Mukařovská stovka

asi 116 km (plus asi 3 km navíc) / 2800 m+, 19 hod. 5 min.

20- 21.7.2018

Nad tím, jestli jet či nejet na Mukařovskou stovku, jsem váhala až do poslední chvíle.

Mukařovská stovka se totiž koná týden před Týnišťskými šlápotami a já si opravdu nejsem jistá, zda dvě stovky po sobě zvládnu.... (sice jsem to už trénovala na Rakovnické a na LUMu, které jsem opravdu zvládla celkem v pohodě – jenže člověk nikdy neví - co když to byla právě ta jedna výjimka, která potvrzuje pravidlo, že takové blbosti se dělat nemají?)

Jenže trasa se mi moc líbila a říkala jsem si, že by mi mohla sedět (rozumějte – žádné šílené kopce jako v Beskydech) a navíc ať jsem přemýšlela, jak chtěla, žádný stejně hodnotný, natožpak lepší program na víkend jsem vymyslet nedokázala. Co také může být o prázdninách zábavnějšího než chodit jednu stovku za druhou, žejo ? :)

Navíc má být krásně počasí. Sluníčko, teplíčko.

(běžný smrtelník nechť si to tady prosím přebere jako hic na chcípnutí)

A ta trasa je vážně nádherná. A dokonce ji i z naprosté většiny znám. Akorát mi nic moc něříká prvních asi 35 km (když tedy pominu fakt, že v Kostelci u Křížků bydlí Hynek Podivín), ale např. Jílové, Třeštibok, Petrov i Posázavskou stezku si už matně vybavuji – sice je tomu hodně dávno – z nějaké Pražské stovky kolem roku 2011... Přes Kamenný přívoz vlastně vedl i Povidlový koláč. No a Grybla, Těptín, Pyšely, Čerčany, Lštění, Stará Dubá, Chocerady – tak to je přece – i když ne úplně přesně – trasa v protisměru nezapomenutelné loňské pražské stomílovky. A nakonec? Chlum, Ondřejov, Zvánovický potok, Holý vrch, Kaménka? Tady už to znám skoro stejně dobře jako doma, vzhledem k tomu, že jsem měla to potěšení tato místa navštívit na obou ročnících stovky Z Dubče do Dubče...

Z trasy jsem byla tak nadšená, že jsem jejím studováním strávila asi tři hodiny a za tu dobu jsem se ji naučila nazpaměť jako básničku.

Tudíž jsem celkem s nervozitou čekala na oficální verzi trasy (tahle totiž byla předběžná) a modlila jsem se, aby si to Filip na poslední chvíli ještě nerozmyslel a nevedl trasu nakonec úplně někam jinam....

Naštěstí změny byly opravdu minimální. Jediná větší byla ta, že se nepůjde přes Čejchanův hrádek.

(Hm, že by tam už Filip nestihl vylézt s kontrolou? Protože tomu, že nám chce usnadnit trasu a ubrat převýšení, se mi nějak nechce věřit.)

Z Náchoda jedu do Prahy a z Prahy do Mukařova mě sveze Jirka s Renčou. Vzhledem k tomu, že jak se dostat na k nim domů už vím, ani se nenamáhám si doma vyhledávat spoje....

Teprve když přede mnou na Černém mostě zastaví dvěstěčtyřicítka, která jezdí do Měcholup, všimnu si na zastávce cedule: Linka 240 jede objížďkou.. Pro spojení do zastávek... ,prosím využijte.... Víc přečíst nestihnu, protože jinak by mně linka ujela. Tak to bude veselé. No, snad to alespoň pojede někam tím směrem a zbytek dojdu..... (Praha je malá, ne? :) )

No jo, fakt to jede bůhvíkam. Jsem chtěla jet do Prahy a přitom jedu z Prahy ven: Dubeč, Běchovice, Koloděje … (Hele že by mě to třeba dovezlo rovnou až do Mukařova? :)

Tak né, už se to vrací, no vida, ono to po třičtvrtě hodině možná i do těch Měcholup dojede....

Akorát se tedy radši přesouvám blíže k východu, v případě že by mezi nás zavítal revizor, abych mohla co nejrychleji zdrhnout. Nejsem si totiž jistá, jestli když půlhodinová trasa trvá třičtvrtě hodiny, tak i půlhodinová jízdenka platí tričtvrtěhodiny. (i když logické by to bylo, že...)

Do Mukařova přijíždíme krátce před osmou.

A já jsem pořád říkala, že to je nějak pozdě, že to se do deseti nic nestihne (chápejte: nic se vypít nestihne) a že se mohlo jet dřív. A taky že na má slova došlo.

Jdeme do hospody u kostela, kam postupně dorážejí i další kamarádi. Eda, Ivana, Olaf, Lída... Mám z náročného cestování po Praze nějaký hlad a tak si výjimečně objednávám večeři. (jindy těsne před stovkou nejím nic, maximálně nějakou bagetu nebo polévku) Ale říkám si, že když si dám přírodní steak s rýží, tak tím přeci nic nezkazím.....

Nojo... Jenže. To by jednak museli tu rýži mít.... Ale smažené hranolky jsem riskovat nechtěla, tak jsem si řekla jenom o chleba.....A druhak by k tomu steaku nesmělo být spousta té dobré šťávy.... A jak jsem samotný steak s chlebem snědla rychleji než Jirka, který měl navíc americké brambory, tak jsem nechtěla hladově koukat do jeho talíře (a chleba mi zbylo dost), tak jsem začala pojídat zbylé krajíčky chleba a namáčet si je do toho mastného kuřecího sosu. Až jsem celý košíček chlebů snědla a ten sos celý vysosala.

A jak nebylo moc času, zapila jsem to jen třemi pivy (a z toho ještě bylo jedno malé!), což bylo prostě málo.

A stejně jsme přišli na prezenci pozdě. (že jsem se skoro bála, že budem diskvalifikováni ještě před startem) Přesně za deset minut deset, prosím! Když končila o půl desáté a v deset byl start.

A také jsme tím prošvihli proslov k trati.

Já se ovšem nejvíce divím, že jsem si za těch pět minut stihla sbalit, aniž by mi pak na trase něco chybělo. I když asi to bude tím, že jsem s sebou vlastně skoro nic nepotřebovala. Itinerář a kartu s kontrolami, pěněženku, mobil, baterku, 3 náhradní baterie, půllitrovku vody.

Akorát na WC jsem si už nestihla odskočit. Ale to naštěstí nebyl zas takový problém. Asi deset běžců mi během chvilky uteklo a třicet chodců zůstalo daleko za mnou. Během deseti minut jsem měla les sama pro sebe.

v hospodě před startem

1. úsek, Mukařov – Struhařovský rybník, 21 km

Na třetím kilometru (Vojkov, hájovna) má být první kontrola.

No, já jsem přeběhla i ten rozcestník, natož abych viděla kontrolu – i když ona na něm stejně nebyla. To už ke mně ale jde v protisměru Lída ještě s jedním běžcem, a oba se snaží na rozcestníku marně najít to, co na něm není..... Lída pak volá Filipovi a ten nám říká, že kontrola je kousek dál v přístřešku.

(Což, jak nyní zjišťuji, je napsáno i v itineráří. To je vážně zvláštní. Skoro bych přísahala na to, že v té chvíli to v něm nebylo.)

Dál běžíme s Lídou spolu. Lída se mi chlubí, jak už stihla otestovat odolnost svého nového telefonu, když zakopla a letěla k zemi.

Když se na ni koukám a vidím, jak běží, zírajíc do displeje telefonu před sebou (místo aby koukala pod nohy), a hypnotizuje naklikanou čáru, aby ji snad někam neutekla :), tak se tomu vůbec nedivím.... I když já mám co říkat, já už jsem při keškování předvedla několik „šipek“ úplně ze stejného důvodu. Jenže při keškování do GPS civět musím – tam žádná značená cesta ke keši nevede, zatímco, jak Lídě vysvětluju, tady je trasa jednak z většiny vedená po turistických značkách a druhak je ještě letos opravdu perfektně značená reflexkami a šipkami, že se zabloudit skoro ani nedá. Vysvětluju Lídě, že je potřeba v první řadě hlídat značky , pouze v případě, že dlouho značku neuvídí, nebo na rozcestí nebude šipka, tak pak teprve je dobré se podívat do mobilu....

Dává mobil do kapsy jen hodně neochotně.

Tak jí aspoň slibuji, že budu trasu taky hlídat a nenechám ji seběhnout někam mimo.

V Klokočné máme problém najít druhou kontrolu. Tentokrát pro změnu volám Filipovi já. Aha, tak až za vesnicí. (ale to opravdu v itineráři napsané nebylo)

Prvních dvacet kilometrů vede skoro úplně po rovině, občas lesem, občas polemi, přes pár vesniček a je tady i docela dost asfaltu a nic moc zajímavého. Ale tady na začátku mi to nijak nevadí. Elánu je ještě dost (u Lídy bych řekla až moc – a vidím, že mi nechce moc věřit, že když teď má chuť běžet i do kopce, za 100 km by to mohlo být jinak...:) ) a jak si celou dobu povídáme, cesta nám rychle ubíhá. Možná i díky tomu na jednom rozcestí přehlédnu odrazku a zaběhneme si tak asi 200 metrů špatně. Naštěstí jsem ale už navyklá zhruba každých 200 metrů koutkem oka do GPS mrknout.

Cesta by vlastně ubíhala uplně idylicky, nebýt toho, že asi od patnáctého kilometru začínám pociťovat, že moje trávicí soustava není úplně nadšena z toho, co jsem ji naservírovala dnes při večeři. Aneb řečeno bez obalu: Při každém rychlejším pohybu mám obavu, že se podělám. (A že těch rychlejších pohybů je při běhu docela dost!)

A nakonec k tomu opravdu dojde. Klika, že jsem před tím stihla odskočit z cesty a svlíknout si gatě. Ovšem vzhledem k tomu, že mi mezitím Lída pochopitelně utekla a já pak musím vyvíjet ještě rychlejší pohyby, abych ji dohnala, jsem za chvíli pocitově zpátky tam, kde jsem byla před tím...

Hm, tak dnešní noc bude zajímavá. Že já si místo toho sosu radši nedala pět piv.

Na 21. km na nás čeká Olaf a první občerstvovací kontrola. Koukám, že máme rychlost 7,3 km/h. Na to, že defacto pořád běžíme a je to po rovině, mi to příjde nějak málo - na Červenokostelecké jsem měla nějakých 8 km/h a to tam byl v cestě Žaltman.... Docela by mě zajímalo, jestli to je tím, že tady to neznám, nebo jestli jsem ještě z té předešlé stovky unavená.....

Vzhledem k tomu, že jsme zhruba v půlce noci, rozhodnu se vyměnit si baterky v baterce (do rána by nevydržely a pak nebude kde). Pořádně se napít, najíst... Nijak nespěchám, protože jsem si myslela, že Lída chvíli pobyde....

Aha, tak nepobyde. Než stihnu zaregistrovat, že už jde napřed a spakovat své věci, uteče snad pět minut. Ale zase je pravda, že jak jsem si na kontrole deset minut odpočinula, vyběhnu pak další jeden a půl kilometru do kopce jako nic.

Štěstí, že mě Lída nevidí, celou cestu se ji totiž snažím přesvědčit, že vybíhat kopce na stovce je v naší výkonnostní úrovni kolosální blbost.

2. úsek, Struhařovský rybník – Petrov, 42.km

A cesta ubíhá idylicky dále (tentokrát do houští v jednom místě odskakujeme pro změnu obě dvě), dál a dál, stále celkem po rovině až do Jílového. Nojo. Neznala jsem tento úsek před tím a přiznám se, že celkem žádný dojem ve mně nezůstal ani po jeho projití.

Z Jílového ale začala být trasa moc pěkná a zajímavá. Především přibyly kopečky – ale většinou ty malé krátké, které já moc ráda, a trasa už se mi moc líbila a užívala jsem si ji až do konce.

Z Jílového (tedy po tom, co v městečku hodíme další, asi 200 m dlouhý minikufr) stoupáme na kopec s rozhlednou Pepř. To bylo opravdu moc pěkné, po těch třiceti kilometrech běhu po rovině, pro změnu jít do kopce. A na rozhlednu jsme po točitém schodišti vylítly tak rychle, že se mi na posledním schodě najednou tak zamotala hlava, že nebýt na rozhledně zábradlí, tak jsem mohla být dole dokonce ještě rychleji, ovšem už v trochu pozměněném skupenství.....

Hm, ale kontrolu nikde nevidíme, a tak voláme Filipovi a fotíme se.

Kontrolu jsme potom objevily dole asi na desátém schodu odspoda.

na rozhledně Pepř

Dalším krásným místem, na které se moc těším, je skalnatá vyhlídka Třeštibok.

Mám stále pocit, že přes tuto vyhlídku jsem šla na některé P100, ale nedokážu si ji vůbec vybavit a tak doufám, že až na ní budem, že si na místě vzpomenu.

Hm. A ono ne. Přestože pěšina kroutící se ve svahu nad řekou mi nějaká povědomá je, ta skála ve tmě, ze které je výhled jen a jen na další tmu, mi neříká vůbec nic.....Ono přeci jen vyhlídka je od slova výhled a když ten výhled není, tak z vyhlídky moc nezbyde a její identifikace je tak dosti nesnadná. No prostě nevím. Navíc na P100 jsem tady byla určitě za světla....

Moc pěknými terénními pěšinkami pokračujeme na další občerstvovačku, která je v Petrově.

Trasa vede pro změnu docela z kopce a ač moje střeva mě dosud jakštakš nechávala v klidu, nyní při klesání už mně zase dávají zabrat.

Musím se dokonce zastavit, nebo bych se...

A Lída na mě. „Ty už nemůžeš?“ (To je opravdu vtipná otázka. Ty už nemůžeš? - když je to z kopce! Spíš lidi nemůžou do kopce.)

Jistě že můžu. Ale bohužel, toho, co můžu, je trochu víc....A ne všechno bych zrovna chtěla.

Přece jenom náhradní kalhoty s sebou žádné nemám.

Na rozdíl od vyhlídky, ten prudký kopec dolů do Petrova k žst. si z P100 pamatuji dobře. A po dnešku si myslím, že už na něho nezapomenu až do smrti!

Kontrola je zde v občerstvení Zelená rokle.

U polévky tady ještě sedí Eva s Markem nebo taky Tomáš Krejda. Myslela jsem si, že když nás Eva uvidí, bude třeba chtít před námi zdrhat, ale nějak moc akčně nevypadá....

Přemýšlely jsme, jestli se zde zastavovat, ale nakonec usoudím, že sem tam bych něco sníst měla (a po cestě z vlastních zásob to půjde těžko, vzhledem k tomu, že žádné zásoby nemám), a tak si polévku dáváme. Přitom zjišťuji, že si u Filipa můžu přičíst další mínus, jelikož jsem po cestě z folie vytrousila lístek na občerstvení. Pán mi ale věří, že jsem účastnice dnešního hromadného výletu a vydá mi jídlo i bez něho.

Sním polévku během dvou minut (tahle ani nebyla horká) a koukám, že bych jako šla....Aha, tak to nepůjde, Lída má totiž ještě plný talíř..... Ale nakonec je to v pohodě – u občerstvení mě totiž potěší Toitoika, tudíž si svoji zábavu na zbývajících deset minut také najdu :). A toto zastavení opravdu smysl mělo – díky kombinaci obého (polévky a záchodu) mě už až do konce stovky žádné zdravotní obtíže netrápí.

3. úsek, Petrov – Struhařovský rybník, 64,5 km

Následuje jeden z nejkrásnějších úseků trasy – Posázavská stezka vlnící se nahoru dolů ve svahu nad řekou Sázavou. Ale je zajímavé, že mi z P100 také až zas tak povědomá nepříjde, i když vím, že se mi tady líbilo....

Je už konečně světlo a o to více si stezku užívám. Jen mě trochu mrzí, že Lída s Tomášem, místo aby sdíleli mou ranní energii, se mi už malinko začínají sekat a vidím, že se jim po rovině už nějak běhat nechce....Ale když se proderu dopředu a rozeběhnu, tak zatím následují...

z Posázavské stezky

Dobíháme do Kamenného Přívozu a odtud pokračujeme nejdelším a nejprudším stoupákem trasy na vyhlídku Panská Skála. No vida, konečně nějaké místo, kde nemám potřebu zdrhat dopředu. Nevím, co se mnou poslední dva měsíce je, když každý trochu větší kopec mi dává zabrat....

„To je ta vyhlídka, jak se tam leze po takové skále!“ Těší se Tomáš. (nechci mu brát iluze, ale tady už jsem také jednou byla a žádnou skálu si nevybavuji) A také žádná není. Si to Tomáš nejspíš spletl s vyhlídkou Máj nad Vltavou....

A ani žádný výhled není. To jsou dnes vyhlídky. Jedna vyhlídka na tmu a druhá na stromy...

Po červené seběhneme pěknou pěšinkou dolů do Těptína. Jak se mým kamarádům po rovině běžet nechtělo, z kopce to pro změnu pálí jak splašení.

No jasně. Odolnost nového telefonu se musí prověřit pořádně. Lída se zamotává do nějaké větve a už se dnes válí po zemi podruhé. Ještě že lesní pěšinka je měkká.

Z Těptína ke Struhařovskému rybníku (pro velký úspěch dnes podruhé) to vede moc pěknými pěšinkami po hrázi dalších rybníků. Tady už kamarády nemusím ani moc popohánět, protože už se všichni těšíme na občerstvovačku a na Olafa, tak to jde mnohem lépe.

Na občerstvovačce jsme přesně v 8 ráno, tj. 65 km jsme zvládli za deset hodin. Ale tak jo, docela nám to jde. (Mít ta trasa tak dvojnásobné převýšení, tak by se dalo i říct, že jsme borci)

Než jsme na kontrolu dorazili, tak jsme se domlouvali, že dáme pauzu tak pět minut...

Těsně před ní jsem to zvýšila na deset, protože pět – to je jak nic (ano, čtěte správně, JÁ to zvýšila, já, která fakt poslední dobou nejsem zvyklá nikde dělat prostoje)

A v reálu uběhne pět minut, deset minut, patnáct minut, dvacet minut – a my tam stále stojíme a dlabeme.

Ale jako bylo tam hezky. I na skálu jsem si vylezli – to se mi moc líbilo (hlavně tedy to, že jsem z ní nežuchla dolů do toho rybníka) I když to nic nezměnilo na tom, že po dvaceti minutách už jsem začínala být lehce nervní, já jsem prostě zvyklá se stále hýbat....

No hurá, konečně jdeme.

na kontrole

4.úsek, Struhařovský rybník – Čerčany, 77 km

Jupí. Už jenom padesát kilometrů. A konečně je den. Světlo teplo....

Přestože dvacet minut odpočinku mi přišlo zbytečně dlouhých (a to jsem si skoro nesedla), uznávám, že něco ten odpočinek do sebe měl, jsem totiž nějaká vyloženě bujná a mám chuť běhat i do mírného kopce.

Škoda, že pocity nejsou nakažlivé jako nemoci, Lída s Tomášem se mnou až zas takovou bujnost nesdílí.

Asi dvakrát na ně čekám, a poté se domlouvám s Lídou, jestli by ji nevadilo, kdybych si běžela dopředu sama, protože v pomalejším tempu bych se trápila. Je světlo a Lída říká, že si chce vyzkoušet orientovat se na trase sama. A v nejhorším je za námi dalších přes dvacet účastníků, tak může na někoho počkat...

(v té chvíli mi vůbec nedošlo, že je jich za námi sice spousta, ale mají na nás také spoustu hodin ztrátu....)

Dneska jsem si po dlouhé době vzpomněla vzít si s sebou MP3, tak už se moc těším, až ji vytáhnu a nakopnu se nějakou rychlou hudbou. A nakopává mě to znamenitě.

Běží to úplně samo - nevadí mi rovina a asfalt, nevadí mi teplo, v lesíku vybíhám i mírná stoupání..

Jediné, co mě trochu zbrzdí a unaví, je prudký kopec k Loretě v Pyšelích. Tohle je vážně divné, abych na stovce, kde je 2800 m+ na 115ti kilometrech měla neustále problémy s výstupy. To jsem tedy zvědavá, co si počnu na šlápotách...

Přes Pyšely už to je ale zase krásně z kopce, navíc tady si konečně také nějaké místo živě pamatuji z P100 a vyloženě si vychutnávám skutečnost, že tentokrát není zima a minus 5 stupňů, ale je léto a plus třicet. :)

Frrr. Ani se nenaději a za necelou hodinu a čtyřicet minut jsem zase o 12,5 km dále v další hospodě v Čerčanech. Jsem krásně rozjetá, zdržovat se nechci, v teple stejně na polévku nemám nejmenší chuť, v hospodě si kupuji jenom flašku coly a místo polévky si opodál u stánku koupím točenou zmrzlinu.

Což byl docela dobrý nápad – přestože energie mám dost, přece jen po té uplně rovné silnici se mi v tom pařáku nějak moc běžet nechce. A když mám zmrzlinu, tak nemám výčitky, že neběžím – se zmrzkou se běžet nedá. Schválně lížu co nejpomaleji :)

5. úsek, Čerčany – Ondřejov, 96,5 km

Odpočinula jsem si dost, po zkonzumování zmrzky se po té rovině i kousek rozběhnu. Naštěstí už stejně končí.

A hurá do pruťáku k hradišti Lštění. A zázraky se dějí. Konečně mi to jednou do kopce jde! Jedu jak motorová myš :)

Míjím nějakého pána, přistupuje ke mně – aha, asi se chce zeptat, kam tady všichni tak chvátáme.... A on na mě začne křičet: „Můžete mi jako vysvětlit, proč jste nepomohla mé paní tlačit kolo????“

Koukám na něho s otevřenou pusou. No tohle! Tak kdyby paní sama řekla, že třeba nemůže a slušně mě poprosila, tak jí ráda pomůžu, ale paní nic neřekla, podle mě nevypadá nijak extrémně unavená a jde docela normálně.

Jako takhle si na mě otvírat hubu nikdo nebude. Paní pomoct tlačit kolo a dědka jsem si měla vzít rovnou na záda, né?!

Jak mi Lída říkala, že jsem na ní byla celou cestu milá, tady by koukala, jak umím být i nemilá.

Bum. Jen se dědka zbavím, zakopávám ve vzteku o šutr a už se válím po zemi. „To mi patří, co?“ neodpustím si na něho zavolat. Naštěstí do kopce se padá dobře, protože člověk to má blízko k zemi, loket jsem si odřela opravdu jen neznatelně.

A poté pro změnu nahoře nikde nevidím kontrolu. Sakra, zase zdržování. Vždyť minule tady byla...(tedy vlastně nebyla, někdo ji čmajznul). Aha, tak proto ji tentokrát strčili dozadu za kostel.

Dále pokračuji po vlastním značení k zřícenině Stará Dubá. A tady jsem se v tom lese uplně zamotala (a to už jsem si fandila, že se orientovat docela umím). Ale prostě mě tady úplně rozhodilo, jak trasa byla naklikaná úplně jinudy, než ve skutečnosti byla označená.....

Nejprve lehce zmatkuji už těsně za hradištěm – když najednou koukám, že podle GPS jsem mimo trasu a myslela jsem si, že jsem přehlédla nějakou odbočku a tak šlapu asi 100 metrů zpátky nahoru, abych zjistila, že podle značek v lese na trase jsem....

Jenže stejně se tím neponaučím, abych se orientovala jen podle šipek a GPS nechala spát.

Jenže prostě já tak nějak chápu a jsem zvyklá na to, že třeba trasa je naklikaná kousek vedle než má být nebo trochu jiným směrem. Ale aby byla naklikaná uplně na opačnou stranu, než kam mě posílá šipka??? To jsem prostě nějak nepobrala a říkala jsem si, že tu šipku určitě nějaký záškodník otočil! A že už nejsou nikde žádné další? Záškodník je strhal, jasná věc.

No prostě jsem to moc komplikovala, proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě, že? A tak místo abych pokračovala po šipce, motám se lesem různými směry nebo pro změnu čučím střídavě do GPS a do map v mobilu a bulím..... Už chci rezignovat a na někoho počkat (jó, to bych si tam poseděla tak další hodinu :), když mě napadne spásný nápad přečíst si popis v itineráři. No vida. Rozcestí v lese – jděte vlevo. A tak jdu. A asi za 400 metrů se šipka opravdu objevila.

(Až později mi došlo, že jsem do toho popisu koukala uplně někam jinam a na úplně jiné rozcestí!!! Ale tak hlavně že mi to pomohlo :)

Bohužel, jak jsem ztratila asi půlhodiny času, elán ze mě nějak vyprchal a bujnost se snižuje. I když trochu mně spraví náladu pěkná zříceninka a následný adrenalinový sešup od hradu dolů k potoku. Ovšem dost možná, že jsem ho sjížděla také nějak mimo trasu, protože tohle bylo po nohách naprosto neschůdné – a všichni říkali, že to bylo schůdné a padali cestou dolů z Holého vrchu a ten jsem dala po dvou úplně v pohodě.... Zatímco tady jsem při tom „sjezdu“ i docela dumala, jestli se stihnu zastavit dole na té pěšince nebo to budu mít s koupelí v potoce....

Zadek mám tak špinavý od hlíny,,že si říkám, kdyby se mi teď snad znovu vrátily obtíže z první části závodu a došlo až na nejhorší, tak by to ani nebylo vidět.....

Už bez nějakých zapsání-hodných zážitků pokračuji dále přes Hvězdonice do Chocerad. Každou chvíli čekám nějakou tajnou kontrolu, ale zdá se, že asi bude až někde jinde, Zajásám, když v městečku objevím cukrárnu – kupuji si studené pití a dva kopečky čokoládové zmrzliny.

Hm. A ona je tajná hned za cukrárnou. Jen tak tak že si jí všimnu. Řehy se schovává za zaparkovanými auty tak důkladně, že ho není vůbec vidět (a to přitom není žádný pidižvík!).

A hned si tady správím ego, jak jsem dobrá - protože i přestože jsem se na půl hodiny ztratila, i tak jsem předběhla jednoho závodníka a z šestého místa jsem poskočila na páté!

(A na další kontrole jsem zjistila, že kulový. To závodník přeběhl Řehyho a tudíž si ho Řehy nezaznamenal)

Na kontrole jenom chvíli pokecám a vylížu většinu zmrzliny. Protože přikusovat k ní například salám mi nepříjde uplně nejlepší nápad.

Pak už to je jenom přes jeden další kopeček (Chlum) celkem kousek na poslední občerstvovačku v Ondřejově. Pěkné teplíčko je. Musím se smát, když jdu přes potok a vzpomenu si, jak když čtu reportáže, všichni běžci píšou, jak se nemůžou dočkat, až někde bude nějaký potok, aby se zchladili. Hm, a já jdu kolem potoka každou chvíli a ani to se mnou nehne.

A beztak jsem si vzpomněla moc pozdě, už jsem asi deset metrů za ním. Takové teplo, abych se takovou dálku vracela, mi zase není.

6. úsek, Ondřejov – Mukařov, 115 km

V hospodě v Ondřejově se opět nezdržuji (teplá polévka je vážně to poslední, na co bych měla chuť) a už klasicky nejprve zamířím do potravin pro vodu a poté do cukrárny pro zmrzlinu. Tahle vanilkovo-čokoládová je suverénně ze všech nejlepší. A trasa dál stoupá, což se mi hodí, protože do kopce bych šla, i kdybych zmrzlinu neměla.

Vody mám dost (litr a půl), s víc jak půllitrem se tahat nechci, tak asi půllitru na sebe vyleju...

No dobrá, uznávám, že to není uplně špatný nápad....

Do cíle zbývá nějakých 17,5 km, navíc tento poslední úsek si moc dobře pamatuji z Dubečské stovky, takže bloudění by hrozit nemělo (až mě zaráží, o kolik ja dokážu být rychlejší, když se pohybuji místy, kde jsem si orientačně jistá), zdá se, že ztracená bujnost se ke mně opět vrací. To už je přece kousíček ! (A kromě Holého vrchu navíc defacto bez kopců.) To už to doběhnu cobydup!

Samotnou mě překvapuje, kolik energie vě mně ještě zůstalo (ale oproti Červenokostelecké stovce mám dneska vážně pocit, že se dost flákám a navíc věčně někde zasekávám). Ale tenhle konec, ten se mi docela povedl – i ty rovinky jsem z dobré poloviny zvládla odběhat! A Holý vrch mi přišel úplně trapně maličký. A navíc ten konec údolím Zvánovického potoka a přes Voděradské Bučiny je prostě krásný – tam to jde samo.

u Hanky na kontrole

Do cíle se dostávám v 17 hod, a 5 min. v čase 19 hod. a 5 min. od startu, GPS mi ukazuje 119 km/2800 m+ (ale tak 3 km jsem si namotala navíc).

No vida, a je to.

Lída se mě na začátku ptala, jestli už jsem někdy uběhla stovku úplně bez krize, a já jsem jí říkala, že úplně asi né. Takže oprava. Po dnešku už jó ! (i když myslím tím bez nějaké fyzické krize, aby to bylo i bez psychické krize, budu muset ještě zapracovat na orientaci podle vlastního značení)

A jeden veršík, co mě napadl na závěr:

Za odměnu za tu dřinu,

Filip má se v cíli k činu.

Pro každého drobný dárek

je to rohlík – a v něm párek!

Děkuji Filipovi a jeho pomocníkům za přípravu moc pěkné trasy, skvělé značení, spoustu kontrol a občerstvovaček a příjemnou atmosféru na trase i v cíli. I když nejlepší ze všeho byly stejně ty párky v rohlíku. (hlavně ta hláška před přípravou: „Ukousni rohlíku špičku, nemáme nůž!“ :) To nemělo chybu :)

v cíli

Červenokostelecká stovka

(asi 99 km / 2800 m+, 14 hod. 15 min.)

7.7.2018

Červenokostelecká stovka, jejíž start je 10 km od mého bydliště, je asi moje nejoblíbenější stovka, kde trasu „bezpečně“ znám a poslední roky se ji snažím uběhnout co nejrychleji, což se mi i celkem daří :)

Letos jsem se ale kromě těšení se i docela bála, protože můj lehce zmrzačený prst, který jsem si narazila před Valašským kilem a kvůli kterému jsem radši vzdala K100, se sice za uplynulý měsíc výrazně zlepšil, ale úplně v pořádku prostě není.

A to jsem přitom vzorně poslechla radu Dušana Kolesára, abych prst moc nenamáhala a dávala jsem místo běžných 90 km za týden jenom 89!

(A to ještě z naprosté většiny jenom chůzí a ne během. Trošku víc jsem se rozběhala až poslední týden, kdy jsem poměr běh/chůze střídala asi půl napůl.)

Takže do akce jdu tentokrát s tím, že jak to dopadne, tak to prostě dopadne.

Start je až o půlnoci, rozhoduji se, že pojedu ve čtvrt na devět a budu doufat, že už v hospodě někdo bude. Zatímco si v pět odpoledne ještě v klidu luštím šifry ke keškám, píše mi Jirka, že prý s Olafem dorazí už někdy po šesté! (Jako takhle brzo? To mají v plánu se před startem opít nebo co?)

Rychle propočítávám.... To máme: Počet hodin do startu: šest. Počet piv za hodinu: minimálně jedno. Počet piv celkem? Nojo, to je sakra moc, tak to né. Ponořím se dál do šifer. Pojedu ve čtvrt na devět, jak jsem původně plánovala.

Do Kostelce jedu pochopitelně busem. To zrovna, plácat se před stovkou 2 km od vlaku...

Myslela jsem si, že takhle brzo bude v hospodě jenom osazenstvo Jirkova auta, ale známých tváří je už tady plný celý velký stůl. Ty dvě hodiny, co tady posedíme, utečou děsně rychle – zvlášt když si dlouhou chvíli (která ani nijak dlouhá není) ještě krátíme hraním šipek.

Když hru Lída navrhla, tak jsem se zaradovala, jak všem ukážu, jak se to hraje :) Šipky jsem totiž asi před patnácti letech hrála i závodně. Tedy, rozumějte, na sranda hospodských turnajích :)

jako že nekecám

To by mě ani nenapadlo, že se to za tak krátkou dobu může zapomenout. Realita je totiž taková, že nejenže se netrefím do nejvyšších čísel, ono i ten terč se před mými hody vždycky nějak na poslední chvíli uhne.... Snad každou třetí šipku hážu někam Olafovi pod židli. (a to piju teprve první pivo, takže na zvýšené množství alkoholu v krvi se to svádí těžko....)

Jak jsem se pro hru ze začátku nadchla, tak mé nadšení zase brzy opadne (jsem totiž rozmazlený fracek a co mě nejde, to mě nebaví :) Už se nemůžu dočkat startu. Běhání by mi třeba mohlo jít lépe....

Po jedenácté hodině se jdu odprezentovat a chválím si, jak mám ještě spousta času do startu, že dneska nemusím balit v takovém spěchu jako jindy. Jako vždy, moc toho s sebou neberu. Tři rohlíky, dvě sušenky, půllitrovku vody.

Vlastně nakonec jenom dva rohlíky. Času dost, tak jeden rohlík ještě před startem sešrotuju. Usoudím totiž, že zátěž se mnohem lépe nese v břiše než na zádech v baťohu. 

na startu

V pravou půlnoc závod vypukne.

Úvodní kopeček si výjdu a poté se společně s ostatními rozbíhám. Ještě před dvěma roky byli na této akci pouze turisté a já jsem se tady rozbíhala úplně sama (všichni šli) a pak už nikoho nepotkala až do cíle. Loni mi utekli dva závodníci a dneska mi jich utíká minimálně deset. ..

Ve skupince dobíhám do Lhoty, kde si to na rozcestí skupinka suverénně namíří doleva směrem k vlakovému nádraží :) Hm, že by už chtěli jet domů? Usoudím, že po prvním kilometru je na vzdávání ještě dost brzo (a noční vlaky tady stejně nejezdí). Zakřičím na ně, že trasa vede doprava.

Asi 7 km až do Malých Svatoňovic běžím s Mirkou. Trasa vede téměř po rovině, takže až na pár kroků asi do třech kopečků v kuse klušeme. Někde v polích před Svatoňovicemi si uvědomím, že jsem zapomněla zapnout záznam trasy na GPS – což není nic nového, ale většinou si vzpomenu už po dvou kilometrech. Dneska až po pěti.

Už se moc těším, až se projdu do kopce na Žaltman. Už je ten běh po rovině nějaký moc dlouhý....

Ve Svatoňovicích dobíháme Daniela Ešlera, který řeší problém, že si vzal do GPS samé vybité baterie a tudíž neví, kudy běžet a tak vyhlíží, ke komu by se na noční část přidal . Když mu prozradím, že nejenom, že mám nahranou trasu, ale navíc to tady dobře znám, je jeho radost o to větší :)

Tudíž tedy vůbec nechápu, proč přede mnou nahoru na Žaltman tak rychle zdrhá!

Ale zase na druhou stranu to je dobře, protože jeho tempo je sice rychlé, ale ne úplně nezvladatelné a motivuje mě, abych se ho snažila udržet. A já jsem sem dneska taky nepřijela na procházku :)

Ale doháním ho až nahoře, díky tomu, že to beru po nové žluté zkratce (ale vždyť pořadatel jasně říkal, že po ní běžet můžem!) Tak nevím, proč to Dan obcházel. A ještě se diví...

A šup na vracečku k rozhledně, kde je první kontrola – máme opsat datum výročí rozhledny.

Vzhledem k tomu, že nemám bundu a tudíž nemám kapsy a ledvinka je hrozně malá a navíc plná (a nechci, aby mi po cestě z itineráře složila papírovou vlašťovku), nechala jsem si itinerář v baťohu. Takže to je vždycky na dlouhé lokte...: Rozepnout jeden popruh, rozepnout druhý popruh, sundat baťůžek, rozepnout zip, najít folii, vyndat itinerář (tyjo, mně ho k ní snad někdo přilepil sekundovým lepidlem, ne?), zapsat kontrolu, zandat itinerář (hm nejdřív nešel ven, teď zas pro změnu nejde dovnitř....)

A za chvilku doběhnu k Jestřebí boudě, kde by mělo být jenom pití (bez kontroly), ovšem vedle hrnce s nápojem se válí razítko. Hm, něměli bychom si ho tedy dát? Né , já nechci. Vždyť jsem ten baťoh před chvilkou zapínala.....

Z čeho mám v té chvíli největší radost je, že další kontrola je až za 23 km u Vernéřovické studánky.

Tady naposled vidím Mirku a potom už to peru dolů do Radvanic za Danem a dalšimi asi dvěma závodníky.

Z kopce mi sice zdrhnou (já jsem zvyklá dolů spíš jen klusat a odpočívat a plně využívat zemské přitažlivosti – co bych se taky namáhala, když nemusím?) ale potom dostávám nějaký nečekaný záchvěv energie a vybíhám i mirné stoupání z Radvanic, tudíž zdrhneme těm ostaním dvěma pro změnu Dan a já.

Dneska se cítím nějaká lehká a odpočinutá – že by to bylo tím, že jsem měsíc nebyla na stovce, a povedlo se mi za tu dobu přibrat dvě kila? :)

Ovšem travnatá pěšinka dolů do Janovic mě už tolik nenadchne, jak přes trávu nevidím, co je pod ní, nemám odvahu běžet ani pomalu, natož rychle. Ale Dan v Janovicích čeká – dobře totiž ví, že je lepší ztratit dvě minuty čekáním na mě, než se pak sám někde ztratit úplně :)

Koukám na GPS, že máme 19 km za 2 hod 20 minut. Není to nějaké rychlé? To jsem si myslela, že mě ta dvojitá akce vytahování itineráře z báglu zbrzdila víc. Mám jenom 20 minut ztrátu na svůj loňský mezičas, a to letošní trasa přes Žaltman je o 1km delší a navíc i o dost metrů převýšení bohatší!

Dalších asi 13 km vede více méně po úplné rovině po červené značce kolem dokola adršpašsko- teplických skal. Loni i předloni byl tohle pro mě snad nejhorší úsek celé stovky, protože jsem měla velké problémy ho zvládnout celý souvisle běžet a přecházela jsem chvilkami do chůze. Tudíž dost dobře nechápu, co se děje, když se tady najednou rozbíhám a běžím a běžím a stále běžím, a přitom mi připadá, že moje nohy běží úplně samy a já nevyvíjím větší úsilí, než když doma ležím v posteli a spím..... Asi nějaké kouzlo. Ani se mi nechce odskočit si na malou,, protože co kdybych tím náhodou to kouzlo pokazila? A doplnit vodu u pramene? No to už vůbec. Sice už moc vody nemám, ale k Vernéřovické studánce to je jen asi 6 km, tak doplním tam....

Chudáka Daniela jsem tady prý prohnala dokonce natolik, že se v Teplicích musel odebrat vyhledat nějaké křoví a já tak pokračuji dál sama.

V Teplicích (asi 32.km) jsem ve 3 hod. 53 min., jenom asi o 13 minut déle než loni. Týjo, rychlá jsem.

I když pravda, vnímání rychlosti je relativní.

V polích nad městečkem totiž doháním Ondru Plašila, od kterého si vyslechnu, jak ho bolí koleno a jak jde dneska hodně pomalu.

A vzápětí se po lesní cestě rozběhne, že ho nestíhám, ani kdybych se po.....

Ovšem je pravda, že v lese je stále ještě tma a moje baterka už dobrou hodinu svítí z posledních sil. A náhradní baterie nemám, protože jsem byla zvyklá, že vydrží čtyři hodiny v pohodě (jenže holt to bylo před tím, než jsem ji při keškování zapomněla ve Slatině nad Zdobnicí pod mostem u řeky, a vyzvedla jsem si ji o dva dny později, když jsem zjistila, že mi doma schází, a ona tam asi od té vody nastydla nebo co.... (a to jsem ji ještě tak pěkně postavila přímo doprostřed pod most, že na ni ani v noci nepršelo)

Dobíhám k Vernéřovické studánce, zacházím k prameni, a zůstanu zírat s otevřenou pusou. Kap---- kap ---------kap. Voda se „valí“ z trubky závratnou rychlostí - jedna mili-kapka za deset sekund. Nepotřebuji být žádný fyzik na to, abych se dovtípila, že než bych naplnila svoji půllitrovou láhev, budu tady stát ještě zítra. Tak tohle tak úplně nevyšlo....

(Sakra. Mám žízeň, že bych snad vypila i syrový vajíčko)

Tudíž s sebou musím dál pohnout. Do Ruprechtic, kde by mělo být v hospodě pro běžce nachystané nějaké pití, to je asi 7 km. Tudíž necelá hodinka. Takže honem. Čím rychleji půjdu (no v mém případě spíše poběžím), tím rychleji tam budu. Trasa tady vede více méně po rovině a se spoustou asfaltu, takže se to dá docela naprat.

Vybavuji si, jak jsem se tady loni i předloni trápila a na rovinách prokládala klus chůzí. Dneska přecházím do chůze opravdu jenom ve stoupáních. To by jeden neřekl, jak člověka zrychlí vidina H20 :)

Hm. A jak člověka odrovná asfalt.

Od startu až na kraj Ruprechtic se mi běželo úplně báječně a o bolavém prstu jsem skoro nevěděla. Ono už i na okruhu kolem Ádru bylo docela dost asfaltu, ale tam byl aspoň občas prokládaný terénem, zatímco tady je souvislých asi 6 km silnice z Meziměstí až na horní kraj Ruprechtic. A noha začína nadávat, že čeho je moc, tak toho je příliš.....

Zatímco loni jsem na mírném stoupání Ruprechticemi chytla druhý dech a začala běhat i do kopce, teď tady začínám přemýšlet, jestli vůbec pokračovat dál. Ale zase přece nebudu vzdávat dvě stovky po sobě... A mám to tak hezky rozeběhnuté....

Rozhodnu se přejít do volnější chůze, abych si trochu odpočinula. A uvidím. Třeba během procházky na Ruprechtický špičák zregeneruji.

Aspoň se konečně něčeho najím. Vytahuji sýrový rohlík... Jo vlastně, tady je ta hospoda. Bomba, oni mají dokonce kofolu! Během samo-obsluhy nezapřu, že nejsem tele jenom v náročném terénu – jak jsem se večer nemohla trefit šipkou do terče, nyní mi pro změnu dělá problém trefit se flaškou do skleničky. Po mém odchodu je od kofoly zapatlaný celý stůl i politá podlaha.

A hurá na Ruprechtický špičák. Je to zajímavé, jak na asfaltu náhle prst bolet začal, stačí jen přejít ze silnice na lesní cestu a prst stejně náhle bolet přestane.

To ovšem neznamená, že by mi to do toho kopce šlo, jak bych chtěla. Poslední prudký kilometr lezu snad dvacet minut. Sakra. Jak ta rychlost mohla během tak krátké doby spadnout z osmi na 7,2 km/h????

Ale jsem tu jen o pět minut déle než loni, takže jsem asi byla rychlejší, než se mi zdálo. Jenže musím ještě vylézt na rozhlednu spočítat kolik má schodů. Hmm....Nešlo by to třeba spočítat pohledem zepoda?

Naštěstí akce zabere jen necelých pět minut. Až na to, že práce kvapná, málo platná - nahoru jich napočítám sto, zatímco dolů sto šest!

Jenže to bylo určtě tím, že při cestě dolů jsem potkala nějakou dvojici a ten kluk (na mé polohlasné počítání) povídá : „Ona plní nějakého bobříka?“ Čímž mě úplně rozhodil! (Jestli to tedy nebyla halucinace, protože si zpětně říkám, co tam kdo kromě závodníků o půl sedmé ráno pohledával...)

No né, znovu tam nelezu! Naštěstí poblíž posedává a svačí Jirka Baran, tak se ho radši na počet schodů přeptám. Tak prý sto.

Následuje asi nejkrásnější úsek celé stovky 10 km po hřebeni Javořích hor do Janoviček. A co je na něm nejvíc sympatické je skutečnost, že na rozcestníku je 10,5 km, zatímco v realitě to je jen 8,5 km – tudíž si člověk při pohledu na rozcestník připadá děsně rychlý, když to dá za hoďku dvacet.

Vlastně letos dokonce za hoďku patnáct. Na to, že jsem si při výplazu do kopce připadala jak oživlá mrtvola a měla jsem pocit, že už se nikdy nerozeběhnu, v reálu se to pak nějak rozeběhlo úplně samo. Zdejší kopečky totiž mají asi léčivé účinky, protože tady na tom hřebeni jsem po dlouhém měsíci vůbec, ale ani trochu necítila bolavý prst. Tudíž jsem to musela oslavit zvýšenou rychlostí. A také mě motivovalo, že jsem tak nějak byla schopná držet se Jirky, který prý dal K 100 za 13:40, tudíž jsem si připadala hodně dobrá.

(Tedy alespoň do té doby, než mi Jirka řekl, že mi nechce utéct, protože to tady nezná a nechce se ztratit. )

Lehce mě pochopitelně zdržely ty tři malinko neschůdné kopečky dolů (ale tady slézám jak raněná želva pokaždé, takže z toho vědu nedělám), a potom jedna menší nepozornost, kdy přehlédnu odbočku modré značky na pěšinku a pokračuji po hranici dál.

Ale znám to tady už tak dobře, že poznám, že nejdu správně asi po padesátí metrech.

(Né jako v roce 2012, kdy jsem v úseku mezi Janovičkami a Broumoven po té zelené polské hraniční došla až do nějaké polské dědiny a ještě jsem si fandila, že jsem přišla k Broumovu jenom z nějaké opačné strany :)

Fotky jsou z loňska (dokonce i s časem!) - to jsem totiž dala stovku o třičtvrtě hodiny rychleji, tak bylo logicky i dost času něco vyfotit :)

V Janovičkách se nijak nezdržuji – doplním vodu do flašky, sušenku vezmu do ruky a tradá dál. Cesta stoupá zpátky na hřeben, což kvituji s povděkem –při chůzi je totiž menší šance, že se při kombinaci žvýkání a pohybu udusím.

Opět po hřebenovce kolem Třípanského kamene pokračuji dál, dokud cesta nezačne klesat směrem k Broumovu. Tentokrát už si ji pohlídám. polské Dworki stačily jednou.

Jirka je rychlejší než já, stále mi utíká dopředu, ale potom vždycky někde přejde do chůze a čeká... Že by neměl naklikanou trasu? Ale vždyť trasa vede stále po turistických značkách – ve dne by přece neměl být takový problém je uhlídat...

Všechny další fotky jsou pro změnu z roku 2012

Je celkem zajímavé, jak je vnímání rychlosti subjektivní. Například dneska jsem měla pocit, že jsem byla strašně pomalá v kopci na Ruprechtický špičák (a myslela jsem si, že v něm zdechnu) a přitom jsem snad byla rychlejší než loni. Oproti tomu z Janoviček do Broumova jsem měla dnes pocit, že jsem běžela větší procento trasy než loni, ale v reálu jsem tady nenahnala ani minutu...

Nejspíš to bude tím, že už se cítím nějaká unavená a sice jsem běžela, ale už nějak pomaleji....

Je přesně devět hodin. Do Broumova se vždycky moc těším – to je vždy takový můj první dílčí cíl. Protože Broumov je město. A v městě jsou obchody. A v obchodech je co? Ano, žrádlo. A pití. Juchů.

Chudák Jirka. Dostanu se u pultu před něho, takže musí čekat , než prodavač splní moje zdlouhavé požadavky. „Jeden kopeček zmrzliny“ (zmrzlinu mají pochopitelně v druhém rohu obchodu, než je kasa). Prodavač pro ni dojde, vrátí se zpět ke kase. „A co dále?“ „Deset deka sýra.“ (ano, lahůdky jsou v tom samém rohu co zmrzlina.....)

A pak mu prachsprostě zdrhnu. Ale copak jsem mohla tušit, že se potom v tom Broumově ztratí? 

Broumov

Jak mi to až do Broumova šlo moc pěkně (tedy s menší krizí v Ruprechticích), z Broumova už to začíná pěkně drhnout. A to jsem si zrovna říkala, že kdybych tu původní rychlost udržela i na posledních třiceti kilometrech, jaký by to byl bombastický čas....

Nojo, s mým tréninkem netréninkem bych chtěla moc. On byl spíše zázrak, jak rychle jsem dala těch 68 km, než aby bylo k divení, že už to těch posledních 30 km udržet nešlo :)

No nevadí, tak prostě ty rovinky už celé neodběhám. Hraji si svoji oblíbenou hru: K támhleté popelnici poběžím, k zelenému odpaďáku půjdu, k žlutému kontejneru poběžím.... Která ovšem trochu sklouzává na hru: K popelnici půjdu, k odpaďáku taky půjdu, ke kontejneru...... hm, asi taky půjdu....

Vidět mě nestranný pozorovatel, tak si musí pomyslet: „Á hele další blázen, který včera vstal z gauče a rozhodl se, že se naučí běhat. Ale teda moc dlouho jí ten běh zatím nevydrží.....

(Ale aspoň u toho nefuní, to jiní začátečníci ještě navíc funí. Tahle má zase oči vsloup.)

A taky mně je v těch polích nějaké teplo. Což je u mě jev vcelku vzácný, navíc si nevybavuji, že by na dnešek hlásili nějaké vedro. (Abych nebyla nemocná ?) Ale pak jsem se v cíli dozvěděla, že většině vedro bylo, takže to, že mi bylo asi deset minut z trasy trochu tepleji, asi bylo celkem v normálu :)

A přede mnou 651 schodů na Hvězdu.

Ne, já je nepočítala. To napadlo Martinu Metzovou s Markem Moravcem. Jako kontrolní úkol jsme tady totiž měly spočítat, kolik schodů vede k chatě na Hvězdě. No a Martina s Markem si mysleli, že se mají počítat už zezdola z Ameriky :)

Tedy, mě taky napadne kdejaká blbost, ale tohle by mě teda fakt nenapadlo :)

No, co na to říct. Nešlo to, no. Ale ty skály kolem byly fakt pěkný. A že jsem se na ně dívala fakt dostkrát – pokaždé, když jsem s očima vsloup rozdejchávala další zdolanou stovku schodů a navenek jsem se snažila tvářit: Já neodpočívám, já se kochám těmi skalami nad sebou.

asi jedna setina schodů

Jsem strašně unavená. Nemám vůbec žádnou sílu. Nohy se mi motají do sebe. (největší problém bude to, že jsem toho moc nesnědla) Tyjo, já si snad koupím nějaký redbull. Sice normálně to nepiju.....Hm, a nebudu ho pít ani dnes. To by ho v tom stánku totiž museli mít. Ani coca colu tu nemají..

Ale něco si koupit potřebuji... (né, pět minut tady budu čučet a vybírat.....). No tak ty gumový medvídky.

(taky blbej nápad – tvrdý to bylo, rozkousat se to nedalo, rozpustit se to v puse nechtělo....)

Co teď ? Nojo, spočítat ty schody. To už tady jednou bylo...

No jistě. Nahoru 23. Dolů 22. Nezájem. Takovéhle prkotiny už mě nerozhodí.

Akorát dobíhá Jirka, že se v Broumově zamotal, ale už mě zase bude oblažovat svou přítomností. Tak když se mnou moje šnečí tempo vydrží.....

Trasa vede asi 3 km skalami – Kovářovou roklí, a poté dále dolů do Police. Loni jsem tady celkem popobíhala, nyní si to s mou únavou v náročném terénu netroufnu, a navíc se mi ani nijak nechce. Jediné, co mě těší, že všechny turisty celkem bez problémů předcházím, tak snad moje tempo není úplně špatné.

(i když jestli to nebude tím, že skoro všichni zrovna stojí a kochají se...)

A tak jdu a jdu (pomalu a opatrně) a Jirka jde pomalu vedle mě.

„Prosím tě, to fakt nechceš běžet sám dopředu? O mě se bát nemusíš, já to tady znám, já trefím.“ Navrhuji mu.

„Nojo, ale já netrefím.“ Na to on.

A jo. Já vlastně zapomněla. A to už jsem si myslela, že, jako správný gentleman mi chce být nablízku, kdyby sem třeba na výlet vyrazil medvěd, který prý teď někde pobíhá po Krkonoších. No tak nic, no.

Po dvou malých zádrhelech – nejprve, když se mi podaří omylem vběhnout na zelenou značku (a tentokrát to je Jirka, kdo si všimne, že ten proužek na skále má nějakou jinou barvu) a podruhé – když trochu váháme, kde je rozcestník Kovářova rokle dolní rozcestí (zas tak dalece, abych znala nazpamět všechny názvy rozcestníků , to tu neznám) se konečně dostáváme do Police.

Tak kolik času jsem promrhala? Nojo, čtvrt hodiny. Takže ztráta na loňský čas je asi dvacet minut. Tak to je špatné, to už je mi jasné, že rekord nebude. Ono asi ani pod čtrnáct hodin to nebude, protože nejspíš budu ztrácet dál....

No aspoň, že tu mají dobrou zmrzlinu.

A zase dál. Posledních asi 19 km. Do kopečka nahoru, po silničce dolů do Žďáru, pak celkem po rovině do Maršova.... Z kopečka ještě cupitám, ale po rovině už mi to nejde. To bych se musela hodně přemáhat, a to se mi nechce. Jirka se vždycky někde na rovince rozběhne, nebo prostě po seběhu pokračuje klusat dál ve snaze přimět mě , abych ho následovala, ale toho se nedočká. Já se totiž přemáhat nehodlám. Já mám tohle léto v plánu další tři nebo čtyři stovky a opravdu nevidím důvod, proč bych se měla odrovnat hned na té první.

Vlastně úplně nejlepší by bylo chodit i z kopce. Jak jsem prvních 70 km skoro vůbec nešla, chůze je mi teď vyloženě příjemná a moc mě baví. Jenže zase, pravda, uplně zazdít ten můj výkon taky nemusím.

Třetím a posledním velkým kopcem Červenokostelecké stovky je Turov, asi 10 km před cílem. Po zkušenostech s plazením se na Špičák a na Hvězdu z něho mám hrůzu už asi 5 km dopředu.

A nakonec jsem si ho asi tak zveličila, že mi pak ve skutečnosti přišel uplně malý a mírný. Co mě však nejvíc překvapilo, že úsek z Police na vrchol Turova jsem dala uplně stejně rychle jako loni.

Ono i loni jsem toho na konci měla už plný zuby...

A z Turova už to jen kousíček na poslední kontrolu v Chlívcích. Vtipným okamžikem je, když se náhle zastavím na silnici asi v půli cesty a začnu panikařit, jestli jsme po ní náhodou neměli jít na druhou stranu. A pro jistotu vytahuji z báglu mobil, abych se podívala na mapy.... Kolikrát jsem tudy už šla nebo běžela? Asi desetkrát?

Mně se dost možná jednou povede, že zapomenu, kde bydlím :)

A pak jsem nějak vůbec nepochopila tu poznámku „zavírací dny“, která byla napsaná v itineráři u hospody ve Chlívcích. Vždyt hospoda je otevřená – tak jaképak zavírací dny???? Až když do cíle příšli Olaf s Lídou, a já jim kontrolovala itineráře, tak jsem zjistila, že tím chtěl básník (chápejte organizátor) říct, že máme opsat, které dny má hospoda zavřeno. (Já jsem si tam automaticky dala razítko, jak jsem byla zvyklá z předchozích ročníků)

Jirka si v hospodě dává pivo – já mu ale říkám, že se rozhodně zdržovat nehodlám.

Odcházím před čtvrt na dvě – přece jenom, kdybych hejbla zadkem, šance na čas začínající třináctkou stále žije (loni mi poslední úsek trval 40 minut).

Hm. Jenže to by ta trasa musela vést stejně jako loni..... Kudy to na ten Švédský vrch lezu? Proč takové zdlouhavé serpentýny, když by se to dalo mrsknout kolmo nahoru? Matně si vybavuji, jak organizátoř říkal, že zelená teď vede jinudy a je to asi o 700 metrů delší. Prý kvůli tomu, že na původní trase pobíhá nějaký nebezpečný divoký pes...

(Hm, když zrovna takový pes by se mi hodil, Konečně by byla nějaká pořádná motivace běžet. Protože takové motivace typu, že budu v cíli o deset minut dřív, jsou na mě nějaké chabé....)

Konečně jsem nahoře. Tak podle mě tohle tedy bylo delší vzdálenostně tak o 1,5 km a časově o čtvrt hodiny!

Tak teď by to chtělo aspoň v trochu důstojném tempu dokončit. Ještě že to z věšiny klesá. Dolů ještě běžím (i když asi opravdu pomalu), jakmile se však cesta jen na pár metrů narovná, s naprostou spolehlivostí okamžitě přejdu do chůze. (Říkám si, že analýzou mého pohybu by geodet s celkem slušnou přesností mohl vygenerovat vrstevnice :)

Do cíle dobíhám (ano dobíhám – posledních 20 metrů je totiž z kopce) za 14 hodin 15 minut (40 sekund).

Ale tak dobrý, no. Co víc bych taky chtěla?

A hlavní věc, z které mám radost, je skutečnost, že prst to už celkem zvládl, aniž by nějak moc nadával....

Ještě tak pět šest stovek, a bude v pořádku uplně :)

Jestli však byla stovka věc náročná, nejnáročnější byl letos po-stovkový program po ní. Vydržela jsem tam totiž kmitat mezi cílem a hospodou (ještě že to bylo asi deset metrů), aniž bych si šla lehnout, až do sedmi do rána.

(Copák já za to ale můžu, že všechny odjezdy autobusů vyšly zrovna na chvíli, kdy jsem dostala chuť na další pivo?)

Ale je pravda., že po šesti pivech došlo i na nealko pivo a na kafe.... I tak jsem se z toho vzpamatovávala další dva dny.

Ale setkání a povídání si s těmi všemi lidmi bylo moc fajn.