6. - 7. září 2019
 |
Nedá mi to a nejprve se s vámi musím podělit o zážitek, když jsem šla nakoupit pár zásob na cestu do Lídlu.
U pokladny stojí chlap a vozík má až po okraj plný reklamních letáků. ( jsem si myslela, že to je asi zaměstnanec a jde doplnit stojany) Tedy do té doby, než na něho začne prodavačka vyjeveně zírat: "No to snad nemyslíte vážně! To nám nemůžete vzít všechny letáky. Neřeknu, kdyby deset..." A chlap na to. "No já za to nemůžu, ale dcera má ve škole takovou soutěž, kdo přinese nejvíc papíru do sběru..."
Jak už píšu tradičně, na stovku Podyjím jsem se moc těšila, ovšem tentokrát zároveň musím i připsat, pouze do té doby, než jsem se začla zajímat o předpověď počasí. No to snad nemyslíte vážně, že má celou noc a celý den chcát?! Když já déšť opravdu nemusím. Začínám skoro litovat, že jsem nakonec nejela před čtrnácti dny na ŠPCH, tam bylo přes den hezky ( a do půlnoci, kdy přišla bouřka, bych byla v cíli). Jenže já už se po Hrádkách cítila nějaká unavená a potřebovala jsem od stovek trochu pauzu... Skutečnost, že např. týden po Rakovnické jsem celkem rychle uběhla Borovskou padesátku, zatímco týden po Hrádkách jsem při představě běžet padesátku jen protočila panenky ( možná kdyby tak 50 metrů), hovořila sama za sebe...
Přiznám se, že jsem ještě ve čtvrtek večer byla skoro rozhodnutá, že na Podyjí nepojedu. Copak jsem cvok, abych pobíhala 20 hodin v dešti? Nastydnu, budu z toho měsíc nemocná.... Nojo, jenže to zas mám sedět jak pecka doma? Když jsem živá, zdravá, už krásně odpočinutá... A doma jsem už seděla tři víkendy a mohla bych sedět další tři, protože na Den cesty se mi vůbec nechce (24 hodin na rovinaté trase už je na mě moc dlouhých) a Pradědovka už je zas hned týden před Podkrkonoším...
Co nadělám, tak já teda pojedu. Ono konec konců, když se z asi dvaceti předpovědí na internetu vybere ta nejoptimističtější, tak by vlastně ani vůbec pršet nemuselo...
Jak to pak vypadalo v reálu, tak mám dojem že i ta nejpesimističtější předpověď byla celkem chabá..
A hurá do vody.
Aneb tento pochod bych charakterizovala slovy "Všude voda" ( plus v noci všude myši).
Přestože jsem startovala až v druhé skupině běžců v jedenáct hodin večer, rozhodla jsem se jet z domu už o půl jedné a přijela jsem do Znojma už v pět, protože přece jen cesta je dlouhá a k autobusové ani vlakové dopravě nemám moc velkou důvěru. A jak už mi říkal Martin Čakrt, nestihnout před startem vypít alespoň dvě piva, to by mohlo vést k tragédii...
Na místě už ale potkávám první účastníky, kteří pojedou prvním autobusem a společně s Víťou a Milanem zajdeme do nedalekého Bowling baru na večeři. Zatímco oni zhruba po hodině a půl odchází na bus, já na místě zůstávám a pouze vystřídám své spolustolovníky - právě se sem řítí Míša s Danem, kteří také běží až v pozdější skupině. Ale navzdory celkem dlouhému času stráveném v hospodě jsem byla hodná holka a dala jsem si pouze mnou povolená tři piva. Zato večeře jsem zvládla skoro dvě. Míša totiž nějak nemohla a skoro třičtvrtinu svého jídla mi nechala. Myslím, že před tím marastem, který nás v noci čekal, bylo jen dobře se pořádně nažrat....
Závěrečné minuty příprav před odjezdem busu na start do Uherčic jako vždy uběhnou hrozně rychle a poté, co ještě na poslední chvíli Peter Lux zabrzdí řidiče, protože si na základně zapomněl čelovku (jako kdyby to se svým jménem nemohl zvládnout bez ní), můžeme vyjet.
Za třičtvrtě hodinky jsme v Uherčicích a čtvrt hodiny do startu klepeme kosu (respektive ti, co jsou v tričku klepou kosu, já si navlíkám bundu). Ještě si odskočím na malou, naštěstí na rozdíl od startu TŠ je tady možností habaděj. V jedenáct nás příjde Vítek Zahrádka odstartovat.
Rozbíhám se jako vždy pomalu a ani se nenaději, už jsou zase všichni běžci pryč. (hm, a to jsem si fandila, že jsem zase trochu rychlost natrénovala, když jsem třeba minulý týden dala 31 km za 3 hod. 21 min. A ono zase nic) No aspoň že mi neutekli Míša, Jaro a Peter. To už by mě asi kleplo...
Na to, jak jsem si připadala odpočinutě, tak se mi úplně dobře neběží, i když nejspíš to je hlavně tím, že mi je v bundě moc teplo. Ona není úplně slabá, navíc není vůbec prodyšná, a když na to příjde, ani v dešti nebude moc k užitku, protože není ani moc nepromokavá ( no jednoduše taková bunda úplně na hovno, ale co chcete za osm stovek, žejo), ale představa, že než si ji sundám a uložím do baťohu (kolem pasu se dát nedá, to vám snad musí být jasné, že bunda na hovno tam nebude držet), tak mi ostatní utečou a já budu poslední.. To se v ní radši upeču.
Naštěstí začíná pršet. Zatímco ostatní moc nadšeni nejsou, já zajásám, že konečně mi snad nebude vedro. I když řeknu vám, že jsem teda o té bundě měla lepší mínění a myslela jsem si, že promokne rychleji. Docela statečně vodě odolávala snad hodinu. Teprve někde za Frejnštejnem přestala izolovat teplo a začla příjemně chladit.
Už za deště odškrtáváme s Míšou první kontrolu na Grázlově vyhlídce a shodujeme se na tom, že fixy na náramku nemají v tomto počasí šanci vydržet, takže pro jistotu děláme křížky i do itineráře, který máme schovaný ve fólii. No, krapet to zdržuje...
A za celkem hustého deště běžíme dál většinou příjemnými lesními cestami k Frejštejnu. Absolvujeme pouze jedno menší zdržení, když se Míša náhle zastaví a sleduje něco na zemi. A jak se ukáže, Míša kouká na myš. "Jéé, myšička. A jak jí svítí očička." ( zajímalo by mě, jestli se takhle rozplývala i nad každou z těch dalších asi dvaceti myší, co jsme za noc ještě potkali...)
Prší prší, to nám prší,
z děr vylezly všechny myši
podívat se, co se děje,
že jim do pelechu leje...
A jsme u první adrenalinové vložky - kolečka kolem zříceniny Frejštejn. Hm. Kolikrát jsem tudy šla? Čtyřikrát. Kolikrát jsem se tady zamotala.? Ano, taky čtyřikrát. Aniž bychom vystoupaly nahoru ke kontrole u pomníku, nějak se stalo, že najednou klesáme hradem směrem dolů ... A do toho se kolem hradu nesmyslně motají Jaro s Peterem, kříčíc "tož tady někde v té zřícenině ta kontrola musí být, ne?" Tak s nimi by to člověk při hledání cesty taky úplně nevyhrál, naštěstí se brzy zorientujeme i bez jejich "pomoci".
 |
| Frejštejn za světla |
 |
 |
Naštěstí není rovina jako rovina, posledních 2,7 km ke kontrole mají do nudy rozhodně daleko. Však poznámka v itineráři "bývalá cesta, dnes prales" tam není pro srandu králíkům..
Cožpak o to, prales by zas tak nevadil, horší je, že v tom pralese není často vidět ta bývalá cesta. A odrazky jsou zde celkem sporadicky. Jestli v tom dešti popadaly...
Na normálních cestách by to nijak nevadilo, však mám v GPS nahranou trasu, jenže bohužel v této buši poznat, jestli cesta vede potokem, nebo ve svahu pět metrů nad ním je zhola nemožné.... Ono se nedá podle GPS ani s jistotou určit, jestli zrovna vede po pravém či levém břehu. Asi dvakrát fakt tápu, kudy dál ( nebylo by lepší počkat na ostatní?) Nebo, moment, není ta pěšina támhle nahoře? A už se drápu kolmo nahoru do srázu. Výstup mi navíc znesnadňuje všudypřítomné kluzké bláto, jinak než zapojit i přední pohon se to nedá. A pěšina žádná, sakra, ona fakt vedla tím potokem! Hm, a nevíte náhodou jak to mám teď sejít dolů? Asi jedině po zadku. No to budu vypadat jak prase...
Ale tenhle pochod byl takový celý ve znamení prasete. Jak jsem se později dozvěděla, Johnny srazil při cestě na start prase, účastníci se předháněli, kdo bude v cíli vypadat jako největší prase...
Doufám tedy, že jsem tuto pomyslnou soutěž vyhrála já.
Těch slavných 2,7 km mi trvalo snad třičtvrtě hodiny.
Hm, a teď se mám v hospodě nějak civilizovaně najíst, když mi z rukou odkapává bahno. Tak, civilizovaný člověk by se šel umýt, že, ale kdepak já ( takové zdržování!). Když se to otře do bundy a kalhot, tak to bude rychlejší.... ( však v tom dešti, který stále nepřestává, se to vypere, ne?)
Je trošku zvláštní si už po 18-ti km sedat v restauraci k polévce, ale nakonec těch asi 12 minut pauzy celkem bodne. Akorát lituji, že u sebe nemám neochucenou vodu, kterou bych horkou polévku zchladila. Ono se sice říká, že na stovce člověk sežere všechno, ale přeci jenom vývar s pomerančovou příchutí a bublinkami mě úplně neláká...
Škoda, abych vyšla ven a trochu do něho nechala napršet, mě zrovna nenapadlo. Tak jsem musela dvě, tři minuty počkat.
Ještě další asi jeden kilometr vede po celkem adrenalinové pěšině ve svahu nad Dyjí. Tady už sice není bývalá cesta, ale současná, i prales se rozestoupil, ovšem už přes dvě hodiny trvající déšť proměnil pěšinu v slušné kluziště. Zvlášť šikmé úseky vedoucí těsně nad srázy nad řekou jsou opravdová lahůdka. Tak co, přejdu, nebo žuchnu dolů? Vidím to tak padesát na padesát. Je až s podivem, že v konečných statistikách závodu nebyl evidován žádný utopenec.... ( když tedy nepočítám ty ve skle)
Co bylo ale zajímavé, že mě to tady hrozně bavilo. Ona celá ta noční cesta v neustávajícím dešti a všudypřítomném blátě a vodě ( a myším) byla tak bláznivá, že ani jinak než s humorem brát nešla, jinak by se z toho jeden zbláznil.
Stoupám k zřícenině bašty hradu Cornštejn a déšť se pro zpestření mění v průtrž mračen . Připadám si fakt jak magor v takovéhle noci tady lítat a snažit se nepíšící fixou udělat čárku na promočený náramek... ( marně, jistě) Ale ono mě to fakt baví. Nejspíš proto, že pěkný magor opravdu jsem.
Protože koho jiného než magora může napadnout, že bude počítat myši? Ale když ono jich tady bylo tolik.... Přišlo mi to úplně jak v tom songu od Kabátů, jen s trochu pozměněným zvířátkem...
Jdu vám takhle po lese,
najednou první myš,
jen se na mě podívala,
hned se začla smát.
I když, aby to bylo přesné, nevím, jestli se ty myši smály. Zato se jím ve světle čelovky vždy nádherně rozsvítila kukadla...
Jdu vám takhle po lese,
najednou druhá myš,
jen se na mě podívala,
očičkama zablikala.
A také jsem občas chodila po poli. Ale vlastně jsem moc nechodila, ale běhala...
Běžím vám takhle po poli,
najednou třetí myš,
jen se na mě podívala,
očičkama zablikala.
A také jsem lezla na hrady. Po Frejštejně to byl Cornštejn a vzápětí také Bítov...
Lezu vám takhle ku hradu,
najednou čtvrtá myš,
jen se na mě podívala,
očičkama zablikala.
A taky sem tam po silnicích...
Pádím vám takhle po silnici,
najednou pátá myš,
jen se na mě podívala,
očičkama zablikala.
A myslím, že to by už mohlo stačit, protože
Copak jsem tady já
pro srandu myším?!
Všechny je sežeru!
Ať za to visím!
No dobrá, tak zase chvíli trochu vážněji.
( no to už se vidím)
Krom myší jsem potkala taky jednoho mloka skvrnitého. ( i když se mně pár tupců v cíli snažilo namluvit, že to byl čolek, což jsem ostatně nejprve tvrdila i já:) )
Měl teda celkem kliku, protože to bylo v seběhu a jen tak tak, že nebylo po mlokovi... Dan mě pak tvrdil, že jednoho taky málem rozdupl. Tak jestli to byl ten stejný, tak neměl jen "celkem kliku", ale spíš "z prdele kliku"...
Stejně tak, jak na TŠ jsem úplně ožila po pomalém úseku přes Kralický Sněžník, tady jsem také úplně ožila po pomalém úseku kolem Chmelnice. V kolečku kolem hradu Bítov najednou vybíhám i mírné kopce, že si říkám "neblbni holka, ses zbláznila"? Ale aspoň se díky svižnému tempu nemusím bát, že by mně v komplet promáchaných věcech byla zima. Naštěstí je asi kolem třinácti stupňů a ani k ránu se nijak výrazně neochlazovalo.
 |
| Bítov za světla |
 |
Nyní už rychlými běhatelnými cestami pokračuji do Chvalatic, kde je v přístřešku první tajná kontrola a zároveň báječná občerstvovačka. Po dlouhé době z většiny o samotě zde také potkávám celkem dost chodců z prvního autobusu.Vydržím se tu cpát skoro čtvrt hodiny, prostě na tu slotu venku je potřeba pořádně doplnit energii. Ani snad nemusím dodávat, že stále prší (když tedy zrovna neleje jak z konve).
 |
| jedna aktuální z trasy - na kontrole |
Trasa až do Vranova je opět hodně rovinatá a běhavá... Abych se tady ale úplně nenudila, přeběhne kousek přede mnou přes cestu prase. ( je tedy pravda, že v té mlze jsem tvora nebyla schopná s jistotou identifikovat, ale bylo to tak velké a tak to dupalo, že jedinou další možností byl medvěd. A ti tady snad nejsou....) Naštěstí rychle zmizelo v houští a stejně jako já o žádné intimnosti neprojevilo zájem. I tak jsem ale byla podělaná strachy.
Rovin je tu na mě zvláště ke konci až moc, zejména vydržet klusat asi dvoukilometrový silniční úsek před Vranovskou přehradou už je docela na morál. Stejně jako loni, i letos mi v těchto místech začíná svítat, je krátce po šesté ráno. A zázraky se dějí. Věřte tomu nebo ne, ale po sedmi hodinách konečně přestává pršet.
Jsem moc ráda za možnost startovat až v jedenáct, protože díky tomu si můžu užívat malebné okolí Vranova s četnými výhledy a vyhlídkami, ať už např. na Vranovskou přehradu, nebo na Vranovský zámek ( v tom pošmournu tedy přesněji na kousek přehrady a kousek zámku) už za světla.. Ale zase něco málo vidět bylo, nebyly to jen vyhlídky na velký kulový, jak Johnny dopředu na fb strašil...
A po dlouhé rovině konečně začly nějaké kopečky. Sice tedy samé takové pidikopečky na zámek a vyhlídky nad městem, ale přesně takové mi vyhovují.
Jen bych už ráda taky někoho dohnala. V tom dešti letos všichni nějak chvátali, loni jsem byla u Vranovské přehrady o čtvrt hodiny déle a přitom závodníků z prvního autobusu jsem předběhla více.
 |
| Vranovská přehrada |
 |
| Claryho kříž |
 |
| Vyhlídka na zámek |
 |
| Zámek |
 |
| Houpací lávka u Vranova |
Hm, ovšem je mi potom nějak blbě. ( i když těžko říct, jestli je opravdu na vině chvatná konzumace za chůze) Ono mně úplně nesedl už utopenec ve Chvalaticích, že jsem ho cítila až do Vranova, majonéza a kyselé okurky v bagetě tomu dodaly korunu ... Tenhle úsek z Vranova ke kontrole Na Keplech je asi nějaký prokletý ( nebo je prokletá ta bageta), loni mně přesně tady taky začlo bejt blbě a pak jsem se defacto zbytkem pochodu problila až do cíle....
No jestli se historie hodlá opakovat, tak to potěš. Do kopce k Ledovým slujím lezu podobně neutěšeným tempem jak loni...
Tam se to ale tentokrát naštěstí úplně zlomí, a jak moje nohy zaznamenají přechod na rovinu a navíc moc pěkné zvlněné trailové pěšinky skalní krajinou, automaticky začnou popobíhat a od vyhlídky Obelisk u Ledových slují už zase klušu úplně v pohodě a utopenec v mém břiše přestává ožívat a mít potřebu drát se ven na povrch....
Tak zřejmě jenom přechodná ranní krize... I tak si radši na občerstvovačce rozhodnu čtvrt hodiny odpočinout, od kontroly ve Chvalaticích jsem se defacto nezastavila. A ono stejně, než to tady trochu vyjím, tak to akorát tu čtvrt hodinu zabere. A jak Magda praví, lepší se tady pořádně nažrat, protože Johnnyho střet s prasetem a následkem toho nepojízdné auto prý ohrozilo zásobování kontrol, takže není tak jisté, jestli ještě někde nějaké jídlo bude....
Doufám, že mi zas nebude blbě. Toho rizota jsem se teda docela nacpala...
Ale běží se zas celkem dobře, energie mám dost. ( abych taky neměla, když furt jen žeru)
Po odbočce ke kontrole na Hardeggské vyhlídce zklesám dolů do rakouského městečka Hardegg, jemuž dominuje hrad stejného názvu. Však abychom si výhled na tento hrad užili ze všech možných úhlů, než odsud můžeme pokračovat dál, kroužíme kolem dokola městečka jak holubi... A aby toho nebylo málo, Johnny letos objevil ještě jednu novou vyhlídku na hrad, přes kterou se v předešlých ročnících nešlo. No jen si to představte, pouhých sto metrů zacházky a zbrusu nový úhel pohledu! No nekup to...
Ve skutečnosti však procházka Hardeggem nebyla až zas tak idylická, jak by se mohlo zdát...
Vše začíná tím, když mi na kluzkém dřevěném mostě přes Dyji ujede noha. Sice jsem to zvládla vyrovnat a nic se nestalo, ovšem z představy, že jsem tam málem hodila záda, ve mně pěkně hrklo. Od této chvíle se po všem kluzkém raději pohybuji rychlostí stařečka nad hrobem....
Vyškrábu se k první romantické vyhlídce na Hardegg ( ten výstup a mé funění mi už tak romantický nepříjdou), kde je sice papírové značení kontroly, ale kleště nikde. Hm. A jak já si to tady asi vyfotím, když foťák nemám... Asi půl minuty hrabu v trávě kolem, jestli kleště někam nezapadly, další půl minuty dumám, jestli by to přece jen nešlo nějak vyfotit i bez foťáku ( třeba mrknutím oka), ale asi ne. Nemá smysl na nikoho čekat, musím pokračovat dál. Jen doufám, že ty kleště tady někde nebyly a já si jich nevšimla ...
Přesunu se asi sto metrů k další vyhlídce na Hardegg a oddechnu si, když zjistím, že tady už kleště jsou. Předčasně, jistě. Nemám totiž potřebnou sílu, abych zvládla kleštěmi náramek procvaknout, jde to strašně ztuha ( ne nadarmo se mi jeden spolužák na střední smál, že takovou sílu, jako mám já, měl on, když mu byly dva roky). Nakonec se mi aspoň podaří na náramku vytvořit slabý obrys srdíčka, bude to holt muset stačit...
 |
| Hardeggská vyhlídka |
 |
| Hardegg |
Pomalu zklesám prudký sešup zpět do Hardeggu ( poněkud to klouže) a pokračuji dále do kopce směrem k Národnímu domu a dále k vyhlídce Hennerweg. Dost ale bylo již kochání se pohledem na městečko se středověkým hradem, další vyhlídky počínaje touto nám pro změnu dopřejí obdivovat (pokud tedy je přes mlhu zrovna obdivovat co) romantické zákruty řeky Dyje, klikatící se jak had hluboko pod námi, a svým tokem vytvářející jedinečné, nikdy se neopakující obrazy.
S nostalgií vzpomínám na první ročník, kdy místo klasického odškrtávání kontrol jsme po trase odpovídali na otázky kvízu ( to bylo něco pro běžce!) a jedna ze záludných otázek zněla: Jakému písmenu se zde podobá tok řeky?
No jistě, a dnes místo toho zase ty neromantické, přízemní kleště, kterými ten náramek prostě neprocvaknu, ani kdybych se podělala. ( na Hennerwegu mám ale štěstí, doháním zde "siláka" z prvního busu, který mi náramek procvakne jak malinu)
Bohužel o pár "pater" níže, u jeskyně Einsiedlerhohle na břehu Dyje,už jsem zase sama ( co závodníkovi přebývalo na síle, to mu bohužel chybělo na rychlosti a z kopce jsem mu utekla raz dva). A zase ty kleště, jak jinak. Tentokrát mi už nějak nejde ani vyrýt ten obrys. Zkouším místo náramku procvaknout itinerář, ten je slabší. No bomba. Kleště se v mokrém papíru kousnou a nejde vyndat ani papír, ani otevřít kleště. No, mám já tohle zapotřebí???? Místo abych honila Mirku, tak se tady budu pět minut s prominutím srát s podělanejma kleštěma....
Nasupeně odtrhnu kleště i s kusem itineráře. No konečně se mi je podaří otevřít. Takže následuje pokus číslo dva....
Příště bych prosila nějaké kleštičky pro kojence. Nebo žádné, to bude úplně nejlepší.
Nyní následuje pro mě snad nejhezčí úsek trasy, asi 8 km po rakouské Thayatalweg (cesta údolím Dyje) po břehu, většinou v těsné blízkosti řeky. Po předešlých kopečkách přes jeskyně a vyhlídky vede tato část po úplné rovině, takže se ještě snažím z většiny klusat ( tedy kromě úseků přes mokré kameny a kořeny, ty jsou o ústa i při chůzi). Na předešlých kilometrech mi rychlost bohužel nějak poklesla ( hlavně kvůli podělaným kleštím, že), hodilo by se zas něco nahnat....
S příchodem dopoledne se celkem oteplilo a navíc stále ještě neprší. Což má za následek to, že bunda mi už skoro úplně uschla a při téměř souvislém klusu mi v ní začíná být hnusný hic. Ona přece jen to je bunda tak do sedmi, osmi stupňů a teď může být tak patnáct. Jenže jsem ji vzala, že byla jediná "nepromokavá", co mám ...
Bohužel jsem nějaká líná, abych si ji sundala. ( Tolik námahy! Bohatě stačí, že se namáhám tím, že běžím) A měla bych pak moc těžký baťoh...
Tudíž zatímco ostatní na příchod dalšího deště svorně nadávali, já, stejně jako s příchodem deště na začátku závodu, zavýsknu radostí. Jen škoda, že jsem si nevzala nějakou promokavější bundu, v téhle zas abych hodinu čekala, než promokne. A oproti noci prší nějak málo.
Ale i tak se hned cítím lépe.
 |
| Podél Dyje |
 |
 |
U hradu je tajná občerstvovačka ( která nebyla vůbec tajná, protože nám o ní na předešlé kontrole řekli). A konečně tady doháním Zuzku.
Hele. A burčák tu mají, jsem nějak dlouho neměla žádný alkohol. Jen na poslední chvíli radši vrátím zpět kyselou okurku, kterou jsem už měla v ruce a místo u utopenců raději "zakotvím" poblíž talíře s chlebem a sekanou. Některé kombinace není úplně rozumné pokoušet.
Rychle se občerstvím a po deseti minutách frčím dál. Mirka prý odešla před deseti minutami, to za pokus stojí.
 |
| aktuální foto - radost z další obžerstvovačky |
 |
| Hrad Kaja |
Stále Rakouskem, pozvolným stoupáním směřuji k šibenici Galgen. Stále prší, bunda utěšeně promoká, takže můžu do kopce hezky valit, aniž bych si při tom připadala jak klobása na grilu.
A poté zas pozvolným klesaním zpět na hranici s ČR. Akce "přejeté prase" se bohužel podepsala i na značení ( lépe řečeno neznačení) tohoto úseku, s naklikanou trasou v GPS tady ale nemám nejmenší problém.
Překročení hranice zpět do naší vlasti je pozitivní na každém pochodě, který vede i pohraničím, a na této stovce tomu není jinak. Navíc po vcelku monotónní lesní cestě od hradu Kaja se konečně krajina otevírá. Zvlášť pohled na donekonečna se ubírající řady keříků obsypaných bílými i modrými bobulemi přináší člověku klid a mír na duši. I kdyby se na posledních dvaceti kilometrech cokoliv podělalo, hlady tady nezhebnu.
 |
| Vinice ( v trochu utěšenějším počasí) |
 |
Po deseti minutách pokračuji dále, Mirka se také akorát zvedá od stolu...
Takže teď honem. Po výměně ponožek se fakt cítím fajn.
Vlastním značením (lépe řečeno tím, co z něho po celonočním dešti zbylo) vystoupám přes "skálu" zpět na Fládnickou cestu. Sakra, hlavně se tady nezamotat...
Potom už je to zase většinou rovina nebo z kopce, popobíhám k vyhlídce Devět Mlýnů, valím to dolů k Judexovu mlýnu, snažím se aspoň z poloviny odcupitat nekonečnou rovinu pod stoupání na Salsfieldův kámen ...
Bohužel, čím slušnější tempo vyvíjím, tím mi je větší vedro. Už totiž zase neprší. A už dlouho neprší... Ta bunda, to byl fakt tah. Normální oblečení, když je mokré, tak chladí, ale tahle bunda ne, ta prostě hřeje i mokrá. ( i když dost možná díky tomu mi ale v noci nebyla vůbec zima) Ne, to se nedá vydržet. Většině lidem byla na tomto pochodě zima, já se tady pekla zaživa.
Vůbec se mi nechce, ale ve stoupání už to vážně nedávám ... Zastavuji a cpu tu promáchanou, snad kilo vážící oslizlost do baťohu.
Je ale pravda, že jsem se s tím kopcem vůbec nepárala. ( konečně první trochu větší a prudší kopec) Závodníka, kterého zde doháním, nechávám záhy hluboko pod sebou.
Bohužel, seběhy už taková paráda nejsou. Ono by to člověk neřekl, ale na téhle stovce je i relativně dost technických úseků (téměř všechny seběhy z vyhlídek a zřícenin), i když naštěstí jsou vždy krátké. Sice náročnost terénu není až taková jako např. na Kralickém Sněžníku, ale i za sucha bych zde musela sbíhat dost opatrně... A sucho pochopitelně není. Všude samé kluzké kameny, kořeny a bláto. A tak zatímco do kopců na vyhlídky to valím, dolů spíš chodím...
Naštěstí jsem za chvilku dole. A pak už mě zase čeká pohodlná cesta nejprve do Konic, a poté znovu přes vinice ( s odbočkou ke kontrole na Špaldově vyhlídce) a konečně z kopce dolů do Znojma.
Abychom to neměli úplně jednoduché, musíme tady vylézt ještě na další tři pidikopečky ( ke znojemskému hradu, k Eliášově kapli a nakonec zpět nahoru do centra), ale díky euforii z blížícího se cíle to jde úplně samo. Až tedy na ty sešupy, že. Četnost kluzkých šutrů zde dosahuje vrcholu, přestože bych si ještě ráda zaběhala, scházím rychlostí raněného hlemýždě....
Tak aspoň se ještě proběhnu těch posledních 300 metrů po ulicích do cíle.
A je to. S časem 18 hod. 29 min. (2. žena) jsem celkem spokojená, přestože můj dva roky starý rekord zde je 17:46. Ale tenkrát bylo slunečno a sucho, takže seběhy se daly lépe sbíhat a stezka u Chmelnice byla ještě značenou cestou a ne nynějším pralesem.
( Ale hlavně jsem nebyla tak žravá. Letos jsem na občerstvovačkách strávila kolem hodiny, tenkrát to bylo tak půl.)
A co napsat závěrem? Moc jsem se bála deště, ale nakonec běžet v dešti vlastně nebylo nijak hrozné. A znovu jsem se přesvědčila, že tahle stovka má pro mě jednu z nejkrásnějších tras, a nic moc na tom nedokáže změnit ani to ne úplně dokonalé počasí. Občerstvovačky byly skvělé, značení sice trochu horší, ale když mám staženou trasu, tak mi to nijak nevadí ( asi třikrát jsem si zaběhla kolem sto metrů).
Takže díky moc, a já se zas vrátím....
 |
| v cíli |
 |
| společné foto z cíle |
 |
| Znojmo (v trochu lepším počasí) |
 |
 |
