Červenokostelecká stovka 2020

100 km / 2570 m+, 17 hod. 37 min.

11. 7. 2020

(fotit jsem byla opět líná, takže fotky z hřebenovky a ze skal jsou již staršího data)

Moje první organizovanaá stovka 2020 (ale jednu jsem si v dubnu běžela sama)

První polovina roku 2020 se bohužel vůbec nepovedla. (a to ani nemám na mysli Covid) V prosinci minulého roku jsem se horlivě vrhla do tréninku výběhu kopců a už po necelém týdnu mě začla bolet pata. Další dva měsíce jsem byla ráda, že jsem vůbec zvládala turisticky chodit do třiceti km. Proto, když zhruba v půlce března, pata konečně nabyla rozumu, pochopitelně jsem doporučení vlády omezit vycházení na minimum zcela bojkotovala (já už ho totiž splnila v předstihu) a běhala skoro každý den jak divá. Než jsem se stihla znovu zmrzačit, zvládla jsem si dát začátkem dubna i svoji stovku (100 km / 2500 m+) v celkem solidním čase za patnáct hodin, a to ještě pocitově bylo celkem s rezervou.

Bohužel radost ze stovky netrvala moc dlouho. Kdybych bývala věděla, že to slabé píchání  v levém stehnu, které jsem začala cítit někde na 40. km, ale celkem nijak mi nevadilo, nijak se nezhoršovalo, nijak mě nezpomalovalo, vyústí v další tříměsiční lapálii se stehnem, tak bych dál nepokračovala. Jenže jak jsem to mohla vědět? Poté, co jsem závěrečné tři kilometry z Dobrošova domů seběhla úplně v pohodě asi za dvacet minut, jsem sebou doma flákla na postel -  a po hodině, kdy jsem chtěla vstát, jsem se na nohu ani nemohla postavit.... Ale v té chvíli jsem věřila, že to je jen namožený sval a za týden, za dva bude vcajku. A také jsem si říkala, že další stovka, na kterou opravdu chci jet (když Covid dovolí) je až Červenokostelecká a do té doby budu opět zdravá a rychlá jak gepard...

Hm, a ono přitom stále lehce mrzatá a navíc tlustá jak prase. (při nedostatku pohybu, zato dostatku jídla se kupodivu tloustne) Ale je pravda, že v červnu už jsem trochu i běhala (můj vrcholný běh měřil úctyhodných 20 km, a stehno jsem při něm pochopitelně lehce cítila), tak já tu stovku tedy zkusím. A kterou jinou stovku zkusit jako první než Červenokosteleckou, kterou mám takřka za humny. Navíc překvapivě jedno DNF na ní už také mám (to jsem šla se Zdeňkem Plavcem a jeho rychlost 3,5 km/hod po rovině mě odrovnala už po třiceti km natolik, že z Teplic jsem srabácky ujela domů), tak případné DNF nebude tolik bolet.

Můj prvotní nápad jet do Kostelce už v sedm, s tím, že před nejistým výsledkem je třeba se aspoň pořádně napít a když nezávodím, tak si to můžu dovolit, jsem nakonec přece jen zavrhla. (nemusím startovat zlitá jak doga, to už tu jednou bylo....) Přijíždím tedy až ve čtvrt na devět. Stejně i tak do jedenácti čtyři piva stihnu, ale to je ještě v pohodě (čtyří není osm), loni jsem měla tři a půl a dala jsem stovku za 14:30. 

Kromě pokecu s kamarády mě v hospodě zblejskne i pořadatel Tonda a už přemýšlí, jestli mě dneska má šanci někdo předběhnout (šaty maskují kila navíc asi docela dobře). Informuji ho, že já dneska dorazím do cíle o trochu déle (aby ho náhodou nenapadlo vyhlásit po mě už ve čtyři odpoledne pátrání). Nechávám si pro sebe, že bůhví, jestli vůbec.

foto: Olaf Čihák

Poslední hodinka před startem uteče jako vždy jako prd a už se seřazujeme před tělocvičnou ke společné hromadné fotce. Narozdíl od většiny hromadných fotografií se tentokrát výjimečně nikdo nepostavil přesně před můj ksicht, takže kdo mě zná, tak mě možná i pozná... Snad tedy nevadí, když sem fotku šoupnu.

foto od organizátorů

Přesně o půlnoci vyrážíme.

Dávám se tedy do pomalého klusu s prvním velkým cílem zvládnout odklusat asi 8 km roviny do Malých Svatoňovic, kde začíná stoupák na Žaltman. (ono by sice bylo jistější a k mé noze šetrnější celou stovku jen jít, jenže z tak pomalého posunu bych se nejdéle na 20. km zcvokla) Ale stehno se chová celkem rozumně (neznatelně o něm vím) a vzhledem k tomu, že se celou dobu kolem mě pohybují Míša, Iske, Yetti nebo Dušan, odhaduji, že tempo také nebude úplně hlemýždí.

Jsem ale ráda, když cesta začíná stoupat a mohu konečně přejít do chůze. Sice to znamená, že mě několik lidí předbíhá - ono těch asi šest kil, co s sebou tahám navíc, se do kopce docela pronese - ale noha si může odpočinout.

Sem tam zas popoběhnu na cestě kolem Žaltmanu k Jestřebí boudě. Na vrcholu se staví nová rozhledna, díky čemu je tentokrát trasa o tuto zacházku kratší - místo kontroly u rozhledny máme opsat vzdálenost k rozhledně u odbočky. Přede mnou běží Iske, předpokládám, že se tedy zastaví, aby si opsal údaj z rozcestníku, ale ten se na něho ani nepodívá a letí dál. Asi po třista metrech ho stejně dobíhám a divím se, co že si neopsal kontrolu. "Cože, jakou kontrolu? To se má někde něco po trase opisovat, jo?" No někdy se člověk nad informovaností účastníků, co se závodu týče, fakt nestačí divit.

S Iskem pak běžím asi tři kilometry zhruba do půlky seběhu do Radvanic, kde najednou zmizí v houští, s tím že si tam musí "něco" odložit. Pak už mě nikde nedoběhl.

Po klesání následuje opět stoupání, tentokrát přes jakýsi bezejmenný vrch s vysílačem, který stojí v cestě mezi Radvanicemi a Janovicemi. Zatímco loni jsem dolní mírnou část stoupání vybíhala, letos se nenamáhám a musím říct, že mě to flákání docela začíná bavit. Akorát by mě tedy nemuseli neustále docházet chodci jako třeba Johnny. Protože přestože právě teď neběžím, já se stále považuju za bežce, ne za chodce (protože sem tam běhám, i když málo) A aby mě docházeli lidi, co místo běhu praktikují jakýsi mufloní skok, to se mi zdá celkem na pováženou....

Na vrcholu tohoto kopce jsem vždy mírně váhala, kudy vede cesta, ale tentokrát mě pořadatel dopředu ujistil, že značka je zde nově vyznačená a a značení je naprosto skvělé. No nevím, kde udělali soudruzi chybu, ale zatímco loni, kdy podle pořadatele bylo značení bídné, tady sem tam někdo tápal, letos, když je značení "skvělé", se zde zamotali snad úplně všichni. Já naštěstí byla jedna z těch, kdo se díky znalosti místa i celkem rychle vymotal, ale ne všichni měli to štěstí.

Dostávám se do Janovic, odkud pro mě začíná asi ta nejnudnější část trasy, více méně po rovině (i když Johnny si o té rovině myslel své a označil ji jako příliš prudkou rovinu) a i celkem hodně po asfaltu kolem dokola Teplicko-adršpašských skal přes Adršpach až do Teplic. Stehno kupodivu stále celkem drží - nejspíš je z mého nápadu absolvovat stovku v takovém šoku, že zapomnělo reagovat, možná jsem měla zkusit nějakou stovku mnohem dřív - takže se docela rozjedu a občas klušu i do kopce, když tedy usoudím, že nepřevyšuje sklon jednoho procenta....

Cestu do Adršpachu zakončí další prudká rovina z kopce a jsem u Olafa, který byl tak hodný a uspořádal zde pro nás tajnou kontrolu s občerstvením, abychom nemuseli žíznit a hladovět až do 42. km v Ruprechticích. Na zajedení těch mých čtyřech piv před startem něco k jídlu docela bodne, a tak tu strávím trochu delší dobu než ostatní - zatímco většině stačí jeden chleba se sýrem, já do sebe nasoukám rovnou dva.

Jsem ale najednou plná energie a tak, i když jsem s tím vůbec v mých představách nepočítala, následujících asi 7 km do Teplic zvládnu z většiny odklusat. (trochu mě zdrží jen jedno odskočení do křovin, ale i tak mě nikdo nedoběhně) V Teplicích (32. km) jsem krátce před půl pátou, což je oproti loňsku asi o 25 minut déle, což ale není nijak špatné. Kdybych i v následujících dvou třetinách udržela ztrátu kolem 25-ti minut na každou třetinu, mohla bych se vejít i pod šestnáct hodin a to by se mi hodně líbilo.

Ve městě i v polích za ním je už krásné světlo, odkládám tedy čelovku a svižným tempem stoupám do kopce nad městečkem. Předháním Dušana s ještě jednou slečnou a říkám si, proč se tak flákají. V lese na cestě k Vernéřovické studánce však nečekaně úplně stoprocentní světlo není. Ale přece zas nebudu vytahovat čelovku.... V sešupu plném kamení si dám pozor, dál už se zdá cesta celkem bez překážek, tak to tu trochu napálím....

Byl to mžik, v jedné sekundě si užívám euforii  z běhu, v druhé se bezmocně válím po zemi s hubou v hlíně. Vůbec nevím, co se stalo., jestli jsem nějaký kámen nebo kořen přehlídla nebo jenom málo zvedla nohu. Dost možná za to může i to, že nově běhám v Hokách, které mi příjdou komfortnější než netlumené Inovy, ale na tu jejich vysokou podrážku si stále úplně nemůžu zvyknout a zvlášť v technickém terénu v nich ztrácím jistotu....

První myšlenka: Dobrý, jede se dál (v první vteřině asi šok vytěsní veškerou bolest), druhá myšlenka: Ono to úplně dobrý není. Pravé koleno bolí trochu, levé docela dost, navíc z lokte mně pořádně crčí krev (ono z kolene teda taky). S ladností hrocha se asi po  minutovém posezení na cestě vyhrabu na nohy, chůze je celkem v pohodě, ale jak se rozběhnu, koleno je proti. Ach jo. Jediné štěstí v neštěstí je Vernéřovická studánka, která je doslova za rohem, a v které se ze sebe můžu smýt bláto (které mám všude), abych při průchodu následujícími vesničkami nebudila paniku, že "Jóžin vylezl z bážin".

Na následujících kilometrech se ani moc o běhání nepokouším (tedy přesně asi třikrát se pokusím, ale tak nejdéle po sto metrech to vzdám) I když nemůžu říct, že by mně to úplně vadilo, protože na té nekonečné rovině, navíc po silnici mezi Meziměstím a Ruprechticemi, se mi nechce běhat, ani když mě nic nebolí, a bolavé koleno je teď dobrá výmluva, proč běžet nemusím.

Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mě vůbec nenapadlo jít v Meziměstí na vlak a odfrčet dom. Přede mnou 60 km, já mrzák, opravdu radostné vyhlídky. Jediné, co mě drží nad vodou, je skutečnost, že nyní nás na trase čeká největší stoupání na Ruprechtický špičák, a pří chůzi do kopce o kolenu skoro nevím. A třeba se pak ještě umoudří....

Do Ruprechtic (42. km) docházím kolem půl sedmé. Pivo v mém stavu neskutečně bodne, z těch čtyřech před půlnocí už jsem dávno vystřízlivěla (no dobrá, zas tak dávno ne, ale vystřízlivěla) a toast s vajíčkem je taky moc dobrý. Jako vzorná dívka beru pak při odchodu do ruky flašku s vodou a nechám se s  ní vyfotit. Kdepak já a chlast. Nikoho by ani nenapadlo tušit, že důvod, proc Míša pivo má a já nemám, je jednoduše v tom, že piju jak Dán a už ho mám dávno v sobě ...

foto bůhvíkdo...

Na Ruprechtický Špičák (a vlastně pak celou cestu až do Kostelce) pokračuji s Míšou. Když nepočítám prvních pár metrů, kdy při rozcházení se kulhám jak Čertova babička, stoupá se mi na kopec moc fajn, v nejprudším stoupání na vršku i trochu Míše utíkám. A hurá na rozhlednu. Sice kontrolní otázka na počet schodů na rozhlednu je již potřetí stejná a je dosti nepravděpodobné, že by během toho roku od moji poslední navštěvy nějaký přibyl nebo upadl, přesto obě poctivě vyšlapeme nahoru. A i když jsem dopředu říkala, že letos už znovu nepočítám, nakonec mi to stejně dá. Vskutku, přesně sto.

Z následující krásné hřebenovky až do Janoviček mám pocity takové smíšené. Tady mě ta nádherná příroda vždy neskutečně nakopla a já si to tu moc užívala, to mě ovšem nebolelo koleno. Jestli jsem si fandila, že se třeba rozhýbe, tak zatím tedy ne....Z kopce dolů mi Míša utíká, já pak po rovině a do kopce náskok stahuji, i když nevím, jestli to není tím, že ona pak zpomaluje, aby na mě počkala.... Ale i tak si to tady užívám, a tak nějak sem tam celkem popobíhat jde....

Do Janoviček (56 km) dorážíme ve čtvrt na deset. Mile mě překvapí, že jsme asi na dvacátém místě ze sedmdesáti startujících (tipovala bych tak čtyřicáté) a moji radost si nijak nenechám zkazit Míšinými řečmi, že je tady taky jenom dvacet běžců či popobíhačů a všichni ostatní za námi už jsou turisti. Ze samé radosti si dám další pivo, i když tentokrát s Míšou na půlku, aby to nevypadalo, že chlastám jak duha. Pivo zajím čokoládovou tyčinkou a hurá dál.

Stoupáme zpět na hřeben Jestřebích hor, i když vzhledem k tomu, že jsme toho do Janoviček až zas tolik nezklesaly, ani stoupání není nijak dlouhé. A poté už je to stále z kopce až do Broumova. S kolenem se tak nějak (s lehce zaťatýma zubama) popobíhat dá, chci tedy tohoto úseku, kdy gravitace odvede notnou část práce za vás, trochu využít, tentokrát se však Míše moc běhat nechce. Možná bych i utekla dopředu, kdyby se pro změnu zase neozvalo to pitomé stehno (kopečky dolů nemá rádo a tenhle je fakt hodně dlouhý). Asi nejrozumější bude přece jenom jen jít a popobíhat jen s mírou...

Abych se při té chůzi náhodou moc nenudila, začíná chcát. Ono celou cestu je to takové, že je déšť na spadnutí, kolem Ruprechtic tedy dokonce i trochu padal (ale bylo ho málo), zato nyní se rozhodl, že konečně pořádně spadne. A přímo na nás, žejo. Jen při chůzi je mi za chvíli pěkná kosa, ono žádné vedro nebylo, ani když nepršelo, navíc jak mi voda stéká po rozedřené ruce, pálí to jak čert. Z obou důvodů tedy zastavuji a navlékám si bundu, ještě že jsem si ji s sebou vzala.

Naštěstí už v Broumově (kde jsme asi v 11 hodin na 67. km) pršet přestává. Za výlohou potravin vidíme Dušana se svou parťačkou, kteří se zde na chvíli zastavili doplnit zásoby. My máme jídla v baťůžcích dost a tak není důvod se zdržovat.

Způsob pohybu z Broumova do Ameriky už se nedá nazvat ani popobíháním, to už je regulérní chůze. (ono to je také taková rovina). Do schodů na Hvězdu se mi ale šlape celkem dobře - když už si dnes neužívám kopce dolů, tak musím aspoň ty směrem nahoru. Dokonce mě to baví i Kovářovou roklí. Skalní terén je pro mě totiž neběhatelný a když se dolů nesnažím běžet, tak je koleno celkem v klidu. Někde v rokli potkáváme Honzu Vocáska, který ze skotačení mezi balvany moc nadšeně nevypadá (a to ho určitě nebolí koleno jako mě).

Tempo nějak upadá, vytahuji aspoň z báglu bagetu, abych flákání využila k něčemu užitečnému, Že jdeme opravdu pomalu je znát i z toho, že se při jídle ani nijak nedusím.

V Polici jsme někdy po půl druhé. Co se týče sil, cítím se celkem dobře, tak že bych to teď do cíle napálila? (Šnečí tempo mi pomalu ale jistě začíná lézt krkem) Sotva se však z kopečka před Policí rozeběhnu, musím zase přejít do chůze. Pitomý podělaný koleno. Ted už najednou absolutně nepustí, i chůze dolů docela bolí.

foto: Zdeněk Černý

V Polici si aspoň zpříjemním život krátkým posezením nad dortem z cukrárny s lahví vychlazené coca coly (Sledujete? Tentokrát žádné pivo!). Dochází nás zde také parťačka od Dušana, tentokrát však bez Dušana, že prý pomalejší tempo, než na které je zvyklý, ho odrovnalo podobně jako mě, když jsem tenkrát šla se Zdeňkem Plavcem, a v Broumově to zabalil.

Odevzdaně vstávám a pokračuji tentokrát ve čtveřici došnečit těch posledních 20 km. Levá pravá, levá pravá, jako stroj. Jen chůzí to bude naprosto nekonečné...

Naše čtveřice se ale brzy začíná trhat. Vocásek, nedbajíc svého příjmení, mízí někde vepředu, parťačka bez parťáka odpadá někde vzadu, akorát s Míšou držíme tak nějak podobné tempo. Do kopce celkem rychle, dolů už to úplně podle představ nejde.

Těsně před vystoupáním na poslední velký kopec Turov se kolem nás najednou přežene Dušan, jak kdyby prolítlo tornádo. Jakousi taneční hudbu má puštěnou na plný pecky, nevidí, neslyší, jen zahaleká, že konečně se rozhodl běžet podle svýho a mizí před námi. To, že se má ale na vrcholu kopce odbočovat vpravo, je mu evidentně úplně šumák. "Dušane, běžíš blbě, vrať se." Křičím na něho. Bohužel decibely jeho přehrávače nepřekříčím, ani kdybych křičela do oněmění. No co, energie má evidentně na rozdávání, tak ať si ještě trochu na konci poběhá.

Ne zrovna tryskovým tempem zklesáme na poslední kontrolu do Chlívců, kde se zdržíme, jen tolik, co je nutné k otisku razítka do itineráře a dotočení vody z kohoutku, a pokračujeme na závěrečných 7 km do Kostelce. Poslední kopec je ještě docela vysoký - nevím, proč tady museli tu zelenou před dvěma roky přeznačovat, dříve byl kopec menší a hlavně to bylo asi o 1 km kratší. V kopci nás dohání Dušan s Vocáskem, z hovoru vyplyne že na Turově běželi blbě oba dva. Co nás však nejvíc dostane je reprodukce jejich tehdejšího rozhovoru:

Dušan (nevěda, že Vocásek se jmenuje Vocásek): "Ty vole, běžíme blbě! Ty jseš ale vocas, viď?"

Vocásek: "Však jo. Ale já na to mám nárok. "

Dušan: "Nechápu. Jak, máš na to nárok?"

Vocásek: "No já se tak jmenuju."

Některý dialogy se fakt vydaří :).

Poté už to není nijak daleko. V pohodovém tempu dojdeme do cíle, kde jsme po půl šesté večer za 17 hod. 37 minut.

Závěrečná "after party" v hospodě, kde hlavní roli hráli Dušan a Iske by možná vydala na celou samotnou reportáž, ale občas mlčeti je zlato....

Červenokostelecká stovka byla letos taková jiná, no hlavně taková pomalejší, ale i tak jsem si ji moc užila. Svým způsobem to také mělo něco do sebe, projít si všechna ta známá místa v pomalejším tempu a více se kochat okolní přírodou, nemuset se snažit makat co nejrychleji, i když už člověk nemůže..... Přesto však doufám, že příští rok se můj čas zas vrátí někam mezi 13 :30 a 14:30, kde byl poslední čtyři roky.

Díky organizátorovi, díky Olafovi za občerstvovačku, díky Míše za příjemnou společnost na většině trasy.