Skalními hrádky Labských pískovců

asi 110 km/3600 m+, 20 hod. 45 min.

10 – 11. srpna 2018

Na Skalní hrádky jsem byla tak nějak domluvená s Egonem (který na pochodu měl dělat kontrolu), že mě odveze z Turnova do Krásné Lípy na start.

Jenže člověk míní, Egon mění...

Přece jen se asi zalekl toho, že bude muset zase nahoru na Luž jako loni, a nedej bože vláčet s sebou ještě třeba basu piv....(když Egonovi se těch jeho 120 kilo nahoru celkem pronese i bez piv, žejo.....)

A tak mi v týdnu zvesela píše, že akce Luž se ruší a místo toho radši jede na dovolenou keškovat :)

Prvotní zklámání , že na akci bude o jednoho kamaráda méně, naštěstí celkem brzy zmírní vzpomínka na naše loňské společně cestování, kdy mi Egon pár chvil před naším plánovaným odjezdem z Turnova volal: „Víš, Andy, nezlob se, oni nám zrovna teď v práci přivezli jeden takový menší kamion, který je potřeba vyložit a nikoho jiného něž mě na to nemají, tak já se asi chviličku zpozdím.... “A jak potom až do poslední chvíle nebylo jasné, jestli přijedem na start před ním, nebo až po něm....

Přeci jenom cestování s Českými drahami mi příjde spolehlivější. A pokud člověk vyrazí na cestu už s kuropěním, šance, že do večera do Krásné Lípy dojede, je celkem značná.

Nakonec jsem ovšem sama na cestách nezůstala. Když se totiž Martin Čapek dozvěděl, že z Turnova nepojedu s Egonem autem, nýbrž sama vlakem, hned si zamlouval,, že mi bude rád dělat na cestě společnost. (což, pravda, v realitě vypadalo tak, že se mnou nastoupil do vlaku a se slovy „před stovkou je třeba se trochu prospat“ v Bakově nad Jizerou lehnul a další dvě hodiny do Krásné Lípy se ani nehnul :) Ale co, aspoň jsem si v klidu a nerušeně prohlédla krásnou krajinu kolem Doks, Bezdězu, Máchova jezera.... A potom už s obavami sledovala, jak se přede mnou vynořují majestátní vrcholy Lužických hor: Klíč, Hvozd, Luž.... No, mám se teda na co těšit.

S vystoupením z vlaku a s přívalem čerstvého vzduchu Martin lehce ožije, se vstupem do místní restaurace, kde zavětří blízkost piva a dobré krmě, je rázem čilý jako rybička. A když nám číšník přinese jídlo, už si ze mě utahuje: „Co to máš, prosímtě, za listí? Kde máš maso? Což je ale docela „mimo mísu“, protože můj Caesar salát s kuřecím masem, zcela logicky, maso obsahuje, což se ovšem o Martinově grilovaném hermelínu s bramborem tak úspěšně tvrdit nedá....

Náš stůl se celkem brzy zaplní dalšími známými lidmi a zbývající dvě hodiny do startu jako vždy utečou děsně rychle. Ještě se skočit převléct do hasičárny, sbalit si svých pět švestek. Hm, brát či nebrat pláštěnku? („Pršet nebude, pláštěnku neber!“ radí mi ochotně Míša) A hurá, další dobrodružství může začít.

před startem (foto Pavel Koza)

Část první, Krásná Lípa – Rynartice, asi 30. km

Musím se přiznat, že na stovku Skalními hrádky se mi moc jet nechtělo a v posledních dnech jsem dokonce uvažovala o tom, že bych akci odpískala. Důvodem bylo prostě to, že jsem se stále cítila nějaká unavená, ještě v den odjezdu mi přišlo, jako kdyby to snad bylo včera, co jsem došla Týnišťské šlápoty.... Nevím, jestli jsem byla více unavená ze šlápot, nebo z jejich odznačování, které jsem si navíc prodlužovala zacházkami ke keškám - protože když je keš 300 metrů od trasy, tak ji tam přece nenechám! (jenže když je tam takových keší třicet, tak už to kilometráž krapet navýší) A navíc to horko kolem 35-ti stupnů bylo i na mě moc.... (moje tělo je totiž nastavené optimálně fungovat při pěkných kulatých třiceti).

Ale nakonec jsem si řekla: „Co sis zaplatila, to si vyžer a koukej jet!“ A při nejhorším, Skalní hrádky nejsou Týnišťské šlápoty, takže když to opravdu nepůjde, tentokrát to vzdát můžu :).

Proto mě celkem překvapí, že na startu se cítím fajn a běží se mi úplně lehce.

I když, pravda, ono by to bylo asi hodně smutné, kdyby člověk byl K.O. už na startu, kdy ho celá nálož 110-ti kilometrů teprve čeká.

Stoupám na první kopeček k rozhledně Dymník, do kopce rychle jdu, po rovince popobíhám, ještě si stihnu odskočit za jeden smrček (tři piva jsou tři piva) a divím se, že i tak ještě před rozhlednou předbíhám Míšu, která to v noční části většinou pálí docela rychle. Přemýšlím, jestli to je tím, že ona jde dnes pomaleji nebo tím, že já jdu dnes rychleji....

V seběhu od rozhledny se ke mně přidává závodník Libor, který mě potěší tím, že mě zná z mých reportáží. Celkem solidním tempem (tedy alespoň dle mých pocitů) to valíme přes další kopec, tentokrát s rozhlednou Vlčí hora, do vsi Brtníky. Jediné, co maličko brzdí náš rozlet, je skutečnost, že na rozdíl od např. „Olafoakcí“, trasa Skalních hrádků není nijak doznačena reflexkami, tudíž se člověk musí plně spoléhat pouze na turistické značení, což v noci přece jen není úplně snadné. (A naklikaná trasa v GPS také vždy úplně nepomůže, protože obzvláště na vrcholu Vlčí hory ji mám naklikanou uplně jinudy, než vede značka!) A navíc do ní také nejsem zvyklá v jednom kuse civět.....

V obci s příznačným názvem Zahrady tak symbolicky udělám menší průzkumné kolečko přes něčí zahrady, při cestě od rozhledny si pro změnu popletu pěšinu turisticky značenou s pěšinou vyšlapanou od nějakého zajíce... A k tomu GPS stále tvrdošíjně ukazuje, že žlutá značka je někde na druhé straně kopce půl kilometru daleko. Naštěstí kecá.

Jsem proto ráda, když v Brtníkách přesídlíme z červené značky na značku modrou, která nás má dovést dalších asi dvacet kilometrů až do Rynartic a která má tu příjemnou vlastnost, že vede z naprosté většiny po pěkné široké cestě a navíc, široko daleko kolem ní většinou žádné jiné cesty nejsou, tudíž se z ní ani nikam sejít nedá.

(pokud tedy člověk omylem nesejde do potoka, ten by tady, prosím, jeden tekl, ale zas tak blbá, abych si pletla cestu a potok ještě nejsem :)

Jak jsem loni, kdy trasa vedla v protisměru, byla v tomto úseku celkem demoralizovaná, protože na běh už jsem neměla sílu a chůzí mi cesta po této dosti monotonní trase vůbec neutíkala, a litovala jsem proč stovka nevede místo toho přes skalní hrádky, dneska toho nelituji vůbec - jsem tady úplně spokojená a běží se mi úplně samo. A mám pěknou rychlost 6:50 minut na kilometr. (jak Libor hlásí) Tak je pravda, že většina maratonců by nad takovouto rychlostí radostí do stropu asi neskákala, ale k uspokojivě rychlému posunu na stovce to je tempo celkem optimální.

Jediný adrenalinovější úsek, který nás trochu zbrzdí, je asi kilometrový úsek vedený úzkou soutěskou přes skalky, schůdky a žebříčky, kde nemůžu nezavzpomínat na Brtnické ledopády z roku 2011: To je přeci ten úsek, jak jsem tady jezdila po zadku po ledu! A támhleten žebříček! Tady mně moje baterka překážela natolik (a to jsem ještě nosila tu obrovskou plastovou, s rozměry zhruba půl metru krát půl metru), že jsem ji pomstychtivě shodila dolů a baterka udělala PRSK, a všechny její součástky se rozletěly na metry daleko, či popadaly do potůčku pod žebříčkem. A můj spolupochodník je z toho potůčku lovil a prskal u toho zlostí, že koho by to kdy napadlo nosit místo čelovky takový nemožný velký křáp. A já na něho pro změnu prskala, proč ty součástky loví, že já se ho o to neprosím, protože mám s sebou ještě jednu náhradní baterku (křáp ještě nemožnější a ještě větší)

Ale to už je fakt dávno...

Po dvaceti pěti kilometrech dobíháme k první občerstvovací kontrole na Tokáni. A já zjištuji, že jsem zčistajasna najednou strašně unavená a zničená....

Tak to je hezké. Na Týništi jsem byla provozuschopná alespoň do 65. km, tady to začíná už na 25.???? Co se sakra děje?

Že by to bylo tím, že nic nepiju a nejím? (což Libor nemůže absolutně pochopit) Ale já jsem na to zvyklá, já nikdy neberu víc než půllitru vody! (a to ještě tu půllitrovku držím v ruce, protože v baťohu mi přišla strašně těžká, bohatě stačí že musím nést pěněženku a mobil....). Já se s baťohem vážícím víc než půlkila prostě ani neodlepím z místa.... A k jídlu taky nic nepotřebuju, z toho velkého salátu jsem přežraná ještě teď.

Deset minut strávených na kontrole mě naštěstí trochu probere. A mám dobrý pocit, že to nebylo úplně neužitečné sedění, protože jsem si během té chvíle vyměnila baterky v baterce.

Je docela chladno. Tedy přesněji, Liborovi je pěkná kosa. A Olaf pak tvrdil, že ve skalách prý byly jenom 3 stupně, což bylo nějaké divné, protože mně kupodivu nijak zima nebylo. Slaboučkou bundu jsem si sice vzala, ale už asi po půl kilometru běhu mně v ní bylo pěkné vedro. A to zas žádnou závratnou rychlost jsem nevyvíjela – prvních lehce zvlněných 30 km jsme dali rychlostí asi 6,5 km/h.

Část druhá, Rynartice – Svor, asi 60. km

Původně jsem si myslela, že se v hospodě v Rynarticích nijak zdržovat nebudu a rychle profrčím dál (rychlost není taková, jakou bych si ji představovala, a jak jinak se zrychlit než tím, že občerstvovačky „vlak projíždí“), ale znovu mě zaskočí, jak moc se cítím unavená. Jak moc si potřebuju sednout. Jak moc se potřebuju najíst.

Ještě uvažuji nad možností, vzít jen něco k jídlu do ruky a uhánět dál, ale přece jen představa, jak si to svištím z kopce a balancuji s talířem gulášové polévky v ruce... Nehledě na to, že v ceně startovného sice máme gulášovku, ale dost těžko i talíř a lžíci.

Nakonec v restauraci posedím čtvrt hodiny, co že je přesně doba, kterou potřebuji k snězení jídla a vypítí malého piva. Ano, stejně jako na TŠ už je zase můj stav nějaký podezřelý, pivo během stovky si totiž dávám pouze, když je něco špatně...

Když mě někde zahlédne Pavel, je hned jasné, že budu mít další fotku :) (foto Pavel Koza)

Za tu čtvrt hodinu se dávám jakštakš do kupy, alespoň do takového stavu, abych mohla pokračovat dál. Proběhneme ještě romantické Pavlínino údolí a tím dáváme sbohem CHKO Labské pískovce a míříme do CHKO Lužické hory. Však kopeček Studenec s rozhlednou a s nezanedbatelným převýšením přes 400 metrů na asi 3,5 km už si na nás brousí zuby.

Kupodivu na kopce se těším. Nejsem si totiž jistá, jestli v mém stavu dokážu ujít dalších asi 75 km až do cíle (A pamatujte si, že dneska já to vzdát můžu!), tudíž, aby můj výlet sem nevyšel úplně zbůhdarma, tak když už nedojdu tu stovku, mohla bych tady aspoň potrénovat kopce. (však mě Olaf psal, že je mám trénovat, když mně nejdou) A doma takové prudké, vysoké těžko najdu!

Na Studenec tedy vyrážím se zarputilostí bůvolí a s cílem nasadit tempo a nepolevit, nezastavit, dokud kýženého vrcholu nedobudu. Pravda, z tempa bůvolího se uprostřed kopce (Sakra,to ještě nejsem nahoře?) stane tempo vycházkové a těsně pod vrcholem (No, to už jsem ten vrchol snad přešla a stoupám do nebe, ne? ) tempo slimáččí, ale když nic jiného, nezastavila jsem se. A předešel mě jenom Milan Mikulášek. A ten se nepočítá, protože kdyby omylem neseběhl z Vlčí hory do vesnice na opačné straně, tak mě předběhl už tam.

Rozhledna na vrcholu byla také zajímavá, zejména, jak se to schodiště úplně nahoře najednou zúžilo. To bylo takové strašidelné. Nebýt nahoře kontrola, tak po něm snad nevylezu. Jenže zase bez kontroly se mi dál pokračovat nechtělo....

Když se něco dělo, jako např. šplhání na kopec či rozhlednu, cesta tak nějak utíkala, ale v klesání ze Studence na mě opět doléhá krize. Potácím se po lese, nechávám ostatní závodníky, aby mě předešli, potřebuji být sama. Sakra, co se mnou pořád je? Jediné štěstí, že to dneska vzdát můžu, netřeba propadat panice... (zajímavé, jak s tím pocitem se hnedka jde člověku o dost lépe) Všechno je úplně v pohodě, kdekoliv to můžu vzdát.

Zacházím ke kontrole na Zlatém vrchu a je mi divné, že se tentokrát nejde kolem Kamenných varhan (mohutná skála s 30-ti metrovými čedičovými sloupy připomínající píšťaly varhan), která mě loni úplně uchvátila. Až později mi došlo, že skála se nikam za ten rok neodstěhovala, ale v noci prostě jen nebyla vidět.....

Asi kilometr za Zlatým vrchem se začíná rozednívat. Je to neskutečné, jak taková každodenní všednost stačí k tomu, aby se můj stav najednou obrátil o 120 procent. Barvy pro mě dělají svět nádherným a krásným, zatímco v noci to je pro mě jako pochod duchů v říši černé tmy a stínů, a propádám z ní depresi. Ještě tak když noc trvá čtyři, pět hodin jako na červencovýcch akcích, ale těch dnešních 8 hodin tmy jsem psychicky absolutně nezvládla. Já byla tak nešťastná a unavená, protože jsem prostě nutně potřebovala z toho nekonečného černého tunelu ven na světlo!

Pro zlepšení nálady si navíc pouštím hudbu z MP3 a najednou mi to opět běží úplně samo. Mou náladu kromě toho vylepší i tajná občerstvovačka, která se mi znenadání postaví do cesty

Zatímco se cpu, prohlížím si seznam došlých účastníků. No vida, na to, že jsem si posledních patnáct kilometrů z většiny připadala jak oživlá zombie, umístění uprostřed startovního pole mi příjde celkem uspokojivé. A dokonce jsem třetí žena. Tak to né, to se dneska zas asi na vlak nepůjde.....Hlavní, že už je světlo a další noc snad nehrozí. (i když, pravda, po šlápotách „nikdy neříkej nikdy“...)

Po krásné běhatelné příjemně klesající lesní cestě sbíhám do vsi Mlýny, zde se pro změnu s radostí proběhnu po rovině po silničce a spokojeně sleduji, jak moje tempo utěšeně stoupá.

Odsud mě sice čeká stoupání, ale naštěstí po širokých cestách a s rozumným sklonem, kde moje tempo dokonce stoupá dál. A když jdete přes taková krásná místa jako Pod Tetřevím vrchem, Pod Medvědí hůrkou, Pod Zaječím vrchem (také vám ty názvy příjdou tak oku lahodící?), tak to prostě ani jinak nejde. Málem jsem oplakala, že trasa nezabočovala i k Psímu kostelu....

Ale to už se pomalu ale jistě blížím k druhému klíčovému vrcholu Lužických hor, který se nejmenuje jinak než doopravdy Klíč.

Sice jsem hlavní náplň dnešního výletu opět přehodnotila na dokončení stovky (ne trénování kopců), ale konec konců, proč by se nedalo propojit obojí, že?

Klíč mě ale pěkně zklamal. (Nebo že bych už po Studenci byla tak vytrénovaná?) Zatímco loni jsme na tento vrchol lezli ze Svoru a v tom stoupáku jsem viděla andělíčky, tentokrát mi přišlo, že ani téměř nestoupám a najednou jsem byla na odbočce pod suťovým polem pod vrcholem. A tou sutí se ani vzhůru nelezlo, ale místo toho pěkně serpentýnkami, aby to náhodou nebylo zbytečně moc prudké.... Hm, tak jestli takovéto výstupy jak pro seniory budou pokračovat i nadále, tak dneska natrénuju tak starou belu...

Ale nahoře bylo fakt krásně. Tak krásně, že jsem neodolala a vytáhla foťák (což je na mě jev celkem nevídaný, vzhledem k tomu, že v rozletu se zdržuju nerada a navíc mám ještě takový vtipný typ foťáku, který když udělá jednu fotku, tak si vyžádá asi tak desetisekundovou pauzu, než se uráčí udělat další.... (a stejně místo aby ty výhledy zvěčňoval, tak on je przní).

Z Klíče už je to příjemný kilometřík stále dolů a jsem na další občerstvovačce v restauraci ve Svoru.

na vrcholu Klíče

výhledy

šutříky a výhledy

Část třetí, Svor – Luž, asi 85. km

Krátká pauza v minulé restauraci se celkem osvědčila, už mi ani nijak nevadí, když ani na této kontrole není nic, co bych mohla vzít do ruky a poslušně si sedám k párkům a dalšímu malému pivo. Tak pět minut mě nezabije.

No dobrá, tak patnáct. Rychle jíst prostě neumím.

Aspoň díky své pauze zjistím, že v Náchodě máme hrad Homolku.

Vedle mě totiž sedí upovídáný starší pán a ptá se mě, odkud jsem.

„Á, z Náchoda, Nojo, tak tam máte zříceninu Homolku.“

„Fakt, jo?“ Nestačím se divit (a šrotuju, kde by se tak u Náchoda nějaká taková zřícenina mohla vyskytovat). Kopec Homolka, ten by tam byl, ale hrad?

„No však, ten kopec. A na něm býval hrad. No jasně, že už není. Já jsem zříceninolog, já tohle všechno znám.“

Nojo, tak mě pán ale nemá plést a říkat, že tam zříceninu máme, když zřícenina se už dávno zřítila a ve skutečnosti prd máme, žejo...

Odcházím stále ještě celkem zvesela, i když nutno podotknouti, že přeci jen ranní elán už mě zase pomalu opouští a únava opět nastupuje. Tempo ale udržuji stále slušné a po rychlých běhatelných cestách se brzy dostávám k moc pěknému úseku u přehrady Naděje, kde pěšina vede střídavě po levém či pravém břehu potoka, přes který se přechází po dřevěných lávkách.....

Hop a skok

přes potok,

po rozpadlých lávkách a mostících,

jde to jen v dobrých střevících,

zvlášť když občas prkno chybí,

přeskočit ho však se mi líbí

a pak se zas po břehu rozběhnout hbitě,

připadat si jak malé dítě....

potůček a mostíky

Líbí se mi tu natolik, až mě mrzí, když moc příjemný a zlehka adrenalinový úsek cesty končí. A když zblejsknu, na jaký kopec, že se to mám zase drápat, veškerá euforie je rázem tatam. . Už mi to trénování kopců nepříjde zdaleka taková zábavná kratochvíle jako v první polovině cesty. (Však všude píší, že s tréninkem by se to nemělo přehánět a přílišným tréninkem si můžete i ublížit!) Jsem unavená, nemám sílu. Kdepák strategie „Zastavovat nebudu, dřív než kopec dobudu“. To je dávná minulost. Moje snažení mnohem lépe vystihují následující řádky:

Stoupákem skrz hvozd,

plazím se na Hvozd,

zpocená na kost,

mám už kopců dost

a mám na Hvozd zlost!

A zastavovat just budu, abyste věděli. Potřebuji si sníst jednu čokoládovou tyčinku, nebo na ten kopec vážně nevylezu. Takže to vlastně ani zastavení z únavy není. A zastavení z důvodu doplnění kalorií se povoluje. (protože přece se nebudu dusit tyčinkou, zatímco to rubu do kopce) Klika, že tu tyčinku mám.

Zatímco si tak hovím na kraji cestičky v trávě, svižným krokem mě míjí Milan Mikulášek. (Ten byl ještě pořád za mnou?)

„Áá, babička odpočívá na Babiččině odpočinku.“ Trefně komentuje moji činnost (repektivě spíše nečinnost) v souvislosti s názvem místa, u kterého jsem se uvelebila.

Hm, a není on jako malinko odrzlý?! Prý babička! To mně to dnešní trénování kopců přidalo tolik vrásek na tváři???

Jak svižně přišel, stejně svižně zase mizí. Jo, to vážně potěší, když někdo chodí do kopce takovou rychlostí jako druhý z kopce...

Bez jednoho zastavení se to ještě neobejde (Hvozd mi prostě nesedl), ale naštěstí, když se obávám, že to nejhorší mám před sebou – kamenné moře kolmo k vrcholu – zjišťuji, že ve skutečnosti to nejhorší už mám za sebou. Kamenné moře totiž bylo směšně krátké. Ani jsem se nenadála, a najednou jsem byla nahoře.

závěrečný "šutrodrom" na Hvozd

vrcholový kříž

výhledy z Hvozdu

Dalších asi deset kilometrů vede z většiny Německem, přes městečko Johnsdorf a dále nahoru na kopec Luž. Přestože do svěží rybičky mám daleko, sklon klesající mně vyhovuje mnohem více než sklon stoupající, což se pozitivně odráží jak na mém tempu, tak na mé náladě. A na rozdíl od spousty dalších účastníků , kteří tady bloudili a zkoumali krásy přihraničí, já se držím modré značky jako klíště, a až pod Luž držím a nepustím. Dobrá jsem.

Pouze v centru Johnsdorfu jsem se pro jistotu pár minut zdržela vytahováním mobilu s Mapami.cz, abych zjistila, kudy značka dál vede, protože naklikaná trasa v GPS tady vedla jinudy a ani v reálu orientace nebyla úplně jasná.

Skalní město, do kterého mě poté cesta zavedla, mě naprosto uchvátilo. A stoupání v něm mně nevadilo v nejmenším.

skalní město

skála (to by bez popisku jen tak někdo nepoznal, že? :)

Zato pohled na dalšího Lužického velikána, tentokráte samotnou nejvyšší horu Luž, mě opět položil do kolen. Tedy přesněji řečeno do sedu, jedna moc pěkná lavička „s výhledem“ jakoby tady čekala přímo na mě....

„Á, babička už zase odpočívá.“ Slyším známý hlas, jen co dosednu. (No to snad není možný, co ten tady už zase straší?)

To víte, babička je osoba postarší, proto není divu, že ji občas rozbolí nohy. Jenže babička je také osoba moudrá, tudíž nechodí zbytečně kilometry navíc, takže si ten odpočinek může potom dovolit. (a je uplně stejně rychlá jako jiní nevybouření borci, kteří si sice nesedají, zato neustále běhají bůhvíkudy :)

„Kdepak ses nám Milane zase toulal?“ Ptám se nahlas.

Ále, z Hvozdu jsem seběhl někam úplně blbě.....

„No nic, já mažu. Ty černé mraky na Luží se mi vůbec nelíbí, nerad bych, aby mě tam chytila bouřka.“ Informuje mě Milan a jak praví, tak koná. Černava vypadá natolik hrozivě, že vzápětí přiměje k pohybu i mě. Doufám ale, že se Milan mýli, přeci jenom pláštěnka čekající v hasičárně člověku moc klidu nepřidá.....

Na Luž vylezu ještě za sucha, i když se citelně ochlazuje a zvedá se varovný vítr.

Luž přede mnou

Luž pode mnou (tj. vrchol Luže)

Luž za mnou (tj. výhledy z kraje Luže)

Část čtvrtá, Luž – Krásná Lípa, 109.km

A při sestupu z Luže začíná pršet.

Pro jistotu zastavuji, otvírám bágl a balím všechny věci (všechny dvě: pěněženku a mobil) do igelitových pytlíků. Navlékám si aspoň bundu, i když vím, že mi zrovna moc nepomůže. Ona sice JE nepromokavá, ale bohužel, má to jednu podmínku. Nesmí zrovna pršet.

(ale když neprší, tak je fakt dobrá, to jako vážně vůbec nepromokne :)

Naštěstí déšt není vyloženě silný (a v lese přece jen prší o něco méně), a asi po dvaceti minutách ustává. I když i tak jsem už slušně promočená a je mi docela zima....

(Bylo zajímavé, jak všem byla zima v noci a mně vůbec, a při odpoledním deštíku nikdo problém neměl a je se málem strachovala, že zmrznu... Ale to je tím, že na začátku mám energie dost a mnohem snáze se zahřeji, zatímco po 85-ti kilometrech v nohách a probděné noci jsem už byla vyčerpaná a zahřát se nedokázala.)

Hm. A po desetiminutové pauze se déšť spouští nanovo, a tentokrát pěkný slejvák. Mám kliku – jsem zrovna na rozcestí Ptačinec, kde se přede mnou náhle vyjeví dřevěný přístřešek. Rychlostí zajíce mizím do bezpečí a modlím se, aby déšť brzy ustal (protože ven do toho nečasu nevylezu ani za zlaté prase). Nerada bych tady ještě byla, až dorazí Olaf s Lídou....

Asi po deseti minutách naštěstí to nejhorší ustává, stále drobně prší, ale to už se snést dá, déle už tady tvrdnout nechci. A po dalších deseti minutách přestává úplně. Když vylézám z lesa na kraji Lesného, dokonce už zase svítí sluníčko a obloha je polojasná. Za celý pochod jsem neměla větší radost. Hurá, nezmrznu tady!

A v Lesném na nás čeká ta nejbáječnější občerstvovačka. Klasická venkovní s tunami dobrot, z kterých si každý může vzít, co hrdlo ráčí. I když já zrovna moc pro neotřelé kombinace nejsem (že bych třeba koláč zajídala salámem, či snad meloun klobásou), tudíž ochotné kontrolorky trochu zklamu, protože jejich nabídky -Vem si oříšky, támhle je sýr, co třeba chleba se sádlem? - tvrdošíjně odmítám a dalších pět minut se sveřepě věnuji pouze vyprazdňování tácu s ovocnou buchtou....

Posilněna, lehce odpočata a s vidinou už „jen“ asi osmnácti kilometrů do cíle je moje nálada po odchodu z této občerstvovačky asi na nejvyšším bodě od startu pochodu. Sice mě čeká ještě kopec na rozhlednu Jedlová, ale z toho už nemám takový respekt. Správně si totiž pamatuji, že z této strany vede až na vrchol silnice a jestli se o nějakých stoupáních dá říct, že jsem v nich celkem dobrá, tak to jsou jednoznačně ty po silnici. A přesně, jak jsem předpokládala, jde mi to levou zadní.

A to si ještě dovoluji jednomu závodníkovi říkat (když mě předchází), že mně kopce nejdou. A on na to: „To mě zas jdou kopce úplně skvěle.“ A ať se chudák snaží, jak chce, stejně mi za celé stoupání z dohledu neuteče....

A kontrolor na vrcholu na nás: „Tak dvě hoďky a jste v cíli. Teď už to je pořád z kopce.“

Dvě hoďky? Vždyt to je ještě čtrnáct kilometrů!

A nakonec to sice nebyly dvě hodiny, ale za dvě hodiny a čtvrt jsem doopravdy dobíhala do bran cíle v Krásné Lípě. Hodně mi pomohl již výše zmíněný účastník, který stále měl hodně energie popobíhat, čímž mě nakazil. A vzhledem k tomu, že i když já nepopobíhala zdaleka tak efektivně jako on, on zase nezvládal orientaci tak efektivně jako já, měla jsem ho na dohled skoro až do cíle. Akorát na té tří kilometrové cílové rovince už mi utekl, sílu souvisle běžet jsem už prostě neměla.

Těch posledních čtrnáct kilometrů jsem si užila asi ze všech nejvíc. Konečně žádné kopce, jen stále dolů a dolů, pěkné běhatelné cesty.... Ovšem nejlepší byla pochopitelně ta vidina toho, že to člověk bude mít už brzo z krku :)

rozhledna Jedlová

výhledy kousek pod vrcholem

A do cíle už to bude pořád jen dolů. Hurá!

V cíli jsem dostala diplom, medaili a spoustu pěkných dárečků - já jako třetí žena ještě o spoustu dárečků víc než ostatní (a tím pádem také o spoustu kil víc, s kterými se přes půlku republiky vláčet:) a v ceně startovného jsme ještě dostali u stánku jedno pivo a hamburger. Asi dvě hodinky jsem v místě s kamarády poseděla (kteří byli skoro všichni o něco rychlejší než já, však Martin Čapek vypadal na to, že se z té půlhodiny, co mi nandal, bude radovat ještě půl roku ), a poté jsme se odebrali do osvědčené restaurace, kde jsem se ještě dorazila osvědčeným kuřecím salátem a k tomu vypila tři svižné Emily (pro neznalé, místní specialita - 9 stupňove pivo). I když podle mě by se spíše mělo jmenovat spavý Emil. Mně totiž nestačilo, že jsem v noci ze soboty na neděli prospala asi 8 hodin, poté, co jsem v neděli v jednu odpoledne přijela domů, zalehla jsem a z asi čtyřmi pětiminutovými přestávkami (dění na FB se musí kontrolovat) spala v kuse dalších 17 hodin až do pondělí do šesti do rána.....

Co říci závěrem. Trasa byla opravdu moc krásná (že i mě přiměla fotit :),organizátoři na kontrolách moc milí, absence doznačování mně osobně vůbec nevadila (hlavní, že vše vedlo po turistických značkách a byla k dispozici naklikaná trasa, na těch pár usecích, kde neseděla, jsem prostě dala pozor), jen bych asi uvítala více občerstvovaček, třeba ještě aspoň jednu takovou venkovní jako byla ta poslední, ale zas na druhou stranu já chodím i akce jako Den cesty, Červenokostelecká stovka nebo ŠPCH, kde je občerstvení také minimální nebo žádné a nemám s tím problém. Já si jsem schopná vystačit i s málem :)

(Já třeba fungovala na půllitru vody celých 30 kilometrů ze Svoru až do Lesného, a nijak dehydrovaná jsem si nepřipadala, což spousta běžných smrtelníků prostě nepochopí!)

z vyhlašování (foto Jirka Větvička)