Rakovnická stovka

asi 104 km/2500m+, 15 hod. 25 min (6.746 km/hod)

19. května 2018

Rakovnickou stovku jsem si vybrala v první řadě díky tomu, že start byl v pět ráno, což mi dávalo celkem slušné šance, že bych už nemusela do tmy (tmu já totiž tuze nerada). A to se mi nakonec i hezky povedlo.

V druhé řádě jsem si pak tuto stovku vybrala proto, že slibovala rozumnou kilometráž (101 km) a rozumné převýšení (2700m). Kilometrů nakonec bylo o pár více, zato převýšení zas o trochu méně.

Obráceně by mi to vyhovovalo asi lépe (prvních třicet kilometrů byla hrozná rovina), ale co už...

Co mi bylo hodně sympatické byla skutečnost, že na netu jsem našla v předstihu podrobný itinerář s rozepsanou trasou a všemi kontrolami (jinde ho uvidíte až na startu). Dokonce jsem si i vymyslela takovou „říkanku“ jako pomůcku, abych žádnou kontrolu nevynechala a celkem rychle se ji i naučila zpaměti:

V seně leží krkavec (Senecká hora rozhledna K1+Senecká hora rozcestí K2, Krakovec K3).

Čert ho pozoruje z javoru (Čertovcův pilíř K4, ústí Javornice K5)

Na lípě se skrývá vlasatý Karel (Lípa K6, Skryje K7, Vlastec K8, Karlova ves K9)

Ryba kouří v hájovně (Kouřimecká rybárna K10, hájovna Křiniště K11)

protože hajný je na procházce ve skalách za velkým bukem (Nezabudické skály, vyhlídka K12, Velká Buková rozhledna K13)

Jen v Černém lese je pusto. (Černý les K14, Pustověty K15)

Všichni totiž honem běželi do penzionu. (Haná K15, penzion Šéba – cíl)

A nyní k závodu:

Do Rakovníku jsem jela tak, abych přijela již v šest, protože od sedmi byl v hospodě v místě cíle přednáškový večer a já jsem si předtím ještě potřebovala zajít do Billy pro něco k večeři a ráno k snídani a pár čokoládových tyčinek na cestu, protože se mi v teple nechtělo s sebou tahat jídlo z domu.

Zrovna jsem zašla i do drogerie, potože bohužel mast, kterou jsem kupovala na Den cesty za těch čtrnáct dní doma nějak stihla vysublimovat :(

A nakonec mě na námestí ještě zlákala pizza (aspoň si nebudu dávat jídlo v hospodě a mlaskat do přednášek), jenže se zase pochopitelně zdržím a začátek přednášek nestihnu.

V přednáškovém koutku už je docela plno, ale Martin s Vítkem jsou tak galantní, že mi prý drží místo – ovšem ve vedlejší řadě než sedí oni (tudíž je mi hned jasné, že nedrží - to tam prostě je). A ještě se k němu musím namáhavě propracovat přes spoustu lidí, což je věc nelehká, protože stoly a židličky jsou hodně těsně vedle sebe.

Pochopitelně, že si nevšimnu (kdo by to také zkoumal?) že opěradlo židličky, na kterou sebou hrcnu je uplně napresovane pod stolem v další řadě.

Tudíž jak se opřu, stůl s rámusem nadskočí a spolu s ním i všechny talíře a půllitry piva, a že jich na něm je.

Vítek s Martinem umírají smíchy a Vítek mi ukazuje palec nahoru, že jako takhle se dlouho nepobavil.

(to má z toho, že nedrží moje tempo, stojím si totiž za tím, že Andrejčino vystoupení na pramici bylo ještě o dvě třídy lepší číslo :)

Ale ne, opravdu to nebylo žádné gesto na prostest proti přednášce o studeném mrazivém Laponsku, jak by si náhodou někdo, kdo mě zná, jak nesnáším zimu, mohl myslet.

Kupodivu na fotkách mi ten mráz nevadí tolik jako v reálu a fotky jsou opravdu krásné. A závod horských psů je pak úplně nejlepší - jak jsou celí chlupatí, tak z nich totiž na rozdíl od ostatních fotek nejde taková zima :)

Pokračuje se dalšími moc pěknými přednáškami od Olafa a Aleše Zavorala, dobře se bavím (u Martina s Vítkem se brzy uvolní místo) a k tomu pomalu popíjím jedno pivo za druhým. Do konce přednášek zvládnu tři, poté, když s Martinem a Vítkem ještě hodinu posedíme, příjde na řadu čtvrté, potom ještě jedno malé. Všichni rozumní jdou kolem jedenácté nebo půl dvanácté spát, jen mně se už úplně klasicky najednou ještě vůbec nechce. Tak teda ještě jedno malé.

Zajímavé, jak se to stádium konzumenta nečekaně rychle mění. Zatímco po čtyřech a půl jsem naprosto střízlivá, po pěti najednou nezvládám chůzi bez přidržování se stolů. Naštěstí s tím mám už svoje zkušenosti, takže mě to zas až tolik nezaskočí.

Na své poměry jsem to ale zvládla ještě celkem rozumně a tři a půl hodiny spala jak mimino. Proto mě ale docela zaskočí, že místo abych vyskočila čilá jak rybička, po zazvonění budíku se cítím, jakoby mně někdo právě dal ránu pěstí. Pěkně mě bolí hlava, mám sucho v krku (ještě že jsem si včera koupila velkou mattonku, vyexuju ji skoro celou, že mi málem nezbyde voda na přelití s sebou), ovšem sucho v krku mám dál.... No to jsem tomu zas dala....

1. Rakovník – Krakovec, 18,6 km

Na poslední chvíli těsně před pátou dobíháme s Martinem a Hankou na náměstí na start. Organizátor nám zapisuje čas startu 5.00. OK, tak běžíme, ne? Kdepak, Martin si ještě dvě minuty přerovnává svých deset gelů, musí si nás vyfotit....

A pak pochopitelně oba vyrazí, jakoby jim za patama hořelo. Nevím, jestli jsem tak pomalá, nebo za to může lehčí kocovina, ale mám pocit že jejich tempo tak odpovídá mému závodnímu tempu na 500 metrů. Tudíž musite uznat, že jsem se opravdu překonala, protože jsem to s nimi vydržela asi kilák a půl!

V údolí Jalového potoka už zůstávám za nimi a připadám si tak nějak jako ten potok - taky jalová... Navíc cesta stále mírně stoupá. Přece nepoběžím na stokilometrovém závodě do kopce? Hm, moje stovkařské moudro bohužel ostatní nějak nesdílí. Míjí mě jeden závodník za druhým a já začínám mít pocit, že jestli dneska skončím lepší než předposlední, tak to bude úspěch...

Nojo, ale na druhou stranu musíte uznat, že moje motivace vyhrát byla opravdu slabá. Vybavuji si totiž webové stránky závodu – úplně dole byl nadpis „Ceny pro nejrychlejší“ a vedle toho - hádejte co... Tři půllitry s pivem. A mě stále třeští hlava a jsem v takovém stavu, že i při představě prázdného půllitru se mi chce blinkat. Plný si radši ani představovat nechci. A něco takového vyhrát! Bože chraň!

Nějakou kombinací běhu a chůze se dostávám k první kontrole na Senecké rozhledně. No vida, Hanka s Martinem právě odbíhají, to ani moc velký náskok nemají. Á sakra. Ono se na tu potvoru musí vylézt nahoru. No dobrá, tak pár minut mají.

Po žluté značce seběhnu k další kontrole na rozcestí pod rozhlednou a poté až do Krakovce mě vede pro změnu značka červená. Jak byl seběh od rozhledny (celkem překvapivě) příjemně stále z kopce, další kilometry jsou pro mě docela nepříjemně stále po rovině. A já po té rovině absolutně nejsem schopná soiuvisle běžet!

Kdo by to ale řekl, že to, co člověk netrénuje, to mu nejde. Nevím, kdy jsem naposledy něco souvisle běžela, místo toho blbnu na keškách a jediné, na co se zmáhám, je indián a podle toho to vypadá i teď....

Moc optimismu mi nepřidá ani velké množství štěrku na cestách, které ve svých lehce vysloužilých botkách pěkně cítím. Přeskakuji z jedné strany cesty na druhou ve snaze šlapat na co nejméně kamínků, což se zase vůbec nelíbí cyklistům , kteří nás neustále předjíždí, protože se jim dopředu špatně odhaduje, jestli zrovna budu vpravo nebo vlevo... (myslím si, že to míchání cyklistů s chodci bylo trochu nešťastné, bylo by lepší, kdyby cyklisti vyráželi aspon o půlhodiny dříve...)

A navíc díky tomu určitě naběhám víc. Takže jestli mně dneska někdo řekne, proč jsem tak pomalá – tak nejsem pomalá, ale běžím delší variantu, jasný?

Těším se do Krakovce, protože Martin říkal, že v hospodě na mě počká. Martin ale nikde není. Hm, tak že by myslel až hospodu v cíli?

2) Krakovec – Ústí Javornice, 30,8 km

Z Krakovce následuje červená značka údolím potoka Javornice s četnými brody a lávkami, na kterou jsem se moc těšila. Zatímco každý účastník, kterého jsem se ptala (asi pěti) se chlubil, jak zvládl všech osmnáct brodů suchou nohou, já jsem si namočila hned ve třetím a pak už jsem to neřešila a probíhala vodou. Nějak ten čas nahnat musím, když už neběhám roviny.

(a také po menší nehodě minulý týden, kdy jsem při keškování ve skalách trochu přehlédla jednu „menší“ díru mezi skalami, do které jsem zapadla skoro po pás - klika, že nejsem somálkyně a stehnama jsem se šprajcla, jinak nevím, kam bych se zřítila – se od všeho, co zavání nehodou, jako například chůze po vratkých šutrech, raději distancuji)

Jenom se trochu bojím, aby se vodní lázeň nezalíbila mým asi na desetkrát sešívaným botkám až tak, že by se začly samou radostí párat.....

Tudíž tento úsek se mi líbil velice. Jediné, co mi na něm opětovně vadilo byla ta až děsivá rovina mezi jednotlivými brody (ještě že od jednoho k druhému to nebylo tak daleko). Takže pro příště brody dobrý, ale mezi ně navézt nějaké valy, prosím.

O to víc nadšená jsem byla z kopečka na Čertovcův pilíř. Konečně nějaký normální terén. A poprvé od startu jsem také někoho předešla, a ne jednoho ale minimálně deset účastníků, možná i víc.

Však jsem z toho byla v takové euforii, že jsem dokonce zapomněla přejít do chůze , když už cesta vedla opět dole po rovině údolím a uběhla jsem v kuse a celkem svižně celé dva kilometry až na další občerstvovačku!

3) Ústí Javornice – Skryje, 44,4km

Na občerstvovačce jsem v 9 hod. 20 min. (tj. za 4 hod. 20 min, rychlostí lehce nad 7 km/hod). Koukám, že Martin s Hankou mi dávají skoro půl hodiny. Hm, že by ty roviny běželi? :)

Jsem nadšená, když od občerstvovačky to hned vede do pěkného kopce. A poté dolů a přes další kopeček do vsi Podmokly. Že by se blýskalo na lepší časy? Když se nemusím trápit na neběhatelných rovinách, závod mě konečně začíná bavit. Snad i ta hlava mě přestává bolet...

Za vsí mě dobíhá jeden rychlý běžec, který startoval asi o hodinu později. Jeho svižné tempo mě nějak nakopne a asi pět minut běžím s ním, a to i přesto, že silnice mírně stoupá. No vida, ono by to šlo běžet, kdybych se trochu hecla.. Jenže Nováková se nehecne, Nováková je lenoch.

Po chvíli tedy usoudím, že moje chvilka snažení už by mohla stačit a zatimco běžec odsviští, jen se po něm zapráší, já se vracím do svého módu „já se nestrhám, já si užívám.“

Další kontrola je na Lípě, což není strom, jak byste se mohli mylně domnívat, nýbrž kopec. A pěkně prudký kopec, na který ani nevede žádná cesta, pouze rako-šipky (rozumějtě šipky rakovnické stovky).

Jistěže jsem je mrchy asi o 200 metrů přeběhla.

Ovšem v takovýchto divočejších úsecích musím uznat, že keškování má i své klady, protože i nejhorší úseky vlastního značení na závodech jsou většinou jen slabý odvar toho, s čím se někdy setkám na keškách (pochopitelně ne všude si ale troufnu). Nahoru už to umím myslím moc pěkně, a ani to kutálení dolů už není úplně neohrabané. Sice skupinka běžců mi dolů uteče, ale zase ne nijak moc, rozhodně to už není situace jako dříve, kdy všichni byli dole, zatímco já se teprve odlepila asi metr od vrcholu.....

Následuje nádherný úsek po modré značce přes Skryjská jezírka, kde slovo „přes“ je opravdu na svém místě, protože se jde přímo prostředkem jednoho jezírka po dřevěné lávce. Abych toho terénu neměla málo, slezu z nějaké skály dolů k jezírku (ale mně opravdu přišlo, že tam je náznak cesty), přičemž překvapím nějakou paní (určitě se tam chystala vykonat potřebu) a poté se zas drápu nahoru.

V restauraci ve Skryjích se nijak nezdržuji, jenom asi pět minut tím, že tentokrát pro změnu potřebuju vykonat potřebu já. A přece jen na toaletě to je pohodlnější.

4) Skryje – Karlova Ves, 56,9 km

Ze Skryjí se stoupá na nejvyšší vrchol trasy Vlastec (612m) (který jsem si pro sebe pojmenovala Vlasatec, podle vlasatého Karla z mé říkanky), což kvituji s velkou radostí. Protože moc dobře vím, že když se leze někam nahoru, tak potom se zase zákonitě musí klesat někam dolů, a to já klesám moc ráda. Při seběhu si chvíli povídám s Jirkou Větvičkou, ve vesničce potom míjím Katku Dlouhou, která už ale vypadá nějak unaveně.

Při stoupání na další kopec na mě volá nějaký pán ze zahrádky: „Jestli se chceš napít, tak můžeš.“ (no dobrý, ale čeho?) „Tam je hadice!“ (hm, to bych ji musela vidět). „Tam za autem.“ (nakloním se přes roh auta, nikde nic) „Obejdi to auto.“ (hm, a zprava nebo zleva?) „Už ji vidíš?“ (Ne). Mrcha byla schovaná přesně za zrcátkem.

V hospodě v Karlově Vsi konečně zastihnu Hanku s Martinem (Hanka jde dneska jenom odpočinkově). Nehodlám se opět nijak zdržovat – to, že neumím moc běhat, neznamená, že nechci mít hezký čas, tak se ten čas musí stáhnout jinde, třeba nezdržováním se na občerstvovačkách :) I když pět minut obětovat musím, prý už brody nebudou, tudíž měním vlhké ponožky za suché a přelepím náplastí oba malíky, které se mně ve vlhkém prostředí už začaly nepěkně otlačovat. No vida, hned se cítím skoro jako znovuzrozená.

Jen ještě rychle do ruky tři preclíky a za mohutného žvýkání svištím z kopce dolů. Hlavně to správně skloubit a po cestě se neudusit.

5) Karlova Ves – Hájovna Křiniště, 65 km

Pokračuji příjemnými lesním cestami, převážně klesajícími, ke Kouřimecké rybárně k brodu přes řeku Berounku. Z kopce se mi stále běží docela fajn, jediné, co mi však už asi od 40. km čím dál více kazí náladu, je skutečnost, že se stále zvětšuje rozdíl mezi kilometry, které mi ukazuje moje GPS, a těmi, které uvádí itinerář. Pochopitelně v můj neprospěch, u brodu už mi GPS ukazuje snad o 4 km víc - a další vtip je v tom, že jsem ji ještě ráno zapínala minimálně dva kilometry za náměstím, možná tři...., takže vlastně o šest :(

Přestože podle GPS mám stále stejné tempo 7 km/h (ne nadarmo mi Jirka říkal, že jedu jak robot), podle itineráře už to je s bídou 6,5... Ach jo.

Nechcete už konečně někdo uspořádat akci, kde by pro změnu víc kilometrů ukazoval itinerář a GPS méně? Víte, jakou by ti závodníci měli radost????

Nemám ale víc času užírat se svou neutěšenou situací, už jsem totiž u brodu, kde na nás čeká převozník se svou pramicí, aby nás převezl na druhý břeh, tudíž spíše přemýšlím, jestli se mu to v mém případě povede, aniž by mě po cestě vyklopil...Loďka se nějak divně kýve....

Společně ještě s jedním běžcem nasedáme do loďky. Hrnu se do ní první, poněvadž si mylně myslím, že kdo nastoupí jako první, tak také vybírá flek. A já chci pochopitělně ten u břehu, představa že mám po houpající se loďce přejít na druhou stranu... Co opravdu, ale opravdu neumím je držet rovnováhu.

A ono né, vodák už mi ukazuje, ať si sednu na protější konec.

Tyjo, kývá se to ještě víc, než se na první pohled zdálo, božíčku, vždyt se to určitě převrátí a já tam žbluňknu...

V nouzi nejvyšší se chytám nějaké tyče, která je zastrčená u boku loďky, jenže místo, aby mi tyč poskytla oporu, vytahuji ji z díry, v které byla zasunuta, tudíž se kývu dál navíc i s tyčí.

„Co to je tady vůbec za tyč?“ Ptám se. „To je veslo, ty seš taky tyč.“

Pochopitelně jak se mi ruka kýve, tak mi nejde zasunout zpátky...

„Prosímtě už si sedni nebo se fakt převrátíme, já to tam zasunu. (vodák už ze mě začíná být lehce nervní)

Tak já bych si sedla ráda, ale s tím sedáním nemám po včerejšku úplně nejlepší zkušenosti. Přece jen bych nerada, abychom po mém dosednutí zaujali pozici Titaniku v posledním stádiu...

Po trošku komplikovnějším nalodění veřím tomu, že vodák si nebude chtít přidělávat další problémy a zakotví k druhému břehu tak, aby čumák, kde sedím, byl ten u břehu. Ale kdepák, pán má asi smysl pro humor...

Bože, proč?

Ale jo, už mi to jde o něco lépe. I když pomalu.

„Prosímtě, dělej, já už tu loďku neudržím!“

To je pořád spěchu. Rychle se ani dědeček nevy**re...

Převozník si oddechne, když jsem konečně nohama na pevné zemi a mizím z dohledu. „Nebojte se, větší nemehlo už vám sem nepříjde.“ Musím ho trochu potěšit.

Na další kontrole mi už rychlost bohužel klesá na 6,8 km/hod.. Přes deset minut zabrala akce přívoz - zrovna jsem bohužel chytla dobu, když byla fronta (ale dobrý, vůbec si nestěžuji, že to je trochu nefér, však vím, že jsem mohla místo čekání přeplavat) a o další desetinu mi rychlost spadne, než vyfuním do prudkého kopce k občerstvovačce.. Pak se pochopitelně pár minut zdržím i na ní.

6) Hájovna Křiniště – Pustověty, 84 km

Od hájovny následuje moc pěkný seběh po lesních cestách, kde si to stále ještě celkem užívám a rychlost se mi vrací na 6,9 km/hod.

Od Nezabudického mlýna je to hodně prudký stoupák na vrcholky a vyhlídky Nezabudických skal, ale díky tomu, že z nedaleké restaurace mi do kroku vyhrává trampská hudba, tak mi to jde docela dobře od ruky (tedy spíše od nohy).

Vyhlídky ale byly bohužel dost zarostlé a úplně ke kraji jsem nezacházela – jednak při stovkách jsem se už naučila kochat se za pohybu a zbytečně nikde nezevlovat, druhak bych při své nešikovnosti taky mohla zase někam žuchnout (a tam to vypadalo na trochu větší díru než byla ta při keškování).

Po vlastním značení stoupám dál polem k rozhledně Velká Buková. Vhod mi tady příjde jeden traktorista, který mě správně nasměruje, když v jednom úseku chybí šipky.

Plazím se do kopce na rozhlednu. Večer mě pobavila Hanka, když říkala, že do tohoto kopce běžela, protože jí bolely nohy, a že když prý do kopce běží, tak si tím uvolní nohy a odpočine si. Asi mimozemšťan. Já si tedy nejlépe odpočinu, když si uprostřed kopce sednu.

Jen škoda, že se tím člověk nikam neposune...

Ale zas tak marná nejsem, na rozhledně se totiž míjím s třetí ženou Ivetou.

Sakra, vůbec jsem nečekala, že by výhra piva mohla být ještě reálná.

Jelikož mě stále ještě pobolívá hlava (i když už celkem snesitelně) a při představě zlatavého moku se mi stále lehce zvedá kufr, pochopitelně se leknu a instinktivně zpomalím.

Oproti tomu Iveta se nejspíš lekne, že bych ji to pivo mohla vyfouknout a začne sprintovat.

Na posledních 25-ti kilometrech mi dala půl hodiny. Musela mít docela velkou žízeň.

Ovšem při klesání do Městečka moje tempo „robot“ už nějak začíná stávkovat. Už mi to ani z kopce nějak nejde, jsem nějaká unavená.... (že by mě přece jenom štvalo, že mi ta holka zdrhla?) I když největší vinu na mém ne příliš pozitivním rozpoložení má nejspíše naprosto nevyzpytatelná kilometráž této akce. Vůbec totiž netuším, kolik kilometrů zbývá do cíle. Podle itineráře dvacet jedna, jenže na posledních kilometrech tomu bylo tak, že každých pět bylo v reálu šest... Takže dvacet pět, nebo dokonce třicet?! A jak si můžu rozvrhnout tempo, když nevím, jak dlouho ho musím vydržet....

(Kdybych věděla že to je jenom dvacet, tak jsem Ivetu možná ještě zkusila prohnat)

Vyřeším to vskutku geniálně, na pět minut se svalím na lavičku.

A poté vycházkovým tempem vyrazím dál. Jsem otrávená. Já jsem chtěla běžet stovku, ne 115.

Dochází mě Petr Kotlář. „Ty jseš dneska nějaká pomalá, ne?“

Tak nedá se mu upřít, že by nevěděl, jak člověka povzbudit. Mám chuť ho majznout nějakou větví.

Jako podle GPS mám rychlost 6,7 km/h (podle itineráře tedy o dost méně) a jen tak pro srovnání, na Stovce podkrkonoším jsem měla rychlost 6,9, což zas takový rozdíl není. Sice tahle stovka je asi o něco lehčí – ale nejspíš hlavně o tu rovinu na začátku, která mi šla z celé trasy nejhůř...

Ale jinak je cesta s Petrem docela zábavná. Petr si totiž při stoupání pomáhá tím, že vyluzuje různé zvuky a pazvuky, což je celkem zajímavé poslouchat. Pamatuji si, že se o tom zmiňovala i Eliška v jednom svém reportu. Houkající mašinka. Chrochtající prasátko. Mně to pro změnu zase občas připadá jako tenistka Šarapovová v akci.

Díky našemu volnějšímu tempu nás na vrcholu kopce dohání skupina s Mirkou Malinovou. To, že jsem byla během chvilky dostihnuta nejprve Petrem a hned poté dalšími běžci, mě nějak opět přiměje ke zvýšení výkonnosti a z kopce dolů se trhám dopředu. Anebo to je prostě tím, že jsem si po pěti kilometrech turistiky příjemně odpočinula a získala zpět ztracenou energii.

7) Pustověty – Rakovník, asi 104 km

Kolik kilometrů to je, prosím, ještě do cíle?“ první věta, kterou vyhrknu, když doběhnu na poslední občerstvovačku. Podle itineráře by to mělo být 14.... (Ne, hlavně ať mi ta paní neřekne, že to je ještě dvacet).

Asi jedenáct.

Cože? Jenom jedenáct? Tak to jsem nečekala ani ve svých nejrůžovějších představách.

Tak to honem. To už je kousek. To tam zvládnu skoro dosprintovat...

No, zas tak horké to nebude, zvlášť když se mi do cesty postaví celkem prudký kopec...

Ale kopec mi nevadí, kopec je kamarád, navíc chůze do kopce zaručuje, že posledních 5 km bude potom z kopce.

Na začátku klesání se zavěsím za jednoho bežce, který celé klesání běží....

Zavibruje mi esemeska. (kdo mi teď může psát?)

Za chvíli mi zvoní mobil. (to je ale provoz)

Další esemeska....

Ale počkat, vždyť ty zvuky nevychází z mé kapsy, to příchází zepředu od toho běžce.

Další vibrace.

S kým si proboha za běhu pořád píše?

A je to vůbec z mobilu?

No není, jistěže není. No není to náhoda, jakou já mám dnes kliku na samé „beatboxery“. Ty vibrace vychází z jeho pusy!

Nebo další varianta je také ta, že já už mám slušné halucinace...

Asi čtyři kilometry před cílem – nejspíš na počest stého zdolaného kilometru - mě konečně přestává bolet hlava. No není to klika, že ta stovka nemá jen sto kilometrů, ale sto čtyři? Celé čtyři kilometry bez bolehlavu!

(bohužel, více než ty čtyři kilometry moje nadšení netrvalo, protože jsme si ze samé radosti dala potom v cíli pivo, a hlava mě do pěti minut začala bolet nanovo :(

Díky euforii, že se konečně blíží cíl a mě konečně nebolí palice, se běžce před sebou držím a nepustím. A běžím až do cíle, přestože poslední asi tři kilometry už jsou úplně po rovině. No vida, ještě pár tréninků a já se to běhání po rovině třeba ještě naučím.

Čas 15:25 na 104 kilometrů sice není úplně zázračný, ale je to čas, s kterým jsem více méně počítala a jsem s ním celkem spokojená. Rychlou stovku jsem naposled běžela Stovku Podkrkonoším, což už je před sedmi měsíci, tudíž si říkám, že se při prvním dalším pokusu o rychlost zase nemusím úplně odrovnat. A to se podařilo, nohy ani nijak moc nebolí.

Rakovnická šedesátka, přesněji stovka se mi moc líbila. Perfektní organizace, skvělé občerstvovačky, milí lidé a hezká trasa. (akorát jsem se tedy protrápila tou rovinou na prvních třiceti kilometrech, potom už bylo převýšení takové, jak mi vyhovuje nejvíce – žádné vyloženě rovinaté úseky, ale ani žádné drsné kopce a zbývajících 70 km jsem si moc užila) Úplně nejlepší na této stovce však bylo to, že jsem ji celou zvládla za světla a nemusela jsem ani na minutku do tmy. To mě dokonce nadchlo natolik, že jsem se okamžitě musela přihlásit i na ultramaraton v Libouchci, kde je start taktéž ráno v 5. Tak snad to nohy zvládnou....

Den cesty - jaro

28.-29. dubna 2018, 24 hodin, 120,8 km

Nemůžu odolat, abych tady na začátek nezveřejnila okopírovaný text svého diplomu (v plném znění) ze Dne cesty z roku 2016, na který jsem při zkoumání webu nyní náhodně narazila. Tak jako při jeho čtení jsem se totiž už dlouho nepobavila. Musíte uznat, že takový diplom hned tak někdo nemá :) Organizátorům smysl pro humor opravdu nechybí :)

Den cesty - podzim 2016

Nocí až na Ještěd

Toto budiž uznání držiteli za jeho odhodlanost a vytrva-

lost. Nebot' mnohdy nestačí jen dojít co nejdál, ale hlavně

překonat sebe sama a sáhnout si na hranici sil i fyzických

schopností.

Pamětní list ze Dne cesty konaného 21.-22.10.2016 udělen

jest:

Andree Novákové

za překonaných 0.0 km.

Pro svět sice naše malá akce nic neznamená, ale stačí, že něco

málo znamená pro nás.

Za org. Evajs, Gimli, Jeffer, 2x Martin a 1x Olda.

(nojo, někdy se to tak úplně nepovede, žejo....)

Ale nyní už k mé trochu vydařenější účasti...

Jelikož mezi stovkami potřebuji minimálně jeden víkend volný a jelikož jsem byla na Brdské stezce a na další akci se chystám na Rakovnickou stovku, v pauze mezi nimi mám na výběr mezi Dnem cesty a Jesenickou stovkou.

Vzhledem k tomu že jsem kůže líná a vysoké hory nemám v největší oblibě, rozhodla jsem se pro Den cesty. Sice letos také vede do hor, ale Krušné hory jsou přece jen o něco nižší než Jeseníky. Navíc Den cesty je známý celkem rozumným převýšením a běhatelnými cestami, sem tam i silnicemi... Počítám že víc než 3500 m+ mít stovka nebude.

Vzhledem k tomu, že první sobotní spoj z Náchoda do Krupky (odkud bude start) je neslučitelný s časem startu (tj. start je moc brzo, zatímco vlak přijede moc pozdě), vyrážím na cestu už v pátek, kdy jedu do Prahy, kde mám domluvené s Jirkou, že u něho můžu přespat.

První pochybnosti o správnosti volby Dne cesty jako té pravé akce zahlodají během balení. Den cesty je totiž akce bez jakékoliv podpory a občerstvovaček, to znamená, že člověk si s sebou všechno nese sám a kromě hospod a obchodů (kterých po trase zrovna moc není, a už vůbec ne v noci) nedostane nikde nic.

Tudíž by si člověk s sebou měl něco vzít. Na převlečení, k jídlu, k pití....

Jenže jak to udělat, když jsem jen slabá žena, a co mi při běhu nejvíce vadí, je velká zátěž..

A i kdybych tu velkou zátěž přeci jen unesla, stejně si ji vzít nemůžu, protože, i kdybych ji zvládla já, kdo ji nezvládne stoprocentně je můj malý „běžecký“ baťůžek. (Co taky chcete od baťužku za dvě stovky z Lídlu, žejo)

Riskovat, že mi po cestě někde rupne, se mi moc nechce.

Nakonec se tedy sbalím podle známeho hesla co nemám, to nepotřebuji, vodu doplním z potoka a v případě hladu budu okusovat kořínky. Hlavní, že jsem lehká jako pírko. (teda skoro)

O správnosti svého rozhodnutí moc věcí nebrat začínám pochybovat už v autobuse, kdy se v dlouhých upnutých elasťákách lehce potím. Bohužel, kráťasy s sebou nemám – jednoduše se už do malého baťůžku nevešly. Zatímco Jirka jásá, jak bude zítra na pochod hezky jasňoučko a teploučko, já svůj osud v nijak růžových barvách nevidím. (já jsem si totiž myslela, že když jedu do hor, tak tam bude zima)

No, když už nic jiného, aspoň že jsem si s sebou vzala velkou mast proti opruzeninám.

Zajdeme na klasická tři pivka do hospody (potím se v těch elasťákách jako prase) a ráno se budím o dvě hodiny dříve (už určitě z té hrůzy, co si v tom horku v těch elastákách počnu). Zbývající čas do zazvonění budíku pak trávím tím, že se natřásám po pokoji a snažím se kolem pasu různě omotat svoje triko, v případě že by došlo k nejhoršímu a v elasťákách se opravdu nedalo vydržet, že bych běžela v provizorní sukýnce....

Hm. Moc „cool“ to teda nevypadá. (a hlavně to vůbec nedrží)

na startu

Na start do Krupky jedeme vlakem přes Ústí nad Labem.

Po příjezdu vlaku zbývá do startu asi půlhodina, během které probíhá registrace a organizátor nám řekne několik slov k závodu. Při té příležitosti zjistím, že mám neaktuální trasu v GPS, protože tu aktuální prý dávali na web dnes o půlnoci. (to mi příjde fakt vtipné)

No nic, aspoň budu mít po trase i jiné starosti než řešit moc teplé elasťáky.

V 9 hodin 46 minut se dav dává do pohybu.

V prvních minutách (a vlastně i v dalších minutách a celý den, a až do večera) vyhodnocuji, jak se v těch elasťákách cítím a docházím k závěru, že úplně dokonalé to není, ale snést se to dá, a modlím se, ať se moc neotepluje (u mě jev vskutku vzácný), a snad se i těším, až bude večer....

Kupodivu zjištuji, že ač by moje stažená trasa neměla být aktuální, tak aktuální je (já jsem si totiž nestahovala tu z webu akce, ale nějakou od někoho na FB) a mám zde správnou cestu kolem první kontroly u hradu. Co je zajímavé, Ivana Bohoňková, která si prý trasu stahovala déle než já, a tvrdí, že ji aktuální má, ji aktuální nemá a má ji u hradu naklikanou někam do pr.... Naštěstí je tady kolem ještě spousta lidí, kteří nás brzy zkorigují na správnou trať.

Paradoxně, přestože je mi celkem teplo, o to více makám. Ale spíš to je tím, že já opravdu funguji na světlo a sluneční svit, a čím mi je tepleji, tím jsem akčnější....

Nepříjde mi, že bych vyloženě hnala, vlastně jdu celkem rychlým pohodovým tempem (a takové tempo přece nebudu brzdit), proto mě překvapuje, že už v prvním stoupání Ivanu předbíhám a říkám si, že se holka dneska nějak fláká.

Jak se ukázalo později, Ivana se neflákala, jen si dokázala inteligentněji rozložit tempo a neplete si závod na 24 hodin se závodem na 24 km....

(ale tak já jsem stejně věděla, že v noci zpomalím, takže zpětně si stejně myslím, že ten napálený začátek byl celkem rozumný. A to i přesto že jeho následkem jsem ještě v úterý měla dost velký problém sejít popředu ze schodů....)

Na Komáří vížku vyletím rychlostí skoro 7 km/h. Né, vubec nepřapaluju :) Jen mě trochu mrzí, že takto brzy, už na 7. km, pro mě končí všechna známá místá na trase (respektive toto jedno). Takže hurá do neznáma.

Pokračuji klesáním dolů do městečka Dubí. Chytám se tady jedné slečny a dvou chalanů, za což jsem ráda, protože čtyři hlavy se poperou s menšími zádrhely v orientaci lépe než hlava jedna. Asi už podruhé mi GPS ukazuje, že mám pokračovat souběžnou cestu, než po které vede značka, a já, jak už jsem poslední dobou zvyklá běhat podle GPS, mám tendenci se automaticky orientovat podle ní a né podle značek... Což je na tomto závodě špatně, tady se máme prý primárně orientovat podle popisu a podle mapy a za každou odchylku od trasy je penalizace:

• Pokud účastník bloudí (tj. nejde po vyznačené trase a stalo se to nedopatřením), ujitá vzdálenost se v tomto úseku (od bodu, kde na trase byl naposledy až do místa, kde se na trasu opět vrátil) zkrátí na vzdušnou vzdálenost.
• Pokud účastník záměrně zvolí jinou trasu (rozhodne se například v noci, že úsek projde po silnici namísto lesa), pak se mu tento úsek do výsledných kilometrů nepočítá vůbec.

No budiž. Pokusím se tu trasu hlídat. I když jako řešit to, jestli někde 200 metrů běžím souběžnou cestou, která je úplně stejně dlouhá a navíc se zdá být i úplně stejně zarostlá....

Těsně před Dubím pro změnu seběhnu omylem ze silnice na pěšinu (zdá se, že sem ukazuje značka, i když ve skutečnosti neukazuje), po které běžím asi padesát metrů kousíček těsně pod tou silnicí, než se mi ztratí.

Hm. Tak to se mám jako teď těch padesát metrů vracet a běžet je správně znovu po silnici o pět metrů víc vpravo????

Pravidla jsou od toho, aby se lehce porušovala, takže se řídím podle bodu 1. Kufruji neúmyslně, úsek byl v tomto místě přímý, měřil tak padesát metrů, vzhledem k tomu že silnice nikdy není úplně přímá, dejme tomu, že měřila o metr víc. Takže v cíli si metr odečtu a nazdar bazar.

Z Dubí pokračujeme tentokrát mírnějším stoupáním s občasnými rovinkami na vyhlídku Vlčí kámen (24.km). Jsem nějaká líná po nich popobíhat a na vyhlídce mě Ivana dohání.

Z kopce jí sice ještě uteču, jenže pak se pro změnu zaseknu uprostřed návsi v Mikulově. GPS mi ukazuje po neznačené silničce vpravo, zatímco modrá značka vede rovně (a jak já mám z hlavy vědět. jestli to je zase nepřesnost GPS nebo tady je vlastní značení?) Než rozevřu všech pět map a najdu tu pravou, Ivana už mě má a bez váhání pokračuje po modré.

Jó. tomu se říká efektivita práce. (Jak to sakra dělá, že všude ví bez váhání kudy?¨)

Následuje asi nejprudší a nejšílenější kopec na vrchol Bouřnák. Vyletím do něj ale jak srnka (Ivanu zas nechám malý kousek za sebou) a začínám lehce podezírat Jirku, co mně ráno nasypal do kafe, že mně to do těch kopců tak skvěle jde....

Bouřnák se mi moc líbil, na vrcholu byly krásné louky a otvíraly se z něho nádherné výhledy. Vypadalo to tady už jako na vysokých horách...

Takže zase dolů. Za veselého prozpěvování „Hurá do hrobu“ (tak se totiž jmenuje město, do kterého nyní moje kroky směřují) se řítím dolů sjezdovkou...

V Hrobu (32.km) začíná pomalu útočit hlad a žízeň a moje půllitrová flaška už zeje prázdnotou. Poprosím místní paní, kde jsou tady nejbližší potraviny. Mám štěstí – je to zacházka jen asi 50 metrů.

Kupuji nanuk, vodu a malou coca colu.

Abych neměla těžký baťoh, a abych se moc nezdržovala, „vyexuji“ půllitrovou coca colu ještě ve dveřích, než výjdu z krámu. Hm. Že to nebyl uplně geniální nápad zjistím vzápětí, kdy můj žaludek asi nějak nepobere tu nečekanou nálož oxidu uhličitého a já se následující tři minuty kroutím s křečemi v břiše před výlohou obchodu. Mezitím pochopitelně Ivana přiběhne, během minuty nakoupí a okamžitě odběhne...

Jó, tomu se říká neefektivita práce.

Křeče naštěstí, jak rychle příjdou, tak rychle odezní, tudíž se chvíli nato můžu odlepit od výlohy i já a hurá za Ivanou.

Tak jo, jde se hrát na honěnou. Dneska mě to začíná bavit. A teď mám babu já.

Akorát mi tedy trochu vadí ten nanuk a dvoukilová flaška vody, která se mi do baťohu pochopitelně nevejde (když se do něj nevěšly ani malý skladný kraťasy, žejo). Zjišťuji, že s nanukem v levé a flaškou v pravé ruce se běží lehce nekomfortně. Pravou ruku mám brzy zdřevěnělou.

Nedá se nic dělat, musím zastavít a přelít vodu: částečně do sebe, částečně do dvou půllitrových flašek (jedna se vejde do báglu, druhou vezmu do ruky) a zbytkem pokropím trávník.

„Božíčku, takové plýtvání vodou!“ Zalomí rukama babička za plotem. (nechápu, na co si stěžuje, místo, aby byla ráda, že jí před barákem pěkně poroste travička)

Před stoupáním na další velekopec Stropník držím stále vražedné tempo téměř 7 km/h a dostávám se pro změnu opět před Ivanu. (a to mně Jirka nevymluví, že mně do toho kafe nic ráno nedal) Co už mě však tolik netěší, je skutečnost, že GPS mi ukazuje o dobré tři kiláky víc, než mám mít podle itineráře, a to jsem nikde nebloudila....

Výstup na tento prý nejhorší kopec si ani moc nepamatuju, vím jen, že jsem se skoro nenadála a byla jsem nahoře. I když je pravda, že rychlost mi o něco klesla.

na vrcholu Stropníku

Na vyhlídce sedí Ondra Plašil a informuje mě, že kontrolu někdo odcizil, tudíž poprosím jednoho závodníka, aby mě vyfotil. No vida, hned mám asi po deseti letech nějakou fotku ze závodu! :) Pro příště bych prosila víc ukradnutých kontrol.

(a to mám foťák hned v ledvince po ruce, a dokonce jsem si i před Dnem cesty říkala, že bych nějaká pěkná místa vyfotila, ale jak nejsem zvyklá fotit, tak prostě ne a ne a nevzpomenu si na to :(

Ze Stropníku zase pro změnu dolů, tentokrát po celkem hardcore cestě necestě po vlastním značení. Ale zas tolik divočejších úseků na trase nebylo, tudíž to bylo příjemné zpestření.

Dostávám se k rozcestníku u hradu Osek, a to už zpomaluji a zbystřuji pozornost, abych nepropásla kontrolu, která tady někde má být, tudíž mě dobíhá Ondra ještě s jedním borcem (Kosťa). Už málem lezeme k hradu, když si na poslední chvíli přečteme, že kontrola má být podle itineráře u přist. na červené pod hradem. Aha, tak asi na nějaké přístupové cestě, pomyslím si. No v každém případě někde dole.

Seběhneme s Kosťou dolů na další rozcestí pod hradem, kontrolu však cestou nevidíme a ani dole u rozcestníku není. Sakra. Tak že by přece jen byla někde u hradu?

Vracíme se zpátky (pekně kolmý kopec nahoru, fuj), když v tom proti nám sbíhá Ondra, že kontrola byla u cesty u přístřešku. Hm, tak tedy příst. znamenalo přístřešek, ne přístupovou cestu. To mě nějak nenapadlo.

Ale stále nemám tak bujnou fantazii jako Kosťa. : „Já jsem si myslel, že to bude u nějakého přístavu!!!“ Svěří se mi po chvíli se svým scestným nápadem. Tak to mě opravdu dostalo. Od této chvíle se na Dni cesty opravdu nenudím – stačí, abych si vzpomněla na Kosťův přístav v Krušných horách a málem jdu smíchy do kolen.

Co jsme si sklesali, musíme si pro změnu nastoupat a další asi 3 km na Dlouhou louku se drápeme do pěkně prudkého kopce. Pobaví mě, když se kluci prodírají asi 50 metrů roštím, aby se osvěžili u pramene,a mně, lenochovi, stačí popojít za další zatáčku a ještě pěknější prámínek teče přímo u cesty. Na rozdíl od nich, nemám ale moc velkou důvěru, abych z něho pila.

Kolem Dlouhé louky to bylo pěkné, takové horské (jestli to nebylo tím, že jsem byla na horách :) A moc pěkná, taková atypická byla i rozhledna Vlčí hora. Takovou rozhlednu jsem ještě neviděla – byl to vlastně stožár a kolem něho „omotané“ kolem dokola zábradlí vedoucí na vyhlídkovou plošinu asi ve třetině stožáru. Trochu škoda, že kontrola tady byla, tím pádem, jak si asi snadno domyslíte, žádnou její fotku nemám...

Pomalu se blíží večer, je asi šest hodin, a tak začínám věřit tomu, že když jsem v teplých elastákách přežila teplý den, nyní už by žádné komplikace nastat nemusely. Musím ale uznat, že úplně komfortně se necítím a přeci jen nějaký lehký náběh na opruzeniny v jistých partiích pociťuji. Pro jistotu se rozhodnu na inkriminovaná místa napatlat trochu masti (aspoň bude o gram lehčí batoh :)

Pochopitelně, že mi to pár minut zabere a Ivana mezitím proběhne.

Pokračuji moc pěknými cestami po hřebeni na další vrchol Loučná. Chviličku ztratím, než se tady zorientuji, kde je kontrola.... Čekala bych ji u přístřešku (když už tady jeden je), ale opakovaný vtip prý není vtipem, tentokrát je na vrcholové skále. Než mi to dojde, než se tam vydrápu (ještě že nemusím úplně nahoru), než zas slezu... je Ivana pochopitelně buhvíkde...

Dále pokračuji sama – po vlastním značení, pěknými horskýmí travnatými pěšinkami s pěknými výhledy klesám dolů do údolí. Jen mě docela zaráží, že najednou je trasa perfektně značena černými papírovými šipkami, když na předešlých neznačených cestách nikde žádné značky nebyly. Jsou ty šipky vůbec naše? (ale zase mně přijde nepravdepodobné, že by nějaký jiný závod přesně kopíroval naši trasu......)

I když vlastně úplně přesně ne. Teď mi navigace ukazuje vlevo a šipky jdou vpravo... Jsem z toho zase nějaká zmatená, vybaluji itinerář, rozkládám po zemi svých pět map.... (klika, že nefouká vítr)

Grrr. Jako kdyby to nebylo jedno, stejně se ty cesty nejdéle za půl kilometru zase spojí.

Ták, a teď asi dva kiláčky z kopečka a budu v další vesničce.

Hm. A ono ne. Ono zase krpál nahoru jak kráva. Jsem z jiných akcí zvyklá, že do vesnic se z kopců chodí dolů, ale tady ne, tady se do vesnic leze nahoru. Nejdřív Dlouhá louka a ted pro změnu Klíny. To je svět.

Jsem na 56.km, je půl osmé večer a jsem před poslední otevřenou hospodou na trase. Za celý den jsem měla jeden nanuk a jednu čokoládovou tyčinku, není se čemu divit, že už téměř umírám hlady.... A s sebou mám akorát jeden rohlík se sýrem (víc jídla se do baťůžku nejak nevešlo) – jenže rohlík už bude nepoživatelný, rozteklý sýr z toho horka dost možná zkažený.... Je mi jasné, že když se v hospodě zastavím, Ivanu už nemám šanci dohonit, ale je mi to jedno. Jsem nějaká unavená, hladová, potřebuji si aspoň na chvíli odpočinout.

Z chvíle je nakonec půlhodina, já než se najím, ono to totiž chvíli trvá. A to ješě dostanu menší pokárání, že nemám mluvit s plnou pusou (v rámci zrychlení akce se totiž dožaduji zaplacení ještě dříve, než stihnu dožvýkat poslední kousky masa v polévce)

Já to sice chápu, jenže na druhou stranu, musím využít situace, kdy je hospodský po ruce., Hospoda je docela plná, a tak nechci riskovat, že až bude moje pusa prázdná, budu na obsluhu dalších deset minut čekat.

Ale že nejsem úplný buran, dala jsem pinglovi dvacku dýško, tudíž se se mnou loučil docela kamarádsky:)

Dalších pět minut promarním, když se u hospody nějak nemůžu zorientovat kudy dál. Ona modrá je sice dobrá, ale je také potřeba, nevydat se po ní přesně na opačnou stranu.

Konečně nacházím správnou cestu. Krásně jsem si odpočinula, dobře jsem se najedla, z kopečka už mi to zase sviští úplně samo. Dobíhám dolů k vodní nádrži Janov.

Do kopce k rozhledně Jeřabina už to jde o něco hůře, navíc se stmívá a cesta po vlastním značení je vždy náročnější na orientaci než po turistické značce, a to i přesto, že je šipkami značena velmi dobře. Jenže když někdo (jako třeba já) ne a ne pochopit, že šipka doprava znamená zaboč doprava, až uvidíš cestu a né vlez okamžitě vpravo do toho největšího roští a křoví, tak to je potom těžké.....

Na rozhledně se mi moc líbilo, lézt v noci na rozhlednu je takové romantické. Výhledy na osvětlená města, nad hlavou spousta hvězd. Jen škoda, že tahle měla takovou pidi-velikost.

Z rozhledny následuje úplně božské dlouhé, mírné klesání do Mariánského údolí. Tenhle úsek jsem si užila asi nejvíc z celé trasy, tady se mi ještě běželo z kopce moc příjemně. Ono, nebýt mých občasných záseků, tak držím stále pěkné tempo kolem 6 km/h (do kopce 5, z kopce 7). Jenže...

Nedřív si potřebuji odskočit za první stromek, po chvíli za druhý... Korunu tomu nasadím, když omylem seběhnu po modré značce do Černic, protože včas nezaregistruji, že jsem měla pokračovat lesem po vlastním značení. Takže klasika, roztáhnu po zemi svých pět map a civím. Navíc vlčák za plotem si z mé přítomnosti může vyštěkat hlasivky.....

Kuš potvoro, vzbudíš celou ves.

Konečně se zorientuji, mizím pryč a tak vlčák bude moct v klidu spát. Pokud mu sem teda neseběhne z trasy nějaký další hňup....

Hm, a další zásek na sebe nenechá dlouho čekat. Přicházím k rozcestníku Albrechtická štola, kde by měla být podle itineráře kontrola a kontrola nikde. Ani nic nenasvědčuje tomu, že by tady někdy nějaká byla... Ach jo, a to jsem si ty mapy zrovna před chvílí tak pěkně úhledně složila....

Ovšem ani s mapami nic nevymyslím, už už chci volat organizátorovi, když v tom mě dobíhá nějaký závodník, že prý kontrola bude asi za 200 metrů.

Mít staženou nejnovější trasu, v které jsou i označené kontroly, má asi něco do sebe. …

Klučina, jak rychle se vynořil, taky rychle zase mizí. Prý už nabloudil asi 10 km... Hm, tak to je jasné, že jeho tempo musí být vražedné, jinak by to logicky nestihl.... Ovšem příjde mi vražedné až nějak moc. Snad dvojnásobné. Začínám propadat pocitu, že se dopředu posouvám jak kříženec slimáka s hlemýžděm. A navíc mě zrovna čeká ten nejstrašnější kopec celé trasy, stoupání na vrchol Jezeří. Mám pocit, že ten kopec snad nikdy neskončí....

(A přitom na GPS jsem od vyhlídky takový kousíček, ani ne cenťák!)

Poslední dobou mám vždy štěstí v neštěstí. Zrádnou odbočku k samotnému vrcholu neminu jen díky tomu, že se z ní borec právě vrací. „Dávej pozor, je to tam takové horolezecké, leze se tam po skále!“varuje mě dopředu. No potěš koště.

Automaticky tedy zamířím k nejvyšší skále a drápu se nahoru. Hm, hezký. Vědět to, tak si s sebou vezmu čelovku, navíc baterka po čtyřech hodinách svícení lehce skomírá, bohužel v této pustině už nikde nybylo dlouho osvětlené místo, kde bych si mohla baterie vyměnit. Vylézám na nějakou skálu, terén začíná nápadně připomínat Trojhoru, navíc ani nikde nevidím žádné odrazky natož kontrolu. Začínám vyděšeně pištět a beru zpátečku. Holt počkám, až někdo příjde, sama, navíc s baterkou, se do dalších nepředložených akcí pouštět nehodlám.

Mám štěstí, nečekám ani minutu. „Kudy to prosímtě lezeš?“ Ozve se pode mnou.

(Tak kolega říkal, že to tu je horolezecký, tak lezu, ne? Nechápu, čemu se diví)

Hm. A ono se nakonec žádné extrémní lezení nekonalo, „cesta“ vedla dole podél skal akorát přes pár větších balvanů, že jsem to i s baterkou v pohodě zvládla.

Z vyhlídky opět dolů (tentokrát už mi to ale moc neběží) a poté jak jinak než nahoru na další kopec, se zříceninou hradu Nový Žeberk.

Tak jestli jsem si myslela, jak bylo dobrodružné Jezeří, proti Žeberku to byl pouze slabý odvar.

Asi půl kilometru před hradem mě odrazky ženou dolů z téměř neschůdného svahu k potoku. Vzhledem k tomu, že se na jejich velikosti opravdu nešetřilo (mají vskutku obří rozměry 2x2 mm !) a navíc jsem ještě neměla nikde možnost vyměnit nyní už opravdu skoro vybité baterie ve svítilně, je cesta vskutku zajímavá. Přes potok pak skáču asi třikrát, netušíc, po kterém z jeho břehů mám dál pokračovat - odrazky prostě nikde nevidím...

Opravdu nepochopím, proč sem nemohli dát organizátoři ty velké papírové šipky, které byly jinak po celé trase.

Konečně se odsud vymotám a dojdu k rozcestí u hradu.

„Hej, tam si užiješ, já se tam motal asi půl hodiny.“ Zubí se na mě borec, který už si akci hrad očividně užil a peláší pryč.

Hm, a že bys mě třeba doprovodil, když už to tam znáš? No tak né, no.

Nejprve celkem sympatická pěšinka, na ní dokonce i jedna odrazka se brzy změní v nepropustnou džungli bez odrazek. A vím já asi kam? Nevím.

Kašlu na odrazky, zkoumám GPS, prostě se nějak proderu k hradu a tam už snad kontrolu najdu.

Hm. To jsem ovšem netušila, že hrad je proti takovým vetřelcům pojištěný a kolem dokola je obehnán hradními příkopy. Do příkopu bych se snad nějak skutálela, ovšem další cesta nahoru se pak jeví jako téměř kolmá stěna.... Do pr.

Sunu se zpátky ve snaze najít pěšinku s jednou odrazkou, z které jsem tak hloupě uhnula, místo toho se však zamotám v hustých křovinách, kudy jsem nikdy nešla.

Do prdele.

Noha se mi zachytí v ostružiní a do sousedního ostružíní spadnu hlavou. Au au.

Další moje myšlenkové pochody, ale i zvukové projevy jsou bohužel nepublikovatelné. Úplně bohatě stačí, že je slyšel Kosťa a to jsem si bláhově myslela, že jsem široko daleko sama.

Ovšem všechno zlé bývá i pro něco dobré. Kosťa, ač nevlastní GPS, bez problémů následuje pěšinku a během minutky mě dovede ke kontrole. Nojo, každej nemůže bejt tak blbej jako já, jak by k tomu ten svět přišel, žejo...

U penzionu v Pyšné (86.km) jsem asi o půl třetí ráno. Říkala jsem si, kdyby náhodou měli ještě otevřeno, že bych si snad ještě jednu polévku dala, ale už je všude tma.

Jak jsem si přes den říkala, jak mi to skvěle jde (že to bych mohla dát i 140), k večeru jsem slevila na 130, nyní už pochybuji o stodvaceti.Celkový průměr už mám jen něco málo přes 5 km/h, průměr posledních třiceti kilometrů už mi dokonce spadl pod pět. Ono ani tak nejde o ty kopce, ale když člověk na každou hodinu ztratí blouděním minimálně pět minut.... A navíc je ta trasa v reálu nějaká delší. GPS už mi ukazuje asi 93 km a téměř 4000 m+.

Přestože jsem doufala, že další kilometry by už nemusely být tolik kopcovité, až s tak velkým obratem k lepšímu jsem opravdu nepočítala. Sice občas nás lehce zpomalily trošku zarostlejší pěšinky (ale nebylo jich zas tolik), ale jinak dalších patnáct kilometrů vedlo z většiny z kopce, v horším případě po rovině.

Také jsem udělala moc dobře, že jsem se tady připojila ke skupince asi pěti účastníků (Ondra, Kosťa a další tři), sice jsme už ani z kopce neběželi, ale pohybovali jsem se celkem rozumným tempem , které mi vyhovovalo. A výhoda pospolitosti byla bezpochyby hlavně v tom, že jsem už nemusela řešit orientaci. Po osmdesátem kilometru mi to totiž už moc nejde.

Jediné, co mě lehce vytáčelo, byla skutečnost, že jsem celou dobu musela koukat na Ondru a ještě jednoho účastníka, kteří šli v tričku s krátkým rukávem , přestože prý podle Jirky bylo pouhých deset stupňů (podle mě tak pět) a byla mně z nich zima, a to i přesto, že bundu jsem si oblékala už v osm večer. Situace došla až tak daleko, že jsem začla cvakat zubama a musela jsem volky nevolky zastavit, abych si přioblékla ještě jedno triko s dlouhým rukávem, zatímco oni si vesele vykračovali v tričku až do rána!

(Teplého oblečení jsem s sebou měla dost, to bylo to hlavní, co jsem do baťůžku zabalila a proto se do něho také nic jiného nevešlo. Pro mě je snažší vydržet 24 hodin o hladu, než aby mi byla deset minut zima. )

S rozedněním vycházíme z lesa u vodní nádrže Kamenička a blížíme se magické hranici 100 km. Ovšem naše skupinka se během těch patnácti kilometrů lehce rozpadla, z pětice jsem zbyli pouze dva. Já a Kuba. Nebo chcete-li, Kuba a já.

Díky přívětivosti rozestupu vrstevnic v posledních hodinách se naše tempo stále drží malinko přes 5km/h, ovšem abychom zvládli těch 120, musíme tu pětku i nadále udržet.

A hned první kopec na Chlum (asi na 102. km) úspěšně usiluje o to, aby se nám to nepodařilo. Naštěstí jenom asi 250 metrů výškových, ale upravdu solidně prudkých. Už na ty stoupáky nemám sílu.

Poté mě ale moc potěší kontrola v Nové Vsi, o které jsem si myslela, že bude až ve vesnici a ona se zjeví asi kilometr před vesnicí. Však jsem si říkala, že aby mi na 106. km ukazovala GPS ujitých 115, že to už je trochu moc. 114 je oproti tomu uplně v pohodě :)

Do konce dvacetičtyřhodinovky nám zbývájí přesně tři hodiny. Nemohla jsem si snad přát hezčí závěr než romantickou pěšinu vinoucí se údolím Prunéřského potoka na zříceninu Hasištejn. (jediná moje menší výtka by byla ta, že od vody šla na můj vkus nechutná zima)

A k romantice si přidáme i špetku toho adrenalinu, když si včas nevšimneme, že značka přechází na druhý břeh potoka, a tak jsme asi o 200 metrů dále zdolávali potok po kluzkém stromě.

Což byla taky akce veselá. Kuba příjde ke stromu, že by po něm přešel... (nechci nic říkat, ale to fakt nedáš). Kuba se zkouší postavit (klouže, co?) ,Hele, já dělám slackline, ale... (vždyť říkám hned, že to nedáš). Takže šup do akce, Kuba obkročmo, já v sedě snožmo (obkročmo nějak nezvládám ten balanc). I tak jsem to lehce podcenila, kdo by to ale řekl, že i vsedě musí člověk držet rovnováhu? Nebo že bych překročila povolenou rychlost? V každém případě se najednou uprostřed potoka na stromě rozkývám dopředu dozadu jak kyvadlo, Kuba na mě kouká se zatajeným dechem, sázkaři by si mohli dávat sázky, jestli dolů spadnu dopředu po hlavě nebo dozadu na záda.

No naštěstí by nevyhráli ani jedni, ale měla jsem teda na mále.

(a jinak pro hnidopichy, kteří by chtěli žalovat, že jsem 200 metrů nedodržela trasu, úmyslné to opět nebylo, a potok byl v tomto místě celkem rovný, takže víc jak devatenáct metrů jsem určitě nezkrátila. A s tím jedním metrem z rána to je přesných dvacet. A na konci jsem ušla o 20 metrů víc, než jsem nahlásila, to jsem si přesně pohlídala :)

Dále už cesta pokračuje bez větších zádrhelů, když tedy neberu v potaz to, že mě pěkně bolí nohy, jsem unavená a nejradší bych se zhroutila do příkopu a spala. A taky mám šílenou žízeň. Až takovou, že se musím napít z Kubova camelu, a je mi úplně jedno, z jaký špinavý stoky tu vodu kde po cestě nabral. Ale řeknu vám, ta hadička, to je taky vynález! Voda neteče a neteče. A Kuba na mě: „Musíš to zkousnout a cucat.“ A ono nic (bodejť by taky jo, když buď jenom cucám nebo jenom koušu a spojit obojí se mi nějak nedaří)A taky se bojím, abych to náhodou neprokousla, žejo, vím já, co to vydrží?

Ještě poslední podpásovka příjde, když zjistíme, že do vsi Výsluní to je nejenom 2km délkových ale také 200 metrů výškových. (už bych si měla pamatovat, že všechny vesnice jsou tady prostě na kopcích!)Ale i tak, času máme ještě dost. Ve Výsluní (119,2 km) anuluju GPS, abych věděla jakou vzdálenost odsud ještě za posledních dvacet minut stihneme ujít. Nejdřív jsme si říkali, že by bylo takové pěkné skončit u rybníčka, ale když vidím, že nám u něho zbývá ještě deset minut času, říkám si, že by byla věčná škoda, o těch posledních 700 metrů přijít. Akorát říkám Kubovi, ať už moc nežene: o co míň ujdem, o to pak bude kratší cesta zpátky.

Zbývají asi dvě minuty do konce, naše kilometráž se zastavuje na 120,8 km, cíl splněn. Unavená, ale spokojená padám do trávy.

Místo „cíle“ nám vyšlo celkem pěkně (asi jako odměna za tolik zdolaných kilometrů), k žst. Výsluní to máme necelé dva kilometry po silnici mírně z kopce. Proležet tam na sluníčku třičtvrtě hodiny do odjezdu vlaku je ten nejmenší problém.

Těsně před odjezdem přichází Ivana, která dala skvělých 127,7 km. (znovu podotýkám, že podle GPS to bylo tak o 7-8 km více) Po cestě vlakem do Chomutova přistupují další účastníci, kteří zvládli přes sto km.

rybníček před cílem

 

v cíli :)

itinerář

Co říci závěrem. Trasa se mi moc líbila a převýšení mi nedělalo žádné problémy. I přesto si ale myslím (podobně jak už někdo na FB psal), že v ČR je horských stovek s velkým převýšením až moc a udělat pěknou atraktivní trasu lze i bez toho, aby nutně vedla do hor. Takže za sebe rozhodně budu radši, když příští Den cesty bude opět spíše v duchu těch Dnů cesty předešlých a povede zvlněnou krajinou s převýšením kolem 2500 metrů (na sto kilometrů). Protože takových stovek podle mě zas tolik není a nabídka by měla být co nejvíce pestrá....

Moc příjemně překvapilo opravdu dobré značení za padesátým kilometrem (s takovým značením jsem vůbec nepočítala), na druhou starnu ale byla škoda, že na dvou místech (Jezeří, Žeberk), kdy bylo značení nejvíc potřeba (trasa mimo jakékoliv cesty), dostatečné nebylo. A také bych se pro příště přimlouvala za GPX soubor aspoň jeden den dopředu. Ale co by člověk za padesátku startovného nechtěl....

Celkově akci hodnotím velmi kladně a určitě se zase někdy ráda zúčastním.