Týnišťské šlápoty 2019

moje desáté, jubilejní TŠ
asi 135 km/4400 m+ (podle GPS 138 km/4200m+), 24 hod. 7 min.
27. - 28.7.2019
(fotky jsou z odznačování trasy)

Týnišťské šlápoty byly první letošní stovkou, před kterou jsem měla celkem respekt. Určitě mi dáte za pravdu, že jestli běžíte 100 km nebo 135 km, nějaký malý rozdíl už v tom je. Bála jsem se, že 135 km už v trochu slušném tempu nebudu schopná dát. Já toho měla plný zuby i na konci Červenokostelecké a ta měla pouhých 99!
A kromě toho, Týnišťské šlápoty jdu letos už po desáté za sebou, devětkrát jsem došla až do cíle, takže i po desáté musím do toho cíle prostě dojít. Což mě také docela znervózňuje. Přece jenom, vždycky se může něco posrat....

Ale nakonec to vlastně bylo úplně v pohodě. A to hlavně díky Kralickýmu Sněžníku a vlastně prvním asi čtyřiceti kilometrům, které pro mě byly díky náročnému terénu a mé nešikovnosti naprosto neběhatelné, takže zatímco ostatní šikovní běžci běželi už od začátku a měli tak náročný závod s parametry 135 km/4400 m+, já si dala prvních čtyřicet kiláků procházkou a závodit začala až na 42. km, tudíž jsem místo těžké stopětatřicítky běžela jen takovou sranda stovku s parametry 95 km/2200 m+, a ještě navíc skoro pořád jenom z kopce. No uznejte, to dá i úplný máslo.

Čímž se tady musím Kralickýmu Sněžníku dodatečně omluvit, za to jak jsem mu na trase nadávala Čert mě tě byl, ty mrcho, dlužnej...

Nebudu zbytečně roztahovat úvod, cesta k cíli bude ještě dlouhá, takže pojďme k věci.

Po celkem dlouhém váhání, v kolik hodin jet do Týniště, jak dlouho v hospodě být a kolik piv vypít, jsem se nakonec rozhodla pro vlak s příjezdem ve čtvrt na sedm . Což se ukázalo jako zlatá střední cesta, jelikož zde byli účastníci, kteří přijeli už v pět, a stejně tak i tací, co přišli do hospody  kolem půl osmé  nebo půl deváté. I když je pravda, že ti, co přišli v pět, už potom kolem osmé zdrhali, s tím, že snad půjdou ještě spát nebo co.
Obávám se, že k této činnosti před stovkou asi nikdy nedospěji. Co je jako tak dobrýho na tom jít spát, když člověk může místo toho pít?

Sice únosná míra piv před startem jsou u mě tři piva, ale vzhledem k tomu, že tentokrát jedeme na start hodinu a půl autobusem (tudíž budu moci o hodinu a půl déle střízlivět), výjimečně si povoluji i čtvrté. Také jsem ty tři vypila nějak moc rychle, přece tady nebudu půl hodiny sedět na suchu.

fotka z hospody, aneb najdete mne?

No to byl vážně nápad....

Čůrat potřebuju už v půlce cesty autobusem (bez ohledu na to, že jsem si byla odskočit, těsně, než jsme vyjeli). Jenže když dojedeme na parkoviště v Miedzygórze, kde se dá odskočit do křoví, potřeba už není tak akutní (nebo spíš jsem líná chodit metry navíc, když jich budu mít na trase 135 000!) a říkám si, že si odskočím někde před startem.
No, kdo jste byl na startu (který byl letos na vyhlídkové plošině s kochačkou na vodopád Wilczki), je vám hned jasné, jak to dopadlo. Nebo spíše nedopadlo. Malá plošina, k ní vedoucí úzké schodiště, navíc vše ohraničené zábradlím. Jen aby se sem všichni účastníci vešli, museli jsme se docela cpát. Ne, ne, tady opravdu není, kam jít chcát.
A potřeba už zase akutní je.
Zkusit se někam vrátit? Hm, uzavřené schodiště, kam jen oko dohlédne. A beztak se už z plošiny pryč nedostanu, dav schodiště nadobro ucpal.
Takže vydržet.

(Jenže bůhvíjak dlouho pak po těch schodech půjdeme nahoru?
A pak v husím zástupu po nějaké úzké pěšině....
Tyjo, se nejspíš vychčiju až pozítří v Týništi.)

Zatímco ostatní se kochají vodopádem a z padesáti různých úhlů si ho fotí, já ho častuji nevraživými pohledy (kdyby nebyl start u něho, nejspíš by se odskočit dalo) a nemůžu se dočkat, až ho nechám za sebou. Ještě deset minut do startu.

Připravuji si svoji fungl novou čelovku a koukám, že svoji novost opravdu nezapře - má na sobě ještě visačku :) Jaktože jsem si toho nevšimla? Snažím se ji odškubnout, ale marně, nemám sílu. No tohle je vážně scéna k popukání. Navíc nemůžu ani pořádně zabrat, protože bych se při tom mohla počůrat.... Naštěstí už mě zachraňuje Jirka Kerlík, který má přece jen víc síly (a taky nejspíš nepotřebuje čůrat) a visačku odtrhne.

Pět minut do startu.
Tři minuty. Dvě minuty. Jedna minuta. Start!

No, možná jsem se mohla nacpat trochu víc dopředu, ale zase já do schodů a prudkých kopců moc rychle neumím...

Je mi to ale jedno, největší radost mám po startu totiž z toho, že najednou čůrat skoro nepotřebuji. Ono by to ze začátku taky nikde moc dobře nešlo.

Bohužel moje radost trvá asi tak pět minut. Jak už to tak bývá, jeden problém odezní, jiný se vynoří. Ale stěžovat si nechci, mně je úplně jasné, že vzít si na závod fungl novou čelovku (s visačkou) znamená koledovat si o malér. Můžete si schválně tipnout, kolikrát jsem s ní byla běhat...

A nejen to, já jsem se ani nenaučila, jakým způsobem se u ní upevňují pásky (mám Fénix hl60r, který je dost těžký a má i středový pásek, což už je na mě jako tvora netechnického dosti komplikované, tudíž jsem čelovku šoupla příteli, ať mi ji kouká sestavit a pak jsem si ji (v sedě) nasadila a přišlo mi, že dobrý ... )

Mě tak mohlo napadnout, že když dobrý v sedě, tak nebude dobrý v běhu...

Zatímco prvních pět minut se čelovka jen divně kymácí, pak se náhle ozve slabé lupnutí, střední pásek se vzadu odepne a buch, čelovka mě praští do nosu. No bomba, mám místo čelovky nosovku:) Jsem vážně nečekala, že můj přítel je takový moula a nedokáže správně sestavit takovou jednoduchou věc.

Nemám nejmenší tušení, jak dát tu věc zpět do provozu schopného stavu (ani se s tím nemíním zdržovat). Nosovka zdá se být celkem k prdu (asi nedostanu patent na nový vynález), beru tedy čelovku do ruky a dělám si z ní baterku. Akorát trochu nepraktickou baterku. Baterku totiž můžete držet, jak chcete, a svítí vám pod nohy, zatímco čelovku musíte držet přesně v té pozici, v jaké byste ji měli na hlavě, jinak začne svítit kamsi do boku do křoví....

"Pitomej šunt," ulevím si nahlas.
"Copak, čelovka nesvítí?" Soucítí se mnou jeden další běžec.
Ještě to tak. To bych asi vážně byla zralá na to vrátit se zpět k vodopádu a jít se utopit.
Cožpak o to, svítí kupodivu docela dobře, ale nedrží.

Ale tak, dá se. Je to prostě o zvyku. Když jsem běhala jenom s baterkou, přišla mi divná čelovka na hlavě, teď už jsem asi na šesti stovkách měla čelovku, takže pro změnu držet světlo v ruce je nepohodlné...

na startu, aneb poslední chvilky, kdy byla ještě nosovka čelovkou...

Uf. Takže konečně se snad také dostanu k trase.

Trasa Týnišťských šlapot je vlastně vždy strašně zvláštní.  Zatímco snad všechny ostatní stovky jsou např. celé horské (K100, Pradědovka) nebo kopečkovité (PKSCJ, Pražská, Podyjí) nebo celkem rovinaté (Rakovnická, Mukařovská) a převýšení v nich bývá rozloženo relativně rovnoměrně, TŠ, to jde prostě napříč všemi kategoriemi. První část přes Kralický sněžník (23 km/1800m+, parametry mluví samy za sebe) je ještě šílenější než začátek B7 a už tam jsem myslela, že v těch dlouhých prudkých sjezdovkách vypustím duši, prostředek trasy je pak takový celkem kopečkovitý a na závěrečných 40-ti km už nás čeká jen klesání a nakonec absolutní placka až do  Týniště.

Hned na první horu Igliczna (845 m.n.m) nastoupáme asi třista výškových metrů a to na necelých třech kilometrech. Prudké dlouhé kopce nejsou mojí nejsilnější stránkou, navíc když mi život ztěžuje čelovka-ručka a k tomu i doznívající kocovina.  (už nikdy si nedám víc ne tři piva!)
Chvíli jdu se Zuzkou (která sice nejdřív tvrdila, že dnes půjde pomalu), ale brzy vyhodnocuje, že moje tempo je pomalé až moc a mizí v dáli. No aspoň že Tom je solidární a nikam nezdrhá. Taky mu totiž prudké kopce nejdou, chichi.

Dolů si pochopitelně moc nepomůžu. Jak byla cesta moc prudká směrem nahoru, je na mě moc prudká i směrem dolů. Navíc posloužím i k menšímu pobavení kolem-běžících, když je z cesty takový větší schod dolů, na který si v zájmu své bezpečnosti radši sednu. (ale pořád to je menší divadlo, než kdybych udělala hop a potom bum, žejo :)

Vracíme se zpět kolem vodopádu do Miedzygorze, kde nás čeká první tajná kontrola. Pořádně se tady napiji, sním dva kousky banánu a cítím se mnohem lépe. S přimhouřenýma očima by se i dalo říct, že jsem úplně střízlivá.

Odsud stoupáme na další vysoký kopec, tentokrát na Czarnou Góru (1205 m). Ne že by to byla úplná hitparáda, ale jak jsem trochu střízlivější a kopec je delší a o něco málo mírnější, jde se mi mnohem lépe.
Akorát ty šutry na odbočce na vrchol mě zase spolehlivě zpomalí. Nemehlo a kamenné moře, to prostě dohromady nejde.

Začátek sestupu je pro mě opět neběhatelný (šutry dolů), ale po nějaké době se kupodivu dostáváme na pohodlnou, jen mírně klesající cestu. Asi jediné dva kilometry z celých prvních čtyřiceti dvou, které jsem běžela :) Na další občerstvovačku, pro změnu opět už potřetí v Miedzygorze, dobíhám stále s Tomem. Navíc tady ještě sedí Zuzka.

Na stoupání na Kralický Sněžník tak vyrážíme ve třech. Kopec je to sice dlouhý, ale už ne tak prudký jako např. na Iglicznou, jenže Zuzka s Tomem to perou, jako kdyby jim za prdelí hořelo.... Jenže nejsem máslo, přece si je nenechám utýct! Výsledkem je taková únava, že se mi na kamenité cestě zamotají nohy do sebe, zakopávám o kámen a kácím se k zemi. Au. Au. A ti dva se ještě diví. Prosím tě, jak můžeš směrem do kopce spadnout? Náhodou, rozhodně lepší spadnout směrem do kopce než směrem z kopce. To má totiž člověk blíž k zemi. Když nepočítám odřené dlaně, odřený loket a koleno, a modré jelito na stehně velikosti taťky Šmouly, tak jsem skoro celá....

Dorážíme na Schronisko pod Sněžníkem, kde nás vítá tajná kontrola. Zvláštní, jak jsou všichni nabalení v teplých bundách, zatímco já, zmrzlík velký, to stále v pohodě zvládám jen v tričku.

A šup hore na Sněžník. A zase ty šutry.
Už mám toho stoupání plný kecky.  Zatímco na Červenokostelecké byly kopce nahoru moje nejsilnější stránka, tohle je úplně jiná liga. Ale nevadí, aspoň jsem tady zjistila, že zahraniční vysokohorské stovky (aspoň zatím) nejsou nic pro mě. Těch 20 kilometrů tady se přežít dalo, ale ruku na srdce, opravdu mi to nesedělo. Už nechci až do konce stovky žádné kopce ani vidět! A slibuju, že nebudu frfňat, že na konci bude ta nekonečná rovina Protože všechno lepší než tohle. (a opravdu mi to vydrželo a ta rovina mi přišla úplně božská)

Kraličák dobyt (nojo, jsem hrozná, nenadchnul mě, zlatý roviny u Týniště) a hurá dolů. Nojo, zas ty šílený šutry.  Zatímco všichni do jednoho, které jsem potkávala v protisměru, tady běželi, já jsem ráda, že to nějak sejdu. Jak jsem pak říkala Egonovi, někdo to rozrazit musí...
A Tom se Zuzkou mně zdrhli....

Pokračuji dále po hraniční zelené značce přes Malý Sněžník, rozhlednu Klepáč do Horní Moravy. Tudy už jsem šla během Týnišťských šlápot dvakrát, trápila jsem se tu poprvé, trápila jsem se tu podruhé a trápím se tu i dnes. Samý šutr, samý kořen, já v tomhle prostě běhat neumím, tady je to podle mě dobrý tak pro horský kozy...
Aspoň že už skončily ty šílený kopce, hraniční stezka už je jen taková zvlněná rovina, o to víc mě však deptá, jak se tady plácám. Po rovinách se má běhat!
Navíc mě tady všichni předcházejí. A to ani neběží.

"Tady je ale krásně, viď." Chce se podělit o svou radost jeden další chodec. (to kápnul na tu pravou)
"Hu." Na to já.
"A ty výhledy!"
Výhledy nestíhám, musím furt čumět po nohy.

Akorát ty borůvky byly dobrý, ty zas jo. Jenom mi nepříjde úplně nezbytné škrábat se kvůli nim na Kralický Sněžník, když rostou i v nížinách.....

No hurá, konečně Klepáč, martýrium se blíží ke konci. A nevyfotím tě, ty potvoro, nemám náladu, víš.

Ještě krkolomný sešup do Horní Moravy a vražedných deset kiláků z Kraličáku mám za sebou.
S úlevou brzdím před občerstvovačkou (33km).  Zuzka s Tomem z ní akorát odchází. Jak jsem pak koukala do výsledků, dali mi na těch deseti kilometrech pěkných dvacet minut.

Občerstvovačka je úplně boží, je tu tolik dobrot, že pomalu nevím, co si dát dřív. Ani nijak nespěchám, pobydu kolem čtvrt hodiny, jsem totiž v rozpoložení "když už mi to nejde, aspoň se pořádně nažeru...."
Ale tak teď už snad bude jen lépe a lépe...

I když vlastně počkat, nevede trasa náhodou po hranici až na Čihák? Do prkvančic...

"Olafe?" (Olaf je zde přítomen). "Víď, že těch dalšich 20 km není už po tak debilní cestě jako těch deset z Kraličáku?"
Olaf se nějak divně uculuje.
"Ještě debilnější?" No to už snad ani není možný...
"No, je to tam trochu zarostlý..."
No tak uvidíme.

První kilometr kolem Jeleního vrchu vede po pěkné, běhavé pěšince, že už skoro začínám doufat, že Olaf strašil naplano.
Haha, jako kdybych ho neznala. Šup, odbočka z běhavé pěšinky a "Tarzane, vítej v džungli."
Jojo, stezka TARSAN.
A v místech, kde je džungle obzvláště neprostupná, doporučuji číst název stezky pozpátku :)

Naštěstí ale na rozdíl od Kraličáku, kde šutry a kořeny byly na stezce nonstop, tady se více méně půl napůl střídají úseky téměř neprostupné s úseky po loukách, kde se dá i docela dobře běžet.
Celou cestu se tady také honím s dvěma chodci. Příjde úsek "džungle" - chodci mají rychlost 6 km/h, já s bídou tři, chodci zdrhají, příjde úsek "louka" - chodci roboti stále rychlost 6 km/h, Andy asi osm, Andy je dohání.... A tak stále dokola.
Ale nakonec jsem vyhrála, doběhla jsem na občerstvovačku asi deset sekund před nimi. (byl totiž zrovna úsek "louka")

Na občerstvovačce (43.km) ještě sedí Zuzka. Jak koukám, Tom tudy proběhl už asi před dvaceti minutami. Nijak dlouho se tady nezdržuji, jsem smířená s tím, že stezka TARSAN (čti, jakým směrem uznáš za vhodné) bude pokračovat až na Čihák a čím dříve ji budu mít z krku, tím lépe. Pokračuji dál spolu se Zuzkou.

Jaké je však moje překvapení, když zjišťuji, že TARSAN už se dále nekoná, a hraniční zelená už dále pokračuje především po lukách či lesních travnatých cestách. Neříkám tedy, že by tento podklad byl úplně dokonalý : na těch loukách je na můj vkus nějak moc trávy (a kdo by na louce čekal trávu, že... :), kvůli které pořádně nevidím pod nohy, často jsou tady různé hrboly, chvílemi je cesta nakloněná na tu či onu stranu, ovšem v porovnání s předešlými čtyřiceti kilometry, je tohle konečně úsek, kde už se celkem běžet dá.

A tak nefrfňám a běžím. (moc jsi toho holka dneska ještě nenaběhala). Zuzka je stále ještě plná sil, chvílemi na mě až moc (do kopců za ní vlaji jak hadr za smetákem), ale to je dobře, protože čím rychleji poběžíme, tím dříve doženeme Toma  a Jirku, a to mě pak vždycky hrozně nakopne :)
A jako, že bych je nedohnala a nepředehnala, o tom vůbec nepochybuji.

No vždyť to říkám, my o vlku a vlk za humny. No jistě, že ještě sedí na Čiháku a cpou se. Jeden jak druhej.

Mám ale také hlad, na deset minut si sedám na polévku. Už ale začínám ty občerstvovačky-zdržovačky zvládat docela rychle: Objednat si polévku, než co ji přinesou si dojít na záchod a doplnit vodu, nalít studenou vodu do horké polévky (radši když se zrovna číšník nekouká)... Zuzka už po mé vodě natahuje ruku, že si doleje taky, učí se, holka, jak to chodí na stovkách docela rychle....
Rychle sníst a padáme. Tom s Jirkou se zvedají současně s námi. Nojo, pánové, moc dlouho lelkujete a pak se divíte, že vám zdrhnu....

Čihák (55km) byl pro mě zlomový bod trasy. Po Čihák to prostě nešlo, trápila jsem se, ty terény mi neseděly (čímž pochopitelně nechci říct, že Olaf nevymyslel parádní trasu, většina ostatních byla z Kraličáku nadšená, Olaf nemůže za to, že když rozdávali šikovnost, tak na mě zapomněli), oproti tomu z Čiháku až do cíle to už pak byla jedna velká jízda.
Ale zas já jsem ráda i za ten Kraličák. O to víc jsem si totiž potom vážila těch krásných běhatelných cest, kde už mi nikdo neházel šutry a klacky pod nohy.

Z Čiháku vyrážíme ještě ve trojici, ale brzy se Zuzkou Tomovi a Jirkovi zdrháme. Na Jirkovi se už asi začíná projevovat, že s příchodem dopoledne se začíná oteplovat. Což na mě se také začíná projevovat, ale přesně obráceně. Miluju slunce!

Konečně známá místa. Zemská brána. Pašerácká lávka. Hřebenovku od Zemské brány k Rokytnici sice moc prochozenou nemám, ale jsem skromná, ke štěstí mi stačí, že jsou zde pohodlné cesty a svítí sluníčko.

Pak následuje moc pěkný seběh dolů po pěšinkách a jsem v Rokytnici. Bohužel už jsem sama. Zuzka totiž usoudila, že na ni začínám být moc rychlá a radši už zpomalila.

Na náměstí je pouť (odolám pokušení se tu zdržovat a něco kupovat, za 6 km jsem v Říčkách) a hurá do Julinčina údolí. Jóóó, konečně jsem tam, kde se cítím doma a kde to už mám mnohokrát prochozené, což mě neskutečně nakopne. Vzpomínám na to, jak právě tady, v polovině trasy mě loni postihla megakrize, z které jsem se už nevyhrabala až do cíle, a i klesání jsem už jen šla. Tudíž je na čase vyrovnat účty. Dneska sice vede trasa v protisměru, tudíž to je tady spíš mírně do kopce, ale ani to mi nezabrání v tom, abych z většiny pomalu klusala. Do chůze přecházím až na posledním kilometru, kde už cesta stoupá docela prudce.

Zemská brána

stoupání u Zemské brány

Pašerácká lávka

konečně běhatelné cesty!

ani trocha asfaltu nevadila

nejhezčí byl ale seběh po zelené do Rokytnice

před klesáním do Julinčina údolí

rozkvetlé Julinčino údolí

V restauraci v Říčkách (72 km) jsem o půl druhé. Přiznám se, že trochu sleduju, kolik holek je přede mnou - jsem sice stále pátá, ale ztráta na čtvrtou a třetí se zmenšila z hodiny na Čiháku jen na dvacet a třicet pět minut. S tím by se třeba dalo ještě něco dělat. Protože se zatím cítím hodně dobře.

Deset minut se zde ale zdržet musím, bez jídla by to nešlo. Soukám do sebe polévku co nejrychleji můžu (tentokrát jsem ani nehlídala, jestli mě číšník při dolévání vody neviděl) a pivo vypiji na jeden zátah.  Rychle pryč.

"Tak co, jak to jde?" Ptají se mě Jarda s Romanou, kteří jsou zde na kontrole.
"Skvěle," odpovím. "Sluníčko svítí..."
Jarda s Romanou jen kroutí hlavami. Prý takový hnusný hic.
Kde, proboha? Mluvíte o Sahaře? Tady je totiž naprosto ideální běžecké počasí. Hlavně nepřivolávejte déšť. Fujtajbl.

Do sjezdovky vyletím, jako kdyby to byla rovina. Závodník, kterého zde předcházím, se z mého pohledu pohybuje rychlostí hlemýždě.

Krásné Orlické hory. Když už nějaké hory, tak za mě jedině tyto. Tady to znám, tady jsem "doma". Když už člověk vyleze nahoru, pak už to je víceméně po rovině, cesty tu jsou většinou běhatelné, žádný šílený šutrodrom. A tentokrát to jsem já, kdo tady předbíhá. Kousek před Homolí docvaknu další tři závodníky.
Jen mě trochu štve, že mezi nimi není čtvrtá žena. Kde sakra je?

I přesto však začínám pomalu cítit, že mi nějak dochází šťáva. Na stovkách je hrozně zvláštní, jak si člověk v jedné chvíli myslí, že by mohl běžet až donekonečna a o pár kilometrů dále si najednou připadá jak přejetý kamionem...
Bohužel následující čtyři nekonečné zdlouhavé kilometry po asfaltu na Velkou Deštnou můj stav ještě zhoršily. Navíc začíná pršet. Jsem unavená, mokrá, naštvaná, začínám cítit otlačená chodidla. V té chvíli se cítím snad stejně blbě jako loni v Julince. A ještě mě čeká přes padesát kilometrů! Jak jsem mohla být tak bláhová a myslet si, že už to do cíle doběhnu?

Závodníci, které jsem předbíhala před Homolí, kolem mě proběhnou nadpozemskou rychlostí. Teď jsem bohužel já ten plazící se hlemýžď.

Usoudím, že takhle to dál nepůjde a lehám si na lavičku. Sundávám boty a masíruji si zespodu otlačená chodidla. Zdá se, že to snad trochu pomohlo.
Není to sice ideální ale jde se mi o něco lépe. Navíc přestává pršet.

Konečně mám za sebou tu nekonečnou asfaltku. Dobývám nejvyšší vrchol Orlických hor, už vůbec neprší a mně je najednou zase docela fajn (beztak tu krizi způsobil ten pitomý déšť). Počáteční prudké šutrovité klesání sice ještě spíše jdu, pod ním už ale zkouším střídat běh s chůzí a z Luisina údolí už vyloženě letím. (čuchám blížící se hospodu) Těsně před ní zvládnu ještě znovu předběhnout své tři kolegy z Orlických hor.
"Ses nějak rozjela, ne?" Křičí na mě.
"Jasně, já stavím až v cíli." :)

kostel v Říčkách

sjezdovka na Zakletý

Kunštátská kaple

pěšinka na hřebenovce

zátiší s pařezem :)

a ještě jednou pěšinka

Homole (bohužel až po odznačení)

sestup z Velké Deštné

a ještě jednou

Myslela jsem si, že krize před Deštnou ve spojení s polívkou v Říčkách veškeré moje šance dohonit holky přede mnou nadobro zhatila, místo toho však zjišťuji, že třetí Ivana tady byla před pouhými dvaceti minutami a čtvrtá slečna už nejspíš vzdala.

Nohy by se nejradši rozběhly hned dál, ale rozum mi říká, že těch deset minut pauzy a něco k jídlu potřebuji. Je to s podivem, ale rozhoduji se ho poslechnout.

Na polévku už ale nemám chuť, místo toho si objednávám dva nanuky a malé pivo. Bohužel je tady dost lidí a docela to trvá. Musí na mě být božský pohled, jak potom co nejrychleji hltám nanuky a každé sousto vydatně zapíjím pivem :)
Než půjdu, musím si ještě doplnit vodu. Chci sáhnout po svých dvou lahvičkách, které jsem si odložila při příchodu na bar a udiveně koukám, že tam je najednou jenom jedna. Sakra, jsem snad slepá ? Né, nejsem, jedna je fakt fuč. Tak že by spadla? Ne, nikde na zemi není. Nebo jsem ji nechala v báglu? Ne, tam taky není.
Tak do prdele. Kde je!?
Mně neříkejte, že mi nějakej magor šlohnul prázdnou flašku.
Ptám se lidí kolem, ale nikdo nic neví, nikdo případného delikventa při činu neviděl.
A mně se hroutí celý svět . Jedna 3 deci lahvička mi prostě nestačí, já musím mít obě. Sice bych tady mohla koupit nějaké půllitrové pití, ale půllitrovka se mi do kapsy u baťohu strašně špatně vejde.
Ještě se musím zeptat servírky, jenže ta je bohužel v obležení asi desetičlenné výpravy, která má zrovna v plánu vykoupit celou hospodu... A beztak to bude marný... Ale zkusit se má vše...

"Jó, lahvička? Jó, jednu jsem vyhodila, však byla prázdná, ne?"

(no, aspoň jsem konečně objevila jednu výhodu toho nosit speciální láhev na pití a ne flaštičku od Jupíku - tu by mi asi nevyhodila)

Myslela jsem si, že tím to končí, ale né, barmanka je klasa a už jde přehrabovat odpaďák a po chvíli z něho vítězoslavně vytahuje mého chudáka Jupíka :)

Konečně můžu jít. Jenže přes dvacet minut v pytli. Holka, tohle jsi asi podělala.

Nečekaně dlouhá pauza mně ale neskutečně pomohla, únava z hřebene Orlických je úplně pryč. Z Deštného po trase letím jak vítr.
Malé kopečky nahoru dolů, to je přesně to co mně sedí. Do kopečka z Deštného vyrážím společně ještě s jedním účastníkem a z vršku s údivem sleduji, že on je teprve s bídou v třetině.
I do mírného kopečku si trochu popoběhnu, proč by ne?
A při sešupu dolů zpět do Deštného, který mi přišel vždy moc prudký a neběhatelný, si nyní pochvaluji, že krásnější terén pro běh si snad nedokážu představit...
Miluju běhání z kopce dolů!

Trochu se ale bojím, jak mi to půjde od Prázovy boudy dál. Z Rokytnice k Prázově boudě mě totiž nejvíc nakopávalo to, že jsem trasu velmi dobře znala (mně to po známých cestách prostě peláší mnohem líp), ovšem závěrečných 40 km Olaf a Učíkovci natrasovali tak originálně, že i přestože se tady celou dobu pohybuji kolem 30-ti km od domova, z těch neznačených cest znám tak s bídou desetinu. No aspoň znám vesničky, kterými se prochází: Bílý Újezd, Hroška, Byzhradec, Lično...

Nakonec se ale ukáže, že dneska jsem tvor skromný, a ke štěstí mi stačí, že trasa klesá a nemusím se drápat na Kralický Sněžník. Výškový profil druhé poloviny trasy mi letos přišel mnohem sympatičtější než loni. Loni jsme totiž z Orlických hor na třech kilometrech prudce zklesali dolů (po té sjezdovce, kterou jsme šli letos nahoru) a poté už mi to přišlo jako nekonečná rovina, zatímco letos to je přesně obráceně, na pár kilometrech jsme vystoupali nahoru a dalších dvacet kilometrů mám pocit, že trasa stále mírně klesá. Což je to, co mě baví ze všeho nejvíc.

Takže si spokojeně cupitám a najednou (někde kousek za Chmelištěm) koukám, že přede mnou jde Ivana. Tak ji vesele pozdravím, popřeji ji, ať se snaží a cupitám si dál. Sice to zrovna trochu stoupá, ale nevadí, to už jsem dneska také trénovala.... Zvolnit si dovolím, až když jsem z dohledu.

Trasa se mi moc líbí, i když to tu neznám, většinou pěkné běhatelné cesty a pěšiny. A když už se někde objeví stezka TARSAN, je to vždy jen sto, dvěstě metrů, což je příjemným zpestřením a nemám tak ani potřebu říkat ten název pozpátku....  Krátké olafovinky jsou fajn.

Jediným malým zpomalením je pouze kontrola u Masteckého vodopádu, ke které se musí pár metrů takovým mini kamenným mořem, což je zase velká sranda, protože ostatní běžci udělají hop hop a jsou u ní a já se tam zase kolébám jak kačena...

líbilo se mi, jak různorodě visely značky: tady klasicky na stromě

na pařezu

na pokáceném stromě

v houštině

tohle bylo úplné umělecké dílo :)

značka na kukuřici

nebo taky na popelnici :)

i pneumatiky dobře posloužily

nebo kopřivy

či bodlák

a nejlepší je dát značku tak vysoko, aby ji nikdo nemohl odznačit :)

Na kontrolu u Magdy a Edy v Bílém Újezdu (108 km) dorazím za deset minut osm večer. Krátkou pauzu dát opět musím, ale už nemám na nic moc chuť kromě sladkostí, nakonec jdu opět do nanuku a po něm si dám pro změnu zmrzlinu. Tentokrát k nim ale dost nezajímavě ucucávám colu.
Zvedám se po deseti minutách a Ivana zrovna přichází. Sakra, nějak zase zrychlila.

Do cíle zbývá asi 26 km. Bohužel z Deštného už jsme zklesali vše, co se dalo, a tento konec už je opravdu více méně rovina . (i když naštěstí pár menších hupů se tu najde) Jak jsem si myslela, že těchto posledních 25 km už nebudu schopná vůbec běžet, nyní zjišťuji, že stačí mít Ivanu za zadkem a ono to docela jde :) Né že bych tedy byla schopná klusat v jednom kuse, ale tak půl napůl s chůzí to jakštakš dávám.
Nezbývá mi než doufat, že Ivana to rychleji nedá. Sem tam se otáčím, na polních cestách vidím dost daleko za sebe, ale cesty se zdají být prázdné.

Vice měně po lukách a polích se dostávám do Lična, odsud pro změnu pokračuji kus lesem. V jednom místě se pěšina mění na překážkovou dráhu, modlím se, ať to brzy skončí, v tomhle terénu je Ivana třikrát rychlejší než já, naštěstí moje prosba je vyslyšena.

Až těsně před občerstvovačkou u Učíků si všimnu, že je na trase ještě tato živá kontrola. Což bylo dobré, protože vzhledem k tomu, že jsem si myslela, že už žádná nebude, neměla jsem potřebu se tu zdržovat.

Takže jenom honem, rychle, vypiju kelímek coly a musím letět.
"Ty jsi nějaká energická." podivuje se Honza Suchomel.
To víš, myšák utíkající před kocourem taky radši zdrhne, než aby se nažral...

Posledních 8 km už si zas celkem vybavuji z předešlých Šlápot - ono to tady na konci už vždy vede celkem podobně. Cik cak nekonečnými lesy, potom hup písníkem nahoru, a potom asi 3 km opět cik cak nekonečnými lesy. Stále střídám (asi už hodně pomalý) klus s (asi už hodně pomalou) chůzí a ty poslední kilometry toho už mám fakt plný zuby. Sakra, jestli mě Ivana předhoní půl kiláku před cílem....

Konečně jsem pryč z lesa, závěrečnou ulicí do cíle vysloveně proletím (no hlavně v té rychlosti pak nezakopnout o schod, já bych toho byla schopná) a zabrzdím až u Olafa před stolkem.

Jó, tak těch posledních 46 km, to byla dobrá jízda. (dokonce jsem pak koukala, že jsem na nich byla jen o 8 minut pomalejší než vítězové)

Finito. Moc děkuji Olafovi, a všem dalším, kteří se podíleli na bezchybném chodu této akce. Trasa byla krásná, výborně značená a občerstvovačky luxusní. (i když příští rok bych zase radši polské kamenné hory a Broumovsko, nebo Adršpach nebo Ostaš, kde mi to je prostě bližší než Kraličák ... )