Stovka ŠPCH (špačinských pekných
chlapcov)
asi 98 km, 2400 m+, 16 hod. 4 min.
- srpna 2018
Ve čtvrtek před pochodem ŠPCH jsem
byla s přítelem na zájezdu v zoo ve Vídni. Z předpokládaného
malého nenáročného výletu se ovšem stal málem „boj o
přežití“ , kdy moje tělo (které normálně snáší horko
celkem dobře) se už po pěti týdnech neustále trvajících veder
rozhodlo, že i pěkné věci je třeba dávkovat s mírou, navíc
jsem kvůli brzkému vstáváni a dlouhé cestě byla rozlámaná a
nevyspalá, a bylo mně zle a bolela mě hlava celý den. Přítel
byl ze mě zoufalý, jak jsem se neustále hroutila na každou druhou
lavičku (vážně nezlob se, ale já těch 20 metrů k nosorožcům
už prostě nedojdu) a stejně jsem si moc nepomohla, protože místo,
kde by byl stín, v celé zoo téměř neexistovalo....
Hm, jaká je šance, že když dnes
neujdu 20 metrů, ujdu pozítří 100 km?
A ani moc vtipných hlášek ze mě za
celý den nevypadlo. Trochu ucházející byla akorát jedna:
Blížili jsem se totiž k pavilonu lvů
– před pavilonem upoutávka s velkým lvem s ještě větší
hřívou a úplně největším nápisem LEV, a člověk příjjde
dovnitř a v pavilonu místo toho tři malé lvice.
Tak říkám: „Sice jste tři, ale
jedna menší než druhá a ani hřívu nemáte, co? Prd máte. No
nic, aspoň si navzájem nemáte co vyčítat.“
Přítel mi oznámil, že nechápe, kam
na ty hlody neustále chodím.
A aby toho nebylo málo, cestou domů
mě ještě začal bolet zub.
Ale naštěstí cesta proběhla bez
nějakých zádrhelů a v celkem rozumnou dobu – hodinu po půlnoci
jsme byli doma. Takže jsem se do půl desáté docela dobře vyspala
a v pátek dopoledne už jsem se cítila úplně dobře. Tak jo, tak
snad tu stovku zase zvládnu.
Trochu jsem se bála, aby Jirka jel
(protože mi psal, že pokud bude celý víkend chcát, tak se na to
může.... a předpověď přeci jen do slunečného počasí měla
daleko), tudíž jsem si oddechla, když mi vě čtvrtek večer
napsal SMS, že pojede. Ono přeci jenom cestovat na Slovensko vlaky
a autobusy (kterými bych se do Nového Města dostala ve 2 ráno) a
pak půlku noci dělat někde společnost bezdomovcům, mi
nepřipadalo uplně lákavé...
A já na ŠPCH strašně moc chtěla
jet. Protože jednoduchých stovek, které mají start ráno a tím
pádem, když sebou trochu hodím, už nemusím nebo téměř nemusím
jít do tmy, zas tolik není...A mně denní akce (jako Rakovnická a
LUM) strašně moc sedly.
A také to převýšení 2300 m+ mi
bylo velmi sympatické (oproti třeba B7 příští týden, která má
asi 5500). Říkala jsem si, že stokrát radší ŠPCH třeba i v
průtrži mračen než B7 za krásného počasí :).
Vzhledem k tomu, že vlaky mají na
trati do Prahy výluky a autobusy v pátek pro změnu ucpané
silnice, vyrazila jsem radši už v jednu, abych se do šesti k
Jirkovi dostala a měli jsme ještě čas zajít na pizzu a na pivo.
Klasická velikost pizzy je pro mě moc
velká, proto mě zaujala nabídka dětských jídel, kde měli i
menší pizzy: „Hele, koukej, Jirko, pizza „Čičinka“: pizza
vykrojená do tvaru kočičky. Myslíš, že to je jen pro děti?“
Ptám se servírky a ta mě ujistí, že
„Čičinku“ si může objednat i dospělý jedinec. „Akorát,
(ptá se mě) vyžadujete, aby ta pizza byla opravdu vykrojená do
tvaru kočičky? Jestli ne, tak Vám prostě udělám jen o trochu
menší kulatou pizzu.“
Jirka hned nato: „Kočičku
nepotřebuješ. U nás doma jich pak budeš mít pět :).“
Tojo, už se nemůžu dočkat, jak se
mi budou v noci prohánět po posteli!
Šli jsme spát asi o půl desáté, já
usnula asi o půl jedenácté a ty tři a čvrt hodiny do třičtvtrtě
na dvě docela hezky spala. Kočky byly asi z předešlých veder
taky znavené a kupodivu byly většinou někde zalezlé...
Ve dvě ráno jsme naložili Olafa s
Lídou, kteří jeli na ŠPCH s námi, a vyrazili směr Slovensko.
Asi po půlhodině cesty začlo drobně pršet a pršelo de facto bez
přestání (chvílemi i poměrně dost) až do Nového Města. To
asi abychom si na ten déšť už dopředu zvykali. No, musím říct,
že uvnitř auta se mi zvykalo docela dobře :)
A těsně než jsme dojeli na start,
pršet přestalo. „Hurá, už se to vypršelo a teď už bude
hezky!“ Radovala jsem se. „Chacha cha.“ Něco v tom smyslu na
to Olaf. A kdo měl nakonec pravdu? Jistěže já. Aspoň tedy ti
rychlejší účastníci, kteří stihli dojít do cíle do půl
třetí do rána, měli pochod - až na trochu mrholení v
dopoledních hodinách – úplně bez deště.
Nejdříve jsem myslela, že bych
vyrazila hned jako loni, ale zjišťuji, že mám docela hlad, navíc
kafe nebo malé pivko by také bodlo a kromě toho si stejně ještě
musím do báglu přerovnat nějaké věci, což vlastně můžu v
hospodě udělat taky.... Neplánovaně mě pak v hospodě ještě
zdrží asi čtvrthodinové čekání na párek v rohlíku (který
navzdory tak dlouhému ohřívání byl místami studený a ještě
ke všemu pálil jak deset čertů, kdoví jestli mi pak nebylo blbě
ještě z něho), tudíž ho chtě nechtě musím zapít ještě
jedním pivem a vycházím tak až po třičtvrtě hodině, někdy
kolem sedmé.
Bylo docela srandovní, jak jsme se z
té hospody trousili na start ve zhruba desetiminutových intervalech
– nejprve Olaf, pak Lída, po ní já a nakonec Jirka.
 |
| v hospodě před startem |
A skoro neprší. Jupí.
Zatímco se upisuji ďáblu (tj,
registruji na stokilometrový pochod), organizátor mi vysvětluje,
že jílový sešup z Čachtického hradu bude po dešti nejspíš
špatně schůdný a tak je dost pravděpodobné, že tamtudy trasa
nepovede a pokud pod hradem uvidím šipku rovně do Višňového,
tak mám pokračovat po ní a na hrad lozit nemám.
Jsem z toho nějaká zmatená. (já
jsem totiž tvor někdy až nemožně čestný :) „Nojo, to ale pak
bude o 2 kilometry kratší a nebude to už stovka!“ Děsím se
dopředu.
(Tak ale chápejte, jedu sem takovou
dálku z Náchoda na stovku a pak stovku neujdu ?????)
Organizátor na to povídá: No tak na
konci nepůjdete tou polní cestou (ta bude také hrozně rozblácená)
a půjdete po silnici a to bude tak o 2 km delší.“
„No dobrá.“ Nechám se upokojit.
Ale stejně mi to nedá... „Kilometrově se to sice vyrovná, ale
příjdeme o to převýšení na hrad!“
Organizátor si už určitě musí
říkat, že takového rozumbradu mu tady byl čert dlužný....
No, kdybych místo rozumování radši
uháněla, udělala bych líp. Filozofuju pochopitelně v čistém
čase, který se mi počítá do času závodu.
Pohodovým tempem se rozbíhám a je mi
fajn. I já jsem ráda, že už není to hrozné vedro, teplota je
tak akorát na běh v tričku a lehce poprchává. Asi snad poprvé
za historii dálkových pochodů jsme se s Olafem shodli, že počasí
bylo úplně luxusní :)
Na konci města doháním Olafa s
Lídou, Lída se od Olafa odpojuje, že poběží první část se
mnou. Nakonec mi ale bohužel dělá společnost jen několik stovek
metrů . Říká, že je nějaká unavená a moje tempo a vybíhání
mírných stoupání je na ni moc rychlé....
Moc jsem zvědavá na hodně zajímavý
krkolomný sešup dolů do Višňového, který jsem měla loni velké
problémy sejít i za sucha (a s pouhými dvěma končetinami jsem si
nevystačila). Tak už se těším, jaký bude za mokra. Když je
tady všude samý jíl, který klouže jako namydlený.
Ovšem já jsem vybavena celkem novými
inovy a, světe div se, ony na tom bahně drží! Jen tedy nesmím
stoupat na skaliska a mokré kořínky, do těch se špuntíky nemají
jak zakousnout... Takže mě cesta dolů docela baví. Úplně
největší prča ale je, když se srabácky chytnu nějakého stromu
a on mě za to odmění studenou sprchou :). A nikdo mě tady
nedoběhne, natož aby mě předběhl. Řekla bych, že jsem snad
dole rychleji než loni!
I když, pravda, mokrá jak myš.
U odbočky k hradu je skutečně
pořadatelova šipka oznamující že k hradu NE a tak stejně jako
ostatní pochodníci to beru přímo k žst. Višňové, kam je
kontrola z hradu posunuta. Ale stejně mi to vrtá hlavou: Přes
takový nevinný kopeček z Čachtického hradu se nás pořadatel
bojí pustit, a přes tu šílenost, kterou jsem právě absolvovala
(kde někteří jedinci s kluzčí podrážkou prý padali jak
hrušky), to bylo dobré?
 |
| Čachtický hrad |
Část druhá: Višňové – Velká
Javořina, 33 km
Dalších 10 km mezi Višňovým a
Lubinou se trochu rozpršívá, ale je to stále v mezích toho, aby
to bylo celkem příjemné. Navíc „hrad“ se mi rozležel v hlavě
a počáteční rozčarování a pocit, že to „šulím“, se
pomalu mění v radost, že jsem do toho krpálu nemusela, že jsem
pošetřila energii a navíc tím pádem mám pochopitelně i lepší
průměrnou rychlost než loni. (já za to nemůžu, mě to
porovnávání tempa a časů prostě baví)
Do Lubiny se mi běží skvěle.
Příjemná lesní cesta, na které popobíhám i v mírném
stoupání, z kopce to jde potom úplně samo. Po utrápeném Týništi
i Hrádcích konečně zase jednou zažívám tu pravou radost z
běhu, kdy kilometry odsýpají úplně bez námahy.
Kousek před Lubinou mě předbíhá
jeden běžec, s kterým jsme se pak ještě míjeli až do Myjavy.
Sice jeho tempo bylo mnohem rychlejší, ale zase se dost zdržoval v
obchodech i na chatě na polévku. To já prostě moc nechápu....
Když už má takovou skvělou rychlost, proč si ten čas kazí
takovými pauzami, když by tu stovku místo za třináct hodin mohl
dát za dvanáct? Nojo, každému o ten čas prostě nejde.....
Na rozdíl od loňska se v potravinách
v Lubině nezdržuji. Jídlo jsem si vzala s sebou, vody mám také
dost (dneska není zdaleka takové vedro jako loni) a vzhledem k
charakteru počasí si říkám, že kdyby přeci jen voda došla,
bude stačit zaklonit hlavu a otevřít pusu....Případně zatřást
nějakým stromem :)
Stále ve výborné náladě, před
vrchem Roh se dokonce začíná projevovat mé básnické střevo:
Nejsem žádný tvaroh,
když vylezu na Roh.
Vrch Roh už je za rohem
a tak hurá za Rohem!
A dalo by se říci, že tenhle výplod
se v dalších kilometrech stal takovou mojí denní můrou. (fuj,
neskutečně vlezlé verše!) Od této chvíle až do padesátého
kilometru jsem se stále jenom smála. Buďto díky tomu, že mi to
skvěle šlo, nebo díky tomu, že mi už zase v hlavě strašila
moje „óda na Roh“....
 |
| ROH 1 |
 |
| ROH 2 |
Ve stoupání na Roh předcházím
Vítka Randýska, zatímco mě předchází výše zmíněný běžec,
který si na rozdíl ode mě do potravin odskočil. Vykonnost je tam,
kde by asi měla být: běžci jsou rychlejší, chodci pomalejší.
Přestože je výstup na Roh na mě hodně prudký, přeci jen v
první polovině zvládám ty kopce celkem se ctí.
Zato se mi vůbec nelíbily ty schody
dolů z Rohu, protože se mi to na nich příšerně klouzalo a
zatímco běžec je sbíhal, já jsem byla ráda, že jsem je sešla.
Seběhnu do vesničky Cetuna a odsud už
mě čeká celkem dlouhé, ale naštěstí ne moc prudké stoupání
na nejvyšší horu Bílých Karpat Velkou Javořinu. A jak jinak si
ho zpříjemnit než další tvůrčí činnosti:
Jsem pro každou magořinu,
tak zdolám i Javořinu!
Nedělám si psinu,
já miluju dřinu.
A do kopce se mi zas „leze“ moc
pěkně (i když pochopitelně na Járu Hrabicu to nemá, ten kolem
mě udělá jenom frrr a je pryč). Zato bohužel toust, který jsem
si vytáhla, do mě neleze vůbec. Je mi nějak divně (ono jsem
také večer dostala menstruaci a mně je ten první den prostě
vždycky blbě a bolí mě břicho). Tentokrát to ani není boj s
kopcem jako boj s toustem – no nakonec jsem ho do sebe narvala.
Co mě ale dneska mrzí, je skutečnost,
že nějak vůbec nepotkávám cyklisty.... (Že by se všichni
zalekli deště?) Zatímco loni jsem se s nimi už od začátku
míjela a moc mě to bavilo - oni se vždy někde stavili na chatě,
tudíž pak měli podobné průměrné tempo jako já, která se
nestavovala vůbec,a nakonec jsem se umístila asi v polovině
startovního pole mezi cyklisty, což mi přišlo jako dost dobrý -
dneska mám svůj první skalp teprve při výstupu na Javořinu. A
navíc ještě takový „kousek“, co bohužel trochu víc vyrostl
do šířky, a vypadá v tom kopci, jako kdyby právě udeřila jeho
poslední hodinka – z takového skalpu ani člověk radost nemá...
Nojo. Cyklisti to holt v kopci nemají
jednoduché, když musí tlačit kolo. Mně bohatě stačí, že
tlačím sama sebe.
Na Javořině se zdržím pár minut.
Nabízenou vodku odmítám a jelikož vodku bez K na kontrole
nevedou, rychle skáknu dovnitř chaty na toalety, kde doplňuji
zásoby. (pochopitělně ne doslova přímo z hajzlu, ale z umývadla
vedle nich :)
 |
| Velká Javořina |
Část třetí :Velká Javořina –
Jurášova louka, 45 km
Jsou úseky, kde bych mohla 5 kilometrů
popisovat na dvě stránky, na druhou stranu jsou pak i
vícekilometrové úseky, které se dají shrnout do pár slov. Co
napsat k trase z Velké Javořiny do Myjavy? Prostě bylo to skvělé,
celou dobu krásné lesní cesty či pěšiny, které celou dobu
stále klesaly a já celou dobu stále běžela a běžela a šlo to
krásně lehce a kochala jsem se lesem a přírodou kolem sebe. A
kdybych měla těchto pár řádků prodloužit, tak snad jedině o
synonyma slova skvělé, i když i těch by se pochopitelně dalo
najít tolik, aby zde byl text dlouhý na několik stránek. Bylo to
úžasné, nádherné, fantastické, krásné, boží, plné energie,
super, báječné, prostě bomba... Atd.,atd. Ale myslím, že dál
pokračovat netřeba.
Kontrola na Jurášově louce stejně
jako loni nezklamala, protože její sortiment kromě vodky (a
dalších jí podobných nápojů, co se obsahu alkoholu týče -
které jsou to hlavní, co tady dnes na všech kontrolách frčí)
tentokrát zahrnuje i obyčejnou vodu. A ještě navíc i pěnové
indiánky! (a taky bez vodky) Jen hodně nerada poroučím své ruce
šmátralce, která už už šmatrá po druhém kousku a stahuji ji
zpět. Indiánků je v krabičce sotva patnáct, zatímco účastniků
za mnou určitě nejméně třicet...
(A pak si po cestě nadávám, že jsem
se měla zeptat. Třeba měli v autě dalších deset krabic.)
Část čtvrtá: Jurášova louka –
Bradlo, 58 km
I dalších asi 5 km do Myjavy stále
klesá, i když tentokrát už většinou po silnici (což mně nijak
nevadí) a stále se mi běží fajn. V Myjavě mám necelých 50 km
s převýšením kolem 1450 m na mě celkem pěknou rychlostí 7,1
km/h. Nechci tady tvrdit, že kdyby mně v druhé půlce nebylo
špatně, že bych tu stovku dala za 14 hodin, to asi ne (protože
těch posledních 20 km po uplné rovině bych nedokázala souvisle
běžet ani náhodou), ale čas někde mezi 14:30 a 15 už nejspíš
reálný být mohl....
Už v Myjavě ovšem zlehka začínám
cítit, že mi není úplně dobře a z pouhé představy, že bych
měla sníst cokoliv z mých zásob, se mi obrací žaludek. Vzhledem
k tomu že zásob je dost, baťoh už se docela pronesl, při
průchodem města se bavím tím, že jeho obsah postupně
vyprazdňuju do odpadkových košů. (nechávám si pouze dva sýry)
Vidět mě nějaký člen nadace pro hladovějící děti v Somálsku,
tak před ním asi nestačím utíkat.....
Jak nemám chuť na nic, co zavání
pěčivem, usoudím, že zmrzlinu bych si přeci jen dát mohla.
(Bohužel zacházka k cukrárně mě
nějak úplně rozhodí ze správného směru, nějak špatně
pochopím, kam ukazuje šipka na rozcestníku a asi 100 m se pak
ubírám po špatné silnici. Naštěstí se mi to ale hned nezdálo
a GPS konzultuju ještě zavčasu.)
V kopci za Myjavou pak předcházím
skupinku cyklistů. (dneska už druzí a stejně tak jako ten první,
nějací přichcíplí) „S takovou výbornou zmrzlinou, to se ti
musí šlapat samo.“ Vymlouvají se, když je předháním.
Jo, to jo. Výbornou zmrzlinu jsem pak
po částech zvracela skoro až do cíle.
Z Myjavy je to asi 8 km na vrchol
Bradlo. Jdeme tady v protisměru Lazové stovky (a co je vtipné, že
stejně jako loni, si tuto skutečnost uvědomuji až asi po čtyřech
kilometrech) a tento úsek se mi asi líbil nejvíc z celé trasy.
Občas polní, občas lesní pěšinky, nádherné výhledy....
Přestože už tady mi bylo trochu na zvracení, ještě jsem si běh
docela užívala (ony ty pěšinky k běhu vyloženě lákaly!) a
před stoupáním na Bradlo (asi 55.km) jsem stále ještě měla
rychlost 7 km/h.
Naposled.
Jak to po rovině celkem šlo, v tom
stoupáku mi najednou úplně došlo. A navíc mi bylo docela blbě.
A jako zrovna, když jsem si dopředu
vymyslela takový pěkný verš (při stoupání na Javořinu jsem
byla obzvláště plodná) a teď je rázem nepoužitelný :(
Koho by to napadlo,
že vyletím na Bradlo
jak tryskové letadlo? :)
Jenže jak jsem jako mohla tušit, když
na 30. km jsem měla energie na rozdávání, že na 60. km už to
bude jinak?
Jediné štěstí, že jsem holka
šikovná (a málokdo se mi vyrovná :) a dokážu i z nepoužitelného
verše udělat verš použitelný. Však vidíte to samy: Použila
jsem ho? Použila ! :)
Pod chatou postavá hlouček lidí,
mají v rukou foťáky. No doufám, že to nejsou organizátoři a
nemají v úmyslu fotit jednoho z nejrychlejších účastniků. To
bych je taky mohla za odměnu třeba poblinkat.
Část pátá: Bradlo – Prekážka,
84.km
Poté co si nechám od pořadatelů
doplnit vodu (dneska se s tím nealkem nějak rozšoupli, loni tady
neměli), zajdu do chaty, jestli by se zde přece jen nenašla nějaká
pochutina, kterou bych byla schopná přijmout.
A hele. Želatinové pendreky. To je
celkem podobné jako gumoví medvídci, které baštil Honza Zemaník,
a jak mu to šlapalo. Tím nemůžu nic zkazit. Aby byl svět veselý,
slupnu po jednom od každé barvy: červený, zelený, žlutý,
hnědý.. Jo, modrý, ten bude taky dobrý...
Opravdu nápad světa. Škoda že ti
týpci, co tam předtím postávali, nestihli přiskočit s foťákem.
Věřím totiž, že moje představení by mohlo mít šanci na
umístění v Československo má talent.... Nebo viděli jste snad
už někdy někoho, kdo by uměl zvracet pětibarevnou duhu?
Že jsem ani já sama nemohla uvěřit
tomu, co to ze mě leze.....
Ale něco do sebe ta konzumace (a
následné vyvrhnutí) pendreků mělo: přece jen je mi hned lépe.
Tudíž z Bradla do Brezové seběhnu
celkem svěže. Dokonce bych řekla, že mi to po té trochu
krkolomné pěšině jde lépe než loni, terény (z kopce) už jsem
se docela naučila.
Ale největší radost mám
pochopitelně z toho, že jak je mi blbě a nemůžu nic jíst, tak
se nemusím zdržovat v žádných potravinách a cukrárnách :).
Loni jsem tady promarnila ve frontě snad deset minut!
I když teď je pochopitelně promarním
pomalejším tempem, a o dost víc než deset minut...
A ve stoupání za Brezovou už mi je
zase blbě. Takže čelem k příkopu a zvracíme podruhé. Podruhé
na této stovce a zároveň po druhé za všech asi 75 stovek, které
jsem v posledních letech absolvovala. Bohužel tentokrát už to tak
radostné není. Místo barevné duhy ze mě leze cosi, co svou
barvou připomíná vnitřnosti dobře uleželé mrtvoly....
..(pendreky už jsou totiž venku a teď přichází na řadu kofola
a zmrzlina s višněmi v čokoládě). Ne, to je opravdu nechutné.
Sotva se trochu oklepu, zastavuje přede
mnou auto a vzápětí zjišťuji, že uvnitř je jeden z
organizátorů! Doufám, že mě nehodlá oznámit, že můj stav je
nezpůsobilý dalšího pokračování a že mě musí stáhnout z
pochodu .
Tak to jako né! Kromě toho, že mi je
trochu blbě, mi je jinak úplně dobře!!!!
Zbytečné starosti.
„Ty jsi první ne?“ zubí se na mě
s usměvem od ucha k uchu.
(Hm, tak v blití určitě. A kdyby byl
pán o půl minutku rychlejší, tak mě dokonce mohl vidět přímo
v akci)
Opravím ho, že jsem s největší
pravděpodobností třetí.
Tak mi popřeje ať makám, makám.
Tak tedy makám. Do toho kopce
rychlostí asi tak 3 km/h.
Zatímco na vrcholku kopce jsem loni
popadla druhý dech (zjistila jsem totiž, že tudy jsem šla při
Slavově dvoustovce a v tu chvíli mě zaplavila obrovká vlna
euforie, že tentokrát běžím jenom sto a ne dvěstě), letos to
se mnou ani nehne. Prostě opakovaný objev už není objevem. Ono
kdyby teď někdo třeba vynalezl penicil, tak si z toho taky už
nikdo na zadek nesedne...
Ožiju až při klesání kolem
dobrovodského hradu (tyhle úzké pěšinky mě prostě baví) a
pochopitelně, s morbidností sobě vlastní, si vychutnám i průchod
hřbitovem. To přeci jen člověk na turistické značce nemá každý
den.
Navíc nemůžu si tady nevzpomenout,
jak jsem tudy uháněla při dvoustovce akorát v pravou půlnoc a
měla málem naděláno v gatích...
Dobrá Voda mi svým názvem připomene,
že na pochodech třeba doplnit vodu a stejně jako na Javořině
využiju za tímto učelem toalety místní restaurace.
Abych ještě dříve, než vylezu z
dědiny, už zase stála v předklonu nad škarpou... Zdá se, že
přece jen jsou i situace, kdy vodu doplňovat netřeba, alespoň ne
v moc velkém množství. Nejenže nemůžu jíst, já už nezvládám
ani pít.
Tohle není Pochod špačinských
pěkných chlapcov, tohle je jakási moje solo akce Za poblité
Slovensko....
Ale vyloženě špatně mi není (pokud
tedy trasa nevede do kopce – což je ale zase slabý argument,
protože do těch se mi dělá špatně i když mi normálně špatně
není :), jenom je mi stále na zvracení....
Poté, co přetrpím ten příšerný
krpál na Mihalinovou (do kterého se plazím asi dvojkou a pak to
několik minut rozdýchávám na pařezu) a cesta začne klesat a
poté přejde na pohodovou rovinatou asfaltku, je mi vlastně docela
fajn a pochod si zase užívám. A přestože běžet už nedokážu,
moje rychlost na rovině je téměř 6 km/h.
Část šestá: Prekážka –
Špačince, 100km
Jupí, poslední kontrola. Doplňuji
vodu, i když vlastně ani nepotřebuji, můj povolený příjem je
tak jeden lok na pět kilometrů a tolik v pohodě mám...
„Na konci mám tedy jít tou delší
trasou po silnici směr Trnava?“ Ptám se organizátora.
„Né, proč byste tam chodila? Vždyť
od rána nepršelo, běžte polem , já myslím, že tam bude
sucho...“
„No já myslela, aby se vyrovnaly ty
2 km, které se zkrátily, když se nešlo přes hrad...
(Org na mě kouká, jako kdybych spadla
z višně. Na tomto pochodu se zdá, že opravdu neznají, aby se
někdo divil, když si může něco zkrátit....) „To máte přece
jedno. 2 km sem 2 km tam, my to tady zas tak neřešíme....
No dobrá, tak neřešíme. Tak já jdu
teda tím polem. Stejně tam jdou všichni.
(Kdybych tady zase čtvrt hodiny
nerozumovala, mohla jsem mít čas začínající patnáctkou. Fakt
nenapravitelná!)
A ještě ke všemu mě dohání nějaký
další běžec (no stejně jsem se posledních 20 km divila, že mě
při mém závratném tempu asi 5km/h ještě nikdo nedohonil). „Ty
ještě běžíš? Ptám se ho. „No jasně, že běžím.“ A jen
se za ním zavíří prach. Tak ten snad musel startovat někdy v
poledne....
Už se chci vydat na cestu, když
orgovi se náhle něco nezdá: „Slečno, vy nemáte reflexky?“
„Jistě že reflexky mám. Na
tričku.“ (Akorát menší detail, že nejsou vidět, protože na
tričku mám pláštěnku. Ne že by snad pršelo, ale je mi zima.
Takže pláštěnku jako nesundám.)
Org si povzdechne a půjčí mi svoji
reflexní vestu. No vida, dobrý nápad. V samotné pláštěnce už
mi začínalo být chladno, vesta taky trochu zahřeje.
Posledních asi 15 km už vede po úplné
rovině (zaplaťpámbů za ty dary), nejprve asi 10 km po silnici
přes dědiny Dolná a Horná Krupá a posledních 5 km polní cestou
do Špačinců.
Z poslední kontroly vycházím na
sekundu ve stejný čas jako loni – o půl deváté, tudíž i
letos musím poslední necelé tři hodiny do tmy. Ale jak mi dědiny
loni přišly naprosto nekonečné a táhly se jak vařené nudle,
dneska mi cesta ubíhá překvapivě rychle. Přece jen pokud mám
někde chodit ve tmě, průchod osvětlenými vesnicemi mi připadá
mnohem zajímavější než plácání se v černém lese, kde kolem
sebe nevidím vůbec nic... A ani aut tady dneska moc nejezdí,
minule to bylo jedno za druhým.
Jen škoda, že zrovna teď těsně
před cílem mě musí všichni předbíhat :( . (a to mi příjde,
že tempo mám stále slušné, přes 5 km/h určitě). Nojo, jenže
Tomáš Krejčík se Stanem mají tak sedm! Co všichni teď na konci
tak plaší??? (klika, že vyráželi už v šest, usoudím, že
hodinu mi na posledních pěti kilometrech těžko nadělí)
Ale je pravda, že mě donutí zrychlit
aspoň na 5,5...
Protože zezadu se ke mně pomalu
přibližuje nějaká další postava a přestože vzdálenost, která
je mezi námí, se zmenšuje celkem pomalu, je mi jasné, že
neodolám...
Sakra kdo to za mnou zase tak rychle
letí??
Hm, a on to Holub. No budiž, ten má
se svým příjmením na ten let alespoň jakýs takýs nárok.
A navíc mu musím připsat bod za to.
že mě rozesmál. Nevím proč, ale vybavuje se mi verš z moc pěkné
pohádkové trilogie Tři Bratři:
I když jsem jen holub,
okradu tě o lup
A tak to teda zase prrr. Mě nikdo o
můj lup, tj. moji pracně vyblitou (pardon, chtěla jsem napsat
vydobytou) pozici v tomto závodě neokrade. Přestože Michal si už
musí myslet, že má flek přede mnou jistý, nečekaně ho
překvapím v zatáčce asi 200 metrů před cílem a „sprintuji“
poslední metry takovým tempem, že se ani nepokusí o odpověď.
A v cíli se potom ještě diví: „Ty
máš čas 23:05 a já 23:11???“ (ježíš, copak nevidíš, že
můj čas je 23:09?)
„No ale stejně, přece jsem nemohl
být pomalejší o celé dvě minuty... „
„No jak vidíš, tak mohl.“ (i
když je dost možné, že já jsem přišla 23:09:59 a on 23:11:00,
na sekundy se tady totiž nehraje)
I když druhá část stovky měla do
optimálního průběhu daleko, letos se poprvé můžu radovat na
stovce z času, který je lepší než ten loňský (16:04 oproti
loňským 16:45). Sice je pravda, že hodně pomohla vynechávka
hradu, ale i kdyby se přes něho šlo, tak bych byla o chlup
rychlejší než loni... Minule jsem sice druhou část trasy
neproblila, ale zase jsem byla podobně pomalá, protože mi bylo
špatně z tepla (to bylo asi 35 stupňů).
Musím svůj „úspěch“ tedy řádně
oslavit a popíjím (i když tedy jenom pivo, 52 procentní vodka mi
přeci jen příjde krapet silná) s kamarády v cíli až do pěti
do rána. A pak se divím, že když ráno dorazí Lída (která
celou noc stála na nohách, navíc v dešti, zatímco já jsem
seděla) , rozhodně nevypadá tak zničeně jako já :).
Naštěstí ještě chvíli čekáme,
než dorazí Olaf, tak se aspoň trochu vyspím dopoledne.
Za cenu startovného (které bylo
celých nula eur) to byla akce moc pěkná a veselá (a problitá). A
Tomáš mě nabádal, že mám v reportu chválit výborný guláš v
cíli (já jsem ho tedy nejedla, ale on říkal, že to nevadí, že
ho mám chválit i tak), tak tedy chválím guláš. Ten byl vážně
špica!
(Pozn. : Tentokrát jsem nic nefotila, pár ilustračních fotek nejzajímavějších míst jsem si vypůjčila od Jirky)
Žádné komentáře:
Okomentovat