Červenokostelecká stovka

(asi 99 km / 2800 m+, 14 hod. 15 min.)

7.7.2018

Červenokostelecká stovka, jejíž start je 10 km od mého bydliště, je asi moje nejoblíbenější stovka, kde trasu „bezpečně“ znám a poslední roky se ji snažím uběhnout co nejrychleji, což se mi i celkem daří :)

Letos jsem se ale kromě těšení se i docela bála, protože můj lehce zmrzačený prst, který jsem si narazila před Valašským kilem a kvůli kterému jsem radši vzdala K100, se sice za uplynulý měsíc výrazně zlepšil, ale úplně v pořádku prostě není.

A to jsem přitom vzorně poslechla radu Dušana Kolesára, abych prst moc nenamáhala a dávala jsem místo běžných 90 km za týden jenom 89!

(A to ještě z naprosté většiny jenom chůzí a ne během. Trošku víc jsem se rozběhala až poslední týden, kdy jsem poměr běh/chůze střídala asi půl napůl.)

Takže do akce jdu tentokrát s tím, že jak to dopadne, tak to prostě dopadne.

Start je až o půlnoci, rozhoduji se, že pojedu ve čtvrt na devět a budu doufat, že už v hospodě někdo bude. Zatímco si v pět odpoledne ještě v klidu luštím šifry ke keškám, píše mi Jirka, že prý s Olafem dorazí už někdy po šesté! (Jako takhle brzo? To mají v plánu se před startem opít nebo co?)

Rychle propočítávám.... To máme: Počet hodin do startu: šest. Počet piv za hodinu: minimálně jedno. Počet piv celkem? Nojo, to je sakra moc, tak to né. Ponořím se dál do šifer. Pojedu ve čtvrt na devět, jak jsem původně plánovala.

Do Kostelce jedu pochopitelně busem. To zrovna, plácat se před stovkou 2 km od vlaku...

Myslela jsem si, že takhle brzo bude v hospodě jenom osazenstvo Jirkova auta, ale známých tváří je už tady plný celý velký stůl. Ty dvě hodiny, co tady posedíme, utečou děsně rychle – zvlášt když si dlouhou chvíli (která ani nijak dlouhá není) ještě krátíme hraním šipek.

Když hru Lída navrhla, tak jsem se zaradovala, jak všem ukážu, jak se to hraje :) Šipky jsem totiž asi před patnácti letech hrála i závodně. Tedy, rozumějte, na sranda hospodských turnajích :)

jako že nekecám

To by mě ani nenapadlo, že se to za tak krátkou dobu může zapomenout. Realita je totiž taková, že nejenže se netrefím do nejvyšších čísel, ono i ten terč se před mými hody vždycky nějak na poslední chvíli uhne.... Snad každou třetí šipku hážu někam Olafovi pod židli. (a to piju teprve první pivo, takže na zvýšené množství alkoholu v krvi se to svádí těžko....)

Jak jsem se pro hru ze začátku nadchla, tak mé nadšení zase brzy opadne (jsem totiž rozmazlený fracek a co mě nejde, to mě nebaví :) Už se nemůžu dočkat startu. Běhání by mi třeba mohlo jít lépe....

Po jedenácté hodině se jdu odprezentovat a chválím si, jak mám ještě spousta času do startu, že dneska nemusím balit v takovém spěchu jako jindy. Jako vždy, moc toho s sebou neberu. Tři rohlíky, dvě sušenky, půllitrovku vody.

Vlastně nakonec jenom dva rohlíky. Času dost, tak jeden rohlík ještě před startem sešrotuju. Usoudím totiž, že zátěž se mnohem lépe nese v břiše než na zádech v baťohu. 

na startu

V pravou půlnoc závod vypukne.

Úvodní kopeček si výjdu a poté se společně s ostatními rozbíhám. Ještě před dvěma roky byli na této akci pouze turisté a já jsem se tady rozbíhala úplně sama (všichni šli) a pak už nikoho nepotkala až do cíle. Loni mi utekli dva závodníci a dneska mi jich utíká minimálně deset. ..

Ve skupince dobíhám do Lhoty, kde si to na rozcestí skupinka suverénně namíří doleva směrem k vlakovému nádraží :) Hm, že by už chtěli jet domů? Usoudím, že po prvním kilometru je na vzdávání ještě dost brzo (a noční vlaky tady stejně nejezdí). Zakřičím na ně, že trasa vede doprava.

Asi 7 km až do Malých Svatoňovic běžím s Mirkou. Trasa vede téměř po rovině, takže až na pár kroků asi do třech kopečků v kuse klušeme. Někde v polích před Svatoňovicemi si uvědomím, že jsem zapomněla zapnout záznam trasy na GPS – což není nic nového, ale většinou si vzpomenu už po dvou kilometrech. Dneska až po pěti.

Už se moc těším, až se projdu do kopce na Žaltman. Už je ten běh po rovině nějaký moc dlouhý....

Ve Svatoňovicích dobíháme Daniela Ešlera, který řeší problém, že si vzal do GPS samé vybité baterie a tudíž neví, kudy běžet a tak vyhlíží, ke komu by se na noční část přidal . Když mu prozradím, že nejenom, že mám nahranou trasu, ale navíc to tady dobře znám, je jeho radost o to větší :)

Tudíž tedy vůbec nechápu, proč přede mnou nahoru na Žaltman tak rychle zdrhá!

Ale zase na druhou stranu to je dobře, protože jeho tempo je sice rychlé, ale ne úplně nezvladatelné a motivuje mě, abych se ho snažila udržet. A já jsem sem dneska taky nepřijela na procházku :)

Ale doháním ho až nahoře, díky tomu, že to beru po nové žluté zkratce (ale vždyť pořadatel jasně říkal, že po ní běžet můžem!) Tak nevím, proč to Dan obcházel. A ještě se diví...

A šup na vracečku k rozhledně, kde je první kontrola – máme opsat datum výročí rozhledny.

Vzhledem k tomu, že nemám bundu a tudíž nemám kapsy a ledvinka je hrozně malá a navíc plná (a nechci, aby mi po cestě z itineráře složila papírovou vlašťovku), nechala jsem si itinerář v baťohu. Takže to je vždycky na dlouhé lokte...: Rozepnout jeden popruh, rozepnout druhý popruh, sundat baťůžek, rozepnout zip, najít folii, vyndat itinerář (tyjo, mně ho k ní snad někdo přilepil sekundovým lepidlem, ne?), zapsat kontrolu, zandat itinerář (hm nejdřív nešel ven, teď zas pro změnu nejde dovnitř....)

A za chvilku doběhnu k Jestřebí boudě, kde by mělo být jenom pití (bez kontroly), ovšem vedle hrnce s nápojem se válí razítko. Hm, něměli bychom si ho tedy dát? Né , já nechci. Vždyť jsem ten baťoh před chvilkou zapínala.....

Z čeho mám v té chvíli největší radost je, že další kontrola je až za 23 km u Vernéřovické studánky.

Tady naposled vidím Mirku a potom už to peru dolů do Radvanic za Danem a dalšimi asi dvěma závodníky.

Z kopce mi sice zdrhnou (já jsem zvyklá dolů spíš jen klusat a odpočívat a plně využívat zemské přitažlivosti – co bych se taky namáhala, když nemusím?) ale potom dostávám nějaký nečekaný záchvěv energie a vybíhám i mirné stoupání z Radvanic, tudíž zdrhneme těm ostaním dvěma pro změnu Dan a já.

Dneska se cítím nějaká lehká a odpočinutá – že by to bylo tím, že jsem měsíc nebyla na stovce, a povedlo se mi za tu dobu přibrat dvě kila? :)

Ovšem travnatá pěšinka dolů do Janovic mě už tolik nenadchne, jak přes trávu nevidím, co je pod ní, nemám odvahu běžet ani pomalu, natož rychle. Ale Dan v Janovicích čeká – dobře totiž ví, že je lepší ztratit dvě minuty čekáním na mě, než se pak sám někde ztratit úplně :)

Koukám na GPS, že máme 19 km za 2 hod 20 minut. Není to nějaké rychlé? To jsem si myslela, že mě ta dvojitá akce vytahování itineráře z báglu zbrzdila víc. Mám jenom 20 minut ztrátu na svůj loňský mezičas, a to letošní trasa přes Žaltman je o 1km delší a navíc i o dost metrů převýšení bohatší!

Dalších asi 13 km vede více méně po úplné rovině po červené značce kolem dokola adršpašsko- teplických skal. Loni i předloni byl tohle pro mě snad nejhorší úsek celé stovky, protože jsem měla velké problémy ho zvládnout celý souvisle běžet a přecházela jsem chvilkami do chůze. Tudíž dost dobře nechápu, co se děje, když se tady najednou rozbíhám a běžím a běžím a stále běžím, a přitom mi připadá, že moje nohy běží úplně samy a já nevyvíjím větší úsilí, než když doma ležím v posteli a spím..... Asi nějaké kouzlo. Ani se mi nechce odskočit si na malou,, protože co kdybych tím náhodou to kouzlo pokazila? A doplnit vodu u pramene? No to už vůbec. Sice už moc vody nemám, ale k Vernéřovické studánce to je jen asi 6 km, tak doplním tam....

Chudáka Daniela jsem tady prý prohnala dokonce natolik, že se v Teplicích musel odebrat vyhledat nějaké křoví a já tak pokračuji dál sama.

V Teplicích (asi 32.km) jsem ve 3 hod. 53 min., jenom asi o 13 minut déle než loni. Týjo, rychlá jsem.

I když pravda, vnímání rychlosti je relativní.

V polích nad městečkem totiž doháním Ondru Plašila, od kterého si vyslechnu, jak ho bolí koleno a jak jde dneska hodně pomalu.

A vzápětí se po lesní cestě rozběhne, že ho nestíhám, ani kdybych se po.....

Ovšem je pravda, že v lese je stále ještě tma a moje baterka už dobrou hodinu svítí z posledních sil. A náhradní baterie nemám, protože jsem byla zvyklá, že vydrží čtyři hodiny v pohodě (jenže holt to bylo před tím, než jsem ji při keškování zapomněla ve Slatině nad Zdobnicí pod mostem u řeky, a vyzvedla jsem si ji o dva dny později, když jsem zjistila, že mi doma schází, a ona tam asi od té vody nastydla nebo co.... (a to jsem ji ještě tak pěkně postavila přímo doprostřed pod most, že na ni ani v noci nepršelo)

Dobíhám k Vernéřovické studánce, zacházím k prameni, a zůstanu zírat s otevřenou pusou. Kap---- kap ---------kap. Voda se „valí“ z trubky závratnou rychlostí - jedna mili-kapka za deset sekund. Nepotřebuji být žádný fyzik na to, abych se dovtípila, že než bych naplnila svoji půllitrovou láhev, budu tady stát ještě zítra. Tak tohle tak úplně nevyšlo....

(Sakra. Mám žízeň, že bych snad vypila i syrový vajíčko)

Tudíž s sebou musím dál pohnout. Do Ruprechtic, kde by mělo být v hospodě pro běžce nachystané nějaké pití, to je asi 7 km. Tudíž necelá hodinka. Takže honem. Čím rychleji půjdu (no v mém případě spíše poběžím), tím rychleji tam budu. Trasa tady vede více méně po rovině a se spoustou asfaltu, takže se to dá docela naprat.

Vybavuji si, jak jsem se tady loni i předloni trápila a na rovinách prokládala klus chůzí. Dneska přecházím do chůze opravdu jenom ve stoupáních. To by jeden neřekl, jak člověka zrychlí vidina H20 :)

Hm. A jak člověka odrovná asfalt.

Od startu až na kraj Ruprechtic se mi běželo úplně báječně a o bolavém prstu jsem skoro nevěděla. Ono už i na okruhu kolem Ádru bylo docela dost asfaltu, ale tam byl aspoň občas prokládaný terénem, zatímco tady je souvislých asi 6 km silnice z Meziměstí až na horní kraj Ruprechtic. A noha začína nadávat, že čeho je moc, tak toho je příliš.....

Zatímco loni jsem na mírném stoupání Ruprechticemi chytla druhý dech a začala běhat i do kopce, teď tady začínám přemýšlet, jestli vůbec pokračovat dál. Ale zase přece nebudu vzdávat dvě stovky po sobě... A mám to tak hezky rozeběhnuté....

Rozhodnu se přejít do volnější chůze, abych si trochu odpočinula. A uvidím. Třeba během procházky na Ruprechtický špičák zregeneruji.

Aspoň se konečně něčeho najím. Vytahuji sýrový rohlík... Jo vlastně, tady je ta hospoda. Bomba, oni mají dokonce kofolu! Během samo-obsluhy nezapřu, že nejsem tele jenom v náročném terénu – jak jsem se večer nemohla trefit šipkou do terče, nyní mi pro změnu dělá problém trefit se flaškou do skleničky. Po mém odchodu je od kofoly zapatlaný celý stůl i politá podlaha.

A hurá na Ruprechtický špičák. Je to zajímavé, jak na asfaltu náhle prst bolet začal, stačí jen přejít ze silnice na lesní cestu a prst stejně náhle bolet přestane.

To ovšem neznamená, že by mi to do toho kopce šlo, jak bych chtěla. Poslední prudký kilometr lezu snad dvacet minut. Sakra. Jak ta rychlost mohla během tak krátké doby spadnout z osmi na 7,2 km/h????

Ale jsem tu jen o pět minut déle než loni, takže jsem asi byla rychlejší, než se mi zdálo. Jenže musím ještě vylézt na rozhlednu spočítat kolik má schodů. Hmm....Nešlo by to třeba spočítat pohledem zepoda?

Naštěstí akce zabere jen necelých pět minut. Až na to, že práce kvapná, málo platná - nahoru jich napočítám sto, zatímco dolů sto šest!

Jenže to bylo určtě tím, že při cestě dolů jsem potkala nějakou dvojici a ten kluk (na mé polohlasné počítání) povídá : „Ona plní nějakého bobříka?“ Čímž mě úplně rozhodil! (Jestli to tedy nebyla halucinace, protože si zpětně říkám, co tam kdo kromě závodníků o půl sedmé ráno pohledával...)

No né, znovu tam nelezu! Naštěstí poblíž posedává a svačí Jirka Baran, tak se ho radši na počet schodů přeptám. Tak prý sto.

Následuje asi nejkrásnější úsek celé stovky 10 km po hřebeni Javořích hor do Janoviček. A co je na něm nejvíc sympatické je skutečnost, že na rozcestníku je 10,5 km, zatímco v realitě to je jen 8,5 km – tudíž si člověk při pohledu na rozcestník připadá děsně rychlý, když to dá za hoďku dvacet.

Vlastně letos dokonce za hoďku patnáct. Na to, že jsem si při výplazu do kopce připadala jak oživlá mrtvola a měla jsem pocit, že už se nikdy nerozeběhnu, v reálu se to pak nějak rozeběhlo úplně samo. Zdejší kopečky totiž mají asi léčivé účinky, protože tady na tom hřebeni jsem po dlouhém měsíci vůbec, ale ani trochu necítila bolavý prst. Tudíž jsem to musela oslavit zvýšenou rychlostí. A také mě motivovalo, že jsem tak nějak byla schopná držet se Jirky, který prý dal K 100 za 13:40, tudíž jsem si připadala hodně dobrá.

(Tedy alespoň do té doby, než mi Jirka řekl, že mi nechce utéct, protože to tady nezná a nechce se ztratit. )

Lehce mě pochopitelně zdržely ty tři malinko neschůdné kopečky dolů (ale tady slézám jak raněná želva pokaždé, takže z toho vědu nedělám), a potom jedna menší nepozornost, kdy přehlédnu odbočku modré značky na pěšinku a pokračuji po hranici dál.

Ale znám to tady už tak dobře, že poznám, že nejdu správně asi po padesátí metrech.

(Né jako v roce 2012, kdy jsem v úseku mezi Janovičkami a Broumoven po té zelené polské hraniční došla až do nějaké polské dědiny a ještě jsem si fandila, že jsem přišla k Broumovu jenom z nějaké opačné strany :)

Fotky jsou z loňska (dokonce i s časem!) - to jsem totiž dala stovku o třičtvrtě hodiny rychleji, tak bylo logicky i dost času něco vyfotit :)

V Janovičkách se nijak nezdržuji – doplním vodu do flašky, sušenku vezmu do ruky a tradá dál. Cesta stoupá zpátky na hřeben, což kvituji s povděkem –při chůzi je totiž menší šance, že se při kombinaci žvýkání a pohybu udusím.

Opět po hřebenovce kolem Třípanského kamene pokračuji dál, dokud cesta nezačne klesat směrem k Broumovu. Tentokrát už si ji pohlídám. polské Dworki stačily jednou.

Jirka je rychlejší než já, stále mi utíká dopředu, ale potom vždycky někde přejde do chůze a čeká... Že by neměl naklikanou trasu? Ale vždyť trasa vede stále po turistických značkách – ve dne by přece neměl být takový problém je uhlídat...

Všechny další fotky jsou pro změnu z roku 2012

Je celkem zajímavé, jak je vnímání rychlosti subjektivní. Například dneska jsem měla pocit, že jsem byla strašně pomalá v kopci na Ruprechtický špičák (a myslela jsem si, že v něm zdechnu) a přitom jsem snad byla rychlejší než loni. Oproti tomu z Janoviček do Broumova jsem měla dnes pocit, že jsem běžela větší procento trasy než loni, ale v reálu jsem tady nenahnala ani minutu...

Nejspíš to bude tím, že už se cítím nějaká unavená a sice jsem běžela, ale už nějak pomaleji....

Je přesně devět hodin. Do Broumova se vždycky moc těším – to je vždy takový můj první dílčí cíl. Protože Broumov je město. A v městě jsou obchody. A v obchodech je co? Ano, žrádlo. A pití. Juchů.

Chudák Jirka. Dostanu se u pultu před něho, takže musí čekat , než prodavač splní moje zdlouhavé požadavky. „Jeden kopeček zmrzliny“ (zmrzlinu mají pochopitelně v druhém rohu obchodu, než je kasa). Prodavač pro ni dojde, vrátí se zpět ke kase. „A co dále?“ „Deset deka sýra.“ (ano, lahůdky jsou v tom samém rohu co zmrzlina.....)

A pak mu prachsprostě zdrhnu. Ale copak jsem mohla tušit, že se potom v tom Broumově ztratí? 

Broumov

Jak mi to až do Broumova šlo moc pěkně (tedy s menší krizí v Ruprechticích), z Broumova už to začíná pěkně drhnout. A to jsem si zrovna říkala, že kdybych tu původní rychlost udržela i na posledních třiceti kilometrech, jaký by to byl bombastický čas....

Nojo, s mým tréninkem netréninkem bych chtěla moc. On byl spíše zázrak, jak rychle jsem dala těch 68 km, než aby bylo k divení, že už to těch posledních 30 km udržet nešlo :)

No nevadí, tak prostě ty rovinky už celé neodběhám. Hraji si svoji oblíbenou hru: K támhleté popelnici poběžím, k zelenému odpaďáku půjdu, k žlutému kontejneru poběžím.... Která ovšem trochu sklouzává na hru: K popelnici půjdu, k odpaďáku taky půjdu, ke kontejneru...... hm, asi taky půjdu....

Vidět mě nestranný pozorovatel, tak si musí pomyslet: „Á hele další blázen, který včera vstal z gauče a rozhodl se, že se naučí běhat. Ale teda moc dlouho jí ten běh zatím nevydrží.....

(Ale aspoň u toho nefuní, to jiní začátečníci ještě navíc funí. Tahle má zase oči vsloup.)

A taky mně je v těch polích nějaké teplo. Což je u mě jev vcelku vzácný, navíc si nevybavuji, že by na dnešek hlásili nějaké vedro. (Abych nebyla nemocná ?) Ale pak jsem se v cíli dozvěděla, že většině vedro bylo, takže to, že mi bylo asi deset minut z trasy trochu tepleji, asi bylo celkem v normálu :)

A přede mnou 651 schodů na Hvězdu.

Ne, já je nepočítala. To napadlo Martinu Metzovou s Markem Moravcem. Jako kontrolní úkol jsme tady totiž měly spočítat, kolik schodů vede k chatě na Hvězdě. No a Martina s Markem si mysleli, že se mají počítat už zezdola z Ameriky :)

Tedy, mě taky napadne kdejaká blbost, ale tohle by mě teda fakt nenapadlo :)

No, co na to říct. Nešlo to, no. Ale ty skály kolem byly fakt pěkný. A že jsem se na ně dívala fakt dostkrát – pokaždé, když jsem s očima vsloup rozdejchávala další zdolanou stovku schodů a navenek jsem se snažila tvářit: Já neodpočívám, já se kochám těmi skalami nad sebou.

asi jedna setina schodů

Jsem strašně unavená. Nemám vůbec žádnou sílu. Nohy se mi motají do sebe. (největší problém bude to, že jsem toho moc nesnědla) Tyjo, já si snad koupím nějaký redbull. Sice normálně to nepiju.....Hm, a nebudu ho pít ani dnes. To by ho v tom stánku totiž museli mít. Ani coca colu tu nemají..

Ale něco si koupit potřebuji... (né, pět minut tady budu čučet a vybírat.....). No tak ty gumový medvídky.

(taky blbej nápad – tvrdý to bylo, rozkousat se to nedalo, rozpustit se to v puse nechtělo....)

Co teď ? Nojo, spočítat ty schody. To už tady jednou bylo...

No jistě. Nahoru 23. Dolů 22. Nezájem. Takovéhle prkotiny už mě nerozhodí.

Akorát dobíhá Jirka, že se v Broumově zamotal, ale už mě zase bude oblažovat svou přítomností. Tak když se mnou moje šnečí tempo vydrží.....

Trasa vede asi 3 km skalami – Kovářovou roklí, a poté dále dolů do Police. Loni jsem tady celkem popobíhala, nyní si to s mou únavou v náročném terénu netroufnu, a navíc se mi ani nijak nechce. Jediné, co mě těší, že všechny turisty celkem bez problémů předcházím, tak snad moje tempo není úplně špatné.

(i když jestli to nebude tím, že skoro všichni zrovna stojí a kochají se...)

A tak jdu a jdu (pomalu a opatrně) a Jirka jde pomalu vedle mě.

„Prosím tě, to fakt nechceš běžet sám dopředu? O mě se bát nemusíš, já to tady znám, já trefím.“ Navrhuji mu.

„Nojo, ale já netrefím.“ Na to on.

A jo. Já vlastně zapomněla. A to už jsem si myslela, že, jako správný gentleman mi chce být nablízku, kdyby sem třeba na výlet vyrazil medvěd, který prý teď někde pobíhá po Krkonoších. No tak nic, no.

Po dvou malých zádrhelech – nejprve, když se mi podaří omylem vběhnout na zelenou značku (a tentokrát to je Jirka, kdo si všimne, že ten proužek na skále má nějakou jinou barvu) a podruhé – když trochu váháme, kde je rozcestník Kovářova rokle dolní rozcestí (zas tak dalece, abych znala nazpamět všechny názvy rozcestníků , to tu neznám) se konečně dostáváme do Police.

Tak kolik času jsem promrhala? Nojo, čtvrt hodiny. Takže ztráta na loňský čas je asi dvacet minut. Tak to je špatné, to už je mi jasné, že rekord nebude. Ono asi ani pod čtrnáct hodin to nebude, protože nejspíš budu ztrácet dál....

No aspoň, že tu mají dobrou zmrzlinu.

A zase dál. Posledních asi 19 km. Do kopečka nahoru, po silničce dolů do Žďáru, pak celkem po rovině do Maršova.... Z kopečka ještě cupitám, ale po rovině už mi to nejde. To bych se musela hodně přemáhat, a to se mi nechce. Jirka se vždycky někde na rovince rozběhne, nebo prostě po seběhu pokračuje klusat dál ve snaze přimět mě , abych ho následovala, ale toho se nedočká. Já se totiž přemáhat nehodlám. Já mám tohle léto v plánu další tři nebo čtyři stovky a opravdu nevidím důvod, proč bych se měla odrovnat hned na té první.

Vlastně úplně nejlepší by bylo chodit i z kopce. Jak jsem prvních 70 km skoro vůbec nešla, chůze je mi teď vyloženě příjemná a moc mě baví. Jenže zase, pravda, uplně zazdít ten můj výkon taky nemusím.

Třetím a posledním velkým kopcem Červenokostelecké stovky je Turov, asi 10 km před cílem. Po zkušenostech s plazením se na Špičák a na Hvězdu z něho mám hrůzu už asi 5 km dopředu.

A nakonec jsem si ho asi tak zveličila, že mi pak ve skutečnosti přišel uplně malý a mírný. Co mě však nejvíc překvapilo, že úsek z Police na vrchol Turova jsem dala uplně stejně rychle jako loni.

Ono i loni jsem toho na konci měla už plný zuby...

A z Turova už to jen kousíček na poslední kontrolu v Chlívcích. Vtipným okamžikem je, když se náhle zastavím na silnici asi v půli cesty a začnu panikařit, jestli jsme po ní náhodou neměli jít na druhou stranu. A pro jistotu vytahuji z báglu mobil, abych se podívala na mapy.... Kolikrát jsem tudy už šla nebo běžela? Asi desetkrát?

Mně se dost možná jednou povede, že zapomenu, kde bydlím :)

A pak jsem nějak vůbec nepochopila tu poznámku „zavírací dny“, která byla napsaná v itineráři u hospody ve Chlívcích. Vždyt hospoda je otevřená – tak jaképak zavírací dny???? Až když do cíle příšli Olaf s Lídou, a já jim kontrolovala itineráře, tak jsem zjistila, že tím chtěl básník (chápejte organizátor) říct, že máme opsat, které dny má hospoda zavřeno. (Já jsem si tam automaticky dala razítko, jak jsem byla zvyklá z předchozích ročníků)

Jirka si v hospodě dává pivo – já mu ale říkám, že se rozhodně zdržovat nehodlám.

Odcházím před čtvrt na dvě – přece jenom, kdybych hejbla zadkem, šance na čas začínající třináctkou stále žije (loni mi poslední úsek trval 40 minut).

Hm. Jenže to by ta trasa musela vést stejně jako loni..... Kudy to na ten Švédský vrch lezu? Proč takové zdlouhavé serpentýny, když by se to dalo mrsknout kolmo nahoru? Matně si vybavuji, jak organizátoř říkal, že zelená teď vede jinudy a je to asi o 700 metrů delší. Prý kvůli tomu, že na původní trase pobíhá nějaký nebezpečný divoký pes...

(Hm, když zrovna takový pes by se mi hodil, Konečně by byla nějaká pořádná motivace běžet. Protože takové motivace typu, že budu v cíli o deset minut dřív, jsou na mě nějaké chabé....)

Konečně jsem nahoře. Tak podle mě tohle tedy bylo delší vzdálenostně tak o 1,5 km a časově o čtvrt hodiny!

Tak teď by to chtělo aspoň v trochu důstojném tempu dokončit. Ještě že to z věšiny klesá. Dolů ještě běžím (i když asi opravdu pomalu), jakmile se však cesta jen na pár metrů narovná, s naprostou spolehlivostí okamžitě přejdu do chůze. (Říkám si, že analýzou mého pohybu by geodet s celkem slušnou přesností mohl vygenerovat vrstevnice :)

Do cíle dobíhám (ano dobíhám – posledních 20 metrů je totiž z kopce) za 14 hodin 15 minut (40 sekund).

Ale tak dobrý, no. Co víc bych taky chtěla?

A hlavní věc, z které mám radost, je skutečnost, že prst to už celkem zvládl, aniž by nějak moc nadával....

Ještě tak pět šest stovek, a bude v pořádku uplně :)

Jestli však byla stovka věc náročná, nejnáročnější byl letos po-stovkový program po ní. Vydržela jsem tam totiž kmitat mezi cílem a hospodou (ještě že to bylo asi deset metrů), aniž bych si šla lehnout, až do sedmi do rána.

(Copák já za to ale můžu, že všechny odjezdy autobusů vyšly zrovna na chvíli, kdy jsem dostala chuť na další pivo?)

Ale je pravda., že po šesti pivech došlo i na nealko pivo a na kafe.... I tak jsem se z toho vzpamatovávala další dva dny.

Ale setkání a povídání si s těmi všemi lidmi bylo moc fajn.