Brdská stezka

asi 120 km/4000 m+, 25 hod.10 min.

Říká se, že prý po stovce má člověk snížené IQ. Jak jsem zjistila, u mě to funguje i před stovkou.

Prohlížela jsem si tak startovní listinu a koukám: Týjo, ona tam bude taky nějaká Andrea Nováková. Týjo. A ona je taky z Náchoda! No je to možný?!

Nojo, vždyť to jsem přece já!

Brdská stezka se stala mojí první letošní absolvovanou stovkou. Původně jsem sice chtěla jet už na Leteckou stovku, ale poté, co na víkend hlásili krásných jarních mínus dvacet, tak jsem to zbaběle vzdala. To si můžu vlízt doma do mrazáku a nepotřebuju nikam jezdit....

Na Brdskou stezku hlásili také dvacet, ale kupodivu už nad nulou, tudíž jsem konečně usoudila, že je na čase, abych po čtyřech měsících zimního spánku vystrčila čumák....

Na start v Mníšku pod Brdy jsme jeli s Jirkou Hofmanem autem, což bylo fajn, protože jsem nemusela řešit, kde tam je autobusové či vlakové nádraží, kde tam je start, a kudy na start dojít, protože jsem si takhle dovezla svůj zadek přímo ke škole.

A druhá výhoda mého doprovodu se ukázala být taková, že jsem nemusela jít sama do hospody. Na startu bylo sice už spousta lidí, ale všichni tu předzávodní přípravu brali nějak děsně vážně a nikdo nechtěl jít na pivo. Akorát Jirka nezklamal.

Už to vypadalo celkem nadějně, že tentokrát si dám jen tři piva a ne čtyři, jenže když jsme se už chtěli zvednout, přišli Ivana s Edou. A odcházet z hospody, když kamarádi přichází, je neslušné. A sedět na sucho ještě neslušnější. Takže to zas byly klasicky čtyři.

Čas před startem utekl děsně rychle (bodejť by ne, když nám ho moc nezbylo) a sotva si sbalím svoje saky paky, už mě dav závodníků žene ven k pomyslné startovní čáře. Tři dva jedna. Jedeeem!

Rozbíháme se do vlahé jarní noci.

Přes město klušu, ve stoupání na první vrchol Skalku přecházím do chůze. Čtyři měsíce jsem na stovce nebyla a neabsolvovala jsem nic delšího než 70 km, tahle stovka je navíc zaokrouhlena nahoru na 120, tudíž nemám v plánu se tady odrovnat...

V prvních kilometrech je závodníků kolem mne všude spousta, tudíž si dovoluji ten luxus jít bez sledování GPS a věřím, že deset lidí za sebou přece nepůjde špatně. A začínám se pomalu kamarádit se systémem značení. Těsně pod vrcholem dokonce chápu i to, (a už se tomu nijak nedivím), že když vidím šipku doleva může to i znamenat, že jdeme doprava :) (vždycky to je totiž tím, že na daném rozcestí jsou šipky dvě, doleva i doprava, ale ta doleva patří padesátce a ta doprava stovce – zajímavé, že vždy si všimnu hlavně té, co nám nepatří a tu naši nevidím)

Teprve na vrcholu, kdy se náhle závodníci rozdělí na dva tábory a jeden se vrhne doleva, druhý doprava, dospěji k názoru, že dost bylo družení a rozhoduji se podle naklikané trasy dál pohybovat především na vlastní pěst. Sice jsem během pochodu na GPS koukala snad častěji než pod nohy, ale díky tomu jsem až do zhruba 110.km defacto ani jednou výrazněji nezaváhala.

Zatímco na Skalku jsme ještě šli po turistické značce, dál už pokračujeme po vlastním značení, které pro nás připravil organizátor Jirka Větvička, který se ukazál být velkým znalcem zdejších cest, a především pak zdejších „necest“, protože v tom kamení, větvích, listí a polomech, které jsme tu přeskakovali, bylo okem laika najít nějakou stezku často zhola nemožné. Navíc sotva jsme se vydrápali někam nahoru (abychom snad nepřišli o krásu jediného brdského vrcholu), vzápětí vždy následovala krkolomná naprosto neběhatelná (pro mě i neschůdná) cesta dolů, a pak zas nahoru... Začínalo mi být jasné, že ať už to bude dnes jakékoliv, nudit se určitě nebudu...

Což se mi potvrdilo hned vzápětí, kdy po dobytí dalšího nevím-už-jak-se-jmenoval vrcholu, se snažím nějak skutálet svahem dolů – podle GPS sice na čáře jsem, ale i na Jirku mně tato „necesta“ příjde nějaká až moc nepodobná cestě. Ani se nenaději a už mně na kluzkem kořeni ujíždí noha a už si stelu v jehličí. Sesunu se o kousek níž a octnu se pro změnu na kraji asi třímetrové propasti. Uf. Ještě že se sunu v tom náročném terénu tak pomalu, že jsem se stihla zastavit....

Správná pěšina je pochopitelně asi o dvacet metrů vpravo.

Na první občerstvovačce si trochu stěžuji Olafovi, že je to na mě nějaké moc krkolomné a že je málo silnic (což jsem tedy hodně přeháněla, přesnější by totiž bylo „žádná silnice“). Načež mi Olaf odborně vysvětlil, že proto se závod také jmenuje Brdská stezka a ne Brdská silnice :)

Dále, stále v podobném duchu – cestou necestou – stoupám na vrchol se zvučným názvem Pišťák a poté na jeden z nejznámějších kamenitých vrcholů Brd – na Babku. Však tady balancuji na kývajících se velkých kamenech jak artista na provaze ve snaze vydrápat se vzhůru, až si říkám, že to tedy nechci vidět jak bude teprve vypadat ta suť na stém kilometru, před kterou oraganizátor varuje, že je nebezpečná, když o nebezpečnosti Babky nikde ani zmínka. To už se pode mnou ale ozve: „Kudy to proboha lezeš????“ A jéje. Jsem to nějak sešla z cesty. Já si tady hraju na horolezce, když pode mnou je celkem schůdná cesta, která vrchol obchází.A pak se každý diví, že mi trasa připadá nějak moc krkolomná, když si ji neustále někde ztěžuju.

Z Babky zas jak jinak než prudce dolů a pak zase prudce nahoru k Jezírku. Ale zas o co mi to jde dolů hůře (respektive nejde mi to vůbec), o to mi to nahoru jde lépe, i v tom všudypřítomném bordelu. Do kopců všechny předbíhám jak zajíc. Což je celkem zajímavé, vzhledem k tomu, že jsem celou zimu běhala po rovině po asfaltových cyklostezkách, prostě hlavně tam, kde nebyl sníh a led. Asi jsem si na nich odpočinula....

Naštěstí i v tomto závodě jsou nakonec odpočinkovější úseky, a jak se později ukázalo, nejkrkolomnější bylo opravdu těch prvních dvacet kilometrů, potom už je strmost a krkolomnost cest celkem v normálu. Úsek mezi Halouny a Drahlovicemi je dokonce celkem běhatelný a nezákeřný, že mě to ukolébá natolik, že potom zaspím vrchol Brdo bohužel i s jeho kontrolou....

Štěstí že jsem si už zautomatizovala sledovat GPS zhruba jednou za pět minut, a tak se nevracím 2 km ale jen asi 200 metrů.

Aspoň zjistím další zajímavou skutečnost o systému značení, totiž tu, že vzhledem k tomu, že jsou značky pouze ve směru pohybu, v protisměru se po nich jde docela blbě....

Cestu ztratím skoro hned a poté jak křižník křižuji vrcholovou plošinu z jedné strany na druhou, doufaje v zázrak, že do kontroly cestou narazím. A skutečně asi za pět minut se mi poštěstí.

Jen o pár stovek metrů dál už na nás čeká další občerstvovačka na rozcestí Stožec. (33. km)

Myslela jsem, že tudy jen proletím (je mi totiž hrozná zima, jsem oblečená spíš na běh než na chůzi, protože jsem nečekala, že cesty budou jaksi neběhatelné...), ale když spatřím plápolající oheň, je mi jasné, že se chvíli pozdržím.

Ivana Čahojová mě tady pobaví konstatováním: „Čoveče, to je zvláštní, ono od toho ohně jde docela teplo!“ No nevím, mně by tedy spíš přišlo zvláštní, kdyby od toho ohně šla třeba zima....

A potěší mě, že jsem první, kdo si tady dal panáka. Griotku. Mňam.

Takže hurá dál. Konečně za světla. Je půl šesté a pomalu se rozednívá.

Hned mi ty cesty připadají mnohem běhatelnější. (Nebo opravdu jsou?)

Stále z kopečka se rozběhnu natolik že poté zase suverénně přeběhnu vracečku ke kontrole na hradišti Hradec. Naštěstí po kyksu na Brdu jsem zintenzivnila koukání do GPS z frekvence jednou za pět minut na pětkrát za minutu, tudíž tentokrát to je opravdu jen asi o dvacet metrů.

Hradec byl takový pěkný sympatický kopeček. A jak jsme si ho tam oběhli celý dokolečka.

Z Hradce pokračuji dál k další občerstvovačce na Studeném vrchu. Tady se však nijak nezdržuji (už podle názvu je mi tento vrch nesympatický a oheň tu pochopitelně nemají), jen naberu do hrstí pár pochutin a za chvíli metoším dál, abych se zase zahřála.

Zatímco stoupání mě čím dál víc baví (pruťák na Velkou Babu byl parádní), cesty dolů jsou většinou lehce utrápené. Tady v tom úseku mě navíc celkem „štve“ partička asi třech závodníků, kteří jsou o něco pomalejší než já, ale stále je nemůžu setřást, protože se vždy zdržím na kontrole nebo na rozcestí přemýšlím kudy kudy cestička, a oni mě docvaknou....

Konečně cestou z Písku se mi jim povede utéct (i když slovo utéct je přehnané, vzhledem k tomu jaká překážková dráha to směrem dolů zase byla). Přeji si, aby to třeba jen kousek vedle po nějaké běhatelné cestě nebo silnici, a když nakonec silnice přijde, jsem z toho tak rozhozená, protože jsem ji vůbec nečekala, že si ji nakonec ani neužiju.

Člověk je prostě tvor nevděčný.

Ve čtvrt na deset se dostávám do vsi Běštín (53.km), kde je první kontrola v hospodě. Po ránu jsem plná elánu, navíc už vylézá sluničko, což mi dodává ještě více energie, rozhodnu se prozatím se s polévkou nezdržovat, objednám si jen tři deci kofoly a se suchým chlebem v ruce (ke kterému si z baťůžku vytáhnu čokoládovou sušenku) spěchám dál.

Než se opět zanořím do lesa, užívám si asi jeden kilometr stoupající polní cesty s pěknými výhledy na vísku pode mnou a okolní brdské hřebeny. V lese je sice hezky, ale přeci jen mi příjde dobré, když se občas ty výhledy na různé druhy jehličnatých stromů proloží i něčím jiným...

Dalším bodem zájmu je vrchol Plešivec. Když se na něj konečně vydrápu (taky solidní krpál), okamžitě s i uvědomuji, že to je přece ten známý vrchol, který se zdolával na Pražské stovce 2016 a když jsem ho viděla na fotkách, tak mi bylo líto, že jsem na ní nebyla.... Cesta zde vede těsně podél kraje srázu po skalní plošině, a přestože skalní plošina by svojí šířkou mohla skoro konkurovat dálnici, i tak jdu radší krajem lesa, v co největší vzdálenosti od srázu. Potěší mě, že je tady slušně vyšlapaná pěšina, což svědčí o tom, že nejsem jediný posera.

Plešivec se mi moc líbil.

I dolů z Plešivce se snažím docela hopsat (jak postřelený zajíc), přestože terén je dosti členitý.

Těchto deset kilometrů mezi Běštínem a Čenkovem bylo vůbec asi tím nejhezčím úsekem trasy. Po téměř magickém Plešivci, pokračujeme pro změnu po moc pěkné výhledové naučné stezce nad Jinci, která se vlní ve svahu nahoru a dolů, přesně tak, jak se mi to líbí. Jen mě lehce rozhazuje skutečnost, že další kontrola má být u mostu, a přes nějaký most už jsem přešla a nikde nic. A další most mi zas připadá podle kilometráže nějak daleko..... V lehké nervozitě pak snadno přehlédnu odbočku NS - zkratku prudce dolů k potoku a zaběhnu si tak oklikou asi 300 metrů. No nevadí, sice jsem měla cestu delší, ale zase byla běhatelnější :). Hm. Jenže dole u mostíku kontrola žádná. Do pr....

Naštěstí se celkem rychle dovtípím, že kontrola bude nejspíš v tom prudkém sešupu, který jsem tak chytře oběhla, tudíž málem po čtyřech zpátky nahoru. Mám kliku, kontrola není moc vysoko.

Podél rybníčku už po krásně běhatelné pěšince (to by se to po ní běželo, kdybych nebyla tak líná) a poté už po silnici vesnicí do hospody v Čenkově (64.km), kde je další kontrola. Tentokrát usoudím, že už by bylo potřeba doplnit nějaké palivo a nejen čokoládou živ je člověk, tudíž si polévku dám. Zdržím se asi čtvrt hodinky.

Pokračuji dále jak jinak než pěkným pruťákem na moc hezký skalní hřeben Slonovec. A dále několik stovek metrů romantickou pěšinkou po vrcholu hřebene. S blížícím se 70. kilometrem pomalu začínám pociťovat únavu a po rovinkách se mi už běhat nechce, proto nyní konečně s jásotem uvítám každý neběhatelný terén, jak například tento, protože nemusím mít výčitky svědomí, když v něm neběhám...

Ale jako na potvoru, většina krkolomného náročného terénu byla v první části a Slonovec je jedním z posledních krkolomných a neběhatelných míst trasy. Zatímco na prvních 70ti km mi GPS ukazuje převýšení téměř 3000 m, na zbývajících padesáti už pak jen něco málo přes tisíc. A i trasa vede docela často pohodovými širšími cestami, přesně po kterých jsem toužila na začátku závodu, ale teď už po nich tolik netoužím.

Kdepák, člověk je prostě tvor, kterému se jen tak nezavděčíte.

Klesání na Dominikální paseky je z velké části po silnici, i přes vesnici vede krásná pohodová běhatelná cesta a myslíte že já mám z toho radost? Popoběhnu tak v průměru 20 metrů ze sta (a to ještě s očima vsloup) a největší radost mi udělá nechutná bahnitá rozježděná, cesta, protože konečně stoupá a já můžu jít....

Vystoupám k rozcestí Pod Provazcem (75.km), kde na nás čeka další občerstvovačka. Nějak se nemůžu rozhodnout, na které z dobrot mám chuť (je jich tu tolik), že nakonec od všeho zobnu něco: dva kousky sýra, čokoládová sušenka, slaná tyčinka, na to půlka banánu, kousek klobásy, tabulka oříškové čokolády.... Jejda, aby mi z toho nebylo blbě.

„To je v klidu,“ uklidnuje mě Lenka, „už jsme tady měli i exota, co nám vypil lák z okurek :)“

No vida, to by nebylo marný, zapít s ním tu čokoládu...

Hm, tak ještě skoro 50km. No tě pic. Už jsem nějaká unavená. Taky jsem si napoprvé mohla vybrat nějakou stovku která má 100 km a ne 120. Už jsem to mohla mít jen 25 a to je celkem rozdíl...

Skoro padesát kilometrů do cíle mozek moc nepobírá, bohužel už ani moc nepobírá 15 km do další hospody a tak si musím v hlavě rozkouskovat trasu od kontroly ke kontrole a jsem moc vděčná Jirkovi, že byl tak pilný a rozestavěl kontroly po necelých třech kilometrech.

To už mi přijde vzdálenost celkem rozumná a jsem schopná na ni i vyvíjet celkem rozumnou rychlost.

Moc mě potěší skalnatý vrchol Kuchyňka – tady je to moc pěkné a navíc jsem tudy už jednou šla při pochodu Všenory Jince, tak mám radost, že si to tady vybavuji.

Poté dalšími cestami necestami mě trasa zavede k dalšímu vrcholu Kazatelna a z ní už to je stále z kopce (s přimhouřenýma oběma očima by se snad moje snažení dalo nazvat klusem) dolů do Dobříše. Jen asi poslední dva kilometry už vedou po rovině pěknou pěšinkou po hrázi rybníka. Je mi tady tak hezky, sluníčko svítí, vlny rybníka šplouchají – že přece si tu idylku nebudu kazit nějakými zoufalými pokusy o běh...

Poperu se i s posledním úkolem projít Dobříší a najít restauraci Na Prachandě (i když přiznám se, že z tím účelem musím vytáhnout mapu), kde už před restaurací čeká další kontrola, tentokrát opět Ivana a spol. Nejprve jsem si myslela, že si polévku dám, ale když vidím jak je restaurace dost plná, bojím se, že by to mohlo trvat moc dlouho (a navíc je nějaká moc luxusní a já bych jim tam smrděla), vrátím se zpět k Ivaně a místo polévky dávám pivo a chleba se sýrem. Nechci se nijak moc dlouho zdržovat, abych stihla většinu trasy za světla (původně jsem doufala, že stihnu celou, ale náročnost terénu mě nějak moc zpomalila). Mám rychlost asi 5 km/h, což není žádný zázrak, ale jsem přitom asi třicátá z 80-ti lidí, což docela jde....

Rozhodnu se, že s účinností od této chvíle se všechny pokusy o běh po rovině zakazují (stejně nejsem o moc rychlejší než při chůzi a akorát se tím zbytečně stresuji) a zbývajících 30 km prostě po rovině půjdu.

Dobrý nápad ve správnou chvíli, vzhledem k tomu že rovinatá silnice vede minimálně 2 km.

Hm. Jenže co to? Mně už se nějak nechce běžet ani z kopce... A to zrovna klesám do skalnatého údolí Kocáby, na které jsem se moc těšila, protože jsem ho často vídala jako atraktivní místo na různých pražských turistických akcí.

Mám nějakou depku, jsem unavená, vůbec mě to nebaví, že jsem si dokonce i sama sobě protivná, což je jev celkem vzácný, protože (když už ne nikomu jinému) sama sobě si většinou bývám celkem sympatická....

Hrábnu do baťohu pro čokoládovou tyčinku, ta mi snad zvedne náladu...

Hm, to určitě. Jistěže je z toho tepla celá rozteklá a jsem od ní akorát celá zapatlaná... Fujtajbl.

Aby toho nebylo málo, u Kocáby při nepozorném kroku jen tak tak že nežuchnu ze skály do potoka. No možná by mi ale koupel prospěla, třeba bych se trochu probrala.

Poté stoupám na Podleský vrch. Klesání z něho svahem dolů je tak prudké a plné různého štěrku a kamení, že už se lekám, že jsem se nějakým omylem ocitla o tři kilometry napřed na stém kilometru v té suti! Ale ne, jsem dobře. Suť teprve bude, tedy lépe řečeno pro někoho bude, já usoudím, že nemusím být u všeho.. Oceňuji, že Jirka zde dal možnost vybrat si těžší trasu přes suťové pole ale i lehkou trasu, která se mu vyhýbá (s penalizací 20 minut). Mně už ke štěstí bohatě stačila Babka :)

Po nekonečném pochoďáku vesníci Nový Knín se konečně dostávám na náměstí, kde je poslední kontrola v restauraci U Mikulášků (103.km).

Nejenže jsem unavená fyzicky, najednou přestávám zvládat akci i psychicky. Ale zase se nedivte, kdo by se nesesypal, když na poslední kontrole 15 km před cílem, v nohách poctivě absolvovaných sto kilometrů, najednou zjistí, že ztratil itinerář se všemi kontrolami? A to doslova během pár vteřin, jen před chvíli jsem ho dávala organizatorovi pro razítko a najednou se po něm zem slehla.

Hledám venku i po celé hospodě, organizátor málem lozí jak pes venku pod lavicemi, hostinský je z nás div živý, sranda převeliká a ten zatrolený papír nikde.

„Vždyť tady je nějaký itinerář!“ ukazuje nedávno dorazivší Jaro vedle sebe na barovou židličku. „To vím taky, ale ten je tvůj né?“ Odpovídám. „No můj totiž být nemůže, tady je na místě kontroly nakreslená nějaká oranžová beruška nebo co...., já si na kontrolách ale píšu seriozně časy. (copak jsem malá, abych si kreslila berušky!?)

„Ale můj není, tak se podívej na číslo.“ Na to Jaro. Čučím nevěřícně na číslo. Nojo, je to možný, vždyt je fakt můj! To oranžové „cosi“ mi tam totiž nakreslil organizátor na této kontrole, aniž bych si toho všimla.

Na poslední úsek trasy vyrážím asi deset minut za Jarem, dala jsem si ještě polévku a limonádu  -  musím se „dát dokupy“ po právě prožité hororové situaci.

Jara ale docvaknu za necelý kilometr nahoře na kopečku na křižovatce cest, jak snaživě zkouší pečlivě jednu za druhou v naději přijít na to, která je ta pravá. „Už jsem nabloudil přes deset kilometrů!“ Chlubí se. Nojo, bez naklikané trasy se bohužel moc jít nedá, Jirka se sice snažil a značil pečlivě, přesto občas není úplně jasné kudy....

„Neboj, já mám naklikanou trasu a defacto jsem ještě nikde nezabloudila.“ Musím si zamachrovat. A když půjdem spolu bude to mít dokonce dvě výhody. Jaro se díky mně neztratí a já zas díky němu trochu hýbnu zadkem. Poslední kilometry už se plazím tak 4 km/h....

Naše spolupráce probíhá celkem utěšeně (když pominu drobné mouchy, jako že mě honí jak nadmutou kozu) až na polní cestu za ves Malá Lečice, kde by se měla nacházet nějaká kontrola na lesní cestě... Hm, jenže les nikde...

„Hej, támhle je les!“ ukazuje Jaro vlevo. No to je sice hezké, ale já mám naklikanou trasu tady v poli.

„Hej, támhle vpravo jsou odrazky, tam to bude.“ Asi třista metrů jdu za ním... Ale vždyť přece tudy naklikaná trasa nevede, to nebyly odrazky, to byly nějaké svítící kovové štítky na sloupech....

„A hele, nebyla ta kontrola někde v lese před vesnicí?“ Přemýšlím. Prý blbost, to by jsme si ji všimli. „A nebude v dalším lese?“( jenže na les to vypadá tak za další dva km). Dalších deset minut marně zírám do mapy, do GPS, sakra já nevím. A Jaro, že jde dál, prostě buď kontrola bude nebo ne...

No jasně, a když ne, tak se pak pro ni budu vracet pět kiláků , geniální nápad. Na co je v itineráři telefon? Jen se modlím, aby mi mobil nechcíp, má jen jednu čárku.

„Čau Jirko, prosím, kde je kontrola 29?“

„ Jo, to je tam uprostřed pole.“

„Počkej, ale tady je napsáno lesní cesta.“

„No však jo, to je ta uprostřed pole.“

Ha, to jsou věci. Ale tak stane se, žejo. Cesta jako cesta, jestli lesní nebo polní....

To už na mě Jaro křičí, že kontrolu našel.

Tak teď už to snad bude bez dalších zádrhelů až do cíle. To by ovšem bylo moc jednoduché, že...

Stoupáme na poslední vrchol s názvem Pleš. Ve stoupání se však nějak zakecáme a nejednou se nám ztratí odrazky. Pokračujeme dál cestou vzhůru. Ne, prostě nikde nejsou....

Navíc v lese mi solidně lítá GPS a trasa přece jen není naklikaná úplně na metr přesně. Ne, prostě podle GPS se nedá s jistotou určit, jestli jsme na správné cestě nebo ne...

Začínám panikařit a brečet. Já už jsem prostě nechtěla žádný problémy, vždyt už jsme pár kilometrů od cíle, už se vidím v cíli a místo toho tady jak blázni křižujem les sem tam, ve snaze najít, kde by tady mohla být cesta nebo kontrola.... Navíc přes samý šutry, jehličí, křoví a polomy. To mám asi trest za to, ze jsem se vykvákla na tu suť....

Tohle nemá cenu, takhle tu kontrolu nikdy nenajdem, GPS mi příšerně lítá! Radši se vrátím dolů a pokusím se najít, kde jsme ztratili značení. Ale ani nenajdu cestu, po které jsem sem přišla, GPS mi ukazuje že jdu někudy jinudy, i když si jsem jistá, že jdu po stejné cestě jako nahoru... Do pr....

Jaro zatím vytrvale hledá na vrcholu kontrolu. A najednou slyším zdálky jeho křik. (Že by ji našel?) Nojo, ale je to daleko, z jakého směru vlastně volá? Sešla jsem dolů snad třetinu kopce.

Cesta nahoru je zajímavá, jak ji neustále prokládám výkřiky: „Jaro, sviť“ a „Jaro, křič“, abych podle jeho světla a hlasu byla schopná identifikovat, kterým směrem za ním jít.

Zpětně musím uznat, že najít kontrolu na vrcholu podle GPS jsem měla zvládnout i já (protože mám na mapě ten vrchol označený), ale prostě mozek mně tady už úplně vypnul.

Pleš jedna plešatá, ta nám teda dala.

Dalších 2,5 km (pocitově tak pět) po silnici do Mníšku je sice naprosto nekonečných, ale tady naštěstí už orientaci celkem zvládneme, tudíž se dám jakštakš do psychické pohody. Uf. Konečně vytoužený cíl.

Do cíle přicházíme deset minut před půlnocí. Přestože můj čas není nijak rychlý ani běžecký, stačí to na třetí místo v ženách, což mi pochopitelně udělá radost.

Moc děkuji Jirkovi a všem organizátorům za připravu této skvělé akce. Přiznám se, že dopředu jsem se trochu bála, jestli trasa, která vede z 90-ti procent lesem nebude na mě trochu nudná, ale Jirka vybral takové skvělé cesty necesty, které v kombinaci s kamenitými a skalnatými vrcholy zaručily, že trasa byla pestrá a zajímavá a moc se mi líbila (a nakonec naštěstí nebyla zas tak extrémní, jak jsem se po prvních kilometrech bála). Sice mi trvala asi o pět hodin déle než jsem očekávala, ale zase díky pomalejšímu tempu byla tohle snad úplně první moje stovka, kdy jsem večer při uléhání do spacáku vůbec necítila žádné namožené svaly.