěla nechat Míšu jít dál samotnou, nebo za to mohl jenom kus dobrého žvance, ale tady se to ve mně nějak zlomilo, ale v tom pozitivním slova smyslu a já se rozhodla, že ten Ekut prostě dojdu. A pak už jsem to nechtěla vzdát ani jednou (očividně jsem si už asi všechny choutky na vzdávání vybrala dopředu).

Když jsem najednou věděla, že Ekut dojdu, hned se mi šlo uplně skvěle a to i v dešti. Moc se mi líbila Laffitova vyhlídka a užívala jsem si i všechny ty neskutečně zabahněné cesty, co tam kolem ní byly a rochnila jsem si v nich jako prase, protože jsem věděla, že teď už se zabahnit můžu, protože na žádnou třetí etapu už se vlakem nepojede, takže můžu vypadat jako prase. 🐖

Ale to už jsme se pomalu blížily k Trojhoře.

Když jsem o tom později přemýšlela, mohla za to nakonec dost možná Trojhora, že jsem závod nikde před ní nevzdala. O Trojhoře totiž kolovaly legendy, věděla jsem, že se její vrchol překonává po nějakém úzkém skalním hřebínku, kde jsou hluboké srázy z obou stran a viděla jsem i několik fotek z minulého ročníku..Ale podle fotek si člověk tak úplně obrázek neudělá, tudíž jako tvor zvědavý, jsem chtěla vidět tu potvoru na vlastní oči a hodně mě zajímalo, jestli ji se svými závratěmi zvládnu. A popoháněla jsem Míšu, abychom sem stihly dorazit za světla.

Což jsme nakonec stihly s pohodlnou rezervou, a pod jediným českým štítem (jak Trojhoru popisuje všeznalá „tetička“ Wikipedie) jsme se ocitly o půl čtvrté odpoledne.

A tím věškerá sranda skončila.. Dokud jsem se nevyplazila nahoru, věřila jsem tomu, že překonat Trojhoru bude třeba o malinko těžší než doplácat se k Honzovi Sedlákovi na Josefínku, ale že ji za světla se svojí vynalézavostí hravě zvládnu, ale když jsem vylezla nahoru a uviděla ten uzoučký hřebínek, tak mě veškerá moje vynalézavost rázem opustila. Petr Malý měl pravdu, když mi říkal, že jestli mám strach z výšek, tak tohle prostě nedám.😓 To bylo asi tak milionkrát horší než Josefínka... (ono mně bohatě stačilo ten hřebínek vidět, a rozproudila se mi krev v žilách natolik, že jsem další tři hodiny nemusela řešit problém, že by mi byla zima)

Naštěstí mobil jsem si už tentokrát s sebou vzala, takže volám Olafovi, ať si se mnou dělá, co chce, ale že tam mě nedostane ani za zlatý prase. Naštěstí mě nijak nepřemlouvá (stejně by se mnou nic nesvedl), mám se prý aspoň vyfotit na vrcholu.

To byste ani neřekli, jak byl tento úkol nesnadný. (když já na selfíčkách většinou vypadám blbě, tudíž já selfíčka radši nefotím, tudíž je fotit neumím) Přestože vyfotit vrchol Trojhory beze mne mi šlo naprosto skvěle a stejně tak skvěle mi šlo vyfotit samu sebe bez Trojhory, zkloubit tyto dva objekty dohromady a vytvořit takovou fotku, na které budu nejen já, ale bude i vidět, že jsem na vrchlolu, bylo zhola nemožné (sice kousek nějaké skály tam vždycky byl, ale to jsem mohla vyfotit někde dole a vyšlo by to nastejno) Snad kdybych to zkusila samospouští...Ale zase představa, jak se v krkolomném terénu na vrcholu skály snažím během deseti sekund rychle přesunout do nějaké fotogenické polohy, to už by snad bylo jednodušší zdolat ten hřebínek....Hrála jsem si tam s foťákem snad čtvrt hodiny a vyplodila asi dvacet fotek. Jednu horší než druhou. A užívala jsem si, že mi jednou v zimě při sezení není zima....

Trojhora beze mne

Já bez Trojhory (obzvláště vydařený exemplář)

Když konečně slezu ze skály dolů, zjištuji že Míša už ztratila trpělivost na mě čekat. Pomalu se začíná stmívat (neskutečné, jak na Trojhoře strávit bezmála hodinu a ani ji přitom nepřelézt), zdržuji se ještě dalších skoro deset minut, kdy musím vyměnit baterky v baterce i v navigaci.

Od Trojhory sbíhám neskutečným bahnem do Třebušína, když kousek za ním mně cestu zastaví další tajná kontrola.
Ale co to? Lubomír Nový natáhne ruku a rozkáže mi : „Dej mi stovku!“ (Říkám si, sním či bdím, proč bych mu měla dávat stovku???) „Cože ?“ Ptám se nepříliš chytře. „No, dej stovku, ne?“ Opakuje. (Tyjo, že by se třeba platila stovka pokuty za nepřekonání Trojhory? To jsou ale blbý vtipy)

„Tak sakra jdeš stovku nebo nejdeš??? Dej mi přece papír.“

Aha, tak on říkal Jdeš stovku? Ne, Dej stovku.

Tak stovku, tu já zas jdu. To já jdu dokonce celých 172 (slovy sto sedmdesát dva)!

Pod zříceninou hradu Kalich na mě čeká Míša a tak dále zase putujeme ve dvojici.

Nastává druhá noc (denní dobou je sice teprve podvečer, ale já to mám tak, že když je tma, tak to vnímám jako noc), je zima, vlezlo, padá příšerná mlha, akorát pršet na několik málo hodin přestalo. Ale sama jsem se nestačila divit, že během druhé noci mi ta tma a ošklivé počasí ani tolik nevadilo. Tady už mě prostě hnalo, že je to do cíle jenom nějakých 40 km, což už byla jenom menší čtvrtina, takže to v porovnání s celou štrekou byl prostě směšný kousek. To už bych byla blbá, kdybych to teď vzdala.... A navíc asi za 15 km trasa vedla do nějakého Týniště. A já mám z Týništských šlápot od dubu k dubu naučené, že TŠ vzdát nikdy nesmím a do Týniště vždycky dojít musím. A když teď bylo Týniště na trase, tak jsem do něho prostě dojít musela, i kdybych nechtěla...(a mé hlavě bylo uplně jedno, že to nebylo Týniště nad Orlicí ale Týniště zapadákov o dvou chalupách pod Plání.) Tam se dojít musí. A navíc pořád mě vlastně skoro vůbec nebolely nohy.

V mlze trochu bojujeme s orientací, zejména v místech, kde zelená značka vede uprostřed polí a není vidět skoro ani na metr před sebe. Ale díky tomu, že máme obě dvě GPS a já navíc i naklikanou trasu, tak si poradíme celkem rychle (a až já se odnaučím při určování směru držet GPS v dlani šejdrem, tak nám to půjde úplně samo :)

Po celkem odpočinkovější časti nás po delší době čeká zase jeden pěkný kopec, a to výstup na Pláň. A po celkém příjemném počasí bez deště na nás nyní obloha pouští to nejhorší, co měla za celý den v zásobě. Prudký liják a k tomu silný ledový vichr. Cvakám zubama a rozbíháme se s Míšou i do kopce, a já přemýšlím, jestli jsem přeci jenom neudělala kolosální hloupost, že jsem na ten vlak ve Skalici nešla... Protože přestože strašně moc chci dokončit, bojím se, že to v takovémto počasí prostě nedokážu. A dolů pak sbíháme pěkně rychle (rozuměj pocitově rychle, v reálu to byl běh tempem kolem 6 Km/h) jen abychom se zahřály, a já běžím v takovém blátě a bordelu, v kterém bych si za normálních okolností netroufala ani rychle jít....Ale jak ztrácíme nadmořskou výšku, začíná se oteplovat a i ten vichr a déšť naštěstí ustávají.

A zatímco po seběhu z Pláně se všichni účastníci těšili na hospodu v Zubrnicích, já jsem se těšila na svoje Týniště. 😃 Přiznám se, že mě trochu zklamalo (vesnice kde nic tu nic), ale aspoň ta dopravní cedule s názvem Týniště, ta mě potěšila. A odsud to už bylo jen kousíček do Zubrnic, a vedlo to do nich po klesající silnici, což bylo pozitivní, protože se náš posun trochu urychlil.

V Zubrnicích jsme strávily asi půl hodiny a daly jsme si moc dobrou polévku a teplý čaj. A tady mě naprosto dostalo, že když jsem se podívala do itineráře, abych zjistila kam se naše kroky mají ubírat dále, tak jsem zjistila, že poté, co jsem před chvíli prošla Týništěm, tak další kontrola (opět asi za 15 km) je pro změnu v nějaké restauraci u Dubu. 😏 Takže tady už bylo naprosto jasné, že tenhle pochod se prostě vzdát nedá.

Když jsem vylezla z hospody ven, myslela jsem si, že umrznu, jak mě ta zima bacila, ale Středohoří je naštěstí kraj silně kopcovitý a také děkuji Petrovi Malému, že vymetl na trase každý kopec a já se při stoupání na Bukovou horu opět zahřála. A jak všichni na strašné bláto na cestách nadávali, já jsem za něho byla nesmírně vděčná. Protože kde bylo bláto, tam byl adrenalin, a kde byl adrenalin, tak mi nebyla taková zima. A když jsem byla plně zaměstnána myšlenkami, kudy hluboká bahniště obejít (ne že by to tedy většinou někudy šlo), nebo je alespoň projít tak, abych se v nich nevykoupala celá, nezbylo už tolik času k filozofování na téma Zmrznu či nezmrznu?

Na Bukové hoře jsme hodně zápasily s orientací, ale ve finále jsem si ani nikam špatně nezašly. Správně nás tam nakonec nasměrovala Martina Němečková, za což jí moc děkuji.

Dalším bahnodromem sbíháme do Malého Března, ale kdybych věděla jaký teprve bahnodrom příjde potom při výstupu po vlastním značení na kopec Fráž, tak bych si ten první sestup rozhodně bahnodromem nazvat nedovolila. Ale já jsem si nestěžovala. Protože strokrát lepší tuny, ba megatuny bláta než zima. Takže já si tam uprostřed toho bahniště, v kterém by se i hroši styděli válet, vesele čvachtala středem (zatímco Míša se dost namáhavě snažila obcházet polomy nad cestou) a byla jsem štastná jak blecha, že mi není zima.

Akorát jsem pro změnu nějak začínala usínat.... 😴

A přestávala jsem správně vnímat...😵

Najednou se Míša zastavuje a slyším, že něco povídá. Docházím k ní. Jo, aha, ona telefonuje: „Tyjo, tady je takový hnusný dlouhý nekonečný kopec... PAUZA... A tak šíleně bláta, to fakt ještě nikde nebylo.... PAUZA.... Ale snad už to je poslední velký kopec...PAUZA....PAUZA...

„Komu jsi volala?“ Ptám se.

„Co? Já nikomu nevolala, já jsem mluvila na Tebe!“

Tak to mě opravdu dostalo. Já jsem si myslela, že ty pauzy znamenají, že na druhém konci telefonu někdo na její postřehy odpovídá, a ony přitom signalizovaly její marné čekání na moje odpovědi.

Dneska to je vážně co zážitek, to perla.

Už se blížíme k vrcholu a já nevnímám dál. Dokonce v tom blátě usínám za chůze. Aspoň zjištuji, že chůze ve spánku je pěkně pomalá (je-li vůbec nějaká), když se probouzím, Míša už má na mě pěkný náskok.

U kontroly pro změnu vidím Míšu hned v trojím provedení. A k tomu ještě nějaké trpaslíky. Asi mají právě ve Vaňovském pohádkovém lese noční vycházky.....

Při dlouhatánském seběhu do velkého Března se konečně trochu proberu.

Hospodu u Dubu jsem prostě nemohla jen tak odbýt. Navíc když jsme byly s naším příchodem v jednu ráno poslední účastnice, které ještě zastihly hospodu otevřenou a obsluha nás ještě obsloužila. Jenom jsem měla za to, že jsme u té polévky a horkého čaje určitě neseděly déle než půl hodiny. Proto mě ve výsledkové listině trochu zaskočilo, že maďarská dvojice sem dorazila až hodinu po nás, a my jsme tu za jejich příchodu ještě stále seděly.....

Do Ústí zbývá posledních 13 km. Je nám zima, moc kopců ani bláta už tady není, takže skoro v jednom kuse běžíme, abychom se zahřály. Vzhledem k tomu, jak dlouho nám tento poslední úsek trval, musel to být opravdu zajímavý běh vražednou rychlostí kolem 5 km/h!

A pak jsme sbíhaly po takové louce z kopce a najednou jsem pod sebou mezi stromy uviděla první světélka ve tmě, a potom už těch světélek bylo víc a víc a za chvíli se pod námi vylouplo ze tmy celé obrovské osvětlené velkoměsto. To byla taková krása... Jak já nemám moc ráda noci, musím uznat, že tyhle noční doběhy do velkoměst mají něco do sebe.

Z okrajové městské části Olšinky nás čeká ještě asi tříkilometrová pouť už většinou ulicemi města do cíle, ale tu už si vyloženě užívám. Jsou asi čtyři hodiny ráno. Za hodinu a půl to budou přesně dva dny a dvě noci, co jsem stála v Lovosicích na startu. Zvláštní, jak mi to teď příjde šíleně dávno. Uběhly necelé dva dny a stovkař za ně nasbírá více silných zažitků než leckterý obyčejný smrtelník za dva roky....

Ve čtvrt na pět ráno otvíráme dveře cíle. 🙌

Olaf spí. Petra Fišerová ho musí jít chudáka vzbudit, že dorazila ta umělkyně, co nepřelezla Trojhoru, tak aby si to šel se mnou vyřídit, jakou mi dá penalizaci.....

Přestože mě až do cíle nohy nijak hrozně nebolely (akorát na posledních 30-ti kilometrech trochu stehna v sebězích), jakmile se posadím, už se vůbec nejsem schopná zvednout...

Trvá mi asi hodinu a půl, než se trochu zmátořím a donutím se ze židle vstát, zajdu se osprchovat a ještě na tři hodiny od sedmi do deseti si jdu schrupnout do spacáku. Dopoledne a brzké odpoledne jsem pak trávila mezi kamarády, kteří neustále přicházeli do cíle, ať už s radostnou nebo zklamanou tváří. Po třetí hodině jsem jela domů.

Co říci závěrem? Asi, že...Loučení bylo hustý. 😲 A děkuji všem, kteří se na jeho organizaci podíleli a umožnili nám tento intenzivní prožitek. A také moc děkuji Míše, protože bez ní bych ten cíl nejspíš neviděla.

LOUČENÍ

24. - 26. 11. 2017

172 km/7600 m+, 39 h 43 min.

Být či nebýt? A jít či nejít celý Ekut? To byla otázka, která mě strašila v hlavě už někdy od začátku října, kdy bylo spuštěno přihlašování na Loučení a Pražskou stovku. Když 170 km, to je na mě prostě strašně dlouhé... A na konci listopadu už bude určitě hnusně, bude zima a pořád tma, což mně nedělá dobře. Jenže zase všichni známí si na celý Ekut troufají...

Vzhledem k tomu, že moje stanovisko ohledně toho, jestli se této bláznoviny účastnit nebo ne, se měnilo rychleji, než se stihla posouvat vteřinová ručička na mých hodinkách, dospěla jsem k názoru, že nemá smysl se na akci dopředu přihlašovat (abych pak desetkrát psala, že registraci ruším a poté prosila, že se chci přihlásit znova) a přihlásím se až těsně dopředu.

První rozhodnutí, že půjdu Ekut, padlo poté, co jsem se vrátila naštvaná z BLKU, který jsem zabalila na 35.km (protože prostě byla moc zima a moc tma), rozhodnutá, že teď všem ukážu, že ten EKUT dám. Dokonce jsem došla až tak daleko, že jsem se rozhodla že ten měsíc do Ekutu budu trénovat jen potmě a nejlépe když bude nejvíc hnusně...

Jenže bohužel, naštvání z Blku po třech dnech opadlo a po dalších dvou dnech i moje noční toulky. (proč mám jako cvok běhat potmě, když po práci na tu hodinku za světla ještě vyběhnout stihnu a venku je tak krásný barevný podzim?????) A místo aby mě běh za tmy začal bavit, znechutila jsem si ho ještě víc a potom už do tmy nevyběhla ani jednou...

Takže nakonec jsem zase rezignovala a rozhodla se, že ke štestí mi bude stačit denní padesátka.

Takže jistě už všichni tušíte, že moje cesta ke startu na Ekutu bude ještě celkem zajímavá.

Začala tím, že jsem se v pátek týden před akci rozhodla, že půjdu tedy tu padesátku a došla jsem si koupit včasnou jízdenkou na pátek 24.11. (aby byla nejlevnější, musí se koupit týden předem). Padesátku zvládnu celou (nebo skoro celou) za světla, to bude fajn.

V sobotu ale koukám, že ona tam je i trasa 70 km! Tu zvládnu také aspoň z většiny za světla a padesátka mi příjde taková zbytečně krátká.... To bude lepší ta sedmdesátka!

Nedá mi to a přemýšlím o tom celou neděli. Vždyt ona tam je také trasa 118 km! Přece nepojedu někam na sedmdesátku když můžu jít stovku! Jsem přece stovkařka, né?

V pondělí do toho tedy praštím a přihlásím se na těch 118. Já se někdy umím rozhodnout!

Hmm, a asi o tři hodiny později čtu na Fb že Katka Dlouhá prodává registraci na 170!

Proč sakra do prčic mám chodit těch 118, když můžu jít 170! Najednou je mi úplně jasné, že nebudu mít sebemenší motivaci na akci jet, pokud nepůjdu tu nejdelší trasu. Napsat Petrovi je to nejmenší a jízdenka jde den před odjezdem bezplatně vrátit....

Přestože se cítím na závod natěšená jakou už dlouho ne – což je hlavně díky tomu, že jsem už měsíc a půl žádnou stovku neušla a jsem tudíž krásně odpočinutá a také já mám krajinu Českého Středohoří strašně moc ráda – události ve dnech před startem se bohužel nevyvíjí právě podle mých představ.

Já vím, už když jsem Katce psala, že tu registraci beru, škrábalo mě u toho v krku..., ale prostě věřila jsem tomu, že za tři dny o tom nebudu vědět. Jenže opak byl pravdou. A ve středu, nejenže mě v krku bolí, navíc se cítím rozpálená jako špekáček na grilu, a rozhodně ne kvůli tomu, že by v bytě byl nějaký hic.... No jsem já normální, v tomhle stavu mám jít sto mil??? (ale neprodám vám nikomu registraci, moje je!)

Další faktor, který zklamal, byl potom faktor přírodní. „A moc nezmokni!“ volá na mě máma, když za sebou zavírám dveře. Cože? Vždyt pršet nemá! (na předpověd jsem se totiž naposled dívala v uterý, kde na většině stránkách slibovali, že nás čeká krásný slunečný víkend s teplotami kolem 10-ti stupňů celsia, ba i více (mimochodem hlavní důvod, proč jsem se na ten Ekut rozhodla jet) Jdu se radši podívat. Á do pr! Ono má být od pátečného večera až do nedělního rána trvalý déšť!!!! (Přehodnocuji svoje šance na dokončení z jedna ku deseti na jedna ku stu) Co nadělám. Aspon ještě narychlo převrátím celý byt vzhůru nohama a kupodivu se mi podaří najít pláštěnku.

Jen lehce mi přitom zvedne náladu, že se mi podaří najít i jedinou baterku, která pěkně svítí, kterou jsem postrádala již od Dubče.

A poslední faktor, který zklamal na celé čáře, byl ten lidský (chápejte já sama). Byla jsem pevně přesvědčená, že pokud mám Ekut nějak zvládnout, musím se před ním také nějak vyspat a dala jsem si předsevzetí nejdéle o půlnoci jít spát. Ale copak to šlo, když všichni byli o půlnoci v nejlepším a navíc mě všichni přesvědčovali že Loučení je akce společenská a na společenské akci se slepicema spát nechodí! (no dobrá, spousta lidí už spalo, ale můžu já za to, že si už od základní školy mám tendenci vybírat kamarády, kteří na mě mají špatný vliv?) Do spacáku jsem se dostala o půl třetí a to ještě v ne úplně střízlivém stavu. Jedinou výhodou ale bylo, že přímo úměrně zvyšující se hladině alkoholu v krvi  klesala pociťovaná bolest v krku, tudíž jsem se cítila uplně zdravá. A přišlo mně, že na závod bude lepší být zdravá, i když trochu v náladě než střízlivá, ale nemocná...

Další výhodou poté bylo, že jsem usnula jako dřevo. Vzbudila jsem se přesně o půl páté a strašně jsem se dívila, že ještě nikomu nezvonil budík, když je půlhodiny do odjezdu vlaku. Když jsem viděla jak všichni už jsou pomalu připraveni k odchodu, konečně mi došlo, že budíky sice zvonily, ale já jsem spala tak tvrdě, že jsem je vůbec neslyšela. Hm, tak to byla docela klika, že jsem se vůbec vzbudila. Také jsem se mohla probudit sama v tělocvičně v jedenáct dopoledne a mohla jsem mít po Ekutu, ještě dřív než začal!

EKUT 1, 54 km/2400m+, 10hod. 11minut

Na start jsme jeli vlakem do Lovosic. Odstartováno bylo o půl šesté ráno.

Dneska nemám žádné rychlostní ambice, 170 km je strašně dlouhých a na rozdíl od jiných borců, já si rozhodně nemyslím, že styl přepálit začátek a potom zrychlit je pro mě ten pravý. Vidím to nějak tak na pohodu - do kopců středním tempem vyjít, z kopce pomalu cupitat. Říkala jsem si, že tempo kolem 5 km/h by snad mohlo být udržitelné.

Na pohodu si tedy někde uprostřed startovního pole vylezu na Lovoš a sbíhám dolů. To, že moje rychlost nebude uplně závratná, zjištuji, když mě dobíhá Vítek a Blanka. A Blanka se mi hned chlubí: „Představ si, já jsem si udělala včera rekord, já jsem vypila čtyři piva! Sice tři byly malý, ale to první bylo velký!“,

No vidíš, to já bych se taky ráda pochlubila kolik jsem měla piv, problém je, že se jich nějak nemůžu dopočítat... (a to jsem si rekord asi ani neudělala). Zato ale s jistotou vím, že všechny byly velký....

Po prvním kopečku Lovoš následuje druhý kopeček Boreč. Na jeho vrcholu na nás místo fixové kontroly číhá sám Olaf, aby snad někoho nenapadlo čekat pod kopcem a vyslat kamaráda nahoru se dvěma papíry. A na tomto kopci poprvé začínají takové ty pěkné prudké zablácené kamzičí pěšinky, plné nástrah v podobě kluzkého listí, kamenů, kořenů či polomů přec cestu, které nás budou provádět většinami míst Českého Středohoří. Když jsem tady byla poprvé v roce 2011, tak jsem se na podobných pěšinách absolutně neuměla pohybovat, strašně mi to klouzalo, bála jsem se že spadnu dolů ze svahu a většinu cesty jsem pištěla. Poté, co jsem zjistila, že chyba nebude jenom na mé straně, ale také na straně silničních bot, které jsem nosila a začla jsem nosit terénní, sice nedokážu říct, že bych se zde pohybovala obratně, ale aspoň už přitom nepištím.

A dneska jsem vůbec v nějaké dobré náladě, takže se své nemotornosti celou cestu dolů směju. (nahoru mi to jde dobře, ty sešupy dolů jsou problém)

Pod Borečem na nás čeká Petr Malý s tajnou kontrolu (líbí se mi, jak to tady s tou kontrolou vychytali – ve stylu jak zabít dvě mouchy jednou ranou – zatímco fyzická kontrola tu je jenom jedna, účastnící mají kontroly dvě, poprvé, než jdeme do kopce a potom když se sem vracíme po sejití z kopce). Chudáka Petra Malýho tady s Blankou málem donutíme k sportovnímu výkonu. Kecáme a nekoukáme a už si to hasíme od kontroly uplně jinam, než máme. Otáčíme se akorát v pravý čas, když na nás Petr křičí: „Tyjo, já už jsem se lek, že za váma budu muset běžet!!!!“

Cesta z vrcholu Boreč, foto Aleš Zavoral

Následuje kousek rovinky před další kopcem Ostrým (se zříceninou hradu), kde Blance utíkám a dotahuji se na Mišu s Martinem Čapkem kousek před námi. Bohužel ale, jak jsem se cítila až dosud celkem svěží a zdravá, při stoupání k hradu začínám cítit, že mě bolí v krku a navíc mám stále strašnou žízeň. (on je hodně studený vzduch, já jsem si myslela že pomalejší tempo ufuním jenom nosem, ale mám ho nějaký ucpaný a dýchám pusou „a la kapr“ i na rovině, natožpak v kopci. Velká klika, že Egon vzal na hrad nějakou vodku, hned mám v krčku jako v pokojíčku...

Na zřícenině Ostrý, foto Aleš Zavoral

Za Ostrým následuje výstup na nejvyšší horu Českého středohoří, na Milešovku. Bohužel Egone, příště by to chtělo nějakou verzi „vodka to go“ nebo aspon nějakou vodku s dlouhotrvajícím účínkem. Jak mi bylo při klesání z Ostrého hezky, při stoupání na Milešovku už mě v krku zase bolí. A mám úplně sucho v puse... Ne, to určitě není moc dobré v takovémto stavu vylézat takovéto kopce, i když jinak nohy šlapou jak hodinky.

Těšila jsem se, že si dám na Milešovce polévku, ale mají jen zelňačku, která je na mě moc mastná. Místo ní si dám do půllitru kofolu. Jen jsem netušila, že bude tak ledová. Bojuji s ni snad déle, než ostatním trvá sníst polévku....

Co bylo opravdu zajímavé, od této chvíle mě už v krku skoro nebolelo. Na té léčbě šokem asi přece jenom něco bude.

Ono také měla jsem i jiné starosti než pořád zkoumat krk. Například jak se nepřizabít při sestupu neschůdným „žlabem“ dolů z Milešovky. To by mě fakt zajímalo, jak to ty ostatní dělají, že dolů skoro běží. Ale zatím mám stále dobrou náladu a úseky které mi nejdou jsou naštěstí kraťoučké. Poté už běhatelnými cestami pokračujeme až pod další kopec Kletečná, kde dobíhám Martinu se svým parťákem, kteří mně frnkli při mém plácání se ve žlabu.

A když mi to nejde dolů, jde mi to skvěle aspoň nahoru. To ani v té suti není vůbec žádný problém, sice si občas pomůžu rukama (já jsem zářný exemplář toho, že člověk se vyvinul z opice) a závodníkovi za mnou krásně mizím.

Aby on potom krásně mizel přede mnou při cestě tím bordelem dolů. Tady mi to opravdu, ale opravdu nešlo. …. Ale pořád jsem se sobě ještě smála. Hlavně se nenechat vytočit těmi blázny, co tady skoro běží. Já si držím své pohodové tempo čtvrt kilometru v hodině a jsem nad věcí.

Naštěstí neschůdný sešup je zase kraťoučký a poté už zase následují samé pohodové cesty, dokonce i silnice, které většinou klesají a kde zas nějaké závodníky doháním. Zatímco v první polovině padesátky byly samé velké kopce za sebou, druhá už není tak kopcovitá a je běhatelnější. Přes rozhlednu Radejčín – ta se mi moc líbí, připomíná mi totiž Sendráž, akorát je asi o polovinu nižší, což ji činí ještě sympatičtější - se dostáváme na další čipovou kontrolu v hospodě v Dubičkách.Tady se konečně dočkám svého vytouženého vývaru. Nějak jsem toho moc nesnědla a mám hlad.

Stále za Martinou pokračuji jedním z nejkrásnějších úseků denní trasy přes nádhernou vyhlídku Mlynářův kámen a dále po naučné stezce podél potoka kolem Moravanského vodopádu. Je to zas taková pěšinka divoženka, které jsem popisovala dříve a tady už se své nemotornosti nesměju, protože mě prostě štve, jak mi Martina utíká a já jsem jak neohrabaný hroch. Když už byla pryč a nikdo mě neslyšel, tak tam z mých úst polohlasně unikalo něco ve smyslu Nesnáším Loučení, Nesnáším Ekut a proč já radši neseděla na prdeli doma. (budiž mi polehčující okolností, že pak už jsem nikde ani moc nenadávala....)

K mému rozpoložení také moc nepřispěl fakt, že za kilometr měla být kontrola u Moravanského potoka a vzhledem k tomu že Moravanský potok tekl po celé délce cesty a jeden olafokilometr je jednotka dosti neuchopitelná, měla jsem trochu vítr, abych kontrolu neminula. Naštěstí jsem si ji všimla.

V Dolních Zálezlech jsem prošla nějakým staveništěm. Byly tam sice samé zátarasy, ale značka tam vedla a hubeňour se protáh. (a pak jsem se stejně radši vracela juknout se do vedlejší ulice, kterou se to dalo obejít, jestli tam někde nečíhá tajná kontrola)

Výstup ze Zálezlů (nebo ze Zálezel?) do Chválova byl docela hustý. A přesto si dal nějaký zlotřilec tu práci se tam vyškrábat a ukrást nám kontrolu číslo 11.....

Což mě mírně rozhodilo, protože po důkladném prozkoumání zbytku folie, která tam zůstala, jsem si nebyla jistá, jestli to je opravdu zbytek naší kontroly, protože to upevnění mi přišlo nějaké neolafovské....A bála jsem se, jestli jsem tu správnou kontrolu nepřešla a tohle nebyl zbytek něčeho jiného. A když jsem chtěla Olafovi radši zavolat, zjistila jsem, že jsem si ráno v tom spěchu nevzala mobil....

Tak jsem se nejistě potácela dal, ale měla jsem kliku, že mě hned doběhnul Michal Turek a potvrdil mi, že jinde kontrola nebyla.

Tak jsem se rozběhla za ním, jenže za chvíli přešla pěšina na úzkou šikmou rozblácenou cestu v prudkém svahu - a udělala jsem docela pokrok, protože nebojím se tady, nepištím tady, ale přátelé, běhat, to tady opravdu nebudu (třeba tak za pět let) . Ty užší místa jsem si prošla chůzí, na širších jsem se snažila popobíhat., až jsem zklesala dolů mezi pohádkové postavičky v pohádkovém lese na kraji Vaňova.

Po posilnění se na tajné kontrole ve Vaňově opět mířím jak jinak než nahoru další pěšinkou stoupající v serpentýnách nahoru svahem k odbočce k vyhlídce Josefínka. Přístupová cesta k ní je naprosto neskutečný bahnodrom. Boty ale nádherně drží, takže to docela zvládám a dokonce se i snažím, moc se přitom nezašpinit – nemám totiž náhradní boty ani elasťáky a strašně nerada bych měla DNF kvůli tomu, že průvodčí takový zabahněný prase nepustí do vlaku do Dobkovic, kam musíme večer dojet na start druhé etapy......

Bojím se posledního úseku k vyhlídce, ale není to nijak hrozný (i když možná díky tomu, že kraj vyhlídky už obsadil organizátor Honza Sedlák, tudíž úplně na kraj se tím pádem už vlézt nedá.)

Josefínka, měla jsem velkou radost, že jsem se tam doplácala, foto Honza Sedlák

Posledních 9 km do Ústí je konečně nádherně běhatelných, navíc cesta většínou klesá. Nejprvě po silnici dolů do Podlešína, lesní cestou dolů k rozcestí nad Vaňovem a potom nádhernou pěšinou (ale tahle je příjemně široká a běhatelná) ve svahu nad řekou, kde několikrát neodolám a zastavím se, abych se pokochala výhledy do údolí Labe. Pěšina mě dovede až k Větruši a poté už městem dobíhám do cíle. Asi sto metrů před cílem docházím Martinu a tak přibíháme spolu ve stejném čase.

První etapa mi trvala 10 hod a 11 minut, rychlostí 5,3 km/h – v tomto terénu, který je na mě dost něběhatelný, i když se mi tady hrozně líbí, mi to příjde docela solidní.

Jak jsem se ale během denní padesátky cítila docela fajn, sotva doběhnu, začíná mě šíleně bolet hlava, navíc se cítím strašně unavená, rozpálená, nevyspalá.... Takhle jsem si představovala, že se budu cítít po těch celých 170-ti kilometrech! Akorát nohy jsou v pohodě, ty nevědí o tom, že něco ušly.

Přestože se na pivo nemůžu ani podívat, stejně si jedno malý dám (protože přece nebudu zapíjet toasty čajem, žejo). Beru si na hlavu aspirin – s nulovým účinkem a asi čtyři hodiny se marně snažím na chvíli usnout. Prostě né. Ale aspoň trochu jsem si vleže odpočinula a i ta hlava bolí pak celkem snesitelně.