Pochod krajem severočeských jednotek 2018

asi 104 km, 4000 m+, 23 hod. 43 min.
15. - 16. září 2018

Jak jsem psala, před Stovkou Podyjím mě bacil nějaký bacil (a přestože jsem se během stovky nemocná necítila, až nečekaně velká únava byla však možná způsobená tím, že bacil byl stále přítomen) a když jsem se vrátila domů, bacil opět začal vystrkovat růžky.  Moje účast na Pochodě severočeských jednotek byla tak do poslední chvíle nejístá, navíc bacil byl jeden z těch naprosto nerozhodných a stále se nechtěl vyjádřit, jestli udeří naplno nebo radši půjde o dům dál.... Cítila jsem v sobě nějakou horkost, jednou za hodinu jsem pčikla, jednou za dvě hodiny jsem kejchla, a to bylo tak všechno. Docela bych obstála jako výpomoc princezně Koloběžce první při plnění záludných hádanek. Obutá, neobutá, učesaná neučesaná, oblečená neoblečená...  Já bych se totiž výtečně zhostila role nachcípaná, nenachcípaná :)



Vzhledem k tomu, že jsem však četla, že procházky na čerstvém vzduchu jsou při lehkém nachlazení zdravé (a podívejte se například na lázeňské parky, jak jsou plné léčicích se pacientů, kteři zde štrádují v zeleni či regenerují posedáváním na sluníčku...), dospěla jsem k závěru, že pochod by na mě vlastně měl mít blahodárný účinek. Štrádování v zeleni si na něm užiju až až a vzhledem k výšce převýšeni by i k tomu sedění mělo dojít (až zase nebudu schopná zdolat nějaký kopec na jeden zátah). Takže hurá za novým dobrodružstvím.



Trochu komplikace přinesl ranní start a skutečnost, že pořadatel nenabízel možnost přespání, takže si vzdálenější účastníci museli zařídit nocleh sami. Lépe řečeno, vzdálenější účastník ( tj. jeden, tj. já) protože, jak jsem poznala z pohledu do startovky, skoro všichni ostatní to měli blíž než já a zvládli se dopravit ráno, případně jeli autem... Zkoušela jsem psát Blance z Poděbrad, jestli nebude v Lovosicích ubytovaná, ale i ta zklamala, má spoj ve 3:50 ráno.



Smířená s tím, že strávím večer v Lovosicích sama samotinká, otvírám dveře nejbližší restaurace od nádraží, s tím, že se aspoň pořádně nacpu. A co moje oči nevidí, on si tam sedí Tomáš, kterého jsem zde ale vůbec nečekala, protože je z Prahy a tak by se mohl dopravit ráno. Takové překvapivé shledáni se pochopitelně musí řádně zajíst a zapít - a já se poté nestačím divit, že po čtyřech hodinách a pěti pivech mám najednou problémy udržet se na nohou. A Tomáš ješte na mě: „Nepřipravíme si věci na ráno už teď, ať ráno nemáme takový spěch?“ Já se ohnout ke svému baťohu, tak se do něho buď pobliju, nebo do něho spadnu. Děkuji, nemám zájem ani o jedno.



Však na každého jednou dojde. Zatímco večer jsem měla obavy, že se netrefím svým tělem do postele, ráno po šesti hodinách spánku jsem najednou úplně střízlivá a je mi fajn. Zato na Toma dosedla nějaká opička...
Tudíž tentokrát ten velký časový rozdíl, co mezi námi byl, vůbec neřeším, protože je mi jasné, že tak makal, protože utíkal před tou opicí. (a jak jsem si všimla v zoo, opičky jsou zvířátka celkem rychlá a  mrštná) A kromě toho, já jsem se sem dnes honit nepřijela. Ani sebe, ani nikoho jiného. Já přijela na zdravotní procházku.
Já jen aby bylo od začáku jasno.



Start této akce byl hodně rychlý. Přišla jsem na nádraží asi ve třičtvrtě na sedm, pojedla jsem kousek bagety a salátu, co mi zbyl od včera (zbytek vyhodila do koše, kdo se s tím má tahat), připravila bágly na převoz a krátce po sedmé hurá, jde se na věc.



Rozbíhám se hned před nádrážím - běhatelných rovinek na trase zas tolik není, tak si je musím patřičně užít - což se nějak nelíbí Jirkovi, že prý to je pochod, ne běh. No to opravdu promluvil ten pravý. Sotva stihnu oběhnout první roh, už se  společně se Zbyňkem derou přede mne. V těchto případech se říká viděla jsem je až v cíli, ale oni dokonce zamakali i na tom, abych je už neviděla ani tam....



I přesto pod stoupák na Lovoš přibíhám mezi prvními. Tady mě dostihne Ondra Plašil a kousek jdeme spolu. Než pochopitelně zjistím, že Plašil na můj vkus do kopce moc plaší a pouštím ho dopředu (i když nejenom on, ono do toho kopce na mě moc plaší skoro všichni, předchází mě taky Blanka nebo Tomáš). Na vrchol výjdu společně s Martinou. Ale tak co, já to snad trochu naženu směrem dolů...



Na vrcholu se ale zdržím možná pět minut. (na zdravotní procházce určitě nemůže uškodit trochu se pokochat přírodou a pěknými výhledy) Nejdřív se kochám a fotím já, poté si pro změnu Ivana fotí mě...

na Lovoši (foto Ivana Čahojová)

výhledy z Lovoše

A honem dolů. „Nojo, kamzík v akci!" křičí na mě Kuba Souček, který mé seběhy chválil už v Podyjí. Je vidět, že jako turista nikdy neviděl v akci první běžce... Přirovnat můj neohrabaný klus tempem tak 6 km/ hod. ke kamzíkovi. ... Klika, že tady žádný kamzik neni, za takovou urážku bych mu na místě kamzíka hned ukousla prdel..



Brzy se však šutrovitá cesta zlepší a já se dokonce tak rozběhnu, že přebehnu dole odbočku k hradu Opárno...



A tak místo hradu,
navštívím ohradu,
v ohradě mě vítají kozy,
No to si ze mě děláte kozy ???

Mééééé

No aspoň si je vyfotím a pak rychle zpět. Napodruhé už k hradu trefím. Akorát tam zase načapu nějakou dvojici bůhvipřičem, no raději, než abych to zkoumala, se rychle vytratím...

napodruhé už to vyšlo

Cítím se nějaká unavená, dokonce mě už bolí nohy... Rozhoduji se, že se dneska opravdu honit nebudu a po rovinách budu chodit. Aby mně cesta lépe ubíhala, fotím si zvířátka po trase. Před Velemínem koníky s proužkatými hlavami, ve Velemíně husičky...

A jak jsem v ráži, vůbec si nevšimnu, že se přede mnou tyčí Milešovka, královna Českého středohoří, mnohem víc mě přirozeně zaujme u cesty se pasoucí kráva. Ale co, máme svobodu projevu, tím pádem si člověk může fotit to, co uzná za vhodné. A tak zatímco všichni fotili Milešovku,



Já jsem plně v právu,
vyfotit si krávu,
pod ní posranou trávu...

pěkná, že? :)

A náhodou jsem se zachovala úplně prozíravě. Víte, jak je těžké vymyslet rým na takovou Milešovku? Zatímco kráva, to jde skoro samo...



A po cestě se před stoupáním posilňuji hruškami. Před takovým kopcem doplnění energie musí být. Mimochodem, s hruškou se dá v poezii také celkem slušně pracovat. Třeba:



Když tě čeká fuška,
pomůže ti hruška.



případně



Trefí-li tě hruškou,
je to lepší než puškou..



A nijak nevadí, že jen co dožvýkám posledni sousto, objeví se přede mnou občerstvovačka. Po ovocném předkrmu má správně následovat hlavní chod...
Divím se, že tu ještě nebyla Martina a ona vzápětí přichází . Tak jestli byla taky na výletě u koz...



Na Milešovku lezu sice pomalu, ale aspoň bez sedacich zastávek či prostojů. Akorát na vrcholu mě lehce rozhodí, když zjišťuji, že jsem na kontrole nedoplnila vodu (to je tak, když má člověk v hlavě kraviny), takže si skočim do chaty pro půllitrovou láhev...

z Milešovky

A pak už rychle dolů. Potřebuju se trochu zrychlit. Jen ještě musím opatrně prudkým kamenitým žlabem ( kamzík je nešika :) ), na schůdnějšich cestách se ale rozbíhám. Nejprve do Paškapole, dále po pěkné polní a lesní pěšině pod vrcholem Kletečná do stejnojmenné vsi. Tahle pěšinka se mi moc líbila, doufám že se jí Petr Malý nechá inspirovat a nepotáhne Loučení zas nesmyslně nahoru tou sutí....



Co se mi však už tolik nelíbí je skutečnost, že ve vesnici nikde nevidím kontrolu... Proběhnu vsí až na druhý konec (naštěstí to je jen asi 300 m), fakt nikde nic. Nedá se nic dělat, raději Honzovi zavolám. Tak prý je naproti rozcestníku. Takže čelem vzad a pochodem vzad :) Nojo, fakt je. A to bych dala krk za to, že když jsem tudy šla před pěti minutami, tak tu nebyla.



Nojo, co se dá dělat. Tak rychle dál. “Utíkej kamzíku, utíkej.“ Křičí na mě Kuba, který mě díky mému zdržení dohnal...



Další cesta zvlněnou krajinou probíhá příjemně a hladce. Přes rozhlednu Radejčín, dále do vsi Dubičky, k nádherné vyhlídce Mlynářův kříž a kolem Moravanského vodopádu dobíhám do Moravan, kde už na mě čeká další občerstvovačka a na ní Hanka Váchová.

rozhledna Radejčín

Mlynářův kříž

Moravanský vodopád

Dám si výborný kuřecí vývar, ale moc se tady nezdržuju. Jak koukám, Blanka už má na mě náskok půl hodiny (dneska se nějak rozjela) a to tak nechat rozhodně nehodlám..



Takže v rámci svých schopností (které nejsou nijak velké) se snažím aspoň trochu důstojným tempem vyplazit na vyhlídku Skalky. Abych se tady stejně na pět minut zasekla, fotila, a kochala.. České středohoří je prostě úžasné. A navíc bůhvi, kdy se zas na tuto vyhlidku dostanu... Přestože nejprve je nutné vylézt na kopec, asi půlkilometrová vracečka k vyhlídce vede už celkem po rovině.. Ne, ne, ta se Petrovi Malému líbit nebude.... (a taky se nepamatuji, že by sem Loučení někdy vedlo)

z vyhlídky Skalky

Kousek běhatelné silničky a vzápětí už prudce klesám místami těžce schůdnou pěšinou dolů do Vaňova. Teď by měl Kuba vidět svého kamzíka. Jak si kamzík sedá dvakrát na prdel, protože to po nohách prostě nedá... (I když pravda, kdybych byla skutečný kamzík a měla čtyři nohy, tak bych to určitě dala...)



A ve Vaňově následuje další zdržování a kochání a focení. Pohled na Labe (jůů, takhle široký řeky u nás nemáme), barevným listím hrající kopečky, silueta hradu Střekov.. Týjo, on zrovna jede vlak! Honem vyfotit... To víte , člověk, co jezdí pomalu každý týden s Čd na pochody, přece jen tak často jedoucí vlak nevidí....



A další vyhlídka, tentokrát nad vodopádem Vrkoč (vrtá mi hlavou, proč na ni Loučení nikdy nevedlo) a spousta dalšich vyhlídek z pěšiny vedoucí k Větruši. Ne, tak tímhle způsobem Blanku nedohoním. I když je pravda, že pokud zrovna nefotím, tak celou cestu k Větruši běžím...

jůůůů, vlak (než se foťák probral, tak byl skoro pryč)

z Vaňova

a překrásné vyhlídky nad Vaňovem a dále z pěšiny do Ústí

Anebo že bych Blanku přece jen dohnala?



Když zajdu za růžek,
přede mnou baťůžek,
v rukou dvě hůlky....



Je to Blanka. Není to Blanka ?



Je to Blanka!
Týmová spolupráce nám příjde během procházení velkoměsta jako je Ústi celkem vhod, přece jen všechny ty přechody, podchody, nadchody, křižovatky, mosty dokážou být záludné...



Máme to štěstí, že centrem města právě probíhá čelo půlmaratonského závodu. Aspoň se tedy domnívam že, čelo, soudě podle přítomnosti závodníků tmavší pleti (černoch sem přece nepojede takovou dálku z Afriky, aby skončil někde na chvostu... )
Nojo, musím uznat, že se asi hýbou o trochu rychleji než my...



Ale zase to nemají do kopce. (předpokládám, že na Střekovskou vyhlidku jejich trasa těžko vede) A taky po cestě nemusí čuchat ten šílený puch z chemičky. Tedy, že to je z chemičky, jsem zjistila, až když to napsal Jirka na Fb. V té době, co jsem tam šla, jsem vážně věřila tomu, že to tu tak smrdí proto, že místní občané nevědí, kam se sluší chodit na WC. A říkala jsem si, jaká tady žijí čuňata.



A pokud by vám náhodou ten puch přišel jako moc slabý zažitek, vřele doporučuji koupit si ve večerce nanuk a po cestě ho lízat, zážitek se tím okamžitě zintenzivní. (Klika, že nahoře, kde byly potraviny, už to smrdělo o trochu míň) Jenže, co jsem měla dělat, když jsem měla na ten nanuk takovou chuť? V lese je vzduch sice čistý, ale zase si tam človek nanuk těžko koupí. A odkládat konzumaci, než dojdu do lesa, zrovna u nanuku taky není nejlepši nápad....



Pár sekund se pokocháme vyhledem ze Střekovské vyhlidky a už zase mažeme dolů a pak po NS znovu nahoru a znovu dolů ke Střekovskému hradu. Zatímco do kopce Blance vůbec nestačím, z kopce jí zase o hodně utíkám.... Tak tohle tedy nevím, nevím, jestli nějak skloubíme dohromady...

Střekovská vyhlídka

V restauraci u hradu máme další kontrolu. Posedime tu asi čtvrt hodiny a dáváme si vývar s játrovými knedlíčky. Krátká pauza a doplněni energie docela přišly vhod.



Díky tomu, kopec na Vysoký Ostrý (který je skutečně – alespoň pro mě – vysoký a „vostrý“) zvládám celkem se ctí a Blanka na mě čeká opravdu jen pár sekund...

Vysoký Ostrý a nízká "já" (foto Blanka)

(foto Blanka)

A po zdolání kopce mám energie ještě více. Přemýšlím, jestli utíkat dopředu nebo jít dál společně s Blankou a nemůžu se rozhodnout... Kdyby byl start večer a teď bylo ráno, tak je hej, ale přestože nohy by z kopce běžely, do tmy se mi samotné vůbec nechce... No, nechám to osudu. Do Brné si to seběhnu a uvidím, třeba mě pak Blanka v následujícím stoupání dohoní....



A osud zasáhne vskutku bleskově.
Uběhnu sotva deset metrů, když najednou ztrácím kontakt se zemí (hm, že by mi narostla křídla?).
Jestli jo, tak ale bohužel nějaká nefunkční... PRÁSK.
Škoda, že tu není Kuba, aby se podíval na svýho kamzika s rozbitou hubou. Kamzik už asi pro dnešek dohopsal...



Vzápětí už je u mě Blanka: „Andy, co mi to děláš!? Já vím, že chceš mít zajímavý zážitky do reportů, ale až takhle daleko snad zacházet nemusíš...“
Prdlá, ne? Kdybych chtěla spadnout úmyslně, tak si na místo dopadu připravím předem nějaký polštářky a nebudu padat do tvrdých šutrů! Au au.



Počáteční šok pomalu ustupuje a já se začínám hýbat, respektive prskat kolem sebe listí a hlínu, kterého mám plnou hubu. Teda jako říkala jsem, že mám Stredohoří moc ráda, ale že ho až takhle žeru...
Hm, a po hlíně pro změnu plivu krev. Odkud se sakra bere? Já si vyrazila zub! napadá mě první myšlenka. Ne dobrý, zuby drží všechny. To bude jen natrhlý ret...



„A nos!“ Plaší Blanka.
Co je zas s nosem? (Dýchám, tak ho snad mám, ne? ) Aha, že je trochu odřený...



Nojo, odřený jsou taky ruce a koleno, to jsem v první chvíli ani nějak nepocítila. „Běž dál, já tě doběhnu.“ Volám na Blanku. No to prý zrovna, prý se nehne, dokud nevstanu.
Hrůza, človek si ani nepoleží.



Před Brnou se jakštakš zkulturním umytím v potůčku. Prý jsem po tom pádu vypadala jako kominík.



Zatímco do Brné jsem sešla celkem bez problémů, v dalšich místech , zejména, když cesta klesá, se začiná koleno nepřijemně ozývat. Snad jsem jednou výjimečně ráda za ten nekonečný stoupák na Vimperk. I když Blanka mně samozřejmě zdrhá...

poslední fotka před úplnou tmou, kousek před  Rytinou soutěskou

Na občerstvovačce na 63. km u Hanky a Lenky jsme už za tmy a taky pěkné zimy. Myslely jsme, že si tu chvíli odpočineme, ale cvakáme zubama zimou už po pár minutách. Snažím se do sebe co nejrychleji nacpat chleba se salámem (a vůbec mi to nejde, na závodě jedlíků bych to tedy nevyhrála), Blanka toho za tu dobu stihne sníst asi pětkrát tolik... A po delší úvaze si beru od Blanky brufen, koleno totiž bolí čím dál víc. Pro jednou...



Jelikož Vimperk byl jedním z nejvýše položenych míst v okolí, na další kopce pokračujeme překvapivě většinou z kopce, občas po rovině, a jen chvílemi cesty stoupají, a to celkem mírně... Jdeme přes Lbín, Dlouhý vrch, Křížovou horu, přes místa, kde tuším v blízkosti jeskyni, kterou jsme na Loučení prolézali, až nakonec klesneme do Mentaurova.
A ono těch překvapivých věcí je víc. Třeba také to, ze přestože mě naražené koleno bolí z kopce mnohem víc než do kopce, i tak  mám z kopce tendence pohybovat se rychleji než Blanka a zejména v prudších klesáních mě Blanka trochu brzdí. Oproti tomu do kopce o kolenu defacto nevím, a přesto nemám nejmenší šanci Blanku stíhat a pro změnu brzdím já ji. No chápete to někdo ? :)



Jako třeba následující krpál na Hradiště. Nevím, proč jsem si ho pamatovala jako malý kopeček. Taková nekonečná příšernost. A pěšina se kroutila a kroutila a konce neměla...
A vzápětí na to Plešivec.
Zatímco Blanka už byla dávno nahoře, já už zase sklouzla do svého oblíbeného módu pět metrů popolezu, pět sekund stojím a vzývam na pomoc všechny svatý.
Naštěstí z vrcholů byly většinou moc pěkné vyhledy, a tak se Blanka na vrcholech snad tolik nenudila...



A potom kamenným mořem dolů z Plešivce, to vám byla teprve švanda. Jediné štěsti, že podél těch kamenů (co měly prý být cestou, já jsem v nich tedy při sebelepší vůli cestu neviděla ) byly další kameny o něco vyšší, že jsem se jich držela jako zábradlí... Sice posun nebyl závratný (asi tak rychlostí 100 metrů v hodině), ale zato celkem bezpečný. To Blanka se do toho vrhá zbytečne zbrkle (posun asi tak 200 metrů v hodině) a za chvíli se ozve žum buch a už ječí. "Jéé, já jsem si narazila prdel!"
Jen blbni, holka. Jako kdyby nestačil v našem týmu jeden mrzák...



Ale jinak to bylo moc veselé, jak jsme tam ječeli v duetu.



Už se ale nemůžeme dočkat, až dorazíme na lesní cestu se závorou pod Plešivcem, kde na nás podle Honzy Sedláka má čekat bedna s překvapením:



A u závory skutečně stojí bedna,
je však na zámek, mrcha jedna
my ale kód známe: jedna pět jedna.
To už Blanka na zámek kouká,
ten se jen dál posměšně houpá:
"Tak co, otevřeš mě? Nebo jsi hloupá?"
Blance se však nedaří,
zámek málem zavaří....
To už se taky deru k dílu,
v bedně tušim něco k jídlu....
navíc pro toho, kdo loví kešky,
otvírat zámky není úkol těžký.
A když zabereme společnými silami,
cvak, a otevřená bedna je před námi!

Však já nad tebou vyzraju, ty potvoro! (foto Blanka)

Hm, a uvnitř jenom voda..
I když voda se taky hodí.. Vzhledem k tomu, že už mám jenom nějaký nechutný energy drink, kterého, když se napiju, tak se mi okamžitě zvedne kufr..
A dojít zase jednou nějakou stovku a v cíli moci hrdě prohlásit "Dneska jsem se z toho nepoblila" by bylo pěkné..



Zatimco bednu opět zamykám, Blanka mizí s tím, že si musí odskočit do křoví. Hm, ona tam opravdu skočila! Navíc neustála dopad, slyším, jak se za hlasitého sténání hrabe zpátky na nohy.... "Blanko, neblbni. Vždyť tahle reportáž už je nechutně dlouhá i bez tvých zpestřujících vložek."



Hm, není. A já se musím opičit jak opice. Vystoupáme na další krásnou vyhlídku u třech křížů (tady to stoupání nebylo zas tak hrozné), jenže o co bylo jednodušší stoupání, o to je drsnější klesání. A buch. Tentokrát to byl můj zadek, který se poroučel k zemi. Blanka už se děsí, co se mi zas stalo, takže ji musím uklidnit. Pohoda, to byl jen zadek, ten něco ustojí.
Teda, spíš usedí...



Jsem ráda, že už se blížíme k další občerstvovačce na 85. km, už tu pauzu evidentně potřebujeme obě dvě. Navíc mi začiná být pěkná kosa, zejména když přes Žernoseky prochazíme dost dlouho podél řeky, od které táhne. Naštěstí následující obcerstvovačka má být v teple, uvnitř Obecního úřadu.



Ale ne, příjemný odpočinek v teple mi není dopřán. Polknu jednu lžíci polévky a nechutně mě rozbolí zub.... (asi ta kombinace horké polévky a z venku vymrzlé huby...)
Zatimco se Blanka baví s pánem na kontrole, ja zvládám akorát dementně civět do blba...



Sakra, co s tím? "Nemáte tu nějaký chlast?" Ptám se. ( mám zkušenost, že vodka na to pomůže)
"No, mám tady medovinu. ( ale ta je moje!)"
Tak medovinu zrovna ne, o tu se pán bát nemusí.
"Pak tady mám pivo. (ale to je taky moje!)"
No vida, to už je lepší.
"A vodka by nebyla?"
"Ne? No dobrá,  tak mi teda nalejte to pivo."



Jen mi ho pán naleje, zub bolet přestane. No vida, tomu se říká léčba pouhým pohledem.



A pak mi vyloženě vnutí nějakou mentolovou ústní vodu ( ta mu očividně nebude chybět tolik jako medovina nebo pivo :)), i když řikám , že zub už je dobrý. No stejně jsem ji moc dlouho kloktat nevydržela, Blanka totiž neustále plní roli baviče  a bohužel smát se a kloktat nejde dost dobře dohromady.
"A je to v prdeli." Komentuju svůj záchvat smíchu.
"Houby v prdeli. Na zemi, je to. Na zemi!" Opravuje mě Blanka.



I dále pokračujeme zvesela, přece jen cíl se blíží, už zbývá něco kolem 15-ti km. Blanka neustále mudruje, jestli 14,9,  jak jí ukazují mapy, nebo 15,1 jak praví itinerář. Jako kdyby to nebylo jedno...



A i ten kopec na poslední kopec Radobýl mi najednou příjde nějaký menší a výhledy z něho takové hezčí..



Jen se hlavně těsně před cílem neztratit. Například v bludišti ulic v Litoměřicích. Ještě že se navzájem hlídáme a slušně se k sobě chováme. "Do prdele jdeš!" Zakřičím na Blanku, když z křižovatky netrefí správnou cestu ven. A pak se jí za svá sprostá slova omlouvám..



Jenže Blance už taky nějak "hrabe". Misto, aby mě pokárala, jakými slovy ruším noční klid, ještě mě za omluvu sprdne: "Jaképak omlouvání. Co by to bylo za život, kdyby si člověk po devadesáti  pracně ušlapaných kilometrech ani zanadávat nemohl!"
"A pořádně!  Sleduj! " ( to už stoupáme na předposlední kopec Mostnou horu - opravdu samé schody jako na most, akorát s tim rozdílem, že na mostech jich bývá asi tak stokrát méně...   )
"Tak co jako toto, kurva, je???!!!! rozohní se Blanka. "Běžte s tim do prdele! Fakt, do prdele s tím běžte. Já se na tohle můžu..."
"A napiš to do toho reportu, klidně napiš!"
( no tak dobrá, když si to přeješ... )



Přemýšlím, jestli Blanku znovu pokárat nebo se k jejím nadávkám přidat, ale vzhledem k tomu, že moje slovní zásoba je v tomto ohledu celkem bohatá, přeci jen my to nepříjde jako nejlepší nápad.



"A víš co, zazpíváme si." A když už máme před sebou ten poslední kopec Kočku, tak pěkně tématicky:



Kočka leze dírou, pes oknem, pes oknem.
(Blanka se přidává)
Nebude-li pršet  nezmoknem,
Nebude-li pršet nezmoknem.



"Já moc ráda zpívám." svěřuje se Blanka. Ale jen když kolem mě nejsou žádný lidi.
Supr. Už jsem se dopracovala k tomu, ze mě Blanka nepovažuje za lidskou bytost....



A hurá za Mickou. Je potvora ještě na pěkně prudkém kopci. "Hele Blanko, já už ten kopec asi nevylezu, já se vrátím zpátky..."
"A to teda jako vylezeš. To ti povídám! I kdybych tě nahoru měla došťouchat hůlkama!"

Na vrcholu se nám za odměnu naskytne pohled na opravdu zajímavou skálu.  Poprosila jsem Blanku, aby mě tady vyfotila:

(foto Blanka)

"A do cíle zbývá 6 km , ale mapy mi ukazují 5,9..." hlásí Blanka.
(No né. Snad to nebude zase řešit )
"Hm, ale ješte 35 metrů převýšeni! Andy, dáš to ?"

S veselou se vydáváme na závěrečnou štreku. Nejprve prudce dolů od Micky (kupodivu se to obešlo bez bum bác), trochu nekonečně krajem pole do Litoměřic... Tady se v závěru cesty lehce pohádáme, kudy přes město (bodejť by ne, když máme každá nahranou jinou verzi mapy, které se právě v závěru trasy liší), ale kupodivu se i tak nakonec shodneme...

Ještě přežít poslední vymrzlé kilometry podél Labe (asi proto se neustále smějeme, jako bychom věřily, že se od toho prohýbání se smíchy zahřejeme...)
"Panebože, netlem se pořád tak blbě, Nováková. " Nadávám už sama sobě. "Víš kam jdeš????? Do Terezína. A to je místo smutné....Tak se podle toho tak chovej!"

No jasně.
"Hele, víš co, až najdeme poslední kontrolu, tak zakřičíme třikrát HURÁ." Nechá se slyšet Blanka.
HURÁ. HURÁ. HURÁ.

Ne, tohle se vážně nedá.

Zaplaťpambů, že už jsme v cíli.

A je po všem.
Nebo vlastně ještě ne.

Cíl se totiž nachází kdesi ve výšinách, nahoru vede hrozivě vypadající strmé schodiště.

"Blanko, tohle už ale vážně nedám! Já to vzdávám."

HAHAHAHAHAHAHA...

Chudák Honza Sedlák si musí myslet, že právě propouštěli z blázince...

Co řící závěrem? Přestože jsem opět pojala stovku v pomalejším tempu, tentokrát mně to vůbec nevadilo a přesto (nebo právě proto) jsem si stovku, hlavně tedy díky Blance, moc užila.... Takhle jsem se na stovce asi nikdy nezasmála... A krize tentokrát defacto žádná nebyla, když tedy nepočítám ten jeden menší karambol a následkem toho naražené koleno...
Trasa byla nádherná, protože prostě Středohoří nádherné je a občerstvovačky byly taky perfektní. Jen příště bych uvítala možnost přespání a radějí večerní start...

A jako první až druhá žena jsme vyhrály krásný pohár, který jsem zaslouženě přenechala Blance, která zatím žádný nemá, zatímco já jich mám osm, tak aby se to skóre trochu srovnalo :)
A Blanka mi za odměnu koupila v automatu kafe. To velký dobrý s mlíkem :)

(foto Honza Sedlák)